ROBERT LUDLUM

ROBERT LUDLUM

MATARESEŮV KRUH

KNIHA PRVNÍ

1

Narodil se Kristus Pán, veselme se…

Skupinka koledníků se zimomřivě krčila na rohu ulice. Podupávali nohama a mávali rukama; jejich mladistvé hlasy se nesly do chladného večera a jen stěží přehlušovaly ostré troubení automobilových houkaček, hvízdání policejních píšťalek a plechové tóny vánočních písní, které chrlily reproduktory nad svátečně osvětlenými výkladními skříněmi. Hustá vánice prakticky zastavila provoz a ti, kteří si nechali nákupy dárků na poslední chvíli, si clonili oči před dorážejícími vločkami a jen zázrakem se jim dařilo uskakovat v sněhové břečce před popojíždějícími automobily a vyhýbat se jeden druhému. Autobusům na vlhké dlažbě beznadějně prokluzovala kola a pohybovaly se trhanými přískoky. Santa Clausové v červených uniformách neúnavně vyzváněli, ale málokdo jim věnoval pozornost.

Z růže kvítek vykvet nám, radujme se…

Ze spoza rohu se vynořil tmavý cadillac a pomalu projel kolem koledníků. Předzpěvák v kostýmu, jenž

ztělesňoval čísi naivní představu Dickensova Boba Cratchita 1 , přistoupil k pravému zadnímu okénku sedanu, natáhl ruku v rukavici a přitiskl obličej, jehož

ústa nepřestávala zpívat, ke sklu.

Z života čistého…

Otrávený řidič zatroubil a vzteklým máváním koledníka zaháněl, ale pasažér na zadním sedadle, šedovlasý muž středního věku, sáhl do náprsní kapsy pláště, vylovil několik bankovek a stiskl tlačítko elektrického ovládání oken. Sklo tiše sjelo a cestující vložil peníze do natažené ruky.

„Bůh vám žehnej, pane!“ zvolal zpěvák.

„Chlapecký klub z Východní padesáté ulice vám z celého srdce děkuje. Veselé Vánoce, pane!“

Slova díků by zněla působivěji, kdyby je nedoprovázel pach whisky z koledníkových úst.

„Veselé Vánoce“ odpověděl pasažér a tlačítkem zase okno zatáhl, čímž ukončil konverzaci.

1 Postava z Vánoční koledy, první z mnoha povídek, jimiž

anglický romanopisec Charles Dickens získal světovou proslulost jako nedostižný tvůrce vánoční nálady. (Pozn.

překl.)

Řidič využil nečekanou mezeru v hustém provozu a vyrazil, ale po sotva deseti metrech musel zase prudce přibrzdit. Doklouzal k nárazníku auta před sebou a praštil do volantu v gestu, které nahradilo hlasité zaklení.

„Uklidněte se, majore“ ozval se šedovlasý muž ze zadního sedadla tónem, v němž se podivně mísilo pochopení s rozkazem. „Nervozita nic neřeší, ani nás nedopraví k cíli rychleji.“

„Máte pravdu, pane generále“ uznal řidič a v jeho hlase zazněl respekt, který ovšem vůbec necítil, alespoň ne dnes, ne při tomto výletu. Když už

odmyslíme důstojníkovo nestřídmé požitkářství, komu by se chtělo sloužit na Štědrý den? Generálovu pobočníkovi tedy rozhodně ne. Sedět celý večer za volantem pronajatého civilního auta a vézt šéfa do New Yorku, aby si mohl zahrát ty své hry! Major si uměl představit řadu přijatelných důvodů, proč být ve službě i o svátcích, ale tenhle k nim rozhodně nepatřil.

Vykřičený dům. Pomineme-li slovní parádičky, zakrývající podstatu věci, právě ten byl jejich dnešním cílem. Předseda Spojeného výboru náčelníků štábů si na Štědrý den klidně jede do bordelu! To samozřejmě vyžaduje, aby ho doprovázel jeho nejdůvěryhodnější

pobočník, jehož úkolem bude vyzvednout alkoholem, drogami a sexem zmoženého generála, přečkat s ním zbytek noci v nějakém obskurním motelu, do rána ho vyléčit z kocoviny a zajistit, aby nikdo nezjistil zhýralcovu pravou totožnost. Zítra kolem poledne se z požitkáře opět stane přísný velitel, který chrlí rozkazy, a večerní výlet za radovánkami zmizí v temnu zapomnění.

V posledních třech letech, ode dne, kdy byl generál povýšen do své současné vysoké funkce, absolvoval major podobný výlet mnohokrát. Pokaždé přitom šéfa v duchu omlouval, protože návštěva domu slasti následovala po týdnech vyplněných náročnou a intenzivní prací v Pentagonu nebo se konala v okamžicích vypjatých mezinárodní krizí, kdy generál plně osvědčil své profesionální vojenské kvality.

Dnešek představoval výjimku. Panebože, na Štědrý den! Kdyby jeho velitelem nebyl právě Anthony Blackburn, major by se asi vzpěčoval s odůvodněním, že i rodina podřízeného důstojníka má o svátcích jistá práva.

Ale tomuto generálovi by nedokázal odmítnout nic. Byl to právě Šílený Anthony, kdo osvobodil zlomeného

poručíka

ze

severovietnamského

zajateckého tábora, zachránil ho před dalším mučením a strádáním a na vlastních zádech ho pronesl džunglí až k americkým liniím. Stalo se to už před lety; z poručíka se stal major a první pobočník předsedy Spojeného výboru náčelníků štábů ozbrojených sil Spojených států.

Vojáci často používají otřepanou frázi o důstojnících, které by klidně následovali do pekla a zpět. Nuže, major zažil peklo na vlastní kůži, ale díky Šílenému Antonymu se z něj dostal. Generálovi teď stačilo lusknout prsty a on by se do pekla vrátil.

Na křižovatce s Park Avenue odbočil řidič na sever. V „lepší“ čtvrti už nebyl provoz tak hustý a mohl šlápnout na plyn. Ještě patnáct domovních bloků a budou u cíle, výstavné budovy z tmavého pískovce na Jedenasedmdesáté ulici mezi Park a Lexington Avenue.

Pobočník zaparkuje limuzínu na předem dohodnutém místě před domem, otevře generálovi dveře a doprovodí ho po schodišti k masivním vstupním dveřím. Neřekne ani slovo, ale během čekání se bude trápit smutkem. Za tři nebo čtyři hodiny se vchod zase otevře, objeví se v něm štíhlá žena v tmavém hedvábném županu s diamantovým náhrdelníkem a světlo nad dveřmi se krátce rozsvítí, signál pro majora, aby si vyzvedl svého cestujícího.

„Nazdar, Tony.“ žena přeplula spoře osvětlenou halu a políbila generála na tvář. „Jak se vede, drahoušku?“ Naklonila se k důstojníkovi a její prsty sevřely diamantový náhrdelník.

„Nic moc“ odpověděl Blackburn. „Potřebuju uvolnit napětí.“ Vyklouzl z pláště a podal ho služce v uniformě anglické komorné. Zálibně se na dívku zadíval, ještě ji tady neviděl a velmi se mu líbila.

ženě jeho pohled neušel. „Ta ještě pro tebe není dost dobrá, drahý,“ poznamenala a vzala generála za ruku. „Možná za měsíc, za dva. Teď pojď se mnou.

Podíváme se, jestli dokážeme něco udělat s tím napětím. Máme zde všechno, co potřebuješ.

Nejkvalitnější hašiš z Ankary, absint z nejlepší palírny v Marseille a přesně to, co by ti doktor naordinoval z našeho speciálního katalogu. Mimochodem, jak se daří manželce?“

„Taky nic moc,“ opáčil generál tiše. „Mám od ní vyřídit srdečný pozdrav.“

„že ji taky zdravím a přeju všechno nejlepší, drahý.“

Prošli pod klenutým loubím do rozlehlé místnosti, prozářené tlumenými barevnými světly z neviditelných

zdrojů. Po stropě a stěnách se otáčely modré, fialové a jantarově žluté kruhy. žena znovu promluvila.

„Mám tady jistou dívku a byla bych ráda, kdyby se připojila k tvé pravidelné společnici. Tu snad bůh stvořil na zakázku přímo pro tebe. Učebnicová minulost. Při pohovoru jsem nevěřila svým uším.

Získala jsem ji před několika dny. Přijela z Atén.

Uvidíš, že si ji od první chvíle zamiluješ.“

Anthony Blackburn ležel nahý na obrovské posteli.

Od modrého skla na stropě se zrcadlově odrážely zacloněné bodové reflektory, v nehybném temném ovzduší se vznášela oblaka hašišového kouře, na nočním stolku se rýsovaly tři sklenky s průzračným absintem. Generál měl celé tělo pokryté ornamenty vyvedenými vodovými barvami, kruhy, čáry a šmouhy s otisky palců, falické šipky směřovaly přes břicho k rozkroku. Ztopořený penis zářil rudě, hrudník pokrývala černá vrstva ladící s hustým ochlupením, modré bradavky spojovala světlá čára holé kůže v místě, kde barvu setřel štíhlý prst. Společnice odváděly svou práci a voják v smyslné extázi sténal a házel hlavou ze strany na stranu.

Obě nahé ženy střídavě masírovaly svíjející se tělo a pokrývaly je barvami. Jedna z nich přejížděla ňadry po vzdychajících ústech, druhá pumpovala naběhlým údem a vyrážela tlumené výkřiky falešné slasti, zatímco voják rychle spěl k orgasmu. Zkušená profesionálka ho ovšem zastavila těsně před vrcholem.

Dívka s kaštanově hnědými vlasy u jeho obličeje, která bez dechu neustále šeptala něco řecky, se nenápadně natáhla pro sklenku na nočním stolku. Pak podržela generálovi hlavu, nalila mu hustou tekutinu mezi rty a s úsměvem se ohlédla po své kolegyni. Ta na ni spiklenecky mrkla a dál zpracovávala rudě natřený penis.

Vtom Řekyně nečekaně sklouzla z postele a beze slova ukázala na dveře do koupelny. Druhá dívka přikývla. Natáhla ruku a vložila zákazníkovi prsty do úst, aby zamaskovala náhlou indispozici její spolupracovnice. Hnědovláska přešla po černém koberci a zmizela v koupelně. Pokojem se dále rozléhalo generálovo slastné sténání.

Když se Řekyně za půl minuty vrátila, už nebyla nahá. Měla na sobě tmavý tvídový kabátek s kapucí, která jí zakrývala vlasy. Krátce se zastavila ve stínu, pak přistoupila k oknu a tiše odtáhla těžký závěs.

Pokojem se rozlehl tříštivý zvuk rozbitého skla a záclony se zvlnily závanem větru. V okně se náhle zjevila postava statného muže s širokými rameny.

Vykopl tabuli a teď proskočil rámem dovnitř, obličej skrytý za lyžařskou maskou, v ruce pistoli.

Dívka na posteli se otočila a vykřikla hrůzou, ale to už zabiják namířil a stiskl spoušť. Rachot výstřelu potlačil tlumič a dívka se zhroutila na obscénně pomalované tělo Anthonyho Blackburna. Vrah přistoupil k posteli. Generál zvedl hlavu a snažil se zaostřit pohled přes mlžné drogové opojení, ale oči mu nevidomě plavaly a z hrdla vycházel jen obluzený chrapot. Muž opakovaně mačkal spoušť a kulky vnikaly Blackburnovi do krku, hrudi a slabin. Gejzíry krve se mísily s vrstvami lesklé barvy.

Zabiják pokynul dívce z Atén. Poslušně odběhla ke dveřím, otevřela je a řekla řecky: „Bude dole v pokoji s otáčecími světly. Poznáš ji podle dlouhých červených šatů a diamantového náhrdelníku.“

Muž přikývl a vběhl do chodby.

Tok majorových neveselých myšlenek přetrhl podivný zvuk, který jako by vycházel z kamenného domu. Zatajil dech a napjatě naslouchal.

Lidské hlasy… volání… výkřiky. Někdo tam křičí!

Právě zvedl oči k oknům, když se otevřely těžké dveře. Vyběhly z nich dvě postavy. Muž a žena spěchali dolů po schodech. Vtom majorovi ztuhla krev v žilách, spatřil, jak muž zastrkuje za opasek pistoli.

Proboha!

Pobočník hrábl pod sedadlo pro svou osobní zbraň, vyskočil z auta a řítil se ke vchodu. Vběhl do haly.

Výkřiky zesílily. Na schodišti se pohybovaly nezřetelné stíny. Některé prchaly dolů, jiné nahoru.

Major se několika skoky ocitl v sále s bláznivě kroužícími barevnými světly. Na podlaze ležela žena v červených šatech a na hrdle se jí třpytily diamanty.

Místo čela měla krvavou kaši po střelné ráně.

Kristepane!

„ Kde je? “ zařval voják.

„Nahoře!“ zaječela hystericky dívka, která se choulila v rohu.

Major se otočil a v panice spěchal k ozdobnému schodišti. Bral tři schody najednou a tryskem minul telefon na podestě, ale zapamatoval si jeho umístění.

Věděl, kde generála hledat, šéf se pokaždé uchyloval do stejného pokoje. Odbočil do úzké chodby, doběhl ke dveřím a prudce je rozrazil.

Pro smilování boží! Scéna, která se před jeho očima otevřela, přesahovala ty nejšílenější představy, nejhorší zážitky z minulosti, nejdivočejší předchozí „hry“. Nahé pomalované tělo pokryté krví, mrtvá dívka zhroucená přes ně se obličejem bořila generálovi do rozkroku. Jako kdyby nahlédl do otevřeného pekla, ale snad ani tam by se nesetkal s takovou hrůzou.

Major netušil, kde se v něm vzala vnitřní síla, díky níž se ovládl. Přibouchl za sebou dveře a několik okamžiků stál v chodbě s automatickou pistolí v natažené ruce připravenou k palbě. Kolem něj proběhla směrem ke schodišti nějaká žena. Major ji popadl za rameno a zatřásl s ní.

„Uděláš, co ti řeknu, nebo tě zabiju!“ zařval na ni.

„Na odpočívadle je telefon. Vytočíš číslo, které ti nadiktuju, a zopakuješ moje slova! Přesně je zopakuješ!

Je to jasné?“ Hrubě postrčil dívku ke schodům.

Prezident Spojených států amerických zamračeně vešel do Oválné pracovny a zamířil k psacímu stolu.

Ministr zahraničí a ředitel Ústřední zpravodajské služby už na něj čekali a stáli bok po boku u okna.

„Fakta znám,“ zavrčel prezident svým typickým drsným chrapotem, „a je mi z nich na zvracení. Teď mi řekněte, co s tím hodláte dělat.“

Ředitel CIA přistoupil ke stolu. „Oddělení vražd newyorské policie plně spolupracuje. Měli jsme velké štěstí, že generálův pobočník stál celou dobu ve dveřích a hrozil zastřelením každému, kdo by se pokusil proklouznout dovnitř. Naši lidé dorazili na místo činu jako první a vyčistili to tam, jak nejlíp uměli.“

„Zatraceně, to jsou pouhá kosmetická opatření!“

zaburácela hlava státu. „Předpokládám, že jsou nutná, ale mě zajímá něco jiného. Chci slyšet váš názor. Máme co do činění s obyčejnou sprostou vraždou, jakých se v New Yorku stanou denně desítky, nebo je v tom něco jiného?“

„Podle mého soudu,“ odpověděl ředitel Ústřední zpravodajské služby, „jde o něco jiného. Jak už jsem před chvílí řekl tady Paulovi, vypadá to na předem promyšlený a pečlivě připravený atentát. A taky brilantně provedený, včetně vraždy majitelky podniku, která jako jediná mohla vnést do záhady paprsek světla.“

„Kdo je za to odpovědný?“

„Řekl bych, že KGB. Střely vyšly z ruské automatické pistole Graz-Burya, což je jejich oblíbená zbraň.“

„Tady musím namítat, pane prezidente,“ ozval se ministr zahraničí. „S Jimovým závěrem nemohu souhlasit. Vrah sice použil oblíbenou zbraň agentů KGB, ale mohl si ji snadno opatřit kdekoliv v Evropě.

Dnes ráno jsem celou hodinu jednal s ruským velvyslancem. Byl stejně otřesený jako já. Nejen že striktně odmítl jakýkoliv podíl své země na tomto incidentu, ale také správně podotkl, že pro Sověty byl generál Blackburn mnohem přijatelnější než kterýkoliv jeho potenciální nástupce.“

„Nezapomínejme,“ přerušil ministra ředitel, „že KGB je s kremelskými diplomaty často na kordy.“

„Jako Agentura s našimi?“ poznamenal jízlivě ministr.

„Určitě ne více než vaše vlastní Konzulární operace, Paule,“ odsekl ředitel CIA.

„Nechte toho, vy dva!“ okřikl je prezident. „Na pitomé kecy nemám čas. Potřebuju fakta. Začněte vy, Jime. Mluvíte, jako byste si byl svou věcí dost jistý, takže chci slyšet, co jste zjistili.“

„Hodně věcí.“ Ředitel otevřel složku, kterou držel v ruce, vylovil z ní list papíru a položil ho na stůl před prezidenta. „Vrátili jsme se patnáct let do minulosti a vložili jsme všechny poznatky ze včerejší noci do počítače. Prověřili jsme metodu, místo, načasování, zapojení spolupracovníků, způsob úniku a porovnali je s každým známým atentátem provedeným KGB v uvedeném období. Vyšly nám tři profily. Tři nejtajemnější a nejúspěšnější zabijáci v sovětské špionážní službě. Každý z nich pochopitelně pracuje pod normálním krytím, ale my víme, že jsou to specialisté na likvidaci nepohodlných osob. Seřadili jsme je podle zkušeností a schopností.“ Prezident si přečetl tři jména:

Talejnikov, Vasilij. Poslední známé působiště: jihozápadní sektor Sovětského svazu.

Krylovič, Nikolaj. Poslední známé působiště: Moskva, vojenská kontrarozvědka.

žukovskij, Georgij. Poslední známé působiště: Východní Berlín, atašé sovětského velvyslanectví.

Nervózní ministr zahraničí nedokázal mlčet. „Pane prezidente, tato spekulace, založená na krajně nejistých

vstupních proměnných, nás nevyhnutelně dovede ke konfrontaci, na kterou teď není vhodná doba.“

„Moment, Paule, zadržte,“ řekl prezident.

„Požádal jsem o fakta a kašlu na to, jestli je či není vhodná doba na konfrontaci. Byl zavražděn předseda Spojeného výboru náčelníků štábů. Možná to byl v soukromém životě úchylný parchant, ale také zatraceně dobrý voják. Jestli ho mají na svědomí Rusové, chci to vědět.“ Hlava státu odložila papír na stůl a probodla svého ministra zahraničí pohledem. „Navíc k žádné konfrontaci nedojde, dokud nezjistíme všechny podrobnosti. Jsem si jistý, že Jimovy poznatky podléhají nejpřísnějšímu stupni utajení.“

„Pochopitelně,“ přisvědčil ředitel CIA.

Ozvalo se důrazné zaklepání a do Oválné pracovny bez vyzvání vstoupil prezidentův tajemník, který měl na starosti komunikace.

„Pane prezidente, máte na horké lince předsedu vlády Sovětského svazu. Už jsme potvrdili navázání spojení.“

„Děkuji.“ Hlava státu se natáhla ke sluchátku, které s červeným telefonním přístrojem spojovala neobvykle silná šňůra. „Dobrý den, pane premiére.

Tady prezident.“

Tlumočník počkal na první pauzu, přeložil rychle a věcně pronášené ruské věty a podle zaběhaného zvyku počkal, až jeho americký protějšek potvrdí: „Správně, pane prezidente.“

Těžkopádný čtyřstranný rozhovor pokračoval.

„Pane prezidente,“ řekl sovětský předseda vlády, „chtěl bych vyjádřit svou upřímnou lítost nad smrtí, vraždou, generála Anthonyho Blackburna. Byl to vynikající voják, který z duše nenáviděl válku. Vážili jsme si ho pro jeho mravní sílu. Svým chápáním globálních problémů příznivě ovlivnil vedení našich ozbrojených sil. Bude nám bolestně chybět.“

„Děkuji, pane premiére. I my hluboce litujeme generálovy smrti… jeho vraždy. Prozatím si ji nedokážeme vysvětlit.“

„Proto vám volám, pane prezidente. Buďte prosím nade vši pochybnost ujištěn, že smrt generála Blackburna rozhodně nebyla v zájmu žádného ze zodpovědných vedoucích činitelů Svazu sovětských socialistických republik. Pouhá úvaha o něčem podobném je z naší strany zcela vyloučena a setkala by se s důrazným odsouzením. Doufám, že jsem se vyjádřil jasně, pane prezidente.“

„Myslím, že ano, pane premiére, a ještě jednou vám děkuji. Ale když dovolíte, připouštíte, byť jen krajně vzdálenou, možnost existence nezodpovědných vedoucích činitelů?“

„O nic více než existenci vašich senátorů, kteří by zasypali Ukrajinu jadernými bombami. Takoví lidé nemají v politice místo.“

„V tom případě mi asi unikly některé jemné nuance vašich výroků, pane premiére.“

„Vyjádřím se tedy jasněji. Vaše Ústřední zpravodajská služba vyrukovala se seznamem, na němž

jsou tři jména. Jména sovětských občanů, kteří mají údajně na svědomí smrt generála Blackburna. Nuže, nemají, pane prezidente. Dávám vám své čestné slovo.

Jsou to rozumní, odpovědní muži, kteří se řídí výhradně rozkazy svých nadřízených. Pravda je následující.

Jeden z nich, žukovskij, byl před týdnem hospitalizován. Druhý, Krylovič, slouží posledních jedenáct měsíců na mandžuské hranici a nehnul se odtamtud. A třetí, Talejnikov, odešel na zasloužený odpočinek a žije v Moskvě.“

Prezident chvíli mlčel a hleděl na ředitele CIA.

„Děkuji za objasnění, pane premiére, a za přesné informace. Uvědomuji si, že tento telefonát pro vás

nebyl nic lehkého. Sovětskou rozvědku tedy můžeme vyloučit.“

„Stejně jako vaši, pane prezidente. V dnešní době již mezi sebou nemáme tolik tajností. Podle mnohých je to jen dobře. Zvážil jsem priority a rozhodl se vám zavolat. S tou tragickou událostí jsme neměli nic společného.“

„Věřím vám. Ale tím více mě trápí otázka, kdo tedy?“

„I mě tato otázka znepokojuje, pane prezidente.

Myslím, že čím dříve zjistíme odpověď, tím lépe pro obě naše země.“

2

„Dimitriji Jurijeve!“ zahlaholila dobrosrdečně žena kyprých slovanských tvarů a s tácem s připravenou snídaní v rukou přistoupila k posteli. „Je první ráno tvé dovolené! V noci sněžilo, ale než si z hlavy vytřeseš poslední výpary vodky, sluníčko sníh rozpustí, i stromy budou zase zelené!“

Muž zabořil hlavu do polštáře, ale pak se obrátil na záda, otevřel oči a zamrkal do oslnivého jasu. Za širokými okny dači se větve stromů prohýbaly pod těžkou vrstvou sněhu, od nějž se odrážely třpytivé sluneční paprsky.

Dimitrij Jurijev se usmál na manželku a opatrně se dotkl vousů na bradě, již spíše šedivých než hnědých.

„Jestli se mi to jenom nezdálo, tak jsem včera večer málem uhořel.“

„Kdepak, nezdálo!“ žena se rozesmála. „Náš syn po mně naštěstí zdědil zdravé venkovské instinkty.

Jakmile uvidí plameny, nestará se, co hoří, ale snaží se je uhasit.“

„Matně si vzpomínám, že na mě skočil.“

„Taky že ano!“ žena položila tác na postel a odstrčila manželovy nohy, aby se mohla posadit. Pak mu sáhla na čelo. „Máš horečku, ale to přežiješ, ty můj atamane.“

„Dej mi cigaretu.“

„Nejdřív sklenku ovocné šťávy. Jako důležitému potentátovi ti připravili plný kredenc plechovek s džusem. Náš poručík tvrdí, že jsou na hašení cigaret, kterými si zapaluješ vousy.“

„Vojáci jsou zabedněnci. Jejich mentalita se nikdy nezlepší. My vědci to dobře víme. Ten džus je tady proto, aby se mohl míchat s vodkou.“ Dimitrij Jurijev se šibalsky usmál. „Cigaretu. Prosím! Můžeš mi ji dokonce zapálit, lásko.“

„Ty jsi nemožný.“ Zvedla z nočního stolku krabičku cigaret, jednu vytřásla a vložila ji manželovi mezi rty. „Opatrně! Až škrtnu sirkou, přestaň dýchat, jinak oba vybuchneme a mě pochovají jako podlého vraha nejvýznačnějšího sovětského atomového fyzika.“

„Já přežiju plamennou smrt ve svém díle.“ Vědec se sklonil k zápalce a lačně vtáhl kouř. „Co dělá náš syn?“

„Od časného rána je vzhůru a čistí pušky. Hosté přijedou asi za hodinu. Na lov vyrážíte kolem poledne.“

„Proboha! Já na to úplně zapomněl!“ Vědec se ztěžka opřel o polštář a zvedl se do sedu. „Opravdu s ním musím?“

„Jste přece domluvení, že vytvoříte dvojici. Copak už jsi zapomněl, jak ses u večeře chlubil, že otec a syn uloví nejcennější trofej?“

Dimitrij se zachvěl. „To ze mě mluvilo špatné svědomí. Celé roky jsem strávil zavrtaný v laboratoři a on zatím vyrůstal tak nějak za mými zády.“

žena se usmála. „Procházka na čerstvém vzduchu ti jenom prospěje. Teď zahas cigaretu a nasnídej se, ať se můžeš obléct.“

„Víš co?“ Dimitrij uchopil manželku za ruku.

„Teprve teď mi to došlo. Mám dovolenou! Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposled vzal volno.“

„Já si nepamatuju, že by sis ho vůbec někdy vzal.

Pracuješ víc než většina lidí, co znám.“

Vědec pokrčil rameny. „Od armády to bylo hezké, že dala synovi dovolenku.“

„Vyžádal si ji. Chtěl být s tebou.“

„Hodný kluk. Miluju ho, ale sotva ho znám.“

„Všichni ho chválí, že je vynikající důstojník.

Můžeš na něho být pyšný.“

„Taky že jsem. Ale… Někdy prostě nevím, o čem s ním mám mluvit. Zdá se mi, že mu nemám co říct.

Máme toho tak málo společného! No, ta vodka včera večer mi to ulehčila.“

„Neviděli jste se skoro dva roky.“

„Měl jsem hodně práce. To přece všichni vědí.“

„Ano, jsi významný vědec.“ Manželka mu stiskla ruku. „Ale dnes ne. Ani v následujících třech týdnech.

žádná laboratoř, žádná tabule, žádné ponocování s mladými asistenty a studenty, kteří touží jen po tom, aby se mohli chlubit, že pracovali s velkým Dimitrijem Jurijevem.“ Vzala manželovi cigaretu a udusila ji v popelníku. „Teď se nasnídáš a potom se oblečeš. Zimní lov je pro tebe ta nejlepší medicína.“

„Drahá ženo,“ protestoval Dimitrij se smíchem, „zimní lov bude s největší pravděpodobností moje smrt.

Pušku jsem nedržel v ruce dobrých dvacet let.“

*

Poručík Nikolaj Jurijev se prodíral hlubokým sněhem ke starému hospodářskému stavení, bývalým stájím, a ohlédl se k vysoké trojpodlažní hlavní budově.

Leskla se v ranním slunci, malý alabastrový palác v alabastrovém údolí, vyřezaném mezi zasněženými stromy. Dača pocházela z dávno minulé éry, která se již nikdy nevrátí.

Moskva si jeho otce opravdu velmi cenila. O

velkého Jurijeva, vznětlivého člověka, ale brilantního vědce, jehož jméno vyvolávalo u západních představitelů mrazení v zádech, se zajímali snad všichni. Říkalo se, že nosí v hlavě plány na dobrou desítku taktických nukleárních zbraní, že by stačilo ponechat ho o samotě v muničním skladu s přilehlou laboratoří a sestrojil by bombu schopnou zničit Londýn, Washington nebo Peking.

Takový byl tedy Dimitrij Jurijev, muž, který stál mimo jakoukoliv kritiku a jehož se nikdo neodvážil pokárat, i když občas neovládal své chování a nedával si pozor na jazyk. Ale jeho oddanost straně nikdy nikdo nezpochybnil. Pátý syn chudého rolníka by bez komunistické strany dnes vodil mezka na pozemcích nějakého ruského šlechtice. Jako všichni schopní vědci nesnášel byrokraty a netajil se tím, ale na rozdíl od mnohých mu jeho rouhačské výroky beztrestně procházely. Proto se s ním tolik lidí chtělo seznámit.

Nikolaj, jeho syn, se domníval, že jejich motivem je touha, aby i na nich ulpěla část otcovy imunity.

Mladík věděl, že stejné přání vede i dnešní „hosty“, a neměl z toho dobrý pocit. Na daču jeho otce se pozvali vlastně sami. Jeden z nich byl velitel pluku, u kterého Nikolaj v Litvě sloužil, druhého vůbec neznal.

Nějaký velitelův známý z Moskvy, který by mladému poručíkovi údajně mohl pomoci při povyšování.

Nikolaj o protekci nestál, chtěl se prosadit vlastními schopnostmi. To pro něj bylo nejdůležitější v životě.

Ale svému veliteli by nedokázal nic odmítnout.

Málokdo si totiž zasloužil dotyk „imunity“ tak, jako plukovník Drigorin, zanícený bojovník proti korupci, která prorůstala důstojnický sbor sovětské armády.

Pobyty v černomořských letoviscích placené ze zpronevěřených prostředků, vojenské sklady plné kontrabandu, povětrné ženštiny přivážené na odlehlé základny proti všem předpisům letadly.

Nadřízení ho převeleli z Moskvy do Vilniusu, aby tam zakrněl v průměrnosti. Zatímco Nikolaj Jurijev byl jednadvacetiletý poručík, který na malé základně vykonával velmi odpovědnou práci, plukovník Drigorin byl všestranně nadaný a schopný voják odsouzený hnít v nízké velitelské funkci. Jestli takový člověk touží strávit den ve společnosti jeho otce, Nikolaj proti tomu nemůže nic namítat. Kromě toho je plukovník příjemný člověk a výborný společník. Mladík uvažoval, z jakého těsta asi bude druhý host.

Došel k bývalým stájím a vešel. Dveře na naolejovaných závěsech se za ním neslyšně zavřely.

Kráčel chodbičkou mezi vzorně udržovanými kójemi, určenými kdysi pro nejušlechtilejší plemena koní, a uvažoval, jak asi tehdy Rusko vypadalo. Zdálo se mu, že slyší ržání čistokrevných hřebců s ohnivýma očima, podupávání kopyt, nedočkavý štěkot psů připravených vyrazit za kořistí. Muselo to být nádherné, pokud jste nevodili mezka po poli. Došel na konec dlouhé chodby, otevřel široká vrata a pokračoval dál sněhem. Koutkem oka zahlédl v dálce něco… něco očividně nepatřičného.

Od rohu přístavku, který kdysi sloužil jako sýpka, vedla k okraji lesa řádka stop, které vypadaly, jako by je zanechaly lidské nohy. Ale oba sloužící, přidělení na daču z Moskvy, se nehnuli z hlavní budovy a hajný se svými pomocníky čekali v domku u příjezdové cesty na druhé straně pozemku.

Uvědomil si, že teplé ranní slunce rozpustilo okraje otisků ve sněhu a v oslepující záři paprsků ho mohl zrak snadno ošálit. Ty stopy nejspíš patří zatoulanému čtyřnožci, uzavřel mladík své úvahy a usmál se při myšlence, že lesní zvěř i po tolika letech stále hledá zrní v tomto udržovaném reliktu minulých dob. Na rozdíl od Ruska se zvířata vůbec nezměnila.

Nikolaj se podíval na hodinky. Nejvyšší čas vrátit se do domu. Hosté každou chvíli dorazí.

Návštěva se vyvíjela nad očekávání dobře, až tomu Nikolaj ani nemohl uvěřit. O výbornou náladu se starali jeho otec a muž z Moskvy. Plukovník byl zprvu poněkud nervózní a zaražený, velitel, který se vetřel k vysoce postavenému a uznávanému otci svého podřízeného –, ale Dimitrij Jurijev přivítal důstojníka jako nedočkavý rodič, jemuž leží na srdci pouze blaho jediného dítěte. Poručík jen zíral. Pak se servírovala vodka s ovocným džusem a káva a mladý poručík pozorně sledoval cigarety visící nad vousy.

Největší

překvapení

ovšem

představoval

plukovníkův moskevský přítel, vysoce postavený stranický funkcionář z ministerstva, který pracoval v odboru vojenského a průmyslového plánování.

Jmenoval se Brunov. Nejen že se záhy ukázalo, že má s otcem řadu společných známých, ale oba muži rovněž sdíleli značně kritický postoj ke zkostnatělé byrokracii,

jejíž součástí byli i mnozí z oněch společných známých.

Smích na sebe nenechal dlouho čekat a jeden rebel se snažil přetrumfnout druhého břitkými komentáři o politických pracovnících s dutou hlavou a ekonomech, kteří neudrží v kapse jediný rubl.

„Pozor na vojáky,“ varoval vědec řičící smíchem.

„Mohli by nás udat za protistátní řeči.“

„Nevadí. Já jim obstavím výplatu a vy vymyslíte bombu, která bouchá dozadu. Kromě toho máme pravdu,“ dodal moskevský aparátčík.

„Ale to už by stačilo“ ztišil se Jurijev. „Hajný říkal, že místní lovy jsou vyhlášené. Můj syn slíbil, že mě pohlídá, a já zase, že ulovím největší trofej. Jdeme.

Máme tady všechno, co potřebujete. Vysoké boty, kožichy… a vodku.“

„Vodka a nabitá puška je nebezpečná kombinace, tati,“ namítl Nikolaj.

„Vidím, že jste ho opravdu něco naučil,“ usmál se Jurijev na plukovníka. „Mimochodem, pánové, nepřipadá v úvahu, že byste dnes jeli domů. Musíte se zdržet přes noc. Moskva byla vskutku štědrá. Spižírna je plná čerstvého ovoce a zeleniny. Jenom Lenin ví, odkud pochází.“

„A věřím, že i lahví vodky.“

„Kdepak lahví, Brunove. Beden! Vidím vám to na očích. Uděláme si dovolenou oba. Zůstanete tady a hotovo.“

„Zůstanu,“ souhlasil muž z Moskvy.

Lesem se rozlehly výstřely doprovázené dunivou ozvěnou, jejíž závěr doprovodili vyplašení ptáci svým vřískotem. Nikolaj slyšel i vzrušené hlasy, ale na tu dálku slovům nerozuměl. Otočil se k otci.

„Jestli něco trefili, měli by do minuty zapískat na píšťalku,“ poznamenal a sklonil hlaveň pušky k zemi.

„To je skandál.“ durdil se naoko starší Jurijev.

„Hajný mi přísahal, že veškerá zvěř se uchýlila do této části lesa. Sem k jezeru. Na druhé straně prý není vůbec nic. Proto jsem trval na tom, že tohle je náš revír.“

„Jsi starý šejdíř,“ ocenil syn s úsměvem a zadíval se na otcovu zbraň. „Proč máš odjištěnou pušku?“

„Zdálo se mi, že slyším v křoví šustot. Chtěl jsem být připravený.“

„Při vší úctě, tati, raději ji zajisti a počkej, dokud opravdu neuvidíš zvěř.“

„Při vší úctě, soudruhu poručíku, to bych musel zvládnout příliš mnoho úkonů najednou.“ Vědec si všiml mladíkova ustaraného výrazu. „No dobře, ať je po tvém. Mohl bych upadnout a způsobit výbuch. O tom náhodou něco vím.“

„Díky,“ řekl Nikolaj a náhle se otočil. Otec měl pravdu, v křoví opravdu zašelestilo a zapraskala zlomená větvička. Uvolnil pojistku.

„Co je to?“ zeptal se Dimitrij Jurijev a oči mu zajiskřily vzrušením.

„Pst,“ zasyčel mladík a pátral zrakem ve stínech v záplavě oslnivě bílého sněhu. Nic však neviděl, a tak zbraň zase zajistil.

„Slyšel jsi to taky, že?“ ujišťoval se otec. „Nebyly to jen ty moje pětapadesátileté uši.“

„Sníh je mokrý a těžký,“ odpověděl syn. „Láme větve. To bylo ono.“

„No, jedno jsme neslyšeli,“ poznamenal vědec.

„Píšťalku. Nic netrefili.“

Z dálky zaduněly další výstřely.

„Rozhodně něco viděli,“ poznamenal poručík.

„Teď možná píšťalku uslyšíme.“

Ale místo hvizdu zaslechli vyděšený výkřik.

Táhlý, ztlumený vzdáleností, ale nezaměnitelný.

Výkřik hrůzy. A další, ještě pronikavější. Ozvěna dozněla a zanechala po sobě vlnu strachu.

„Proboha! Co se stalo?“ Otec popadl syna za paži.

„Já ne…“

Mladíkovu odpověď přerval děsivý jekot. Beze slov, srdceryvný protest plný utrpení.

„Zůstaň tady,“ křikl poručík na otce. „Jdu se tam podívat.“

„Hoď sebou, ale opatrně,“ varoval vědec. „Půjdu pomalu za tebou.“

Nikolaj se spěšně brodil závějemi k místu, odkud zněly výkřiky. Stále se nesly lesem, již ne tak hlasitě, ale o to bolestněji. Voják si pažbou pušky klestil cestu hustými křovisky, z obtížených větví mu padaly za krk hromady sněhu. Nohy ho bolely, v hrdle ho pálil studený vzduch, zrak se námahou zakalil slzami.

Zvuky zesílily a za okamžik již Nikolaj spatřil to, čeho se lovci nejvíce bojí.

Obrovský rozzuřený černý medvěd s hlavou samá krev se mstil těm, kdo mu způsobili zranění. Zuby i drápy rvaly kusy masa z těl nepřátel.

Poručík zvedl pušku a mačkal spoušť, dokud nevystřílel všechny náboje.

Gigantický medvěd konečně padl k zemi. Voják se bez dechu rozběhl k oběma nešťastníkům, a když se u nich zastavil, strnul hrůzou.

Muž z Moskvy byl mrtvý, hlava sotva držela u těla na zbytku rozdrásaného krku. Plukovník sice ještě žil, ale Nikolaj věděl, že pokud jeho velitel do minuty nezemře, nabije pušku a dokončí, co zvíře začalo.

Drigorinovi chyběl obličej a pohled na krvavou kaši se mladému důstojníkovi nesmazatelně vryl do paměti.

Jak? Jak se to mohlo stát?

Poručík sklopil zrak, a ztuhl v nepředstavitelném šoku.

Plukovník měl pravou paži v lokti téměř oddělenou a voják poznal, co tu hroznou ránu způsobilo. Kulka z velkorážní zbraně.

Tu ruku mu někdo ustřelil! Proto se nemohl proti divoké šelmě bránit.

Nikolaj se rozběhl k Brunovovi, sklonil se a obrátil mrtvolu.

Paži měl netknutou, ale místo levé dlaně zůstal jen krvavý pahýl. Levá ruka. Nikolaj Jurijev před očima zřetelně viděl scénu z dnešního dopoledne. Pili vodku s džusem a pak kávu.

Muž z Moskvy byl levák.

Neznámý útočník, který věděl, co na oběti čeká, byl vybavený zbraní velké ráže a způsobil Drigorinovi a Brunovovi těžká zranění, po nichž zůstali úplně bezbranní.

Nikolaj se opatrně napřímil, instinkty vojáka vybičované k nejvyšší ostražitosti, a pátral zrakem po neviditelném protivníkovi.

Tohoto nepřítele najde a zabije, nic jiného nepřipadalo v úvahu. V myšlenkách se vrátil k řádce stop za stájemi. Kdepak zvíře hledající zrní… Ale vlastně to bylo zvíře. Ty otisky ve sněhu po sobě zanechal sprostý vrah, který si zaslouží všechno, co má Lubjanka2 pro takové bestie nachystáno.

Kdo to udělal? A hlavně proč?

Poručík postřehl záblesk. Odraz slunečního paprsku od lesklého kovu zbraně.

Naznačil úkrok doprava, ale vzápětí se otočil na opačnou stranu, vrhl se k zemi a překulil se za silný kmen dubu. Vysunul z pušky prázdný zásobník, nasadil 2 Ve budově věznice na Lubjanském náměstí (v dobách SSSR se jmenovalo Dzeržinského) v centru Moskvy, kde se nacházely úřadovny, cely pro výslechy, mučírny i popraviště, sídlila nechvalně známá Čeká a všechny její nástupnické organizace přes (O) GPU, NKVD až po KGB. (Pozn. překl.) nový a zamžoural ke koruně borovice, kde prve spatřil zablýsknutí.

V rozsoše dvou větví seděla pět metrů nad zemí obkročmo lidská postava, která svírala v rukou odstřelovačskou pušku s dalekohledem. Vrah měl na sobě bílou bundu s kožešinovou kapuci stejné barvy.

Obličej částečně zakrývaly široké tmavé sluneční brýle.

Nikolajovi se zvedal žaludek vztekem a nenávistí.

Zabiják se usmíval a mladík věděl, že ten úsměšek patří jemu.

Zuřivě pozvedl zbraň, ale vzápětí ho oslepila sprška sněhu, která mu v zahřmění výstřelu vybuchla před očima. Další rána. Tentokrát se kulka zaryla do kůry stromu nad poručíkovou hlavou. Stáhl se do bezpečí za mohutný kmen.

Ozval se třetí výstřel. Ne od borovice. Vzadu, dost blízko.

„Nikolaji!“

Mladík se zalykal zuřivostí. Hlas, který ho volal, patřil jeho otci.

„Nikolaji!“

Ještě jeden výstřel. Voják vyskočil, vypálil do koruny stromu na nezřetelnou postavu a rozběhl se hlubokým sněhem.

Do hrudi mu pronikl rozžhavený rampouch. Nic neslyšel, nic necítil, vnímal jen chlad na obličeji.

Předseda vlády Svazu sovětských socialistických republik a současně generální tajemník Ústředního výboru komunistické strany položil ruce na desku dlouhého stolu, který stál pod oknem I výhledem na věže Kremlu, a se skloněnou hlavou si prohlížel fotografie. Tváře v širokém slovanském obličeji měl svěšené vyčerpáním a šokem, oči mu blýskaly zlobou.

„Hrůza,“ zašeptal. „Tak krutá smrt. Takhle by lidé neměli umínit. Alespoň že Jurijev zůstal ušetřen…

Nemyslím smrti, ale utrpení.“

U druhého stolu na protější straně místnosti seděli dva muži a Lena a se strohým výrazem v obličeji pozorovali hlavu státu. Všichni tři měli před sebou složky se spisy v hnědých deskách a bylo zřejmé, že dychtí promluvit, ale v přítomnosti generálního tajemníka museli držet nedočkavost na uzdě. Netrpělivé vyrušení často dokázalo premiéra pořádně vytočit.

Mozek nejvyššího představitele Sovětského svazu dokázal pracovat rychleji než šedé buňky všech přítomných, ale ve svých úvahách se musel zaobírat problémem v celé šíři jeho složitosti a nemohl si dovolit nic uspěchat. Proto také přežil ve světě, kde vytrvají jen ti nejrafinovanější, a nejtrpělivější.

Jeho nejdokonalejší zbraní, kterou uměl používat s neobyčejnou dovedností, byl strach.

Vstal, znechuceně odstrčil fotografie a přešel ke konferenčnímu stolu.

„Všechny raketové odpalovací základny byly uvedeny do stavu nejvyšší bojové pohotovosti a ponorky zaujímají určené pozice,“ informoval trojici podřízených. „Předejte tuto informaci všem našim velvyslanectvím. A použijte kódy, které Američané znají.“

Jeden z mužů se naklonil nad stůl. Ministr zahraničí byl starší než generální tajemník, jemuž dlouhá léta věrně sloužil jako spolehlivý spojenec, a mohl tudíž mluvit otevřeněji než ostatní dva. „Připadá mi to dost riskantní. Nevím, zda je rozumné provokovat druhou stranu. Netušíme, jak zareaguje, a navíc nevíme s jistotou, kdo je za ten masakr odpovědný. Americký velvyslanec své zděšení nehrál. Znám ho. Ten člověk byl opravdu v šoku.“

„V tom případě nebyl z Washingtonu informován,“ odsekl druhý muž za stolem břitce.

„Pokud se týká VKR, my si jistí jsme! Identifikovali

jsme projektily i nábojnice. Ráže sedm milimetrů, tupá špička způsobující implozi střely, nezaměnitelné stopy po drážkování hlavně. Ty kulky byly vypáleny z pistole Browning Magnum, typ čtyři. Co víc ještě potřebujete?“

„Mnohem, mnohem víc,“ opáčil diplomat.

„Opatřit si tuto zbraň není zase tak těžké a osobně pochybuju, že by americký atentátník po sobě zanechal tak výmluvnou navštívenku.“

„Proč ne? Vrahové lpí na zbraních, na které jsou zvyklí. Ale objevili jsme i další důkazy.“ Náčelník vojenské kontrarozvědky se obrátil na ženu středního věku s obličejem jako vytesaným ze žuly. „Prosím o vysvětlení, soudružko předsedkyně.“

žena otevřela složku, a než promluvila, letmo přelétla první stránku a otočila ji. Vyhnula se pohledem diplomatovi a mluvila přímo ke generálnímu tajemníkovi. „Jak víte, zločin spáchali dva vrahové, s největší pravděpodobností oba muži. Jeden z nich musel být mimořádně dobrý střelec, druhý kromě toho i odborník na elektronické sledování. Ve stájích jsme našli výmluvné důkazy, škrábance po stoupacích železech, stopy po přísavkách, otisky nohou v místech, odkud se nabízel nezakrytý výhled na dům. Závěr je jasný, dača byla odposlouchávaná, vrahové zachytili každé slovo.“

„Popisujete postupy, jaké používá CIA,“

poznamenal generální tajemník.

„Nebo

Konzulární

operace,“

odpověděla

předsedkyně KGB. „Na ty nesmíme zapomínat.“

„Jistě,“ souhlasila hlava státu. „Ta banda tak zvaných ‚vyjednávačů‘ amerického ministerstva zahraničí.“

„A proč ne agenti čínské Tao-pan?“ vmísil se diplomat naléhavě. „Všichni víme, že to jsou nejschopnější atentátníci na světě. Lidová republika se musela Jurijeva bát víc než Američané.“

„Fyziognomie je vylučuje,“ namítl muž z VKR.

„Kdybychom je dopadli, nepomohl by jim ani kyanid.

Peking by si to nedovolil. Ví, že bychom srovnali Čínu se zemí.“

„Vraťme se ke známým faktům,“ přerušil rozepři generální tajemník.

„Vložili jsme všechna data do počítačů KGB,“

pokračovala žena, „a soustředili jsme se na americké špiony, o nichž víme, že se jim podařilo proniknout na sovětské území, že mluví plynně rusky a že už ve službě zabíjeli. Vyšla nám čtyři jména. Tady jsou, soudruhu generální tajemníku. Tři jsou agenti Ústřední zpravodajské služby, čtvrtý pracuje pro Konzulární operace ministerstva zahraničí,“ Přesunula list papíru náčelníkovi VKR, který vstal a podal ho hlavě státu.

Generální tajemník se začetl do seznamu.

Scofield, Brandon Alan. Ministerstvo zahraničí, Konzulární operace. Prokázané atentáty v Praze, Aténách, Paříži a Mnichově. Důvodně podezřelý z provádění špionážních operací v samotné Moskvě.

Podíl na nejméně dvaceti defekcích.

Randolph, David. Ústřední zpravodajská služba.

Používá krytí jako ředitel importního oddělení západoberlínské pobočky firmy Dynamax Corporation.

Odborník na všechny formy sabotáží. Odpovědný za výbuchy hydroelektráren v Kazani a Tagilu.

Saltzman, George Robert. Ústřední zpravodajská služba. Působil jako kurýr a zabiják ve Vientianne, kde se vydával za pracovníka americké Agentury pro mezinárodní rozvoj. Odborník na orientalistiku.

Poslední známé působiště, před pěti týdny, v oblasti Taškentu. Krytí: australský emigrant, prodejní manažer společnosti Perth Radar Corporation.

Bergstrom,

Edward.

Ústřední zpravodajská

služba…

„Soudruhu generální tajemníku,“ ozval se náčelník vojenské kontrarozvědky. „Soudružka předsedkyně opomněla vysvětlit, že jsme ta jména seřadili podle stupně pravděpodobnosti. Jsme přesvědčeni, že provedení akce nese jednoznačně rukopis prvního muže na seznamu a že právě on je odpovědný za smrt Dimitrije Jurijeva.“

„Scofield?“

„Ano, soudruhu generální tajemníku. Scofield zmizel před měsícem v Marseille. Způsobil nám větší škody a zapříčinil krach více našich operací než kterýkoliv jiný agent, kterého proti nám Američané od druhé světové války nasadili.“

„Opravdu?“

„Opravdu.“ Muž z VKR se na okamžik odmlčel a pak promluvil váhavě jako člověk, který nechce, ale ví, že musí. „Jeho manželka byla před deseti lety zavražděna ve Východním Berlíně a od té doby je ze Scofielda šílený maniak.“

„Ve Východním Berlíně?“

„Byla to past, kterou nastražila KGB.“

Na tajemníkově stole zazvonil telefon; rychle se k němu natáhl a zvedl sluchátko.

Volal prezident Spojených států. Připravení tlumočníci už čekali na obou koncích linky a teď se dali do práce.

„Vyjadřujeme nejhlubší politování nad smrtí…

hroznou vraždou… vynikajícího vědce a jeho přátel, pane premiére. Přijměte naši upřímnou soustrast.“

„Oceňuji vaše slova, pane prezidente. Ale jak jistě víte, jejich smrt byla předem promyšlená odporná vražda. Jsem vám vděčný za vaši účast, avšak nemohu se ubránit úvaze, jestli vám předčasný skon jednoho z nejpřednějších sovětských atomových fyziků nepřinesl jistou úlevu.“

„V žádném případě, pane premiére. Jeho vynikající vědecké výsledky přesahovaly naše hranice a světonázorové diference. Byl to člověk, který patřil všem národům.“

„Ale rozhodl se sloužit jednomu národu, není-liž

pravda? Na rovinu přiznávám, že můj zájem naše hranice nepřesahuje. Ve skutečnosti mě nutí chránit si záda.“

„Promiňte, pane premiére, ale v tom případě se honíte za přízraky.“

„Možná jsme je už dohonili, pane prezidente.

Máme v rukou důkazy, které mě hluboce znepokojují.

Od chvíle, kdy jsem…“

„Znovu žádám o prominutí,“ přerušil generálního tajemníka prezident Spojených států amerických.

„Právě ony důkazy mě přiměly, abych vám přes naléhání svých poradců zavolal. KGB se dopustila velké chyby. Přesněji řečeno čtyř chyb.“

„ Čtyř…?“

„Ano, pane premiére. Konkrétně se jedná o jména Scofield, Randolph, Saltzman a Bergstrom. žádný z nich ten zločin nespáchal, pane premiére.“

„Vy mě udivujete, pane prezidente.“

„Ne více, než jste minulý týden udivil vy mě.

Vzpomínáte? V dnešní době již mezi sebou nemáme tolik tajemství.“

„To jsou pouhá slabá slova. Zato důkazy, o nichž

mluvím, jsou velmi silné.“

„Byly vám podstrčeny. Dovolte, abych to vysvětlil. Dva z oněch tří agentů Ústřední zpravodajské služby jsou již mimo aktivní službu. Randolph a Bergstrom sedí za psacími stoly ve Washingtonu. A Saltzman leží v taškentské nemocnici se zhoubným nádorem.“ Prezident se odmlčel.

„Takže zbývá jedno jméno, že?“ řekl generální tajemník. „Váš Člověk z nechvalně známých Konzulárních operací. V diplomatických kruzích jsou pokládány za neškodné, ale my víme svoje.“

„Tohle je nejbolestnější aspekt mého vysvětlení, pane premiére. Je naprosto nemyslitelné, že by pan Scofield měl cokoliv společného s vraždou profesora Jurijeva. Byl ten poslední, kdo by si přál jeho smrt.

Říkám vám to zcela otevřeně, pane premiére, protože na tom dnes již nezáleží.“

„Slova vás nic nestojí…“

„Vyjádřím se tedy jednoznačně. Profesor Jurijev byl cílem tajné operace. Svazek s jeho materiály jsme založili již před sedmi lety, když ne denně, pak určitě každý měsíc jsme do něj vkládali nové informace.

Podle převládajícího názoru našich expertů nastala chvíle kontaktovat Dimitrije Jurijeva s jasnou nabídkou.“

„ Cože? “

„Ano, pane premiére. Defekce. Ti dva muži, kteří Jurijeva na dače navštívili, jednali na základě našeho pověření a v našem zájmu. A jejich řídicím orgánem byl právě Scofield. Byla to jeho operace.“

Generální

tajemník

Ústředního

výboru

komunistické strany a předseda vlády Sovětského svazu hleděl přes stůl na hromádku fotografií. „Děkuji vám za otevřenost,“ pronesl tiše.

„Musíte si chránit záda před někým jiným.“

„Jistě.“

„My oba.“

3

Odpolední slunce zářilo jako ohnivá koule a jeho paprsky se v oslnivých záblescích odrážely od zvlněné hladiny kanálu. Chodci, kteří spěchali po chodníku na ulici Kalverstraat v centru Amsterdamu mhouřili oči, ale byli za slunečný den vděční, v únoru byli obyvatelé důležitého přístavu na pobřeží Severního moře zvyklí na vlezlou mlhu, déšť a závany mrazivého větru, které dorážely od četných kanálů větvících se od řeky Amstel.

Jednoho muže však průzračná obloha nechávala lhostejným. Nebyl to ostatně obyvatel města, ani nekráčel po ulici. Jmenoval se Brandon Alan Scofield a pracoval ve funkci atašé bez portfeje pro ministerstvo zahraničí Spojených států, přesněji pro jeho Konzulární operace. Stál u okna čtyři patra nad kanálem a dlažbou Kalverstraat a pozoroval dalekohledem rychle se pohybující chodce. Soustředil se zejména na bezprostřední okolí telefonní budky, od jejíchž

prosklených stěn se odrážely pronikavé sluneční paprsky. Mhouřil oči a ostré rysy bledého obličeje pod

rozcuchanými světle hnědými, již lehce prošedivělými vlasy neprozrazovaly žádné emoce.

Pohyboval dalekohledem a v duchu proklínal slunce a hemžení v ulici. Pod unavenýma očima se mu rýsovaly temné kruhy, následek mnoha bezesných nocí.

O příčinách své nespavosti však nepřemýšlel. Byl profesionál a plnil úkol, na který se musel plně soustředit.

Spolu s ním byli v místnosti další dva muži.

Plešatý technik seděl za stolem u rozebraného telefonu s odloženým sluchátkem a propojeného několika dráty s magnetofonem. V podzemní telefonní ústředně byla již

dříve provedena jistá opatření, jediná forma spolupráce, na niž byla amsterdamská policie ochotna přistoupit, a to se musel atašé bez portfeje z amerického ministerstva zahraničí odvolat na starý dluh. Třetí muž

v pokoji byl mladší než ostatní dva, sotva překročil třicítku. Jeho obličej vyzařoval energii, v očích ani stopa únavy, jen napětí nedočkavého lovce. Jeho zbraní však byla pouze vysokoobrátková filmová kamera opatřená teleobjektivem a upevněná na trojnožce. Byl by dal přednost jiné zbrani.

Antireflexní čočky Scofieldova dalekohledu zachytily postavu. Před budkou muž krátce zaváhal a i

pouhý okamžik stačil, aby ho prchající dav odstrčil až k obrubníku před lesklou skleněnou stěnu, takže svým tělem zaclonil odraz slunce. Cíl obklopený svatozáří.

Všichni muži v místnosti by teď nejraději svírali v rukou pušku s mířidly nastavenými na sedmdesát metrů. Stačilo by lehce stisknout spoušť. Jak pohodlné, pomyslel si Scofield a odstoupil od okna. Jenže sem nepřišel kvůli svému pohodlí. Každý atentát slouží jako životně důležitá lekce, oběma stranám, a rozkaz k němu i vlastní provedení vychází z mnoha vzájemně se prolínajících faktorů. Ti, kdo poučují, i ti, kdo mají být poučeni, si musí uvědomit své role. Jinak by byla smrt, poprava, zcela bezúčelná.

Muž na chodníku před budkou byl poměrně starý, táhlo mu na sedmdesátku. Na sobě měl pomačkaný svrchník upnutý až ke krku Ť i ošoupaný plstěný klobouk stažený do čela. Bradu vyděšeného obličeje pokrývalo několikadenní strniště. Byl na útěku a Američana, který ho z okna pozoroval dalekohledem, nic tak nedeprimovalo jako pohled na skrývajícího se a prchajícího starce, snad kromě stařeny. V životě již

viděl obojí, a častěji, než by si přál.

Scofield se podíval na hodinky. „Pusť to,“ pokynul technikovi u stolu a obrátil se k mladšímu muži, který stál za ním. „Připraven?“

„Jasně,“ zněla stručná odpověď. „Mám toho hajzla zaostřeného. Washington se nemýlil a vy jste to dokázal.“

„Zatím si bohužel nejsem jistý, co jsem vlastně dokázal. Až vleze do budky, pokus se zachytit jeho rty.“

„Samozřejmě.“

Technik vytočil příslušné číslo a stiskl záznamové tlačítko magnetofonu. Pak svižně vyskočil ze židle a podal Scofieldovi sluchátka s namontovaným mikrofonem. „Zvoní,“ oznámil.

„Já vím. Ten chlap hledí do budky. Není si jistý, jestli se má ohlásit, a to mě znepokojuje.“

„Tak sebou hoď, ty parchante!“ zasyčel mladík za kamerou.

„Nebuď netrpělivý,“ uklidňoval ho Scofield a tiskl k očím dalekohled. „Však on se pohne. Je k smrti vyděšený a každá vteřina mu připadá jako celá věčnost… Už jde. Otevírá budku. Ticho!“ Scofield pozoroval muže dalekohledem a současně ho poslouchal. Pak řekl tiše do mikrofonu: „Zdravstvujtě, tovarišč.“

Rozhovor vedený v ruštině trval přesně osmnáct sekund.

„Do svidanija,“ rozloučil se Scofield. „Zítra večer na mostě,“ dodal rusky. Přidržoval si sluchátko u ucha a pozoroval vyděšeného starce pod sebou. Cíl jejich zájmu splynul s davem a motor kamery umlkl.

Atašé bez portfeje odložil dalekohled a podal sluchátka technikovi. „Máš to celé?“ zeptal se.

„Dostatečně zřetelně pro hlasový otisk,“ potvrdil plešatec a pohledem zkontroloval ručičky přístrojů.

„A ty?“ otočil se Scofield ke kameramanovi.

„Kdybych uměl líp rusky, mohl bych mu odečítat ze rtů.“

„O to se postarají jiní, kteří ten jazyk znají dokonale.“ Scofield sáhl do kapsy, vylovil malý notes vázaný v kůži a něco si zapsal. „Dobře. Odnes pásek a film na ambasádu. Obrázky nech okamžitě vyvolat a pořiď kopie. I té zvukové nahrávky. Chci miniatury.

Tady jsou specifikace.“

Technik, který smotával kabel, se na Scofielda významně zadíval. „Promiň, Brane, ale dobře víš, že já se k ambasádě nesmím přiblížit ani na pět bloků.“

„Mluvím tady s Harrym.“ Scofield pokynul k mladíkovi a podal mu lístek, který vytrhl z bloku. „Až

budou kopie hotové, vlož je do vodotěsného pouzdra a pořádně ho zatav. Potřebuju, aby nejméně týden vydržely pod hladinou.“

Kameraman převzal pokyny. „O čem jste s ním mluvil? Pochytil jsem tak každé třetí slovo.“

„Vidím, že se zlepšuješ,“ ocenil Scofield ironicky a vrátil se s dalekohledem k oknu. „Až

zachytíš celý rozhovor, navrhnu tě na povýšení.“

„Ten chlapík se s vámi chtěl dnes večer sejít, ale vy jste odmítl,“ pokračoval Harry.

„Přesně tak,“ potvrdil Scofield. Zvedl dalekohled k očím a zaostřil.

„Podle instrukcí jsme ho měli co nejdříve sbalit.

Šifra v rozkaze byla zcela jasná. Neztrácet čas.“

„Čas je relativní, ne? Jakmile ten stařík zaslechl zvonění, každá vteřina pro něj představovala minutu vyplněnou nevýslovným utrpením. Pro nás může být zase hodina jako celý den. Proboha svatého, ve Washingtonu normálně měříme den na kalendářní roky.“

„To není odpověď,“ naléhal Harry a zadíval se na lístek papíru. „Ty kopie můžeme mít nachystané a zabalené za pětačtyřicet minut. Klidně jste se s ním mohl večer sejít. Proč jste odmítl?“

„Mizerné

počasí,“

odtušil

Scofield

s

dalekohledem u očí.

„Počasí je dokonalé. Obloha bez jediného mráčku.“

„Vždyť říkám, mizerné. Za jasného večera se kolem kanálu prochází spousty lidí, kdežto za deště nikdo. Zítra má podle předpovědi pršet.“

„Mám dojem, že plácáte nesmysly. Zablokovat most a hodit ho přes zábradlí by nám nezabralo víc než deset sekund.“

„Hele, Brane, řekni konečně tomu šaškovi, ať sklapne a drží hubu!“ houkl technik od stolu.

„Slyšel jsi.“ Scofield přejížděl dalekohledem po průčelích okolních budov. „Právě sis zarazil povýšení. Ty urážlivé náznaky, že bychom snad měli někomu způsobit tělesnou újmu, těžce poškozují jméno firmy.“

Mladík se ušklíbl, ale uvědomoval si, že výtka byla oprávněná. „Omlouvám se. Ale pořád nechápu.

Podle Šifry na instrukcích měla mít tato operace absolutní prioritu. Měli jsme ho vyřídit dnes, ne zítra.“

Scofield otráveně sklopil dalekohled a probodl Harryho očima. „Tak já ti to vysvětlím,“ zašeptal, ale v hlase mu zaznělo výhružné ostří. „Snad to pochopíš líp než ty pitomé šifry, které si někdo nejspíš nastudoval na krabici od ovesných vloček. Ten člověk byl polomrtvý strachem. Celé dny nespal a vypadal, jako by se měl každým okamžikem zhroutit. Něčeho se hrozně bojí a já chci zjistit, co to je.“

„Důvodů může být spousta,“ nedal se mladík. „Je starý. Nezkušený. Možná si myslí, že po něm jdeme, což je koneckonců pravda. Co na tom záleží?“

„Lidský život. Nic víc, nic míň.“

„Ale jděte, Scofielde. Od vás to sedí. Ten chlap je hnusný zrádce. Dvojitý agent. Pracuje pro Sověty.“

„Chci si být absolutně jistý.“

„A já chci odsud vypadnout,“ vmísil se holohlavý technik. Sbalil si své nádobíčko a podal Scofieldovi cívku s magnetofonovou nahrávkou. „Řekni tomu šaškovi, že mě nikdy neviděl.“

„Díky, kamaráde. Máš to u mě.“

Expert z Ústřední zpravodajské služby pokynul Scofieldovi, zato mladíkovi nevěnoval jediný pohled a spěšně odešel.

„Byli jsme tu jen my dva,“ poznamenal Scofield do zvuku zavíraných dveří. „Jasné?“

„Je to namyšlený parchant…“

„Který by klidně dokázal napíchnout toalety v Bílém domě, pokud to už neudělal,“ přerušil Scofield mladíka a hodil mu cívku. „Vytáhni film, kameru nech tady a odnes ty nevyžádané usvědčující důkazy na ambasádu.“

Harry nejspíš nepatřil k lidem, kteří se dají jen tak odbýt. Zachytil pásku, ale nijak se neměl k tomu, aby

vytáhl film z kamery. „Hele, já jsem také součástí operace. Ty rozkazy platily pro vás stejně jako pro mě.

Chci znát odpovědi pro případ, že by se mě někdo začal vyptávat. Co když se mezi dneškem a zítřejším večerem něco podělá?“

„Jestli se Washington, nemýlí, nemůže se nic podělat. Jak říkám, chci si být absolutně jistý.“

„Proboha svatého, co víc ještě potřebujete? Cíl je přesvědčený,

že

právě

navázal

kontakt

s

amsterdamskou rezidenturou KGB! Vždyť jste tu operaci sám vymyslel! Usvědčil jste ho!“

Scofield na mladíka chvíli hleděl, pak se odvrátil a vrátil se k oknu. „Něco ti řeknu, Harry. Veškerý výcvik, všechno, co kdy uslyšíš, zkušenosti, které získáš, nic nemůže nahradit základní pravidlo.“ Zvedl dalekohled k očím a zadíval se na neurčitý bod nad střechami města. „Nauč se přemýšlet jako nepřítel. Musíš se umět vcítit do toho, co si skutečně myslí. Není to lehké, protože se nesmíš nechat ovlivnit vlastní představou o tom, jak nepřítel uvažuje. To je naopak velmi snadné.“

„Ježíšikriste!“ vyhrkl už notně podrážděný mladík vztekle. „Co je tohle za kydy? Máme přece důkaz!“

„Myslíš? Ano, náš zběh se spojil se svými. Jako poštovní holub, který našel zpáteční cestu k matičce

Rusi. Nejhorší má za sebou, dalo by se říct, že je v bezpečí.“

„Jo! Přesně to si myslí!“

„Tak proč na mě nepůsobí jako šťastný člověk?“

zeptal se Brandon Scofield a sklonil dalekohled ke kanálu.

*

Mlha a déšť splňovaly představu o amsterdamské zimě mnohem lépe než včerejší slunečné počasí. Noční nebe zakrývala neproniknutelná opona s okraji pokrytými skvrnami mihotavých světel velkoměsta.

Počasí rozhodně nevybízelo k procházce. Ve tři hodiny po půlnoci byste v takové slotě nepotkali na mostě ani živáčka a hladinu kanálu pod ním nebrázdily čluny, jen chuchvalce mlhy se převalovaly těsně nad vodou, hnány větrem od Severního moře. Pro někoho už slunce vůbec nevyjde.

Scofield se opíral o kovové zábradlí u vstupu na starobylý kamenný most. V levé ruce svíral miniaturní vysílačku, která ovšem neměla sloužit k hovorovému

spojení, pouze k přijímání signálů, natažené prsty pravice schované v kapse kabátu se dotýkaly hlavně automatické dvaadvacítky sotva větší než startovní pistole, ovšem zdaleka ne tak hlučné. Pro boj zblízka ovšem představovala celkem spolehlivou zbraň, schopnou pálit v rychlém sledu a na vzdálenost několika decimetrů i s dostatečnou přesností, přičemž ji bylo v tichu noci sotva slyšet a na rušné ulici za denního světla už vůbec ne.

Dvě stě metrů daleko se krčil ve vchodu činžovního domu na Sarphatistraat jeho mladší společník. Cíl musí kolem Harryho cestou k mostu projít, jiná přístupová trasa neexistovala. Až ho starý Rus mine, mladík stiskne tlačítko vysílačky a vyšle signál. Operace bude pokračovat podle plánu a stařík ujde poslední stovku metrů svého života, uprostřed mostu na něho čeká kat, který odsouzeného pozdraví, vsune mu do kapsy kabátu vodotěsně uzavřený balíček a splní rozkaz.

Za den či za dva si balíček najde cestu na stůl holandského rezidenta KGB, který si prohlédne film a poslechne nahrávku. Bude udělena další lekce.

A přirozeně projde bez povšimnutí, jako všechny lekce, vždy a všude. Marnost naší profese, pomyslel si

Scofield hořce. Nekonečná marnost, která s každým dalším opakováním ještě více otupí smysly i pocity.

Co na tom záleží? Rozumná otázka, položená dychtivým, i když nepříliš vnímavým mladíkem.

Nic, Harry. Vůbec nic. Teď už ne.

Ale dnes v noci hlodaly v Scofieldově svědomí pochybnosti. Neměly nic společného s morálkou, ta dávno vyklidila pole potřebě praktičnosti. Jestli něco funguje, je to morální, jestli ne, je to nepraktické, a tudíž

nemorální. To, co Brandona dnes večer znepokojovalo, mělo své kořeny právě v této utilitární filozofii. Je poprava zrádce praktická? Je tahle lekce, kterou se chystá nepříteli udělit, ta nejlepší? Představuje optimální variantu řešení? Stojí za to riziko?

Ospravedlní následky, které bude smrt člověka, jenž

celý svůj dospělý život pracoval v kosmickém výzkumu, nepochybně mít?

Na první pohled byla odpověď jasná a zněla ano.

Sovětský raketový konstruktér zběhl před šesti lety během světové výstavy výdobytků kosmické techniky pořádané v Paříži. Požádal o azyl ve Spojených státech a bylo mu okamžitě vyhověno. Dostal práci, vesmírné bratrstvo v Houstonu ho nadšeně přijalo mezi sebe –, dům a ochranu. V nejvyšších kruzích však nebyl

považován za žádný zázrak. Samotní Rusové žertovali, že svými schopnostmi bude lépe vyhovovat méně náročným kapitalistickým laboratořím než jejich vlastním, a všichni na něj rychle zapomněli.

Vzpomněli si před osmi měsíci, když se zjistilo, že sovětské pozemní sledovací stanice se se znepokojující frekvencí nabourávají do amerických špionážních satelitů a pomocí sofistikované kamufláže devalvují hodnotu fotografického materiálu. Jako kdyby Rusové dopředu znali orbitální trajektorie drtivé většiny vypuštěných družic.

Taky že je znali. Pátrání nakonec skončilo u zapomenutého zběha v Houstonu. Následovala relativně jednoduchá operace. Do Amsterdamu byla svolána vědecká konference, týkající se výlučně úzké oblasti staříkovy odbornosti. Odletěl tam vládním letadlem a zbytek si vzal na starost expert na tyto záležitosti, konkrétně atašé bez portfeje Brandon Scofield z Konzulárních operací.

Do kódů a metod spojení používaných amsterdamskou rezidenturou KGB se Scofield naboural už dávno. Roztočil příslušná kolečka a reakce cíle ho poněkud překvapila, což byl další důvod jeho současného znepokojení. Stařík totiž při kontaktu

neprojevil žádnou úlevu. Po šesti letech nebezpečné hry na ostří nože měl přece plné právo očekávat ukončení mise se vší parádou, vděk své vlády a velmi pohodlný zbytek života. Sakra, měl to očekávat! Brandon mu to také při rozhovoru nepokrytě naznačil.

Jenže se rozhodně nezdálo, že by starý Rus překypoval štěstím. Navíc to vypadalo, že za léta prožitá v Houstonu nenavázal žádné osobní kontakty, které by stály za řeč. Scofield si vyžádal jeho osobní spis, který nesl označení čtyři-nula, tedy nejvyšší stupeň utajení. Obsahoval neuvěřitelně detailní informace (včetně předpokládané doby vyměšování), ale o společenských stycích ani zmínku. Vůbec nic. Ten chlap byl krtek v obojím významu toho slova, a to Scofielda rovněž trápilo. Dvojitý agent, krtek ve špionážním slovníku by se přece nechoval jako jeho ekvivalent v sociálním kontextu.

Tady něco nesedělo. Na druhou stranu existoval nezvratný důkaz zrady. Je třeba udělit nepříteli lekci.

Z vysílačky se ozvalo krátké zabzučení, následované o tři vteřiny později dalším. Scofield potvrdil příjem signálu stiskem tlačítka, schoval přístroj do kapsy a čekal.

Neuběhla ani minuta, když závojem mlhy a deště starce spatřil, strašidelnou siluetu vyloupnutou z temnoty kuželem světla pouliční lampy. Cíl. Kráčel váhavě a jakoby proti své vůli, ale přesto s jakýmsi až

dojemným odhodláním. Zdálo se, že po setkání touží a současně se ho děsí. Tady něco opravdu nehraje.

Brandon, který se stále držel ve stínu, což bylo snadné, protože první tři lampy nad zábradlím nesvítily –, se krátce ohlédl doprava. Jak očekával, ulice v odlehlé čtvrti zely v pozdní noční hodinu prázdnotou.

Vlevo se zvedala rampa ke středu mostu, k jehož

protější straně se blížil stařec.

Do věkovité dlažby bušil déšť. Starý Rus se zastavil na okraji mostu a s rukama opřenýma o zábradlí hleděl do vody kanálu. Scofield sešel z chodníku a přibližoval se k němu odzadu. Zvuk jeho kroků překryl liják. V levé kapse kabátu teď svíral dva centimetry silné ploché kulaté pouzdro o dvojnásobném průměru.

Bylo zataveno ve vodotěsném plastu a na obou plochách natřeno speciální chemikálií, která se při styku s vodou do třiceti vteřin změní v pevné lepidlo, balíček přilne k látce a zůstane přilepený, dokud ho někdo neodřízne. Pouzdro obsahovalo důkazy, film a magnetofonový pásek, určené pro KGB.

„ Plochaja noc, tovarišč, “ oslovil Scofield starce v jeho mateřštině a za jeho zády vytasil automatickou pistoli.

Zrádce se otočil. „Proč jste mě kontaktovali?“

zeptal se rusky. „Stalo se něco?“ Zarazil se, když uviděl zbraň, ale pak pokračoval, podivný klid v hlase náhle nahradil předchozí strach. „Vidím, že ano. Už pro vás nemám žádnou cenu. Tak do toho, soudruhu. Prokážete mi obrovskou službu.“

Scofield hleděl do pronikavých očí, které už vůbec nebyly vyděšené. Ten pohled už znal. „Prožil jste velmi plodných šest let,“ řekl anglicky. „Bohužel ne pro nás.

Zdaleka jste neprojevil vděk, jaký jsme očekávali.“

Stařec pokýval hlavou. „Američan. To jsem si mohl myslet. Spěšně svolaná konference v Amsterdamu o problému, který by se dal snadno vyřešit v Houstonu. Dostal jsem svolení vycestovat ze země.

Sice utajeně a s ochrankou, ale její ostražitost po příletu zázračně polevila. Ale vy jste znal všechny kódy a správná hesla. A vaše ruština je dokonalá, tovarišč.“

„Je to moje práce. Jaká je ta vaše?“

„Odpověď znáte. Proto jste tady.“

„Chci vědět proč.“

Stařec se hořce usmál. „Kdepak. Ode mě se nic nedozvíte. Musíte se spokojit s tím, co už máte.

Pochopte, myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že mi prokážete laskavost. Jste můj listok.“

„Řešení? Čeho?“

„Je mi líto, nemohu sloužit.“

Scofield zvedl pistoli; krátká hlaveň se v dešti zaleskla. Rus se zhluboka nadechl a do očí se mu vrátil strach, ale nezakolísal. A neřekl ani slovo. Brandon mu nečekaně a záměrně tvrdě zabořil ústí hlavně pod levé oko. Ocel pronikla kůží; stařec se zachvěl, ale nepromluvil.

Scofieldovi se zvedl žaludek.

Co na tom záleží?

Nic, Harry. Vůbec nic. Teď už ne.

Je třeba udělit lekci.

Sklonil zbraň. „Zmizte odsud.“

„Cože?“

„Slyšel jste. Zmizte odsud. KGB má základnu na diamantové burze na Tolstraat. Rezidentura používá jako krytí firmu Hasidim, Diamant Bruusteen. Jděte tam.“

„Nechápu…,“ zašeptal Rus. „Nějaký další trik?“

„ Zatraceně! “ zaječel Scofield a hlas se mu třásl.

„Tak už konečně vypadněte!“

Stařec zavrávoral a musel se opřít o zábradlí, aby neupadl. Chvíli váhavě couval, pak se otočil a rozběhl se do deště.

„Scofielde!“ Harry stál u západního konce mostu Rusovi přímo v cestě. „Sakra, Scofielde, co to má znamenat?“

„Pusť ho!“ křikl Brandon.

Buď se fatálně opozdil, nebo jeho slova zanikla v šumění deště. Slyšel, jak pleskly tři výstřely, a viděl, jak se stařec chytá za hlavu a padá na zábradlí.

Harry byl profesionál. Zachytil tělo, vpálil poslední ránu do zátylku, zvedl mrtvolu a přehodil ji přes zábradlí do kanálu.

Co na tom záleží?

Vůbec nic. Teď už ne.

Scofield se odvrátil a zamířil k východnímu konci mostu. Automatickou pistoli, která mu náhle ztěžkla v ruce, schoval do kapsy kabátu.

Slyšel, jak se k němu deštěm blíží spěchající kroky. Cítil se k smrti unavený a neměl náladu poslouchat ani ty kroky, ani Harryho pronikavý hlas.

„Co se stalo, Scofielde? Málem nám utekl!“

„Ale nakonec neutekl.“ Brandon zrychlil.

„Postaral ses o to.“

„To máte sakra pravdu. Hergot, co je to s vámi?“

Mladík Scofielda dohonil a zahleděl se mu na ruku.

Rozeznal kulaté obrysy pouzdra. „Ježíšikriste! Vy jste mu to nedal!“

„Co?“ Brandonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, o čem Harry mluví. Zvedl hlavu, krátce se podíval na pouzdro a širokým obloukem je hodil do vody.

„Co jste to udělal?“

„Jdi k čertu,“ ucedil Scofield tiše.

Harry se zastavil, ale Brandon šel dál. Mladík ho několika kroky doběhl a popadl za kabát. „Pro smilování boží, vy jste ho fakt pustil!“

„Pryč s tou rukou!“

„Tak to ne! Do prdele, nemůžete…“

Dál se Harry nedostal. Brandon vymrštil pravačku, chytil mladíka za palec a prudce zakroutil. Zlomená kost zlověstně praskla.

Harry zaječel bolestí.

„Jdi k čertu,“ zopakoval Scofield a sešel z mostu.

Schůzka byla svolána do konspiračního domu na Rozengrachtu. Oheň v krbu poskytoval obývacímu

pokoji příjemné teplo a současně mohl posloužit ke spálení

ručně

psaných

poznámek.

Pracovník

ministerstva zahraničí z Washingtonu chtěl vyslechnout Scofielda přímo na místě pro případ, že by bylo potřeba osvětlit některé okolnosti. U lidí jako Brandon Scofield musel být každý řídicí orgán hodně opatrný a snažit se detailně pochopit všechny okolnosti. Tento veterán s dvaadvaceti roky zkušeností z práce v terénu a těch nejpodivnějších „vyjednávání“, jaké si umíte představit, byl nejlepší a nejchladnokrevnější agent, kterého Konzulární operace měly, jejich nejcennější akvizice. S

takovým specialistou se musí jednat opatrně a pokud možno rovnou u zdroje, ne ho povolat rozkazem zpátky pouze na základě stížnosti mladšího podřízeného.

Nicméně stalo se něco podivného.

Scofield to chápal a složitá opatření ho dokonce pobavila. Harry odjel z Amsterdamu hned ráno a nadřízení se postarali, aby s ním už nemohl promluvit.

Hrstka zasvěcených na velvyslanectví se k němu chovala, jako kdyby k žádnému incidentu nedošlo.

Dokonce mu navrhli, aby si vzal pár dní volna, než

přiletí člověk z Washingtonu, který s ním chce prodiskutovat jistý problém týkající se Prahy. Přesně

tak to v šifrované depeši stálo. Copak Praha není jeho staré loviště?

Zastírací manévr, pochopitelně, navíc docela průhledný. Scofield věděl, že je teď v Amsterdamu na každém

kroku

pod

dohledem.

S

největší

pravděpodobností ho hlídají celé týmy operativců CIA, a kdyby se jen přiblížil k diamantové burze na Tolstraat, bezpochyby by ho zastřelili.

Do konspiračního domu ho vpustila nenápadná žena středního věku, služebná skálopevně přesvědčená, že budova patří postarší manželské dvojici na penzi, která zde bydlí a platí jí. Scofield oznámil, že má domluvenou schůzku s majitelem a jeho právníkem.

Služka přikývla a odvedla ho po schodech do pokoje v prvním patře.

Starý pán už čekal, muž z ministerstva zahraničí ještě nedorazil. Majitel promluvil, až když služebná zavřela dveře.

„Za okamžik se vrátím do svého apartmánu o patro výš. Kdybyste cokoliv potřeboval, stiskněte tlačítko na telefonu. Zvoní nahoře.“

„Děkuji.“ Scofield se na Holanďana pátravě zadíval; připomínal mu jiného starce. „Můj společník

dorazí každou chvíli. Nepředpokládám, že bychom něco potřebovali.“

Muž přikývl a odešel. Brandon se procházel po místnosti a duchem nepřítomný se přehraboval mezi knihami v policích. Uvědomil si, že vůbec nečte tituly na hřbetech, že je vlastně vůbec nevidí. Pak mu došlo, že nevnímá teplo nebo chlad a že dokonce nic necítí, ani zlost, ani rezignaci. Jako by se nacházel v oblaku mlhy, otupělý a bez zájmu. Uvažoval, co řekne muži, který přiletěl přes půl světa, aby se s ním sešel.

Bylo mu to jedno.

Od schodiště se ozvaly kroky. Návštěvník se v domě zjevně vyznal a služebnou nepotřeboval. Otevřely se dveře a muž z ministerstva vešel do pokoje.

Scofield ho znal. Pracoval v oddělení plánování a rozvoje, strany, tajných operací. Byl přibližně stejně starý, ale menší, hubenější, maskoval své ambice falešným družným chováním. Neúspěšně.

„Brane, kamaráde, jak se pořád máš?“ zahlaholil bujaře a natáhl pravici. „Bože můj, to je doba, co jsme se neviděli! Určitě aspoň dva roky! Nebudeš mi věřit, až

ti povím, co se mi tuhle přihodilo!“

„Neříkej. Fakt?“

„ Fakt!“ rozlehlo se místností. „Byl jsem v Cambridgi3 na setkání dvacet let po promoci a jak si jistě dovedeš představit, narazil jsem na spoustu tvých známých. Jenže co čert nechtěl, opil jsem se jako slíva a zapomněl jsem, komu jsem o tobě co navykládal. Musel jsem si pochopitelně vymýšlet. Bože všemohoucí!

Jednou jsem z tebe udělal importního analytika v Malajsii, podruhé jazykového experta na Nové Guineji, potřetí diplomata v Austrálii. Takový zmatek! Šílel jsem z toho.“

„A že se na mě vyptávali zrovna tebe, Charlie.“

„Všichni přece vědí, že oba pracujeme na ministerstvu zahraničí a že jsme staří kamarádi.“

„Hele, nech těch keců. Nikdy jsme žádní kamarádi nebyli. Počítám, že mě nesnášíš skoro stejně jako já tebe. Kromě toho jsem tě v životě neviděl opilého.“

Muž z ministerstva zahraničí stál jako opařený a rozjařený úsměv z jeho tváře rychle zmizel. „Chceš to hrát tvrdě?“

„Chci hrát, jak bude potřeba.“

„Co se stalo?“

3 V Cambridgi ve státě Massachusetts sídlí Harvardova univerzita. (Pozn. překl.)

„Kdy? Kde? Na Harvardu?“

„Dobře víš, na co se ptám. Tehdy v noci na mostě.“

„Pověz mi to sám. Koneckonců, ty jsi celou tuhle akci spískal. Roztočils kola, jak se říká.“

„Objevili jsme závažný únik informací trvající již

řadu let, špionážní aktivity, kvůli kterým došlo k totálnímu

znehodnocení

účinnosti

satelitního

pozorování. Potřebovali jsme důkazy a tys nám je opatřil. Věděl jsi, co je nutno udělat, ale vykašlal ses na to. Nesplnil jsi úkol.“

„Nesplnil,“ potvrdil Scofield.

„A když ti to tvůj spolupracovník vytkl, fyzicky jsi ho napadl a způsobil mu zranění.“

„To máš teda zatraceně pravdu. Na tvém místě bych se ho zbavil. Dej ho přeložit do Chile, tam už to víc podělat nemůže.“

„ Cože? “

„Ale je mi jasné, že to neuděláš. On je totiž stejný jako ty, Charlie. Nikdy se nic nenaučí. Dej si na něho bacha. Jednoho dne ti vyfoukne zpod zadku tvou židli.“

„Tys pil, že?“

„Ne, bohužel ne. Uvažoval jsem sice, že se opiju, ale mám překyselený žaludek. Kdybych ovšem tušil, že pošlou tebe, asi bych se přemohl. Kvůli starým časům.“

„Jestli z tebe nemluví chlast, tak ses musel zbláznit.“

„Víš, Charlie, roztočils ta kola moc rychle. Cesta prudce zahnula a tys nevybral zatáčku.“

„Tak dost! Tvoje činnost, přesněji bych měl říct nečinnost, zmařila životně důležitou kontrašpionážní operaci.“

„Drž hubu!“ zaburácel Scofield a vykročil výhružně k muži z ministerstva zahraničí. „Mám už

toho po krk! Ne já, ty jsi tu operaci zmařil! Ty a ta parta blbců ve Washingtonu. Zjistils, že ti unikají informace jako nějakým zatraceným cedníkem, a rozhodl ses ucpat díru mrtvolou. A to jen proto, abys mohl nastoupit před Výbor čtyřiceti, další sebranku blbců, a předvést jim, jak jsi schopný.“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Ten stařec byl opravdu zběh. Po útěku ho sice kontaktovali, ale spolupracoval s nimi z donucení.“

„Jak to myslíš, z donucení?“ zeptal se úředník, který se po Scofieldově výpadu stáhl do obrany.

„To kdybych věděl! Něco tuším, ale nic určitého.

V té složce čtyři-nula každopádně něco chybí. Možná manželka, která ve skutečnosti nezemřela. Nebo vnoučata, která se nikdo neobtěžoval zapsat. Někdo v

tom musel být. Říká se tomu rukojmí, Charlie. Proto udělal, co udělal. A já jsem byl jeho listok.“

„Jeho co?“

„Proboha svatého, nauč se konečně ten jazyk.

Údajně jsi expert na Rusko.“

„Přestaň na mě vytahovat jazyk. Já jsem expert. Ta tvá vyděračská teorie nemá žádnou oporu v důkazech.

Ten chlap se nikdy slovem nezmínil, že by měl rodinu, a podle našich zdrojů žádnou neměl. Byl to sovětský agent a pracoval pro ně z přesvědčení.“

„Jaké důkazy? Ani ty, Charlie, přece nemůžeš být tak zabedněný. Jestli byl dost schopný na to, aby zdrhl na Západ, pak byl taky dost prozíravý, aby zahrabal všechno, co mělo zůstat utajeno. Podle mě spočívá klíč v načasování, které prostě vybuchlo. Přišli na jeho tajemství a kontaktovali ho. Táhne se to celým jeho spisem, ten člověk vedl nenormální život, i na svou nenormální situaci.“

„Prověřovali jsme to, ale nakonec jsme tuto možnost zavrhli,“ ohradil se muž z ministerstva zahraničí. „Ten chlap byl prostě excentrik.“

Scofield jen zíral. „Zavrhli…? Excentrik…? Takže vy jste to věděli! Kristepane, proč jste toho nevyužili?

Vždyť jste ho mohli nakrmit, jakými dezinformacemi

byste chtěli! Ale kdepak. Tys prosadil rychlé řešení, abys ukázal těm nahoře, jak jsi dobrý. Mohl jsi ho použít, ne ho zabít! Ale to bys nejdřív musel vědět jak.

Takže jsi to v tichosti odpískal a povolal kata.“

„To je absurdní! V žádném případě nemůžeš dokázat, že ho kontaktovali až u nás.“

„Dokázat? Já nemusím nic dokazovat, já to prostě vím.“

„Jak?“

„Viděl jsem mu to v očích, ty debile.“

Muž z Washingtonu chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Jsi unavený, Brane. Potřebuješ si odpočinout.“

„V důchodu?“ zeptal se Scofield. „Nebo v rakvi?“

4

Vasilij Talejnikov vyšel z restaurace do prudkých poryvů ledového větru, které vířily sníh na chodníku do takové výšky, že zakrýval světlo pouliční lampy mlžným závojem. Další mrazivý večer. Podle předpovědi počasí, kterou vysílal moskevský rozhlas, měla teplota klesnout k deseti stupňům pod nulou.

Dopoledne naštěstí přestalo sněžit a personálu letiště Šeremetěvo se podařilo očistit dráhy, což bylo jediné, co Vasilije Talejnikova v dané chvíli zajímalo.

Letoun společnosti Air France na lince do Paříže odstartoval před deseti minutami a na jeho palubě seděl jistý žid, který měl odletět o dvě hodiny později s Aeroflotem do Atén.

Kdyby se ovšem ukázal u přepážky Aeroflotu, nikam by neletěl. Místo toho by ho odvedli do přilehlé místnosti, kde na něj čekal tým vyšetřovatelů z vojenské kontrarozvědky připravený zahájit absurdní divadlo.

Taková pitomost, pomyslel si Talejnikov a přitáhl klopy kabátu ke krku. Mráz nepříjemně štípal a zase

začalo sněžit. Pitomost, protože VKR by tím nic nezískala, jen ostudu. A pořádnou. Nikoho by neoklamala a nejméně ty, na něž chtěla zapůsobit.

Disident, který se zříká svých názorů! Z kterého humoristického časopisu ti mladí fanatici z VKR

čerpají inspiraci? A kde jsou starší a moudřejší hlavy, když blázni přicházejí s takovými nápady?

Když se Vasilij o zamýšlené akci dozvěděl, neovládl se a nahlas se rozesmál. Cílem měla být krátká, ale účinná kampaň zaměřená na diskreditaci sionistů a popření všech obvinění z potlačování lidských práv, která vznášejí. Prostě ukázat lidem na Západě, že ne všichni židé v Sovětském svazu uvažují stejně.

židovskému spisovateli, na kterého se měla akce soustředit, věnoval americký, přesněji řečeno newyorský, tisk jistou pozornost. Patřil mezi hrstku sovětských občanů, jimž bylo dovoleno promluvit s americkým senátorem, který se vydal shánět hlasy dvanáct tisíc kilometrů od svého volebního obvodu.

Jako autor však za mnoho nestál a mnoha svým souvěrcům se stal trnem v oku.

Nejen že byl spisovatel zcela nevhodným subjektem pro zamýšlenou kampaň, ale pro zdar jiné

operace bylo nezbytné, aby směl opustit území Ruska.

Představoval návnadu pro onoho senátora, který se domníval, že sovětské úřady vydaly židovi výjezdní povolení pouze díky jeho kontaktům s jistým atašé na velvyslanectví, a hodlal z toho vytlouct politický kapitál. Ve skutečnosti šlo o past na senátora, malá udička, jedna z mnoha, které mohou být později užitečné. Spisovatel musel odletět z Moskvy dnes, za dva dny plánoval senátor jeho slavnostní přivítání na Kennedyho letišti spojené s tiskovou konferencí.

Jenže mladí agresivní chytráci z vojenské kontrarozvědky trvali neoblomně na svém. Zabrání spisovateli v odletu, zadrží ho, dopraví do cely a zahájí proces transformace. O operaci neměl vědět nikdo mimo velení VKR; úspěch spočíval v náhlém zmizení a naprostém utajení. Pod vlivem chemikálií pak subjekt vystoupí na jiné tiskové konferenci, kde odhalí, jak mu izraelští teroristé vyhrožovali sankcemi vůči jeho příbuzným v Tel Avivu, pokud nesplní jejich příkazy, aby veřejně kritizoval poměry v Sovětském svazu a pokusil se prostřednictvím senátora získat povolení k vycestování.

Vasilij Talejnikov se před svým kontaktem ve VKR netajil s kritickým postojem k tak absurdnímu

nápadu, ale bylo mu řečeno, že ani muž jeho zásluh a pověsti se nesmí plést do záležitostí deváté skupiny vojenské kontrarozvědky. Talejnikov nechápal. U

zdiskreditovaných carů vší Rusi, co je to ta devátá skupina?

Jeho mladý přítel z VKR mu vysvětlil, že jde o nový útvar, nástupce nechvalně proslulé deváté správy KGB známé jako Smerš, Smerť špionam. Tato součást sovětské zpravodajské služby se specializovala výhradně na zlomení nepřátel režimu a jejich likvidaci, Jako běžný prostředek se používalo mučení, fyzické, ale mnohem horší psychické, jehož nejbrutálnějším vyvrcholením bylo zabíjení lidí před očima jejich nejbližších.

Vasilij Talejnikov samozřejmě ve službě také zabíjel, ale z praktik těch netvorů se mu zvedal žaludek.

Ano, hrozba něčím podobným byla často účinná a dokázala člověka zlomit, ale samotný čin? V tom se mohli vyžívat jen sadisté. Jestli tedy skutečně existuje nástupnická organizace Smerše, je třeba jí dát zřetelně najevo, že skutečným pánem je KGB a že není radno pouštět se s ní do boje. A zejména ne s pověstným Vasilijem Talejnikovem. Devátá skupina musí pochopit, že není radno protivit se muži, který

pětadvacet let brázdil Evropu ve službách strany a vlády.

Čtvrt století. Tolik času uplynulo od chvíle, kdy jednadvacetiletého studenta leningradské univerzity s mimořádným nadáním na cizí jazyky odvolali z posluchárny a poslali do Moskvy, kde absolvoval tříletý intenzivní výcvik. Syna umírněných levicových intelektuálů vytáhli z tichého a klidného domova plného knih, hudby a nekonečných filozofických diskuzí a hodili do světa konspirace a násilí, jehož

hlavními ingrediencemi byly šifry, hesla a fyzické násilí. Do školy, kde mezi nejdůležitější předměty patřilo sledování, sabotáž, získávání utajovaných informací a také „zbavování života“, termín „vražda“

neměl ve slovníku KGB místo.

Asi by výcvik nedokončil, nebýt jisté události, která změnila jeho život a nabila ho motivací k co nejlepším výsledkům. Jeho přerod způsobily bestie…

americké bestie.

V době vrcholící studené války byl v rámci nácviku špionážní taktiky vyslán jako pozorovatel do Východního Berlína, kde navázal vztah s mladou Němkou. Dívka upřímně věřila v konečné vítězství marxismu-leninismu a pracovala pro KGB, ovšem v tak

nízkém postavení, že se její jméno ani neocitlo na výplatní listině Výboru státní bezpečnosti. Jejím úkolem byla drobná pomoc při organizaci pouličních demonstrací v západním sektoru města, za což

dostávala pár marek z kolonky běžných výdajů. Prostě obyčejná vysokoškolská studentka ovládaná spíše vášnivou vírou než rozvahou podloženou znalostmi, radikálka s divokým pohledem, která pokládala sama sebe za Johanku z Arku světového komunismu. Ale Vasilij ji miloval. Miloval její divokou oddanost věci a impulzivní vnímání okolního světa, vyvažované úžasným smyslem pro humor.

Prožili

spolu

několik

nádherných

týdnů

vyplněných smíchem, vzrušením a vším očekáváním mladistvé lásky. A pak ji jednoho dne vyslali přes přechod Kasimir na druhou stranu ve zcela nevýznamné záležitosti. Malá demonstrace kdesi na rohu Kurfürstendammu. Dítě mělo vést jiné děti, které budou vykřikovat hesla, jimž sotva rozumějí, a hlásat pravdy, jež nebyly připraveny přijmout. Nedůležitý, zbytečný rituál.

Jenže bestie z oddělení G2 americké okupační armády si myslely něco jiného a vyslaly jiné bestie, aby ji zlikvidovaly.

Vrátila se v pohřebním voze. Obličej rozbitý téměř k nepoznání, tělo samou modřinu pokryté prachem a zaschlou krví, místy doslova vyrvané kusy masa. A lékaři potvrdili Vasilijovy nejhorší obavy, před smrtí byla opakovaně znásilněna a sodomizována, pánevní krajina nesla zřetelné stopy mučení a fyzického zneužívání.

Mrtvola měla k paži připíchnutý hřebíkem lístek se vzkazem: Do komunistický prdele se dobře píchá.

Bestie!

Americké bestie, které si koupily vítězství, aniž na jejich půdu dopadl jediný granát. Zvířata, jejichž moc stála na válkou nedotčeném průmyslu, jenž hrabal neskutečné zisky z utrpení jiných zemí. Svině, které rozdávaly konzervy vyhladovělým dětem, aby mohly uspokojit jiné choutky. Bestie se vyskytují ve všech armádách, ale ty americké byly brutálnější a nebezpečnější než jiné, protože se halily do pláštíku nevinné počestnosti. Hnusní, odporní pokrytci.

Talejnikov se vrátil do Moskvy se vzpomínkou na dívčinu krutou smrt nesmazatelně vypálenou v paměti.

Ať již byl předtím čímkoliv, stal se z něho jiný člověk, nakonec podle mínění mnohých ten nejlepší. Však také nikdo netoužil a nesnažil se být nejlepší tak usilovně

jako on. Přes všechny své chyby, a uznával, že jich není málo, představovala marxistická varianta jedinou demokratickou budoucnost lidstva. Vasilij pohlédl nepříteli do tváře a viděl neskutečnou špínu. Jenže nepřítel

disponuje

nepředstavitelnými

zdroji,

neuvěřitelným bohatstvím. Porazit ho může jen tak, že bude lepší ve všem, co nelze koupit. Uvědomil si, že aby přemohl protivníka, musí se především naučit uvažovat jako on. Vasilij Talejnikov se stal velmistrem taktiky i strategie. Kladl pasti na nejméně pravděpodobných místech, takže vždy ulovil kořist, a rozséval v řadách nepřátel zděšení a šok, protože udeřil tam, kde ho neočekávali, smrt za slunného rána na rohu rušné ulice…

A smrt na třídě Unter den Linden v pět odpoledne, v době, kdy je provoz nejhustší.

Ano, právě tak pomstil o čtyři roky později smrt ženy s duší dítěte, když jako východoberlínský rezident KGB vylákal přes kontrolní stanoviště manželku amerického

zabijáka.

Zlikvidovali

ji

čistě,

profesionálně, tak, aby pokud možno necítila žádnou bolest, byla to nesrovnatelně milosrdnější smrt než ta z rukou bestií před čtyřmi lety.

Hlášení o splnění úkolu přijal s uznalým pokývnutím, ale nepocítil vůbec žádnou radost. Věděl, co ovdovělý manžel prožívá, a i když si to Američan plně zasloužil, Rus nepovažoval úspěch akce za důvod k oslavě. Talejnikov kromě toho věděl, že si ten člověk nedá pokoj, dokud se nepomstí.

Pomstil se. O tři roky později v Praze. Zabil bratra.

Kde je té bestii Scofieldovi asi dneska konec?

uvažoval Vasilij. I on má za sebou téměř čtvrt století ve světě temných operací. Oba sloužili své vlasti a oba jí sloužili dobře. To je třeba přiznat i nenáviděnému soupeři. Ale Scofield měl větší štěstí. Situace ve Washingtonu byla přehlednější a jednodušší, člověk své nepřátele uvnitř vlastní organizace poznal mnohem snadněji. Scofield se nemusel potýkat s tak amatérskými maniaky, jací pracují pro devátou skupinu VKR. Jistě, americké ministerstvo zahraničí také mělo svůj podíl šílenců, ale dokázalo je udržet pod kontrolou.

I to musel Vasilij přiznat. Jestli Scofield v Evropě přežije, za pár let se může uchýlit na odpočinek na nějaké odlehlé místo a tam pěstovat kuřata či pomeranče nebo se opíjet do bezvědomí. Ve Washingtonu nemusí mít z ničeho strach, protože tam mu nic nehrozí. Jen v Evropě.

Zato Talejnikov se musel bát i v Moskvě.

Během onoho čtvrtstoletí se řada věcí změnila. I on sám se změnil, dnešek toho byl zářným příkladem. A ne prvním. Vědomě překazil záměr jiné zpravodajské služby své vlastní země. Před pěti lety by to neudělal.

Možná ani před dvěma. Vyžádal by si schůzku se stratégy vojenské kontrarozvědky a vznesl by důrazné námitky. Prohlásil by, že sice chápe nutnost utajení, ale když už se o jejich záměru dozvěděl, musí jako profesionál protestovat. Je expert na tyto záležitosti a podle jeho soudu je chystaná akce nedomyšlená a špatně připravená. Kromě toho koliduje s jinou, podstatně důležitější operací, kterou řídí on sám.

V poslední době ovšem postupoval jinak. Něco podobného nepodnikl už celé dva roky, kdy působil jako rezident odpovědný za jihozápadní sektor Sovětského svazu. Řídil se vlastním rozhodnutím a nestaral se o reakce zatracených pitomců, kteří mu nesahali ani po kotníky. Jejich stížnost sice vyvolávaly v Moskvě stále sílící bouřky, ale Talejnikov přesto dělal to, co pokládal za správné. Nakonec ovšem bouřky nevyhnutelně přerostly v pořádný uragán. Talejnikov byl povolán do Kremlu na kobereček a skončil u psacího stolu, místo strategických lstí a dalekosáhlých

operací se teď zabýval subtilními abstrakcemi, jako jsou udičky na nevýznamného amerického politika.

Vasilij věděl, že prohrál a že konečný pád na sebe nenechá dlouho čekat. Otázka je kdy. Kolik času mu ještě zbývá? Bude se moci nastěhovat do malého domku v kolonii severně od Grasnova a pěstovat v ústraní zeleninu, nebo se proti tomu ti šílenci postaví s odůvodněním, že legendární Talejnikov dnes představuje vážné bezpečnostní riziko?

Pomalu se loudal ulicí a cítil se nesmírně unavený.

I nenávist k americkému zabijákovi, který zavraždil jeho bratra, utlumilo vyčerpání. Vasilij si uvědomil, jak málo emocí mu zůstalo.

Sněžení přešlo v hustou vánici a vítr dosáhl síly vichřice, která hnala přes Rudé náměstí masy zvířeného sněhu. Leninovo mauzoleum pokryje do rána bílá peřina. Talejnikov si nechal tváře masírovat mrazivými vločkami a v mírném předklonu se namáhavě prodíral k domovu. KGB ocenila jeho zásluhy a ohleduplně mu přidělila byt vzdálený deset minut chůze od jeho kanceláře na Dzeržinského náměstí a tři domovní bloky od Kremlu. Ale možná se náčelníci neřídili ani tak milosrdenstvím jako spíše praktičtějšími hledisky:

bydlel deset minut od centra případných krizí, tři minuty rychlým autem.

Vešel do vstupní haly činžáku, oklepal si sníh z bot a zavřel těžké dveře, za nimiž utichlo hučení větru. Jako vždycky zkontroloval poštovní schránku, která byla jako vždycky prázdná. Byl to smutný rituál, zbytečný zvyk, který si osvojil před mnoha lety a praktikoval ho už u spousty schránek ve spoustě budov.

Osobní poštu dostával na svou adresu pouze v cizích zemích, kde žil pod falešným jménem a v hlubokém utajení, a pokaždé šlo o šifrovanou korespondenci, jejíž význam neměl nic společného se slovy na papíru. Přesto se mu ta slova někdy líbila. Byla vřelá, přátelská a on pak na několik minut záměrně podlehl iluzi, že vyjadřují skutečné myšlenky a city, že je jejich autor myslel vážně. Ale jen několik minut, v jeho profesi bylo smrtelně nebezpečné něco si představovat, pokud zrovna neanalyzoval úvahy nepřítele.

Zamířil k úzkému dřevěnému schodišti a v duchu proklínal mdlé světlo slabé žárovky. Plánovači moskevských rozvodných závodů určitě v takovém činžáku nebydlí.

Pak zaslechl praskot. Byl to jiný zvuk, než jaký slýcháte ve starých budovách, jejichž věkem namáhaná konstrukce občas unaveně zasténá, a rozhodně ho nezpůsobil mráz nebo vichřice zuřící venku. Ne, takové zaskřípění vydávají prkna podlahy, když člověk přešlápne z nohy na nohu. Talejnikov měl vycvičený sluch zkušeného profesionála a rychle odhadl vzdálenost. Vetřelec nestál těsně nad ním, ale o patro výš. Jeho byt se nachází na nejbližším podlaží. Někdo čeká, až vejde do svého příbytku, z kterého se stala past.

Vasilij pokračoval po schodech bez sebemenší změny rytmu chůze. Léty praxe se naučil nosit klíče, cigarety a mince v levé kapse, aby mohl pravou rukou snadno sáhnout pro pistoli. Vyšel do patra a obrátil se ke svým dveřím, vzdáleným sotva metr. Schodiště pokračovalo zatočeným zábradlím a o něco dál spoře osvětlenou chodbou.

A znovu zapraskání, tentokrát sotva rozeznatelné v ostrém poryvu větru. Ten, kdo stál nahoře, se stáhl blíž

ke zdi, což Vasilijovi prozradilo dvě věci. Vetřelec hodlá počkat, dokud nezajde do svého bytu. A ať už tam nahoře stojí kdokoliv, je buď nezkušený, nebo neopatrný, nebo obojí. Tak blízko kořisti lovec nesmí

hnout ani malíčkem; vzduch je dobrý vodič vibrací způsobených pohybem.

Zatímco Talejnikov levou rukou vytáhl klíče, pravou si rychle rozepnul kabát a sevřel v dlani automatickou pistoli v otevřeném podpažním pouzdru.

Vsunul klíč do zámku a otočil jím. Pak otevřel dveře, ale zůstal stát a za okamžik je zase přibouchl, přičemž

neslyšně uskočil a opatrně ustoupil do stínu v rohu chodby. Opíral se zády o zeď a zbraň držel v natažené ruce.

Na schodech zaklepaly spěšné kroky a k jeho dveřím se rychle blížila temná postava, která cosi držela v levé ruce. Předmět ale vzápětí zmizel Vasilijovi z očí, zakryt širokým kabátem. Teď rozhodovala každá vteřina. Jestli chce ten chlap nastražit výbušnou nálož, bude mít časovanou rozbušku. Postava zvedla pravici a chystala se zaklepat.

„Přitiskni se ke dveřím! Levou ruku před sebe!

Mezi dřevo a žaludek! Dělej!“

„Prosím, neubližujte mi.“ Vetřelec se pootočil; Talejnikov se na něj vrhl a přirazil ho ke dveřím. Byl to mladík, či spíše ještě výrostek, kluk. Na svůj věk dost vysoký, ale sotva patnáctiletý, pomyslel si Vasilij při

pohledu na bezvousou bradu a vyděšené oči, do nichž se draly slzy.

„Pomalu ustup,“ houkl drsně, „a zvedni levou ruku. Pomalu! “

Chlapec vrávoravě couval a natahoval před sebe levačku sevřenou do pěsti.

„Neudělal jsem nic špatného, pane,“ zašeptal chlapec. „Přísahám!“ Hlas se mu třásl hrůzou.

„Co jsi zač?“

„Andrej Danilov, pane. Bydlím v Černomuškách.“

„To ses zatoulal hodně daleko od domova,“

poznamenal Vasilij. Sídliště, o kterém ten kluk mluvil, leželo dobrou hodinu cesty od Rudého náměstí. „Divím se, že tě nesbalil milicionář. V takovém počasí a v noci nemají děcka na ulici co pohledávat.“

„Musel jsem za vámi přijít, pane,“ vyhrkl hoch.

„Tam u nás postřelili jednoho starého člověka. Je moc vážně zraněný. Myslím, že umře. Posílá vám tohle.“

Chlapec otevřel levou pěst a ukázal mosazný odznak.

Byla to hvězda s vyrytým emblémem, jakou před třiceti lety nosívali na náramenících generálové. „Ten stařec vám vzkazuje, že se jmenuje Krupský, Alexej Krupský.

Musel jsem mu to několikrát zopakovat, protože tam u

nás ho známe pod jiným jménem. Kladl mi na srdce, že vás k němu musím přivést. On umírá, pane!“

Při vyslovení toho jména se Talejnikov v duchu přenesl do minulosti. Alexej Krupský. Neslyšel o něm už hodně dlouho, nikdo v Moskvě o něm nechtěl mluvit. Někdejší nejvyhledávanější a nejuznávanější instruktor KGB, špičkový odborník na zabíjení a přežití v terénu. Není divu, byl poslední svého druhu. Kdysi patřil mezi istrebitěle, tedy do specializované skupiny „likvidátorů“, elitní odnože staré NKVD, která měla své kořeny v téměř zapomenuté OGPU.

Jenže pak Alexej Krupský zmizel, jako tolik jiných před ním i po něm. Jak je to dlouho? Deset let?

Dvanáct? Podle nepodložených pověstí se podílel na smrti Beriji a žukova, někteří dokonce mluvili o samotném Stalinovi. Tradovalo se, že Chruščov jednou při zasedání politbyra v záchvatu vzteku, nebo strachu, vyskočil ze židle a označil Krupského a jeho společníky za bandu šílených vrahů. Mýlil se, šílenství nemělo v práci istrebitělů místo, na to byla příliš metodická. Nicméně Alexej Krupský jednoho krásného dne náhle zmizel a od té doby ho nikdo na chodbách Lubjanky neviděl.

Šeptanda však neumlkla. Krupský údajně shromáždil řadu kompromitujících dokumentů na vedoucí kremelské představitele a ukryl je na bezpečném místě jako pojistku klidného stáří.

Předpokládalo se tedy, že žije v domku severně od Grasnova a pěstuje zeleninu.

Byl to nejlepší učitel, s jakým se Vasilij u KGB

setkal. Bez trpělivých lekcí starého mistra by zdaleka tak dlouho nepřežil, dávno by v terénu zahynul. „Kde je?“ zeptal se hocha.

„Snesli jsme ho k nám do bytu. Bydlí přímo nad námi. Bušil do podlahy, a tak jsme se šli podívat, co chce, a našli ho postřeleného.“

„Bylo vás víc?“

„Já a moje sestra. žijeme sami. Naši rodiče zemřeli. Ten starý pán na nás byl vždycky hodný.

Bojím se, že brzo umře. Prosím vás, pospěšte si.“

Stařec na posteli nebyl Alexej Krupský, kterého si Talejnikov pamatoval. Po krátce střižených vlasech a hladce oholeném obličeji, z něhož kdysi vyzařovala taková síla, nezůstala ani stopa. Místo toho se Vasilij díval na vrásčitou sinalou kůži na vyzáblých tvářích, řídký bílý plnovous a rozcuchané chomáče dlouhých

sněhobílých vlasů na lebce pokryté chorobnými skvrnami. Ten člověk umíral a mohl sotva mluvit.

Odsunul deku a lehce nadzvedl zakrvácený smotek gázy, který zakrýval střelnou ránu v hrudníku.

Neztráceli čas obřadným vítáním; úcta a náklonnost v očích obou mužů mluvily za dlouhé proslovy.

„Vytřeštil jsem zornice do smrtelného pohledu,“

zasípal Krupský a zvlnil rty v náznaku úsměvu.

„Domníval se, že jsem mrtvý. Udělal svou práci a zdrhl.“

„Kdo?“

„Zabiják. Poslali ho Korsičani.“

„Korsičani? O čem to mluvíte? Jací Korsičani?“

„Matarese… Říkají si Matareseova rada. Vědí, že o nich vím… Vím, co dělají a čeho chtějí dosáhnout…

Jsem jediný, kdo by je mohl identifikovat, kdo by si troufl o nich promluvit. Přerušil jsem s nimi spojení, ale chyběla mi odvaha, nebo ctižádost, je odhalit.“

„Já vám nerozumím.“

„Pokusím se to vysvětlit.“ Krupský se odmlčel a sbíral síly. „Nedávno byl v Americe zavražděn generál Blackubrn.“

„Vím o tom. Předseda Sboru náčelníků štábů.

Nebyla to naše akce, Alexeji Petroviči.“

„A víš také, že Američané pokládali za nejpravděpodobnějšího pachatele tebe?“

„O tom mi nikdo neřekl. To je absurdní. Směšné.“

„V poslední době ti toho, můj bývalý žáku, moc neříkají, viď?“

„Nic si nenamlouvám, příteli. Odvedl jsem svoje a už toho moc dát nemůžu. Asi mě čeká Grasnov.“

„Jestli ti to dovolí,“ zapochyboval Krupský.

„Věřím, že ano.“

„Držím ti palce. Ale to je teď vedlejší… Minulý měsíc zemřel Jurijev. Přední atomový fyzik. Byl zavražděn na dače, kde trávil dovolenou, spolu s plukovníkem Drigorinem a jistým Brunovem z plánovacího.“

„O tom jsem slyšel.“ Talejnikov potřásl hlavou.

„Muselo to být dost hrozné.“

„Četl jsi tu zprávu?“

„Jakou zprávu?“

„Co připravila VKR.“

„Blázni a šílenci,“ ušklíbl se Talejnikov.

„Ne vždycky,“ opravil ho Krupský. „V tomto případě měli k dispozici konkrétní fakta, podle všeho dostatečně průkazná.“

„A jak ta údajně průkazná fakta vypadají?“

Krupský, který dýchal s největšími obtížemi, nasucho polkl. „Nábojnice. Americké. Ráže sedm milimetrů. A kulky. Rýhy po drážkách v hlavni odpovídají revolveru Browning Magnum, typ čtyři.“

Talejnikov pokýval hlavou. „Brutální zbraň.

Mimořádně spolehlivá. A ta poslední, po jaké by sáhl zabiják vyslaný z Washingtonu.“

„Což je skutečnost, která se v přestřelce obvinění a protiobvinění snadno přehlédne.“ Umírající stařec chvíli mlčky hleděl na svého někdejšího žáka. „Generál Blackburn byl zastřelen pistolí Graz-Burya.“

Vasilij pozvedl obočí. „Vysoce ceněná zbraň, ale obtížně se shání. Moje oblíbená,“ dodal tiše.

„Přesně tak. Stejně jako je Browning Magnum, typ čtyři, oblíbenou zbraní jiného muže.“

„Ach!“ Talejnikov ztuhl.

„Ano, Vasiliji. VKR přišla s krátkým seznamem možných pachatelů Jurijevovy vraždy. Na prvním místě stojí jméno tvého úhlavního nepřítele. Beowulf Agate.“

„Brandon Scofield, Konzulární operace. Kódové označení Praha, Beowulf Agate,“ odříkal Talejnikov nepřirozeně monotónním hlasem. „Ano.“

„Byl to on?“

„Ne.“ Stařec namáhavě zvedl hlavu nad polštář.

„Nezabil Jurijeva právě tak, jako jsi ty nezabil Blackburna. Chápeš? Vědí všechno. Vědí dokonce o agentech, kteří mockrát prokázali své vynikající schopnosti, ale jejich mozky jsou již unavené. Kteří možná touží vydobýt si ztraceně pozice spektakulární akcí. Vy dva jste prostě posloužili k odvrácení pozornosti. Vraždy provedli jiní. A oni už nejsou ve vleku událostí. Aktivně je ovlivňují. Přizpůsobují je svým cílům. Ale než přistoupí k činu, chtěli si otestovat nejvyšší patra moci.“

„Ale kdo? Kdo jsou ti oni?“

„Matarese. Korsická horečka…“

„Co to znamená?“

„Šíří se. Ale změnila se. Zmutovala a ve své nové podobě je mnohem nebezpečnější.“ Stařec se zhroutil zpátky na polštář. Dlouhá řeč ho očividně stála poslední zbytky sil.

„Musíte se vyjádřit jasněji, Alexeji Petroviči. Nic z toho nechápu. Co to je, ta korsická horečka? A Matarese?“

Krupský zíral rozšířenýma na strop. „Nikdo nic neřekne,“ zasípal. „Všichni se bojí promluvit. Naše vlastní politbyro. Britské ministerstvo zahraničí a vedení MI6. Francouzská SDECE. A Američané. Na Američany nesmíme zapomínat. Na ty dobře oblečené diplomaty, ani na zbabělce ze CIA… Nikdo nepromluví. Všichni jsme tím poznamenaní, Na nás všech ulpěla skvrna, která se jmenuje Matarese.“

„ Skvrna? Jaká skvrna? Co se mi pokoušíte naznačit? Proboha svatého, kdo nebo co je ten Matarese?“

Stařec se pomalu otočil. Fialové rty se mu chvěly a sotva dýchal. „Někteří tvrdí, že počátky té organizace sahají až k sarajevskému atentátu. Jiní přísahají, že má na svém kontě Dollrusse, Bernadotteho… dokonce snad i Trockého. Víme pochopitelně o Stalinovi, protože jeho smrt jsme si sami objednali.“

„Stalin? Takže je pravda, co se říká?“

„Ano. A taky Berija. Zaplatili jsme…“ Oči starého muže ztrácely výraz. „V pětačtyřicátém… Svět si myslel, že Roosevelt podlehl mozkové mrtvici.“

Krupský pomalu zakroutil hlavou; z koutku úst inu vytékal pramínek slin. „Jistí vysocí představitelé mezinárodních finančních kruhů pokládali jeho smířlivou politiku vůči Sovětskému svazu za ekonomicky zničující a chtěli zabránit v jejím pokračování. A tak zaplatili. Prezident dostal injekci…“

„Chcete říct, že Roosevelt byl zavražděn?“

zašeptal otřesený Talejnikov. „A že ho zabil tenhle Matarese?“

„Byl to atentát, Vasiliji. Tak zní správný termín. A taková je pravda. Jedna z mnoha pravd, o které nikdo nepromluví. Tolik let… Tolik let… Nikdo se neodváží mluvit o kontraktech, o platbách. Přiznání by mělo katastrofální následky… pro mnoho vlád… po celém světě.“

„Ale proč? Matarese… Proč ho vůbec používali.“

„Protože zde prostě byl. Ochotný a schopný. A pokaždé odstranil cíl ze scény.“

„Ale to je absurdní. Mnohé atentátníky chytili. A jméno Matarese nikdy nepadlo.“

„Při svých zkušenostech by ses neměl ptát, Vasiliji. Sám jsi mockrát použil stejnou taktiku.“

„Jak to myslíte?“

„Oba zabíjíte… a programujete zabijáky.“ Stařec počkal, až Talejnikov přikývne na souhlas.

„Matareseova organizace se na delší dobu stáhla do ústraní a nikdo s ní nemohl navázat kontakt, ale pak se vrátila. Jenže se změnila. Začala zabíjet bez objednávky, bez klienta. Nesmyslná, bezúčelná řezničina. Jako by byly oběti vybírány náhodně. Tu někoho zajali a zabili, jindy unesli nebo vyhodili do vzduchu letadlo. Vlády mnoha zemí byly paralyzovány, Matareseovi lidé po nich požadovali horentní sumy jako výkupné, jinak prý rozpoutají jatka. A postupovali stále odvážněji a s větší profesionalitou.“

„To, co popisujete, Alexeji Petroviči, je řádění teroristů. A teroristé nemají centralizované vedení.“

Umírající stařec znovu s námahou pozvedl hlavu.

„ Teď už mají. Už několik let. Baader-Meinhoffová, Rudé brigády, Palestinci, ti šílenci z Afriky, Matarese je přitahuje jako magnet. Vraždí zcela beztrestně a zanechává záměrně stopy, které přivádějí státy a národy na pokraj katastrofy. Ale než přistoupí ke svému nejtroufalejšímu tahu, potřebuje vyvolat chaos ve vedení obou supervelmocí, aby mohl jednu nebo druhou ovládnout. A nejraději obě.“

„Jak si můžete být tak jistý?“

„Byl dopaden jeden muž. Měl na prsou skvrnu.

Matareseův voják. Dostal drogy a pak můj zdroj vykázal všechny přítomné z místnosti a zůstal s ním sám. Varoval jsem ho.“

„Vy?“

„Počkej, nepřerušuj mě. Existuje časový plán, ale mluvit o něm by znamenalo přiznat se k minulosti. To si nikdo nedovolí! Moskva ani Washington nepřipustí, že si objednávaly atentáty, sprosté vraždy… Události se daly do pohybu. Dva měsíce, možná tři… Matarese si ověřil akce a reakce na nejvyšší úrovni… Místa v mocenských centrech zaujali neznámí muži, jeho pěšáci. Stane se to už brzy, a až k tomu dojde, jsme vyřízení. Matarese ovládne celý svět a všichni budou jeho poddaní.“

„Kde bych toho svědka našel?“

„Je mrtvý. Jakmile pominul účinek narkotik, otrávil se. Měl pod kůží všitou ampulku s kyanidem.

Vytrhl si vlastními zuby kus masa a požil jed.“

„Atentáty? Vraždy na objednávku? Mohl byste se vyjádřit konkrétněji?“

Krupskému klesla hlava na polštář. Dýchal velmi mělce a trhaně, ale hlas mu kupodivu zpevněl. „Na to

není čas, já nemám čas. Můj zdroj je nejspolehlivější člověk v Moskvě, v celém Sovětském svazu.“

„Odpusťte mi, Alexeji Petroviči, ale říct to musím.

Kdysi jste byl nejlepší, jenže pak jste zmizel. Dnes vlastně neexistujete a všichni to vědí.“

„Musíš se spojit s Beowulfem,“ pokračoval starý istrebitěl, jako kdyby Talejnikov vůbec nepromluvil.

„Společně je musíte identifikovat, najít a zastavit. Ty a Scofield. Teď jste ti nejlepší vy dva. Tato operace vyžaduje nejlepší.“

„Tohle ode mě nemůže nikdo žádat,“ odvětil Vasilij chladně. „Jestli se mi Beowulf Agate dostane na dohled, zabiju ho. Stejně jako by zabil on mě, kdyby se mu naskytla příležitost.“

„Na tobě ani na něm vůbec nezáleží!“ Umírající zoufale lapal po dechu, aby dodal plicím chybějící vzduch. „Vy dva jste postradatelní, copak to nechápeš?

Jsou všude. Ve zpravodajských službách, v nejvyšších mocenských kruzích. Už vás jednou využili a udělají to novu a pak zase. Používají ty nejlepší a zabíjejí ty nejlepší. Vy a muži jako vy jste jejich návnady, sloužíte k zastření pravých cílů.“

„A kde je jaký důkaz?“

„Postupují podle určitého vzorce,“ zasípal Krupský. „Dlouho jsem jejich taktiku sledoval a dobře ji znám.“

„Jaký vzorec? Jaká taktika?“

„Střely z pistole Graz-Burya v New Yorku, sedmimilimetrové nábojnice do Browningu Magnum u Jurijevovy dači. Moskva a Washington si během několika hodin šly po krku. Takto Matarese postupuje.

Nikdy nezabijí, aniž by po sobě nezanechal důkazy.

Často samotné vrahy. Jenže ty důkazy jsou vždy falešné a zabijáci nastrčení, vraždy totiž spáchal někdo jiný.“

„Ale byli dopadeni i muži, kteří skutečně stiskli spoušť.“

„Ale udali nepravé důvody. Věděli jen to, co jim řekl Matarese… A svět se zatím dostal na pokraj chaosu a zkázy.“

„Ale proč?“

Krupský otočil hlavu, zaostřil pohled a v hlase mu zazněla naléhavost. „To nevím. Znám základní rysy postupu, ale netuším důvody, které za vším stojí. A to mě děsí. Abys pochopil, musel by ses vrátit hluboko do minulosti. Matareseova organizace má své kořeny na Korsice. Šílenec z Korsiky. U něj to začalo. Korsická

horečka. Guillaume de Matarese. Byl prvním veleknězem.“

„Kdy?“ zeptal se Talejnikov. „Kdy to začalo?“

„Počátkem století. V první dekádě… Guillaume de Matarese a jeho rada. Velekněz a jeho kazatelé. Vrátili se. A někdo je musí zastavit. Ty a Scofield. Jejich poslední trik se týkal tebe.“

„Co je to za lidi?“ zeptal se Vasilij, ignoruje poslední starcovu poznámku. „A kde jsou?“

„To nikdo neví,“ Krupský již jen chrčel. Odcházel přímo před očima. „Korsická horečka. Šíří se.“

„Alexeji, poslouchejte mě.“ Mladšího muže zřejmě znepokojovala celkem reálná možnost, že slyší pouhé fantazírování umírajícího člověka, jemuž nelze přikládat váhu. „ Kdo je ten váš spolehlivý zdroj? Odkud jste vzal informace, které jste mi předal? Vražda Blackburna, hlášení VKR o Jurijevově smrti. A především ten neznámý muž, který mluvil o časovém plánu.“

Navzdory mlze, jíž mu blížící se smrt zahalovala mysl, Krupský pochopil a tenké bledé rty se zvlnily v neznatelném úsměvu. „Každý týden,“ sípal s námahou, aby ho bylo slyšet, „za mnou přijíždí řidič s autem.

Někdy mě vezme na výlet na venkov, jindy na diskrétní

schůzku. Projev dobré vůle režimu vůči zasloužilému vojákovi na penzi, který ztratil jméno. Strana dbá, abych byl informován.“

„To nechápu, Alexeji Petroviči.“

„Generální tajemník je můj syn.“

Talejnikov cítil, jak ho zaplavuje ledová vlna.

Nečekané odhalení mnohé vysvětlovalo. Generální tajemník Ústředního výboru komunistické strany a předseda vlády Sovětského svazu v jedné osobě přežil řadu úkladů, zvítězil nad mnoha soupeři, jednu po druhé odstranil všechny překážky, které mu bránily v postupu, a v okamžiku, kdy se otevřely dveře k nejvyšší funkci, chopil se moci. Krupského je třeba brát vážně. Starý istrebitěl měl k dispozici informace, tedy prostředky, jimiž vydláždil svému synovi cestu až na samý vrchol.

„Bude ochoten se se mnou sejít?“

„V žádném případě. Při první zmínce o Matareseově organizaci by tě nechal zlikvidovat.

Pochop, neměl by na vybranou. Ale ví, že se ve svém hodnocení situace nemýlím. Souhlasí se mnou, ale nikdy to nepřizná. Nemůže si to dovolit. Ovšem láme si hlavu otázkou, jestli se na mušku dostane dřív on, nebo americký prezident.“

„Chápu.“

„A teď odejdi, Vasiliji Talejnikove,“ řekl umírající neslyšně. „Udělej, co musíš udělat. Už mi dochází dech.

Spoj se Beowulfem. Najděte Matareseovy lidi. Musíte je zastavit. Korsická horečka se nesmí dále rozšířit.“

„Korsická horečka… Mám začít na Korsice?“

„Možná tam najdeš odpověď. Já nevím. Už je to tolik let.“

5

Kardiovaskulární choroba sice posadila Roberta Winthorpa na invalidní vozík, ale nestěžoval si a mysl si uchoval stejně bystrou a pohotovou jako před nemocí.

Celý život sloužil vládě své vlasti a každý její problém považoval vždy za důležitější než svůj vlastní osud.

Hosté, kteří ho navštívili v jeho georgetownském domě, pokaždé rychle zapomněli na kolečkové křeslo.

Štíhlý šarmantní muž, jehož pohled vyzařoval intenzivní zájem a který doprovázel svou řeč ladnými gesty, jim připomínal energického aristokrata, jak ho kdysi znali, člověka obrovské morální síly, jenž použil své soukromé bohatství k tomu, aby se osvobodil od všedních starostí života a věnoval všechny své síly a schopnosti službě lidu. Návštěvníci v něm neviděli zestárlého nemocného politika s prořídlými šedivými vlasy a zbělelým, i když stále pečlivě zastřiženým knírem, ale moudrého státníka, jak si ho pamatovali z Jalty a Postupimi, energického muže, který se nakláněl přes Rooseveltovo křeslo nebo Trumanovo rameno, aby objasnil svou myšlenku nebo vznesl námitku.

Řada lidí ve Washingtonu, stejně jako v Moskvě a Londýně, zastávala názor, že svět by vypadal mnohem lépe, kdyby

prezident

Eisenhower

jmenoval

velvyslance Roberta Winthorpa svým ministrem zahraničí, ale politické větry změnily směr a jeho nominace by v té době byla neprůchodná. A později už s ním nemohla žádná hlava státu počítat, Winthorp se věnoval službě vlasti v jiné oblasti, která vyžadovala veškerou jeho pozornost a plné soustředění. Působil jako hlavní konzultant ministerstva zahraničí pro oblast diplomatických vztahů a před šestadvaceti lety ve vší tichosti založil a zorganizoval speciální odbor ministerstva, který pojmenoval Konzulární operace, a postavil se do jeho čela.

Po šestnácti letech oddané služby na svou funkci rezignoval. Někteří tvrdili, že ho k odchodu přimělo znechucení na tím, co se jeho dítěte stalo, jiní prohlašovali, že Winthorp chápal nutnost změny kurzu, ale nedokázal se přimět učinit potřebná rozhodnutí.

Nicméně byl během oněch deseti let mnohokrát požádán o radu či konzultaci, a totéž se stalo i dnes.

V čele Konzulárních operací stanul nový ředitel, kariérní zpravodajský důstojník Daniel Congdon, který byl do křesla šéfa tajné sekce ministerstva zahraničí, v němž nahradil Winthorpova nástupce, povýšen z vysoké funkce v Národní bezpečnostní radě. Byl tedy připraven a schopen činit obtížná rozhodnutí, ale současně byl přece jen jistým způsobem nováček a potřeboval se poradit. Musel vyřešit problém s mužem, který se jmenoval Brandon Alan Scofield, a potřeboval si ujasnit několik otázek. Věděl, že ho chce z ministerstva zahraničí nadobro odstranit, ale uvažoval, jak to provést. Scofieldovo selhání v Amsterdamu nehodlal tolerovat. Nemohl, protože Scofield se projevil jako nespolehlivý agent a stal se tudíž nebezpečnou přítěží. Závažnou otázkou zůstávalo, zda se riziko ještě nezvýší, když se tento muž vymkne zpod kontroly Konzulárních operací. Atašé bez portfeje toho věděl o tajných sítích minist
erstva zahraničí víc než kterýkoliv žijící člověk. A protože Scofielda před lety přivedl do Washingtonu Robert Winthorp, Congdon hledal informace přímo u zdroje.

Winthorp okamžitě souhlasil, že se s novým ředitelem sejde, ovšem ne v neosobní kanceláři nebo operační místnosti. Velvyslanec Winthorp z dlouholeté zkušenosti věděl, že příslušníci zpravodajské profese instinktivně podléhají vlivu okolí, a pozval tedy Congdona k sobě domů na večeři.

Dokud nedojedli, hovořili pouze o nedůležitých záležitostech. Ředitel chápal, velvyslanec sondoval půdu, než zaryje hlouběji. Okamžik pravdy se však přiblížil.

„Půjdeme do knihovny, ano?“ řekl Winthorp a obratně odmanévroval s vozíkem od stolu. V místnosti plné polic s knihami pak přešel rovnou k věci: „Takže vás zajímá Brandon?“

„Velmi mě zajímá,“ potvrdil nový ředitel Konzulárních operací.

„Jak poděkovat mužům, jako on, za to, co vykonali?“ položil si velvyslanec řečnickou otázku. „Za to, co ztratili? Práce v terénu si od nich vyžádala strašlivou daň.“

„Nedělali by tu práci, kdyby sami nechtěli,“ namítl zdvořile Congdon. „Kdyby ji určitým způsobem nepotřebovali. Ale když už v terénu působili a přežili, vyvstává jiná otázka. Co s nimi? Jsou jako kráčející bomba.“

„Co se mi pokoušíte naznačit?“

„To kdybych věděl, pane Winthorpe. Chtěl bych se o něm dovědět co nejvíc. Jaký je? Co je to za člověka?

Jaká je jeho minulost?“

„Dětství je otcem muže?“

„Tak nějak. Četl jsem jeho materiály, a ne jednou, ale potřebuju si promluvit s někým, kdo ho opravdu dobře znal.“ Ředitel se posadil do koženého křesla.

„Nejsem si jist, zda někoho takového najdete.

Brandon…“ Státník se krátce odmlčel. „Mnoho přátel neměl. žárlivě si střežil svoje soukromí. A ještě víc, když mu zemřela žena.“

„Byla zavražděna, že?“ řekl Congdon tiše.

„Ano.“

„Ve Východním Berlíně. Pokud se nepletu, příští měsíc uplyne od té události deset let.“

„Ano,“ potvrdil znovu Winthorp.

„A příští měsíc uplyne deset let od ode dne, kdy jste rezignoval na funkci ředitele Konzulárních operací, vysoce specializované organizace, kterou jste vybudoval.“

Velvyslanec pohlédl návštěvníkovi upřeně do očí.

„To, co jsem vytvořil, se postupem času diametrálně odlišilo od mých prvotních představ. Konzulární operace měly původně sloužit humanitárním cílům.

Byly zamýšleny jako organizace, která umožní tisícům nešťastníků uniknout z okovů nesnesitelného politického režimu. Ale s přibývajícími roky se její cíle zúžily.

Uznávám,

okolnosti

tuto

změnu

ospravedlňovaly. Z tisíců se staly stovky a pak desítky.

Už nás nezajímaly masy ubožáků, ale vybraná hrstka tak zvaně důležitých osob, jejichž schopnosti, znalosti či informace, jež nám mohly poskytnout, byly považovány za důležitější než smutné osudy obyčejných lidí, kteří nás denně žádali o pomoc.

Organizace se soustředila na několik vědců, vysokých armádních důstojníků a zpravodajských specialistů a v nastoupeném trendu pokračuje dosud. Zpronevěřila se idejím, na nichž byla založena.“

„Ale sám jste řekl, pane velvyslance, že okolnosti tuto změnu ospravedlňovaly.“

Winthorp přikývl. „Chápejte mě dobře. Nejsem naivní. Jednal jsem s Rusy v Jaltě, v Postupimi i v Casablance. V šestapadesátém jsem se stal očitým svědkem jejich brutality v Maďarsku, prožil jsem hrůzy Československa a Řecka. Myslím, že vím, čeho jsou Sověti schopni, stejně dobře jako každý stratég tajné služby. Naslouchal jsem agresivnějším hlasům a chápal jsem jejich argumenty i nutnost změny prapůvodních záměrů. Nepodceňujte mě, pane Congdone.“

„To v žádném případě. Já jenom…“ Ředitel Konzulárních operací zaváhal.

„Vy jste si prostě spojil násilnou smrt Scofieldovy manželky a mou rezignaci,“ řekl bývalý diplomat vlídným tónem.

„Ano, pane. Omlouvám se, nechtěl jsem strkat nos do vašich záležitostí.“

„Nic se nestalo. A máte samozřejmě pravdu. Cítil jsem osobní odpovědnost. Scofielda jsem zverboval já.

To jste se v jeho spisu jistě dočetl.“

„Ale takových incidentů musely přece být stovky.

Ztratili jsme řadu mužů… a žen.“

„Tohle bylo jiné, pane Congdone. Je vám známo, proč se Scofieldova manželka stala onoho osudného odpoledne ve Východním Berlíně cílem?“

„Předpokládám, že šlo o past nastraženou na jejího muže. Ukázala se však jen ona, on nepřišel. Takové věci se stávají.“

„Past na Scofielda? Ve Východním Berlíně?“

„Měl kontakty v sovětském sektoru. Pravidelně pronikal za železnou oponu a prováděl samostatné akce.

Dokážu si představit, že ho Rusové chtěli dopadnout se seznamem informátorů. Mrtvolu jeho manželky pečlivě prohledali, její kabelka se ztratila. Nic neobvyklého.“

„Domníváte se tedy, že při svých operacích využíval vlastní ženu?“ zeptal se Winthorp.

Congdon přikývl. „To je přece běžný postup, pane.“

„Mohu vás ubezpečit, že ve Scofieldově případě ne. To je vyloučeno. Používal manželku jako součást svého krytí na velvyslanectví, ale s jeho tajnými aktivitami neměla vůbec nic společného. Hluboce se mýlíte, pane Congdone. Rusové věděli, že ve Východním Berlíně nemají sebemenší šanci nalíčit na Brandona Scofielda past. Na to byl příliš dobrý, příliš zkušený, příliš opatrný. Jeho ženu vylákali přes kontrolní stanoviště a potom zabili z jiného důvodu.“

„Nechápu.“

„Muž zmítaný vztekem si přestává dávat pozor.

Právě toho, chtěli Sověti dosáhnout. Jenže stejně jako vy Scofielda špatně odhadli. Ještě více se zatvrdil v rozhodnutí škodit nepříteli na všech Frontách. Již před smrtí své ženy byl tvrdý profesionál, ale po ní se u něj objevila nebývalá brutalita!“

„Pořád si nejsem jistý, jestli vás plně chápu.“

„Tak trochu namáhejte mozek, pane Congdone,“

opáčil Winthorp. „Před dvaadvaceti lety jsem se seznámil se studentem politologie z Harvardu, s mladíkem s obrovským nadáním na jazyky, z něhož vyzařovala klidná autorita, která napovídala, že ho čeká

slibná budoucnost. Můj úřad ho získal do svých služeb.

Poslali jsme ho na Maxwellovu školu do Syrakus a pak nastoupil do Washingtonu na ministerstvo zahraničí.

Měl před sebou zářnou kariéru.“ Winthorp se odmlčel, jakoby náhle ztracen ve vzpomínkách. „Neočekával jsem, že zůstane v Konzulárních operacích, ale pokládal jsem to pro něj za vhodný odrazový můstek k diplomatické službě. Jistě by to rychle dotáhl na velvyslanecký post. Jeho nadání přímo volalo po využití u jednacího stolu na mezinárodních konferencích na nejvyšší úrovni…

Ale pak se něco přihodilo,“ pokračoval státník a upřel na návštěvníka nepřítomný pohled. „Jak se měnily Konzulární operace, měnil se i Brandon Scofield. Se vrůstající důležitostí přeběhlíků z druhé strany rychle eskalovalo i násilí. Na obou stranách. Scofield požádal o paravojenský výcvik ve stylu komandos. Absolvoval neuvěřitelně náročný pětiměsíční kurz ve Střední Americe, zaměřený na techniku přežití, pasivní i aktivní. Kromě toho dokonale zvládl techniku šifrování a předčil i nejlepší kryptoanalytiky. No a pak se vrátil do Evropy a stal se z něho profík, s nímž se muselo počítat.“

„Pochopil požadavky své profese,“ prohlásil Congdon uznale. „To mu slouží ke cti.“

„Ano, jistě,“ souhlasil Winthorp. „Ale také překročil bod, z něhož už není návratu. Už nikdy nemohl zasednout za jednací stůl, protože pro svou reputaci by byl prostě nepřijatelný. Z nadaného studenta politologie a slibného diplomata se stal zabiják. Bez ohledu na to, jak byly jeho akce ospravedlnitelné, se změnil v profesionálního atentátníka.“

Congdon v křesle poposedl. „Řada lidí by řekla, že bojoval jako voják na bitevním poli v té nejnebezpečnější a nejnáročnější válce… Ve válce, která nikdy nekončí. Musel přežít, pane Winthorpe.“

„A taky přežil,“ souhlasil státník. „Scofield se dokázal změnit, adaptovat na nová pravidla. Jenže já ne.

Když zabili jeho ženu, pochopil jsem, že už tam nepatřím. Uvědomil jsem si, že jsem mu zničil život, nebo alespoň změnil k horšímu –, a viděl jsem své dílo v troskách. Už jsem nemohl pokračovat.“

„Přesto jste chtěl být řadu let dále informován o Schofieldových aktivitách. Tak to stojí v jeho materiálech. Smím se zeptat, co vás k tomu vedlo?“

Winthorp svraštil čelo, jako by sám sobě tu otázku kladl už mnohokrát. „Já vlastně nevím. Měl jsem o něj pochopitelně zájem, ale možná jsem tak chtěl sám sebe potrestat. Někdy mi ta hlášení ležela celé dny v trezoru, než jsem se do nich podíval. No a po Praze jsem s tím pochopitelně přestal. To je ve spise určitě také.“

„Jistě,“ potvrdil ředitel Konzulárních operací.

„Prahou myslíte ten incident s kurýrem, že?“

„Ano,“ odpověděl Winthorp tiše. „Incident. Jak neosobní slovo. A jak přesně odpovídá Scofieldovi z hlášení. Profesionální zabiják, jehož jedinou motivací je touha přežít… Jako voják v bitvě… Chladnokrevný vrah hnaný touhou po pomstě.“

Nový ředitel Konzulárních operací opět poposedl a nervózně přehodil nohu přes nohu. „Zjistilo se, že onen kurýr v Praze byl bratr důstojníka KGB, který nařídil vraždu Scofieldovy manželky ve Východním Berlíně.“

„Byl to bratr, ne muž, který ten rozkaz vydal.

Nezkušený mladík, pouhý poslíček.“

„Mohlo z něj vyrůst něco jiného.“

„A kde to potom skončí, pane Congdone?“

„Na to vám nemohu odpovědět, pane Winthorpe.

Ale dokážu Scofielda pochopit. Na jeho místě bych možná udělal totéž.“

„Aniž bych si chtěl hrát na jediného spravedlivého, já s největší pravděpodobností ne. A rozhodně by to neudělal student, kterého jsem před dvaadvaceti lety poznal na Harvardu. Dochází vám to, jak zní častá otázka dnešní doby?“

„Bolestně, ale dochází. Na svou obranu, a na obranu současného pana Scofielda, bych chtěl ale zdůraznit, že my jsme svět, v kterém musíme žít, nestvořili.“

„Uznávám, že to je pravda, pane Congdone. Vy ho naopak zachraňujete.“ Winthorp zajel s vozíkem k psacímu stolu, vzal krabici s doutníky a nabídl řediteli, který zavrtěl hlavou. „Taky je nemám rád, ale od dob Jacka Kennedyho se od nás všech očekává, že budeme mít svou zásobu havan. Nesouhlasíte snad?“

„Naopak. Pokud si vzpomínám, ten kanadský dodavatel

doutníků

patřil

mezi

Kennedyho

nejspolehlivější zdroje informací o Kubě.“

„To už jste takový veterán?“

„Nastoupil jsem do Národní bezpečnostní rady v době, kdy byl Kenedy ještě senátorem… Víte o tom, že Scofield se začal nedávno pravidelně opíjet?“

„O současném Scofieldovi, jak jste ho nazval, nevím vůbec nic.“

„Podle záznamů se samozřejmě sem tam napil i dřív, ale nikdy to nepřeháněl.“

„To si myslím. Narušilo by to jeho práci.“

„Dnes ji to možná narušuje.“

„ Možná? Buď ano, nebo ne. To snad nemůže být tak obtížné zjistit. Jestli začal moc pít, pak to jeho práci pochopitelně narušuje. Nerad to říkám, ale nepřekvapilo by mě to.“

„Ale?“ Congdon se v křesle předklonil. Zjevně se domníval, že každým okamžikem získá informaci, pro kterou přišel. „Znal jste ho jistě velmi dobře. Můžete mi říct, jestli jste si u něj všiml náznaků duševní nevyrovnanosti? Třeba jen potenciální?“

„Vůbec žádných.“

„Ale právě jste řekl, že by vás to nepřekvapilo.“

„Jistě. Nepřekvapilo by mě to u žádného myslícího člověka, který tolik let vedl tak nepřirozený život.

Scofield je, nebo byl, myslící člověk a Bůh je mi svědkem, že vedl velmi nepřirozený život. Jestli mě něco překvapuje, pak je to skutečnost, že vydržel tak dlouho. Jak asi přečkával noci?“

„Lidé se dokážou obrnit. Jak jste sám řekl, adaptoval se. Mimořádně úspěšně.“

„Ale přesto nepřirozeně,“ trval na svém Winthorp.

„Co s ním zamýšlíte?“

„Povoláváme ho do Washingtonu. Chci ho stáhnout z terénu.“

„Výborně. Dejte mu psací stůl a atraktivní sekretářku a nechte ho řešit teoretické problémy.

Obvyklý postup, ne?“

Congdon zaváhal, než odpověděl. „Pane Winthorpe, domnívám se, že by bylo pro všechny nejlepší, kdyby už pro ministerstvo zahraničí nadále nepracoval.“

Tvůrce Konzulárních operací nakrčil obočí.

„Opravdu? Dvaadvacet let služby tedy nestačí na adekvátní teplé místo?“

„To není problém. V dnešní době jsme v podobných případech skutečně štědří.“

„A co má podle vás udělat se svým životem? Kolik mu je? Pětačtyřicet?“

„Čtyřicet šest.“

„Trochu mladý na vyhazov, nemyslíte?“ Státník poklepal na kolo invalidního vozíku. „Mohu se zeptat, co vás k tomu závěru vede?“

„Nechci, aby se pohyboval v blízkosti lidí, kteří se podílejí na tajných operacích. Podle našich nejnovějších informací podrážděně odmítá dodržovat základní pravidla profese. Obávám se, že by mohl mít špatný vliv na své okolí.“

Winthorp se usmál. „Asi ho někdo naštval.

Brandon byl vždycky alergický na blbce.“

„Řekl jsem základní pravidla, pane Winthorpe.

Osobní vztahy s tím nemají co dělat.“

„Osobní vztahy jsou od pravidel neodmyslitelné.

Ony je totiž tvoří, víte? Ale to je teď asi vedlejší… Proč jste za mnou vůbec přišel? Je jasné, že už jste se rozhodl. Co k tomu mohu já doplnit?“

„Svůj úsudek. Jak to přijme? Můžeme mu věřit? Ví o našich evropských operacích, o našich kontaktech, o naší taktice víc než kdokoliv jiný.“

Winthorpovy oči se náhle změnily v kusy ledu. „A jaká je alternativa, pane Congdone?“ zeptal se mrazivě.

Nový ředitel Konzulárních operací zrudl, pochopil skrytou narážku. „Bude pod dohledem. Sledování, odposlech telefonu, kontrola pošty. Mluvím s vámi upřímně, pane velvyslanče.“

„Skutečně?“ Winthorp muže před sebou propaloval pohledem. „Nebo ode mě chcete náznak, kterým byste si ospravedlnil jiné řešení?“

„Nevím, co tím myslíte.“

„Domnívám se, že to víte až moc dobře. Ostatně jsem slyšel, jak se to dělá, a je mi z toho zle. Stačí se v Praze, v Berlíně a třeba v Marseille zmínit, že jistý člověk už pro nás nepracuje, protože ztratil důvěru. Je nespolehlivý, moc pije. Sdělení je jasné: Mohl by prozradit informátory, zkompromitovat celé sítě agentů.

Stručně a jasně řečeno, pozor na něj, vaše životy jsou ohroženy. A co se stane? V Praze, Berlíně a Marseille nasednou muži do letadel směr Washington s jediným cílem, umlčet člověka, který je tak jako tak vyřízený.

Všichni volněji vydechnou a nejvíce americká zpravodajská komunita, která s tím incidentem neměla nic společného. Ano, pane Congdone, je mi z toho zle.“

Ředitel Konzulárních operací nehybně seděl v křesle. „Mohu vás podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ujistit, pane Winthorpe,“ řekl monotónně, „že vaše vylíčení tohoto řešení bylo značně přehnané a v praxi se používá jen zcela výjimečně. Budu k vám novu zcela otevřený. V posledních patnácti letech jsme k takovému postupu sáhli, pokud vím, jen dvakrát, a v obou případech šlo o muže, kteří nás zcela prokazatelně a nade vši pochybnost zaprodali Sovětům. Udali jména našich spolupracovníků, kteří pak skončili na popravišti.“

„A je podle vás Scofield taky beznadějný případ?

Tak se tomu dnes říká, že?“

„Jestli se ptáte, zda nás podle mého názoru zaprodal Sovětům, odpověď zní pochopitelně ne. To je to poslední, co by udělal. Věřte mi, přišel jsem za vámi opravdu jen proto, abych se o něm dozvěděl něco víc.

Jak zareaguje, až mu řeknu, že u nás skončil?“

Winthorpovi se zřetelně ulevilo, ale pak se zamračil a dlouho uvažoval. „Těžko říct, protože dnešního Scofielda vůbec neznám. Bude to pro něho těžká rána… Skutečně nevím, jak se zachová…

Neexistuje nějaká jiná možnost? Ne definitivní vyhazov, ale třeba… prostě sejít se v půli cesty?“

„Kdybych viděl možnost přijatelnou pro obě strany, skočil bych po ní.“

„Na vašem místě bych ji hledal.“

„U nás zůstat nemůže,“ prohlásil Congdon pevně.

„To nepřipadá v úvahu.“

„Můžu něco navrhnout?“

„Prosím vás o to.“

„Pošlete ho někam daleko. Co nejdál. Někam, kde by našel klid a mír. Kde by mohl zapomenout.

Navrhněte mu to. Věřím, že pochopí.“

„Myslíte?“

„Jsem o tom přesvědčený. Brandon uvažuje realisticky a nikdy si nic nenamlouvá. To je, nebo alespoň byla, jedna z jeho hlavních předností. Pochopí, protože to chápu i já. Vy jste mi totiž právě popsal člověka, který umírá.“

„Neexistuje žádný medicínský náznak, který by vaši domněnku podpíral.“

„Ach, pro smilování boží,“ vydechl Robert Winthorp.

Scofield prošel hotelovým pokojem k televizoru a vypnul ho. Americké zprávy neviděl již několik let, od poslední mezioperační porady –, ale klidně se bez nich dalších pár roků obejde. Ne, že by vyžadoval, aby mu tu černou kroniku servírovali pochmurným tónem pohřebního řečníka, ale úsměšky a chichotání, které doprovázely reportáže o požárech a znásilněních, mu připadaly nepatřičné.

Podíval se na hodinky. Za deset minut půl osmé, přepočítal údaj ciferníku nařízeného stále ještě na Amsterdam na washingtonský čas. Na ministerstvo zahraničí se měl dostavit přesně v osm.

V osm večer. Standardní hodina pro specialistu jeho postavení.

Standardu se však zcela vymykalo místo setkání.

Strategické porady, na které byl povolán atašé bez portfeje z Konzulárních operací se vždy konaly v konspiračním domě, většinou na marylandském venkově –, případně v hotelovém apartmánu v centru Washingtonu.

Nikdy na ministerstvu zahraničí. Nikdy v případě specialisty, který se měl vrátit do terénu. Brandon pochopil, že návrat u něj nepřipadá v úvahu. Předvolali ho, aby mu dali kopačky.

Dvaadvacet let a teď ho vyhodí. Nekonečně krátký časový interval, v němž se koncentrovalo vše, co věděl, co se naučil, co poznal. Pořád čekal, kdy se dostaví nějaká reakce, ale žádná nepřicházela. Jako by se stal pouhým divákem, pozoroval obraz cizího člověka na bílé zdi; nevyhnutelný závěr se blíží, ale nevtahuje ho do probíhajících událostí. Cítil jen náznak zvědavosti.

Jak to asi provedou?

Stěny kanceláře náměstka ministra zahraničí Daniela Congdona byly natřeny bílou barvou, což Scofíeldovi vyhovovalo. Bez zájmu sotva poslouchal monotónní drmolení ředitele Konzulárních operací a místo toho se soustředil na obrazy na zdi. Obličej za obličejem, desítky tváří, které se jasně zaostřily a vzápětí se rozplynuly, nahrazeny jinými. Lidé, které si pamatoval, i ti, na něž dávno zapomněl. Dívali se na něj, smáli se, plakali, přemýšleli, umírali… Smrt.

Jeho žena. Pět odpoledne. Unter den Linden.

Muži a ženy běží. Zastavují se. Na slunci. Ve stínu.

Ale kde je on sám? Není tam.

Protože je pouhý divák.

A najednou není. Nebyl si jistý, zda se nepřeslechl.

Rozuměl těm slovům dobře? Co že to řekl ten chladný a neosobně výkonný náměstek? Bern? Švýcarsko?

„Co prosím? Nerozuměl jsem.“

„Prvotní vklad bude složen na účet, který určíte, a pak budou přicházet pravidelné roční doplatky.“

„Kromě normální penze, na kterou mám nárok?“

„Ano, pane Scofielde. A když už jsme u toho, antidatovali jsme váš služební záznam. Dostanete maximum.“

„To je od vás velmi štědré.“ Bylo. Scofield rychle počítal a odhadl svůj roční příjem na nejméně padesát tisíc dolarů.

„Pouze praktické. Tyto peníze vám mají kompenzovat zisky, kterých byste dosáhl prodejem novinových článků nebo knih, v nichž byste vylíčil své zkušenosti a zážitky z práce pro Konzulární operace.“

„Chápu,“ řekl Brandon pomalu. „V poslední době se autoři vyrojili jako houby po dešti. Marchetti, Agee, Snepp.“

„Přesně tak.“

Scofield se nedokázal ovládnout; copak se ti blbci nikdy nepoučí? „Myslíte, že kdybyste jim nabídli dost peněz, nenapsali by, co napsali?“

„Jejich motivy mohly být různé, ale tuto možnost samozřejmě nevylučujeme.“

„Klidně ji můžete vyloučit,“ ušklíbl se Scofield.

„Dva z nich jsem osobně znal.“

„Chcete říct, že ty peníze odmítáte?“

„K čertu, to ne. Beru je všemi deseti. A až se rozhodnu napsat knihu, budete první, kdo se to dozví.“

„To bych vám neradil, pane Scofielde. Takové porušení bezpečnostních předpisů je přísně zakázáno.

Čekal by vás soud a dlouhá léta za mřížemi.“

„A kdybyste to u soudu náhodou prohráli, máte v záloze jiný trest, mimo rámec platných zákonů, že?

Například kulku do hlavy, když zastavím na červenou.“

„My zákony dodržujeme,“ ohradil se náměstek.

„To, co naznačujete, si nedokážu ani představit.“

„Já ano. Podívejte se do mého spisu, sekce čtyři-nula. V Hondurasu jsem absolvoval výcvik s jistým člověkem, kterého jsem pak v Madridu zabil.

Pocházel z Indianopolisu a jmenoval se…“

„Vaše minulé aktivity mě nezajímají,“ přerušil ho Congdon drsně. „Chci pouze, abychom si vzájemně rozuměli.“

„Však si rozumíme. Můžete klidně spát. Nehodlám porušit žádné… bezpečnostní předpisy. Na to nemám žaludek. A ani odvahu.“

„Podívejte, Scofielde.“ Náměstek ministra se pohodlně opřel a nasadil žoviální výraz. „Vím, že to zní jako otřepaná fráze, ale každý z nás se musí dříve či později rozloučit s aktivnějšími oblastmi naší profese.

Chci k vám být zcela upřímný.“

Brandon se usmál, poněkud ponuře. „Když tohle slyším, vždycky trochu znervózním.“

„Co když slyšíte?“

„že ke mně chce někdo být zcela upřímný. Připadá mi to, jako kdyby tím mluvčí naznačoval, že upřímnost je to poslední, co mohu očekávat.“

„Ale já jsem upřímný.“

„Já taky. Jestli hledáte záminku k hádce, ode mě se jí nedočkáte. Já se tiše vypařím.“

„Ale to my po vás nechceme.“ Congdon se předklonil a opřel lokty o desku stolu.

„Neříkejte.“

„Pochopitelně. Muž vašich zkušeností je pro nás nesmírně cenný. Až přijde nějaká krize, a ona určitě přijde, uvítáme vaši pomoc.“

Scofield si ředitele upřeně prohlížel. „Ale pouze mimo hřiště.“ Konstatování, ne otázka. „A mimo strategický velín.“

„Jistě. Pouze neoficiálně. Přirozeně budeme chtít vědět, kde žijete a kam cestujete.“

„O to nepochybuju,“ řekl Brandon tiše. „Ale oficiálně jsem propuštěn.“

„Ano. Ovšem do vašich materiálů se to nedostane.

Pouze záznam do sekce čtyři-nula.“

Scofield strnule seděl. Měl pocit, že je zpátky v terénu a zařizuje velmi citlivou výměnu. „Moment, tohle si musím ujasnit. Oficiálně jsem propuštěn, ale nemá o tom nikdo vědět. A přestože jsem mimo, chcete se mnou udržovat pravidelný kontakt.“

„Dobře víte, že vaše znalosti jsou pro nás neocenitelné. A řekl bych, že vás docela slušně platíme.“

„Proč potom ten záznam čtyři-nula?“

„Myslel jsem, že to uvítáte. Udržíte si jisté postavení, třebaže oficiálně nenesete žádnou odpovědnost. Pořád patříte k nám.“

„Zajímalo by mě, k čemu ta složitá šaráda.“

„Budu k vám zcela…“ Congdon se zarazil a na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv. „Opravdu vás nechceme ztratit.“

„Tak proč mě vyhazujete?“

Úsměv z náměstkových rtů zmizel. „Řeknu vám, jak to vidím. Jestli chcete, můžete si to ověřit u svého starého přítele. Robert Winthorp ode mě slyšel naprosto stejná slova.“

„Winthorp? Pravda, s ním se dlouho znám. Co jste mu řekl?“

„že vás tady nechci. A že jsem ochoten použít mimorozpočtové zdroje a antidatovat váš služební záznam, jen abych vás odsud doslal. Slyšel jsem, co jste řekl v Amsterdamu. Charles Englehart si vás nahrál.“

Brandon tiše hvízdl. „No jo, starej rudoch Charlie.

že mě to nenapadlo.“

„Domníval jsem se, že jste o tom magnetofonu věděl. že nám tím posíláte osobní vzkaz. No nic, sdělení bylo i tak dostatečně jasné. Máme tady spoustu práce a nepotřebujeme váš cynismus ani vaši zatvrzelost.“

„Konečně se někam dostáváme,“ utrousil Scofield.

„Ale všechno ostatní je pravda. Potřebujeme vaše zkušenosti, vaše znalosti. Musíme mít možnost se s vámi kdykoliv spojit, stejně jako vy s námi.“

Brandon přikývl. „A ten záznam čtyři-nula znamená, že můj vyhazov je přísně tajný. V terénu se nikdo nedozví, že jsem skončil.“

„Přesně tak.“

„No dobře.“ Scofield sáhl do kapsy pro cigaretu.

„Podle mě si dáváte zbytečnou námahu, abyste mě udrželi na šňůrce, ale jak říkáte, platíte mi za to.

Obyčejná instrukce do terénu by ale splnila stejný účel.

Omezené pověření až do odvolání. Speciální kategorie.“

„To by vyvolalo zbytečné otázky. Takhle je to jednodušší.“

„Myslíte?“ Brandon si zapálil cigaretu a v očích mu pobaveně zajiskřilo. „Tak jo, beru.“

„Výborně.“ Congdon se na židli zavrtěl. „Jsem rád, že si rozumíme. Zasloužil jste si všechno, co jsme vám dali, a doufám, že si to zasloužíte i v budoucnu… Dnes ráno jsem se díval do vašich materiálů. Máte rád vodu.

Ve člunu jste si domluvil stovky, možná tisíce kontaktů.

Výhradně v noci. Nechtěl byste to zkusit za denního světla? Máte peníze. Co kdybyste se usadil třeba v Karibiku a užíval si život? Docela vám závidím.“

Brandon se zvedl; schůzka skončila. „Díky. Možná to udělám. Dávám přednost teplému podnebí.“ Natáhl pravici, Congdon vstal a stiskl mu ji. Zatímco si potřásali rukama, Scofield pokračoval: „Víte, kdybyste mě sem nepozval, ten záznam čtyři-nula by mě dost znepokojil.“

„Jak to myslíte?“ Ruce zůstaly spojené, ale pohyb ustal. „Inu, naši operativci v terénu nebudou vědět, že jsem skončil, ale Sovětům to bude jasné. Teď už mě nebudou obtěžovat. Když někoho jako já stáhnete z terénu, všechno se změní. Kontakty, šifry, hesla, sterilní lokality, prostě všechno. Znají pravidla a nechají mě na pokoji. Děkuji, jsem vám zavázán.“

„Teď vám asi nerozumím,“ řekl náměstek. „Ale jděte. Oba víme, že washingtonská rezidentura KGB

má tohle místo pod kamerovým dohledem čtyřiadvacet hodin denně. žádný specialista, který má zůstat v operačním nasazení, sem nikdy nestrčí ani nohu. Už hodinu vědí, že jsem mimo hru. Ještě jednou vám

děkuji, pane Congdone. Bylo to od vás velmi ohleduplné.“

Náměstek

ministra

zahraničí

a

ředitel

Konzulárních operací se díval, jak Scofield kráčí ke dveřím a vychází.

Je konec. Se vším. Už nebude muset spěchat do sterilního hotelového pokoje zjišťovat, jaký tajný vzkaz zase dostal. Už si nebude muset dopředu zajišťovat trojnásobnou výměnu vozidel, aby se přesunul z bodu A do bodu B. I když Congdonovi tvrdil něco jiného a Sověti možná ještě nevědí, že skončil, brzy to zjistí. A po několika měsících nečinnosti se KGB smíří s faktem, že už pro ně Scofield nemá žádnou cenu. Platila neměnná pravidla. Taktika, hesla a šifry se skutečně měnily. Sověti ho nechají na pokoji, přestanou mu usilovat o život.

Ale Congdonovi to říct musel. Už jenom proto, aby viděl, jak se bude tvářit. Do vašich materiálů se to nedostane. Pouze záznam do sekce čtyři-nula. Ten chlap je tak průhledný! Opravdu si myslel, že tvořil ideální podmínky pro likvidaci vlastního člověka, kterého pokládal za nebezpečného. Sověti jsou schopni zabít aktivního agenta jen proto, aby měli o jednoho nepřítele méně, ale ministerstvo zahraničí by poukázalo na oficiální propuštění a elegantně se zbavilo odpovědnosti.

Ti blbci se nikdy nezmění, ale ani nepoučí.

Zbytečná poprava je kontraproduktivní a často i nebezpečná, protože následky nedokáže nikdo přesně odhadnout. Zabíjí se jen z nějakého pádného důvodu.

Odstraněním důležitého článku řetězce lze získat užitečné informace, jindy je vhodné udělit nepříteli lekci. Nikdo prostě nezabíjí bezdůvodně.

S výjimkou případů jako Praha. Ale i tam šlo vlastně o lekci, ne? Bratr za manželku.

A teď je konec. Konec vymýšlení strategických postupů. Konec i rozhodování, kdo má zemřít a kdo žít, jak někoho přimět k přeběhnutí nebo zradě. Konec.

Možná se zbaví i těch hotelových pokojů. A páchnoucích postelí v noclehárnách uprostřed těch nejubožejších městských čtvrtí. Zvedal se mu z nich žaludek. S výjimkou krátkého období, bože, tak bolestně, jak strašně krátkého, nežil dvaadvacet let v místě, které by mohl označit za vlastní domov.

Ale toto krátké období, co je sedmadvacet měsíců v životě člověka?, stačilo, aby se díky němu přenesl přes utrpení nehorších nočních můr. Vzpomínky ho neopustily a může z nich čerpat sílu až do smrti.

Byl to jen malý byt v Západním Berlíně, ale stal se domovem snů, smíchu a hlavně lásky, jakou ani nedoufal poznat. Jeho krásná, rozkošná Katrin.

Kouzelná Katrin s velkýma zvědavýma očima, jejíž

smích tryskal z hlubin duše. A pak ticho, když se ho dotýkala…

Smrt na třídě Unter den Linden. Smrt pod lipami.

Ach, bože můj! Zazvonil telefon. Smluvené heslo.

Manžel tě potřebuje. Zoufale tě potřebuje. Vyhledej strážného. Pustí tě přes kontrolní stanoviště. Pospěš si!

Ta svině z KGB se určitě celou dobu smála. Až do události v Praze. Po Praze se ten chlap už nesmál.

Scofield cítil pálení v očích. Na tvářích mu v nočním větru chladly slzy. Setřel je rukou v rukavici a zamířil na druhou stranu ulice k osvětlené výloze cestovní kanceláře. Na plakátech se nepřirozeně opálená těla koupala na slunci. Ten šašek Congdon měl v něčem pravdu. Karibik není tak špatný nápad. žádná své cti dbalá zpravodajská služba neposílá své agenty na karibské ostrovy, z obavy, že by mohla zvítězit.

Další Kuba a papaláši z Kremlu by si mohli hodit mašli.

Jestli se usadí na jednom z ostrovů tam na jihu, Sověti

budou vědět s jistotou, že je mimo hru. Vždycky se chtěl podívat na Grenadu, tak, proč ne teď. Ráno zajde…

Ve skle spatřil odraz lidské postavy. Drobná, na druhé straně širokého bulváru, zakrytá stíny, sotva rozeznatelná. Brandon by si jí vlastně ani nevšiml, kdyby neobešla okraj světelného kuželu pouliční lampy. Ten člověk dovedně využíval ochranu tmy.

Bezpochyby ho sledoval. A byl dobrý. žádné náhlé pohyby nebo uskakování před světlem, opožděný chodec, nenápadný ve své obyčejnosti. Scofield uvažoval, jestli to není někdo, koho sám školil.

Vždycky dokázal ocenit profesionalitu. V duchu svůj stín pochválil a popřál mu pro příště méně náročného protivníka. Ministerstvo zahraničí skutečně neztrácelo čas. Congdon chce zaznamenat jeho pohyby od první minuty. Brandon se usmál. Z prvního hlášení nebude mít pan náměstek žádnou radost. Nedostane, co by si přál, ale co si zaslouží.

Hra začala, krátký taneček mezi profesionály.

Scofield odstoupil od výkladní skříně a postupně přidával do kroku až k nároží, kde se překrývala světla čtyř protilehlých lamp. Prudce změnil směr doleva, jako kdyby se chystal přejít na druhou stranu, ale uprostřed prázdné křižovatky se stejně nečekaně zastavil a zmateně zvedl hlavu jako člověk, který zabloudil a pátrá po názvu ulice. Pak se otočil a spěšně se vracel k nároží. U obrubníku již téměř běžel a pokračoval po chodníku k prvnímu neosvětlenému obchodu, kde uskočil do temného výklenku u vchodu a čekal.

Skla výkladní skříně, která svírala pravý úhel, mu umožňovala nezakrytý výhled ke křižovatce.

Pronásledovatel se každou vteřinou objeví v překrývajících se kruzích světla, jimž se nemůže vyhnout. Kořist mu uniká! Nemá čas hledat stíny.

Teď! Postava ve svrchníku vběhla na chodník a světlo jí dopadlo na obličej.

Na obličej dopadlo světlo.

Scofield ztuhl jako solný sloup. Do hlavy se mu nahrnula krev a rozbolely ho oči. Pak se roztřásl a posledními zbytky chladného rozumu se zoufale pokoušel zkrotit vlnu vzteku a utrpení, která se v něm nezadržitelně vzdouvala. Ten člověk na křižovatce nepracoval pro ministerstvo zahraničí, ten obličej nepatřil nikomu byť jen vzdáleně spojenému s americkou zpravodajskou službou.

Patřil KGB. Rezidentuře KGB ve Východním Berlíně.

Byl to obličej na jedné z půltuctů fotografií, které si prohlížel tak dlouho, až si vryl do paměti každou skvrnku, každý pramínek vlasů, před deseti lety v Berlíně.

Smrt na třídě Unter den Linden. Jeho nádherná, rozkošná Katrin polapená do pasti hned za kontrolním stanovištěm Kasimir.

Týmem,

který

vyslal

nejodpornější zabiják ve službách sovětského svazu.

Vasilij Talejnikov. Zvíře.

Tohle je jeden z nich. Jeden z jeho týmu. Jeden z Talejnikovových katů.

Tady! Ve Washingtonu! Několik minut poté, co byl propuštěn ministerstva zahraničí.

Takže KGB to zjistila. A někdo v Moskvě rozhodl, že konec agenta s krycím jménem Beowulf Agate dostane definitivní podobu. S takovým smyslem pro dramatický efekt mohl uvažovat jen jediný člověk.

Vasilij Talejnikov. Zvíře.

Brandon hleděl přes sklo a už přesně věděl, co udělá. Pošle do Moskvy poslední vzkaz. Bude to finální gesto, milník, který vyznačí konec jednoho života a začátek druhého, ať už bude jakýkoliv.

Polapí vraha z KGB do pasti a zabije ho.

Scofield vykročil z výklenku a rozběhl se po chodníku. Klikatým sprintem se řítil na druhou stranu pusté ulice a slyšel za sebou pádící kroky.

6

Noční let Aeroflotu z Moskvy se blížil k pobřeží Azovského moře severně od Krymu. Asi za hodinu, v jednu po půlnoci, přistane v Sevastopolu. Letoun byl zaplněn

do

posledního

místečka

vesměs

rozradostnělými pasažéry, kterým začínala zimní dovolená a čekal je oddych po dřině ve stísněných kancelářích či zaprášených továrnách. Několik mužů v uniformách se zdaleka tak neradovalo, pro ně byl let k Černému moři návratem do práce na námořních a leteckých základnách po dovolené v Moskvě.

Na sedadle v zadní části paluby držel muž ve zmačkaném obleku neurčité barvy mezi nohama černé kožené houslové pouzdro. Jeho oděv tvořil podivný kontrast k ostře řezané tváři a pronikavým očím, které svědčily o vyšším společenském postavení. Podle osobního průkazu se jmenoval Pjotr Rudikov, povoláním hudebník. Na vnitrostátní propustce, v Sovětském svazu nevyhnutelné součásti letenky, stálo, že je na cestě do Sevastopolu, kde nastupuje jako houslista tamního symfonického orchestru.

Oba doklady byly falešné. Muž s houslemi byl Vasilij Talejnikov, špičkový stratég sovětské rozvědky.

Bývalý špičkový stratég. A někdejší šéf operací KGB postupně ve Východním Berlíně, Varšavě, Praze, Rize a nakonec v jihozápadním sektoru SSSR, který sahal od Sevastopolu přes Bospor a Marmarské moře až

k Dardanelám. Na svém posledním působišti si obstaral dokumenty, díky nimž se dostal na palubu letadla a zahájil tak útěk z Ruska.

Ze Sovětského svazu existovala řada únikových cest a za své aktivní služby jich Talejnikov spoustu odhalil. Postupoval nemilosrdně. Agenti Západu, kteří je udržovali v provozu a pomocí lží a slibů finanční odměny přesvědčovali nespokojence, aby zradili svou vlast, končili většinou s kulkou v hlavě. Peníze!

Vždycky a pořád jenom peníze. Talejnikov neúnavně pronásledoval lháře a šiřitele moru chamtivosti, žádná úniková trasa nebyla tak bezvýznamná, aby si nezasloužila jeho pozornost.

Až na jednu. Méně významný kanál, který vedl z Černého moře přes Bospor a Dardanely do Středomoří.

Objevil ho před několika měsíci, v posledních dnech ve funkci rezidenta KGB pro jihozápadní sektor, ve dnech vyplněných neustálými konfrontacemi s horkými

hlavami bláznů z vojenských základen a plněním stále stupidnějších příkazů z Moskvy.

V té době ani pořádně nevěděl, proč tuto únikovou cestu nezničil. Přesvědčil sice sám sebe, že když ji nechá otevřenou a bude ji tajně sledovat, dovede ho nakonec k rozsáhlé špionážní síti, ale kdesi v zasunutém koutku svědomí si přiznával, že to není pravda.

Jeho čas se nachyloval; nadělal si spoustu nepřátel na příliš mnoha místech. I na těch nejvyšších. Mezi nimi je jistě řada takových, kdo se domnívají, že muže, který nosí v hlavě nejcitlivější tajemství KGB, nelze jen tak poslat na penzi do domku se zahrádkou severně od Grasnova. A teď skrývá další tajemství, mnohem děsivější, než jaké by dokázala vymyslet sovětská zpravodajská služba. Matarese. Právě toto tajemství ho vyhnalo z Ruska.

Všechno se seběhlo tak rychle, pomyslel si Talejnikov a napil se čaje, který roznášela letuška. Tak neskutečně rychle. Rozhovor u lůžka, smrtelné postele, Alexeje Krupského a ohromující odhalení umírajícího. Atentátníci, jejichž cílem byla likvidace elity národa, obou národů, obou supervelmocí. Poštvat proti sobě Spojené státy a Sovětský svaz a pak jednu či druhou mocnost ovládnout. Mají na mušce generálního

tajemníka i prezidenta. Co je to za lidi? Co je to za nemoc, ta horečka, která se počátkem století začala šířit z Korsiky? Korsická horečka. Matarese.

Ale je tady. Má se čile k světu. A zabíjí. Tím už si byl Vasilij jistý. Vyslovil její jméno a vyvolal okamžitou reakci. Byl vydán příkaz k jeho zatčení, po němž by nevyhnutelně následoval rozsudek smrti.

Krupský mu sdělil, že nemá smysl pokoušet se kontaktovat generálního tajemníka. Vyhledal tedy čtyři muže, kteří kdysi zastávali vysoké funkce v Kremlu a dnes dožívali v přepychu, což znamenalo, že jsou nedotknutelní. Mluvil s nimi o podivném jevu jménem Matarese a opakoval slova, která šeptal umírající istrebitěl.

Jeden z nich očividně nic nevěděl; byl stejně šokovaný jako on. Další dva sice nic neřekli, ale potvrzení si přečetl v jejich očích, slyšel je ve vyděšených hlasech, jimiž vehementně protestovali a popírali, že by se podíleli na šíření takového šílenství.

Oba pak Vasilije rozhořčeně vyhodili.

Poslední, kterého navštívil, byl Gruzínec, z celé čtveřice nejstarší, starší než umírající Krupský.

Navzdory vzpřímenému držení tělo mu zbývalo jen málo času, v němž se mohl těšit z rovné páteře. V

šestadevadesáti letech mu mysl ještě pohotově sloužila, ale rychle podléhala obavám starců. Jakmile zaslechl jméno Matarese, jeho žilnaté ruce se roztřásly a po vrásčitém obličeji se šířily vlnky svalových křečí. Náhle mu vyschlo v krku a slova pronášená krákoravým hlasem byla sotva slyšet.

Matarese… To proklaté jméno pochází z dávné minulosti, šeptal tehdy Gruzínec. On sám přežil počáteční revoluční čistky, přežil šílence Stalina i zákeřného Beriju, ale nemoc jménem Matarese nepřežije nikdo. Ve jménu všeho, co je Rusku svaté, zapřísahal ho k smrti vyděšený stařec, dejte ruce pryč od Matareseovy organizace!

„Byli jsme hloupí, ale nebyli jsme sami. Mocní celého světa se nechali svést sladkou představou snadného odstranění všech nepřátel, všech překážek.

Záruka byla absolutní: likvidace nebude nikdy vystopována k těm, kdo si ji vyžádali. Kontrakty se uzavíraly prostřednictvím složité sítě prostředníků, kteří se neustále měnili, přičemž dojednávali smlouvy na dodávky, o jejichž pravé podstatě neměli sebemenší tušení. Krupský pochopil, jaké nebezpečí nám hrozí. V

osmačtyřicátém nás varoval, abychom se už nikdy nepokoušeli o další kontakt.“

„Čeho se bál?“ zeptal se Vasilij. „Záruky přece prokazatelně platily. Mluvím teď jako profesionál.“

„Protože organizace doplnila novou podmínku.

Matareseova rada si vyžádala právo předběžného schválení každé zakázky. Tak jsem to alespoň slyšel.“

„Výsada

nájemných

vrahů,“

poznamenal

Talejnikov.

„Některé

atentáty

jsou

prostě

neproveditelné.“

„Ale v minulosti nic podobného nevyžadovali.

Krupský si nemyslel, že by mělo nějakou souvislost s proveditelností.“

„A s čím tedy?“

„Sledovali tím nějaký dalekosáhlý cíl.“

„Jakým způsobem se mohli klienti s vedením Matareseovy organizace spojit?“

„Nevím. Ani Alexej to nevěděl.“

„ Někdo se s nimi kontaktovat musel.“

„I kdyby ti lidé ještě žili, nepromluví. V tom měl Krupský pravdu.“

„Nazýval to korsická horečka. Říkal, že odpověď lze snad najít na Korsice.“

„Je to možné. Tam to začalo. Šílenec z Korsiky.

Guillaume de Matarese.“

„Pořád máte vliv mezi nejvyššími představiteli strany. Pomůžete mi? Krupský mi kladl na srdce, že tu nákazu je nutné…“

„ Ne! “ zaječel stařec. „Nechte mě na pokoji. Už

jsem vám řekl mnohem víc, než jsem měl. Neměl jsem právo to přiznávat. Řekl vám to jen proto, abych vás varoval, abych vás zastavil! Matarese může Rusku strašlivě uškodit. Nepleťte se do věcí, které stejně nemůžete změnit.“

„Vy mě nechápete. Já chci zastavit je. Tyhle lidi, Matareseovu radu. Slíbil jsem Alexejovi, že…“

„Ale se mnou jste nemluvil!“ ječel vrásčitý stařec, kdysi mocny stranický vůdce, a hlas mu v panice přeskakoval jako dítěti… „Všechno popřu! Popřu, že jste tady byl, že jste se mnou mluvil! jste pro mě cizí člověk! Neznám vás!“

Vasilij odešel celý zmatený a notně otřesený.

Vrátil se do svého bytu rozhodnutý, že zasvětí noc úvahám o tajemství zvaném Matarese a o svém dalším postupu. Jako vždy se podíval na schránku, a dokonce se už obrátil ke schodům, když si uvědomil, že schránka tentokrát není prázdná.

Šifrovaný vzkaz od jeho kontaktu ve vojenské kontrarozvědce, klon z kódů, který si kdysi domluvili.

Slova zněla zcela nevinně. Souhlas s pozdní večeří o půl jedenácté a pod ním podpis. Pouze křestní jméno, ženské. Naléhavost sdělení tkvěla v jeho stručnosti a číslovka jedenáct označovala mimořádně závažný problém. Talejnikov vyběhl ke svému bytu a vrhl se k telefonu. Přítel bude čekat na obvyklém místě.

Byl tam, v hlučné studentské hospodě nedaleko Lomonosovovy univerzity. Uchýlili se ke stolku v zadní části podniku a kontakt VKR okamžitě přešel k věci.

„Měl bys zmizet, Vasiliji. Mají tě na seznamu.

Důvod neznám, ale taková je situace.“

„Kvůli tomu židovi?“

„Ano. Ale to je přece nesmysl! Viděl jsem záznam jeho tiskové konference v New Yorku. Směšné divadlo.

U nás na divizi jsme to nazvali Talejnikovovo překvapení. I sekční šéf z deváté skupiny prohlásil, že tě obdivuje. Prý jsi těm zbrklým skopovým hlavám dal pořádnou lekci. Ale včera se najednou všechno změnilo. To, co jsi udělal, najednou nebyl vydařený žert, ale závažné porušení předpisů.“

„Včera?“ zeptal se Vasilij přítele.

„Jo. Pozdě odpoledne. Někdy mezi čtvrtou a pátou.

Přihasila si to ta čubka vaše předsedkyně a mašírovala po kancelářích jako gorila v říji. Přikázala všem

náčelníkům divizí, aby se u ní přesně v pět hlásili.

Naklusali jsme a nevěřili svým uším. Podle jejího podání to vypadalo, že jsi osobně odpovědný za každý nezdar, který jsme v posledních dvou letech utrpěli.

Byli tam i ti maniaci z deváté skupiny, ale sekční šéf chyběl.“

„Kolik času mi zbývá?“

„Tři, nanejvýš čtyři dny.“

„Včera…“

„Co se stalo, Vasiliji? Tohle není operace VKR.

Jde o něco jiného.“

Opravdu jde o něco jiného, pochopil Talejnikov okamžitě. Včera navštívil dva bývalé kremelské potentáty, kteří ho vykázali z domu. To, o co šlo, se jmenovalo Matarese.

„Jednoho dne ti všechno řeknu, příteli,“ odpověděl Vasilij. „Důvěřuj mi.“

„Jistě. Jsi nejlepší, koho máme. Nejlepší, jakého jsme kdy měli.“

„Teď potřebuju šestatřicet, možná osmačtyřicet hodin. Mám je?“

„Myslím, že ano. Chtějí tvou hlavu, ale budou postupovat opatrně. Zdokumentují všechno, co půjde.“

„To věřím. Potřebují slova, která pak přečtou nad mrtvolou. Ještě se ti ozvu.“

Vasilij se už do svého bytu nevrátil; zamířil rovnou do kanceláře. Dlouho seděl potmě, až dospěl k překvapujícímu rozhodnutí, ještě před několika hodinami nemyslitelnému. Pokud Matarese dokázal zkorumpovat nejvyšší vedení KGB, s největší pravděpodobností dokázal totéž i ve Washingtonu. A jestli byl v důsledku pouhého vyslovení toho jména vydán rozkaz k fyzické likvidaci špičkového stratéga jeho postavení, a Talejnikov si nic nenamlouval, skutečně mu šlo o krk –, pak tato organizace vládne nepředstavitelnou mocí a vlivem. A má-li opravdu na svědomí Blackburnovu a Berijevovu smrt, pokračoval v úvahách, potom se Krupský ve svém hodnocení situace nemýlil. Existuje časový plán. Matarese utahuje smyčku, už má generálního tajemníka i prezidenta na mušce.

Musí se spojit s mužem, kterého bytostně nenávidí.

S Brandonem Alanem Scofieldem, americkým zabijákem.

Časně ráno uvedl Talejnikov postupně do pohybu několik koleček. V rámci přirozených omezení disponoval značnou volností pohybu i rozhodování a

tiše rozhlásil, že odjíždí v utajení na poradu v Baltickém sektoru. Pak prohledal archiv a narazil na osobní údaje hudebníka, který se před pěti lety odstěhoval na odpočinek kamsi za Ural. To by šlo, pomyslel si spokojeně. Nakonec se posadil k počítači a začal pátrat po možném místě pobytu Brandona Scofielda.

Američan zmizel před několika měsíci v Marseille, ale pak došlo v Amsterdamu k jistému incidentu, který nesl jeho nenapodobitelný rukopis, Vasilij zaslal šifrovanou instrukci svému agentovi v Bruselu, muži, jemuž mohl plně důvěřovat, protože mu dvakrát zachránil život.

Sežeň Scofielda. Bílý status. Amsterdam. Musím se s ním spojit. Nejvyšší priorita. Drž se ho. Hlas situaci v kódu severozápadního sektoru.

Vše se seběhlo neuvěřitelně rychle a Talejnikov děkoval rokům zkušeností, které ho naučily bleskově se rozhodovat. Od přistání ho dělí necelá hodina. V

Sevastopolu a za ním podrobí své tvrdě nabyté zkušenosti náročné zkoušce.

Ubytoval se v malém hotelu v centru města a vytočil jistou linku v místní centrále KGB. Věděl, že

telefon není připojen k záznamovému zařízení, protože ho sám instaloval. Podle vřelého pozdravu, kterého se mu dostalo, usoudil, že po něm vojenská kontrarozvědka dosud nevyhlásila celostátní pátrání.

Návrat ztraceného syna. Výborně, zatím si zachoval volnost pohybu.

„Máme drobný problém s VKR,“ řekl službukonajícímu důstojníkovi, svému někdejšímu přímému podřízenému a příteli. „Zase se pletou do naší operace. Možná se na vás obrátí s dotazem. V tom případě jsme spolu dnes v noci nemluvili, jasné?“

„To nebude problém, pokud se tady neukážeš osobně. Zavolal jsi na správnou linku. Ta operace je přísně tajná, že?“

„Ano. Nebudu tě zatěžovat podrobnostmi. Stručně řečeno, narazili jsme na novou síť CIA a zkoušíme do ní proniknout přes kurýry. Nákladní konvoje z Oděsy k horám na jihu.“

„Pořád lepší než honit rybářské čluny přes Bospor.

Mimochodem, jak do té akce zapadá Amsterdam?“

Talejnikov se zarazil; tak rychlou odpověď od svého člověka nečekal. „Jen nepřímo. Co přesně přišlo?

A kdy?“

„Před dvěma hodinami. Teprve před chvílí jsme dokončili dešifrování. Dlouho jsme nemohli přijít na to, v jakém kódu je zpráva napsána, ale potom jeden starý kryptograf, ten člověk, co sis ho přivedl z Rigy, poznal tvoji starou šifru. Chtěli jsme to poslat s ranní poštou do Moskvy.“

„Nic neposílejte. Přečti mi to,“ požádal Vasilij.

„Moment.“ Šustění papírů. „Tady to mám. Čtu.

Beowulf stažen z oběhu. Nad Washingtonem zataženo, bouřka. Naléhavě doporučuji silové řešení. Sleduji bílý kontakt a připravuji ho k dodávce. Očekávám instrukce, schránka Kapitol. Konec.“

„To stačí. Děkuji.“

„Velká ryba, co? Bílý kontakt. To znamená defekci na vysoké úrovni, jestli se nepletu. Dobrá zpráva.

Souvisí s tvým vyšetřováním tady na jihu?“

„Určitě,“ lhal Talejnikov. „Ale VKR ani slovo.“

„Bude mi potěšením. Nepotřebuješ posily?“

„Ne,“ odmítl Vasilij. „Zvládnu to sám. Rutinní záležitost. Večer ti zase zavolám, řekněme kolem půl desáté. Pozdravuj ode mě mého starého kamaráda z Rigy. A ještě jednou díky.“

„Zastav se u nás, až s tím šetřením skončíš. Jsme rádi, že ses vrátil do Sevastopolu.“

„I já jsem rád. Určitě se zastavím.“ Talejnikov zavěsil a zamyslel se nad zprávou z Amsterdamu.

Scofielda povolali do Washingtonu, ale za velmi neobvyklých okolností. Beowulf Agate se na ministerstvu zahraničí dostal do pořádných potíží. Už

samotný tento fakt stačil, aby bruselský agent bez ohledu na dluh vůči Talejnikovovi vyrazil na transatlantický lov. Bílý status kontaktu označoval příměří, ale pouze dočasné, klid zbraní obvykle nastává, když se někdo chystá provést něco velmi drastického. A pokud existuje sebeméně vzdálená možnost, že legendární Beowulf Agate uvažuje o přeběhnutí, pak žádné riziko není dost velké. Muže, který by přivedl Scofielda, by sovětská zpravodajská komunita uctívala jako svého boha.

Ale u Scofielda nepřipadala defekce v úvahu…, stejně jako u Talejnikova. Nepřítel zůstane nepřítelem, to se nikdy nezmění.

Vasilij znovu zvedl sluchátko. V jedné kanceláři na nábřeží ve čtvrti Lazarovo byla v provozu celonoční linka, kterou používali řečtí a íránští obchodníci ke komunikaci se svými mateřskými firmami. Talejnikov použil správná slova a zajistil si přednostní spojení.

Během několika hodin dorazí jeho zpráva do „schránky

Kapitolu“, malého hotelu na Nebraska Avenue ve Washingtonu.

Setká se se Scofieldem na neutrální půdě, kde žádný z nich nebude mít výhodu. Nejlépe v odletové hale letiště, kde bývají bezpečnostní opatření nejpřísnější. Třeba Západní Berlín nebo Tel Aviv, na konkrétní lokalizaci nesejde. Ale musí si promluvit.

Teď ještě zbývá přesvědčit Scofielda o důležitosti schůzky. Šifrované instrukce do Washingtonu přikazovaly agentovi, aby předal Beowulfovi vzkaz tohoto znění:

Oba jsme prolili krev osob nám nejdražších. Já jsem ztratil víc než ty, ale to jsi nemohl vědět. Teď ovšem nastala situace, kdy bychom svou nečinností mohli přispět k masakru v mezinárodním měřítku, ke katastrofě tak strašné, že přesahuje meze chápání, a to si nemůžeme dovolit. Jednám bez oficiálního pověření a sám. Musíme se sejít a promluvit si, bez ohledu na to, jak nepříjemné to pro nás bude. Vyber si neutrální místo schůzky, nejraději někde v hlídané části letiště.

Doporučuji odletovou halu společnosti El Al v Tel Avivu nebo vnitrostátní terminál v Západním Berlíně.

Posel ví, kam doručit odpověď. Mé jméno znáš.

Když si konečně lehl a zavřel oči, byly čtyři ráno.

Nespal už tři dny, takže okamžitě usnul a probudil se až

po západu slunce. Výborně. Tělo i mysl naléhavě potřebovaly odpočinek. A na místo, které hodlal v Sevastopolu navštívit, se chodí jen v noci.

Věděl, že musí počkat, až důstojníkovi, s nímž v noci mluvil, začne směna. Nemělo smysl riskovat a zasvěcovat někoho dalšího, čím méně lidí se dozví o jeho přítomnosti ve městě, tím lépe. Jistě, starý šifrant z Rigy si podle kódu použitého ve zprávě z Amsterdamu domyslel, že je tady, ale ten nic neřekne. Talejnikov ho osobně vycvičil a pak ho vytáhl z nevlídného Lotyšska na slunečné černomořské pobřeží, kde je život přece jenom volnější a příjemnější.

Ten čas mohu dobře využít, uvažoval Talejnikov.

Povečeří a pak si zajistí přepravu v nákladním prostoru řecké dopravní lodi, která přepluje napříč Černé moře a podél jižního pobřeží zamíří k Bosporu a dále k Dardanelám. Jestli ho pozná někdo z řeckých či íránských agentů v žoldu CIA nebo šáhovy tajné policie SAVAK, zachová se čistě profesionálně. Kdysi měl tento sektor na starosti a odhalil tuto únikovou trasu, ale z osobních důvodů ji ponechal nedotčenou. Pokud

ovšem houslista Pjotr Rudikov nezavolá do dvou dnů po svém odjezdu na jisté číslo do Sevastopolu, tajemství přestane být tajemstvím a tvrdé represálie KGB na sebe nenechají dlouho čekat. A to by byla škoda, trasu by mohli v budoucnosti využít další důležité osoby, jejichž znalosti a informace by se Západu mohly hodit.

Talejnikov si oblékl nenápadný, špatně padnoucí kabát a odřený klobouk. Masku doplnil brýlemi s ocelovými obroučkami a přihrbeným postojem.

Zkontroloval svůj vzhled v zrcadle a spokojeně se usmál. Převlek završilo pouzdro s houslemi, žádný hudebník přece nenechá svůj nástroj v hotelovém pokoji. Vyšel ze dveří, seběhl po schodišti, nikdy nepoužíval výtahy, a za chvíli již kráčel po sevastopolské ulici. Mířil k nábřeží. Věděl přesně, kam jde a co tam musí říct.

Světlo reflektorů na molu dopadalo na zvířené chuchvalce mlhy od moře. Kolem nákladní lodi, jejíž

podpalubí se plnilo zbožím, panoval čilý ruch. Muži pokřikovali jeden na druhého a nad jejich hlavami se na lanech mohutných jeřábů houpaly velké bedny.

Přístavní dělníci, do jednoho Rusové, pracovali podle pokynů řeckých námořníků a pod dohledem vojáků a

milicionářů. Hlídači měli zbraně nenuceně přehozené přes rameno a očividně se více zajímali o lidi a stroje než o náznaky ilegální aktivity.

Kdyby měli zájem, na některé bych je mohl upozornit, přemítal Vasilij, když se blížil k důstojníkovi u brány střežící vstup na molo. Například ty obří kontejnery spouštěné do útrob lodi. Určitě jsou plné mužů, žen i dětí, namačkaných mezi kartónovými krabicemi, zpola udušených nedostatkem vzduchu…

Bránu střežil mladý poručík a podle otráveného výrazu se ve službě nudil. Shrbeného muže v brýlích si přeměřil zamračeným pohledem.

„Co tady pohledáváte? Bez propustky na molo nikdo nesmí!“ Ukázal na houslové pouzdro. „Co je to?“

„Moje živobytí, soudruhu poručíku. Hraju v sevastopolském symfonickém orchestru.“

„Nevěděl jsem, že se v docích pořádá koncert.“

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Vasilij nenuceně.

„Cože?“

Talejnikov se vzpřímil do plné výšky, po nahrbení ani památky. „Ptal jsem se vás na vaše jméno, soudruhu poručíku.“

„K čemu ho potřebujete?“ Důstojník očividně znejistěl. Talejnikov si sundal brýle a podíval se přísně do udivených očí.

„Abych věděl, koho mám pochválit, nebo naopak pokárat.“

„O čem to mluvíte? Kdo jste?“

„KGB Sevastopol. Provádíme inspekci přístavu.“

Poručík nebyl hloupý. Chvíli váhal a pak zdvořile, ale důrazně prohlásil: „Nikdo nám nic neoznámil.

Musím vás požádat o předložení dokladů.“

„Kdybyste to neudělal, musel bych vás napomenout.“ Talejnikov sáhl do kapsy pro služební průkaz Výboru státní bezpečnosti. „Další důtka by přišla, kdybyste se někomu zmínil o mé návštěvě. Vaše jméno, prosím.“

Důstojník se představil. „Očekáváte v přístavu nějaké problémy?“ zeptal se a po zběžné prohlídce vrátil průkazku.

„Problémy?“ Vasilij se usmál a konspirativně přimhouřil jedno oko. „Můj jediný problém, soudruhu poručíku, spočívá v tom, že jsem přišel o večeři v dámské společnosti. Naše nové sevastopolské vedení je na můj vkus příliš aktivní. Vědí, že tady odvádíte dobrou práci, ale nechtějí to přiznat.“

Mladý důstojník mu s úlevou úsměv oplatil.

„Děkuji, soudruhu. Snažíme se, ale naše práce je hodně jednotvárná. Můžu se zeptat, jestli v tom pouzdru máte zbraň?“

„Ne. Opravdu tam jsou housle. A velmi kvalitní.

Škoda, že na ně neumím hrát.“

Oba muži se pokývnutím hlavy rozloučili a Talejnikov pokračoval na molo do zmatku beden, jeřábů, přístavních dělníků a dozorců. Hledal konkrétní osobu, Řeka, námořníka jménem Zaimis. Přesněji dítě řecké matky, která se jmenovala Zaimisová, ale její syn měl americké občanství.

Karras Zaimis byl agent CIA. Někdejší rezident Ústřední zpravodajské služby v Soluni dnes působil jako dispečer na útěkové trase. Vasilij věděl, jak vypadá, jeho podobu si vryl do paměti z několika fotografií, které si obstaral v archivu KGB. Namáhal zrak a pátral po obličejích v mlze prozářené silnými reflektory, ale svého člověka neviděl.

Uskočil před projíždějícím vysokozdvižným vozíkem a protáhl se mezi partou nadávajících dělníků k obrovskému skladišti. Vklouzl za vrata do šera, s nímž marně bojovalo několik lamp v drátěných mřížkách vysoko pod stropem. Po naskládaných

kontejnerech klouzala světla baterek, jak skladníci kontrolovali čísla. Talejnikov uvažoval, kolik vědomostí, schopností a informací ty velké ocelové bedny ukrývají. Tak moc zase ne, opravdu důležité a významné osobnosti opouštějí Sovětský svaz pohodlnějším způsobem.

Opět shrbený a s brýlemi balancujícími na špičce nosu s omluvou proklouzl kolem řeckého obchodníka, který se hádal s ruským předákem, do úzké uličky mezi naskládanými bednami a postupoval do zadní části rozlehlé haly. Cestou míjel řadu tváří, ale svého člověka nenašel a to ho rozčilovalo. Teď si nemohl dovolit ztrácet čas. Kde Zaimis vězí? Nic se přece nezměnilo.

Tato loď slouží stále k pašování lidského kontrabandu a americký Řek pořád tento kanál řídí. Vasilij četl každé hlášení ze Sevastopolu a v žádném nebyla zmínka, že by byla útěková cesta odhalena. Tak kde ten Zaimis sakra je?

Talejnikov náhle pocítil ostrou bolest, jak se mu do pravé ledviny neurvale zavrtala hlaveň pistole. Silné prsty ho popadly za kabát na boku a strčily ho do opuštěné uličky a do ucha mu zazněl chraplavý šepot.

„Nebudu zkoušet řečtinu ani se obtěžovat s ruštinou. Vím, že mluvíte anglicky stejně dobře jako rodilý Newyorčan.“

„Možná líp než většina,“ procedil Vasilij zaťatými zuby. „Zaimis?“

„Toho neznám. Mysleli jsme, že jste ze Sevastopolu vypadl.“

„To je pravda. Kde je Zaimis? Musím s ním mluvit.“

Američan otázku ignoroval. „Musím uznat, že máte kuráž. Široko daleko není žádný agent KGB.“

„Víte to jistě?“

„Naprosto. Máme tady hejno sov. Vidí ve tmě.

Viděly vás. Houslové pouzdro. Kristepane! “

„Dívají se ty sovy i do vody?“

„Na to máme racky.“

„Vidím, že vy ptáci to tady máte dobře zorganizované.“

„A vy zdaleka nejste tak chytrý, jak se o vás povídá. Co jste si myslel, že tady děláte? Malá osobní výzvědná mise?“

Vasilij cítil, jak tlak na žebra povoluje, a zaslechl tření skla o gumu. Ampulka se sérem! Injekce! „Ne!“

zasyčel důrazně. „Nedělejte to! Proč myslíte, že jsem přišel úplně sám? Chci ven.“

„žádný strach, ven se dostanete. Tipl bych si tak tři roky v tajné vyšetřovací nemocnici ve Virginii.“

„Ne. Vy mě nechápete. Musím se s někým spojit.

Ale ne takto.“

„To řekněte doktorům. Jistě vás pozorně vyslechnou. Každé slovo.“

„Na to nemám čas!“ Opravdu zbývaly vteřiny.

Muž za jeho zády přesunul váhu, každým okamžikem pronikne jehla látkou a zabodne se mu do kůže. To nesmí připustit! Se Scofieldem přece nemůže jednat oficiálně!

Lehce zvedl pravé rameno, jako by chtěl ulevit bolesti způsobené tlakem oceli do ledviny. Američan pohotově zareagoval a přesunul zbraň k páteři, jenže tím na zlomek vteřiny povolil tlak ukazováku obemknutého kolem spouště. Talejnikov svůj útok načasoval právě na tento moment.

Bleskurychle se otočil doleva a sekl hranou levé dlaně do nataženého předloktí. Ozvalo se zlověstné zapraskání lámaných kostí, ale to už Vasilij zaryl konečky prstů protivníkovi do krku a pohmoždil mu hrtan. Zbraň dopadla s kovovým klepnutím na podlahu,

ale v hluku, který ve skladišti panoval, si toho nikdo nevšiml. Rus ji pohotově zvedl a ramenem přibodl agenta CIA ke kontejneru. Američan zasténal bolestí a upustil i stříkačku. V očích měl skelný pohled, ale vědomí neztratil.

„A teď mě poslouchejte!“ zašeptal Talejnikov s ústy u agentova ucha. „O operaci Dardanely vím už

sedm měsíců. Nepříliš významná trasa, ale to není důvod, proč jsem ji nerozbil. Napadlo mě, že bych ji jednoho dne mohl sám využít. Ten den nastal. Můžete tomu věřit nebo ne, ale musíte se s tím smířit.“

„Velký Talejnikov zdrhá?“ Američan se držel za bolavé hrdlo. „To určitě! Jste fanatický komunista.

Dvojitý agent možná, ale defektor? V žádném případě.“

„Máte pravdu. Nejsem zběh. A kdybych někdy o něčem tak absurdním uvažoval, obrátil bych se na Brity nebo Francouze, rozhodně ne na vás. Řekl jsem, že chci z Ruska, ne ho zradit.“

„Lžete,“ ušklíbl se Američan a jeho ruka sjela z krku ke klopě těžkého kabátu. „Ve svém postavení můžete odjet, kam chcete.“

„Teď bohužel ne. Vyskytly se jisté komplikace.“

„Copak? Stal se z vás najednou kapitalista?

Zdrháte s několika váčky diamantů?“

„Nechte toho, Zaimisi. Kdo z nás nemá utajené soukromé zbroje? Často legitimní. Prostě pozdržené platby. Kde máte svůj poklad vy? Pochybuju, že v Aténách, a Řím je nejistý. Odhadl bych vás na Berlín nebo Londýn. A jestli se zajímáte o mou pojistku, jde o docela prozaické depozitní certifikáty. Chase Manhattan, New York City.“

Agent CIA se stále tvářil lhostejně, palec zasunutý pod klopou. „Takže vás vyhmátli,“ prohodil jako duchem nepřítomný.

„Ztrácíme čas!“ vyštěkl Vasilij. „Potřebuju ven a vy mi pomůžete. Vysadíte mě u Dardanel, dál už se o sebe postarám sám. Jestli ne, jestli do dvou dnů nezavolám do Sevastopolu, vaše operace vybuchne a vy…“

Zaimis vymrštil ruku k ústům. Talejnikov ho chytil za prsty a brutálně mu je zkroutil. Na bříšku palce se zaleskla malá kapsle.

„Vy zatracený blázne! Co to sakra děláte?“

Zaimis sebou škubl a zasténal bolestí; tlak na prsty zesílil. „Radši takto než skončit v Lubjance.“

„Co blbnete? Jestli někoho čeká Lubjanka, jsem to já! A víte proč? Protože v Moskvě sedí stejní blbci jako vy! Pitomci, kteří taky dávají přednost jedu před

pravdou! Chcete zemřít? Klidně si poslužte. Ale nejdřív mě dopravíte do Dardanel.“

Agent trhaně oddechoval, Vasilij mu pustil prsty a strhl z palce kapsli s jedem. „Myslíte to vážně, co?“

zeptal se Zaimis.

„Samozřejmě. Pomůžete mi?“

„Nemám co ztratit,“ odpověděl Američan. „Naše loď vás odveze.“

„Ale pamatujte si, jestli nezavolám z Dardanel, jste vyřízený.“ Zaimis přikývl. „Jasně. Jsme domluvení.

Výměnný obchod.“

„Výměnný obchod,“ potvrdil Vasilij. „A teď mě zaveďte někam, kde je telefon.“

Malá kóje z neomítnutých škvárových tvárnic v rohu skladiště disponovala dvěma telefony. Instalovali je ruští montéři, ale američtí a íránští technici je určitě elektronicky kontrolují proti odposlechu, takže budou čisté, pomyslel si Vasilij. Sotva vytočil číslo, Američan zvedl sluchátko druhého přístroje.

„Jsi to ty, kamaráde?“ zeptal se, když uslyšel cvaknutí.

Byl a nebyl. Vasilijovi se neohlásil důstojník, s nímž po svém příletu mluvil, ale šifrant, kterého kdysi

vycvičil v Rize a pak si vzal s sebou do Sevastopolu.

Mluvil tiše, vylekaně.

„Náš společný přítel musel náhle odjet. Slíbil jsem mu, že tady počkám, dokud nezavoláš. Kde jsi?

Musíme se okamžitě sejít.“

Zaimis natáhl ruku a oteklými prsty přikryl Vasilijovi mikrofon, Talejnikov zavrtěl hlavou; přestože Lotyšovi důvěřoval, nehodlal na otázku odpovědět.

„To by bylo zbytečné. Přišla odpověď ze schránky?“

„Přišlo toho mnohem víc, kamaráde.“

„Teď mě zajímá jen odpověď ze schránky,“

zdůraznil Vasilij.

„Ano. Ale v kódu, který jsem ještě neviděl.

Takovou šifru jsme my dva nikdy nepoužili. Ani v Rize, ani tady.“

„Přečti mi to.“

„Počkej, musím ti to říct. Opravdu přišlo i něco jiného. Jdou po tobě! Otevřeně! Vyžádali jsme si sice z Moskvy potvrzení a originál telexu jsem zničil, ale nejpozději do dvou hodin to potvrzení dorazí. Já tomu prostě nevěřím! Něco takového přece není možné! “

„Uklidni se. O co se jedná?“

„Vyhlásili po tobě pátrání. Všechny posádky od Baltu po mandžuské hranice jsou v pohotovosti.“

„VKR?“ zeptal se Vasilij a potlačil záchvěv paniky. Čekal sice, že devátá skupina nebude ztrácet čas, ale že by to šlo tak rychle?

„Nejen VKR! I KGB, a to včetně zahraničních rezidentur. A taky armáda a milice. Všichni! To pátrání je celosvětové! Ale to, co o tobě říkají, přece není možné! Já tomu nevěřím!“

„A co o mně říkají?“

„že jsi zradil Sovětský svaz. Mají tě vypátrat, ale ne zadržet. žádné vyšetřování nebude. Máš být… na místě…,“ šifrant se zajíkl, „zlikvidován.“

„Chápu.“ Talejnikov nejen chápal, něco podobného očekával. Tohle nebyla akce VKR. Za nitky tahali mocní muži v pozadí, kteří se dozvěděli, že vyslovil jméno, jež nesmí nikdo slyšet. Matarese.

„Nezradil jsem. Věř mi.“

„Samozřejmě. Vždyť tě znám.“

„Teď mi přečti odpověď ze schránky.“

„Jo, hned. Máš tužku? Nedává to žádný smysl.“

Vasilij sáhl do kapsy pro pero, na stole ležel blok.

„Můžeš.“

„Piš si. Pozvání ke Kasimiru,“ četl Lotyš pomalu a zřetelně. „ Pět hlídačů závory…“ Šifrant náhle zmlkl a Talejnikov slyšel ze sluchátka hlasy v pozadí. „Počkej!

Někdo sem jde!“

„Já tu zprávu potřebuju! Celou! Čti!“

„Za půl hodiny. Amar magazin. Budu tam.“ Linka oněměla. Vasilij bouchl pěstí do stolu a současně s Američanem položil sluchátko. „Já tu zprávu potřebuju,“ zopakoval anglicky.

„Amar magazin? Co je to?“ zeptal se agent CIA.

„Obchod s humry?“

„Rybí restaurace na Marxově ulici, asi sedm bloků od kanceláří KGB. Nikdo, kdo zná Sevastopol, by tam v životě nešel; jídlo tam mají přímo strašné. Ale vím, co mi tím chtěl naznačit.“

„Co?“

„Když mi chtěl náš šifrant ukázat nějaký příchozí dokument dříve, než ho uvidí ostatní, pozval mě do Amaru.“

„Proč vám to jednoduše nepřečetl nebo nepřinesl do kanceláře?“

Talejnikov se na Američana úkosem zadíval. „Na to snad odpovídat nemusím. Elektronické sledování jste

dovedli k dokonalosti vy. My jsme vám je jenom ukradli.“

Agent mu vrátil upřený pohled. „Chtějí vaši mrtvolu.“

„Je to obrovské nedorozumění.“

„Jo, jako vždycky.“ Zaimis se zamračil. „Věříte mu?“

„Slyšel jste ho. Kdy vyplouváme?“

„Jedenáct třicet. Za dvě hodiny. Tou dobou by mělo přijít to potvrzení z Moskvy.“

„Budu tady.“

„Já vím,“ opáčil agent. „Protože půjdu s vámi.“

„ Cože? “

„Mám ve městě ochranku. Pochopitelně chci zpátky svou zbraň. A taky vaši. Uvidíme, jak moc se chcete dostat do Bosporu.“

„Proč byste se mnou chodil?“

„Bojím se, abyste si ten svůj neuvěřitelný nápad nerozmyslel. Chci vás mít pod dohledem.“

Vasilij pomalu potřásl hlavou. „Pořád stejná písnička. Tohle se nikdy nezmění. Uvědomte si, že vás můžu i tak kdykoliv odhalit, a vy ani nebudete vědět, odkud úder přišel. A když odhalím vás, vybouchne CIA

celá černomořská síť. Její obnovení potrvá roky. A čas hraje rozhodující roli, nemyslíte?“

„Uvidíme. Pořád chcete do Dardanel?“

„Samozřejmě.“

„Tak mi vraťte pistoli,“ řekl Američan.

Po přeplněné restauraci se pohybovali číšníci, jejichž zástěry si co do špíny nezadaly s hliněnou podlahou posypanou pilinami. Talejnikov se napil vodky, aby přehlušil pachuť podřadného kaviáru. Seděl sám v zadním rohu, Zaimis o dva stoly dál ve společnosti řeckého námořníka, který křivil tvář odporem.

Ve dveřích se objevil šifrant. Spatřil Vasilije a s obtížemi se protlačil mezi personálem a hosty k jeho stolu. Z očí za silnými skly brýlí vyzařovala radost i obavy a současně stovky nevyslovených otázek.

„Neuvěřitelné,“ vydechl a posadil se. „Nařídit tvou popravu! Jak to mohli udělat?“

„Neboj se příteli. Vrátím se a budou mě muset rehabilitovat.“ Talejnikov se usmál a v uklidňujícím gestu položil kryptografovi ruku na rameno.

„Nezapomeň, že v Moskvě pracuje i řada slušných a poctivých lidí, kteří jsou oddáni službě vlasti, ne svým

ambicím a strachu o koryto. Obrátím se na ně a oni mi ještě poděkují za to, co jsem udělal. Věř mi. Ale teď nemám čas. Kde je ta odpověď?“

Šifrant otevřel dlaň a ukázal papír stočený do kuličky. „Chtěl jsem mít možnost to zahodit, kdyby mě někdo pronásledoval. Znění znám nazpaměť.“ Podal zprávu Vasilijovi.

Když si Talejnikov přečetl odpověď z Washingtonu, polila ho hrůza.

Pozvání ke Kasimiru. Pět hlídačů závory. Pod lipami. Převaděč nula. Praha. Opakuji text. Nula.

Mohu opakovat donekonečna. Nula.

Beowulf Agate

„Nikdy se nic nezmění,“ zašeptal hlavní stratég KGB, když dočetl.

„Co se stalo?“ vyhrkl šifrant. „Vůbec tomu nerozumím. Takový kód jsme ještě nepoužili.“

„Nemůžeš tomu rozumět,“ odpověděl Vasilij, v hlase směsici lítosti a zloby. „Je to kombinace našeho a jejich kódu. Našeho starého z Východního Berlína, jejich z Prahy. Tu zprávu neposlal můj kontakt z Bruselu, ale zabiják, který nikdy nepřestane vraždit.“

Pak se všechno seběhlo tak rychle, že museli zareagovat během několika vteřin. Jako první se pohnul řecký námořník, protože seděl otočený ke dveřím a uviděl nové zákazníky ze všech nejdříve.

„Pozor!“ sykl varovně. „Špinavý kozy!“

Talejnikov zvedl hlavu a šifrant se na židli otočil.

V uličce mezi stoly pět metrů od nich stáli mezi číšníky dva muži, kteří se do nevábného podniku nepřišli najíst.

V obličejích měli tvrdý a odhodlaný výraz, jejich oči těkaly po místnosti. Prohlíželi si hosty, ale nehledali přátele.

„Proboha,“ vydechl kryptograf a otočil se zpátky k Vasilijovi. „Zjistili, že ten telefon je čistý, a napíchli ho.

Toho jsem se bál.“

„Sledovali tě.“ Talejnikov se ohlédl k Zaimisovi, který vstal ze židle. Blbec! „Věděli, že jsme přátelé, a nalepili se na tebe. Ale telefon neodposlouchávali.

Kdyby věděli s jistotou, že jsem tady, vtrhli by sem s desítkou vojáků. Ty lidi znám. Jsou z okresního oddělení VKR. Klid. Sundej si klobouk, pomalu vstaň a jdi pomalu dozadu k záchodům. Je tam zadní vchod.

Víš o něm, ne?“

„Jo, jasně.“ Šifrant se nervozitou zajíkl, ale poslechl. Vstal, nahrbil ramena a zamířil mezi stoly k

chodbě. Jenomže pracoval celý život v kanceláři, ne v terénu. Vasilij se teď proklínal, že ho kromě kódů nenaučil základy nenápadného pohybu. Jeden z příslušníků VKR si spěšně odcházejícího shrbeného šifranta všiml. Hrubě odstrčil číšníka a vyrazil.

V tom zpozoroval Talejnikova a zajel rukou pod rozepnutý kabát k ukryté zbrani. Ve stejném okamžiku se řecký námořník vymrštil ze židle, zavrávoral, zamával rukama, aby udržel rovnováhu opilce, který vypil víc vodky, než snesl, a narazil do rozvědčíka.

Ten se ho pokusil zbavit, ale Řek ho v hraném alkoholickém vzteku uhodil oběma pěstmi do hrudníku a Rus spadl zády na stůl. Talíře a sklenice spadly na zem a s řinkotem se rozbily.

Vasilij vyskočil, doběhl starého přátele z Rigy, popadl ho za ruku a spěchal s ním do úzké chodby.

Když se ohlédl, viděl, že Zaimis také vstal a vytasil pistoli. Idiot!

„Schovejte to!“ zařval na Američana. „Nesmíme na sebe…“

Pozdě. Do vřavy zaburácel výstřel; nastal totální chaos. Agent CIA se chytil za prsa a svalil se, košili pod kabátem prosáklou krví.

Vasilij popadl šifranta za loket a strhl ho ke dveřím do chodby. Druhý výstřel. Lotyš náhle zavrávoral.

Zamotaly se mu nohy a hrdla vytryskl proud krve.

Kulka ho zasáhla zezadu do krku.

Talejnikov se vrhl k podlaze, otřesený nečekaným vývojem událostí. Uslyšel třetí výstřel, následovaný pronikavým zaječením do kakofonie hlasů. A pak do chodby skočil řecký námořník s automatickou pistolí v ruce.

„Je tady zadní východ?“ zvolal lámanou angličtinou. „Musíme zdrhat. Jednomu kozlovi se podařilo uniknout. Za chvíli jich tu bude plno.“

Talejnikov se vyškrábal na nohy a mávl na Řeka, ať ho následuje. V těsném závěsu proběhli kuchyní mezi vyděšenými kuchaři a číšníky a vřítili se na dvorek. Dali se vlevo a sprintovali bludištěm lomných uliček a průchodů. Když zabočili do spoře osvětlené postranní ulice, vyčerpaný námořník chytil Vasilije za rameno.

„Tady si můžeme odpočinout,“ zasípal a lapal po dechu. „Nenajdou nás.“

„Podobná místa neprohledáváme jako první,“

souhlasil Talejnikov, když se rozhlédl po relativně udržovaných činžácích.

„Jo, ve slušný čtvrti se líp ukrývá. Nájemníci nechcou problémy. Ohlásí každýho podezřelýho.

Policajti to ví a nechoděj tam.“

„Dobře, můžeme si odpočinout. Ale co potom?“

uvažoval Vasilij nahlas. „Musím si to promyslet.“

„Takže loď vylučujete.“ Námořník pokýval hlavou. „Myslel jsem si to.“

„Ano. Zaimis měl u sebe papíry a také mou pistoli, což je ještě horší. Do hodiny se bude molo hemžit lidmi z VKR.“

Řek se na něho v nejasném světle pátravě zadíval.

„Takže velkej Talejnikov zdrhá z Ruska. Může zůstat akorát jako mrtvola.“

„Ne z Ruska,“ opravil ho Vasilij. „Jen před jistými lidmi. Musím odejít, ale pouze dočasně. Ještě zbývá vymyslet jak.“

„Existuje jeden způsob,“ konstatoval námořník věcně. „Po souši podél severozápadního pobřeží a pak do hor. Za tři dny jste v Řecku.“

„Jak?“

„Konvojem náklaďáků z Oděsy.“

Talejnikov seděl na tvrdé lavici u postranice korby nákladního auta. Pod vzdouvající se plachtou

nakukovaly dovnitř první nesmělé paprsky svítání. Za nedlouho si bude muset spolu s dalšími pasažéry vlézt pod podlahu a na fošnách upevněných mezi osami přečkat průjezd dalším kontrolním stanovištěm. Dobrou půlhodinu bude skrčený do kozelce ve stísněném prostoru dýchat výfukové plyny a prach, než se bude moci zase natáhnout a osvěžit plíce čerstvým vzduchem.

Sáhl do kapsy a vytáhl pomačkaný lístek s odpovědí z Washingtonu; kus papíru, který už stál tři muže život.

Pozvání ke Kasimiru. Pět hlídačů závory. Pod lipami. Převaděč nula. Praha. Opakuji text. Nula.

Mohu opakovat donekonečna. Nula.

Beowulf Agate

Dva kódy, ale jednoznačný význam. Vasilij vytáhl pero a napsal pod šifru její překlad: Přijď si pro mě a vezmi si mě, jako sis vzal někoho jiného za hraničním přechodem na třídě Unter den Linden v pět hodin odpoledne. Zlomil jsem tvého kurýra a zabil ho. Zemřel stejně jako jiný kurýr v Praze. Opakuju. Přijď za mnou.

Zabiju tě.

Scofield

Ale Vasilije nepřekvapila ani tak Scofieldovo nesmlouvavě brutální rozhodnutí jako spíš jiná skutečnost, která ze sdělení jednoznačně vyplývala: Beowulf Agate už nepracuje pro svou zemi. Byl vyloučen ze zpravodajské komunity. Když uvážíme, co udělal a jaké patologické motivy řídily jeho jednání, musel být rozchod s ministerstvem zahraničí hodně divoký. žádný agent ve vládních službách totiž nezabije kurýra za tak mimořádných okolností, možný sovětský kontakt na velmi vysoké úrovni. Scofield byl vždy především profesionál.

Bouřka nad Washingtonem měla pro Beowulfa katastrofální následky. Zničila ho.

Podobně jako jiná bouřka nad Moskvou zničila elitního stratéga.

Jak hrůzně groteskní situace! Matarese si jako první otrávenou návnadu ve svém plánu vybral dva nepřátele, kteří jeden druhého k smrti nenávidí. Ale pouze jeden z nich zná pravou povahu věcí, druhý o ní nemá tušení. Ten chce jen otevřít staré jizvy a znovu prolít krev.

Vasilij schoval papír zpátky do kapsy a zhluboka se nadechl. Příští dny vyplní nekonečná řada tahů a protitahů, jak se dva extrémně schopní lovci budou vzájemně

nahánět,

až

nastane

nevyhnutelná

konfrontace.

Buď jeden druhého zabijeme, nebo si promluvíme, uzavřel své úvahy.

7

Náměstek ministra zahraničí Daniel Congdon vyskočil z křesla s telefonním sluchátkem v ruce. Už v prvních dnech po nástupu k Národní bezpečnostní radě se naučil potlačovat výbuch emocí pomocí fyzického pohybu. Od té doby se v krizových okamžicích vždycky k tomuto prostředku uchyloval, když se potřeboval ovládnout. Sebekontrola, nebo alespoň její předstírání, je v mé profesi klíčem ke všemu, pomyslel si, zatímco poslouchal ministrův hlas, který mu popisoval další krizi.

„Právě jsem se soukromě sešel se sovětským velvyslancem a oba jsme se shodli, že ten incident musíme za každou cenu udržet v tajnosti. Nejdůležitější teď je najít a vyslechnout Scofielda.“

„Víte určitě, že to byl on, pane? Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

„Dokud nám nepředloží nezvratný důkaz, že se v inkriminované době nacházel tisíc mil od Washingtonu, musíme předpokládat, že to byl on. Tak strašný čin nemohl spáchat nikdo jiný než Scofield.“

V půl deváté dopoledne, v době vrcholící dopravní špičky, zastavil u brány velvyslanectví Svazu sovětských socialistických republik ve Spojených státech žlutý taxík, na jehož zadním sedadle seděl ruský občan, mrtvý. Řidič, který neměl o ničem tušení, přísahal, že naložil dva opilce, ne jednoho, i když jeden byl v mnohem horším stavu než druhý. Ale co se s tím střízlivějším sakra stalo? S tím, co mluvil s ruským přízvukem, měl na hlavě klobouk a na očích sluneční brýle, které odůvodnil tím, že ho po noci u vodky píchá ranní slunce do očí. Kam se vypařil?

„Kdo byl ten mrtvý, pane ministře?“

„Sovětský zpravodajský důstojník z bruselské rezidentury. Velvyslanec bez mučení přiznal, že KGB o jeho pobytu ve Washingtonu nevěděla.“

„že by defekce?“

„Tuto domněnku žádné náznaky nepotvrzují.“

„Tak co ho spojuje se Scofieldem, tedy kromě způsobu likvidace a doručení mrtvoly?“

Ministr zahraničí se krátce odmlčel a pak opatrně prohlásil:

„Měl byste vědět, pane náměstku, že se s velvyslancem známe již několik desítek let a náš vztah je… řekněme velmi neobvyklý. Často spolu jednáme

naprosto otevřeně, bez diplomatických zástěrek.

Samozřejmě mezi námi platí v těchto případech tichá dohoda, že mluvíme mimo protokol.“

„Chápu, pane ministře.“ Congdon si uvědomil, že odpověď, kterou uslyší, nesmí nikde opakovat.

„Ten mrtvý sovětský zpravodajec působil před deseti lety ve Východním Berlíně. Když uvážím vaše nedávné rozhodnutí, mám za to, že důvěrně znáte obsah Scofieldova spisu.“

„Jeho manželka?“ Congdon se posadil. „Ten chlap patřil k jednotce, která zabila Scofieldovu ženu?“

„Velvyslanec se o Scofieldově manželce nezmínil.

Uvedl pouze, že ten člověk působil před deseti lety v rámci relativně autonomní sekci KGB ve Východním Berlíně.“

„Tu sekci tehdy řídil Talejnikov, jejich dnešní hlavní stratég. To on vydával rozkazy.“

„Ano,“ potvrdil ministr. „O Talejnikovovi i o jistém incidentu v Praze, ke kterému došlo o několik let později, jsme s velvyslancem dlouze diskutovali.

Hledali jsme možné faktory spojující oba muže a tohle byl jeden z nich.“

„Existuje jich víc?“

„Vasilij Talejnikov před dvěma dny zmizel.“

„ Zmizel? “

„Slyšíte dobře, pane Congdone, zmizel. Zjistil, že má být poslán předčasně do výslužby, a vypařil se.“

„Scofielda jsme propustili…,“ zašeptal Congdon spíše pro sebe než do telefonu.

„Přesně tak,“ souhlasil ministr zahraničí. „A to nám dělá velké starosti. Uvažujte se mnou. Dva špičkoví specialisté jsou prakticky současně vyhozeni ze zpravodajské služby. Co udělají, když uvážíme jejich vzájemnou nenávist? Okamžitě jdou jeden druhému po krku, protože dříve to udělat nemohli. Rozhodně ne oficiálně. Na něco takového nemohli ani pomyslet, protože by jim to nikdo neschválil. A teď chtějí jeden druhého zabít. Mají kontakty po celém světě, muže i ženy, kteří jim jsou z nejrůznějších důvodů zavázáni, jenže jejich osobní vendeta může způsobit nedozírné škody. V této křehké době uvolňování napětí mezi oběma velmocemi to nesmíme připustit.“

Ředitel Konzulárních operací se zamračil; v ministrových úvahách a závěrech něco nesedělo.

„Mluvil jsem se Scofieldem před třemi dny. Působil na mě jako klidný, vyrovnaný člověk, ne jako někdo, koho stravuje vztek nebo touha po pomstě. Prostě unavený agent z terénu, který vedl dlouhá léta… nenormální

život. Tvrdil, že se chce stáhnout do ústraní a odpočívat, a já jsem mu věřil. Předtím jsem taky navštívil Roberta Winthorpa a podrobně jsem se ho na Scofielda vyptával. Řekl mi…“

„Winthorp nic neví! “ přerušil nečekaně ostře svého náměstka ministr zahraničí. „Robert Winthorp je úžasně inteligentní muž, ale celý život nepochopil, k čemu je dobrá konfrontace, kromě její nejmírnější formy.

Uvědomte si, že Scofield zabil toho agenta z Bruselu.“

„Možná ho k tomu donutily okolnosti, o kterých zatím nic nevíme.“

„Myslíte?“ Ministr se opět odmlčel, a když

promluvil, byl skrytý význam jeho slov zcela jednoznačný. „Pokud se takové okolnosti opravdu vyskytly, pak máme co do činění s tak nebezpečnou hrozbou, jakou by nedokázal vymyslet žádný nepřítel.

Tolik tajemství o činnosti zpravodajských služeb svých zemí jako Scofield a Talejnikov nenosí v hlavě žádný žijící člověk. Ti dva se prostě nesmějí setkat. A to ani proto, aby jeden druhého zabili. Vyjádřil jsem se jasně, pane Congdone? Jste za to zodpovědný jako ředitel Konzulárních operací. Jak se této odpovědnosti zhostíte, mě nezajímá. Já to vidím jako beznadějný případ, ale rozhodnutí je na vás.“

Ve sluchátku cvaklo a Congdon dlouho nehnutě seděl. Za celá léta služby ještě neslyšel rozkaz k likvidaci podaný takto bez servítků. Odložil sluchátko, natáhl se pro druhé na levé straně stolu a vytočil trojmístné číslo.

„Vnitřní bezpečnost,“ ohlásil se mužský hlas.

„Tady náměstek Congdon. Sežeňte mi Brandona Scofielda. Informace máte. Ať se mi okamžitě ohlásí.“

„Hned to bude, pane,“ odpověděl hlas úslužně.

„Pokud si vzpomínám, před několika dny přišel záznam na Scofieldovo jméno. Ze sledování, úroveň dva.

Podívám se do počítače. Všechny údaje jsou v elektronické podobě.“

„Říkáte před několika dny?“

„Ano, pane. Jo, už to mám na monitoru. Scofield se odhlásil z hotelu šestnáctého v jedenáct večer.“

„Šestnáctého? Dnes je devatenáctého!“

„Ano, pane. Ten záznam časově odpovídá. Z

recepce nás informovali během hodiny.“

„Ale kde je Scofield teď?“

„Nechal v hotelu dvě adresy, ale žádná data. Byt své sestry v Minneapolisu a hotel v Charlotte Amalie, Svatý Tomáš, Panenské ostrovy.“

„Ověřili jste to?“

„Samozřejmě. Ty adresy sedí. Jeho sestra skutečně bydlí v Mineapolisu a v tom hotelu měli rezervaci na Scofieldovo jméno od sedmnáctého tohoto měsíce.

Zaplatil telegrafickým převodem z Washingtonu.“

„Takže je na Panenských ostrovech?“

„Dnes v poledne tam ještě nebyl. Volali jsme tam, ale dosud nedorazil.“

„A u sestry?“

„I tam jsme volali. Řekla nám, že se jí ohlásil telefonicky s tím, že se u ní zastaví, ale neupřesnil kdy.

Dodala, že ji to nepřekvapuje, protože její bratr se u ní objevuje obvykle bez předchozího ohlášení. Očekává ho někdy během týdne.“

Ředitel Konzulárních operací znovu pocítil touhu vyskočit, ale potlačil ji. „Takže jestli tomu dobře rozumím, vy vlastně nevíte, kde se Scofield momentálně zdržuje, je to tak?“

„Jak sám dobře víte, pane náměstku, sledování druhé úrovně je založeno na obdržených hlášeních, ne na nepřetržitém vizuálním kontaktu. Okamžitě ho převedeme na úroveň jedna. Minneapolis nebude problém, ale ty Panenské ostrovy možná ano.“

„Proč?“

„Nemáme tam žádné spolehlivé zdroje. Nikdo je nemá.“

Teď už Daniel Congdon vstal. „Tak tohle si musíme ujasnit. Říkáte, že Scofield byl sledován na úrovni dvě. Ale moje příkazy byly přece naprosto jasné!

Měl být pod dohledem čtyřiadvacet hodin denně, jeho místo pobytu v každém okamžiku známé. Proč nebyl od začátku na jedničce? Proč nebyl pod nepřetržitým dohledem?“

„Já jsem o tom nerozhodl, pane náměstku,“ bránil se muž z vnitřní bezpečnosti koktavě. „Ale myslím, že důvody chápu. Kdybychom na něho nasadili jedničku, jistě by své stíny odhalil, a potom… No, nejspíš by se nám z čiré perverzity elegantně ztratil.“

„A co si sakra myslíte, že udělal jiného? Najděte ho! Každou hodinu mi budete osobně hlásit, jak jste pokročili!“ Congdon se prudce posadil a praštil sluchátkem tak silně, že zvonek hlasitě zaprotestoval.

Chvíli na něj nepřítomně zíral, pak ho znovu zvedl a vytočil další číslo.

„Zahraniční komunikace, Androsová,“ ohlásil se pro změnu ženský hlas.

„Slečno Androsová, tady náměstek Congdon.

Buďte tak hodná a pošlete mi do kanceláře šifranta.

Stupeň utajení A, nejvyšší zabezpečení, priorita jedna.“

„Stav nouze, pane?“

„Ano, slečno Androsová, stav nouze. Kabelogram musí odejít během třiceti minut. Připravte mi volné linky. Amsterdam, Marseille, Praha.“

Scofield uslyšel z chodby kroky. Vstal, přistoupil ke dveřím a vyhlédl kukátkem. Muž prošel kolem, aniž

se zastavil u protějšího pokoje, v němž ještě nedávno bydlel Talejnikovův kurýr. Brandon se vrátil ke svému křeslu, posadil se, zaklonil hlavu na opěradlo a zíral na strop.

Od honičky v ulicích uplynuly tři dny. Tři noci od chvíle, kdy zabil posla nenáviděného soupeře. Před třemi dny posel, před deseti lety vrah na Unter den Linden, berlínské třídě Pod lipami. Byla to podivná noc, podivná honička. Její konec mohl být jiný.

Ten člověk mohl žít. Naléhavá touha zabít ho z Brandona postupně vyprchala, jako ztratila svou naléhavost spousta rozhodnutí a mnohá přesvědčení.

Kurýr si svou smrt zavinil sám. Zpanikařil, vytáhl zpod polštáře hotelového křesla deset centimetrů dlouhý

ostrý nůž a zaútočil. Zabila ho Scofieldova pohotová reakce, ne předem promyšlený plán, o němž uvažoval na ulici.

Všechno zůstalo v podstatě při starém. Talejnikov použil jako kurýra agenta KGB, který byl přesvědčen, že se Beowulf Agate chystá přeběhnout k nepříteli. Ten, kdo by ho přivedl, mohl počítat s vysokým státním vyznamenáním a všemi výhodami z něj plynoucími.

„Zneužili tě, kamaráde,“ řekl Brandon kurýrovi v hotelovém pokoji na Nebrasjka Avenue, když dočetl vzkaz.

„Vyloučeno!“ křikl Rus. „Je to od Talejnikova!“

„Zajisté. A za posla si vybral člověka z Unter den Linden, o němž ví, že jeho obličej nikdy nezapomenu.

Počítal s tím, že ztratím nervy a zabiju tě. Ve Washingtonu! Byl bych vyřízený. Na odstřel.“

„ Mýlíte se! Je to bílý kontakt!“

„Jo. Jako ve Východním Berlíně, co? Svině!“

„Co chcete dělat?“

„Vydělat si odchodné. Jdeš se mnou.“

„Ne!“

„Ale ano.“

Muž se na Scofielda vrhl s nožem v ruce.

Brandon doručil mrtvolu na velvyslanectví a poslal kódovanou odpověď do Sevastopolu před třemi dny, ale u dveří na protější straně chodby se dosud nikdo nezastavil. A to nebylo normální. Apartmá si dlouhodobě držela jistá makléřská firma z Bernu pro své vedoucí pracovníky, což je celkem běžná praxe evropských společností, které mají své zájmy v Americe, a také celkem průhledné krytí pro útočiště sovětských špionů.

Brandon záměrně vyhrotil situaci. Jeho odpověď a mrtvola doručená na velvyslanectví přece musela někoho přimět k tomu, aby hotelový pokoj prověřil.

Přesto se dosud nikdo neukázal, a to nedávalo smysl.

Ledaže Talejnikov v jedné části svého vzkazu nelhal a skutečně jedná na vlastní pěst, bez oficiálního pověření. To by ovšem znamenalo, že Sověti svého zabijáka vyhodili a on se rozhodl, že před odchodem do osamělého domku kdesi u Grasnova vyrovná starý dluh.

Po pražských událostech přísahal, že to udělá.

Dostanu tě, Beowulfe. Jednoho dne tě dostanu. Je mi jedno kde, ale až vydechneš naposled, budu se dívat.

Bratr za manželku. Manžel za bratra. Pomsta zrozená z nenávisti, která nikdy nepomine. žádný z nich nenalezne klid, dokud ten druhý nezemře. Raději si

to uvědomit hned, pomyslel si Brandon, než to zjistit s nožem v prsou na rušné ulici nebo s kulkou vypálenou mezi trsy trávy na vrcholku duny na odlehlém výběžku pláže.

Kurýrova smrt byla nehoda, Talejnikovova nebude. Nenalezne klid, dokud se nesetkají, a pak přijde smrt. V jakékoliv podobě. Ale nejdřív musí Rusa vykouřit z doupěte. Musí udělat první tah. Ano, role jsou rozděleny. Brandon Scofield je lovec.

Klasická strategie. Zanechat stopy dostatečně zřetelné, aby je lovec mohl snadno sledovat. Ale ve vhodně zvoleném, tedy nejméně očekávaném, okamžiku stopa náhle zmizí. Lovec ve zmatku zpanikaří, poleví v ostražitosti, a pak sklapne past.

Stejně jako Brandon mohl i Talejnikov volně cestovat, ať již s oficiálním pověřením, nebo bez něj. Za léta služby se oba naučili používat nejrůznější metody.

Každý měl k dispozici rozsáhlou sbírku falešných dokladů a stovky mužů po celém světě, ochotných poskytnout úkryt, dopravu, zbraně… Existovaly pouze dvě základní potřeby, krycí totožnost a peníze –, ale ty byly součástí jejich profese. Identita zcela přirozeně; volné finanční prostředky pak oba nejčastěji získávali jako přebytky z předražených plateb informátorům.

Každý specialista hoden svého postavení si ve službě postupně nashromáždil dostatečné fondy, uložené na spolehlivých místech. Cílem nebylo osobní obohacení, ale pouhé přežití. Agent v terénu se spálil jednou, nanejvýš dvakrát, a pak rychle pochopil nutnost dostatečně silného ekonomického zázemí.

Scofield si na různá jména zřídil tajná bankovní konta v Paříži, Mnichově, Londýně, ženevě a v Lisabonu. (Západní zpravodajci se pochopitelně vyhýbali zemím komunistického bloku a také Římu, v prvním případě kvůli notorické korupci, v druhém z důvodu nestability italského finančního trhu.) Jen zřídka o svých penězích uvažoval jako o prostředcích určených pro osobní spotřebu; vždycky předpokládal, že je jednoho dne vrátí. Kdyby Congdon nepodlehl jakémusi zvrácenému pokušení a nepojednal jeho vyhazov tak komplikovaně, snad by mu dokonce druhý den odevzdal vkladní knížky.

Za těchto okolností ovšem ne, náměstkův postup to vylučoval. Nestrčíte přece stovky tisíc dolarů jen tak do ruky člověku, který se, byť zastřeně a bojácně, pokusil zorganizovat vaši profesní likvidaci tak, aby si sám zachoval čisté ruce. Scofield si uvědomil, že stejnou taktiku dovedenou k naprosté dokonalosti

používali v minulosti zabijáci z tajemné Matareseovy organizaci. To ovšem byli nájemní vrahové; objevili se stovky let po svém duchovním otci Hasanovi ibn as-Sabbáhovi4, zanechali po sobě krvavou stopu a zase zmizeli. Jim podobní se zase dlouho neobjeví a šašci jako Daniel Congdon jsou proti nim ubozí břídilové.

Congdon. Brandon se zasmál a sáhl do kapsy pro cigarety. Nový ředitel Konzulárních operací nebyl hlupák, pouze hlupák by podceňoval muže Scofieldových zkušeností a reputace –, ale poznamenala ho mentalita washingtonské smetánky, tak vlastní vysokým představitelům tajných služeb. V

nejmenším netušil, jak práce v terénu na člověka zapůsobí. Jistě, tihle lidé dokázali symptomy pojmenovat

pseudopsychiatrickými

termíny

–

nejčastěji používané byly deprese a sebelítost –, ovšem jednoduchá souvislost akce a reakce jim unikala.

4 „Stařec z hory“, zakladatel fanatické muslimské sekty Hašišínú. Ta od přelomu 11. a 12. století n. 1. bojovala pomocí teroru proti turecké a egyptské Nadvládě v Persii a zejména pak proti křižákům, kteří dobývali Kristův hrob v Palestině Od názvu sekty odvozen anglický termín assassin, nájemný vrah, a (Pozn. překl.)

Ostatně není divu: kdyby přiznali skutečný stav věcí, potvrdili by tím, že patologické chování je v případě agenta v terénu vlastně normou života, kdy se člověk smiřuje s faktem, že je zločinec, dříve než nějaký zločin vůbec spáchal. Proto při prvním náznaku nepřátelské aktivity sahá k často neúměrným preventivním opatřením, ještě než se cokoliv přihodí.

Přesně to teď udělal i Brandon. Zatímco mrtvý Talejnikovův posel čekal v apartmánu v hotelu na Nebraska Avenue na odvoz, Scofield si vyřídil několik telefonátů. Jako první vytočil číslo sestry v Minneapolisu: během několika hodin odjíždí na Středozápad a za pár dní se u ní zastaví. Druhé číslo patřilo příteli, námořnímu rybáři z Marylandu, který měl po stěnách vystaveny fotografie a trofeje z mnoha úspěšných lovů: nenašlo by se někde v Karibiku vhodné místo, kam by se mohl na jistou dobu uchýlit? Je to sice na rychlo, ale… Přítel měl přítele v Charlotte Amalie na Panenských ostrovech. Je to shodou okolností majitel hotelu a vždycky drží jeden či dva pokoje volné pro podobné nouzové případy. Rybář z Marylandu mu Brandonovým jménem zavolá.

Scofield tak vytvořil zdání, že od noci šestnáctého je na cestě na Středozápad nebo do Karibiku. Obě místa

dělí od Washingtonu, kde nikým nepozorován zůstal v hotelovém pokoji naproti přes chodbu od sovětské „mrtvé schránky“, přes dva tisíce kilometrů.

Kolikrát tu poučku vtloukal do hlavy mladším, nezkušeným agentům? Už to nedokázal spočítat. Je obtížné všimnout si muže, který nehybně trčí uprostřed davu, a ještě obtížnější toho, kdo zdánlivě utíká, ale ve skutečnosti stojí.

Jak prosté.

Jenže Talejnikov není žádný prosťáček a s každou uplynulou hodinou napětí rostlo. Scofield musel prověřit všechny možnosti. Jako nejpravděpodobnější se jevila alternativa, že Rus aktivoval „spící“ místo konspiračních schůzek, známé pouze jemu a jeho kurýrovi. Stačilo ve vší tichosti poslat instrukci do Bernu a odtud telegraficky rezervovat apartmá. Než se informace o tom dostane přes různé filtry do Moskvy, uplynou týdny.

Pokud je tomu tak, znamená to, že Talejnikov nejen pracuje na vlastní pěst, ale dokonce i přímo proti zájmům KGB. Touha po pomstě přehlušila oddanost a věrnost k vlasti. Ano, tohle je jediné vysvětlení, jinak by se apartmán přes chodbu touhle dobou hemžil sovětskými zpravodajci. Nejspíš by počkali, jestli se na

scéně neobjeví vyšetřovatelé z FBI, ale jen čtyřiadvacet, maximálně šestatřicet hodin, s federálními agenty si Rusové nikdy moc starostí nedělali.

Instinkt zrozený z předlouhých let zkušeností Brandonovi napovídal, že se nemýlí. Teď se musí vžít do protivníka, musí uvažovat jako Vasilij Talejnikov.

To představuje jedinou ochranu proti noži v zádech nebo kulce z odstřelovačské pušky v hlavě. Jedině tak může celou záležitost ukončit a nebude se muset po zbytek života bát, co se skrývá ve stínech, nebo v davu.

Muž z KGB nemá na vybranou. Je na tahu a k akci nemůže dojít nikde jinde než ve Washingtonu, a to na zcela konkrétním místě, v protějším hotelovém pokoji.

Jiné spojení neexistuje. Za několik dní, možná hodin, přistane Vasilij Talejnikov na Dullesově mezinárodním letišti a začne štvanice.

Ale protože je všechno jen ne hlupák, nevleze slepě do pasti. Kdepak, pošle místo sebe placenou volavku, návnadu, která o ničem neví. Může to být spolucestující, s nímž za dlouhého transatlantického letu navázal přátelský vztah; může to být jeden z desítek slepých kontaktů, jichž ve Washingtonu v minulosti využil, muž, nebo žena, netušící, že Evropan, který

tak dobře platí za drobné služby, je ve skutečnosti špičkový stratég KGB. Ano, mezi takovými najde Talejnikov svou návnadu, a své očko. Návnada nic neví, stejně jako červ na háčku. Očko poslouží jako splávek, upozorní rybáře, že kořist zabrala. Návnady a očka, to budou Rusovy zbraně.

Do hotelu na Nebraska Avenue určitě někdo přijde. Někdo s prostými instrukcemi, vejít do apartmánu přes chodbu. Nic víc. žádné telefonní číslo, natož jméno. Kolem budou kroužit očka a čekat, až se protivník vrhne po návnadě; v tom okamžiku co nejrychleji upozorní lovce. To ovšem znamená, že lovec také nebude daleko.

Jinou strategii Talejnikov použít nemůže. Scofield by postupoval stejně. Tři, čtyři, nanejvýš pět lidí, ochotných a snadno dostupných. Jednoduchá příprava: pár telefonátů z letiště, schůzka v restauraci ve středu města. Levná operace, když uvážíme, jakou osobní hodnotu kořist pro lovce má.

Za dveřmi se ozvaly hlasy. Brandon rychle vstal a přistoupil ke kukátku.

Na druhé straně chodby se dohadovala dobře oblečená žena s hotelovým posluhou, který jí nesl kufřík s věcmi na přespání. S takovým zavazadlem se

přes oceán nelétá. Návnada dorazila. Očka sou někde nablízku. Talejnikov přistál, štvanice začala.

žena s nosičem zmizeli v apartmánu.

Scofield zvedl telefon a zahájil protiakci.

Potřeboval především čas. Dva až tři dny. Ze štvanice se stane čekaná.

Zavolal přímou linkou rybáři z Marylandu. Zakryl mikrofon a filtroval hlas mezerami mezi prsty. Stručný pozdrav, volající zjevně spěchá, a pak: „Jsem na Key Westu a nemůžu se do toho zatraceného hotelu v Charlotte Amalie dovolat. Brnkni tam místo mě, ano?

Řekni, že mám objednaný charterový let a že dorazím někdy pozítří.“

„Jasně, Brane. Užíváš si opravdickou dovolenou, co?“

„Víc než si umíš představit. Díky, máš to u mě.“

U druhého telefonátu se nemusel uchylovat k žádné rafinované lsti; zavolal jisté Francouzce, s níž

před lety krátce žil v Paříži. Dokud se neprovalilo její krytí,

patřila

k

nejúspěšnějším

tajným

spolupracovníkům Interpolu, a dnes pracovala pro realitní kancelář, která sídlila ve Washingtonu a sloužila jako konspirační adresa CIA. Přestali být milenci, ale

zůstali přáteli, kteří se zbytečně neptají, když ten druhý vznese nějakou obskurní prosbu.

Udal jméno hotelu na Nebraska Avenue a požádal: „Zavolej přesně za čtvrt hodiny a chtěj pokoj dva jedenáct. Ohlásí se ti žena. Řekni, že chceš mluvit se mnou.“

„Nebude se na tebe zlobit, drahý?“

„Netuší, kdo jsem. Ale někdo jiný ano.“

Talejnikov se opíral o cihlovou zídku v temné uličce za hotelem. Na několik okamžiků uvolnil ztuhlé svaly a zakroutil krkem, aby si ulevil po nastřádaném napětí a únavě. Cestoval téměř tři celé dny; osmnáct hodin strávil ve vzduchu, v pronajatých automobilech zajížděl do měst a vesnic a hledal padělatele, kteří by mu poskytli falešné doklady, bez nichž nemohl projít třemi pasovými kontrolami. Ze Soluně do Atén, z Atén do Londýna, z Londýna do New Yorku. A pak konečně večerní kyvadlový let do Washingtonu, když předtím navštívil tři banky na Manhattanu.

Ale všechno zvládl; jeho lidé byli na místě. Drahá prostitutka, kterou si přivezl z New Yorku, a tři místní, dva muži a starší žena. Všichni již v minulosti pro štědrého „podnikatele“ z Haagu, který si potrpěl na

prověrky a sledování svých obchodních partnerů a liboval si v utajování, za což platil rozmařile velké sumy, pracovali; s jedinou výjimkou šlo o lidskou spodinu, drobné kriminálníky živící se podvody nebo hazardem.

Čtveřici na noční úkol řádně připravil. Prostitutka již vstoupila do apartmánu, místa schůzek na ose Bern-Washington, a Scofield se to dozví během několika minut, pokud to již neví. Beowulf Agate není žádný amatér; dostal zprávu z hotelové recepce nebo telefonní ústředny a jistě někoho pošle, aby dívku vyslechl.

Alespoň jedno z jeho oček posla zahlédne.

Talejnikov vybavil oba muže a starší ženu miniaturními přenosnými vysílačkami, které zakoupil ve značkové prodejně na Páté avenue. Jejich prostřednictvím se s ním zvědové mohou okamžitě spojit. Lehká holka ovšem ne; Vasilij nemohl riskovat, že ji dopadnou s tak drahým komunikačním zařízením. Ostatně byla postradatelná.

Jeden z mužů seděl v boxu v ponurém přítmí koktejlového salonku, osvětleného pouze svíčkami na stolcích. Vedle sebe měl otevřený diplomatický kufřík, pod mihotavým plamínkem rozložené papíry,

obchodník sumarizující náročný den služební cesty.

Další seděl v jídelně u stolu prostřeného pro dva; místa, rezervoval vysoký úředník z Bílého domu. Druhý host se opozdil, vrchní již třikrát přiběhl se vzkazem od telefonu, ale ujistil čekajícího, že se o něj podnik vzorně postará. Jak také jinak, když omluva přišla z Pennsylvania Avenue číslo 16005? A kdo by takového člověka podezíral z nekalých úmyslů?

Ale nejvíce Talejnikov spoléhal na onu starší ženu.

Platil jí mnohem víc než ostatním a měl proto dobrý důvod. Ta totiž nebyla žádný drobný zlodějíček, ale školený chladnokrevný zabiják.

Jeho tajná, naprosto neočekávaná zbraň. Laskavá, usměvavá, jedním slovem slušná žena, která bez nejmenších výčitek svědomí vpálila oběti kulku do hlavy přes celou místnost nebo svému společníkovi u oběda vrazila nůž do břicha. Během krátké chvilky dokáže změnit vzhled z úctyhodné dámy na otrhanou bezdomovkyni samozřejmě se všemi mezilehlými odstíny. V posledních pěti šesti letech jí Vasilij vyplatil tisíce dolarů a několikrát ji dokonce pozval do Evropy, když úkol vyžadoval její mimořádné schopnosti. Nikdy

5 Adresa Bílého domu. (Pozn. překl.)

ho nezklamala a nezklame ani dnes. Spojil se s ní hned po přistání na Kennedyho letišti a poskytl jí tak celý den na přípravu. To by mělo stačit.

Talejnikov se odstrčil od zídky. Protřepal prsty, zhluboka se nadechl a potlačil ospalost. Záda i obě křídla má krytá, teď zbývá jen čekat. Pokud se ovšem Američan na schůzku, která bude podle jeho přesvědčení pro jednoho z nich osudná, dostaví. Ale proč ne? Není snad lepší mít to rychle za sebou, než

vyhlížet každý stín v noční tmě nebo pátrat po přízracích v davu za denního světla a uvažovat, kdo se kde skrývá a hledí přes mušku či vytahuje nůž?

Rozhodně ano. Ukončit štvanici, jednou pro vždy. Po ničem jiném Beowulf Agate jistě netouží. Ale jak se mýlí! Kdyby tak existoval způsob, jak se s ním v klidu sejít, promluvit si! Matarese! Je nutno kontaktovat řadu lidí, apelovat na ně, přesvědčit je! Společně by to snad dokázali. V Moskvě a ve Washingtonu přece zastávají vysoká místa i poctiví, slušní občané, kteří se nebudou bát.

Ale Brandon Scofield bohužel zavrhl setkání na neutrální půdě, protože Beowulf Agate prostě nepovažuje žádnou půdu za neutrální. Jakmile zahlédne nepřítele jen koutkem oka, použije každou dostupnou

zbraň, aby soupeře zlikvidoval. Vasilij to chápal, na Scofieldově místě by nejednal jinak. Musí se tedy uchýlit k vyčkávání a opatrnému kroužení ve spirále.

Oba přitom pokládají toho druhého za právoplatnou kořist a očekávají, že se protivník vynoří jako první; budou manévrovat tak, aby ho k té osudové chybě donutili.

Strašnou ironií osudu je, pomyslel si Talejnikov, že opravdu fatální chybu by znamenalo pouze Scofieldovo vítězství. A to nemohl připustit. Ať je Beowulf Agate kdekoliv, musí se nepřítele zmocnit, neutralizovat ho a donutit poslouchat.

Proto bylo teď tak důležité čekat. Mistr stratég z Východního Berlína, Rigy a Sevastopolu byl pověstný svou trpělivostí.

„Čekání se vyplatilo, pane Congdone,“ hlásil vzrušený hlas v telefonu. „Scofield si objednal charterový let z Key Westu. Na Panenských ostrovech ho očekáváme pozítří.“

„Z jakého zdroje ta informace pochází?“ zeptal se ředitel Konzulárních operací nedůvěřivě s hlasem zastřeným spánkem a zamžoural na budík na nočním stolku. Tři hodiny ráno.

„Hotel v Charlotte Amalie.“

„A z jakých zdrojů čerpal hotel?“

„Z telefonátu, který požádal o prodloužení rezervace o dva dny.“

„Kdo volal? A odkud?“

Na druhém konci zabezpečené linky ministerstva zahraničí

se

na

okamžik

rozhostilo

ticho.

„Předpokládáme, že Scofield. Z Key Westu.“

„Nic nepředpokládejte. Zjistěte to!“

„Snažíme se pochopitelně ty informace prověřit.

Náš člověk už je na cestě z Floridy. Zkontroluje všechny charterové záznamy.“

„Prověřte i ten telefonát a dejte mi vědět.“

Congdon zavěsil, opřel se na polštáři o loket a ohlédl se po manželce, která ležela vedle něho. Přetáhla si přikrývku přes hlavu; léta společného života ji naučila celonoční zvonění telefonu prospat. Myslel na to, co se právě dozvěděl. Bylo to příliš jednoduché, příliš uvěřitelné. Scofield se kryje pláštíkem cestování bezstarostného výletníka, který si odskočí, kam se mu zlíbí, a jeho rozhodnutí je dílem okamžiku. Prostě vyčerpaný člověk, jenž si chce odpočinout za hranicemi všedních dnů. Jenže řediteli Konzulárních operací neunikl zřejmý protimluv: ani sebevětší vyčerpání by

Scofielda nepřivedlo k bezstarostnosti. Záměrně za sebou zametá stopy… a to znamená, že toho zpravodajského důstojníka z Bruselu opravdu zabil.

KGB. Brusel. Talejnikov.

Východní Berlín.

Talejnikov a muž z Bruselu společně působili ve Východním Berlíně. V „relativně autonomní sekci KGB“, což znamená Východní Berlín… a okolí.

I ve Washingtonu? Vyslala snad ona „relativně samostatná sekce“ z Východního Berlína své agenty do Washingtonu? Takový předpoklad nebyl tak absurdní, jak by se snad na první pohled zdálo. Termín „autonomní“ se ve zpravodajské branži používá ve dvou

významech.

Jednak

zbavuje

nadřízené

odpovědnosti za některé činy jejich podřízených, ale současně naznačuje jistou volnost při provádění operací, jedním slovem samostatnost, alespoň částečnou nezávislost na centru. Například agent CIA z lisabonské rezidentury sleduje podezřelého do Atén.

Proč ne? Sám nejlépe ví, na co se zaměřit. A stejně tak může operativec z KGB sledovat zájmovou osobu do New Yorku. Plní svěřený úkol vybaven předchozím všeobecným schválením centrály. Talejnikov již dříve ve Washingtonu působil; podle nepotvrzených dohadů

navštívil v posledních deseti letech Spojené státy nejméně dvanáctkrát.

Talejnikov a muž z Bruselu. Právě toto spojení je třeba prověřit. Congdon se posadil a zvedl sluchátko, ale pak se zarazil. Teď je nejdůležitější správné načasování. Kabelogramy dorazily do Amsterdamu, Prahy a Marseille před téměř dvanácti hodinami a podle sdělení důvěryhodných informátorů příjemce doslova šokovaly. Tajní spolupracovníci ve všech třech městech zareagovali na zprávu o Scofieldově činu, po němž byl prohlášen za „beznadějný případ“, bezhlavou panikou.

Určitě dojde k průvalům. Muži a ženy budou zatčeni, mučeni a zabíjeni, celé sítě zničeny. Beowulf Agate musí být bezodkladně zlikvidován. Již večer se šuškalo, že dva muži z Marseille a z Prahy nasedli do letadel směr Washington, kde jejich pasové a celní odbavení proběhne nezvykle hladce a bez zbytečného zdržení.

Třetí má odletět z Amsterdamu časně ráno… tedy v těchto chvílích.

Nejpozději v poledne se po hlavním městě Unie bude pohybovat tříčlenné vražedné komando, jehož

členové nemají naprosto žádný vztah k vládě Spojených států. Každý z nich zná zpaměti telefonní číslo, nevystopovatelnou linku končící kdesi v

baltimorském ghettu. Muž, který se na tomto čísle ohlásí, jim poskytne veškeré dostupné informace o Scofieldovi, informace, které mohou pocházet z jediného zdroje, a tím je ředitel Konzulárních operací.

Kromě něj to číslo totiž žádný jiný americký vládní činitel nezná.

že by do skládanky zapadl i poslední kousek?

přemýšlel Congdon. Ale má tak málo času a ještě zbývá tolik zařídit. A bezpodmínečně potřebuje kooperaci.

Může si ji vyžádat, nebo o ní vůbec uvažovat? Nic podobného se dosud nestalo. Ale je to možné. Lze zjistit místo pobytu a pak samozřejmě provést dvojitou exekuci.

Už už se chystal zavolat ministru zahraničí a navrhnout velmi neobvyklou schůzku v časných ranních hodinách se sovětským velvyslancem, ale pak si uvědomil, kolik času by promarnil překonáváním diplomatických obstrukcí, žádná ze stran by si nepřála oficiálně přiznat cíl násilného řešení. Existuje lepší způsob. Nebezpečný, ale mnohem přímočařejší.

Congdon tiše vstal z postele, sešel do přízemí, zamířil do malé pracovny, kterou používal jako domácí kancelář, a posadil za stůl, jenž byl přinýtován k podlaze a místo dvou pravých spodních zásuvek

skrýval malý sejf s kombinačním zámkem. Odsunul panel a otočil číselníkem. Západky odskočily a ocelová dvířka se otevřela. Ředitel Konzulárních operací sáhl dovnitř a vylovil kartičku s telefonním číslem.

Nedomníval se, že by kdy to číslo použil. Mělo směrový kód 902, kanadská provincie Nové Skotsko, a nikdy se nestalo, že by na vyzváněcí tón nedostal volající odpověď. Patřilo totiž počítačovému systému sovětské centrály, v níž se sbíhaly nitky všech zpravodajských

operací

na

severoamerickém

kontinentu. Tím, že je Congdon vytočil, prozradil informaci, která měla zůstat utajena, o komplexu v Novém Skotsku neměli Američané vědět –, ale ubíhající čas a mimořádné okolnosti dostaly protentokrát přednost před bezpečností. Muž, který sovětskou stanici vedl, pochopí a nedá na žádné předstírání. Vždyť si sám vyžádal provedení řady rozsudků smrti; byl to nejvýše postavený důstojník KGB mimo území Sovětského svazu.

Congdon sáhl pro sluchátko.

„Exportní společnost Cabot Straits,“ ohlásil se mužský hlas v Novém Skotsku. „Noční dispečer.“

„Tady je Daniel Congdon, náměstek ministra zahraničí Spojených států a ředitel Konzulárních

operací. žádám o elektronické prověření, že volám ze své soukromé rezidence v Herndon Falls, stát Virginia.

A než si to ověříte, nechte zkontrolovat linku kvůli odposlechu. žádný nenajdete. Počkám, jak dlouho bude třeba, ale musím nutně mluvit s Voltem jedna. Myslím, že vy mu říkáte Volt odin. “

Jeho požadavek se setkal s mrtvým tichem.

Congdon nepotřeboval bujnou fantazii, aby si dokázal představit, jak šokovaný operátor mačká poplašné knoflíky. Konečně hlas odpověděl.

„Máme na lince nějakou interferenci. Zopakujte prosím svou žádost.“

Náměstek poslechl.

Po dalším dlouhém tichu se ozvalo: „Okamžik prosím. Přepojím vás na vedoucího směny. Ale obávám se, že jste vytočil špatné číslo. Nechtěl jste tady na mysu Breton někoho jiného?“

„Nejste na mysu Breton, ale na pobřeží zálivu Svatého Petra, ostrov Prince Edwarda.“

„Nezavěšujte prosím.“

Congdon se posadil; zabralo to. Čekání trvalo dobré tři minuty.

A pak se ozval Volt jedna. „Ještě moment,“ řekl rusky do elektronického šumu zabezpečovacího

zařízení. „Tento hovor je skutečně veden ze soukromé rezidence v Herndon Falls ve Virginii. Skener nezachytil odposlech, ale to nemusí nic znamenat.“

„Nevím, jaký jiný důkaz bych vám…“

„Vy mě špatně chápete, pane náměstku.

Skutečnost, že znáte tohle číslo, není sama o sobě tak závažná. Důležité je, že máte odvahu vyžádat si rozmluvu se mnou pod mým krycím označením. To mi poskytuje důkaz, který potřebuju. O co tady jde?“

Congdon to co nejstručněji vysvětlil: „Vy chcete Talejnikova, my Scofielda. Jsem přesvědčen, že se setkají tady ve Washingtonu. Klíčem k místu schůzky je váš člověk z Bruselu.“

„Pokud si dobře vzpomínám, jeho mrtvola byla před několika dny doručena na velvyslanectví.“

„Ano.“

„A vy jste toho muže spojili se Scofieldem?“

„Přesněji řečeno váš vlastní velvyslanec. Uvedl, že ten člověk z Bruselu pracoval v osmašedesátém roce v Talejnikovově sekci KGB ve Východním Berlíně.

Tehdy tam došlo k incidentu se Scofieldovou manželkou.“

„Chápu,“ řekl důstojník KGB. „Takže Beowulf Agate nepřestal zabíjet ze msty.“

„A to je trochu silné kafe, nemyslíte? Rád bych také upozornil, že to bude vypadat, jako že Talejnikov šel po Scofieldovi, ne naopak.“

„Vyjádřete se konkrétněji, pane náměstku. Co po mně chcete, za předpokladu, že se dohodneme na principech?“

„Určitě to máte někde v počítači nebo v archivu.

Ta událost je asi dost stará, ale musíte ji mít zaznamenanou; my bychom měli. Jsme přesvědčeni, že Talejnikov a muž z Bruselu někdy společně operovali ve Washingtonu. Potřebujeme zjistit adresu místa jejich konspiračních

schůzek.

Jinou

spojitost

mezi

Talejnikovem a Scofieldem nemáme. Domníváme se, že právě tam se setkají.“

„Chápu,“ zopakoval Rus. „A pokud taková adresa, případně adresy, existuje, jakou pozici vaše vláda zaujme?“

Na tuto otázku byl Congdon připraven.

„Vůbec žádnou,“ odpověděl nevzrušeně. „Tato informace bude předána mužům, jimž dělá Scofieldovo chování v poslední době velké starosti. Kromě mě nebude o této záležitosti vědět nikdo z amerických oficiálních činitelů.“

„Tři evropské kontrarevoluční buňky obdržely šifrovaný kabelogram identického obsahu. Praha, Marseille a Amsterdam. Tyto buňky dávají k dispozici nájemné zabijáky.“

„Smekám před vaší schopností zachytit kódovaná sdělení,“ poznamenal ředitel Konzulárních operací.

„Vy nám to děláte dnes a denně. Komplimenty si můžeme nechat od cesty.“

„Nepodnikli jste žádná protiopatření?“

„Samozřejmě že ne, pane náměstku. Vy byste to udělali?“

„Ne.“

„V Moskvě je jedenáct. Do hodiny vám zavolám.“

Congdon zavěsil a opřel se v křesle. Zoufale se potřeboval napít, ale rozhodl se odolat. Poprvé během dlouholeté profesní kariéry jedná přímo s neviditelným nepřítelem v Moskvě a nemůže si dovolit sebemenší náznak nezodpovědnosti. Je sám a tato samota mu poskytuje nejlepší ochranu. Zavřel oči a před svým duševním zrakem si vykouzlil obraz hladké bílé betonové stěny.

Telefon zazvonil za dvaadvacet minut. Ředitel Konzulárních operací se prudce předklonil a hrábl po sluchátku.

„Na Nebraska Avenue je malý exkluzivní hotel…“

8

Scofield nechal téct studenou vodu naplno, opřel se o umývadlo a podíval se do zrcadla. Nedostatek spánku mu pod očima vykreslil tmavé kruhy, na bradě mu vyrašilo strniště. Neholil se už tři dny a celkem za tu dobu odpočíval sotva tři hodiny. Bylo krátce po čtvrté ráno a na spánek či holení nemohl ani pomyslet.

Talejnikovova dobře oblečená návnada za dveřmi přes chodbu toho také moc nenaspala; telefon v apartmánu teď vyzváněl každých patnáct minut.

Prosila bych pana Brandona Scofielda.

žádného Scofielda neznám! Přestaňte mi sem volat! Kdo jste?

Přítelkyně pana Scofielda. Musím s ním naléhavě mluvit.

Není tady! Nikoho takového neznám! Přestaňte s tím! Já se z vás zblázním. Požádám ústřednu, aby mi sem nepřepojovala žádné další hovory!

To bych na vašem místě nedělala. Váš přítel by s tím nesouhlasil a nezaplatil by vám.

Nechte toho!

Brandonova někdejší pařížská milenka odváděla svou práci opravdu dobře. Když ji požádal, aby co čtvrt hodiny volala na dané číslo, položila mu jedinou otázku.

„Máš nějaký problém, drahý?“

„Ano.“

„V tom případě udělám, co chceš. Pověz mi všechno, co můžeš, ať vím, co mám do telefonu říct.“

„Hlavně musíš nejpozději po dvaceti vteřinách přerušit spojení. Netuším, jestli nemají někoho v ústředně.“

„Tak to máš teda vážný problém.“

Nejpozději za hodinu žena v apartmánu zpanikaří a uteče z hotelu. Sebevětší slíbená odměna nemůže kompenzovat sérii strašidelných telefonátů a sílící pocit ohrožení. Lovec přijde o vnadidlo, jeho plán se zhroutí.

Pak bude Talejnikov donucen vyslat na scénu svá očka a hra se znovu rozběhne od začátku. Jen intervaly mezi zvoněním telefonu se prodlouží až na šedesát minut, právě když se dostaví spánek. Po jisté době ani zvědové nevydrží a zdrhnou. Lovec sice disponuje rozsáhlými zdroji, ale ani ony nejsou neomezené.

Operuje na cizím území; kolik pomocníků si může opatřit? Nakonec se spojí frustrace s vyčerpáním a lovec zůstane sám. A v tom okamžiku se bude muset ukázat. Nic jiného mu nezbude, nemůže nechat hnízdo bez dozoru. Jinou past, jiný spojovací článek mezi sebou a kořistí k dispozici nemá.

Dříve či později se Talejnikov objeví v hotelové chodbě a zastaví se před dveřmi apartmánu 211. A až to udělá, ta číslice bude to poslední, co v životě uvidí.

Ten ruský zabiják je dobrý, ale prohraje svůj život v souboji s mužem, kterému říká Beowulf Agate, pomyslel si Scofield. Zastavil kohoutek a ponořil obličej do studené vody.

Zvedl hlavu; z chodby zazněly zvuky, jako by se tam někdo pohyboval. Brandon tiše přiběhl ke kukátku.

Postarší tělnatá pokojská právě otevírala protější dveře.

Přes pravé předloktí měla přehozené ručníky a ložní prádlo. Úklid ve čtyři ráno? Scofield v duchu pochválil protivníka za předvídavost; získal do svých služeb jako očko noční pokojskou. Chytrý tah, ale měl své nedostatky. Taková osoba má omezenou možnost pohybu a může být snadno odstraněna ze scény, stačí telefonát z recepce. Host měl nehodu, hořící cigareta v

posteli, převržená karafa. Těch omezení je prostě mnoho a k tomu přistupuje nejzávažnější nedostatek.

Pokojské ráno skončí služba, a v tom okamžiku si ji zavolá host v protějším pokoji.

Scofield se chtěl vrátit do koupelny, když vtom zaslechl nějaký rozruch. Znovu vyhlédl kukátkem.

Dobře oblečená žena vyšla s kufříkem v ruce z apartmánu. Pokojská stála ve dveřích a lhostejně poslouchala rozhořčené lamentace.

„Řekněte mu, až se jde bodnout,“ křičela žena s kufříkem. „Je to zatracený blázen. Celé tohle podělané místo je samý šílenec.“

Pokojská mlčky sledovala vzteklou návštěvnici, která rázovala chodbou, pak zašla do apartmánu a zavřela za sebou.

Ta starší žena dostala jistě dobře zaplaceno a ráno ji čeká další odměna od hosta z protějšího pokoje.

Vyjednávání začne v okamžiku, kdy vyjde ze dveří.

Kdo si ji najal? Kde je?

Struna se napíná, vše teď záleží na trpělivosti. Za žádnou cenu nesmím usnout, pomyslel si Scofield.

Talejnikov chodil ulicemi. Měl pocit, že se mu každou chvíli podlomí nohy, a musel zmobilizovat

veškerou vůli, aby udržel smysly v bdělém stavu a do někoho nebo něčeho nenarazil. Aby si zachoval schopnost soustředění, počítal kroky, praskliny v chodníku a obrubníky mezi telefonními budkami.

Vysílačky už používat nemohl, na veřejně dostupných frekvencích se rozproudil čilý ruch. V duchu proklínal skutečnost, že neměl čas opatřit si dokonalejší vybavení. Jenže v životě by ho nenapadlo, že by to mohlo trvat tak dlouho. K zbláznění!

Dvacet minut po jedenácté kypěl Washington životem. Lidé neustále někam spěchali, limuzíny a autobusy ucpávaly ulice… a příval telefonátů do apartmánu v hotelu na Nebraska Avenue neustával.

Prosila bych pana Brandona Scofielda. Musím s ním naléhavě mluvit…

K zešílení!

Co to Scofield provádí? Kde je? Kde jsou jeho prostředníci?

V hotelu zůstala jen starší žena. Děvka se vzbouřila a oba muže skolila únava, jejich přítomnost by byla spíše ke škodě než k užitku. Věrná pomocnice se však pořád držela. Kradla chvíle odpočinku mezi groteskními telefonáty a předávala dál každé slovo, které ve sluchátku slyšela. ženský hlas s výrazným

cizím přízvukem, nejspíš francouzským. Spojení nikdy netrvá déle než dvanáct vteřin; volající je velmi opatrná a nedá se vtáhnout do konverzace, buď je sama profesionálka, nebo ji profesionál vyškolil. Hovor se v žádném případě nedá vystopovat.

Vasilij zamířil k telefonní budce vzdálené padesát metrů od vchodu do hotelu na protější straně ulice. Z

tohoto automatu už bude volat počtvrté; čísla a sprosté obrázky vyryté do šedě natřeného kovu už znal nazpaměť. Vstoupil, zavřel za sebou prosklené dveře, vhodil minci do otvoru, a když ve sluchátku zabzučelo, natáhl ruku k tlačítkům.

Praha!

Určitě ho šálí zrak! Na druhé straně Nebraska Avenue vystoupil z taxíku muž, který zůstal stát na chodníku a hleděl k hotelu. A Talejnikov toho člověka znal!

Přesněji řečeno znal jeho obličej. A znal ho z Prahy!

Ten muž byl násilník a terorista. Jeho zločiny měly politické i zištné motivy, jeho trestní rejstřík se hemžil loupežnými přepadeními a neprokázanými vraždami, ve vězení strávil téměř deset let. Pracoval proti své zemi pro peníze, ne z ideových důvodů, a Američané mu

platili vskutku dobře. Uměl to se střelnými zbraněmi a ještě lépe s nožem.

Skutečnost, že se nachází ve Washingtonu a necelých padesát metrů od konkrétního hotelu, mohla mít jediný význam, spojitost se Scofieldem. Ale to přece nedává smysl! Beowulf Agate se v každém větším městě může obrátit s žádostí o pomoc na desítky mužů i žen, ale za daných okolností by si rozhodně nepozval nikoho z Evropy, a už vůbec ne tohoto muže, nezvladatelného sadistu. Co tady dělá? Kdo ho povolal?

Kdo ho sem poslal? A kde jsou ostatní?

Ale nejvíce se Talejnikovovi propalovala do mozku otázka proč. Silně ho znepokojovala.

Konspirační místo schůzek na ose Bern-Washington bylo prozrazeno, bezpochyby Scofieldovou, byť nevědomou, zásluhou –, ale horší je, že někdo, kdo o něm ví, pozval z Prahy bezohledného zabijáka, o němž

je známo, že v minulosti pracoval pro Američany.

Proč? A kdo je cílem?

Beowulf Agate?

Proboha! Washington už tuto metodu několikrát použily a svým způsobem připomíná taktiku Matareseovy organizace. Nad Washingtonem zataženo,

bouřka… Scofielda zastihla bouře tak silná, že měla za následek nejen jeho vyhazov, ale i příkaz k likvidaci.

Ovšem Vasilij se musel ujistit; vrah z Prahy mohl sloužit pouze jako vnadidlo, které má do pasti vlákat Rusa, ne Američana.

Talejnikovova ruka ještě visela ve vzduchu před číselníkem. Stlačil páku pro vrácení mince a na okamžik se zamyslel. Může si dovolit podstoupit takové riziko? Pak zahlédl, jak se muž na druhé straně dívá na hodinky a obrací se ke vchodu do kavárny. Má s někým sejít. To znamená, že v okolí se pohybují další lidé.

Talejnikov rázem pochopil, že si nemůže dovolit to riziko nepodstoupit. Nemohl ani odhadnout, kolik času ještě zbývá. Možná jen minuty.

Na sovětském velvyslanectví pracoval jako diplomat starší invalida, který před lety přišel v Rize o levou nohu následkem výbuchu při operaci zaměřené proti lotyšským separatistickým vzbouřencům. Veterán KGB býval kdysi Vasilijovým přítelem. Možná není ten správný okamžik pro zkoušku, zda někdejší vztah vydržel, ale Talejnikov neměl na výběr. Číslo na ambasádu znal; už řadu let se nezměnilo. Vrátil minci do otvoru a začal otáčet kolečkem.

„Dlouho jsme se neviděli, starý příteli,“ řekl do telefonu, když ho ústředna přepojila do diplomatovy kanceláře. „Pořád vzpomínám na tu hroznou noc v Rize, i když od té doby uplynulo hodně vody.“ A pak spěšně dodal: „Slyšel jsem, že náš šifrant nedávno zemřel v Sevastopolu. Nešťastná náhoda.“

„Záleží

na

okolnostech,“

zněla

bryskně

profesionální odpověď. Nános času halící vzpomínky rychle odplul, hlas se ve vteřině spojil s obličejem. „A ty, pokud vím, nebyly objasněny… Moment, zůstaň na lince, mám další hovor.“

Vasilij zíral na poškrábaný přístroj. Pokud bude muset čekat déle než třicet sekund, dostane svou odpověď, někdejší přátelství nepřežilo. I Sověti dokážou vystopovat telefonické spojení v hlavním městě Spojených států. Přesunul pohled k poskakující vteřinové ručičce náramkových hodinek. Osmadvacet, devětadvacet, třicet, jedenatřicet… Právě se chystal pověsit sluchátko na vidlici, když se hlas znovu ozval.

„Talejnikov? Jsi to ty, ne?“

Vasilij poznal zvuk kapesní rušičky položené přes mikrofon. Díky ní by každý odposlech zněl jako elektronické pištění. „Ano, jsem to já, kamaráde. Už

jsem ti málem zavěsil.“

„Tolik vody zase neuplynulo. Co se stalo? Slyšel jsem tak divoké pověsti…“

„Nejsem zrádce,“ přerušil ho Talejnikov.

„Tady si to nikdo nemyslí. Domníváme se, že jsi nejspíš šlápl na kuří oko nějakému velkému zvířeti v Moskvě. Ale můžeš se vrátit?“

„Ano, ovšem až později.“

„Já těm obviněním nevěřím. Jenže… jsi tady! “

„Protože jsem musel do Ameriky. Pro dobro Ruska, pro dobro nás všech. Věř mi. Potřebuju informace a potřebuju je rychle. Jestli je na velvyslanectví někdo má, jsi to ty.“

„O co jde?“

„Trávě jsem zahlédl jistého muže z Prahy.

Američané kdysi využívali… řekněme násilnické stránky jeho povahy. Máme na něho spis tlustý jako ruka. Víš něco…“

„Beowulf Agate,“ přerušil ho diplomat tiše. „Pořád jdeš po Scofildovi, že?“

„Řekni mi všechno, co víš!“

„Nech toho, Vasiliji. Zapomeň na Scofielda. Je vyřízený. Postarají se o něj jeho vlastní lidé.“

„Bože můj, tak jsem se nemýlil!“ zašeptal Talejnikov s očima upřenýma na vchod do kavárny.

„Netuším, o čem mluvíš, ale vím, že jsme zachytili tři tajné depeše adresátům v Praze, Marseille a Amsterdamu.“

„Poslali na něho tým zabijáků,“ konstatoval Vasilij.

„Drž se stranou. Ukojíš svou pomstu a bude opravdu sladká. Celý život ho pronásleduješ a nakonec ho zlikvidují vlastní lidé.“

„To se nesmí stát! Nemáš tušení, co všechno je ve hře!“

„Stane se to bez ohledu na mé tušení. Nemůžeme je zastavit.“

Vasilijovu pozornost náhle upoutal chodec, který se chystal přejít ulici sotva deset metrů od budky. Bylo na něm něco… nejistý výraz v obličeji, oči, které za lehce kouřovými skly brýlí těkaly na všechny strany…

možná zmatený, ale nikoli ztracený turista, který se pátravě rozhlíží po okolí a hledá záchytný bod. A jeho oděv, patně padnoucí levný tvíd, ale pevný, který dlouho vydrží… Francouz. Francouzské brýle, galský obličej. Upřel pohled k markýze nad vchodem do hotelu a přidal do kroku.

Dorazil zabiják z Marseille.

„Přihlas se na ambasádě,“ naléhal hlas ve sluchátku. „Ať už máš na svědomí cokoliv, tvé předchozí zásluhy ti zajistí slušné zacházení.“ Někdejší soudruh z Rigy byl velmi přesvědčivý. Až moc. Takhle se mezi profesionály nemluví. „Skutečnost, že ses vydal dobrovolně, ti jenom pomůže. A slibuju, že ti všemožně pomůžeme. Vysvětlíme tvůj útěk zkratovým jednáním v důsledku emocionálního vypětí. Vždyť ti Scofield zabil bratra!“

„A já jeho ženu.“

„Manželka není vlastní krev. Každý to pochopí.

Poslechni mě a vzdej se, Vasiliji. Nic lepšího udělat nemůžeš“

Naléhavé přesvědčování postrádalo logiku. Člověk se přece dobrovolně nevzdá, pokud nedostane mnohem hmatatelnější záruky beztrestnosti. Zvlášť když

uvážíme, že na jeho hlavu byla vypsána odměna.

Bývalé přátelství nakonec tlaku neodolalo. „Ochráníš mě?“ zeptal se diplomata.

„Samozřejmě.“

Lež. Osobní ochranu mu nemůže nikdo slíbit. Tady něco nehraje.

Muž v kouřových brýlích kráčel ke kavárně.

Zpomalil a zastavil se u dveří, jako kdyby studoval

jídelní lístek ve skleněné vitríně. Pak sáhl do kapsy, vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Za širokým oknem ozářeným sluncem zaplápolala zápalka. Signál!

Francouz vešel, Marseille se spojila s Prahou.

„Dík za radu,“ řekl Vasilij do telefonu.

„Promyslím si to a pak ti zavolám.“

„Neměl bys otálet,“ odpověděl diplomat; naléhání v jeho hlase vystřídal soucit. „Kdyby ses zapletl se Scofieldem, tvou situaci by to určitě neulehčilo. Nesmí tě tam nikdo vidět.“

Tam? Talejnikov sebou škubl, jako by mu u ucha vystřelila pistole. Poslední věta usvědčila bývalého přítele ze zrady. Kde ho nesmí nikdo vidět? Někdejší kolega z Rigy ví! Hotel na Nebraska Avenue. Beowulf Agate tajemství konspiračního apartmánu neprozradil, vědomě ani nevědomě! Udělala to KGB! Sovětská rozvědka se podílí na popravě amerického agenta. Z

jakého důvodu?

Matarese? Nemá čas uvažovat, musí jednat…

Hotel! Scofield nesedí kdesi v zastrčeném doupěti a nečeká, až se mu telefonicky ohlásí jeho pomocníci! Je v hotelu. Nikdo nemusí odcházet a podávat mu hlášení, lovec nemůže sledovat prostředníka, který by ho dovedl ke kořisti. Zamýšlený cíl provedl mistrovský tah. Ocitl

se v ohnisku palby, ale nikým neviděn, pozoruje, aniž

by byl sám zpozorován.

„Tak mě přece poslouchej, Vasiliji!“ Diplomat zrychlil kadenci řeči; zřejmě vycítil partnerovu nerozhodnost. Jestli má soudruh z Rigy zemřít, pak ať k tomu dojde na půdě velvyslanectví, kde se snadno najde deset vhodných způsobů. Rozhodně to bude lepší, než

kdyby se jeho mrtvola našla v hotelu, navíc ve spojitosti s vraždou cizího agenta. KGB tedy prozradila Američanům místo, ale neznala přesný časový rozvrh chystané exekuce.

Teď už ho znají všichni. A někdo z Konzulárních operací se vyjádřil zcela jasně, Sověti se musí držet stranou, stejně jako se hotelu vyhnou Američané.

Vasilij věděl, že hraje o minuty. Víc času mu nezbývá.

Zastírací manévr.

„Já tě poslouchám.“ Talejnikovovi se hlas zadrhl upřímností, vyčerpaný štvanec, který konečně pochopil, co je pro něho nejlepší. „Máš pravdu. Už

nemůžu nic získat, jenom všechno ztratit. Vydám se do tvých rukou. Jestli se mi v tomhle šíleném provozu podaří, chytit taxík, jsem za půl hodiny na ambasádě.

Buď připravený. Potřebuju tě.“ Přerušil spojení a

okamžitě hodil do přístroje další minci. Nesměl ztratit ani vteřinu.

„Je tady?“ zareagovala starší žena nevěřícně na jeho prohlášení.

„Podle mě v jednom z nejbližších pokojů.

Vysvětlilo by to načasování, skutečnost, že věděl, kdy do apartmánu někdo vešel. Mohl poslouchat přes zeď nebo vyhlížet kukátkem ve dveřích. Máš ještě na sobě uniformu pokojské?“

„Ano. Byla jsem příliš unavená, abych se převlékala.“

„Prověř sousední pokoje.“

„Nebesa, uvědomuješ si, co po mně žádáš? Co když ten chlap…“

„Uvědomuju si, za co ti platím. A přidám mnohem víc, když to uděláš. Pohyb! Rozhoduje každá vteřina.

Zavolám za pět minut.“

„Ale jak ho poznám?“

„Nepustí tě k sobě dovnitř.“

Brandon si svlékl košili, posadil se na židli mezi otevřené okno a dveře a nechal se ovívat ledovým průvanem, aby se udržel v bdělém stavu a neusnul.

Ozvalo se slabé zaskřípnutí kovu o kov, v chodbě se otevřely dveře. Scofield vstal, přistoupil k otevřenému oknu, zavřel je a vyhlédl kukátkem na miniaturní svět, který se brzy stane svědkem toho, jak sklapne jeho obrácená past. Musí to být brzo; cítil, že mu docházejí síly.

Z apartmánu přes chodbu vyšla pokojská s ručníky a prostěradly přes ruku, v obličeji výraz zmatené rezignace. Brandon ji chápal, z jejího hlediska vypadala situace vskutku podivně, neznámý muž jí nabídl značnou sumu jen za to, že se posadí do přepychového apartmánu, zůstane vzhůru a bude odpovídat na bláznivé telefonáty.

A vzhůru musela zůstat i jiná žena, aby celou noc volala do hotelu. Scofield se jí cítil nesmírně zavázán; jednoho dne ten dluh splatí, ale teď se musí soustředit na Talejnikovovu spojku. Odchází, hra už vyčerpala všechny její síly.

Teď už je to otázka minut. Lovec přijde zkontrolovat past, a chytí se do ní.

Brandon sáhl do otevřeného kufru na stojanu a vytáhl z něj čistou košili, naškrobenou, tvrdou, aby dráždila pokožku a udržela ho, podobně jako chlad, v bdělosti. Oblékl si ji a pak přešel pokoj k nočnímu

stolku, v jehož zásuvce ležela automatická pistole Browning Magnum s nasazeným tlumičem, vyrobeným na zakázku podle jeho požadavků…

Prudce se otočil; takový zvuk opravdu nečekal.

Zaklepání na dveře! Jak je to možné? Zaplatil přece dost, aby si koupil dokonalé soukromí. Úředník v recepci přece jasně přikázal hrstce zaměstnanců, kteří by mohli teoreticky mít důvod vstoupit do jeho pokoje, že musí respektovat cedulku NERUŠIT zavěšenou na dveřích.

Přesto teď někdo příkaz nadřízeného, zdůrazněný několika stodolarovými bankovkami z rukou hosta, porušil. Ten člověk je buď hluchý, nebo negramotný, nebo…

Byla to pokojská. Talejnikovův pomocník ještě neopustil jeviště. Scofield vyhlédl kukátkem; čočka zvýraznila vrásky stárnoucího obličeje, který se nacházel jen několik centimetrů daleko. Unavené oči s nateklými váčky od nevyspání se stočily doleva a doprava a pak se sklopily ke klice. žena musela vidět cedulku NERUŠIT, ale jako by tomu slovu nerozuměla, protože znovu zaklepala. Divné chování, a ten výraz v obličeji… jenže Brandon neměl čas prohlížet si detaily tváře. Za změněných okolností musel začít vyjednávat

okamžitě. Zastrčil zbraň pod košili, která ji svými pevnými záhyby téměř dokonale zamaskovala.

„Ano?“ zeptal se.

„Pokojová služba, pane,“ zněla odpověď, pronesená s nedefinovatelným hrdelním přízvukem.

„Provozní ředitel přikázal, že máme ve všech pokojích zkontrolovat toaletní potřeby.“

Ubohá lež, omluvitelná snad jen únavou a napětím posledních hodin.

„Pojďte dál“ Scofield stiskl kliku.

„V čísle dvě stě jedenáct se nikdo nehlásí,“

oznámila telefonistka hotelové ústředně stroze; dotěrný volající jí šel notně na nervy.

„Tak tam zavolejte ještě jednou,“ naléhal Talejnikov, oči upřené na vchod do kavárny přes ulici.

„Možná si někam na okamžik odskočili, ale hned se vrátí. Vím to. Zkoušejte to dál. Zůstanu na lince.“

„Jak si přejete, pane,“ odsekla dívka.

K zbláznění! Od chvíle, kdy žena zahájila prověrku okolních pokojů, uplynulo devět minut. I kdyby byly všechny čtyři obsazené a pokojská každému hostu vysvětlovala důvod své návštěvy, pět minut jí

muselo bohatě stačit. Čtvrtý rozhovor by se odbyl krátce a nerudně: Vypadněte! Nevidíte, že si nepřeji být rušen? Pokud ovšem…

Ve slunečním svitu vzplál ohníček zápalky a odrazil se od tmavého skla výkladní skříně vedle kavárny. Vasilij zamrkal a zaostřil pohled; u jednoho z nerozeznatelných stolků odpověděl stejný signál a rychle pohasl.

Dorazil Amsterdam, popravčí četa je kompletní.

Talejnikov si prohlížel vysokého muže v černém převlečníku. Na hlavě měl šedý klobouk stažený do čela a kolem krku vlněnou šálu, rovněž šedou, vytaženou k bradě; dovedně tak zamaskoval rysy tváře.

Ve sluchátku znělo pronikavé zvonění, jak vzteklá telefonistka mačkala knoflík na panelu ústředny. Pořád se nikdo nehlásil a Vasilij se začal smiřovat s dosud neuvěřitelným: Beowulf Agate prohlédl jeho návnadu.

Je-li tomu tak, pak Američanovi hrozí větší nebezpečí, než si dokáže představit. Z Evropy přiletěli tři popravčí odhodlaní ho zlikvidovat a kromě nich bude mít co do činění s nevinně vyhlížející, ale o to nebezpečnější starší ženou, která ho zabije, jakmile se pokusí ji využít.

Scofield ani nepozná, odkud kulka přiletěla, natož aby si všiml zbraně.

„Je mi líto, pane,“ vyštěkla telefonistka mrazivě.

„V apartmánu dva jedenáct to pořád nikdo nezvedá. Co kdybyste zavolal později?“ Zavěsila, aniž počkala na odpověď.

Telefon? Ústředna?

Zoufalá taktika, k jaké by se uchýlil jen v případě krajní nouze, protože znamenala obrovské riziko odhalení. Ale copak se nejedná o krajní nouzi? Pokud existuje jiná alternativa, je příliš unavený, aby o ní uvažoval. Talejnikov věděl, že musí jednat a že každé rozhodnutí bude pouze instinktivní, ne promyšlené. Ale naučil se svým instinktům důvěřovat. Sáhl do kapsy a vytáhl ze svazku pět stodolarových bankovek, z druhé pak pověřovací dopis, který napsal před pěti dny v Moskvě na psacím stroji s latinkou. Byl opatřen hlavičkou makléřské firmy v Bernu a potvrzoval, že jeho nositel je společníkem podniku. Jeden nikdy neví…

Opustil budku a zařadil se do proudu chodců, který ho donesl až před vstup do hotelu. Počkal na mezeru v hustém provozu a rychle přeběhl ulici.

O dvě minuty později představil starostlivý recepční pana Blancharda telefonistce v ústředně, a dokonce za ni zaskočil u panelu, kromě přirozené úcty

k potenciálnímu hostu na něj bezpochyby zapůsobily i dvě stodolarovky, které mu švýcarský bankéř nenuceně vsunul do kapsy za jeho ochotu. Dívka, ještě před chvílí tak neochotná, nyní pozorně naslouchala štědrému monsieur Blanchardovi.

„Promiňte mi mou předchozí nezdvořilost,“

omlouval se Talejnikov a vložil telefonistce do nervózní ruky tři bankovky. „Ale snad pochopíte důvody mého znepokojení, když vám řeknu, že finanční svět prožívá v poslední době nepříjemné turbulence, doslova nekrvavou válku, soustavný boj, v němž se snažíme zabránit lidem, kteří nemají žádné ohledy, získat výhodu nad poctivými obchodníky a legitimními institucemi. Moje společnost právě řeší podobný problém. Ve vašem hotelu bydlí…“

O minutu později si Vasilij prohlížel počítačovou sestavu se seznamem všech telefonních účtů, přičemž

se soustředil na druhé patro, konkrétně na apartmá 211 a sousední pokoje. Jména nepoznával a u místních hovorů se neuváděla čísla, jediné použitelné informace mohl získat z meziměstských a mezistátních spojení.

Beowulf Agate si určitě připravil vhodné krytí, což

znamená, že nezvolil Washington, město, kde zcela nedávno zabil člověka.

Talejnikov věděl, že hotel je drahý, a tento poznatek si potvrdil, když si všiml, že řada hostů pokládá za normální zvednout telefon a zavolat si do Londýna stejně snadno jako do restaurace za rohem.

Hleděl do seznamu a pátral po náznaku, který by vyvolal vzpomínku…

Tady! Host v pokoji 213 volal dvakrát do Eastonu v Marylandu a jednou do Minneapolisu v Minnesotě.

Vasilijovi vyskočila před očima slova ze spisu, jako by ho měl přímo před sebou. Brandon Scofield má sestru, která žije v Minneapolisu.

Zapamatoval si obě čísla pro případ, že by je potřeboval, pokud vůbec bude mít možnost na ně zavolat a potvrdit si své předpoklady –, a obrátil se na telefonistku: „Nevím, co si o tom mám myslet. Moc jste mi pomohla, ale bohužel jsem nezjistil žádnou spojitost s naší firmou.“

Dívka byla nadšená, že se podílí na tajné operaci, a zjevně unešená přítomností vlivného bankéře snaživě upozornila: „Všimněte si Monsieur Blancharde, že z dvě stě dvanáctky volali často do Evropy. Vidíte?

Londýn, Mnichov a Stockholm.“

„Ano, neušlo mi to. Jenže ani jedno z těchto měst nemá se současnou krizí nic společného. Ale zarazila mě taková podivná shoda okolností. Dvě stě třináctka volala do Eastonu a Minneapolisu a já mám v obou místech známé. Nejspíš pouhá náhoda, nic důležitého…“ Vasilij nechal větu vyznít do ztracena a vybídl tak dívku k reakci.

„Mezi námi, Monsieur Blancharde, ten pán z dvě stě třináctky je trochu divný.“

„Neříkejte. Jak to myslíte?“

Dívka vysvětlila, že host si nepřeje být za žádných okolností rušen. Číšník má nechávat podnos s objednanými jídly přede dveřmi a pokojová služba se dostaví pouze na přímé vyžádání. Pokud telefonistka věděla, pán z dvě stě třináctky o úklid nebo výměnu prádla nepožádal ani jednou. Takhle přece nikdo nežije.

„Jistě, podobné případy jsou na denním pořádku.

Muži prchají před manželkami nebo se prostě chtějí zpít do němoty a pak vyspávají opici. Ale tři dny bez čistých ručníků? Ten člověk je snad nemocný!“

„No, na čistotu si moc nepotrpí,“ souhlasil Talejnikov.

„A ještě jedna věc.“ Dívka se tajuplně odmlčela.

„Víte, noční recepční… Neměl to nikomu říkat, ale

známe se už dlouho a… V noci, vlastně už nad ránem, kolem páté, za ním někdo přišel a ukázal mu fotografii.“

„Myslíte fotografii muže z dvě stě třináctky?“

Telefonistka se pokradmu rozhlédla a ztišila hlas do šepotu. „Ano. A zdá se, že je opravdu nemocný.

Těžký alkoholik, případ pro psychiatra. Nechtějí ho vyplašit, a proto zavázali recepčního mlčenlivostí…

Prostě někdy během dne si sem pro toho pána přijdou i s lékařem.“

„Aha. No nic, děkuji za zajímavé informace. Moc jste mi pomohla.“ Vasilij spěšně opustil ústřednu a zamířil do hotelové haly. Jeho předpoklad se potvrdil.

Našel Brandona Scofielda.

Ale objevili ho i jiní. Kati jsou jen pár desítek metrů daleko a už připravují odsouzenci oprátku.

Kdyby se pokusil proniknout k Američanovi do pokoje, aby ho varoval, koledoval by si o přestřelku, v níž mohl jeden z nich zahynout, nebo taky oba.

Telefonovat nemá cenu, Beowulf Agate by mu nevěřil.

Ale nějaký způsob existovat musí. Teď jenom na něj přijít, a to rychle. Mohl by vyslat dalšího prostředníka a dát mu něco, čím by Scofielda přesvědčil…

Nemohl, na to už neměl čas. Do hotelu vešel muž v černém při1 vlečníku.

9

V okamžiku, kdy pokojská překročila práh, Scofield pochopil, co ho na tom stárnoucím obličeji zaujalo. Z očí prosté služky, která po nocích uklízí po rozmazlených hostech, vyzařovala inteligence. Přečetl si v nich obavu, ale mohla to být jen obyčejná zvědavost, cokoliv, jen ne projev tupé mysli.

že by herečka?

„Promiňte, že vyrušuju, pane.“ žena zaznamenala neoholený obličej a chlad v pokoji, ale zamířila bez komentáře k otevřeným dveřím do koupelny. „Budu hned hotová.“

Určitě herečka. Její přízvuk byl umělý, neměl kořeny v Irsku ani ve skotské Vysočině, a chůze se vyznačovala lehkostí, jakou by staré pokojské, unavené léty přenášení hromad prádla a skláněním se nad postelemi, strhané svaly na nohou rozhodně nedovolily.

Také ruce, bílé a jemné, nenesly známky používání agresivních čisticích prostředků.

Brandon ji v duchu politoval a znovu zkritizoval Talejnikova za výběr pomocnice. Měl angažovat skutečnou pokojskou.

„Vyměnila jsem vám ručníky, pane.“ žena vyšla z koupelny a zamířila ke dveřím. „Ještě jednou se omlouvám.“

Scofield ji zastavil drobným gestem, kterého by si skutečná pokojská měnící v hotelu ručníky určitě nevšimla.

„Přejete si, pane?“ zeptala se s poplašeným pohledem v očích.

„Můžete mi říct, z které části Irska pocházíte?

Pořád nemůžu zařadit váš přízvuk. Tipoval bych hrabství Wicklow.“

„Ano, pane.“

„Na jihu, že?“

„Ano, pane, správně,“ zadrmolila a sáhla na kliku.

„Mohla byste mi nechat jeden ručník navíc?

Položte ho na postel.“

„Jistě, pane.“ žena se otočila se zmateným výrazem v obličeji. „Jak si přejete.“ Vykročila k posteli.

Brandon otočil klíčem a pak ji oslovil, tiše a zdvořile. Kdyby ji zbytečně vyplašil, ničeho by

nedosáhl. „Chtěl bych si s vámi promluvit. Víte, v noci jsem vás sledoval. Ve čtyři ráno, abych byl přesný…“

Závan vzduchu, zašustění látky. Zvuky, které důvěrně znal. V pokoji, za ním.

Bleskurychle se otočil, ale už bylo pozdě. Zaslechl tlumené plesknutí a ucítil palčivou bolest na krku. Levé rameno mu zkropil proud krve. Uskočil vpravo…

Druhá kulka se zaryla do stěny nad jeho hlavou. Prudce švihl pravačkou a odpálil stolní lampu směrem k neuvěřitelné scéně uprostřed pokoje.

Stará pokojská odhodila ručníky a v ruce svírala zbraň. Zmatený údiv v jejím obličeji vystřídalo klidné odhodlání zkušeného zabijáka. že mě to nenapadlo!

Vrhl se k podlaze, překulil se ke konferenčnímu stolku, uchopil ho za nohy, zvedl před sebe jako štít, vztyčil se a vyrazil kupředu. Další dvě kulky vyštíply ze dřeva ostré třísky, ale naštěstí ho nezasáhly.

A to už nabral ženu do prsou a přirazil ji ke zdi takovou silou, že jí z ohrnutých rtů vyrazila spolu s dechem sprška slin.

„ Svině! “ zasyčela nenávistně, když jí pistole vypadla z ochromených prstů.

Scofield ji udeřil hranou stolní desky do nártů a natáhl se pro zbraň. Jakmile se jí zmocnil, popadl ženu

za vlasy, smýkl s ní od stěny, a zavrávoral. V ruce mu zůstala spolu s pomačkaným bílým čepcem služebné jen zrzavá paruka a ztratil rovnováhu. Šedovlasá vražedkyně vylovila zpod zástěry nůž, tenké stiletto.

Brandon už podobnou zbraň viděl; byla snad ještě nebezpečnější než pistole. Měla ostří napuštěné prudkým jedem, který způsobuje během několika vteřin ochrnutí a do minuty smrt. Vrahovi stačí způsobit oběti drobné škrábnutí.

žena zaútočila s nožem v natažené ruce přímo kupředu. Takový úder se odvrací snad nejobtížněji a používají ho ti nejzkušenější. Scofield uskočil a pažbou pistole udeřil ženu do předloktí. Zasténala bolestí, ale nůž nepustila.

„Přestaňte!“ křikl na ni Brandon a namířil jí na hlavu. „Vystřelila jste čtyřikrát, takže zbývají dva náboje! Zabiju vás!“

žena se zarazila a sklonila nůž. Stála bez hnutí, mlčela, ztěžka oddechovala a zírala na něho s výrazem nevěřícího úžasu. Scofielda napadlo, že se v takové situaci ocitla poprvé v životě. Dosud pokaždé zvítězila.

„Kdo jste? KGB?“ zeptal se Scofield. Sklonil se pro ručník na posteli a přitiskl si ho k ráně na krku.

„Cože?“ zašeptala se skelným pohledem v očích.

„Pracujete pro Talejnikova. Kde je?“

„Zaplatil mi muž, který používá řadu různých jmen,“ odpověděla. Ve volně svěšené ruce stále držela smrtelně nebezpečnou dýku, ale zuřivost z ní vyprchala, vystřídána vyčerpáním a hrůzou. „Nevím, kdo to je, a nevím, kde je.“

„Zato on věděl, kde vás najde. Jste třída. Kde jste se to naučila? A kdy?“

„Kdy?“ zašeptaly sinalé rty. „Když jste byl ještě dítě. Kde? V Bergen-Belsenu a v Dachau… V jiných lágrech. A na frontě. Jako každá z nás.“

„Kristepane,“ vydechl Scofield. Jako každá z nás.

ženská legie. Dívky vytažené z koncentračních táborů a posílané do kasáren a na frontové linie po celé okupované Evropě. Přežívaly jako děvky. Vlastní rodiny se jich po válce zřekly, nikdo je nechtěl, každý je pronásledoval. Staly se odpadem starého kontinentu.

Talejnikov opravdu ví, v jakých vodách zalovit.

„Proč pro něho pracujete? Není o nic lepší než ti, kdo vás poslali do koncentráku.“

„Musím. Zabil by mě. A teď mě chcete zabít i vy.“

„Ještě před půlminutou bych to udělal. Nedala jste mi jinou možnost. Ale teď máte šanci. Postarám se o vás. Udržujete s tím člověkem spojení. Jak?“

„Volá mi. Do apartmánu přes chodbu.“

„Jak často?“

„Každých deset patnáct minut. Už brzo se znovu ozve.“

„Tak jdeme.“ Brandon ji opatrně pozoroval.

„Ustupte k posteli a položte na ni nůž.“

„A vy mě zastřelíte,“ zašeptala žena.

„Kdybych vás chtěl zabít, už byste nežila,“ uklidnil ji Scofield. Potřeboval tu ženu, potřeboval její důvěru.

„Proč bych s tím otálel? jdeme k telefonu. Netuším, kolik vám zaplatil, ale dám vám dvojnásobek.“

„Nemůžu chodit. Zlomil jste mi nárt.“

„Pomůžu vám.“ Brandon odložil ručník, přistoupil k ní a podal jí ruku. „Chyťte se mě a opřete se.“

žena vykročila a bolestně došlápla, ale vtom vyrazila jako rozzuřená lvice, obličej zrůzněný vztekem, v očích divoký pohled.

Ostří se mihlo jako blesk a svištělo se Scofieldovi k břichu.

Talejnikov sledoval muže z Amsterdamu k výtahu.

Spolu s nimi v kabině jela dvojice mladých, bohatých a zhýčkaných Američanů, milenci či novomanželé v šatech podle poslední módy, kteří měli oči jen pro sebe

a vnímali jen své neřestné touhy. Byli opilí; šířili kolem sebe zatuchlý opar vína.

Holanďan v černém převlečníku si sundal šedý klobouk; Vasilij s odvráceným obličejem se postavil vedle něho a přitiskl se zády ke stěně kabiny. Dveře výtahu se zavřely. Dívka se tiše zasmála a její společník stiskl tlačítko do pátého patra. Muž z Amsterdamu se natáhl a zmáčkl dvojku.

Když se vracel na své místo, krátce se ohlédl, a když jeho oči se setkaly s Rusovými, ztuhl v totálním šoku. Poznal Talejnikova, o tom nebylo žádných pochyb, a Vasilij v tom úleku a poznání vyčetl pravdu: vražedná past byla nastražena i na něj. Prioritou popravčí čety byl Beowulf Agate, ale pokud se na scéně objeví i stratég KGB, má být zlikvidován stejně nemilosrdně jako Scofield.

Muž z Amsterdamu vymrštil ruku s kloboukem před hrudník a pravačku zabořil do kapsy. Vasilij se na něho vrhl, přitiskl ho ke zdi kabiny, levou rukou sevřel zápěstí v kapse kabátu, sjel po něm a vypáčil zbraň ze sevřené dlaně. Pak uchopil vraha za palec a prudce škubl. Zapraskala zlomená kost. Muž zakňučel a klesl na kolena.

Dívka zděšeně vykřikla.

Talejnikov dvojici důrazně oslovil: „Nic se vám nestane. Neublížím vám, ale musíte mě na slovo poslechnout. Budete mlčet a odvedete nás do svého pokoje.“

Holanďan se vrhl stranou. Vasilij mu zabořil koleno do obličeje, až temeno prudce narazilo do stěny, pak vytasil pistoli a namířil ke stropu kabiny.

„Mám zbraň,“ varoval Američany, „ale nepoužiju ji, pokud mě k tomu nedonutíte svou neposlušností. S

touhle záležitostí nemáte nic společného a já vám nechci ublížit, ale musíte udělat všechno, co vám řeknu.“

„Pro smilování boží…“ Mladíkovi se chvěly rty.

„Nachystejte si klíč,“ přikázal Talejnikov přátelským tónem. „Až se kabina otevře, zamíříte rovnou do svého pokoje. Jděte úplně klidně, nic se vám nestane. Dokud budete poslouchat, jste v bezpečí. Ale jestli vykřiknete nebo se pokusíte vyvolat poplach, budu muset použít zbraň. Nezabiju vás; střelím vás do páteře a udělám z vás doživotní mrzáky.“

„Proboha svatého…“ Třas se mladíkovi rozšířil ze rtů přes krk do ramenou.

„Prosím vás, pane, neubližujte nám. Uděláme všechno, co chcete.“ Dívka na rozdíl od svého partnera

dokázala jasně uvažovat i vylovila mu z kapsy klíč od pokoje.

„Vstávat!“ křikl Vasilij na vraha z Amsterdamu a sáhl mu do kapsy, ovšem ne pro klíč, ale pro pistoli.

Dveře se otevřely. Dvojice prkenně vyšla z kabiny, minula postaršího džentlmena s novinami v rukou a zabočila vpravo do chodby. Talejnikov s pistolí Graz-Burya nenápadně u boku popadl Holanďana za kabát a postrčil ho před sebe.

„Jediný hlásek, ty smrade,“ sykl mu do ucha, „a bude tvůj poslední. Ustřelím ti hlavu, že nebudeš mít čas ani vykřiknout.“

Bez úhony se dostali do pokoje. Talejnikov vrazil Holanďana na židli, namířil na něho pistoli a udělil vyděšenému páru další rozkaz: „Vlezte si do skříně.

Fofrem! “

Po mladíkově požitkářské tváři stékaly slzy a dívka ho musela do temné dočasné cely dostrkat. Talejnikov ji za nimi zavřel, pevně zapřel o dveře opěradlo židle a pak se otočil k Holanďanovi.

„Máš přesně pět vteřin na vysvětlení, jak to chcete udělat,“ zasyčel výhružně a zabořil zajatci ústí hlavně do spánku.

„Budeš si muset vymyslet něco chytřejšího,“ zněla odpověď profesionálního zabijáka.

„Jak je libo.“ Talejnikov ho udeřil pažbou pistole do obličeje. Z roztržené kůže na lícní kosti se vyřinula krev. Vrah zvedl ruce; Rus mu dvěma bleskurychlými údery zlomil obě zápěstí. „Nedotýkat se! Teprve jsme začali. Napij se krve, dokud můžeš, protože za chvíli nebudeš mít rty. Potom ti vyrazím zuby, uřežu nos a nakonec vyloupnu oči. Už jsi to někdy viděl? Obličej je strašný zdroj bolesti, zejména vypichování očí je přímo nesnesitelné.“ Vasilij zajatce znovu udeřil a tentokrát mu natrhl nosní dírky.

„Ne… Ne! Poslouchám rozkazy!“

„Tohle už jsem někde slyšel.“ Talejnikov zvedl pistoli a brutálně srazil ruce, které Holanďan v sebeobraně natahoval před sebe. „Jaké rozkazy? Jste tři a tvých pět vteřin už uplynulo. Měl bys mě začít brát vážně.“ Přejel muškou zajatci po levém a pak po pravém víčku. „Čas vypršel!“ Rozmáchl se a vrazil zabijákovi ústí hlavně do krku jako bajonet.

„ Přestaň! “ zasípal muž z Amsterdamu, s rozdrcenými hlasivkami sotva srozumitelně. „Všechno řeknu… Zrazuje nás. Za peníze předává naše jména.

Svině. Zaprodal se našim nepřátelům!“

„Tvé názory mě nezajímají. Chci slyšet ty rozkazy!“

„Mě nezná, protože mě nikdy neviděl. Mám ho vylákat.“

„Jak?“

„Přes tebe. Řeknu mu, že jsem ho přišel před tebou varovat. Jsi na cestě do Washingtonu.“

„Na tak průhlednou záminku ti neskočí. Zabije tě!

Jak jste zjistili číslo pokoje?“

„Máme fotografii.“

„ Jeho. Moji ne.“

„Vás obou. Ale ukážu mu jen tu jeho. Noční recepční ho identifikoval.“

„Kde jste tu fotku vzali?“

„Od kamarádů z Prahy, kteří operují tady ve Washingtonu a mají vazby na Sověty. Bývalí Beowulfovi přátelé, kteří vědí, co provedl.“

Talejnikov na muže z Amsterdamu zamyšleně hleděl. Věděl, že slyší pravdu; vysvětlení odpovídalo faktům. Scofield se pochopitelně bude mít na pozoru, ale nebrat varování muže z Amsterdamu vážně by byl příliš velký hazard. Vezme Holanďana jako rukojmí a zakope se v úkrytu, odkud bude nikým neviděn

pozorovat vývoj situace a čekat na příležitost. Vasilij zavrtal zajatci hlaveň pistole do pravého oka.

„Kde je Marseille a Praha? Jaké mají úkoly?“

„Kromě osobních výtahů existují z jednotlivých pater jen dva možné východy, schodiště a služební výtah. Každý se postaví se na hlídku k jednomu.“

„Kdo kam?“

„Praha na schodiště, Marseille k nákladnímu výtahu.“

„Časový plán? Minutu po minutě.“

„Nemáme pevný rozvrh. Na dveře jsem měl zaklepat ve dvanáct deset.“

Talejnikov se podíval na starožitné hodiny na stolku. Jedenáct minut po poledni. „Tví společníci už

jsou na místě.“

„Možná. Já nevím. Nevidím na hodinky. Mám oči plné krve.“

„Způsob likvidace? Jestli zalžeš, poznám to.

Zemřeš tak hrůznou smrtí, jakou si nedokážeš představit ani v nejdivočejších snech. Chci přesný popis.“

„Záleží na situaci. Jestli se Beowulf Agate neukáže na schodech nebo u výtahu, pět minut po půl zaútočíme na pokoj. Upřímně řečeno, nevěřím Praze. Bojím se, že

strčí mě a Marseille před sebe a nechá nás schytat první salvu. Ten chlap je maniak.“

Vasilij

vstal.

„Tvůj úsudek předčí tvou

inteligenci.“

„Řekl jsem všechno! Už mě nebij. Proboha svatého, nech mě, ať si můžu vytřít oči. Nic nevidím!“

„Utři si je. Potřebuju, abys viděl jasně. Vstávej!“

Holanďan se zvedl s rukama na obličeji a vytíral si z očí zasychající krev. Do týla se mu zavrtávala hlaveň pistole.

Talejnikov stál několik vteřin bez hnutí a hleděl na telefon. Chystal se promluvit s nepřítelem, kterého celý život nenáviděl. Teď uslyší jeho hlas.

A pokusí se mu zachránit život.

Scofield se bleskurychle otočil a ocelovou pažbou odvrátil v posledním okamžiku smrtonosné ostří.

Špička nože sice proťala naškrobenou košili, ale kůži nezasáhla. Ta ženská je šílený sebevrah! Aby se jí zbavil, bude ji muset zabít. A to v žádném případě nechtěl.

Pistole!

On řekl, že z ní vyšly čtyři rány a že zbyly dva náboje. Ona věděla, že se mýlí!

Znovu na něj zaútočila. Ostří dýky se mu míhalo před očima v krátkých švizích a hrozilo škrábnout vše, co mu stálo v cestě. Za normálních okolností by utržil jen bezvýznamné zranění, kterého by si ani nevšiml, ale s touto zbraní ne. Zamířil ženě na hlavu a stiskl spoušť.

Úderník tiše cvakl, ale rána nevyšla.

Prudce vykopl pravou nohou. Zasáhl ženu mezi ňadro a rameno a na okamžik ji vyvedl z rovnováhy, ale jen na okamžik. Divoce se oháněla nožem, který svírala pevně jako poukázku na život. Jestli se ho ostřím jen dotkne, bude volná. Přikrčila se, zamávala levou rukou před tělem a pravicí bodla. Scofield uskočil a zoufale se rozhlížel, čím by se bránil proti neutuchajícím výpadům.

Co ji před chvílí přibrzdilo? Proč se zastavila a mluvila s ním tak, že ho donutila k zamyšlení? Pak pochopil. Ta ženská je opravdu profík a umí používat mozek. Ví, kdy si musí dát pauzu a nasbírat síly, ví, že se jí to může podařit pouze tak, že soupeře ukolébá a počká si na vhodný okamžik, kdy poleví v ostražitosti… Stačí pouhý dotyk otrávené čepele.

A nový výpad, vedený nízko proti nohám. Scofield vykopl proti ruce s nožem, ale žena bleskurychle uhnula a ohnala se po něm bočním švihem. Špička nože minula

koleno o pouhý centimetr, ale jak paže pokračovala v pohybu doleva, Brandon zasáhl pravou nohou ženino rameno a srazil ji dozadu tak prudce, že spadla. Popadl nejbližší předmět, stojací lampu s těžkou mosaznou základnou, a srazil ruku, která po něm znovu švihla.

Ostří proseklo látku zástěry a špička se ženě zaryla do levého prsu.

Následující okamžiky by si Scofield nejraději navždy vymazal z paměti. Vytřeštěné oči se žlutými bělmy, rty zkřivené v hrůzném šklebu, tělo otřásající se v křečích na podlaze, přidušené výkřiky strašné bolesti, slintající ústa ucpaná nateklým jazykem. Poslední křečovitý záchvěv a tělo konečně ztuhlo, chrapot ustal.

Otevřené oči zíraly do prázdna, rty se ve smrti sevřely.

Agónie trvala necelou minutu.

Brandon se sklonil k mrtvole a vyprostil z kostnatých prstů nůž. Pak s ním zašel ke stolku, vytáhl z krabičky zápalku, škrtl a podržel nad ní ostří. Plamen vyšlehl tak vysoko, že mu přiškvařil vlasy a ožehl tvář.

Odhodil dýku a zašlapal oheň podrážkou.

Zazvonil telefon.

*

„Tady Talejnikov,“ řekl Rus do ticha na lince, když se mu nikdo neohlásil. „Myslím, že svou pozici nijak neohrozíš, když potvrdíš kontakt.“

„Potvrzuju,“ zněla jednoslovná odpověď.

„Odmítl jsi můj návrh, bílou vlajku, kterou jsem ti poslal, ale já bych se na tvém místě nezachoval jinak.

Ale mýlil ses, stejně jako bych se mýlil já! Přísahal jsem, že tě zabiju, Beowulfe, a jednoho dne to možná udělám, ale ne teď a ne takto. Nejsem školák, který oznamuje vítězství, ještě než nastoupí na hřiště. V naší profesi se tak nelogicky nepostupuje. Myslím, že je to docela rozumné prohlášení.“

„Můj vzkaz jsi četl,“ zaznělo na lince zlověstně klidným tónem. „Zabils mi ženu. Přijď si pro mě.

Čekám a jsem připraven.“

„ Přestaň! Oba jsme zabíjeli. Tys mě připravil o bratra… A ještě předtím jsi zavraždil nevinnou dívku, která uměla jen opakovat hesla a pro bestie, které ji před smrtí brutálně znásilnily, nepředstavovala žádnou hrozbu!“

„Cože?“

„Na to teď není čas! Ano, jsou zde muži, kteří tě chtějí zlikvidovat, ale já mezi ně nepatřím! Ale jednoho z nich jsem chytil. Teď je tady semnou a…“

„Poslals náhradu,“ přerušil ho Scofield. „Je mrtvá.

Nůž zasáhl ji, ne mě. Rána ani nemusela být moc hluboká.“

„Určitě jsi ji vyprovokoval. Tohle v plánu nebylo!

Ale marníme čas, kterého se nám zoufale nedostává.

Poslechni si muže, kterého ti dám k telefonu. Je z Amsterdamu. Má rozbitý ksicht a oči plné krve, ale mluvit ještě může.“ Vasilij přistrčil sluchátko k zajatcovým oteklým rtům, přiložil mu hlaveň ke spánku a přikázal: „Řekni mu to, Holanďane!“

„Přišla zpráva…“ Zraněný se dusil krví a strachem. „Do Amsterdamu, Prahy a Marseille.

Beowulf Agate je beznadějný případ. Když ho necháme naživu, hrozí nám smrtelné nebezpečí. Následovalo obvyklé upozornění na nutnost preventivních opatření, ale my jsme dobře věděli, o co jde. Lepší než prevence je odstranit samotný problém. Měli jsme se o Beowulfa postarat sami a zlikvidovat ho. Pro vás to přece není nic nového, Herr Scofield. Podobné rozkazy jste sám vydával a víte, že musí být splněny.“

Talejnikov odtáhl sluchátko, ale neustále mířil muži na hlavu „Slyšels. Do pasti, kterou jsi na mě nastražil, teď chtějí polapit tebe. Tví vlastní lidé.“

Na lince se rozhostilo ticho. Beowulf nic neříkal a Vasilijovi rychle docházela trpělivost. „Copak to nechápeš? Vyměnili si informace, jinak neměli šanci tohle místo objevit. Moskva informovala Američany!

Už ti to došlo? Využívají nás jako důvod pro likvidaci toho druhého. Oba jsme odsouzeni k smrti. Můj rozsudek rozeslali všem sovětským rezidenturám, civilním i vojenským. Vaše ministerstvo zahraničí postupuje poněkud delikátněji, analytici nenesou za tak protiústavní rozhodnutí žádnou odpovědnost. Pošlou prostě varování lidem, kteří sice kašlou na abstraktní ideologii, zato si mimořádně cení vlastních životů.“

Mlčení, které následovalo, Talejnikov už nesnesl a vybuchl.

„Sakra, co víc bys ještě chtěl? Amsterdam dostal za úkol tě vylákat. Neměl bys šanci. Pokusil by ses o únik jedním ze dvou možných alternativních východů.

V této chvíli na tebe čeká Praha na schodišti a Marseille u služebního výtahu. Chlapa z Prahy dobře znáš, Beowulfe. Mnohokrát jsi zaměstnal jeho nůž i pistoli.

Jestli se během patnácti minut neukážeš, přijdou si pro tebe do pokoje. Tak co ještě chceš?“

Scofield konečně promluvil. „Chci vědět, proč mi tohle všechno říkáš.“

„Přečti znovu můj vzkaz. Není to poprvé, co nás někdo zneužil. Děje se něco neuvěřitelného a ví o tom jen hrstka lidí ve Washingtonu a v Moskvě. Jenže nic neřeknou. Bojí se. Přiznání by mělo katastrofální následky.“

„Jaké přiznání? K čemu?“

„K tomu, že si obě strany najímaly vrahy.

Atentátníky. Trvá to už roky, celá desetiletí.“

„A co to má společného se mnou? Na tebe pochopitelně kašlu.“

„Dimitrij Jurijev.“

„Co je s ním?“

„Obvinili tě z jeho vraždy.“

„Lžeš, Talejnikove. Myslel jsem, že na to půjdeš chytřeji. Jurijev uvažoval o defekci. Ten mrtvý civilista byl můj kontakt, řídil jsem ho. Ta operace nese rukopis KGB. Mrtvý atomový fyzik je přijatelnější než vědec, který utekl na Západ. Opakuju, pojď si pro mě.“

„Děláš velkou chybu… Ale ne, na hádky teď nemáme čas. Chceš důkaz? Tak poslouchej. Doufám, že

ti uši slouží líp než mozek!“ Rus zastrčil pistoli za opasek. V pravé ruce držel sluchátko, levou sevřel Holanďanovi krk a stiskl ho jako ve svěráku. Palec se zabořil do hrtanu, prsty drtily měkkou tkáň, chrupavky i kosti. Muž z Amsterodamu sebou škubal v marné snaze zbavit se strašné bolesti a z hrdla se mu řinul nelidský jekot, který přešel do zmučeného nářku a utichl, když se nešťastník svalil v bezvědomí na podlahu. „Myslíš, že by se někdo dobrovolně podrobil tomu, co jsem právě udělal?“

„Měl na vybranou?“

„Jsi pitomý blázen, Scofielde! Klidně si chcípni, když si to tak přeješ!“ Vasilij v zoufalství potřásl hlavou; byla to reakce na ztrátu sebeovládání. „Ne… Ty nesmíš zemřít! Netušíš, o co tu jde, a já sám vím jen velmi málo, ale pokus se pochopit, co ti říkám.

Nenávidím tebe osobně, nenávidím všechno, co ztělesňuješ, ale v dané chvíli jsme snad jediní, komu se to může podařit. Musíme donutit jisté muže poslouchat a potom promluvit. Když z žádného jiného důvodu, tak proto, že se nás budou bát. Budou se bát toho, co víme.

A ten strach bude na obou stranách…“

„Co to sakra plácáš?“ skočil mu do řeči Scofield.

„Připravuješ pro KGB novou strategii? Myslíš, že za to

dostaneš velkou daču u Grasnova? Jenže já ti na to neskočím. Přijď si pro mě a uvidíš.“

„ Tak dost! “ zařval Talejnikov a podíval se na hodiny na stole, „zbývá ti jedenáct minut! Víš, kde hledat nezvratné důkazy. Jeden čeká na schodišti, druhý u služebního výtahu. Pokud ovšem nechceš poznat pravdu až v okamžiku, kdy budeš umírat ve svém pokoji. Jestli se pokusíš vyvolat zmatek, přitáhneš k sobě pozornost a nahraješ jim do karet, ale to ti snad říkat nemusím. Prahu možná poznáš, Marseille s největší pravděpodobností ne. Oba víme, že policii zavolat nemůžeš, ani riskovat, že ji zavolá vedení hotelu. Jdi si pro svůj důkaz, Scofielde! Přesvědč se, zda ti tvůj úhlavní nepřítel lže. Jestli přežiješ, o čemž

silně pochybuju, najdeš mě v pátém patře, pokoj pět-nula-pět. Budu čekat. Víc pro tebe udělat nemůžu.“

Vasilij praštil sluchátkem v hněvu do stejné míry pociťovaném jako hraném. Každý způsob, který Američanem otřese a donutí ho uvažovat, je dobrý.

Talejnikov teď potřeboval každou vteřinu. Řekl sice Beowulfovi že víc pro něho udělat nemůže, ale to nebyla pravda. Klekl si a strhl z bezvědomého Holanďana černý plášť.

Brandon zavěsil a mozek mu běžel na plné obrátky. Kdyby nebyl tak nevyspalý, kdyby neměl za sebou souboj na život a na smrt, kdyby Talejnikovova slova neskrývala tolik pravdy, rozhodovalo by se mu snadněji. Ale stalo se a on teď musí, stejně jako tolikrát v minulosti, přijmout skutečnost a uvažovat v rovině bezprostřední účelnosti.

Nejednou zažil, že si ho nezávisle na sobě vybraly za terč soupeřící frakce téhož tábora. Když má člověk co do činění s nejrůznějšími partyzány a odpadlíky, nakonec si na to zvykne, i kdy fyzická likvidace zase tak častým cílem není. Neobvyklé je jen načasování, ten souběh útoků z různých stran. Neobvyklé, ovšem ne nepochopitelné. Naopak, je to až příliš jasné.

Tak se to náměstkovi ministra zahraničí Danielu Congdonovi přece jen podařilo! Na první pohled bezkrevný byrokrat nakonec v sobě našel odvahu jednat podle svého přesvědčení a našel i prostředek v podobě Vasilije Talejnikova a jeho nenávisti k muži s krycím jménem Beowulf Agate. Existuje snad pádnější důvod pro porušení pravidel a likvidaci propuštěného agenta, jehož pokládá za nebezpečného? Existuje snad lepší motiv pro kontaktování Sovětů, kteří budou jenom rádi, když se obou mužů zbaví?

Tak průzračně jasná strategie, že ji mohl klidně vymyslet on sám nebo Talejnikov. Popření a údiv půjdou ruku v ruce, státníci v Moskvě a Washingtonu ostře odsoudí násilí, jehož se dopustili dva bývalí zpravodajští důstojníci, relikty minulé éry, kdy osobní nepřátelství často přehlušilo národní zájmy. Kristepane, jako by přímo slyšel ta prohlášení oděná do licoměrných frází a pronášená ústy mužů jako Congdon, kteří skrývají špinavé činy pod rouškou vznešených slov.

Scofielda hnětlo, že skutečnost dávala těm frázím za pravdu, že prohlášení nacházela oporu v Talejnikovově touze po pomstě. Přísahal jsem, že tě zabiju, Beowulfe, a jednoho dne to možná udělám.

„Jednoho dne“ je dnes a slovo „možná“ z Rusových úst postrádá smysl. Talejnikov chce Beowulfa pro sebe, nepřipustí, aby se mu do cesty připletli zabijáci zverbovaní a vyslaní byrokraty z Washingtonu či Moskvy. Až vydechneš naposled, budu se dívat, prohlásil Talejnikov před šesti lety. Myslel to vážně tehdy a myslí to vážně i dnes.

Samozřejmě zachrání nepřítele před střelami mužů z Marseille nebo Prahy, protože si pro něj schovává kulku sám. žádný trik není nesmyslný, žádná slova

přehnaná, jen když dostanou nenáviděného soupeře před mušku jeho pistole.

Už mě to unavuje, pomyslel si Scofield a odtáhl ruku od telefonu. Unavuje mě to věčné napětí, nekončící stres ze střídání tahů a protitahů. A dovedeno do důsledků, komu na tom ještě záleží? Krize, které si jiní ani nevšimnou. Na dva stárnoucí specialisty, kteří jsou jako buldoci odhodlaní připravit jeden druhého o život, dnes každý zvysoka kašle.

Brandon zavřel oči, sevřel pevně víčka a ucítil v koutcích vlhkost. Slzy únavy. Tělo i mysl měl totálně vyčerpané, ale nesměl se poddávat slabosti. Protože jemu na tom záleželo. Jestli má zemřít, a tato možnost vždycky číhala za nejbližším rohem –, nepošle ho na onen svět zabiják z Amsterdamu, Prahy nebo Moskvy.

Ti na něho nemají, nikdy neměli.

Podle Talejnikova mu zbývá jedenáct minut a dvě už uplynuly. Jeho pokoj se změnil v past, a pokud je muž z Prahy ten, koho Rus popsal, pak k přepadu dojde bez varování a s minimálním rizikem pro útočníky.

Vlastnímu použití střelných zbraní budou předcházet kuličky s nervovým plynem, jehož výpary všechny osoby místnosti ochromí. Taková je alespoň oblíbená taktika pražského vraha, který neponechává nic náhodě.

Bezprostředním úkolem je tedy únik z pasti.

Odchod chodbou ovšem nepřipadá v úvahu, možná ani otevření dveří. Jelikož se muži z Amsterdamu zjevně nepodařilo oběť vylákat, Praha a Marseille se s největší pravděpodobností přesunuli blíž k cíli. Pokud na chodbě nikdo není, jak naznačuje absence zvuků, nemají co ztratit. Nemusí tedy závěrečnou fázi odkládat, ale mohou ji naopak urychlit.

Prázdná chodba… Někdo na chodbě. Vzrušení lidé pobíhající sem a tam. Zmatek. Dav hraje většinou do rukou vrahům, ne oběti. Zejména za situace, kdy zabijáci mohou cíl identifikovat, kdežto on je všechny nezná. Na druhé straně oběť, která přesně ví, kdy a kde má k útoku dojít, může využít shromážděný dav k utajení útěku.

Úspěšný únik ovšem vyžaduje zmatek a změnu vzhledu. Alespoň drobnou, jen co by útočníky zmátla.

Bezhlavé střelbě se totiž musí za každou cenu vyhnout, aby nebyli dopadeni.

Osm minut. Možná méně. Teď záleží na přípravě.

Nezbytné pomůcky musí mít u sebe, protože až se dá na útěk, nebude se moci zastavit. Brandon netušil, jak dlouho a jak daleko bude nucen prchat, ale na to nyní myslet nemohl. Musí vyklouznout z pasti a uniknout

třem mužům, kteří jsou odhodláni ho zabít. Jeden z nich je nebezpečnější než druzí dva, které poslal Washington či Moskva Přišel totiž z vlastní vůle.

Brandon přiskočil k mrtvole na podlaze, odtáhl ji do koupelny a zavřel ji tam. Mosazným podstavcem lampy bušil do kliky tak dlouho, až se zámek zasekl.

Kdyby chtěl dveřmi někdo projít, musel by je vyrazit.

Oblečení nechá tady; nejsou na něm značky z čistírny ani jiné stopy, které by vedly přímo k Brandonu Scofieldovi. To pochopitelně neplatí pro otisky, ale jejich sejmutí a vyhodnocení chvíli trvá a do té doby bude dávno za horami, jestli se dostane z hotelu živy Jiná věc je ovšem diplomatický kufřík; obsahuje příliš mnoho nástrojů jeho řemesla. Zavřel víko, otočil kolečky kombinačního zámku a hodil kufřík na postel.

Pak si oblékl sako, vrátil se k telefonu a vytočil spojovatelku.

„Tady pokoj dvě stě třináct,“ zasípal ochraptěle.

„Nechci nikoho plašit, ale znám symptomy. Mrtvici jsem už jednou prodělal. Potřebuju lékařskou pomoc…“

Pustil sluchátko. Odrazilo se od hrany stolu a spadlo na podlahu.

10

Talejnikov si natáhl černý plášť a sklonil se pro šedý šál, stále ještě omotaný kolem Holanďanova krku.

Když si ho zasunul pod klopy, zvedl klobouk, který ležel vedle židle. Byl mu moc velký a musel natvarovat dýnko, aby mu neseděl na hlavě v tak podivném úhlu.

Cestou ke dveřím se zastavil u skříně.

„Zůstaňte, kde jste, a zachovejte naprosté ticho!“

oslovil důrazně mladou dvojici. „Budu na chodbě hned za dveřmi, a jestli něco uslyším, vrátím se a dopadne to s vámi bledě.“

Zabouchl za sebou a rozběhl se ke zdvižím, ale minul je a pokračoval na temný konec chodby, kde u šachty služebního výtahu stál pojízdný servírovací stolek. Pravou rukou vytáhl pistoli z opasku a zastrčil ji do kapsy, levou stiskl přivolávači tlačítko. Nad dveřmi se rozzářilo červené světlo; kabina se nacházela ve druhém patře. Muž z Marseille zaujal určené místo a čeká na Beowulfa.

Červené světlo zhaslo a za okamžik zablikala trojka, pak čtyřka. Vasilij se obrátil zády k posuvným dveřím výtahové šachty.

Kabina se otevřela, ale žádný zvuk neprozrazoval překvapení nebo náznak poznání černého převlečníku a šedého klobouku. Talejnikov se otočil s ukazovákem napjatým na spoušti, výtah byl prázdný.

Nastoupil a stiskem tlačítka poslal kabinu do druhého patra.

„ Pane? Haló, pane? Proboha, to je ten blázen z dvě stě třináctky!“ Vzrušený hlas spojovatelky se pronikavě nesl ze sluchátka na koberci. „Pošlete tam někoho! Já zavolám sanitku. Říkal něco o mrtvici…“

Spojení se přerušilo; začal chaos.

Scofield si stoupl ke dveřím, odemkl je a čekal. Za necelých čtyřicet vteřin uslyšel z chodby pádící kroky a výkřiky. Dveře se rozlétly a do pokoje vběhl recepční, následován mladším a rozloživším nosičem.

„Díky bohu, že nebylo zamčeno. Kde…“

Scofield přikopl dveře a zjevil se před oběma muži jako přízrak s automatickou pistolí v ruce. „Nikomu se nic nestane,“ oznámil klidně, „pokud mě na slovo poslechnete. Vy,“ ukázal na mladšího, „si svlékněte

sako a sundejte čepici. A vy,“ pokračoval k recepčnímu, „zavolejte spojovatelce a požádejte, aby sem nahoru poslala ředitele hotelu. Máte strach, nechcete se ničeho dotýkat, zdá se vám, že jsem mrtvý.“

Starší muž se zachvěl, násilím odtrhl oči od pistole a odklusal k telefonu. Předvedl vskutku přesvědčivý výstup, byl k smrti vyděšený. Sdělení zopakoval prakticky doslovně.

Brandon si vzal kaštanově hnědé sako se zlatými pruhy, které mu podával podsaditý nosič, svlékl si své vlastní a sbalil je pod paži. „Čepici,“ požádal stroze a bylo mu okamžitě vyhověno.

Recepční domluvil, ale když zabloudil očima k Brandonovi, zaječel do telefonu: „Pro smilování boží!

Pospěšte si a rychle sem někoho pošlete!“

Scofield na něho zamával pistolí. „Postavte se sem ke mně,“ zavelel a pak přikázal mladšímu: „Vlezte si do té skříně vedle postele. Pohyb!“

Nosič, kterému to poněkud pomaleji zapalovalo, několik okamžiků jenom nechápavě hleděl, ale pak spěšně poslechl a uchýlil se na vykázané místo.

Brandon pozpátku, aby měl recepčního stále na mušce, zacouval ke skříni a přikopl dveře. Pak zvedl mosaznou

lampu a houkl na nosiče: „Přesuňte se co nejvíc doprava! Rozumíte mi? Odpovězte!“

„Jo,“ zaznělo ze skříně tlumeně.

„Zaťukejte na dveře!“

Klepání zaznělo těsně u levé stěny, tedy po zajatcově pravici Scofield udeřil do kličky a urazil ji.

Pak zvedl zbraň s nasazeným tlumičem a vypálil do pravé poloviny dveří. „To byla kulka,“ oznámil věcně.

„Držte jazyk za zuby, ať uslyšíte cokoliv, jinak přiletí další.“

„Ach, bože můj…“

Ten chlap bude mlčet, i kdyby přišlo zemětřesení, pomyslel si Scofield. Vrátil se k recepčnímu a cestou vzal z postele diplomatický kufřík. „Kde jsou schody?“

„Půjdete k výtahům, odbočíte doprava a půjdete až

na konec chodby.“

„A služební výtah?“

„Na opačné straně. U výtahů zahnete…“

„Dobře mě poslouchejte,“ přerušil Brandon plačtivý výklad, „a pamatujte si, co vám řeknu. Každou chvíli sem přiběhne ředitel hotelu a možná i další lidé.

Až otevřu dveře, vyjdete na chodbu, zařvete, a myslím tím z plných plic, a pak poběžíte se mnou k výtahům.“

„ Ježíšikriste! Co mám říct?“

„Nechci po vás nic těžkého. Prostě zaječíte, že odsud chcete pryč. Provedení nechám na vás.“

„Kam půjdeme? Mám ženu a čtyři děti!“

„Blahopřeju. Kam půjdete vy, záleží na vás. Co třeba domů?“

„Cože?“

„Jak se odsud člověk nejrychleji dostane do haly k recepci?“

„Proboha svatého, to já nevím! “

„Výtahem to může trvat dlouho.“

„Schodiště? Schodiště! “ Zpanikařený recepční triumfálně zazářil, jako kdyby právě vynalezl perpetuum mobile.

„Dobře, vy se dáte po schodech,“ uzavřel Scofield a přitiskl ucho na dveře.

Z chodby k němu doléhaly tlumené, ale o to naléhavější hlasy, v nichž rozeznal slova policie a sanitka. Tři, možná čtyři muži.

Brandon prudce otevřel a vystrčil recepčního na chodbu. „Teď!“ zavelel.

Když se výtah v druhém patře otevřel, Talejnikov se znovu odvrátil, ale ani tady nikdo černý převlečník a nápadný klobouk nepoznal. Přesto se i tentokrát otočil s

rukou na pažbě pistole v pravé kapse. Muže z Marseille nikde neviděl, jen řady servírovacích stolků s hromadami nádobí, zbytků jídla a nedopité kávy po pozdní snídani.

Do chodby na druhém patře vedly dvoukřídlé lítací dveře s kruhovými zasklenými průhledy ve výšce očí.

Vasilij vyhlédl pravým okénkem.

Tam je! Muž v těžkém tvídovém obleku se plížil podél stěny ke křižovatce s chodbou, která vedla k pokoji číslo 213. Talejnikov se podíval na hodinky.

12.31. Čtyři minuty do útoku. Spousta času, pokud si ovšem Scofield zachoval chladnou hlavu. Potřebuje zastírací manévr k odvrácení pozornosti. Nejúčinnější by byl požár. Stačí vyhodit na chodbu povlak od polštáře nacpaný papírem a kusy hader a pak vyhlásit poplach. Vasilij uvažoval, jestli to Scofielda napadlo.

Něco ho skutečně napadlo. Nad jednou ze dvou kabin osobni zdviže se rozzářilo světlo, dveře se otevřely a do chodby vyběhli tři muži, kteří na sebe pokřikovali a vzrušeně gestikulovali. Jedním z nich byl ředitel hotelu, kterého se zjevně zmocňovala panika, druhý nesl černou brašnu, nejspíš lékař. Třetí příchozí měl urostlou postavu a v obličeji pod krátce střiženými

vlasy rozhodný výraz… Bezpochyby hotelový soukromý detektiv, usoudil Talejnikov.

Trojice proběhla kolem šokovaného muže z Marseille, který se spěšně odvrátil, a pokračovala dlouhou chodbou ke Scofieldovu pokoji. Francouz sáhl do kapsy a vytasil pistoli.

Na protějším konci chodby se rozlétly těžké dveře.

Vynořil se v nich zabiják z Prahy a kývl na francouzského společníka. V pravé ruce držel těžkou automatickou pistoli, v levé vejčitý předmět, který vypadal jako… Byl to granát. Ohnutý palec tiskne páčku, kolík pojistky vytažený!

A určitě nemá pouze jeden. Muž z Prahy je pochodující arzenál. Nedbá, kolik nevinných obětí zahyne, jen když dostane Beowulfa. Granát hozený do chodby, rychlý sprint doprostřed masakru, než se rozptýlí dým a usadí prach, a kulka do hlavy každému, kdo přežil, Scofieldovi pochopitelně jako prvnímu.

Bez ohledu na to, jaký plán si vymyslel, se Američan nechal zahnat do kouta, odkud není úniku.

Ledažeby se podařilo Pražáka zastavit, nejlíp tak, aby granát vybuchl přímo pod ním. Vasilij vytasil z kapsy pistoli a zatlačil do dveří před sebou.

Právě otvíral ústa k výkřiku, když uslyšel zaječení k smrti vyděšeného muže.

„Musím odsud pryč! Proboha, pusťte mě! Musím pryč! “

Následoval totální chaos. Z chodby vyběhli dva muži v uniformách hotelových zaměstnanců a na křižovatce se rozdělili. Jeden uhnul doprava a v běhu narazil do zabijáka z Prahy. Ten ho bezohledně odstrčil, přidal ránu pažbou a mávl na Francouze, ať postupuje dál chodbou.

Muž z Marseille ovšem nebyl, stejně jako jeho holandský kolega žádný blázen a dobře viděl granát v Pražákově ruce. Oba muži na sebe začali vztekle pokřikovat.

Dveře výtahu se zavřely.

Zavřely se a světlo nad nimi zhaslo. Kabina stála!

Boowulf Agate unikl z pasti.

Talejnikov vklouzl zpátky za dveře; v tom zmatku si ho naštěstí nikdo nevšiml. Zato si Praha a Marseille všimli výtahu a okamžitě si vzpomněli na druhého muže v kaštanovém saku, který klusal přímo za nosem bez náznaku paniky jako člověk, který přesně ví, co dělá, a pod levou paží nesl jakýsi balík. Oba zabijáci

hleděli na světelný ukazatel nad dveřmi a stejně jako Vasilij očekávali, že se rozsvítí R jako recepce.

Mýlili se. Ukazatel přeskočil na trojku a zhasl.

Co to Scofield provádí? Během několika vteřin se mohl dostat z hotelu a ztratit se v davu, který by ho spolehlivě ochránil. Pak si mohl vybrat z desítek, stovek bezpečných útočišť. Blázní, že zůstává vrahům na dostřel?

A pak Vasilij pochopil: Beowulf Agate jde po něm.

Opatrně vyhlédl kruhovým okénkem. Čech cosi vzrušeně vysvětloval. Potom Francouz přikývl a stiskl přivolávači tlačítko levého výtahu, zatímco muž z Prahy se rozběhl zpátky do chodby ke schodišti a vzápětí zmizel za dveřmi.

Talejnikov nutně potřeboval zjistit, na čem se ti dva domluvili. Mohl tak ušetřit cenné vteřiny, za předpokladu, že se to během vteřin dozví. Schoval pistoli do kapsy a rozrazil lítačky. Šál si vyhrnul až k ústům, stříšku klobouku stáhl do čela a zakryl si tak dobrou polovinu obličeje.

„ Qu’est-ce que vous avez trouvé, par hasard? “

zakřičel.

Rychlost, s níž se nečekaně objevil, převlek v podobě černého kabátu v kombinaci s šedými doplňky a

francouzská věta, vyslovená s hrdelním přídechem tak charakteristickým pro Holanďany, již dost rozrušeného muže z Marseille dokonale zmátly. Ostatně není divu, že pod maskou nepoznal svého společníka, s nímž se poprvé setkal v kavárně krátce před zahájením akce.

Rozběhl se k Talejnikovovi a horečně drmolil ve své mateřštině, až slova splývala v sotva srozumitelný blábol.

„Co děláte tady? Takový blázinec jsem v životě neviděl! V Beowulfově pokoji křičelo několik mužů a potom vyrazili dveře. Utekl nám! Praha právě…“

Francouz se v šoku zarazil, když uviděl obličej před sebou. Vasilij vymrštil paži, sevřel ruku se zbraní a zkroutil ji tak silně, ž6 muž z Marseille zaječel bolestí a pustil pistoli. Talejnikov ho při špendlil ke zdi, vrazil mu koleno do rozkroku, levou rukou uchopil pravý ušní boltec a trhl.

„Praha právě co? Máš na odpověď přesně jednu vteřinu!“ Další uder kolenem do varlat. „ Mluv! “

„Chceme postupovat… nahoru…,“ cedil Francouz zaťatými zuby, celý zkroucený bolestí. „Patro po patře… na střechu.“

„Proč?“ Proboha, blesklo Vasilijovi hlavou, vědí i o střeše! Kovové potrubí vzduchotechniky tam spojuje

hotel se sousední budovou. Koleno narazilo do rozkroku jako parní buchar.

„ Proč! “

„Podle Prahy si Scofield myslí, že máte v ulicích svoje lidi…, že hlídají vchod do hotelu. Počkáme, až

přijede policie… Zmatek… Nastražil něco v pokoji…

Proboha, přestaňte! “

Talejnikov praštil Francouze pažbou jeho vlastní zbraně do lebky těsně nad spánkem. Z rány vytryskla krev a zabiják se v bezvědomí zhroutil. Vasilij pustil bezvládné tělo a nechal je sklouznout podél zdi tak, aby zůstalo ležet v místě křižování chodeb. Připravil tak každému, kdo vyjde z pokoje 213, další nečekaný zážitek. Panika ještě vzroste a zatím poplynou nesmírně cenné minuty.

Na patře zastavil výtah přivolaný Francouzem.

Talejnikov skočil do kabiny, jejíž dveře se začaly zavírat v okamžiku, kdy z čísla 213 vyběhli dva krajně rozrušení muži. Jeden z nich byl ředitel hotelu. Když

uviděl Francouze zhrouceného v kaluži krve, pronikavé zaječel.

Scofield si svlékl pruhované kaštanové sako, spolu s portýrskou čepicí je odhodil do kouta a oblékl si

vlastní. Výtah zastavil v třetím patře a Brandon ztuhl, do kabiny nastoupila tělnatá pokojská s hromadou ručníků. S úsměvem ho pozdravila, ale odpověděl jí pouze upřený pohled. Dveře se zavřely a výtah vyjel do čtyřky, kde žena vystoupila. Brandon spěšně natáhl ruku a stiskl tlačítko šestého, nejvyššího patra.

Jestli to bude jen trochu možné, pokusí se alespoň část této šílené záležitosti definitivně vyřídit. Neuteče z hotelu jen proto, aby musel dál prchat, svírán obavami, kde na něj čeká další nastražená past. Talejnikov je v hotelu. Víc vědět nepotřebuje.

Pokoj pět-nula-pět. Číslo mu nepřítel sdělil po telefonu a dodal, že bude čekat. Brandon usilovně pátral v paměti, zda ty cifry neskrývají zapomenutý kód, ale na žádný si nevzpomněl. Navíc pochyboval, že by si Rus napíchl vlastní hnízdo.

Pět, Nula, Pět.

Pět, Smrt, Pět?

Čekám na tebe v pátém patře. Jeden z nás zemře.

že by to bylo tak jednoduché? že by se Talejnikov omezil na pouhou výzvu k souboji? že by natolik podlehl poraněné pýše nebo vyčerpání, až se nezmohl na nic jiného než na označení místa konečného zúčtování?

Pro Kristovy svaté rány, tak ať už to máme konečné z krku! Jdu za tebou, Talejnikove! Možná jsi dobrý, ale na muže, kterému říkáš Beowulf Agate, nemáš!

Výtah zastavil v šestém patře a Brandon zatajil dech, když do kabiny nastoupili dva muži v drahých oblecích. Mluvili o ziscích a ztrátách a největší starosti jim dělala loňská výsledovka. Oba po něm přejeli očima a znechuceně se odvrátili. Ani se jim nedivil; třídenní strniště, oči podlité krví. Sklopil hlavu a pevně sevřel rukojeť kufříku. Když se dveře začaly zavírat, vtlačil se s jednou rukou v kapse do mezery.

„Promiňte,“ zamumlal. „Moje patro.“

Dlouhá chodba před ním, čtyři podlaží nad apartmány 211 a 213, zela prázdnotou. Za dvojitými dveřmi s kruhovými průhledy vzadu vpravo se nacházel služební výtah. Jedno křídlo se právě zavřelo, protože se lehce chvělo. Scofield povytáhl pistoli, ale pak ji zase zasunul, když za dveřmi zacinkal porcelán. Pokojová služba odváží použité nádobí. Kdyby se tam skrýval vrah, jistě by si dal pozor, aby nezpůsobil hluk. Vlevo směrem ke schodišti dokončila pokojská úklid. Zavřela dveře a unaveně tlačila vozík k vedlejším.

Pět, nula, pět.

Pět, smrt, pět.

Jestli se mají opravdu setkat v pátém patře, pak se nachází nad ním a vyvýšené postavení vždycky znamená výhodu. Jenže odsud nic nevidí a čas rychle odtikává. Napadlo ho, zda by nemohl oslovit pokojskou a využít ji jako předsunutou hlídku, ale rychle tu myšlenku zavrhl. Jeho zanedbaný vzhled takový postup předem odsuzoval ke krachu. A nejen tento, vylučoval řadu jiných. Jenže holení byl luxus, který si nemohl dovolit. Během čekané narůstaly jindy všední maličkosti do hrozivých rozměrů a nabývaly mimořádnou důležitost. A on je tak unavený.

Služební výtah použít nemohl, omezený uzavřený prostor, který se dá navíc snadno znehybnit a izolovat.

Schodiště nevypadalo o moc nadějněji, ale Brandon měl na své straně drobnou výhodu, pokud z něj nevede východ na střechu, schodiště v tomto podlaží končí.

Dravci se také snášejí na kořist střemhlav, nikdy neútočí zespodu.

Jenže žraloci ano.

Odvrátit pozornost. Jakýmkoliv způsobem. O

žralocích je známo, že se vrhají i na neživé předměty, třeba na plující trosky.

Brandon rázně vykročil k těžkým dveřím u schodiště. Když míjel vozík pokojské, sebral z něj čtyři skleněné popelníky a nastrkal si je do kapes.

Diplomaticky kufřík si přitiskl k hrudi.

S co nejmenší hlukem stiskl kliku a otevřel těžké ocelové dveře. Držel se těsně u stěny, hleděl dolů a napínal uši, jestli nezaslechne nepřítele.

Byl tam. O několik podlaží pod ním se ozvaly kroky, podrážky pleskající o betonové schody. Pak utichly a Scofield znehybněl. Zvuky, jež následovaly, ho ovšem načisto zmátly. Několik rychlých pohybů, skřípání kovu o kov. Co to má znamenat?

Brandon se ohlédl nahoru ke dveřím, jimiž právě prošel, a pochopil. Schodiště sloužilo především jako požární východ a dveře se daly otevřít jen zevnitř.

Chybějící klika na vnější straně účinně bránila zlodějům ve snadném přístupu do hotelu. Ten člověk dole pod ním se pokouší plochým kovovým nebo plastovým předmětem zachytit západku a otevřít si.

Tímto způsobem lze překonat většinu požárních dveří.

Skřípání ustalo; cesta byla volná.

Ticho.

Dveře se přibouchly. Scofield se opatrně přiblížil k okraji schodiště a nahlédl dolů, ale kromě Zábradlí,

které se lomilo v pravých úhlech a mizelo ve tmě, nic neviděl. Veleopatrně kladl nohu před nohu, až přes podestu dorazil na páté patro.

Pět-nula-pět. Bezvýznamná číslice, bezúčelná verbální komplikace.

Talejnikovova taktika už byla jasná. A logická.

Brandon by ji na jeho místě také použil. Když propukl zmatek, Rus čekal v hale a pozoroval výtahy, a když se nepřítel neukázal, mohl oprávněně předpokládat, že Beowulf Agate má odříznutou ústupovou cestu a horečně hledá, kudy z pasti ven.

Teprve až si Talejnikov bude zcela jistý, že mu oběť neunikla na ulici, zahájí poslední etapu štvanice a vyrazí za kořistí do dlouhých chodeb. V napřažené ruce zbraň, prst na spoušti, oči vyhlížejí pohyblivý terč.

Jenže Rus nemůže začít s vyčišťovací fází seshora, nýbrž dole v hale, kterou si zvolil jako dočasné stanoviště. Tato volba ho ovšem připravila o výhodu výšky, která je na schodech stejně důležitá jako v kopcovitém terénu. Scofield položil kufřík na zem a vytáhl z kapsy dva skleněné popelníky. Čekání pomalu končí, každou minutou přijde rozuzlení.

Dveře pod ním se s rachotem otevřely a Brandon hodil první popelník do mezery mezi zábradlím.

Šachtou z betonu a oceli se rozlehlo řinčení rozbitého skla.

Spěšné kroky, tupý náraz těla na stěnu. Scofield přiskočil k otevřenému prostoru a odhodil druhý popelník. Sklo zařinčelo a kolem zábradlí se mihla postava. Vystřelil. Nepřítel vykřikl a uskočil mimo linii palby.

Scofield se tiskl ke zdi a sestoupil o tři schody níže.

Zahlédl lidskou nohu a znovu stiskl spoušť. Kulka se se zahvízdnutím odrazila od ocelového zábradlí a zaryla se do betonu. Minul. Rus je sice raněný, ale pořád smrtelně nebezpečný.

Náhle se ozval jiný zvuk. Zvenčí. Sirény.

Vzdálené, ale rychle se přibližovaly. A hlasy. Tlumené ocelovými požárními dveřmi, ale srozumitelné. Na chodbách se pohybovali muži udílející rozkazy.

Škála možností se rychle zužovala a naděje na únik pronikavě klesala s každým novým zvukem. Musí to skončit. Sotva zbývá čas na poslední výměnu. Stovky lekcí z minulosti se slily v jednoduchou poučku. Musíš nepřítele donutit, aby vystřelil jako první a odhalil tak svou pozici. To znamená nabídnout mu část těla jako zdánlivě snadný cíl. Riskuješ sice zranění, ale co na tom, když si zachráníš život?

Vteřiny rychle plynuly; alternativní řešení neexistovalo.

Brandon vytáhl z kapsy zbylé dva popelníky a přehodil je přes zábradlí. Rychle sestupoval a při prvním zařinčení skla udělal rozmáchlou piruetu, takže se jeho levá paže a rameno ocitly na okamžik před ústím Rusovy pistole. Zbraň střelbě samozřejmě nevystavil, tu si chránil pro vlastní útok.

Svislou šachtou zaburácely dva ohlušující výbuchy.

Kulka mu vystřelila pistoli z ruky! Z pravé ruky!

Bezmocně zíral na zbraň, která mu vypadla z bezvládných prstů, na krvavou skvrnu, jež se rozlévala po dlani, a v uších mu doznívaly nárazy projektilu do ocelového zábradlí.

Odzbrojila ho zbloudilá odražená střela. Zabila ho vlastně ozvěna. Automatický browning klapal po schodech. Scofield se po něm vrhl, ale už když se odrazil, věděl, že se fatálně opozdil. Zabiják pod ním se napřímil, široké ústí hlavně se hrozivě zvedlo a zamířilo mu na hlavu.

To není Talejnikov! To není obličej, jenž by poznal mezi tisícovkou fotografií, tvář, kterou dlouhé roky nenávidí!

Nájemný vrah z Prahy. Tak často ho použil při obraně zájmů svobodného světa, a teď ho ten chlap zabije!

V mozku se mu překryly dvě myšlenky. Poslední v životě. Vděk za to, že smrt přijde rychle, a úleva, že připravil Talejnikova o trofej.

„Všichni děláme svou práci,“ ušklíbl se muž z Prahy a sevřel třemi prsty pažbu pistole. „Tos mě naučil ty, Beowulfe.“

„Nemáš nejmenší šanci na útěk.“

„Zapomínáš vlastní poučky. ‚Odhoď zbraň, odpluj s davem.‘ Neboj, já se odsud nějak dostanu. Zato ty ne.

Kdybys přežil, spousta lidí by kvůli tomu zemřela.“

„ Padaždi! “ Hlas zaburácel shora a nepředcházel mu zvuk otevíraných dveří. Muž, který vykřikl, vstoupil na scénu tiše a rychle jako had. Zabiják z Prahy uskočil stranou a snažil se otočit velkorážnou pistoli k novému nepříteli. Na vrcholu schodiště se objevil Vasilij Talejnikov.

Rus mu jediným výstřelem provrtal čelo. Mrtvý Čech se zhroutil na Scofielda, který se vrhl za svou zbraní, zvedl ji z betonu a plynule pokračoval v pohybu kolem zalomeného zábradlí, kde se překulil na další řadu schodů a zuřivě střílel směrem vzhůru na agenta

KGB. Nepřipustí, aby ho Talejnikov zachránil před Prahou jen proto, aby získal vytouženou trofej.

Až vydechneš naposled, budu se dívat…

Tak tady ne! Ne teď! Ne, dokud se můžu pohybovat! A pak se najednou pohybovat nemohl.

Náraz přišel nečekaně a Scofieldovi se zdálo, že se mu hlava rozpadla na dvě poloviny. Oči mu oslepily mihotavé bílé blesky, které se mísily s rámusem totálního chaosu. Sirény, hlasy, výkřiky odkudsi ze vzdálených hlubin propasti.

Jak se kutálel ze schodů, aby unikl mimo dosah Rusovy palby, narazil hlavou do hrany ocelového sloupku zábradlí. Odražená kulka, ozvěna, neosobní kus železa. Takové milníky ho doprovázejí cestou na věčnost.

Viděl sice rozostřeně, ale nemohl se mýlit.

Mohutný Rus se řítil po schodech k němu. Brandon se pokusil zvednout zbraň, kterou stále svíral v dlani, ale už to nedokázal. Na ruku dopadla těžká bota a drtila ji, až musel pistoli pustit.

„Tak dělej,“ zašeptal Scofield. „Skoncuj to. Vyhrál jsi jen díky náhodě. Jinak bys mě totiž nedostal.“

„Nic jsem nevyhrál! O takové vítězství nestojím.

Vstávej! Hoď sebou! Hotel se hemží policajty. Každou vteřinou je máme na krku.“

Brandon cítil, jak mu silné ruce pomáhají vstát a kladou jeho paži kolem mohutné šíje, aby se mohl opřít o rameno jako skála. „Co to sakra děláš?“ Nebyl si jistý, zda ta slova vyšla z jeho úst; bolest mu zastřela smysly.

„Jsi zraněný. Rána na krku je jen povrchové škrábnutí, ale máš rozbitou hlavu a netuším, jestli ti nepovolila lebka.“

„Cože?“

„Existuje východ. Používal jsem tenhle hotel jako mrtvou schránku dva roky a znám v baráku každý centimetr. Snaž se! Pomoz mi! Pohni těma zatracenýma nohama! Musíme na střechu!“

„Můj kufřík…“

„Mám ho.“

*

Ocitli se v temné kovové kleci, jejíž žebrované stěny rachotily pod nápory ledového větru, a pomalu se vlekli kupředu.

„Tohle je hlavní vzduchové potrubí,“ vysvětloval Talejnikov tiše, aby je neprozradila zesílená ozvěna.

„Klimatizace je společná pro hotel a vedlejší kancelářskou budovu, která patří stejné firmě.“

Scofield s úlevou zjišťoval, že mu mozek postupně začíná normálně fungovat. Pohyb, byť pomalý, vyžadoval neustálý přísun signálů do svalů na nohou a rukou. Rus roztrhl svůj šál podélně na dvě poloviny; jednou mu ovázal hlavu, druhou krk. Krvácení se tím sice úplně nezastavilo, ale rozdíl byl přímo hmatatelný.

Brandon tedy vnímal, co se s ním děje, ale rozhodně by nemohl říct, že situaci chápe.

„Zachránils mi život. Chci vědět proč.“

„Tiše! Ne tak nahlas!“ sykl varovně důstojník KGB. „A nezastavuj se.“

„Chci odpověď!“

„Už jsi ji slyšel.“

„Nezněla moc přesvědčivě.“

„My dva žijeme ve lži. Nedokážeme rozpoznat pravdu.“

„Od tebe nic jiného než lež nečekám.“

„Za několik minut ti dám možnost rozhodnout se podle vlastní úvahy.“

„Jak to myslíš?“

„Za chvíli dorazíme na konec potrubí. Ústí do světlíku ve střešní nástavbě asi tři metry nad podlahou.

Seskočíme a snadno sejdeme dolů na ulici, pokud ovšem bude střecha prázdná. Záleží na každé vteřině.

Jestli narazíme na nějaké lidi, budeme se jich muset zbavit. Ale ne je zabít. Stačí, když je vyděsíme. Miř jim nad hlavy.“

„ Cože? “ vyhrkl Scofield užasle.

„Ano, vrátím ti tvou zbraň.“

„Zabils mou ženu.“

„A ty mého bratra. Ještě předtím nám vaše okupační armáda vrátila tělo mladé dívky… Byla ještě dítě… Miloval jsem ji jako nikoho v životě. Nebyl to příjemný pohled.“

„O tom nic nevím.“

„Teď už víš. Tak se rozhodni.“

Čtvercový otvor zakrytý ocelovou mříží byl asi metr dvacet široký a pod ním se rozkládala rozlehlá spoře osvětlená místnost, která podle srovnaných beden a krabic sloužila jako provizorní skladiště. Nikde nikdo.

Talejnikov vrátil Scofieldovi pistoli a začal ramenem

uvolňovat mříž z úchytů. Za okamžik dopadla s řinkotem na betonovou podlahu. Rus chvíli počkal, jestli hluk někoho nepřivolá. Nepřivolal.

Otočil se, spustil nohy z otvoru, vzepřel se o okraj potrubí a chystal se seskočit, ale strnul s hlavou a rameny v tunelu, když uslyšel podivné zvuky, zprvu tiché, ale stále zřetelnější. Krok… šoupnutí. Krok…

šoupnutí. Krok… šoupnuti. Krok… Talejnikov visel za ruce nad podlahou.

„Dobrý den, soudruhu,“ pozdravil hlas rusky. „Od Rigy už chodím o hodně líp, nemyslíš? Dali mi umělou nohu.“

Brandon se stáhl do temného stínu tunelu. Pod ním stál vedle velké dřevěné bedny muž opřený o hůl.

Mrzák, který měl v pravé nohavici místo nohy dřevěnou protézu, vytáhl z kapsy pistoli a pokračoval v projevu.

„Mám tě dobře přečteného, kamaráde. Byl jsi opravdu velký a schopný učitel. Poskytl jsi mi celou hodinu, abych si mohl prohlédnout tvé doupě. Věděl jsem, že si z možných únikových cest vybereš právě tuto. Promiňte, pane učiteli, ale bohužel si nemůžeme dovolit nechat vás naživu.“ Chromý mrzák pozvedl zbraň.

Scofield vystřelil.

Vběhli do uličky, která ústila do Nebraska Avenue naproti hotelu. Oba se opřeli o cihlovou zídku a ztěžka oddechovali, jejich oči bedlivě pozorovaly okolí.

Vchod do hotelu blokovaly policejní hlídkové vozy se zapnutými majáčky a propouštěly pouze sanitky.

Záchranáři vynesli dvoje nosítka; těla na nich byla zakryta bílou plachtou. Na třetích Talejnikov poznal podle krvavé skvrny na čele mrtvolu zabijáka z Prahy.

Uniformovaní strážníci drželi v uctivé vzdálenosti zástup čumilů, zatímco jejich velitelé pobíhali sem a tam a štěkali do vysílaček rozkazy určené neviditelným příjemcům.

Kolem hotelu vznikla neprostupná síť. Všechny východy byly uzavřeny, všechna okna pod dohledem odstřelovačů rozmístěných na střechách okolních budov.

„Až nabereš trochu sil,“ zasípal Talejnikov do lapání po dechu „vmísíme se do davu a přesuneme se o několik bloků dál, kde si můžeme bez rizika zastavit taxi. Upřímně však přiznávám, že vůbec nevím, co dál.

A hlavně kam.“

„Ale já to vím,“ řekl Scofield a odstrčil se od zídky. „Měli bychom se pohnout, než se ten zmatek

uklidní. Policisté brzy začnou pročesávat okolí. Po takové přestřelce budou hledat zraněné.“

„Ještě moment,“ zastavil ho Talejnikov. „Před třemi dny jsem seděl v náklaďáku, který vyjížděl ze Sevastopolu k horám. Tehdy jsem přesně věděl, co ti řeknu, až se setkáme. Teď ti to povím. Buď jeden druhého zabijeme, Beowulfe, nebo si promluvíme.“

Scofield se na Rusa pátravě zahleděl. „Můžeme obojí. Jdeme.“

11

Chata se nacházela v hornaté části státu Maryland a ležela na břehu řeky Patuxent, obklopena ze tří stran poli a lesy. Od nejbližšího obydlí ji dělily dva kilometry a příjezd vedl po hrbolaté polní cestě, po níž by se žádný taxikář nepustil. Taky o to žádného nežádali.

Brandon zavolal na íránské velvyslanectví neregistrovanému agentovi SAVAK, který měl na starosti sledování obchodu s drogami a studenty na výměnném pobytu a jeho odhalení by bylo benevolentnímu šáhovi značně nepříjemné. Na placeném parkovišti na K Street pak na ně čekal automobil z půjčovny s klíčky pod rohožkou na podlaze.

Chata patřila jistému profesorovi politologie v Georgetownu, skrytému homosexuálovi, s nímž se Scofield seznámil, když odstranil z jeho osobní složky část údajů, které neměly nic společného s vědcovou schopností vyhodnocovat utajovaná data pro ministerstvo zahraničí. Brandon ji za svých návštěv Washingtonu často používal, zejména když potřeboval

zmizet z dosahu kancelářských byrokratů, a obvykle si přiváděl dámskou společnost. Stačil jeden telefonát profesorovi a ten bez dalších otázek pouze oznámil, kam schoval klíč. Dnes odpoledne visel na hřebíku pod stříškou nad dveřmi, druhý šindel zprava, a z žebříku na něj Scofield snadno dosáhl.

Interiér si majitel zařídil v rustikálním stylu. Těžké trámy, bíle nalíčené stěny, červeně kostičkované závěsy, prostý nábytek s prošívanými přehozy. Vedle kamenného krbu stály až do stropu vysoké police plné knih, jejichž různě zbarvené hřbety dodávaly místnosti útulnou osobitost.

„Vzdělaný muž,“ poznamenal Talejnikov, když si prohlížel tituly.

„Velmi,“ potvrdil Scofield a zapálil plynová kamínka. „Sirky leží na krbové římse a třísky jsou nachystané. Můžeš rozdělat oheň.“

„Jak ohleduplné k návštěvníkům,“ ocenil Rus.

Vzal krabičku, klekl si a škrtl.

„Součást nájemného,“ vysvětlil Scofield. „Každý, kdo chatu použije, vyčistí krb a nachystá dřevo na podpal.“

„Součást nájemného? A co ještě k němu patří?“

„Jediná podmínka: mlčet. O místě i majiteli.“

„Praktická domluva.“ Talejnikov ucukl rukou, když suché třísky okamžitě vzplály.

Scofield nastavil oheň v plynových kamnech, spokojen, že fungují. Pak se otočil k Rusovi. „Nechci o ničem mluvit, dokud se nevyspíme. Možná se ti to nebude zamlouvat, ale tak to prostě bude.“

„Nemám námitek. Nemyslím, že bych teď dokázal jasně uvažovat, a to musím, až si promluvíme. Řekl bych, že jsem toho naspal ještě míň než ty.“

„Před dvěma hodinami jsme mohli jeden druhého zabít.“ Scofield bez hnutí pozoroval Rusa. „Neudělali jsme to.“

Talejnikov mu oplatil upřený pohled. „Dokonce jsme v tom zabránili jiným.“

„Což ruší veškeré vzájemné závazky mezi námi dvěma.“

„žádné neexistují,“ souhlasil Rus. „Domnívám se však, že až si promluvíme, uvědomíš si, že máš jistou povinnost.“

„Možná, i když o tom pochybuju. Ty se snad s Moskvou smíříš, ale já Washingtonu dnešní události neodpustím. A mohu s tím něco udělat. V tom asi spočívá rozdíl mezi námi.“

„V zájmu nás obou, v zájmu všech doufám, že se nemýlíš.“

„Nemýlím. A teď se jdu vyspat.“ Scofield ukázal na pohovku u zdi. „Je rozkládací. Polštáře a přikrývky jsou tamhle ve skříni. Já se uchýlím do ložnice.“

Zamířil k pokoji, ale na prahu se zastavil „Mimochodem, dveře budou zamčené a mám velmi lehké spaní.“

„Tuhle vlastnost máme samozřejmě společnou,“

řekl Talejnikov. „Z mé strany se nemáš čeho bát.“

„Tebe jsem se nikdy nebál,“ konstatoval Brandon suše.

Scofield zaslechl tiché praskání. Otočil se pod dekou, uchopil automatickou pistoli položenou vedle kolena a přehodil nohy přes okraj postele, připraven k útoku i k obraně.

Pokoj byl prázdný. Oknem pronikalo dovnitř bezbarvé měsíční světlo a dodávalo místnosti nádech tajemná. Vyčerpaný Brandon spal tak tvrdě, že mu okamžik trvalo, než si uvědomil, kde je, ale jakmile došlápl na podlahu, věděl už, že ve vedlejším pokoji je jeho úhlavní nepřítel. Podivný nepřítel, který mu

zachránil život a jemuž o několik minut později zachránil život zase on.

Pohled na svítící ciferník náramkových hodinek mu prozradil, že je čtvrt na pět. Spal bez přerušení třináct hodin a tíha v rukou a nohou, vyschlé hrdlo a drsné vlhko v očích napovídaly, že se v posteli moc nehýbal. Chvíli seděl na posteli a zhluboka dýchal chladivý noční vzduch. Položil zbraň na prostěradlo, protřepal si ruce a procvičil prsty a pak se ohlédl k zamčeným dveřím.

Talejnikov už byl vzhůru a zapálil oheň v krbu, praskavé zvuky, které ho probudily, vydávalo hořící dřevo. Scofield se rozhodl setkání s Rusem ještě o několik minut odložit. Svědil ho obličej a pod několikadenním strništěm mu pod bradou naskočila nepříjemná vyrážka. V koupelně je návštěvám k dispozici holicí souprava; už se těšil, až se uvede do civilizovaného stavu a vymění si čtrnáct hodin staré obvazy na hlavě a na krku, čímž dále odsune rozhovor s bývalým, uprchlým?, stratégem KGB. Netušil, o čem s ním chce mluvit, a nehodlal se do ničeho namočit, avšak události a rozhodnutí posledních dnů jasně naznačovaly, že už se do té hry zapletl. Rána na krku pálila a v hlavě mu tupě bušilo.

Sedm minut po půl páté odemkl a vešel do obývacího pokoje, Talejnikov stál před krbem a upíjel z hrnku kouřící tekutinu.

„Omlouvám se, jestli tě ten oheň vzbudil,“ řekl Rus. „Nebo otevírání a zavírání hlavních dveří. Slyšel jsi je?“

„Zhasla nám kamna,“ poznamenal Scofield, když

se podíval na hlavní zdroj tepla v chatě a neviděl plameny. „Nejspíš došel plyn.“

„Proto jsi byl venku?“

„Ne. Potřeboval jsem si ulevit. Nevím, kde je tady záchod.“

„Zapomněl jsem ti to říct.“

„Slyšel jsi mě vycházet?“

„To je kafe?“ Brandon ukázal na hrnek.

„Ano,“ odpověděl Talejnikov. „Zlozvyk, který jsem převzal od Západu. Váš čaj nemá žádný charakter.

Konvice je na plotně.“ Důstojník KGB ukázal k přepážce, za níž stály seřazeny podél stěny elektrický sporák, umývadlo a lednička. „Divím se, že jsi necítil vůni čerstvě uvařené kávy.“

„Zdálo se mi, že ji cítím,“ zalhal Scofield a zamířil ke konvici na vařiči, „ale jen slabě.“

„Takže tím by ta dětinská přestřelka mohla skončit.“

„Byla dětinská a mohla,“ souhlasil Scofield a nalil si kávu do hrnku. „Celou dobu tvrdíš, že si se mnou potřebuješ promluvit. Můžeš začít.“

„Nejdřív ti položím otázku. Slyšel jsi někdy o organizaci zvaná Matarese?“

Scofield se zamyslel a přikývl. „Nájemní političtí zabijáci. Sídlili na Korsice. Řídila ji tak zvaná rada.

Organizace byla založena někdy počátkem století a zanikla po válce koncem čtyřicátých let. Co je s ní?“

„Nezanikla, jen se stáhla hlouběji do ilegality a zůstala na čas nečinná, ale v šedesátých letech se znovu probudila a od té doby působí nepřetržitě až do dneška.

Podařilo se jí infiltrovat nejdůležitější vládní instituce v Sovětském svazu i ve Spojených státech. Jejím konečným cílem je ovládnutí obou našich zemí.

Matareseova rada nese odpovědnost za vraždu generála Blackburna a Dimitrije Jurijeva.“

Brandon se napil kávy a díval se na Rusa přes okraj hrnku. „Jak to víš? A proč tomu věříš?“

„Vím to od starce, který toho v životě viděl a zažil víc než my dva dohromady. Věřím mu. Byl jedním z

mála, kdo přiznal, že měl co do činění s Matareseovou radou.“

„ Viděl? Přiznal? Minulý čas?“

„Zemřel. Když umíral, poslal pro mě. Chtěl, abych to věděl. Měl přístup k informacím, k jakým se my dva za žádných okolností nemůžeme dostat.“

„Kdo to byl?“

„Alexej Krupský. Je mi jasné, že to jméno ti nic neříká, takže ti vysvětlím, kdo…“

„Ale říká,“ přerušil Rusa Scofield, který si zatím přisunul židli ke krbu a posadil se. „Alexej Krupský, bílá kočka z Krivého Rogu. Istrebitěl. Poslední likvidátor deváté správy KGB. Myslím samozřejmě původní devítku.“

„Nastudoval sis školní úkol opravdu dobře. Ale čemu se divím u člověka z Harvardu, že?“

„Takový školní úkol bývá často užitečný.

Krupského před dvaceti lety odstavili. Domníval jsem se, že pokud vůbec žije, vegetuje někde u Grasnova.

Nikdy by mě nenapadlo, že působí jako konzultant, kterého potentáti z Kremlu krmí důvěrnými informacemi. Té tvé historce moc nevěřím.“

„Klidně jí věř.“ Talejnikov se posadil naproti Scofieldovi. „Neinformovali ho ‚potentáti‘ v množném

čísle, pouze jeden člověk. Jeho syn. Třicet let přežil všechny bouře v politbyru a před šesti roky se stal generálním tajemníkem komunistické strany a předsedou vlády sovětského svazu.“

Scofield položil hrnek na podlahu a pátravě se na Rusa zahleděl. Viděl obličej ostříleného lháře, zkušeného profesionálního lháře, nikoli však lháře náturou, který teď mluvil pravdu. „Krupského syn že je generální tajemník strany? Přiznávám, že mě to…

šokuje.“

„Pro mě to taky byl šok, ale když se nad tím zamyslíš, zas tak nemožné to není. Na každém kroku měl spolehlivé vedení, chráněn sbírkou otcových…

řekněme memorabilií. Čistě hypoteticky se to mohlo stát i u vás. Předpokládejme, že by měl zesnulý John Edgar Hoover politicky ambiciózního syna. Kdo by mu mohl stát v cestě? Hooverova sbírka tajných kompromitujících dokumentů by mu vydláždila každou cestičku, i tu do Oválné pracovny. Jiná krajina, stejné stromy. Ode dne, kdy senátoři předali Řím Caligulovi, se toho moc nezměnilo.“

„Co ti Krupský řekl?“

„Vesměs věci, kterým jsem nevěřil, dokud jsem si nepromluvil s několika bývalými členy politbyra. Jeden

vyděšený stařec je potvrdil, jiní iniciovali plán, jehož

cílem byla moje likvidace.“

„Tvoje…?“

„Ano. Likvidace Vasilije Vasilijeviče Talejnikova, hlavního stratéga KGB. Popudlivého stárnoucího experta, který už má možná své nejlepší roky za sebou, ale jeho znalostí mohli využívat ještě nakolik desetiletí.

My Rusové jsme praktický národ a praktickým řešením by byl můj odchod na odpočinek na statek u Grasnova.

Navzdory drobným pochybám, kterým se žádný z nás nevyhne, sem věřil, že právě taková budoucnost mě čeká. Poté, co jsem vyslovil jméno Matarese, bylo rázem všechno jinak. Já, který jsem dlouho věrně a dobře sloužil své vlasti, jsem se najednou stal nepřítelem.“

„Co přesně Krupský řekl? A co z toho se podle tvého názoru potvrdilo?“

Talejnikov vzpomínal na slova umírajícího starce, na přiznání styků s organizací, která měla na svědomí desítky politických atentátů a kromě jiných zavraždila i Stalina, Beriju a Roosevelta. Služeb Korsičanů využívaly vlády všech důležitých států a mocností, doma i v zahraničí. Všichni se pošpinili. Sovětský svaz, Anglie, Francie, Německo, Itálie… i Spojené státy.

Vedoucí představitelé těchto zemí se obraceli na Matareseovu radu a s její pomocí řešili svá problémy.

„O něčem podobném se už dlouho spekuluje,“

poznamenal Brandon. „Samozřejmě ve vší tichosti. Ale nikdy nikdo nepřišel s ničím konkrétním, i když se ta záležitost čas od času vyšetřovala.“

„Protože se nikdy nenašel žádný svědek, který by byl dostatečně informovaný a současně dost odvážný na to, aby vystoupil. Podle Krupského by mělo odhalení tajemství Matareseovy rady katastrofální následky pro všechny zainteresované vlády. A korsická organizace začala v poslední době používat novou taktiku, jejímž

cílem je vyvolání nestability v mocenských centrech.“

„Jakou taktiku?“

„Terorismus. Bombové atentáty, únosy letadel, vydírání. Bandy fanatiků kladou ultimáta a vyhrožují masakrem, když nebudou jejich požadavky splněny.

Každý měsíc těchto skupin přibývá a většinu z nich financuje a podporuje Matarese.“

„Jak?“

„Tady se mohu jen domnívat. Rada organizace si nejdřív prostuduje motivy a cíle teroristických skupin a potom k nim vyšle své experty a začne tajně posílat peníze. Fanatiky nezajímají zdroje těchto prostředků,

pouze jejich dostupnost. Řekl bych, že my oba jsme podobné lidi využili častěji, než bychom dokázali spočítat.“

„Ale se vší odpovědnosti a pro zcela nezbytné účely.“ Scofield zvedl hrnek z podlahy. „Čeho Matareseova rada dosáhla vraždou Blackburna a Jurijeva?“

„Podle Krupského tím podrobili zkoušce vedoucí představitele velmocí a současně si ověřili, do jaké míry dokážou jejich lidé kontrolovat reakce vlád. Já si tím od jisté doby nejsem tak jistý. Částečně kvůli tomu, co jsi mi řekl.“

„A co jsem řekl?“

„že jsi měl Jurijeva rozpracovaného k defekci. Je to pravda?“

„Je, ale bylo to s ním trochu složitější. Jurijev nebyl defektor v běžném slova smyslu. Jako vědec dospěl k názoru, že obě strany zašly příliš daleko.

Pokládal nejvyšší představitele obou velmocí za šílence a nedůvěřoval jim. Prostě jsme sondovali situaci, aniž

bychom věděli, jak se vyvine.“

„Víš o tom, že generál Blackburn, kterého notně pošramotila korejská válka, udělal to, co dosud žádný předseda Spojeného výboru náčelníků štábů před ním?

Tajně se sešel s potenciálními nepřáteli vaší země. Ve Švédsku, v městě Skelleftel na pobřeží Botnického zálivu, kam přijel jako obyčejný turista. Podle našeho soudu byl ochoten zajít do krajnosti, jen aby zabránil opakování zbytečného krveprolití. Hrozil se konvenční války a nevěřil v alternativu použití jaderných zbraní.“

Rus se na židli předklonil. „Dva muži, kteří se vášnivě a z celého srdce stavěli proti zbytečným obětem na životech a zasazovali se o mírové soužití národů, byli zavražděni členy Matareseovy organizace. Zkouška, o které jsem mluvil, byla pouze jedním cílem operace.

Tím druhým mohla být likvidace vlivných mužů, kteří si přáli zabránit konfrontaci.“

Scofield chvíli mlčel, informace o Blackburnově výletu do Švédska ho velmi překvapila. „A v rámci oné zkoušky mě označili za Jurijevova vraha…“

„Stejně jako mně připsali Blackburnovu smrt,“

dokončil Američanovu myšlenku Talejnikov. „Jurijev byl zastřelen Browningem Magnum, Blackburn pistolí Graz-Burya.“

„A oba jsme byli označeni za beznadějný případ, tedy určeni k likvidaci.“

„Přesně tak,“ souhlasil Rus. „Protože jestli nějaký příslušník zpravodajských služeb našich zemí nesmí

přežít, jsme to my dva. A na tom se nikdy nic nezmění, protože se nezměníš ani ty, ani já. Krupský se nemýlil.

Využili nás k odvrácení pozornosti a pak odsoudili k smrti. Jsme pro ně příliš nebezpeční.“

„Proč myslíš?“

„Mají nás dokonale přečtené. Vědí, že bychom se nikdy nesmířili s Matareseovou nadvládou, jako se nesmiřujeme s vládou šílenců v našich zpravodajských službách. Oba jsme už vlastně mrtví, Scofielde.“

„Mluv za sebe!“ vybuchl Brandon v náhlém návalu vzteku. „Já jsem z toho venku! Vyhodili mě! Odepsali mě! Je mi srdečně jedno, co se stane se světem. Kašlu na to. Nezatahuj mě do svých problémů!“

„Nejsou to jen moje problémy a už tě do nich zatáhli jiní.“

„Protože to říkáš?“ Scofield odložil kávu a vstal, ruku jen několik centimetrů od pažby pistole za opaskem.

„Ne. Protože věřím tomu, co mi řekl umírající.

Proto jsem tady, proto jsem ti zachránil život, ne tě o něj připravil.“

„Měl bych se nad tím zamyslet, že?“

„Nad čím?“

„Nad dokonalým načasováním. Nad tím, že jsi věděl, že je vrah z Prahy na schodišti a kde přesně.“

„Zabil jsem muže, který na tebe mířil a držel prst na spoušti!“

„Toho sadistu? Malá ryba, snadno postradatelná.

Jsem nedokončená encyklopedie. Vím spoustu věcí, ale nemám žádný důkaz, že moje vláda kontaktovala Moskvu. Mohu se pouze domýšlet na základě toho, co vím od tebe. Třeba mi unikají do očí bijící fakta. Třeba velký Talejnikov na oko přilezl ke křížku, aby zverboval Beowulfa.“

„ Zatraceně, Scofielde! “ zaburácel důstojník KGB

a vyskočil ze židle. „Měl jsem tě tam nechat chcípnout!

Dobře mě poslouchej. To, co naznačuješ, je totální nesmysl a KGB to dobře ví. Moje nenávist je příliš hluboká. Já bych tě nikdy neverboval, já bych tě zabil.“

Brandon hleděl Rusovi do očí a četl v nich upřímnost. „Věřím ti,“ přikývl. Vztek vystřídala otupělost. „Ale to nic nemění na faktu, že je mi všechno jedno. Zvysoka kašlu na… Já už ani nevím, jestli tě ještě chci zabít“ Odvrátil se. „Vezmi si klíče od auta a vypadni. Z mé strany… ti nic nehrozí.“

„Děkuji za velkorysost, Beowulfe, ale bojím se, že je trochu pozdě.“

„Cože?“ Scofield se otočil k Rusovi.

„Ještě jsem nedomluvil. Chytili jsme jejich člověka a nadrogovali ho. Existuje časový plán. Dva, nanejvýš měsíce. Cituji: ‚V Moskvě atentáty, Washington koupíme a v případě nutnosti vyvraždíme.‘

A až k tomu dojde, nepřežiješ ani ty, ani já. Najdou si nás, i kdyby se za námi měli honit na kraj světa.“

„Tak moment,“ vypěnil Brandon. „Chceš snad říct, že vaši lidé mají svědka?“

„ Měli,“ opravil Scofielda Talejnikov. „Měl pod kůží všitou kapsli s kyanidem a dostal se k ní.“

„Ale vyslechli jste ho a jeho slova určitě zaznamenali. Máte nahrávky. Můžete je použít.“

„Vyslechli, ale záznam neexistuje. A ta slova slyšel pouze jediný člověk. Jeho otec ho varoval, aby u výslechu nepřipustil přítomnost jiné osoby.“

„ Generální tajemník? “

„Ano.“

„Takže zná pravdu!“

„Zná. A jediné, co může, je pokusit se ochránit sám sebe, což v jeho postavení není nic nového. Ale promluvit nesmí. Kdyby promluvil, přiznal by se, jak řekl Krupský, k minulosti. žijeme ve věku konspirace, Scofielde. Kdo má zájem vynášet na světlo staré

kontrakty? V mé zemi je pochován nespočet osob, jejichž smrt nebyla nikdy vysvětlena, a u vás tomu není jinak. Bratři Kennedyové, Martin Luther King, Franklin Roosevelt… přiznávám, že jeho jméno mě nejvíc ohromilo. Kdyby minulost našich zemí vyšla najevo, nejspíš bychom si vzájemně skočili po krku, respektive stiskli knoflíky jaderných arzenálů. Co bys dělal na místě generálního tajemníka ty?“

„Chránil bych se,“ odpověděl Brandon tiše.

„Panebože…“

„Už chápeš?“

„Nechci chápat. Opravdu nechci nic chápat. Jsem mimo!“

„Mýlíš se. Nemůžeš stát mimo. A já taky ne.

Důkazem jsou včerejší události na Nebraska Avenue.

Jsme poznamenaní. Přesvědčili jiné, aby nás nechali zlikvidovat. Sice z falešných důvodů, ale strategie zabrala. Jejich strategie. Můžeš o tom ještě pochybovat?“

„Bohužel ne. Nejlíp se vždycky manipuluje s manipulátory, nejsnadněji podvedeš podvodníka.

Kristepane!“ Scofield si odešel ke sporáku pro novou porci kávy, když vtom ho zarazila jistá nesrovnalost.

„Jednomu nerozumím. Podle toho mála, co se o

Matareseově organizaci ví, začala jako sekta a vyvinula se v podnik. Přijímala zakázky na základě proveditelnosti a ceny. Zabíjela za peníze, ale nikdy se nezajímala o moc jako takovou. Proč se o ni zajímá dnes?“

„To nevím,“ odpověděl důstojník KGB. „Nevěděl to ani Krupský. Umíral a už nebyl docela při smyslech, ale řekl, že odpověď je třeba hledat na Korsice.“

„Proč na Korsice?“

„Tam to všechno začalo.“

„Začalo, ale už to tam není, pokud to vůbec někde je. Povídá se, že Matarese se v polovině třicátých let z Korsiky odsunul. Kontrakty se dojednávaly v Londýně, New Yorku, Berlíně a dalších centrech.“

„Dobře, říkejme tedy raději stopy, které k odpovědím povedou Matareseova organizace se zrodila na Korsice. A to je jediné jméno, které známe.

Guillaume Matarese. Kdo další tvořil radu? Kam se ti lidé poděli? A kdo k ní patří dnes?“

„Existuje rychlejší způsob, jak to zjistit, než

cestovat na Korsiku Jestli Matareseova organizace jen stínem zavadila o Washington, pak je tady člověk, který ji dokáže vystopovat. Stejně jsem se s ním chtěl spojit, abych si trošku srovnal život.“

„Kdo to je?“

„Robert Winthorp,“ odpověděl Brandon.

Rus přikývl. „Otec zakladatel Konzulárních operací. Dobrý člověk, který neměl žaludek na to, aby se díval, co se z jeho dítěte stalo.“

„Dnešní Konzulární operace jsou opravdu jiné, než

byly v době svého vzniku. Ale pořád je to, pokud vím, jediný člověk, který může zavolat do Bílého domu a během dvaceti minut se sejít s prezidentem. Ví o všem, co se kde šustne, nebo si to dokáže zjistit.“ Scofield se zahleděl do ohně v krbu. „Divná věc. Svým způsobem je odpovědný za to, co se ze mě stalo, a vůbec se mu to nelíbí. Nemá mě rád. Ale myslím, že mě vyslechne.“

Nejbližší telefonní budku našli na hlavní silnici asi pět kilometrů za odbočkou k chatě. Brandon do ní vstoupil deset minut po osmé, zastínil si oči proti vycházejícímu slunci a zavřel za sebou prosklené dveře.

Winthorpovo soukromé číslo musel vyhledat v jednom z notesů, které měl uloženy v kufříku; nevytočil je už

celé roky a jenom doufal, že se nezměnilo.

Nezměnilo. Kultivovaný hlas na druhém konci linky vyvolal záplavu vzpomínek na využité příležitosti i na ty, které unikly mezi prsty.

„Scofield? Kde jsi?“

To vám bohužel nemohu prozradit. Snažte se mě prosím pochopit.

„Chápu, že vězíš po uši v problémech. Útěkem je nevyřešíš a ničemu nepomůžeš. Volal mi Congdon. Ten chlap v hotelu byl zastřelen ruskou pistolí…“

„Já vím. Rus, který ho zabil, mi tím zachránil život. Toho chlapa na mě poslal právě Congdon a s ním dva další. Mezinárodní popravčí četa. Praha, Marseille, Amsterdam.“

„Proboha…“ Stárnoucí státník se odmlčel a Scofield ticho na lince nepřerušoval. „Uvědomuješ si, co říkáš?“ zeptal se nakonec Winthorp.

„Ano, pane. Znáte mě natolik dobře, abyste věděl, že bych to neřekl, kdybych si tím nebyl absolutně jistý.

A já si jistý jsem. Mluvil jsem s tím člověkem z Prahy, než zemřel.“

„A on to potvrdil? “

„V podstatě ano. Nepřímo. Ale tak to s podobnými rozkazy chodí. Sdělení je vždy skryté, ale jeho význam jednoznačný.“

Winthorp se znovu na chvíli odmlčel. „Já tomu pořád nemohu uvěřit, Brandone. Z důvodu, o kterém nemůžeš vědět. Congdon mně před týdnem navštívil.

Dělalo mu starost, jak se vyrovnáš se svým vyhazovem.

Obvyklé obavy. Agent se spoustou informací v hlavě propuštěn ze služby proti své vůli, který má najednou hromadu volného času a podle všeho navíc pije.

Congdon je parchant studený jako psí čumák a musím přiznat, že mě naštval. Po všem, čím jsi prošel, by sis snad zasloužil víc důvěry… Poněkud sardonicky jsem nastínil scénář, který jsi právě popsal, ovšem ani ve snu mě nenapadlo, že by o něčem podobném uvažoval.

Prostě mě dopálil jeho přístup. Ale to je právě důvod, proč tomu nemohu uvěřit. Chápeš? Musel si být vědom, že bych okamžitě poznal, co se ve skutečnosti stalo. To by přece neriskoval.“

„V tom případě mu to někdo přikázal, pane. A o tom si musíme promluvit. Ti tři zabijáci věděli, kde mě najdou, a mohli to zjistit jen jediným způsobem. To místo využívala ke konspiračním schůzkám KGB a oni pracovali pro Konzulární operace. Congdon tu informaci získal od KGB a předal ji dál.“

„Congdon se spojil se Sověty? Vyloučeno. I kdyby se o to pokusil, proč by s ním měli spolupracovat? Proč by mu prozrazovali tak důležité tajemství?“

„Součástí dohody byl jejich vlastní člověk, kterého se chtěli zbavit. Pokoušel se mě kontaktovat. Vyměnili jsme si vzkazy.“

„Talejnikov?“

Teď se odmlčel Scofield, než odpověděl. „Ano, pane.“

„Bílý kontakt?“

„Ano. Zprvu jsem si ho vyložil mylně, ale už jsem se přesvědčil.“

„Ty… a Talejnikov? Neuvěřitelné…“

„Mimořádné okolnosti, pane. Vzpomínáte si na organizaci z čtyřicátých let, která si říkala Matarese?“

Dohodli se, že se sejdou v devět večer na piknikovém odpočívadle u dálnice na východní straně parku Rock Creek, asi míli severně od výjezdu na Missouri Avenue. Winthorp slíbil, že pro zbytek dne zruší všechny plánované schůzky a pokusí se získat co nejvíce informací souvisejících se Scofieldovým překvapivým odhalením.

„Když to bude nutné, svolá Výbor čtyřiceti,“ řekl Brandon Talejnikovovi na zpáteční cestě k chatě.

„Opravdu má tak velkou pravomoc?“ podivil se Rus.

„Prezident ji má,“ odpověděl Scofield.

Oba muži toho spolu přes den moc nenamluvili, blízkost toho druhého a z ní plynoucí napětí jim byly nepříjemné. Talejnikov si většinou četl, knihovna nabízela vskutku bohatý výběr, a občas sjel pohledem po Scofieldovi, v očích směsici dosud nezapomenuté nenávisti a zvědavosti.

Brandon ty pohledy cítil, ale nedával to najevo.

Pustil si rádio a poslouchal zprávy o masakru v hotelu na Nebraska Avenue a o vraždě sovětského diplomata v sousední budově. S údivem zjistil, že se úřady snaží zamést všechno pod pokličku. O mrtvém pracovníkovi velvyslanectví ani zmínka a přestřelka v hotelu byla připsána zahraničním kriminálním živlům, nejspíš obchodníkům s narkotiky. Cenzura ze strany ministerstva zahraničí zafungovala spolehlivě a rychle.

A s každým dalším zamlžováním skutečnosti se Scofield stále více cítil jako v pasti. Tajemná organizace jménem Matarese a události, s nimiž nechtěl mít nic společného, ho jako zrádná bažina neúprosně vtahovaly do svého soukolí a naděje na nový život zmizela kdesi za obzorem.

Ve čtyři odpoledne si vyšel na procházku k řece.

Při odchodu z chaty se postaral, aby Talejnikov viděl,

jak zasunuje pistoli do pouzdra. Rusovi to vskutku neušlo, položil vlastní zbraň na stolek vedle knihy.

Když se po páté vrátil, Talejnikov ho uvítal poznámkou: „Myslím, že bychom měli zaujmout pozice alespoň hodinu před schůzkou.“

„Winthorpovi věřím,“ odsekl Scofield stroze.

„A určitě k tomu máš dobrý důvod. Ale můžeš věřit i lidem, s nimiž se spojí?“

„O tom, že se s námi má sejít, nikomu neřekne.

Chce si promluvit hlavně s tebou. Jistě položí spoustu otázek. Bude se zajímat o jména, hodnosti, funkce, předchozí působiště…“

„V souvislosti s Matareseovou organizací řeknu všechno, co vím, ale jinak se nenechám nijak zkompromitovat.“

„To ti slouží ke cti.“

„Přesto si myslím…“

„Za čtvrt hodiny odjíždíme,“ skočil mu do řeči Brandon. „Cestou se zastavíme v motorestu. Večeřet můžeme každý sám.“

Pět minut po půl osmé zaparkovali na odpočívadle na okraji parku Rock Creek. Celkem na čtyřech místech vstoupili odděleně do lesa, v obloucích pročesali okolí stezek a pátrali na stromech, skalách a v blízkých

roklích po známkách přítomnosti nezvaných hostů.

Nepříjemně studená noc rozhodně nezvala k procházkám a nikoho nepotkali. Sešli se na předem domluveném místě na okraji nehluboké strže.

„Nikoho jsem neviděl. Oblast je čistá,“ oznámil důstojník KGB.

Scofield se ve tmě podíval na hodinky. „Půl deváté. Počkám M auta. Ty zůstaneš tady. Nejdřív si s ním promluvím sám a pak ti dám signál.“

„Jak? Je to dobrých sto metrů daleko.“

„Škrtnu sirkou.“

„Jak případné,“ poznamenal Talejnikov.

„Co?“

„Nic. Není to důležité.“

Dvě minuty před devátou vjela na odpočívadlo Winthorpova limuzína a zastavila pět metrů od pronajatého automobilu. Když Scofield uviděl šoféra, znepokojeně se zamračil, ale pak ho poznal. Vysoký svalnatý chlapík sloužil Robertu Winthorpovi přes dvacet let. Doprovázely ho pověsti o pestré kariéře u námořní pěchoty, kterou ukončil vojenský soud, ale zakladatel Konzulárních operací odbýval všetečné dotazy mávnutím ruky a konstatováním, že Stanley je jeho přítel.

Scofield vyšel ze stínu a zamířil k limuzíně. Řidič otevřel dveře a vystoupil jedním plynulým pohybem.

Pravou ruku měl v kapse, v levé držel silnou baterku, kterou okamžitě rozsvítil. Scofield zavřel oči a světlo za okamžik zhaslo.

„Nazdar, Stane,“ pozdravil Brandon.

„Rád vás zase vidím, pane Scofielde,“ odpověděl šofér.

„Díky. Já tebe taky.“

„Pan velvyslanec čeká.“ Stanley natáhl ruku a stiskl tlačítko uvolňující zámky. „Dveře jsou otevřené.“

„Výborně. Mimochodem, za pár minut vystoupím a škrtnu sirkou. Dám tím signál svému společníkovi, aby se k nám připojil. Je nahoře v lese a nevím, kterou stezkou z něj vyjde.“

„Rozumím. Pan velvyslanec se zmínil, že budete dva. V pořádku.“

„Chtěl jsem tím hlavně říct, že jestli pořád kouříš ty svoje cigára, počkej, až dám signál, než si zapálíš.

Chci být s panem Winthorpem chvíli sám.“

„Vy teda máte paměť!“ Řidič poklepal baterkou na kapsu saka „Zrovna jsem si chtěl dát šluka.“

Brandon nastoupil dozadu a otočil se k muži, který utvářel jeho život. Winthorp zestárl, značně zestárl, ale i

v temném šeru jeho oči elektrizovaly a vyzařovaly zájem. Potřásli si rukama a státník stisk záměrně prodlužoval.

„Často jsem na tebe myslel,“ řekl tiše a pohlédl Scofieldovi upřeně do očí. Pak si všiml obvazů a zachvěl se. „Mám smíšené pocity, ale to ti asi říkat nemusím.“

„Ne, pane, to nemusíte.“

„Tolik věcí se změnilo, Brane. Kam se vytratily naše ideály? Když pomyslím na ty příležitosti! Mohli jsme tolika lidem pomoci. Byli jsme jako svatí bojovníci. Na začátku.“ Státník pustil Scofieldovu ruku a usmál se. „Vzpomínáš, jak jsi přišel s plánem na výměnný obchod na podobném principu jako zákon o půjčce a pronájmu6? Dluhy na okupovaných územích za masovou emigraci. Brilantní aplikace ekonomické diplomacie. Lidské životy za peníze, které bychom stejně nikdy nedostali.“

„Neschválili by to.“

6 Umožňoval Spojeným státům dodávky vojenského materiálu a poskytování služeb spojencům za 2. světové války. (Pozn. překl.)

„Pravděpodobně ne, ale z hlediska světového veřejného mínění bychom tím zatlačili Sověty ke zdi.

Pamatuju si doslova, co jsi tehdy řekl. ‚Pokládají nás za kapitalisty, tak se podle toho chovejme a spočítejme jim to. Američtí občané zaplatili ze svých daní polovinu Rudé armády. Postavme to jako jejich morální povinnost. Vyražme z nich něco. Musí ty lidi pustit.‘“

„Tehdy ze mě mluvil student s naivními názory na globální politiku.“

„Naivita někdy skrývá velkou pravdu. Víš, pořád před sebou toho studenta vidím. Často na něho myslím…“

Scofield ho přerušil. „Na vzpomínky teď nemáme čas, pane Talejnikov čeká. Mimochodem, zkontrolovali jsme oblast. Je čistá.“

Starý pán zamrkal. „Myslel sis snad, že tomu bude jinak?“

„Bál jsem se, jestli nemáte napíchnutý telefon.“

„Zbytečně,“ řekl Winthorp. „Použití těchto zařízení musí být evidováno a záznamy musí také někdo poslouchat a vyhodnocovat. Nechtěl bych být v kůži operativce, který by mě dostal na starost. To moře soukromých hovorů na mé lince je moje nejlepší obrana.“

„Zjistil jste něco?“

„O Matareseově organizaci? Ne… a ano. Ne v tom smyslu, že ve všech informacích získaných zpravodajskými službami této země za více než čtyřicet let o ní není ani zmínka. Prezident mě o tom ujistil a já mu věřím. To, co jsem mu řekl, ho doslova vytočilo a vyhlásil všeobecný poplach. Myslím, že se dost vyděsil.“

„Co to ano?“

Starý pán pečlivě volil slova. „Hodně nejasné, ale je to tam. Než jsem zavolal prezidentovi, obrátil jsem se na pět mužů, kteří se dlouhá desetiletí pohybovali v nejcitlivějších oblastech diplomacie a zpravodajských služeb. Tři z nich si na Matareseovu organizaci pamatovali a byli šokovaní. Nabídli se, že udělají všechno, co je v jejich silách, aby nám pomohli. Při představě, že by se Matarese vrátil, jim vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, pokud jim ještě nějaké zbyly. Jenže další dva, muži, kteří jsou, když nic jiného, mnohem informovanější než jejich kolegové, prohlásili, že to jméno v životě neslyšeli. Jejich odpověď nedávala smysl. Něco přece zaslechnout museli. Stejně jako já, měl jsem sice minimální informace, ale nezapomněl jsem. Když jsem v tomto smyslu vznesl námitku a

přitlačil na ně, oba zareagovali dost podivně. A uvážím-li blízký vztah, který mě s nimi z minulosti pojí, tak i urážlivě. Oba se ke mně začali chovat jako k senilnímu starci, který podlehl fantasmagoriím. Bylo to vskutku podivné.“

„Kdo byli ti dva?“

„I to je svým způsobem divné…“

Scofield zahlédl koutkem oka v dálce blýsknout světélko a otočil se k němu. Ještě jedno… A další.

Zápalky škrtané v rychlém sledu.

Talejnikov.

Důstojník KGB horečně zapaluje jednu sirku za druhou a hned je zase zhasíná. Varování! Upozorňuje ho, že se něco stalo, že se něco děje. Náhle zůstal plamínek hořet, ale vzápětí ho zaclonila dlaň. A znovu světlo, jen krátce. Morseovka? Tečky a čárky…

Jednoduché znaky.

Tři krátké záblesky, dvakrát zopakované. S.

Dlouhý záblesk, rovněž zopakovaný. T.

S. T.

„Stalo se něco?“ podivil se Winthorp.

„Moment,“ odbyl ho Scofield.

Tři tečky následované čárkou. Opakování písmen S a T.

Sledování. Terminace.

Plamínek se přesunul doleva k cestě, která oddělovala parkoviště od lesa, a zhasl. Sovětský agent změnil pozici. Brandon se otočil k starému pánovi.

„Jak moc jste si jistý tím svým telefonem?“

„Absolutně. Nikdy nebyl napíchnutý. Mám možnosti si to zkontrolovat.“

„Asi nejsou dostatečné.“ Scofield stáhl okénko a zavolal na řidiče, který stál před limuzínou. „Stane!

Pojď sem!“ Šofér poslechl. „Ověřil sis, jestli tě cestou přes park někdo nesledoval?“

„Samozřejmě. Nikdo za námi nejel. Vždycky se dívám do zpětného zrcátka, zejména když jedeme na noční schůzku… Viděl jste světla tam nahoře? Byl to váš člověk?“

„Ano. Signalizoval mi, že tam není sám.“

„Vyloučeno,“ řekl Winthorp důrazně. „A pokud tam někdo je, nemá s námi nic společného. Je to koneckonců veřejný park.“

„Nechci vás lekat, pane, ale Talejnikov je mimořádně zkušený. Neviděli jsme reflektory, po silnici nejela žádná auta. Ti lidé tam v lese nechtějí, abychom o nich věděli, a tohle není noc na procházky v parku. Obávám se, že s námi mají až moc společného.“

Brandon otevřel dveře. „Stane, já si teď skočím do auta pro kufřík a pak okamžitě odjedeme. Na konci parkoviště u výjezdu krátce zastav…“

„Co bude s tím Rusem?“ zajímal se Winthorp.

„Právě kvůli němu zastavíme. Má dost rozumu, aby věděl, že si má naskočit. Ve vlastním zájmu.“

„Tak počkat,“ ohradil se Stanley; podřízenost z jeho hlasu zmizela jako kouzlem. „Jestli nám něco hrozí, pro nikoho zastavovat nebudu. Mám jediný úkol, dostat odsud v pořádku jeho,“ ukázal zadní sedadlo.

„Nikoho jiného.“

„Na hádky nemáme čas. Nastartuj.“ Scofield se s klíčky v ruce rozběhl k pronajatému automobilu.

Odemkl, otevřel dveře, popadl kufřík, který ležel na předním sedadle, a sprintoval k limuzíně.

Nedoběhl k ní. Temnotu proťal kužel pronikavého světla ze silného reflektoru, zaměřený na Winthorpův salonní vůz. Stanley seděl za volantem s nohou na plynu připravený okamžitě vyrazit. Muž za reflektorem se mu v tom pokusí za každou cenu zabránit. Chce dostat to auto… a všechny, kdo v něm sedí.

Kola limuzíny se s kvílením protočila na asfaltu a mohutný vůz poskočil kupředu, ale to už zarachotila dávka ze samopalu. Kulky se zavrtávaly do plechu,

řinčela rozbitá skla. Limuzína se kolébala dopředu dozadu v širokých půlkruzích, zdánlivě nikým neřízená.

Z lesa práskly dva výstřely. Reflektor se roztříštil a vzápětí následoval bolestný výkřik. Winthorpův vůz se krátce srovnal, ale hned nato ho Stanley strhl do ostré levé zatáčky a světla vyhmátla ze tmy dva muže s automatickými zbraněmi. Třetí ležel na zemi.

To už Scofield také vytasil pistoli, zalehl a začal mačkat spoušť. Než limuzína opsala kruh a vyrazila z parkoviště směrem na jih, složil druhého ze střelců a bleskurychle se překulil. Právě včas, v místě, odkud před zlomkem vteřiny pálil, pleskly do asfaltu dvě kulky. Vstal a rozběhl se do tmy k zábradlí nad roklí.

Přeskočil ho a udeřil kufříkem do dřevěného kůlu, až to zadunělo. Když zaburácel očekávaný výstřel, ležel přitisknutý k hlíně a kamenům.

Světla. Automobilové reflektory! Nad hlavou mu probleskly dva dlouhé kužely, doprovázené burácením vytočeného motoru. Praskot skla, skučení pneumatik ve smyku, výkřik, nesrozumitelný, hysterický, useknutý výbuchem, a ticho.

Motor zhasl, ale reflektory zůstaly svítit a ozařovaly chuchvalce kouře a dvě nehybné postavy zhroucené na zemi. Třetí muž klečel a v panice se

divoce rozhlížel kolem sebe. Asi něco zaslechl, protože se otočil a namířil zbraň do tmy.

Z lesa zahřměl výstřel, který ukončil souboj; útočník se skácel jako podťatý.

„ Scofielde! “ křikl Talejnikov.

„Tady!“ Brandon skočil přes zábradlí a rozběhl se za hlasem. Rus vyšel z lesa tři metry od stojícího automobilu. Oba muži se opatrně přibližovali. Okénko vedle řidiče bylo vysypané, důstojníkovi KGB stačil jediný výstřel. Zvrácená hlava za ním ztmavla krví, ale kulka nezasáhla obličej. Pravou ruku řidiče zdobil pevný obvaz, stále ještě znehybňoval palec, který mu ve tři hodiny ráno zlomil vzteklý a unavený starší muž

na mostě přes kanál v Amsterdamu.

Za volantem seděl zhroucený agresivní mladý agent, který oné deštivé noci zbytečně zabil člověka.

„Ach bože,“ vydechl Scofield.

„Ty ho znáš?“ zeptal se Talejnikov zvědavě.

„Jmenoval se Harry. Pracoval pro mě v Amsterdamu.“

Rus chvíli mlčel. „Byl v Amsterdamu s tebou, ale nepracoval pro tebe a nejmenoval se Harry. Ten mladík byl sovětský zpravodajský důstojník, který absolvoval

intenzivní dlouholetou přípravu v americké části výcvikové základny u Novgorodu. Byl to agent VKR.“

Brandon se na Talejnikova upřeně zadíval a pak ještě jednou nahlédl do kabiny auta. „Blahopřeju.

Některé věci se mi tím ujasnily.“

„Mně bohužel ne,“ povzdechl si Rus. „Věř mi nebo ne, ale Moskva by nikdy nevydala rozkaz, jehož

součástí by byl útok na Roberta Winthorpa. Nejsme blázni. Na toho člověka se nevztahovala žádná odvetná opatření. Jeho hlas a zkušenosti jsou pro nás příliš cenné; bylo v našem zájmu je chránit, ne zničit. Ovšem pochopitelně ne pro takové, jako jsi ty… a já.“

„Co tím chceš říct.“

„Tohle byl popravčí tým, stejně jako ti chlapi v hotelu. Nechtěli nás od něj oddělit, byla to společná likvidace. Winthorp byl rovněž určen na odstřel.

Ostatně ho možná dostali, to zatím nevíme. Zdůrazňuju, že ten rozkaz nepřišel z Moskvy.“

„A já jsem si zatraceně jistý, že ani z našeho ministerstva zahraničí.“

„Souhlasím. Ani Washington, ani Moskva, ale zdroj schopný vydávat rozkazy jménem jedné z našich vlád… nebo obou.“

„Matarese?“ zeptal se Scofield.

Rus přikývl. „Matarese.“

Brandon až zatajil dech, jak usilovně přemýšlel a vstřebával nové informace. „Jestli Winthorp přežil, budou ho mít jako pod drobnohledem. Odposlechy, vizuální sledování, dohled čtyřiadvacet hodin denně.

Nedostanu se k němu ani na kilometr. Jakmile mě spatří, na místě mě oddělají.“

„Znovu souhlasím. Můžeš se obrátit na někoho jiného, komu věříš?“

„Šílená situace.“ Scofield se zachvěl zimou, i náhlým nápadem. „Někdo by tady měl být, jenže já ty lidi neznám. Ať oslovím kohokoliv, každý mě udá nebo rovnou zadrží. Zákon je v tomto směru nekompromisní.

I když odmyslím policejní zatykač, pořád zůstává ta drobná záležitost s ochranou národní bezpečnosti.

Obžaloba proti mně je v podstatě hotová a stojí na čistě legálních základech. Jsem podezřelý z vlastizrady, špionáže a předávání tajných informací cizí mocnosti.

Nikdo se mě nedotkne ani klackem.“

„Ale jistě existují lidé, kteří tě alespoň vyslechnou.“

„A co jim mám podle tebe říct? Jaké důkazy mohu předložit? Tebe? Strčí tě do speciální nemocnice rychleji, než jim stačíš sdělit své jméno. Slova

umírajícího starce? Byl to komunistický zabiják, istrebitěl. Kde je jaká logika? A jak ta tvrzení ověřit?

Sakra práce, jsme odříznutí! Držíme v rukou jen stíny!“

Talejnikov přistoupil těsně k Brandonovi a v hlase mu zaznělo přesvědčení. „Možná měl Krupský pravdu.

Třeba odpověď nakonec skutečně najdeme na Korsice.“

„Ach, panebože…“

„Poslouchej, říkáš, že držíme v rukou jen stíny.

Možná. Ale co kdybychom jich polapili víc? Třeba by stačilo jen pár jmen a mohli bychom vytvořit pravděpodobnou rekonstrukci případu. Ani pak by ses nemohl s někým spojit a přimět ho, aby tě vyslechl?“

„Možná, ale pouze nepřímo,“ odpověděl Brandon pomalu „Z bezpečné vzdálenosti. Mimo dostřel.“

„Přirozeně.“

„Ale musíme nabídnout víc než pravděpodobnost.

Potřebujeme nevyvratitelné důkazy.“

„Kdybych měl takové důkazy k dispozici, dokázal bych pohnout i některými lidmi v Moskvě. Doufal jsem, že v Americe bude zahájení vyšetřování snadnější. Váš Senát přece pořád něco vyšetřuje na základě pouhých dohadů. Prostě jsem věřil, že když tě přesvědčím, postaráš se, aby se to rozjelo.“

„Za daných okolností jsem bezmocný.“

„Takže Korsika?“

„Já nevím. Musím si to promyslet. Pořád ještě máme Winthorpa.“

„Sám jsi řekl, že se k němu nemůžeš přiblížit, protože by tě zabili.“

„Mnozí se už o to pokoušeli. Umím se ochránit.

Musím zjistit, co se s ním stalo. Viděl to na vlastní oči.

Jestli žije a já si s ním nějak dokážu promluvit, bude vědět, jak dál postupovat.“

„A jestli nežije nebo se k němu nedostaneš?“

Scofield se zadíval na mrtvolu zhroucenou na asfaltu. „Pak nám asi opravdu zbude jenom Korsika.“

Důstojník KGB potřásl hlavou. „Já se musím mít na pozoru víc než ty, Beowulfe. Nechci riskovat tu nemocnici, o které jsi mluvil. Odjedu na Korsiku hned.“

„V tom případě začni na jihovýchodním pobřeží, severně od Porto Vecchio.“

„Proč?“

„Matareseův kraj. Tam to začalo.“

Talejnikov přikývl. „Další vzorně vypracovaný školní úkol. Díky. Třeba se na Korsice setkáme.“

„Dostaneš se ze země?“ zajímal se Brandon.

„Do země, ze země… snadná věc. Hranice nejsou žádná překážka. Co ty? Ptám se pro případ, že by ses rozhodl ke mně připojit.“

„Můžu si koupit volnou cestu do Londýna nebo Paříže, kde mám tajná konta. Jestli se opravdu rozhodnu k tobě připojit, budu potřebovat tři, maximálně čtyři dny. V korsických horách je rozeseto plno hospůdek a zájezdních hostinců. Najdu si tě a…“

Scofield se zarazil a oba muži se hbitě otočili za zvukem přijíždějícího automobilu. Na odpočívadlo sjel ze silnice tmavý sedan. Řidič držel levou ruku na volantu a pravou objímal kolem ramen ženu, která seděla vedle něho. Světlo reflektorů dopadlo na nehybná těla i na roztříštěné boční okénko stojícího auta a krvavou hlavu za ním.

Muž stlačil partnerce hlavu pod palubní desku, popadl volant oběma rukama, prudce strhl vůz do pravotočivé zatáčky a na plný plyn vyjel z parkoviště.

Ozvěnu vyjícího motoru zakrátko pohltily stromy.

„Zavolají na policii,“ poznamenal Brandon.

„Vypadneme odtud.“

„Nesvezeme se?“ Důstojník KGB ukázal na pronajatý automobil, kterým přijeli.

„Proč ne?“

„Vrtá mi hlavou ten Winthorpův šofér. Ty mu věříš, ale já bych si nebyl tak jistý.“

„Blbost! Vždyť ho málem zabili!“

Talejnikov mávl rukou k mrtvolám na asfaltu.

„Tohle byli profesionální zabijáci. Nehraje roli, jestli ruští nebo američtí. Prvotřídní experti, Matarese nezaměstnává břídily. Čelní sklo té limuzíny je široké nejméně půldruhého metru a řidič za ním je snadný cíl i pro nováčka. Proč ho nezastřelili? Proč to auto nezastavili? Musíme si dát pozor na pasti, Beowulfe.

Do jedné jsme se nechali vlákat, protože jsme ji neviděli. Nevlákal nás do ní samotný Winthorp?“

Brandonovi se zvedl žaludek; na to nedokázal odpovědět. „Rozdělíme se. Bude to pro oba lepší.“

„Sejdeme se na Korsice?“

„Možná. Když přijedu, včas se to dozvíš. Tři, maximálně čtyři dny. Jestli přijedu.“

„Dobře.“

„Talejnikove?“

„Ano?“

„Dík za ty sirky.“

„Věřím, že by ses za daných okolností zachoval stejně a taky mi pomohl.“

„Za daných okolností… Ano.“

„Uvědomuješ si, Beowulfe, že jsme jeden druhého nezabili? Místo toho jsme si promluvili.“

„Promluvili.“

Noční vítr k nim donesl nářek osamělé sirény.

Brzy se k němu připojí další, jak se hlídkové vozy začnou sjíždět na místo činu. Oba muži se k sobě otočili zády a rozběhli se. Scofield k pěšině, která ústila do lesa za pronajatým automobilem, Talejnikov k zábradlí nad roklí.

KNIHA DRUHÁ

12

Rybářský člun se probíjel příbojem jako těžké nemotorné zvíře, které pudově cítí, že se pohybuje nepřátelskými vodami. Vlny útočily na příď a pleskaly do boků a časně ranní vítr hnal do obličejů mužů chystajících sítě slanou tříšť.

Jeden z nich se však do namáhavé dřiny nezapojil.

Nesvíral v rukou lano, neoháněl se hákem ani se nepřipojil ke všeobecnému klení a smíchu, které jsou nevyhnutelnými společníky všech, jimž poskytuje obživu moře. Seděl osaměle stranou, v jedné ruce termosku s kávou, ve stočené dlani druhé cigaretu.

Dohodl se s kapitánem, že pokud se přiblíží francouzský nebo italský hlídkový člun, změní se v rybáře, ale jinak se bude starat sám o sebe. Nikdo z posádky proti přítomnosti mlčenlivého bezejmenného cizince nic nenamítal, protože každý z jejích členů byl díky němu o deset tisíc lir bohatší. Nastoupil do člunu u mola v přístavu San Vincenzo. Kapitán chtěl za úsvitu vyrazit podél italského pobřeží, ale neznámy pasažér přišel s návrhem, že pokud za svítání doplují ke

korsickým břehům, zaručí jim lepší úlovek. Postavení má svá privilegia. Kapitán dostal pět tisíc lir navíc a loďka vyplula před půlnocí.

Scofield zašrouboval termosku a zahodil nedopalek do vody. Vstal, protáhl se a zahleděl se mlhou na čáru pobřeží. Plavba proběhla rychle a podle kapitána se během několika minut objeví v dohledu Solenzara. Nejpozději za hodinu vysadí ctihodného pasažéra mezi Svatou Lucií a přístavem Porto Vecchio.

Vylodění by mělo proběhnout bez problémů; do skalnatého pobřeží se zařezávala řada opuštěných zálivů, kam se mohl rybářský člun uchýlit před bouří nebo opravit poruchu.

Brandon uchopil lanko upevněné k držadlu kufříku a přivázal si jeho volný konec kolem zápěstí. Bylo vlhké a slaná voda ho pálila na rozedřené kůži, ale sůl pomůže ránu rychle zacelit. Toto preventivní opatření by se snad mohlo zdát zbytečné, ale člověka může přemoci dřímota a Korsičané jsou pověstní tím, jak rychle dokážou cestovatele zbavit cenností, zejména ty, kdo cestují na zapřenou a se spoustou peněz.

„ Signore! “ zahlaholil kapitán s širokým úsměvem, který odhalil chybějící špičák. „Ecco. Solenzara!

Trenta minuti. Nord di Porto Vecchio!“

„Grazie.“

„Prego.“

Za půl hodiny vystoupí na korsickou půdu a otevře se před ním kopcovitý kraj, kde se zrodila Matareseova rada. O tom, že organizace vznikla právě zde, se v podstatě nepochybovalo, stejně jako o skutečnosti, že do poloviny třicátých let na požádání poskytovala nájemné atentátníky. Ale zde informace končily a nikdo nevěděl která část legendy je založena na realitě a co je pouhý mýtus. Z nánosu tajemství vystupoval jediný fakt: šílenec jménem Guillaume de Matarese svolal, neznámo odkud, své následovníky a založil spolek vrahů, údajně po vzoru Hasana ibn as-Sabbáha z jedenáctého století.

Náznak původu v sektářském kultu ještě dále zamlžoval realitu a posiloval mýtus. Nikdo nesvědčil před soudem, nikdy nebyl dopaden žádný vrah, jehož

zločiny by měly prokazatelnou souvislost s organizací zvanou Matarese, a pokud se snad někdo přiznal, jeho zpověď nepronikla na veřejnost. Fámy však přetrvávaly. Na vysokých místech se přetřásaly nepodložené pověsti a respektované časopisy občas uvedly články plné překvapujících odhalení, které ovšem v následujícím čísle šéfredaktoři popřeli.

Rozběhlo se několik vyšetřování, ale do jednoho vyzněla do ztracena. A vlády všech zemí celou dobu zarytě mlčely.

Mladý zpravodajský důstojník, který před lety studoval pozadí některých politických atentátů, považoval tehdy toto mlčení za nepřímý důkaz, potvrzující existenci vražedné organizace.

Jiné mlčení, absolutní ticho, které se rozhostilo před třemi dny, ho přesvědčilo, že setkání na Korsice není návrh diktovaný touhou po pomstě, ale jediná možnost, která zbývá. Matareseova organizace zůstala zahalena neproniknutelnou oponou tajemství, ale z mýtu se stala realita. Mocný a vlivný muž kontaktoval jiné mocné a vlivné a vyvolal poplach, což nebylo možné tolerovat.

Robert Winthorp zmizel.

Před třemi dny se Brandon šťastně dostal z parku Rock Creek a ubytoval se v motelu na předměstí Fredericksburgu. Šest hodin jezdil po dálnici od jedné telefonní budky k druhé, žádnou nepoužil dvakrát, a volal k Winthorpovi domů. Několikrát mluvil s jeho ženou a jistě ji poplašil, ale neřekl nic důležitého, pokaždé se zeptal, zda by nemohl mluvit s panem velvyslancem. Nad ránem už sluchátko nikdo nezvedal.

Neměl kam jít, na koho se obrátit, a nepřátelská síť po něm natahovala chapadla. Bylo mu jasné, že když ho dopadnou, zbaví se ho definitivně. Pokud by mu dovolili žít, zavřeli by ho do cely a zahodili klíče, ale Brandon o tom pochyboval. Talejnikov měl pravdu; oba byli odsouzeni k smrti.

Jestli někde leží odpověď, musí ji hledat tisíce kilometrů daleko, ve Středomoří. V kufříku měl desítku falešných cestovních pasů, pět vkladních knížek od účtů vedených na smyšlená jména a seznam mužů a žen, kteří by mu mohli zajistit dopravu. Druhého dne krátce nad ránem opustil motel u Fredericksburgu, odletěl do Evropy, navštívil svou londýnskou a pařížskou banku a včera v noci dorazil do rybářského přístavu San Vincenzo.

Za několik minut tedy vstoupí na korsickou půdu.

Dlouhé hodiny nečinnosti ve vzduchu a na lodi mu poskytly dost času k přemyšlení nebo alespoň k uspořádání myšlenek. Musel začít se dvěma ověřenými, nevyvratitelnými fakty.

Guillaume de Matarese skutečně žil a shromáždil kolem sebe skupinu, která označila sama sebe názvem Matareseova rada. Tito muži uvěřili bláznivým teoriím svého vůdce a oddaně je podporovali. Svět postupuje

kupředu soustavnými násilnými přesuny moci.

Neoddělitelnými aspekty evoluce a dějin lidstva jsou šok a náhlá smrt. Někdo musí poskytnout prostředky.

Vlády jsou ochotny za politické vraždy zaplatit. Atentát, spáchaný za přísně kontrolovaných okolností tak, aby nebylo možné vystopovat, kdo si ho objednal, se může stát globálním zdrojem nepředstavitelného bohatství a vlivu. Tak lze v kostce shrnout životní filozofii Guillaumea de Matarese.

Menší část světové zpravodajské komunity byla přesvědčena, že Matareseova organizace nese odpovědnost za řadu politických vražd, k nimž došlo od počátku dvacátých do poloviny třicátých let dvacátého století. Zanechala své stopy od Sarajeva po Mexiko City, od Tokia po Berlín, ale s propuknutím druhé světové války se rozpadla následkem explozivního nárůstu aktivity tajných služeb, jejichž agenti zabíjeli z pověření svých vlád, a tudíž legitimně. Podle jiných názorů pohltila Matareseovu radu sicilská mafie, která základny ve Spojených státech řídí svou globální síť.

Ale jak už bylo řečeno, šlo o přesvědčení menšiny.

Převážná většina profesionálů souhlasila s Interpolem, britskou MI6 a americkou Ústřední zpravodajskou službou, které shodně tvrdily, že zvěsti o moci

Matareseova klanu byly silně přehnané. Ano, nájemní atentátníci zlikvidovali některé méně důležité osobnosti na bouřlivé a notoricky neefektivní francouzské či italské politické scéně, ale neexistovaly důkazy, že by působili mimo tento omezený region. Matareseova rada byla v zásadě skupina paranoidních bláznů vedená bohatým excentrikem, který podlehl svým teoriím a bludům o ochotě vlád přijímat jeho služby. Kdyby šlo o něco jiného, tvrdili tito profesionálové dále, proč se nikdy nikdo neobrátil na ně?

Protože, domníval se Brandon tehdy stejně jako dnes, jsme byli ti poslední, s nimiž by Matarese chtěl mít něco společného. Od samého počátku jsme v mnoha ohledech představovali jeho konkurenci.

Kapitán houkl z kormidelní budky, že za patnáct minut přirazí k pobřeží, a Scofield poděkoval.

Matarese. Bylo by to možné? Skupina mužů, kteří po celém své tě pečlivě vybírají atentátníky a podrobují je svému velení, buduji strukturu terorismu a rozsévají strach po celé planetě?

Brandon dnes musel na tuto otázku odpovědět kladně. Slova umírajícího istrebitěla, rozsudek smrti, který Sověti vynesli nad Vasilijem Talejnikovem, popravčí tým z Prahy, Marseille a Amsterdamu vyslaný

k jeho vlastní likvidaci…, to vše jako předehra ke zmizení Roberta Winthorpa. Všechny nitky končily v rukou novodobé Matareseovy rady, neviditelného organizátora a manipulátora v pozadí.

Kdo jsou ti neznámí tajemní lidé, kteří korumpovali nejvyšší státní činitele stejně snadno, jako financovali operace teroristů a určovali významné osobnosti k odstřelu? A nejdůležitější otázka, proč.

Proč? Jaký je účel počínání těchto mužů?

Nejprve ovšem musí vyřešit hádanku kdo. A ať už

je to kdokoliv, musí existovat spojení mezi těmito muži a původními fanatiky shromážděnými Guillaumem de Matarese v kopcích nad Porto Vecchiem. Někdo je určitě znal. Minulost. Jiný odrazový můstek Brandon k dispozici neměl.

Před třemi dny snad ano, ale první zápalka rozškrtnutá mezi stromy v parku Rock Creek všechno změnila. Robert Winthorp chtěl zrovna uvést jména dvou mocných mužů z Washingtonu, kteří vehementně popřeli jakoukoliv povědomost o Matareseově organizaci. Svým popřením přiznali spoluvinu, o Matareseovi prostě museli alespoň slyšet. Ale Winthorp ona jména nevyslovil, nenadálý útok mu utrhl slova od úst. Teď už je možná nikdy nevyřkne.

Jména z minulosti mohou, musí vést k jménům současným. Muži za sebou nechali svou práci, svůj otisk ve své době…, své peníze. To vše lze vystopovat, to vše může někam vést. Pokud existuje klíč od trezoru, v němž se skrývají odpovědi na otázky spojené se jménem Matarese, pak ho Brandon může nalézt v kopcích nad Porto Vecchiem. A s ním i svého nepřítele.

Musí je nalézt. Rus se nemůže těšit na domek u Grasnova a Beowulf Agate na svůj nový život, dokud neodhalí

tyto

odpovědi,

které

pak

předají

důvěryhodným lidem, o nichž Talejnikov mluvil před třemi dny ve Washingtonu.

„ Attualmente! “ křikl kapitán a otočil kormidelním kolem. „ Lo accesso rocio! “ Otočil se a usmál se přes vodní tříšť na svého cestujícího, „ Cinque minuti, signore! La terra di Corsica! “

„ Grazie. “

„ Prego. “

Korsika.

Talejnikov běžel v měsíčním svitu vzhůru kamenitým svahem a schovával se za trsy vysoké trávy, aby skryl před zraky pronásledovatelů své pohyby, ne však trasu, kterou sledoval. Nepotřeboval, aby lovci

štvanici úplně vzdali, chtěl je pouze zpomalit a pokud možno donutit, aby se rozdělili; v optimálním případě se mu podaří jednoho z nich zajmout.

Starý Krupský měl pravdu, když mluvil o Korsice, Scofield se nemýlil, když označil za východisko pátrání kopce severně od Porto Vecchia. Skutečně ukrývaly tajemství a Vasilijovi netrvalo ani dva dny, aby to zjistil. A teď ho muži pronásledovali temnotou, aby mu zabránili v dalším poznání.

Před čtyřmi dny byla Korsika jen divoce spekulativní zdroj, alternativa k polapení, Porto Vecchio pouze přístavní městečko na jihovýchodním pobřeží ostrova, kopce nad ním velká neznámá.

Kopce svá tajemství dosud neodhalily, lidé, kteří v nich žili, udržovali odstup a byli nekomunikativní, jejich dialekt nesrozumitelný, ale o spekulacích už se mluvit nedalo. Pouhá zmínka jména Matarese stačila, aby zatemnila oči od prvopočátku nepřátelské, naléhání na odpověď na nejnevinnější otázku ukončilo rozhovor, který sotva začal. Jako by to jméno samotné bylo součástí kmenového rituálu, o němž nikdo mimo uzavřenou enklávu kopců, natož před cizincem, nemluvil. Vasilij to pochopil během několika hodin po

svém příjezdu do nehostinného kamenitého kraje a hned první noc se poznání dramaticky potvrdilo.

Před čtyřmi dny by nevěřil, nyní nepochyboval.

Matarese je více než legenda, více než mystický symbol primitivních horalu, je to jistá forma náboženské víry.

Musí být; muži jsou připraveni zemřít, aby uchránili toto tajemství.

Čtyři dny a svět se pro něj změnil. Teď proti němu nestojí dobři informovaní muži, kteří mají k dispozici dokonalou techniku, netočí se počítačové disky s obrovskou paměťovou kapacitou, na tmavých obrazovkách neblikají zelená písmenka a nepřinášejí během vteřin všechny informace, na jejichž základě může dospět k dalšímu rozhodnutí. Vasilij zkoumal minulost mezi lidmi minulosti.

Proto tak nutně potřeboval polapit jednoho z mužů, kteří ho v temnotě pronásledovali do kopců. Byli nejméně tři a postupovali k dlouhému protáhlému hřebeni, hustě porostlému neduživými stromy a posetému skalisky. Budou se muset rozdělit, aby pokryli všechny sestupové trasy vedoucí k dalším kopcům a náhorní plošině na úpatí horského pásma.

Kdyby jednoho z nich zajal a několik hodin zpracovával jeho tělo a mozek, mohl by se hodně dozvědět. Výčitky

svědomí ho netrápily. Předchozí noci stála ve dveřích hostinského pokoje silueta Korsičana s luparou, brokovnicí s upilovanou hlavní, a výstřel roztříštil dřevěnou postel, v níž měl Talejnikov ležet… Stačí mi jeden…, právě ten s brokovnicí, pomyslel si Vasilij a potlačil vztek, když vběhl mezi shluk divokých jedlí, které rostly těsně pod korunou kopce.

Daleko pod sebou viděl bledé kužely světel z baterek. Jeden, druhý… třetí. Trojice se opravdu rozdělila a muži na levém křídle potrvá asi deset minut, než vystoupí ke skupince jedlí. Talejnikov doufal, že je to střelec s luparou. Opřel se o kmen stromu, zhluboka se nadechl a uvolnil celé tělo.

Exkurze do tohoto primitivního světa nabrala nečekaně rychlý spád; přesto se vyznačovala jistou symetrií. Jeho útěk začal v noci u zábradlí nad zalesněnou strží v parku Rock Creek a teď stál v hustém stromoví vysoko v korsických kopcích, opět v noci.

Cesta proběhla rychle a bez problémů; věděl přesně, co a kdy udělat.

Před dvěma dny přistál na římském mezinárodním letišti, kde si pronajal soukromý letoun k přepravě na západ do Bonifacia na jižním výběžku Korsiky. Tam v sedm večer nastoupil do taxíku a nechal se dopravit

podél pobřeží přes Porto Vecchio do zájezdního hostince v kopcích. Posadil se k syté ostrovní večeři a zatáhl zvědavého hospodského do nenuceného rozhovoru.

„Jsem něco jako vědec,“ oznámil. „Hledám informace o padronovi, který zde před mnoha lety žil.

Jmenoval se Guillaume de Matarese.“

„Já vám nerozumím.“ Majitel hostince se zatvářil pochybovačně. „Říkáte něco jako vědec. Podle mě člověk buď něčím je, nebo není, signore. Pracujete pro nějakou velkou univerzitu?“

„Ne, spíš pro soukromou nadaci,“ odpověděl Talejnikov pomalu a váhavě, čímž jako by pootevřel dvířka k žárlivě střeženému tajemství. „Ale univerzity mají přístup k výsledkům našeho bádání.“

„Říkáte nadace?“

„Akademická nadace. Moje sekce se zabývá málo známými aspekty historie Korsiky a Sardinie konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Tento padrone… Guillaume de Matarese… podle všeho ovládal značnou část území severně od Porto Vecchia.“

„Patřila mu většina pozemků v kopcích, signore. K

lidem, kteří žili a pracovali na jeho půdě, se choval

slušně. Jestli tomu říkáte ovládat, prosím, ale byl na lidi hodný.“

„Jistě. A my bychom mu chtěli zajistit patřičné místo v dějinách. Jenže vlastně nevím, kde začít.“

„Možná…“ Hostinský se na židli opřel, zadíval se Vasilijovi do očí a promluvil podivně neosobním tónem. „Villa Matarese. Už je dávno v troskách, ale noc je jasná a zřícenina nabízí docela malebný pohled.

Kdybyste chtěl, najdu někoho, kdo vás doprovodí.

Samozřejmě pokud nejste po dlouhé cestě moc unavený.“

„Vůbec ne. Byl to jen krátký let. Z Milána.“

Průvodce ho odvedl výše do kopců ke zřícenině kdysi rozlehlého panského sídla, z něhož se uchovaly jen zubaté zdi a popukané komíny. Pod hustým plevelem Talejnikov rozeznal cihlové obrubníky kruhové příjezdové cesty, která se táhla od omšelých a zvětralých mramorových schodů. Kamenitou dlažbu chodníku ve vysoké trávě po obou stranách domu lemovaly ztrouchnivělé laťkové mříže kdysi podpírající okrasné keře jako připomínka dávné nádhery pečlivě udržované zahrady, která podlehla zkáze.

Zřícenina se tajemně tyčila na temeni kopce, její rozeklaná silueta byla ozářená bledým měsíčním

svitem. Guillaume de Matarese postavil pomník své moci

a

budova samotná neztratila navzdory neúprosnému zubu času a destruktivnímu působení přírodních živlů nic ze své působivosti. Kostra zdiva jako by vládla vlastní silou a vyvolávala představy, jež

by ve svém původním celku možná nedokázala naplnit.

Villa Matarese vyzařovala mystické tajemství a tento mysticismus byl nedílnou součástí dramatické lekce, která následovala.

Vasilij za sebou uslyšel hlasy; chlapec, který ho doprovázel, náhle zmizel. Místo něho se objevili dva muži a slova pochybného pozdravu tvořila pouhou předehru k více než hodinovému výslechu. Talejnikov mohl oba Korsičany snadno přemoci a role by se obrátily, ale věděl, že se prostřednictvím pasivního odporu dozví mnohem víc, neškolený vyšetřovatel prozradí mimoděk více, než ze zkušeného vyslýchaného vytáhne. Držel se svého krytí pracovníka vědecké nadace a nakonec dostal radu, pronesenou strohým hlasem.

„Vraťte se, odkud jste přišel, signore. Tady se nedozvíte nic, co by vám mohlo posloužit, protože my nic nevíme. Před lety zdecimovala obyvatelstvo kopců

nakažlivá choroba a nezůstal nikdo, kdo by vám mohl pomoct.“

„Musí tady přece žít i staří lidé. Kdybych si prošel okolí a poptal se…“

„ My jsme staří, signore, a na vaše otázky nedokážeme odpovědět. Vraťte se domů. Tady žijí jenom nevzdělaní pastevci. Nemáme rádi, když nám cizinci narušují náš klidný život. Odejděte.“

„Budu o vašem doporučení uvažovat…“

„S tím se nezatěžujte, signore. Prostě odejděte,“

zněla odpověď.

Ráno se Vasilij vrátil do kopců. Prošel kolem Villy Matarese a pokračoval k farmám rozesetým na úbočích.

Kladl otázky a hleděl do temných očí Korsičanů, kteří odpovídali mlčením. Věděl, že ho sledují.

Nic se pochopitelně nedozvěděl, ale stále ostřejší reakce na jeho přítomnost mu přesto poskytly důležité poučení. Nejen že ho sledovali, oni ho dokonce předešli a upozorňovali rodiny v kopcích na příchod cizince.

Chovejte se k němu netečně, nezvěte poutníka k domácímu krbu, nenabízejte mu čaj; pošlete ho pryč a hlavně mu nic neříkejte.

Večer po výletu do hor, včera večer, uvědomil si Talejnikov, kdy, pozoroval komíhající se světlo baterky stoupající po svahu, přistoupil k jeho stolu hostinský.

„Bohužel se budete muset vystěhovat, signore.

Váš pokoj je už zadaný.“

Vasilij k němu vzhlédl, po nesmělém váhání v jeho hlase ani památky. „Škoda. Ale stačí mi křeslo nebo slamník, jestli máte. Odjedu hned ráno. Už jsem zjistil, co jsem potřeboval.“

„Ano? A co to bylo, signore?“

„To se brzy dozvíte, příteli. Po mně přijdou jiní, s potřebným vybavením a záznamy z pozemkových knih.

Provedou velmi pečlivé vědecké bádání. To, co se zde stalo, je fascinující. Samozřejmě v historickém smyslu slova.“

„Samozřejmě… No, jednu noc bych vás zde ještě mohl nechat.“

O šest hodin později vtrhl do jeho pokoje muž s luparou a upilovaná smrtonosná hlaveň vyplivla dva plamenné jazyky. Talejnikov čekal schovaný za pootevřenými dveřmi skříně a díval se, jak dávky broků drtí dřevěnou postel na třísky a vzduchem létají vycpávky z matrací.

Přestože výstřely zahřměly s ohlušujícím rachotem, který se rozlehl malým venkovským hostincem jako rány z děla, nikdo nepřiběhl, aby se podíval, co se stalo. Muž s brokovnicí klidně stál ve dveřích a pronesl místním dialektem tři slova, která zněla jako přísaha.

„Perro nostro circulo,“ řekl zřetelně a odběhl.

Nesrozumitelná věta, ale Vasilij věděl, že znamenala všechno. Slova zaklínadla, které následuje po násilné smrti člověka… Pro náš kruh.

Talejnikov si posbíral své věci a vylezl oknem.

Vydal se po jediné prašné cestě, která vedla z Porto Vecchia, a zaujal stanoviště v hustém křoví pět metrů od krajnice těsně před vrcholem stoupání. Několik set metrů pod sebou viděl žhavý konec cigarety, hlídka střežící silnici. Talejnikov čekal.

Jestli Scofield přijde, musí použít tuto cestu. Blížil se úsvit čtvrtého dne a Američan řekl, že pokud mu Korsika zbude jako jediné východisko, bude potřebovat tři, nanejvýš čtyři dny.

Do tří odpoledne se ovšem neukázal a o hodinu později Vasilij usoudil, že už déle čekat nemůže. Muži se spěšně stahovali po silnici k přístavu s jasnými

rozkazy. Vetřelec pronikl přes zátaras, najděte ho a zlikvidujte.

Hlídky se vějířovitě rozestoupily a vyrazily do lesů. Dva Korsičané, kteří si mačetami prosekávali cestu křovinami, prošli sotva deset metrů od Vasilije; pátrači brzy zdvojnásobí pozornost a v rojnici pročešou okolí jako jemným hřebenem. Další čekání by bylo nebezpečné a kdo ví, jestli se Scofieldovi vůbec podařilo uniknout ze sítě, která se kolem něho stahovala.

Talejnikov až do soumraku připravoval nástrahy na lovce, kteří se mu hnali po stopě. Jako lstivá liška se nečekaně vynořoval z porostu a ukazoval se pronásledovatelům. Polámané větve a zválená tráva napovídaly, že se nechal zahnat do pasti ve výběžku močálu pod nepřekonatelným skalním převisem, ale když se honci seběhli, zahlédli ho běžet přes louku kilometr daleko. Byl jako sršeň unášený vichrem, který zdánlivě bodá na deseti místech současně.

Po setmění zahájil Talejnikov manévr, který ho dovedl až na místo, kde nyní mezi jedlemi pod hřebenem kopce čekal, až se přiblíží muž s baterkou.

Vypracoval si jednoduchý plán. Skládal se ze tří fází, z nichž každá logicky navazovala na předchozí. V prvním

kroku svedl velkou část pronásledovatelů na falešnou stopu, ve druhém odlákal zbylou skupinku ještě dál od smečky, ve třetím ji přinutil, aby se rozdělila, a doufal, že se zmocní jedince. Třetí fáze spěla k vyvrcholení, zatímco dva kilometry východně plápolaly velké požáry.

Realizaci plánu zahájil sestupem blíže k přístavu, přičemž se držel mezi stromy vpravo od prašné silnice.

Nasbíral suché listí a větve, posypal hranici střelným prachem z několika nábojů do pistole a pak ji zapálil.

Počkal, dokud plameny vysoko nevyšlehly a dokud se neozval vyděšený křik sbíhajících se Korsičanů, a vyrazil k severu. Přeběhl silnici do hustšího porostu a zapálil další hranici z listí, navršenou u kmenu suchého ořešáku. Oheň vzplál jako po výbuchu zápalné nálože.

Plameny přeskakovaly ze stromu na strom, šplhaly do korun a rychle se šířily. O kus dál na sever zažehl poslední a největší požár, jehož ohniskem se stal hmyzem prožraný buk. Během třiceti minut plál les na třech různých místech; lovci běhali od jednoho k druhému a nevěděli, co dřív: hasit, nebo pokračovat v štvanici?

Talejnikov ustoupil na jihozápad a mezi stromy vystoupal až ke křoví naproti vchodu do hostince. Aniž

ho někdo spatřil, proklouzl pod oknem, kterým vyskočil po nočním útoku, vyšel na silnici a uviděl trojici mužů s puškami (jedna z nich měla upilovanou hlaveň velké ráže). Nerozhodně postávali a dohadovali se, zadní hlídka zmatená náhlým chaosem v údolí, která se nemůže rozhodnout, zda zůstat podle rozkazu na místě, nebo vyrazit na pomoc svým ostrovním bratrům.

Vasilij rozškrtl zápalku a ušklíbl se, když si uvědomil ironii téhle shody okolností. Plamínkem sirky na Nebraska Avenue to před mnoha dny začalo. Tehdy ve Washingtonu označoval nastraženou past, stejně jako dnes v zalesněných kopcích Korsiky.

„Ecco!“

„Leggiero!“

„E l’uommo lui! L’uommo!“

Štvanice začala a teď se blíží svému konci. Muž s baterkou se přiblížil, co by kamenem dohodil, a nejpozději za půl minuty vstoupí mezi jedle. O dvě stě metrů níž na svahu se kužel světla míhal křížem krážem před postupujícím Korsičanem; třetí baterka, která se ještě před okamžikem divoce pohupovala v půlkruzích, teď podivně znehybněla a svítila kolmo dolů. Její umístění a náhlá nehybnost Talejnikova znepokojily, ale neměl část přemýšlet, co to znamená. Přibližující se

Korsičan minul první strom ve Vasilijově dočasném doupěti.

Muž posvítil mezi spleť kmenů a svěšených větví.

Talejnikov jich několik zlomil a sloupl kůži a světlo se odrazilo od bílého dřeva. Korsičan sledoval stopu.

Vasilij se stáhl za strom. Lovec s puškou v pohotovosti přešel půl metru od něj. Talejnikov sledoval v odlesku světla jeho nohy a číhal na vhodný okamžik.

Levá noha se zvedla ze země a Vasilij zaútočil.

Levou rukou sevřel Korsičanovi krk, pravou hrábl po prstech, které svíraly zbraň a vytrhl nepříteli pušku z rukou. Kužel baterky vystřelil vzhůru ke korunám stromů. Talejnikov zabořil lovci koleno do ledvin a Strhl ho po zádech k zemi. Nohama mu sevřel břicho do kleští a brutálně zaklonil Korsičanovi hlavu, až se mu jeho ucho ocitlo před ústy.

„Příští hodinu strávíme spolu,“ zašeptal italsky.

„Na jejím konci budu vědět všechno, co potřebuju, protože mi to sám povíš. Jinak už nikdy nepromluvíš.

Vypůjčím si tvůj nůž a znetvořím ti obličej tak, že tě nepozná vlastní matka. Teď pomalu vstaň. Jestli zvýšíš hlas, jsi mrtvý.“

Vasilij postupně uvolnil tlak na zajatcův krk a břicho a oba muži se začali zvedat.

Nad nimi se ozvalo zapraskání, jak se pod těžkou podrážkou zlomila suchá větev. Vasilij se prudce otočil a zadíval se do hustého porostu. Co spatřil, mu vyrazilo dech.

Mezi dvěma kmeny se rýsovala mužská postava; známá silueta, kterou naposled viděl na prahu hostinského pokoje. Jako tehdy před sebou držela brokovnici, jenže její krátká hlaveň teď mířila přímo na něj, ne na prázdnou postel.

V náhlém prozření si Vasilij uvědomil, že profesionálové nejsou cvičeni jen v Moskvě a Washingtonu. Ten komíhající se kužel světla na úpatí kopce, jenž najednou znehybněl. Baterka pověšená na rozkývanou pružnou větev, která vyvolávala iluzi pohybu, zatímco její majitel sprintoval temnotou vzhůru po důvěrně známém svahu.

„Včera v noci jste to provedl moc chytře, signore,“

prohlásil muž s luparou, „ale tady se nemáte kam schovat.“

„ Matarese! “ zaječel Vasilij z plných plic. „ Perro nostro circulo! “ zařval a uskočil stranou. Dvojitá hlaveň brokovnice zaburácela a ozvěna výstřelů se nesla mezi kopci.

13

Scofield přeskočil brlení člunu a prodíral se příbojem k pobřeží. Netvořila je pláž, před ním se tyčila rozeklaná zeď balvanů. Opíral se o kluzkou skálu, aby ho vlny nesrazily, a postupoval až k písčitému výběžku.

V levé ruce svíral držadlo diplomatického kufříku přivázaného šňůrou k zápěstí, v pravé vak z nepromokavého plátna.

Brodil se mezi řasami a chaluhami, až konečně stanul na pevné zemi a rozběhl se k propletenému houští, které ho skrylo před raky pohraniční hlídky, kdyby náhodou procházela po rozeklaném útesu nad ním. Kapitán ho varoval, někteří policisté se dají koupit, jiní ne.

Klekl si, vytáhl z kapsy skládací nožík, odřízl si pletenou šňůru od zápěstí a uvolnil kufřík. Pak otevřel plátěný pytel a vylovil z něj suché manšestrové kalhoty, kotníkové boty, tmavý svetr, čapku a hrubou vlněnou bundu. Oděv, který nakoupil v Paříži a odstranil z něj značky výrobce, mu propůjčil vzhled domorodce.

Převlékl se, smotal vlhké šaty, uložil je spolu s kufříkem do pytle a zahájil namáhavý výstup k serpentinovité silnici. Korsiku navštívil již dvakrát, Porto Vecchio jednou, a oba pobyty se týkaly hlavně protivného, neustále zpoceného majitele flotily rybářských člunů v Bastii, který byl na výplatní listině ministerstva zahraničí a sloužil jako jeden z mnoha „pozorovatelů“ sovětských operací v Ligurském moři.

Krátká odbočka do Porto Vecchia měla spojitost průzkumem

možnosti

financování

výstavby

rekreačních nemovitostí na pobřeží; Scofield netušil, jak projekt nakonec dopadl. V přístavu si tehdy pronajal automobil a vyjel si do kopců. Viděl trosky Villy Matarese zalité pražícím odpoledním sluncem a v malé taverně u cesty se zastavil na sklenici piva, ale krátká návštěva tohoto kraje se my rychle vytratila z mysli.

Nenapadlo ho, že by se sem mohl kdy vrátit; Matareseova legenda byla tehdy stejně neživá jako zřícenina domu.

Vyšplhal k silnici a stáhl si čapku do čela, aby zakryla modřinu po nárazu hlavou do kovového zábradlí na schodišti, kde málem přišel o život, nebýt nepřítele, který ho zachránil.

Talejnikov. Podařilo se mu dosáhnout korsických břehů? Pohybuje se teď někde v lesích u Porto Vecchia?

Zjistit to nepotrvá dlouho. Cizince, který se vyptává na legendu, snadno vystopuje. Rus si ovšem dá pozor; jestliže na myšlenku vrátit se ke kořenům legendy přišli oni dva, mohlo to napadnout i někoho jiného.

Brandon se podíval na hodinky. Půl desáté. Vytáhl mapu a určil svou polohu asi pět kilometrů na jih od Svaté Lucie. Nejpřímější trasa do kopců, do Matareseových kopců, uvědomil si, vedla na západ.

Ale než se do nich vnoří, potřebuje si najít vhodnou operační základnu, místo, kam uloží své věci tak bezpečně, aby je po návratu našel nedotčené. To vylučovalo každou obvyklou zastávku normálního cestovatele. Během několika hodin se místní dialekt nenaučí; každý v něm pozná cizince a cizinci jsou podezřelí. Bude se muset utábořit v lese, pokud možno u vody a ne příliš daleko od hostince nebo obchodu, kde by si mohl doplnit zásoby potravin.

Předpokládal, že se v okolí zdrží několik dní, ale vše ostatní zůstávalo nejisté. Jakmile najde Talejnikova, jestli ho najde –, může se stát cokoliv, ale v dané chvíli se musel především postarat o nezbytné potřeby,

než si vypracuje další plán. Maličkosti bývají často rozhodující.

Ze silnice odbočovala do svažitých luk vyšlapaná stezka. Nejspíš ji používali pastýři, auto by po ní neprojelo, jak byla úzká, a vedla přímo na západ.

Scofield si přehodil plátěný pytel do levé ruky a vyrazil po pěšině. Odstrkoval skloněné větve a po chvíli už

kráčel mezi vysokou trávou.

Do jedné hodiny po poledni nepronikl do vnitrozemí na víc než sedm či osm kilometrů, ale postupoval klikatě tak, aby měl co nejširší rozhled do krajiny. Pak konečně našel, co hledal, úsek vzrostlého borového lesa nad horským potokem, k jehož břehům se skláněly větve obtížené šiškami. Hradba zeleně spolehlivě skryje člověka i jeho majetek. Silnice, která vedla do kopců, se kroutila asi půldruhého kilometru na jihozápad, a pokud ho neklamala paměť, právě po ní tehdy dojel k troskám Villy Matarese. Ostatně jiná cesta do kopců nevedla. Vzpomínal si, že tehdy projel kolem několika roztroušených farem a ještě před nimi stál hostinec, kde se za horkého odpoledne zastavil na sklenici místního piva. Hned za ním se silnice rozdvojovala; levá odbočka vedla zpět do přístavu, pravá dále do kopců. Brandon se podíval do mapy. Ano,

tady je křižovatka, silnice… Věděl přesně, kde se nachází.

Přebrodil potok a vyšplhal na protější břeh mezi borovice. Vlezl pod svěšené větve, otevřel pytel a vytáhl z něj skládací polní lopatku. Pobavilo ho, když

přitom vypadly dvě role toaletního papíru. Důležité maličkosti, pomyslel si a zaryl do měkké hlíny.

Před čtvrtou už měl za zelenou oponou vybudovaný tábor, zakopaný pytel a vyměněný obvaz na krku. V potoku si umyl ruce a obličej a pak si odpočinul. Ležel na zádech a pozoroval hru slunečních paprsků mezi větvemi s dlouhým jehličím. Hlavou se mu honily myšlenky, které mu nedovolily usnout.

Cesta, která začala tehdy v noci na mostě v Amsterdamu, ho přivedla až sem, pod stromy na břehu korsického potoka. A dokud společně s Talejnikovem nenajdou v kopcích nad Porto Vecchiem i odpovědi, které potřebují, nebude se moci vrátit.

Ztratit se ze světa mohl docela snadno. V minulosti zaranžoval řadu podobných zmizení s menší částkou peněz a menšími zkušenostmi, než měl k dispozici dnes.

Melanésie, Fidži, Nový Zéland, přes moře do Tasmánie, rozlehlé plochy australského kontinentu, Malajsie, jeden ze Sundských ostrovů, všude tam

posílal uprchlíky a s některými z nich udržoval po léta utajené kontakty. Přebudované životy, nové identity, noví přátelé, jiná zaměstnání, dokonce i nové rodiny.

Mohl bych udělat totéž, uvažoval Brandon. A třeba to i udělám. Mám doklady i peníze. Zaplatím si cestu do Polynésie nebo na Cookovy ostrovy, koupím si výletní nebo rybářský člun a vydělám si na slušné živobytí. Byl by to krásný život, anonymní existence, únik od smrtelně nebezpečných zpravodajských her.

Ale pak se mu zjevila tvář Roberta Winthorpa, jeho pronikavé oči, a uslyšel obavy v hlase starého pána, když mluvil o Matareseově organizaci.

Jiné zvuky ho vrátily do přítomnosti. Nad hlavou mu znepokojeně skřehotali ptáci poletující v divokých kruzích, do jejich království pronikli vetřelci a vyplašili je. Brandon zaslechl křik mužů, dusot pádících nohou.

Zpozorovali ho? Vztyčil se na kolena, vytáhl z kapsy bundy browning a vyhlédl hustými trsy borového jehličí.

Pod ním, asi sto metrů vlevo, si dvojice mužů s pistolemi za opasky prosekávala mačetami cestu porostem ke břehu potoka. Na okamžik se zastavili a rozhlíželi se, jako by si nebyli jistí dalším postupem.

Brandon pomalu vydechl; neviděli ho. Ti muži vyrazili na lov, zvířete, které ohrožovalo jejich stáda koz, nebo zdivočelého psa, ne cizince potulujícího se v kopcích.

Pak Scofield zaslechl zvolání a uvědomil si, že měl pravdu jen částečně. Nevydal ho ani jeden z mužů s mačetou, zaznělo z polí za potokem.

„Il uomol Eccolo! Il campo!“

Nelovili zvíře, ale člověka, který, soudě podle zuřivého odhodlání pronásledovatelů, prchal, aby zachránil holý život. Talejnikov? Honí Talejnikova? A jestli ano, proč? Mohl Rus tak rychle zjistit něco důležitého? Něco, kvůli čemu byli Korsičané z Porto Vecchia připraveni zabíjet?

Scofield se díval, jak oba muži vytasili pistole a vyrazili od potoka do polí, kde mu zmizeli z dohledu.

Odplazil se zpět ke kmeni borovice a pokusil se uspořádat myšlenky. Instinkt mu napovídal, že il uomo, eccolo, člověk, učenec, je Talejnikov. V tom případě se otevíralo několik možností. Mohl zamířit k silnici a vydat se po ni do kopců; italský rybář, jehož loďka zakotvila kvůli opravě, využil volný čas k procházce.

Mohl také zůstat do setmění ve svém útočišti pod stromy, využít závoje tmy a pokusit se vyslechnout ne přítele. A konečně mohl vyrazit hned lovcům v patách.

Poslední alternativa byla nejméně lákavá, ale s největší pravdě podobností nejproduktivnější, a proto se pro ni rozhodl.

Poprvé ho Brandon spatřil pět minut po půl šesté.

Talejnikov sprintoval po hřebeni kopce a z úbočí vylétla za běžící postavou, ozářenou odleskem zapadajícího slunce, sprška střel. Rus podle očekávání dělal neočekávané. Nesnažil se uniknout; využíval štvanici k rozsévání zmatku, díky němuž se mohl ledacos užitečného dozvědět. Rozumná taktika, nejlepší způsob, jak odhalit životně důležitou informaci, je donutit nepřítele, aby ji chránil.

Ale co za tak krátkou dobu zjistil, aby to ospravedlnilo takové riziko? Jak dlouho dokáže udržet tempo a soustředění, aby nepadl pronásledovatelům do rukou? Odpověď byla stejně prostá jako sama otázka: izolovat, zajmout a zlomit. Na nepřátelské půdě.

Scofield zalehl a pozorně si prohlížel terén, jak mu to jeho pozice na okraji louky dovolovala. Vítr, který se s přicházejícím večerem zvedl, mu pozorování usnadnil, protože ohýbal dlouhá stébla trávy a otevíral mu širší výhled. V duchu analyzoval možnosti, které měl Talejnikov k dispozici, a uvažoval, jak mu nejlépe nadběhnout a setkat se s ním. Důstojník KGB běžel na

sever. Tento směr ho nejvýše po dvou kilometrech dovede k úpatí hor, kde se zastaví, dalším výstupem by nic nezískal. Otočí se k jihozápadu, aby se vyhnul spleti polních cest, a tam někde provede manévr, jímž odvrátí pozornost

pronásledovatelů,

neočekávanou

spektakulární akci, která změní dosavadní zmatek v naprostý chaos. Krátce poté sklapne past.

Setkání s Talejnikovem budu asi muset odložit až

do toho okamžiku, pomyslel si Brandon. Ne že by ho to těšilo; obával se, že v té chvíli se do krátkého časového intervalu nahustí příliš mnoho aktivit. Za takové situace se člověk často dopustí chyby. Ne, měl bych se s ním spojit dříve, uzavřel své úvahy Scofield, další postup vypracujeme společně. Přikrčil se a vyrazil vysokou trávou na jihozápad.

Slunce se schovalo za vzdálenou horu; stíny se prodlužovaly, až se protáhly v gigantické temné prsty, které se natahovaly přes kopce a pole, ještě před okamžikem zalité oranžovým přísvitem soumraku.

Setmělo se, ale po Talejnikovovi pořád ani vidu ani slechu. Brandon se spěšně přesouval v hranicích prostoru, kam Rus musel podle vší logiky zamířit. Jeho oči přivykly šeru a napínal uši po sebeslabším zvuku z lesů a polí. Talejnikov stále nikde.

že by Rus tak riskoval a vybral si některou z polních cest, aby se mohl pohybovat rychleji? Hloupý nápad… ledažeby vymyslel taktiku, kterou mohl lépe uplatnit v nižších partiích pahorkatiny. Celé okolí se nyní hemžilo hlídkami o dvou až šesti členech. Všichni muži byli ozbrojeni noži, mačetami, pistolemi či puškami a světla jejich baterek se vzájemně křížila jako laserové paprsky. Scofield se rozběhl do svahu směrem na západ. Spleť světelných kuželů mu poskytovala dokonalou ochranu před rozzuřenými Korsičany; věděl, kdy se zastavit a kdy pokračovat v běhu.

Doběhl k balvanu zpola zarytému do země a skočil za něj. Pomalu se napřímil s rukama opřenýma o skalisko, připraven okamžitě vyrazit. Vyhlédl přes vrchol na scénu pod sebou. Světla baterek se probíjela tmou a určovala místa pohybu hlídek. V dálce Scofield nejasně rozeznal dřevěné stavení, zájezdní hostinec, kde se před lety zastavil. Před ním vedla nezpevněná prašná cesta, o sto metrů dál vpravo se vinula širší silnice, která klesala k přístavu.

Korsičané se roztáhli přes pole. Brandon občas zaslechl mezi zlobnými výkřiky a šviháním mačet štěkot psů. Jeho očím se otevíral tajuplný pohled na kužely světel šlehající všemi směry, jejichž zdroje jako

by se vznášely ve vzduchu; neviditelné loutky tančící na osvětlených provázcích v temnotě.

Vtom spatřil jiné světlo. Ne bílé, žluté. Oheň.

Náhlá erupce plamenů v dálce, vpravo od silnice do Porto Vecchia.

Talejnikovův

zastírací

manévr.

Skutečně

působivý.

Muži se s křikem rozběhli k požáru, který se rychle šířil. Scofield zůstal na místě a s klinickým, profesionálním zájmem uvažoval, jak Rus využije situaci. Co podnikne dál? Jakou metodu zvolí, aby polapil do pasti jednoho z pronásledovatelů?

Začátku odpovědi se dočkal za necelé tři minuty, když k nebi vyletěl další, ještě vyšší plamenný chvost, asi půl kilometru vlevo od silnice. Korsičané se museli rozdělit do dvou proudů a zapomenout na štvanici; požár v lese znamenal smrtelné nebezpečí.

Teď již Brandon viděl lidské postavy, loutky, jejichž osvětlené provázky splynuly se září plamenů, které se rozlévaly jako povodeň.

A pak vzplál třetí oheň, větší než ostatní. Celý strom se rozhořel jako obrovská plamenná pochodeň asi tři sta metrů dále doleva. Chaos se šířil stejně rychle jako požáry a vymykal se kontrole. Talejnikov si

dokonale kryl záda; pokud lest nevyjde, snadno v nastalém zmatku unikne.

Jestli uvažuje stejně jako já, pomyslel si Brandon, past sklapne každým okamžikem. Obešel balvan a sestupoval přikrčený hustým porostem jako divoké zvíře, ruce a nohy v dokonalém souladu.

Na cestě hluboko pod sebou spatřil záblesk.

Nepříliš jasný a netrval ani vteřinu. Rozškrtnutá zápalka. Proč, nechápal Brandon, dokud zprava neprošlehlo světlo baterky, následované vzápětí dalšími dvěma. Všechny tři kužely se spojily ve směru zápalky, ale hned se zase rozdělily a postupovaly podél silnice na úpatí kopce.

Scofield teď Rusovu taktiku dokonale chápal. Před čtyřmi dny v parku Rock Creek plamínek zápalky varoval před nastraženou pastí, dnes do ní měl vlákat kořist. V obou případech škrtla sirkou tatáž ruka.

Talejnikovovi se podařilo paralyzovat pátrací akci Korsičanů vyvoláním totálního zmatku a nyní za sebou lákal malou skupinku lovců. Začala poslední fáze štvanice; Rus se jednoho z nich zmocní.

Brandon vytáhl pistoli z pouzdra pod bundou a sáhl do kapsy pro tlumič. Nasadil ho na hlaveň, odjistil zbraň a rozběhl se šikmo vlevo k temeni kopce, kde

mezi trávou a stromy číhala past. Teď ji ještě musí najít a

pokud

možno

neutralizovat

jednoho

z

pronásledovatelů, aby napomohl úspěšnému završení Talejnikovova úskoku. V optimálním případě zajme Korsičana živého; dva zdroje informací jsou lepší než

jeden.

Střídavě se rozbíhal a zastavoval, stále přikrčený k zemi, a sledoval světla tří baterek pod sebou. Každé pokrývalo vymezenou oblast a v jejich záři se zřetelně rýsovaly obrysy zbraní připravených k palbě. Jakmile lovec spatří kořist, okamžitě vystřelí…

Scofield se zarazil. Tady něco nehraje. Pravý kužel asi dvě stě metrů přímo pod ním se komíhal příliš rychle a chaoticky a navíc se ve světle neodrážel žádný matný záblesk kovu. Kde je zbraň?

Tu baterku nedrží lidská ruka! Visí na větvi! Finta, falešný pohyb, který má zamaskovat jiný pohyb.

Brandon zalehl a krytý tmou a trávou pátral sluchem po zvuku běžících nohou.

Seběhlo se to tak rychle a nečekaně, že Scofield málem v sebeobraně instinktivně vystřelil. Náhle se těsně nad ním vynořila mohutná postava a Korsičanova noha dopadla sotva půl metru od jeho hlavy.

Bleskurychle se odvalil pádícímu muži z cesty.

Několikrát zhluboka vydechl, aby překonal šok.

Pak pomalu vstal a opatrně vyrazil po Korsičanově stopě. Muž dokonale znal terén a mířil vzhůru po spádnici k vrcholu kopce. Scofield zrychlil. Minul prostřední světlo hluboko dole na svahu a uvědomil si, že se Rus soustředil na třetího pronásledovatele nejvíce vlevo, jehož baterka nejasně blikala na severním úbočí pahorku.

Brandon běžel ze všech sil; zkušenost a instinkt mu napovídaly, aby se držel Korsičanovi na dohled. Jenže ať napínal smysly sebevíc, nikde ho neviděl, neslyšel jeho kroky. Obklopovalo ho zlověstné ticho. Vrhl se k zemi a nehnutě vyčkával, rozhlížeje se kolem sebe, prst na spoušti pistole. Stane se to každou vteřinou. Ale jak?

Kde?

Sto padesát metrů dále vpravo se třetí baterka v rychlém sledu rozsvěcovala a zhasínala, jako by vysílala signál. Ale ne, uvědomil si Scofield, její světlo je něčím stíněno. Muž, který ji drží, vešel mezi stromy na úbočí.

Vtom světelný kužel vystřelil vzhůru k nebi, krátce zatancoval v korunách, zamířil k zemi a znehybněl, tlumený porostem. To je ono! Past sklapla, jenže Talejnikov netuší, že další Korsičan čeká v záloze.

Brandon vyskočil a sprintoval, co mu síly stačily, do kopce, jeho boty hlasitě skřípaly po kamenech.

Věděl, že má sotva několik vteřin, a od ohniska děje ho dělila značná vzdálenost. Ve tmě neviděl, kde začínají stromy. Kdyby zahlédl alespoň siluetu, na kterou by mohl vystřelit, kdyby zaslechl lidský hlas… Hlas. Už

už se nadechoval, aby na Rusa zakřičel a varoval ho, když zaslechl slova pronesená oním zvláštním dialektem jižní Korsiky, která k němu donesl noční vítr.

Deset metrů pod ním stál mezi dvěma stromy muž.

Jeho postava se nejasně rýsovala v tlumeném světle baterky nehybně ležící na zemi. Korsičan držel v rukou krátkou brokovnici. Scofield se v běhu otočil a vrhl se s pistolí v natažené ruce k ozbrojenému muži.

„Matarese!“ zaječel Talejnikov. A byl to jeho hlas, který pokračoval záhadným výkřikem: „Perro nostro circulo!“

Brandon střelil Korsičana do zad; tři plesknutí z pistole s tlumičem přehlušilo zaburácení brokovnice.

Muž spadl na obličej. Scofield k němu přiskočil a přikrčil se v očekávání útoku, ale poznal, že bezprostřední nebezpečí nehrozí, Korsičana, jehož Rus zajal, zabila rána z lupary, která ho měla zachránit.

„Talejnikov?“

„Jsi to ty, Scofielde?“

„Zhasni to světlo!“ sykl Brandon. Důstojník KGB

se vrhl k baterce a cvakl vypínačem. „Dole na svahu je další chlap. Nehýbá se. Čeká na zavolání.“

„Jestli sem přijde, musíme ho zabít. A když se nedočká signálu, odejde pro pomoc a přivede sem ostatní.“

„Pochybuju, že na to jeho přátelé budou mít čas,“

opáčil Scofield a zahleděl se na proužek světla v temnotě. „Dokázals je pořádně zaměstnat… Už vyrazil!

Běží dolů z kopce.“

„Jdeme!“ Rus přistoupil k Brandonovi. „Znám desítky míst, kde se můžeme schovat. Musím ti toho hodně povědět.“

„Rád věřím.“

„Je to tady!“

„Co?“

„To nevím jistě… Možná odpověď, kterou hledáme. Každopádně alespoň její část. Viděl jsi sám.

Pronásledovali mě a chtěli mě zlikvidovat. Pronikl jsem…“

„Ferma!“ Rozkazovačné zvolání zaznělo od vrcholu kopce nedaleko nad nimi. Scofield se otočil; Talejnikov pozvedl zbraň. „Basta!“ Druhý rozkaz

doprovodil štěkot velkého psa, přidušený, jak se zvíře vzpínalo na vodítku. „Držím v ruce dvouhlavňovku, signori,“ pokračoval hlas, nepochybně ženský, anglicky. „Je to brokovnice a umím z ní střílet lépe než

ten chlap, který vám leží u nohou. Ale nechci vám ublížit. Držte zbraně u boků, pánové, ale neodhazujte je.

Možná je budete potřebovat.“

„Kdo jste?“ zeptal se Scofield a mžoural do tmy k ženské postavě. V mihotavém svitu hvězd viděl, že má na sobě kalhoty a vojenskou bundu. Pes znovu zaštěkal.

„Hledám vědce, historika.“

„Koho?“

„To jsem já,“ řekl Talejnikov. „Pracuju pro vědeckou nadaci. Tento muž je můj společník.“

„Co že sakra jsi?“ Brandon se nechápavě otočil k důstojníkovi KGB.

„ Basta,“ zašeptal Rus. „Proč mě hledáš, a přesto mě nezabiješ?“

„Všude se o vás povídá. Vyptáváte se na padrona di padroni.“

„To je pravda. Guillaume de Matarese. Nikdo mi nechce na moje otázky odpovídat.“

„Někdo by chtěl,“ opáčila žena. „Stařena, která žije v horách. Chce mluvit s učencem. Má mu co říct.“

„Ale viděla jste, co se tady stalo,“ namítl Talejnikov a sondoval lak půdu. „Pronásledují mě, chtějí mě zabít. Chcete dát v sázku vlastní život, abyste mě, nás, k té stařeně přivedla?“

„Ano. Je to dlouhá cesta. A obtížná. Pět nebo šest hodin stoupání.“

„Odpovězte mi prosím. Proč chcete tolik riskovat?“

„Je to moje babička. Lidé v kopcích jí pohrdají; tady dole nemůže žít. Ale já ji miluji.“

„Kdo je to?“

„Říkají jí děvka z Villy Matarese.“

14

Rychle vystoupali mezi kopci k úpatí hor a pokračovali stezkami prosekanými mezi stromy a křovinami. žena položila oběma mužům ruku na rameno a nechala psa, aby si je očichal. Pak ho pustila a zvíře se rozběhlo před nimi hustým porostem. Dobře znalo cestu a v každé zatáčce na ně počkalo.

Krátce po půlnoci vyšli na plochou travnatou mýtinu, za níž se tyčily vysoké zalesněné svahy. Nízko letící mraky prořídly a měsíční světlo zalévalo krajinu, zvýrazňovalo vzdálené skalnaté štíty a dodávalo horské krajině vznešenost. Brandon viděl, že Rus má košili pod bundou stejně propocenou jako on; noc byla velmi chladná.

„Teď si můžeme na chvíli odpočinout, signori.“

žena ukázala na temný stín o sto metrů dál, k němuž se pes již dříve bez pobízení rozběhl. „Je tam jeskyně.

Nepříliš hluboká, ale jako úkryt postačí.“

„Váš pes ji zná,“ podotkl důstojník KGB.

„Čeká, že rozdělám oheň,“ zasmála se dívka.

„Když prší, nosí mi v tlamě dřevo na přikládání. Miluje oheň.“

Vstoupili do dutiny vyhloubené v skalnatém úbočí kopce. Byla asi tři metry hluboká a téměř dva vysoká.

„Mám rozdělat oheň?“ zeptal se Talejnikov a podrbal psa za ušima.

„Jestli se vám chce? U Ucella tím hodně získáte. Já jsem příliš unavená.“

„ Uccello? “ zajímal se Scofield. „Pták?“

„Létá nad zemí jako pták, signore.“

„Mluvíte velmi dobře anglicky,“ poznamenal Brandon, zatímco Rus kladl drobné větvičky na ohniště obložené kameny. „Kde jste se to naučila?“

„Chodila jsem do klášterní školy ve Vescovatu. Ty z nás, které se chtěly zapojit do vládního vzdělávacího programu, studovaly angličtinu a francouzštinu.“

Talejnikov škrtl zápalkou pod třískami, které okamžitě s praskotem chytily a zalily jeskyni světlem a teplem. „Zakládání ohňů ti docela jde,“ prohodil Scofield k důstojníkovi KGB.

„Díky. To je maličkost.“

„Před několika hodinami to žádná maličkost nebyla.“ Brandon se otočil zpět k dívce, která si sundala čapku a roztřásla bohaté kaskády dlouhých tmavých vlasů. Na okamžik zatajil dech a zírá] na ni jako u vytržení. Dělaly to ty vlasy? Nebo velké hnědé laní oči s čirým pohledem? Či snad výrazné lícní kosti nebo ostře řezaný nos nad plnými rty, které jako by se stále chystaly k úsměvu? Tkvělo kouzlo v jejím vzhledu, nebo byl prostě příliš vyčerpaný a vděčný za možnost spočinout zrakem na atraktivní a schopné ženě?

Brandon netušil; věděl jen, že mu tahle dívka z korsických kopců připomíná Katrin, manželku, jejíž smrt nařídil muž, který teď stojí metr od něj v jeskyni vyhloubené v úbočí hory. Potlačil vzpomínky a znovu vydechl. „A zapojila jste se do toho programu?“ zeptal se.

„Jistě. Snažila jsem se dojít co nejdál.“

„Kde jste studovala?“

„Na střední škole v Bonifaciu. A potom se mi podařilo získat podporu k dalšímu vzdělání. Fondos mi posílali peníze.“

„Nerozumím.“

„Absolvovala jsem Univerzitu v Bologne, signore.

Jsem komunistka a jsem na to hrdá.“

„Bravo,“ ocenil Talejnikov tiše.

„Jednoho dne napravíme celou Itálii,“ pokračovala dívka s rozzářenýma očima. „Skoncujeme se všemi zmatky, s tou křesťanskou omezeností.“

„Jistě se vám to podaří,“ souhlasil Rus.

„Ale nikdy jako loutky Moskvy. To nepřipustíme.

Jsme nezávislí. Nebudeme poslouchat krutého medvěda, který by nás pohltil a zavedl na celém světě fašistickou diktaturu.“

„Bravo,“ pochválil zase Brandon.

Rozhovor postupně utichl; mladá žena nechtěla odpovídat na osobní otázky. Kromě toho, že se jmenuje Antonia, jim na sebe nic dalšího neprozradila. Když se jí Talejnikov zeptal, proč se ona, politická aktivistka z Bologne, uchýlila do izolovaného kouta Korsiky, odpověděla, že chtěla na chvíli vypadnout a strávit nějaký čas s babičkou.

„Povězte nám o ní něco,“ požádal Brandon.

„Sama vám řekne, co uzná za vhodné,“ odpověděla dívka a stala. „Jdeme. Čeká nás ještě dvouhodinový pochod.“

Vyšplhali na plochý vrcholek hory a zahleděli se do údolí pod mírným svahem. Pastvina se táhla do dáli a v jasném měsíčním svitu zřetelně rozeznali malý statek.

Polní cesta, která se vlnila mezi loukami, končila u stodoly. Nedaleko místa, kde stáli, zurčela bystřina; poskakovala mezi kameny a protékala asi patnáct metrů od domku.

„Krásná krajina,“ poznamenal Talejnikov.

„Jiný svět babička v posledním půlstoletí nezná,“

řekla Antonia.

„Vyrostla jste tady?“ zeptal se Brandon. „Tohle je váš domov?“

„Ne,“ odpověděla dívka, ale dál to nerozvedla.

„Pojďme za ní. Už na nás čeká.“

„Tak pozdě v noci?“ podivil se Talejnikov.

„Moje babička nezná rozdíl mezi dnem a nocí.

Řekla, že vás k ní mám uvést, jen co sem dorazíme.

Dorazili jsme.“

Stařena, která seděla na židli u krbu, v němž

plápolala silná polena, skutečně nemohla rozlišit mezi dnem a nocí, alespoň ne ve smyslu slunečního svitu a tmy. Byla slepá; oči, dva prázdné pastelové ovály, se otáčely za zvuky a hleděly na obrazy uložené ve vzpomínkách. Svraštělá kůže skrývala pravidelné rysy obličeje kdysi jistě mimořádné krásné ženy.

Hlas měla jemný a slabý, dutý šepot, který nutil posluchače sledovat tenké bílé rty. Nevyznačovala se oslnivou inteligencí, ale váhavost a nerozhodnost rozhodně postrádala. Mluvila rychle, prostá mysl jistá tím, co ví. Chtěla něco sdělit a jejím domem obcházela smrt, skutečnost, která jako by urychlila její myšlenky a zostřila vnímavost. Mluvila italsky, ale používala obraty patřící minulé éře. Začala tím, že požádala oba muže, aby jí každý svými slovy vysvětlil, proč se zajímá o Guillaumea de Matarese. Talejnikov odpověděl jako první. Zopakoval historku o učenci, který pracuje pro akademickou nadaci se sídlem v Miláně a jeho sekce se zajímá o dějiny Korsiky. Uvedl jen holá fakta a ponechal Scofieldovi prostor pro doplnění v libovolném směru. Aplikoval standardní postup pro situaci, kdy jsou zadrženi dva zpravodajští agenti a společně vyslýcháni. Oba v tomto směru nepotřebovali žádné rady, lež se jim st ala druhou přirozeností.

Brandon Talejnikova pozorně poslouchal a rozvedl základní informace přidáním detailů o datech a finančních údajích, které se podle jeho přesvědčení týkaly Guillaumea de Matarese. Když domluvil, pocítil záchvěv sebevědomí a převahy nad Rusem. Odpovídal brilantně a zjevně zvládl domácí úkol lépe než důstojník KGB

Stařena dlouho tiše seděla a pokyvovala hlavou, než si konečné odsunula z čela pramen bělostných vlasů a promluvila.

„Oba lžete. Druhý pán méně přesvědčivě než

první. Snažil se mě ohromit údaji, které si v kopcích nad Porto Vecchiem dokáže zjistit každé malé dítě.“

„V Porto Vecchiu možná,“ zaprotestoval Scofield chabě, „ale ne v Miláně.“

„Ano, chápu, jak to myslíte. Ale ani jeden z vás nepochází z Milána.“

„To je pravda,“ uznal Vasilij. „My v Miláně pouze pracujeme. Já jsem se narodil v Polsku… v severním Polsku. Jistě jste poznala, že neovládám italštinu tak dokonale.“

„Nic takového. Ale poznala jsem vaše lži. Ale nemusíte se znepokojovat, nezáleží na tom.“

Talejnikov a Scofield si vyměnili zmatený pohled a pak se ohlédli po Antonii, která vyčerpaně seděla na pohovce u okna.

„Na čem nezáleží?“ zeptal se Brandon. „My jsme znepokojeni. Chtěli bychom, abyste mluvila zcela svobodně.“

„Však já budu,“ ujistila ho slepá žena. „Vaše lži totiž neprozrazují egoistické muže. Nebezpečné, to ano, ale ne takové, kteří se ženou za ziskem. Nehledáte padrona pro svůj osobní profit.“

Scofield si tu otázku nemohl odpustit. Naklonil se k stařeně „Jak jste to poznala?“

Modré oči, prázdné, a přesto tak silné, se upíraly do jeho a Brandon se musel v duchu opakovaně ujistit, že stařena nevidí. „Z vašich hlasů,“ odpověděla. „Bojíte se.“

„Máme k tomu důvod?“ zeptal se Talejnikov. „To záleží na tom, v co a čemu věříte, nemyslíte?“

„Jsme přesvědčeni, že se zde odehrály hrozné události,“ řekl Brandon, „ale víme toho velmi málo.

Upřímněji se už vyjádřit nedokážu.“

„A co víte, signori?“

Oba muži si znovu vyměnili pohled a Rus přikývl.

Brandon si všiml, že je Antonia upřeně pozoruje. Když

promluvil, platila jeho slova stejně stařeně jako mladé ženě. „Domnívám se, že by bylo vhodné, aby nás vaše vnučka opustila, než vám odpovím.“

„Ne!“ ohradila se dívka tak vehementně, až

Uccello škubl hlavou.

„Poslyšte,“ pokračoval Scofield přímo k ní. „Jedna věc je přivést nás sem, dva cizince, s kterými chtěla vaše babička mluvit, ale úplné jiná zaplést se s námi.

Můj… společník a já máme v těchto záležitostech jisté zkušenosti. Je to pro vaše dobro.“

„Nechej nás o samotě, Antonio.“ Stařena se na židli otočila. „Od těchto mužů se nemám čeho bát a ty musíš být unavená. Vezmi si Ucella a lehni si ve stodole.“

„No dobře.“ Dívka vstala. „Ale Uccello zůstane tady.“ Rychlým pohybem sáhla pod pohovku a pozvedla brokovnici. „Oba máte zbraně. Hoďte je na zem. Před odchodem vám je vrátím.“

„To je absurdní!“ zvolal Brandon; pes se vztyčil a hrozivě zavrčel.

„Poslechni dámu!“ štěkl Talejnikov a šoupl pistoli po podlaze k oknu.

Scofield vytáhl browning, zkontroloval pojistku a hodil ho na koberec před Antoniu. Dívka se sklonila pro obě zbraně, ale jednou rukou pořád pevně svírala brokovnici. „Až skončíte, vyjděte před dveře a zavolejte na mě. Přivolám Ucella ven. Když se neobjeví, uvidíte ze svých zbraní jen ústí hlavní.“

Rychle vyšla z domu; pes si se zavrčením zase lehl.

„Moje vnučka je příliš rozverná,“ konstatovala stařena a pohodlně se opřela. „Guillaumeova krev, i když zředěná, se stále projevuje.“

„Antonia je jeho vnučka?“ vyhrkl Talejnikov.

„Pravnučka. Narodila se dítěti mé dcery. Ta byla plodem hříšné lásky padrona a jeho mladé děvky.“

„Děvka z Villy Matarese,“ zašeptal Scofield. „Tak vám prý podle Antonie říkají.“

Stařena se usmála a uhladila si bílé vlasy. Na okamžik se ocitla v jiném světě a marnivost ji stále neopustila. „To už je dávno. Vrátíme se do těch dnů, ale ještě předtím chci slyšet vaši odpověď. Co víte? Co vás sem přivádí?“

„Můj společník odpoví jako první,“ prohlásil Talejnikov. „Je v této záležitosti poučenější, třebaže jsem to byl já, kdo se na něho obrátil…“

„Vaše jména prosím,“ přerušila ho slepá stařena.

„Vaše skutečná jména a původ.“

Rus se podíval na Američana a pohled prozrazoval vzájemné srozumění: další lži by jim nepomohly, naopak by ohrozily jejich poslání. Tato prostá, ale výřečná žena celý svůj dlouhý život po slouchala lži, v temnotě, a nenechá se ošálit.

„Jmenuji se Vasilij Vasilijevič Talejnikov a do nedávné doby jsem pracoval jako hlavní stratég v zahraničním odboru KGB, sovětské zpravodajské služby.“

„A vy?“ otočila žena mrtvé oči ke Scofieldovi.

„Brandon Scofield. Zpravodajský důstojník ve výslužbě. Evropský a středomořský sektor. Konzulární operace ministerstva zahraničí Spojených států.“

„Aha.“ Stará kurtizána přitiskla ruce s tenkými kostnatými prsty k tvářím v gestu tichého rozjímání.

„Nejsem vzdělaná a vedu osamělý život, ale zprávy z okolního světa mi nechybí. Často poslouchám rádio.

Vysílání z Říma chytím docela jasně, stejně jako z Janova a občas i z Nice. Nebudu ze sebe dělat experta na mezinárodní vztahy, protože žádný nejsem, ale to, že jste se vy dva vypravili na Korsiku společně, mi připadá přinejmenším divné.“

„ Je to divné, madame,“ uznal Talejnikov.

„Velmi,“ doplnil Scofield nehlasně.

„Napovídá to, jak je situace vážná,“ pokračoval Rus.

„Tak ať váš společník začne, signore.“

Brandon se na židli předklonil, opřel ruce o kolenu a podíval se do slepých očí před sebou. „Někdy mezi roky 1911 a 1913 Guillaume de Matarese povolal do svého sídla v Porto Vecchiu skupinu mužů. Nikdy se nezjistilo, kdo ti lidé byli a odkud pocházeli. Ale dali si jméno…“

„Stalo se to čtvrtého dubna devatenáct set jedenáct,“ přerušila ho stařena. „A to jméno si nedali, vybral ho padrone. Měli si říkat Matareseova rada…

Pokračujte prosím.“

„Vy jste u toho byla?“

„Pokračujte prosím.“

Zneklidňující chvíle; mluvili o události, která byla dlouhá desetiletí předmětem nejrůznějších spekulací, protože zcela chyběli svědkové i záznamy o datech či totožnostech. A teď se během vteřiny dozvěděli konkrétní rok, určitý měsíc, přesný den.

„Signore…?“

„Promiňte. V následujících třiceti letech se tento Matarese a jeho rada pustili do kontroverzního podniku…“ Scofield stručně a bez příkras vylíčil fakta, přičemž se snažil používat co nejjednodušší jazyk, aby zamezil případnému nedorozumění. Přiznal, že většina odborníků, kteří studovali Matareseovu legendu, dospěla k závěru, že jde spíše o mýtus než o realitu.

„A čemu věříte vy, signore? Na to jsem se vás ptala hned na začátku.“

„Nejsem si jistý, čemu mám věřit, ale vím, že před čtyřmi dny zmizel velmi významný muž. Domnívám se, že byl zavražděn, protože mluvil s jinými mocnými lidmi o Matareseově organizaci.“

„Chápu.“ Stařena přikývla. „Před čtyřmi dny. Ale vy jste mluvil o třiceti letech po prvním setkání v jedenáctém roce. Co se stalo potom, signore? Jak vysvětlíte to dlouhé období?“

„Podle toho, co víme, nebo co se alespoň domníváme, po Matareseově smrti jeho organizace pokračovala v započatém díle a po několika letech se přesunula z Korsiky na neznámé místo. Své zakázky si sjednávala v Berlíně, Londýně, Paříži, New Yorku a bůh suď kde ještě. Její aktivita s vypuknutím druhé světové války ochabla a po válce už o ní nikdo nikdy neslyšel.“

Stařena zvlnila rty v prchavém úsměvu. „Chcete naznačit, že se teď vrátila odnikud?“

„Ano,“ souhlasil Brandon. „Můj společník vám teď řekne, proč si to myslíme.“ Pohledem vyzval Talejnikova, aby promluvil.

„V posledních týdnech,“ nadechl se Rus, „byli v obou našich zemích brutálně zavražděni dva muži. Oba byli vášnivými zastánci mírového řešení vzájemných sporů. Zločiny byly spáchány tak, aby naše vlády nabyly přesvědčení, že za ně může druhá strana. Rychlá výměna názorů mezi nejvyššími představiteli zabránila konfrontaci, ale byly to nebezpečné okamžiky. Pak si mě k sobě povolal můj dlouholetý přítel. Umíral a chtěl se se mnou podělit o jisté informace. Zbývalo mu jen velmi málo času a jeho mysl občas bloudila, ale to, co mi sdělil, mě přimělo obrátit se na jisté osoby s žádostí o pomoc a radu.“

„Co vám váš přítel řekl?“

„že Matareseova organizace je stále mezi námi. že ve skutečnosti nikdy nepřestala působit, jen se stáhla do ústraní, kde stále rostla a rozšiřovala svůj vliv. že v posledních letech stála za stovkami teroristických akcí a desítkami atentátů, za něž dával svět vinu jiným. Patřily mezi ně i ty dva, o kterých jsem se prve zmínil. Ale Matarese už nezabíjí za peníze, sleduje tím vlastní cíle.“

„Jaké?“ zeptala se stařena tím divným dutým hlasem.

„To můj přítel netušil. Věděl jen, že Matarese je jako nakažlivá choroba, jejíž šíření je třeba zastavit, ale neřekl mi jak, ani koho bych měl kontaktovat. Nikdo, kdo se s touto organizací zapletl, o tom prý nebude mluvit.“

„Takže jste od něj žádnou radu nedostal?“

„Než jsem od něj odešel, poradil mi, abych odpověď hledal na Korsice. Přirozeně jsem tomu moc nevěřil, ale následné události mě přiměly změnit názor.

Korsika zůstala jediným východiskem. Ani já, ani můj společník, agent Scofield, jsme neměli jinou alternativu.“

„Důvody vašeho společníka chápu; před čtyřmi dny zmizel vlivný muž jen proto, že zmínil jméno Matarese. Jaké pohnutky vedly vás, signore?“

„I já jsem vyslovil jméno Matarese. Před muži, u nichž jsem hledal radu a pomoc. Podotýkám, že jsem se těšil značné důvěře v nejvyšších kruzích své země.

Přesto byl vydán rozkaz k mé likvidaci.“

Stařena se odmlčela a její seschlé rty znovu zvlnil náznak úsměvu. „ Padrone se vrací,“ zašeptala.

„Myslím, že tohle byste nám měla vysvětlit,“

prohlásil Talejnikov. „Byli jsme k vám upřímní.“

„Zemřel váš přítel?“ zeptala se ho stařena místo odpovědi a slepé oči ožily tázavým pohledem.

„Den po našem setkání. Byl pochován s vojenskými poctami, které si plně zasloužil. Vedl život plný nebezpečí a nepoznal strach, ale na samém konci ho pomyšlení na Matareseovu organizaci viditelně děsilo.“

„Děsil ho padrone,“ opravila ho stařena.

„Můj přítel Guillaumea de Matarese neznal,“

namítl Rus.

„Znal jeho následovníky a to stačilo. Byli jako on.

On byl jejich Ježíš a stejně jako Kristus pro ně zemřel.“

„ Padrone byl jejich bůh?“ vmísil se Brandon.

„A jejich prorok, signore. Uvěřili mu.“

„Co mu uvěřili?“

„že dostanou zemi za dědictví. To byla jeho pomsta.“

15

Stařeniny mrtvé oči se upíraly na stěnu a místnost plnil pólu hlasy šepot.

Našel si mě v klášteře v Bonifaciu a vyjednal s matkou představenou slušnou cenu. „Přenechte ji císaři,“ řekl jí a představená svolila, protože poznala, že já nejsem zaslíbena Bohu. Byla jsem frivolní, odmítala jsem se učit a hledívala jsem do tmavých oken, protože se v nich odráželo moje tělo a moje tvář. Byla jsem určena muži a padrone byl muž všech mužů.

Bylo mi sedmnáct a otevřel se přede mnou svět, který přesahoval veškerou lidskou představivost.

Kočáry se stříbrnými koly, tažené koňmi s rozevlátými hřívami a pozlacenými postroji mě vyvážely na útesy, do vesnic a měst a do přepychových obchodů, kde jsem si mohla koupit, co mi padlo do oka. A já jsem chtěla všechno, protože jsem pocházela z chudé pastýřské rodiny, bohabojný otec a matka, která velebila Krista, když mě vzali do kláštera a ona mě už nikdy neměla vidět.

A vždy byl po mém boku padrone . Byl lev a já jeho opečovávané lvíče. Vozil mě po okolí, do všech velkých domů, a když mě představoval, říkal, že jsem jeho protetta . Pokaždé se smál, když to slovo použil, a ostatní se k jeho smíchu připojili, protože pochopili. Víte, jeho manželka zemřela a jemu už minula sedmdesátka.

Chtěl, aby lidé, a především jeho dva synové, věděli, že pořád dokáže spát s mladou ženou a uspokojit ji tak, jak by dokázalo jen málo mužů.

Najal vychovatele, aby mě naučili dobrým mravům a náležitému chování u jeho dvora, hudbě a správnému vyjadřování. Učila jsem se dokonce i dějinám, matematice a francouzštině, která byla v té době módním jazykem urozených dam. Často jsme se plavili přes moře do Říma a pak cestovali vlakem na sever do Švýcarska a dál do Francie, do Paříže. Padrone podnikal tento výlet každých pět nebo šest měsíců. Víte, měl v těch místech své obchodní společnosti. Jeho dva synové v nich působili jako ředitelé a hlásili mu všechno, co podnikli.

Po tři roky jsem byla nejšťastnější dívka na světě, protože padrone mi ten svět položil k nohám. A pak se ten svět během jediného týdne rozpadl a Guillaume de Matarese zešílel.

Z Curychu a Paříže, a dokonce i z velké burzy v Londýně za ním přijížděli muži, aby ho informovali.

Byla to doba velkých bankovních investic a spekulací.

Ti muži padronovi oznámili, že v posledních čtyřech měsících se jeho synové dopustili různých nepravostí a pojali chybná rozhodnutí, ale nejhorší bylo, že uzavírali nepoctivé dohody a svěřili obrovské sumy peněz do rukou podvodníků, kteří nebrali ohled na žádné zákony.

Francouzská a britská vláda převzaly kontrolu nad Matareseovými společnostmi, zastavily veškerou jejich činnost a zablokovaly přístup k jejich aktivům. Z

výjimkou kont v Janově a Římě nezůstal Guillaumeovi de Matarese žádný majetek.

Poslal telegram svým synům a přikázal jim, aby přijeli do Porto Vecchia a vysvětlili mu své počínání.

To, co se dozvěděl, na něj zapůsobilo jako úder blesku, který ho navěky změnil.

Úřady v Paříži a Londýně mu oznámily, že oba jeho synové jsou mrtví. Jeden spáchal sebevraždu, druhý údajně padl rukou muže, kterého ožebračil.

Padrone už neměl vůbec nic, svět se kolem něj zhroutil.

Zavřel se v knihovně a dlouhé dny z ní nevycházel, s nikým nemluvil a jídlo si bral z tácu, který mu sluha nechával za dveřmi. Už se mnou nesdílel lože, protože

ztratil zájem o záležitosti těla. Ničil sám sebe, umíral vlastní rukou stejně jistě, jako kdyby si vrazil nůž do břicha.

Pak jednoho dne přijel nějaký muž z Paříže a neoblomně trval na tom, že musí mluvit s padronem, i kdyby to znamenalo, že poruší jeho soukromí. Byl to novinář, který podrobně sledoval pád Matareseových společností, a přišel s úžasným, přímo neuvěřitelným odhalením. Jestliže padrone již dříve přiváděl sám sebe k šílenství, poté, co novináře vydechl, mu už nebylo pomoci.

Jeho svět záměrně zničili bankéři, kteří postupovali ve shodě s vládami svých zemí. Jeho synové byli oklamáni a vydíráním je přinutili podepsat nelegální dokumenty. Hrozili jim, že je zruinují tím, že odhalí jejich prohřešky v záležitostech těla. Nakonec je nechali zavraždit a podvrhli falešné důkazy jejich zločinů, díky nimž působilo „oficiální“ vysvětlení jejich smrti docela věrohodně.

Vymykalo se to lidskému chápání. Proč si někdo přál ublížit velkému muži? Ukradli mu jeho společnosti, zabili mu syny, zničili ho. Kdo by si přál něco takového?

Muž z Paříže nabídl částečné vysvětlení. „Jeden bláznivý Korsičan evropě stačil na příštích pět set let,“

znělo zdůvodnění, které zaslechl.

Padrone pochopil. V Anglii zemřel král Edward7, ale před smrtí připravil obchodní smlouvu mezi Anglií a Francií, jež otevřela cestu spojování velkých společností, kterépak dosahovaly úžasných zisků v Indii, Africe a Suezu. Jenže padrone byl Korsičan.

Kromě toho, že z nich měl finanční užitek, mu byli Francouzi lhostejní a Angličané ještě více. Nejen že odmítl připojit se k ostatním velkým společnostem a bankám, ale na každém kroku se stavěl proti nim a naléhal na své syny, aby se snažili konkurenci vymanévrovat. Matareseovo bohatství bránilo mocným mužům realizovat jejich plány.

Padrone považoval tohle všechno za hru, jenže francouzské a anglické společnosti pokládali jeho hru

7 Míněn král Edward VIL, který během svého panování v letech 1901-1910 posílil postavení Velké Británie na evropském kontinentu uzavřením řad} výhodných smluv, zejména s Francií a Ruskem. Pro své úsilí o nastolení přátelských mezinárodních vztahů získal přízvisko „Mírotvorce“. (Pozn. překl.)

za velký zločin, na který je třeba odpovědět ještě větším zločinem. Tyto společnosti a jejich banky ovládaly vlády svých zemí. Soudy a policie, politici a státníci, dokonce i králové a prezidenti, všichni byli lokajové a služebníci mužů, kteří vlastnili obrovské sumy peněz.

Tohle byl začátek poslední fáze jeho šílenství. Najde cestu, jak zničit korupčníky a zkorumpované. Uvrhne vlády do chaosu, protože to byli političtí vůdci, kdo zradili důvěru. Bez přispění vládních úředníků by jeho synové žili a jeho svět zůstal zachován. A s pádem vlád padnou i společnosti a banky, protože ztratí své ochránce.

„Hledají bláznivého Korsičana!“ hulákal padrone .

„Nenajdou ho, a přesto zde bude.“

Podnikl poslední cestu do Říma. Ne jako dříve, se vší parádou a v kočárech se stříbrnými koly. Cestovali jsme jako chudobná dvojice a ubytovali se v levném hotýlku na Via Due Macelli. Padrone trávil celé dny nu Borsa Valori a studoval historii rodin, které byly zruinovány.

Vrátili jsme se na Korsiku. Napsal pět dopisů a rozeslal je pěti mužům, kteří žili v pěti různých zemích, a pozval je k sobě do Porto Vecchia v mimořádně

naléhavé záležitosti, která se týká jejich vlastních rodin.

Měli přijet v naprosté tajnosti.

Pořád to byl velký Guillaume de Matarese. Nikdo z pozvaných m odmítl.

Přípravy byly velkolepé. Villa Matarese se zaskvěla v nebývalé kráse Upravené zahrady hýřily barvami, trávníky se zelenaly pronikavěji než kočičí oči, velký dům a stáje zářily oslepující bělostí, stájníci vyhřebelcovali koně, až se jim leskla srst. Palác se zase změnil v pohádkový sen. Padrone na všechno dohlížel a vyžadoval naprostou dokonalost. Obnovila se mu vitalita, ale už ne taková, jakou jsme znali. Přidružila se k ní krutost. „Přinutím je, aby si vzpomněli, mé dítě,“

křičel na mě v ložnici. „Přinutím je, aby si uvědomili, co jim kdysi patřilo.“

Ano, vrátil se do mého lože, ale jeho duch se změnil. Dokazoval mi svoji mužnost jen brutální silou, dřívější radost se vytratila.

Kdybychom tehdy věděli, my všichni v domě, ve stájích a na polích –, co jsme měli zakrátko zjistit, byli bychom ho zabili a zahrabali v lese. Já, které dal velký padrone všechno na světě, já, která se k němu modlila a vzývala ho jako otce i milence, bych mu vlastní rukou vrazila nůž do srdce.

Konečně nastal slavnostní den. Za úsvitu připluly lodě z Lido di Ostia a padrone poslal kočáry do Porto Vecchia, aby přivezly vzácné hosty do Villy Matarese.

Byl to vskutku velkolepý den. V zahradách vyhrávala hudba, stoly se prohýbaly pod vybranými lahůdkami a nespočetnými láhvemi vína. Nejvzácnějšího vína z celé Evropy, které padrone dlouhá desetiletí uchovával ve svých sklepích.

Každý host dostal svou vlastní komnatu s balkonem, který nabízel překrásný výhled. A k ubytování patřila i mladá souložnice k odpolednímu potěšení. I ony byly jako víno ty nejlepší, ovšem ne z Evropy, ale z jižní Korsiky. Pět nejkrásnějších panen, jaké v kopcích žily.

Přišla noc a ve velké hale začal nejvelkolepější banket, jaký Villa Matarese poznala. Když skončil, sloužící postavili před hosty láhve nejjemnějšího brandy a podle rozkazu se shromáždili v kuchyni, kde měli zůstat. Hudebníci si přenesli nástroje do zahrady a pokračovali v hraní. My dívky jsme se odebraly do komnat v patře a očekávaly své pány.

Byly jsme bez rozdílu rozpáleny vínem, ale moje situace se lišila od jejich. Byla jsem protetta Guillaumea de Matarese a věděla jsem, že se dějí velké

věci. Byl můj padrone, můj milenec, a já jsem nechtěla zůstat stranou. Navíc mě tři roky doučovali vychovatelé, a i když jsem se sotva mohla pokládat za vzdělanou ženu, měla jsem jiné zájmy než tlachat s negramotnými dívkami z kopců.

Odplížila jsem se tedy od ostatních a skryla se balustrádou balkonu nad velkou halou. Dlouhé hodiny jsem pozorovala a naslouchala. Nerozuměla jsem zdaleka všemu, co padrone říkal, ale byl velmi přesvědčivý. Jeho hlas bylo chvílemi sotva slyšet, jindy burácel horečnou vášní.

Mluvil o dávno minulých dobách, kdy muži vládli říším, které jim svěřil Bůh díky jejich vlastnímu úsilí a přičinění. Vládli jim nezlomitelnou silou, protože se dokázali ochránit před těmi, kdo je chtěli připravit o jejich království a plody jejich práce. Tyto doby však minuly a velké rodiny, jejichž zástupci dnes sedí v této místnosti, slavní budovatele říší byli okradeni sprostými zloději a zkorumpovanými vládami, které držely nad těmito zloději ochrannou ruku. Muži, kteří se zde sešli, by měli hledat způsoby, jak se domoci svého právoplatného vlastnictví.

Musejí zabíjet, opatrně, uvážlivě, s dovedností a odvahou, a zasévat rozbroje mezi zloděje a jejich

zkorumpované ochránce. Nebudou však zabíjet vlastní rukou, protože oni budou ti, kdo rozhodují, kdo vybírají oběti, pokud možno takové, které už určili k likvidaci jiní zkorumpovaní. Muži shromáždění v hale se měli nazývat Matareseova rada a do nejvyšších mocenských kruhů měla proniknout zvěst o existenci skupiny neznámých mlčenlivých lidí, kteří chápou nezbytnost náhlé změny docílené pomocí násilí, nebojí se poskytnout příslušné prostředky a zaručují mimo jakoukoliv pochybnost, že pachatelé těchto zločinů nebudou nikdy vystopováni k těm, kdo si jejich služby objednali.

Padrone mluvil dál o věcech, které jsem nechápala. O vrazích vycvičených před mnoha staletími slavnými faraóny a arabskými vládci. O tom, že je možné přimět člověka spáchat strašné věci, přesahující jejich schopnosti a nezávisle na jejich vůli. O tom, že jiným stačí pouze vhodné povzbuzení, aby při atentátu zemřeli mučednickou smrtí. Takové měli být metody, jichž skupina použije. Ale zpočátku narazí v mocenských kruzích na hradbu nedůvěry, kterou bude muset překonat prostřednictvím příkladů.

V příštích několika letech měly být zavražděny vybrané osobnosti. Budou zvoleny pečlivě a zabity

způsobem, který zaseje nedůvěru a poštve jednotlivé politické frakce a zkorumpované vlády navzájem proti sobě. Nastane krveprolití, propukne chaos a sdělení bude jasné: Matarese existuje.

Padrone rozdal hostům popsané papíry, na nichž

shrnul své myšlenky. Tyto rukopisy se měly stát zdrojem síly organizace a určovat její směr a byly určeny pouze členům rady. Představovaly vlastně poslední vůli, odkaz Guillaumea de Matarese. Muži shromáždění v hale se stali jeho dědici.

Dědici? ptali se hosté. Soucítili s padronem, ale mluvili bez obalu. Dobře věděli, že bez ohledu na nádherně vyzdobený dům, hudbu v zahradě, bohatou hostinu a přepych, jemuž se těšili, je padrone na mizině, zruinovaný stejně jako oni. Ani jemu nezbylo víc než

vinné sklepy, pozemky a dům a pachtovné od rolníků jim sotva dovolovalo více než udržovat zdání předchozí nádhery a velikosti: Jednou za čas velký banket, ale to bylo vše.

Padrone neodpověděl a místo toho se jednoho hosta po druhém zeptal, zda se ztotožňuje s jeho myšlenkami a je ochoten stát se členem Matareseovy rady jako consiglieri .

Odpověděli kladně, každý důrazněji než předchozí, a slavnostně přísahali věrnost padronovým cílům, svět se na nich dopustil velkého zla a oni bažili po pomstě.

Zdálo se, že v tom okamžiku pokládají Guillaumea de Matarese za světce.

Všichni kromě jednoho. Hluboce věřící Španěl mluvil o Bohu a Jeho přikázáních. Označil padrona za šílence a nazval ho hnisem v Božích očích.

„Jsem hnisem i ve vašich očích, pane?“ zeptal se padrone.

„Jste, pane,“ odpověděl muž.

A pak se stala první ze strašlivých událostí oné noci. Padrone vytasil z opasku pistoli a prostřelil tomu muži hlavu. Ostatní hosté vyskočili od stolu a němě zírali na mrtvého Španěla.

„Nesměl opustit tuto místnost živý,“ řekl padrone .

Hosté si zase posedali, jako by se nic nestalo, a upírali oči na nejmocnějšího z mužů, který dokázal tak klidně zabít člověka. Možná se báli o vlastní životy, těžko říct. A padrone pokračoval.

„Vy všichni jste mými dědici. Jste Matareseova rada a vy a vaši nástupci vykonáte to, co já už nemohu.

Jsem starý a smrt se kvapem blíží, je blíž, než si myslíte.

Uděláte, co vám říkám. Rozdělíte korupčníky a

zkorumpované, zasejete mezi ně chaos a díky svým činům získáte více, než vám mohu odkázat. Dostanete zemi za dědictví. Získáte zpět svůj majetek a vliv.“

„Co nám odkážete, co nám můžete odkázati?“

zeptal se jeden z hostů.

„Značné peněžní částky uložené v Janově a Římě.

Konta byla zabezpečena způsobem, který je popsán v dokumentu, jehož kopie jsem vám nechal ve vašich komnatách. Najdete tam i seznam podmínek, za kterých ty peníze dostanete. O existenci těchto kont nikdo neví.

Poskytnou vám miliony, které potřebujete pro začátek, abyste se mohli pustit do práce.“

Hosté zaraženě mlčeli, až promluvil ten nejodvážnější.

„Mám dojem, že vynecháváte sám sebe. Copak to nebude naše společné dílo?“

„Bude společné, ale bez mé účasti. Já vám totiž

zanechám něco ještě cennějšího, než je všechno zlato Transvaalu, naprosté utajení vaší totožnosti. O vaší přítomnosti zde se nikdy nikdo nedozví. žádný žijící Člověk nebude znát vaše jména, vaši podobu, tón vašeho hlasu, podle kterého byste mohli být identifikováni. A nikdo toto tajemství nevyláká z unavené mysli senilního starce.“

Někteří hosté protestovali, nepříliš důrazně, ale rozumnými argumenty. V domě je spousta lidí, služebnictvo, hudebníci, dívky…

Padrone zvedl ruku, pevnou jako jeho planoucí oči.

„Ukážu vám cestu. Nikdy se nesmíte odklonit od násilí.

Musíte ho přijímat stejně samozřejmě jako vzduch, který dýcháte, protože je nezbytnou podmínkou života a práce, kterou musíte vykonat.“

Jeho ruka poklesla a mírumilovný elegantní svět Villy Matarese vybuchl ve rachotu střelby a kvílení smrtelných výkřiků. Nejprve zazněl z kuchyně.

Ohlušující výstřely brokovnic, tříštění skla, nárazy kovu. Sluhově padali zasaženi při pokusu o únik dveřmi do haly, jejich hnuli i obličeje zalité krví. Pak zahrada, hudba náhle zmlkla a vystřídaly ji srdceryvné prosby, přehlušené palbou. Potom přišlo to nejhorší, pronikavý jekot z horního patra, kde umíraly negramotné dívky z okolních kopců Děti, ještě před několika hodinami panensky čisté, poskvrněné muži, které předtím nikdy neviděly a podrobily se jim na příkaz Guillaumea de Matarese, teď byly masakrovány na základě jiného rozkazu.

Přitiskla jsem se zády ke zdi do nejtemnějšího kouta balkonu a nevěděla, co dělat. Třásla jsem se

vyděšená k smrti. Potom střelba ustala a ticho, které následovalo, bylo ještě hrozivější než výkřiky, protože bylo svědectvím smrti.

Náhle jsem zaslechla pádící kroky tří nebo čtyř mužů a věděla jsem, že jsou to vrahové. Seběhli po schodech ke dveřím a já se modlila k Bohu, protože jsem si myslela, že mě hledají. Ale nehledali. Spěchali na místo, kde se měli shromáždit, podle zvuků jsem usoudila, že na severní terasu, ale nebyla jsem si ničím jistá, protože se všechno seběhlo tak rychle. Ve velké hale pode mnou seděli hosté na židlích ztuhlí hrůzou a padrone je držel na místě silou svého planoucího pohledu.

Pak se ozvaly poslední tři výstřely, pouze tři, a splynuly se strašnými výkřiky. A já jsem pochopila.

Vrahy zabil jiný vrah, který k tomu dostal rozkaz.

Znovu ticho. Všude smrt. Krčila se ve stínech a tančila po stěnách v blikajících plamíncích svíček.

Padrone oslovil hosty.

„]e konec. Nebo téměř konec. Kromě vás tady u stolu jsou všichni mrtví, až na jednoho muže, kterého už v životě neuvidíte. Ten vás odveze kočárem se zataženými okénky do Bonifacia, kde se můžete vmísit mezi noční hýřily a nasednout na přeplněný ranní

parník do Neapole. Máte patnáct minut na to, abyste si sbalili své věci a shromáždili se n hlavního schodiště.

Obávám se, že zde nezůstal nikdo, kdo by vám odnesl zavazadla.“

Jeden z hostů našel sílu promluvit. „A vy, padrone ?“ zašeptal.

„Já vám dám svůj život jako poslední ponaučení.

Nezapomeňte na mě! já jsem cesta! Jděte po ní a staňte se mými následovníky. Vykořeňte korupčníky a zkorumpované!“ hulákal padrone v záchvatu šílenství a jeho hlas se rozléhal ozvěnou po domě smrti.

„ Entrare! “ zaburácel.

Širokými dveřmi ze severní terasy vstoupilo do haly dítě, pasáček z kopců. Nesl pistoli a držel ji v obou rukou; zbraň byla pro tak malého chlapce příliš těžká.

Přistoupil ke svému pánovi.

Padrone zvedl oči k nebi a hlas k Bohu. „Udělej, co jsem ti řekl!“ zvolal. „Neboť jak stojí psáno, nevinné dítě osvětlí tvou stezku!“

Pasáček pozvedl těžkou pistoli a střelil Guillaumea de Matarese do hlavy.

Stařena domluvila a její neživé oči se zalily slzami.

„Musím si odpočinout,“ vydechla.

Talejnikov seděl jako zařezaný. „Jistě chápete, že na vás máme spoustu otázek.“

„Později,“ přerušil ho Scofield.

16

Nad okolními horami vytryskly první sluneční paprsky a z polí a luk okolo statku se zvedly chomáče mlhy. Talejnikov našel čaj a se svolením majitelky domu postavil konvici s vodou na plotnu pece, v níž

hořelo dřevo.

Scofield upíjel ze šálku a pozoroval oknem zurčící bystřinu. Nastal čas znovu si promluvit; mezi tím, co se dozvěděli od slepé ženy, a předpokládanými fakty existovala řada rozporů. Ale základní otázka zněla, proč jim to řekla. Odpověď na ni jim může ujasnit, zda mohou jejímu vyprávění věřit.

Brandon se odvrátil od okna ke stařeně, která seděla vedle pece Talejnikov jí nalil čaj a ona ho delikátně pila, jako by si vzpomněla na lekce dvorného chování z doby, kdy jí bylo sedmnáct. Rus klečel vedle psa a hladil ho, aby mu připomněl, že jsou přátelé. Když

Scofield přistoupil ke stařeně, zvedl k němu hlavu.

„Prozradili jsme vám, jak se jmenujeme, signora,“

řekl Brandon italsky. „Kdo jste vy?“

„Sophia Pastorineová. Kdybyste měli zájem, určitě byste moje jméno našli v záznamech kláštera v Bonifaciu. Jistě jste se zeptal proto, abyste si mě mohli prověřit.“

„Ano,“ odpověděl Scofield upřímně. „Pokud to budeme pokládat za nutné a naskytne se nám k tomu příležitost.“

„Nuže, mé jméno najdete. Možná tam bude uveden i padrone jako pěstoun, jemuž jsem byla svěřena do péče… Možná jako budoucí nevěsta jednoho z jeho synů.“

„V tom případě vám musíme věřit.“ Talejnikov vstal a přisunul si židli naproti Sophii Pastorineové.

„Jistě byste nebyla tak hloupá a nasměrovala nás na tak průkazný zdroj informací, kdybyste nám lhala. V

dnešní době se zfalšované záznamy dají snadno rozpoznat.“

Stařena se smutně usmála. „Podobným věcem nerozumím, ale chápu vaše pochybnosti.“ Odložila šálek na okraj pec. „V mé paměti žádné nejsou. Řekla jsem vám pravdu.“

„Pak vám musím položit snad nejdůležitější otázku,“ vmísil se Brandon. „Proč jste nám ten příběh vylíčila?“

„Protože někdo to tajemství odhalit musel a já jsem jediná, kdo přežil.“

„Byl tam přece muž, který odvezl hosty,“ namítl Scofield. „A ten pasáček.“

„Ani jeden z nich ne vyslechl v hale to, co já.“

„Už jste o tom někomu dříve řekla?“ zeptal se Talejnikov.

„Ne. Nikdy.“

„Proč ne?“

„A komu jsem to měla říct? Kdo by mě poslouchal? Chodí za mnou jen málo návštěvníků, lidé z kopců, kteří mi přinášejí skromné zásoby, které potřebuji k životu. Kdybych těm něco řekla, přivolala bych na svou hlavu smrt, protože oni by jistě informovali jiné.“

„V tom případě ten příběh někdo musí znát,“

naléhal důstojník KGB.

„Podrobnosti, které jsem vám popsala já, nezná nikdo.“

„Ale zdejší lidé žárlivě střeží nějaké tajemství.

Nejdřív mě chtěli poslat pryč, a když jsem neposlechl, pokusili se mě zabít“

„To mi moje vnučka neřekla,“ vyhrkla stařena, očividně překvapená.

„Myslím, že na to neměla čas,“ poznamenal Scofield.

Slepá žena jako by ho nevnímala, veškerá její pozornost patřila Rusovi. „Co jste zdejším lidem řekl?“

„Vyptával jsem se.“

„Určitě nejen vyptával.“

Talejnikov svraštil čelo; vzpomněl si. „Pokusil jsem se vyprovokovat majitele hostince. Řekl jsem mu, že po mně přijdou jiní, vědci vybavení historickými záznamy, kteří pečlivě prozkoumají události spojené s životem Guillaumea de Matarese.“

Stařena přikývla. „Až odsud odejdete, nevracejte se cestou, kterou jste přišli. A vnučka mého dítěte s vámi nepůjde. Musíte mi slíbit, že ji tady necháte. Jestli vás najdou, zabijí vás.“

„To víme,“ opáčil Brandon. „Zajímá nás, jaký k tomu mají důvod.“

„Guillaume de Matarese odkázal všechny své pozemky lidem z kopců. Nájemci se stali dědici stovek

a tisíců hektarů polí, lesů a pastvin, lesů a potoků.

Potvrdily to záznamy u soudu v Bonifaciu a všude se pořádaly velké oslavy. Ale lidé nedostali ty pozemky zadarmo a jiné soudy by jim je odebraly, kdyby cena, kterou za ně zaplatili, vešla ve známost.“ Slepá žena se zarazila, jako by zvažovala cenu, kterou bude muset zaplatit ona. Cenu za zradu.

„Prosím vás, signora Pastorine,“ naklonil se k ní Talejnikov.

„Ano,“ odpověděla tiše. „Pravda musí vyjít najevo…“

Spěchali, protože se báli nezvaných vetřelců, kteří mohli vniknout do Villy Matarese a odhalit důkazy všudypřítomné smrti. Hosté posbírali papíry a odběhli do svých komnat. Já jsem zůstala schoulená ve stínu balkonu, plná hrůzy a bolesti. Po chvíli se ozvaly spěšné kroky, jak se hosté sbíhali k hlavnímu schodišti. Pak jsem slyšela skřípot kočárových kol na štěrku a ržání koní. Asi za minutu zaklapala kopyta a povoz odjel za zuřivého práskání vozkova biče.

Odplazila jsem se k balkónovým dveřím, neschopná jediné myšlenky. Před očima se mi míhaly blesky a hlava mi bušila, sotva jsem našla cestu. Opřela jsem se rukama o stěnu, abych neupadla, a dobře jsem

udělala, protože v tom okamžiku mě vyděsil další výkřik.

Znovu jsem si lehla na podlahu. Ten hlas patřil dítěti, a přesto zněl panovačně a mrazivě.

„Attualmente! E presto detto!“

Pasáček stál na severní verandě a na někoho křičel. Šílenství dostoupilo vrcholu a vzpíralo se chápání, dítě a vrah v jedné osobě.

Nějak se mi podařilo vstát a projít dveřmi ke schodišti. Zoufale jsem si přála uniknout z domu hrůzy a už jsem chtěla seběhnout do přízemí a uchýlit se pod ochranou tmy do lesa, když jsem zaslechla volání z několika hrdel a oknem spatřila běžící muže. V rukou drželi pochodně a m okamžik již vtrhli do domu.

Nemohla jsem dolů, protože by mě uviděli, a v panice jsem prchla do patra, jen pryč, pryč. A jako by mě vedla neviditelná ruka, která si přála, abych zůstala naživu, vběhla jsem do šatny, kde jsem uviděla mrtvé.

Leželi tam v tratolišti krve, ústa roztažená v hrůze tak strašlivě, že i v té chvíli jsem slyšela jejich děsivý jekot.

Nářek obětí jsem si představovala, ale křik mužů na schodišti ne; znamenal můj konec. Ztratila jsem naději. Chytí mě a zabijí.

Ponořila jsem ruce do krve svých sester a potřela si obličej a šaty. Pak jsem si lehla na mrtvoly a čekala.

Muži se na prahu zarazili. Někteří se pokřižovali, jiní se modlili, ale žádný se nedal odradit od přidělené práce. Následující hodiny se staly noční můrou, jakou mohl vymyslet jen sám ďábel.

Snesli mě spolu s mrtvými sestrami do přízemí a hodili před dveře k prvním stupňům mramorového schodiště, které vedlo k příjezdové cestě.

Ze stájí vyvezli vozy, většinou již plné mrtvol Zvedli mě, přihodili na korbu a za mnou mé sestry ve smrti; staly jsme se součástí hromady odpadu.

Musela jsem zatínat zuby do rtů, abych se odporným puchem krve a zmaru nezalkla. Přes naskládaná těla jsem slyšela, jak na sebe muži pokukují.

Z Villy Matarese nesmí nikdo nic ukrást. Kdyby byl někdo přistižen při krádeži, zabijí ho a nechají uvnitř s ostatními mrtvolami. Některé oběti totiž měly zůstat v domě, aby se později našly ohořelé ostatky.

Vozy se daly do pohybu. Po cestě to šlo hladce, ale jakmile jsme vjeli do polí, vozkové začali koně nemilosrdně bičovat. Ujížděli jsme vysokou trávou a kodrcali přes kameny tak rychle, jako kdyby záleželo na každé vteřině, o kterou se naši živí strážcové vzdálí peklu. Smrt ležela pode mnou i nade mnou a já se modlila k všemohoucímu Bohu, aby k sobě povolal i

mne. Ale nemohla jsem vykřiknout; přestože jsem si přála zemřít, dusila mne bolest umírání. Neviditelná ruka mně svírala hrdlo. Ale dostalo se mi Boží milosti a já upadla do bezvědomí. Nevím, na jak dlouho, ale myslím, že na několik desítek minut.

Probrala jsem se; vozy zastavily a já vyhlédla mezerou mezi těly a laťkami bočnic. Svítil měsíc. Viděla jsem, že jsme se ocitli vysoko v zalesněných kopcích, ale ještě ne v horách. Okolní krajinu jsem vůbec neznala.

Muži s námi zajeli hodně daleko od Villy Matarese, ale kam, to vám neřeknu, protože to nevím.

Začala poslední fáze noční můry. Stáhli naše těla z vozů, chytili je za ruce a nohy, rozhoupali a hodili do společného hrobu. Při dopadu jsem ucítila silnou bolest a zatínala jsem zuby do prstů, abych unikla spárům šílenství. Otevřela jsem oči; nad tím pohledem se mi znovu zvedl žaludek. Všude kolem sebe jsem viděla mrtvé obličeje, zkroucené údy, zející otevřená ústa.

Prostřílená krvácející těla, která ještě před několika hodinami patřila živoucím lidským bytostem.

Hrob byl obrovský, široký a hluboký, a i ve své němé hysterii jsem si uvědomovala, že je vykopán ve tvaru kruhu.

Přes okraj jámy jsem slyšela hlasy hrobníků.

Někteří plakali, druzí hlasitě prosili Krista o smilování, další žádali, aby se mrtvým dostalo poledního pomazání, aby někdo přivolal na místo smrti kněze a zajistil tak spásu jejich duším. Ale jiní to odmítli a tvrdili, že oni nejsou vrazi, že mají pouze za úkol zahladit stopy krveprolití. Bůh pochopí.

„Basta!“ řekli. Takovou cenu zaplatili za blaho dosud nenarozených generací. Kopce byly jejich, pole, lesy a potoky patřily jim! Už nebylo cesty zpět. Uzavřeli pakt s padronem a on to starším rodů vysvětlil naprosto jasně: vláda vás může připravit o pozemky pouze v případě, že pravda o spiknutí vyjde najevo. Padrone byl nejvzdělanější, nejmoudřejší z lidí, na rozdíl od negramotných pastýřů a nájemců půdy znal zákony i soudy. Musí se zachovat přesně podle jeho instrukcí, jinak jim nejvyšší soud pozemky odebere.

Proto nesmějí pozvat kněze, nesmějí riskovat, že tajemství pronikni mimo kopce kolem Porto Vecchia.

Kdo si myslí něco jiného, připojí se k mrtvým. Země patří jim!

Stačilo to. Muži zmlkli, popadli lopaty a začali zahazovat těla hlínou. V té chvíli jsem se domnívala, že určitě zemřu, že se s ucpanými ústy a nosem udusím. Ale

každý člověk tváří v tvář smrti hledá způsob, jak se vyhnout jejímu dotyku, a najde v sobě netušené síly.

Mně se to podařilo.

Jak do kruhového hrobu padala vrstva za vrstvou, pohybovala jsem v temnotě rukou a odhrabávala si hlínu nad hlavou, abych mohla dýchat. Nakonec mi zůstala jen úzká škvírka, ale stačila; měla jsem nad hlavou dost místa, kudy proudil vzduch. Neviditelná Boží ruka vedla mou a já přežila.

O několik hodin později jsem se začala vyhrabávat, jako nevědomé slepé zvíře bojující o život. Když jsem hmátla do prázdna a ucítila na dlani závan vlhkého nočního větru, neovladatelně jsem se rozplakala, vyděšená, že mě někdo uslyší.

Bůh byl znovu milosrdný; všichni odešli.

Vysoukala jsem se z hrobu a vyšla z lesa smrti na louku.

Nad horami vycházelo slunce. žila jsem, ale neměla jsem před sebou život. Do kopců jsem se vrátit nemohla, protože by mě jistě zabili, ale odejít jinam také ne.

Mladá žena v této ostrovní zemi nemůže jen tak přijít mezi cizí lidi a usadit se tam. Neměla jsem se na koho obrátit; tři roky jsem žila jako padronův dobrovolný zajatec. Ale nemohla jsem také jen tak zemřít tam na

louce, když nade mnou svítilo Boží slunce, které mě nabádalo, abych žila.

Přemýšlela jsem, co dělat, kam se uchýlit. Za kopci na pobřeží stály jiné velké domy, které patřily Guillaumeovým přátelům. Uvažovala jsem, co by se stalo, kdybych se v jednom z nich objevila a poprosila o slitování a útočiště, ale uvědomila jsem si, že je to vyloučeno. Ti muži měli své rodiny a manželky a já byla děvka z Villy Matarese. Dokud Guillaume žil, tolerovali mou přítomnost, a dokonce se z ní těšili, protože velký padrone nepřipustil, aby tomu bylo jinak. Ale po jeho smrti jako bych zemřela i já.

Pak jsem si vzpomněla na stájníka z velkostatku v Nonze. Při našich návštěvách na mě byl hodný a učil mě jezdit na koních svého pána. Často se smál a ukazoval mi, jak se udržet v sedle. Pokaždé jsem si všimla, jak se na mě dívá. Byla jsem zvyklá na žádostivé pohledy, ale v jeho očích byla i laskavost a pochopení, možná i respekt, ne za to, co jsem byla, ale že jsem nic nepředstírala.

Dívala jsem se do vycházejícího slunce; věděla jsem, že Nonza leží za horami po mé levici. Vyrazila jsem do těch stájí za oním mužem.

Stal se mým manželem, a i když otcem dcery, která se mi narodila, byl Guillaume de Matarese, přijal ji za

vlastní a dokud žil, poskytoval nám oběma lásku a ochranu. Léta, která jsem prožila po jeho boku, vás nemusí zajímat, padrona se netýkají. Stačí, když řeknu, že mně ani dceři se nic nestalo. Dlouhé roky jsme žili na severu ve Vecovatu, daleko od nebezpečí, které nám hrozilo ze strany obyvatel kopců, a já se nikdy neodvážila slovem se zmínit o jejich tajemství. život mrtvým jsem vrátit nemohla a vrah a jeho zabijácký syn, vozka a pasáček, opustili Korsiku.

Řekla jsem vám pravdu, celou pravdu. Pokud stále ještě pochybujete, nemohu vám pomoci.

Stařena domluvila.

Talejnikov vstal a pomalu přistoupil k peci a čajové konvici. „ Perro nostro circulo,“ řekl a zadíval se na Scofielda. „Uplynulo již téměř sedmdesát let a oni jsou stále připraveni kvůli tomu hrobu zabíjet.“

„ Perdon? “ Slepá žena nerozuměla anglicky a důstojník KGB zopakoval větu v italštině. Sophia přikývla. „Tajemství přechází otce na syna. Třetí generace ode dne, kdy rodiny získaly půdu. Není to tak dlouho. Pořád se bojí.“

„Neexistuje zákon, který by je mohl o ty pozemky připravit,“ prohlásil Brandon. „A pochybuju, že kdy

existoval. Jistě, tehdy mohli skončit ve vězení za zatajení informací o masakru, ale kdo by je dnes stíhal?

Pohřbili mrtvé, to bylo celé jejich provinění.“

„Provinili se mnohem hůř. Odepřeli obětem svátost posledního pomazání.“

„Tento hřích patří před jiný soud a o tom já nic nevím.“ Scofield krátce pohlédl na Rusa a vrátil se k nevidoucím očím před sebou. „Proč jste se vrátila?“

„Protože jsem mohla. Když jsme našli toto údolí, byla jsem již stará.“

„To není odpověď.“

„Lidé z kopců uvěřili lži. Myslí si, že mě padrone ušetřil, že mě poslal pryč, než vrahové začali střílet. Pro zdejší jsem zdrojem obav a cílem nenávisti. Šeptá se, že mě Bůh ušetřil jako připomínku jejich hříchu, ale současně mě oslepil, abych nedokázala najít hrob v lesích. Jsem slepá děvka z Villy Matarese, která smí žít, protože se místní lidé bojí zabít Boží připomínku.“

„Ale před chvílí jste řekla, že by vás bez váhání zabili, kdybyste ten příběh někomu vyprávěla,“ ozval se Talejnikov z druhé strany pece. „Možná i tehdy, kdyby jen tušili, že znáte takové podrobnosti. Přesto jste se nám svěřila a v podstatě naznačila, že si přejete, aby se to tajemství dostalo mimo Korsiku. Proč?“

„Copak si vás váš přítel nepozval k sobě a nesdělil vám věci, o kterých si myslel, že byste je měl vědět?“

Rus se nadechl k odpovědi, ale Sophia Pastorineová ho nenechala promluvit. „Ano, signore. I můj život se již

nachyluje, stejně jako tehdy jeho. Zdá se, že blízkost smrti vybízí nás, kdo známe část pravdy o Matareseovi, abychom prolomili mlčení. Nevím, jak je tomu u jiných, ale mně Bůh seslal znamení. Moje vnučka sešla z hor do kopců a vrátila se se zprávou o učenci, který shání informace o padronovi. Vy jste mé znamení.

Poslala jsem ji, aby vás vyhledala.“

„Zná pravdu?“ zeptal se Scofield. „Mluvila jste s ní o tom někdy? Tajemství mohla do světa vynést ona.“

„Nikdy! V kopcích ji znají, ale nepochází odtamtud! Pronásledovali by ji, kam by se hnula, a nakonec by ji zabili. O něco jsem vás požádala, signori, a chci vaše slovo. Nesmíte ji do ničeho zatáhnout.“

„Slibujeme,“ souhlasil Talejnikov. „Ostatně teď tady s námi není na naše naléhání.“

„Čeho jste chtěla docílit rozhovorem s mým společníkem?“ zeptal se Brandon.

„Téhož, co jeho přítel. Aby se lidé podívali pod hladinu, do temných vod pod ní. Tam lze objevit sílu, která hýbe mořem.“

„Matareseova rada,“ řekl důstojník KGB s pohledem upřeným do slepých očí.

„Ano… Jak jsem řekla, poslouchám v rádiu zprávy. Děje se to všude. Proroctví Guillaumea de Matarese se naplňuje. Člověk nemusí být bůhvíjak vzdělaný, aby to poznal. Dlouhá léta poslouchám rozhlas a přemýšlím. Je možné, aby tak dlouho přežívali? A pak jsem jednoho večera před mnoha dny uslyšela ten hlas a čas jako by pozbyl rozměr. Najednou jsem se zase ocitla ve stínu na balkoně nad velkou halou, v uších mi zněla ozvěna výstřelů a výkřiků hrůzy a znovu jsem se dívala na strašlivou scénu pod sebou. A taky jsem si vzpomněla, co padrone řekl krátce předtím, než začalo zabíjení. Vy a vaši nástupci vykonáte to, co já už nemohu. “ Stařena se odmlčela. Oči se jí zaplavily slzami a pokračovala trhaným hlasem, poznamenaným hrůzou.

„Je to možné! Opravdu přežili. Ne Matareseova rada, jaká byla tehdy, ale v dnešní podobě. Přežili její následovníci! A vede je muž, jehož hlas byl krutější než

vítr.“ Sophia Pastorineová se znovu odmlčela. Slabou vrásčitou rukou sevřela opěradlo židle, vstala a natáhla se pro hůl opřenou o pec.

„Seznam. Musím vám ho dát, signori! Vytáhla jsem ho před sedmdesáti lety ze zakrvácené kapsy, než

jsem se vyhrabala z hrobu v horském lese. Od té doby ho mám stále u sebe, abych ta jména nezapomněla.

Padrone by na mě byl pyšný.“ Stařena poklepávala hůlkou před sebou a došla k primitivní dřevěné polici na stěně. Pravou rukou nahmátla okraj a její prsty váhavě tančily mezi džbánky, až našla ten, který hledala.

Odklopila porcelánovou pokličku, sáhla dovnitř a vylovila špinavý útržek papíru zažloutlého věkem. „Je váš. Jména z minulosti. Toto je seznam hostů, kteří tajně navštívili Villu Matarese dne čtvrtého dubna roku devatenáct set jedenáct. Jestli se tím, že vám ho dávám, dopouštím smrtelného hříchu, ať se Bůh smiluje nad mou duší.“

Scofield

a

Talejnikov

stáli

na

nohou.

„Nedopouštíte,“ uklidnil stařenu Brandon. „Děláte správnou věc.“

„Ještě jedna maličkost,“ dodal Vasilij a sáhl pro papír. „Mohu?“ a začetl se do vybledlého rukopisu. „Je to klíč,“ řekl Scofieldovi. „A dalece přesahuje vše, co jsme snad očekávali.“

„Jak to?“ zeptal se Brandon.

„Dvě z těch jmen tě pořádně překvapí. Podívej se.“

Talejnikov mu podal papírek, který držel opatrně mezi dvěma prsty, aby ho nezničil.

Scofield si ho položil na dlaň. „Tomu nevěřím,“

prohlásil, když si jména přečetl. „Poslal bych ten papír na analýzu, abych si ověřil, že to někdo nenapsal před pěti dny.“

„Nenapsal,“ konstatoval Rus.

„Já vím. A to mě děsí.“

„ Perdoni? “ ozvala se Sophia Pastorineová od police. Brandon jí odpověděl italsky.

„Dvě z těch jmen nám něco říkají. Jde o velmi významné muže kteří…“

„Ale to nejsou oni!“ přerušila ho stařena a zdůraznila svou námitku úderem hole do podlahy.

„žádný z nich. To jsou pouze dědicové. Ovládá je někdo jiný! To je váš člověk!“

„Kdo? O kom to mluvíte?“

Pes zafrkal. Scofield s Talejnikovem mu nevěnovali pozornost, tak se soustředili na vášnivá slova slepé ženy. Proto jim uniklo, že Uccello vstal a tlumeně vrčí, ale stařena varování postřehla. Zvedla ruku a umlčela oba muže. Když promluvila, zazněl v jejím hlase strach.

„Otevřete dveře a zavolejte mou vnučku. Rychle! “

„Co se děje?“ nechápal Rus.

„Přicházejí. Muži z kopců. Prodírají se houštinami.

Uccello je slyší.“

Brandon přiskočil ke dveřím. „Jak jsou daleko?“

„Blízko. Na druhé straně hřebene. Pospěšte si!“

Scofield otevřel. „Hej! Antonio! Pojďte sem.

Rychle!“

Pes teď vrčel s vyceněnými zuby. Hlavu vystrčil kupředu a s napjatýma nohama se připravoval k útoku či obraně. Brandon nechal dveře otevřené, přistoupil ke stolu, odloupl z hlávky list salátu, roztrhl ho na poloviny, vložil mezi ně papírek se jmény a složil je.

„Vezmu to k sobě,“ oznámil důstojníkovi KGB.

„Jména a národnosti jsem si zapamatoval,“

odpověděl Talejnikov. „Ale ty jistě také.“

Dívka vběhla bez dechu do domku. Bundu měla zapnutou jen na dva knoflíky, v ruce držela brokovnici a postranní kapsy se jí nadouvaly obrysy automatických pistolí. „Co se stalo?“

Scofield se otočil od stolu. „Vaše… babička nám řekla, že se blíží muži z kopců. Pes je uslyšel.“

„Na druhé straně hory,“ vysvětlila stařena. „Možná devět set kroků, víc ne.“

„Proč by to dělali?“ podivila se dívka. „Co tady chtějí?“

„Viděli tě, mé dítě? Viděli Uccella?“

„Určitě. Ale nic jsem nikomu neřekla. Nebavila jsem se s nimi. Nemají žádný důvod…“

„Ale viděli tě i předchozího dne,“ konstatovala Sophia Pastorineová.

„Ano, byla jsem ti nakoupit, cos potřebovala.“

„Tak proč by ses vracela?“ položila slepá žena řečnickou otázku. „Asi jim to vrtalo hlavou a posléze pochopili. žijí v kopcích. Podívají se na trávu a hlínu a poznají, že tamtudy prošly tři páry nohou, ne jeden.

Musíte odejít. Všichni.“

„To neudělám, babičko!“ zvolala Antonia.

„Neublíží nám. Řeknu, že mě možná někdo sledoval, ale že nic nevím.“

Stařeniny nevidoucí oči zíraly přímo před sebe.

„Dostali jste, pro co jste přišli, signori. Vezměte si to a odejděte. I s ní.“

Brandon se otočil k dívce. „Dlužíme jí to,“

prohlásil a jediným pohybem vytrhl Antonii brokovnici z rukou. Chtěla se bránit, ale Talejnikov jí přitiskl paže k tělu a vytáhl z kapes bundy obě pistole. „Viděla jste, co se stalo dole,“ pokračoval Scofield. „Poslechněte ji.“

Pes vyběhl otevřenými dveřmi a divoce se rozštěkal. Ranní vánek k nim z dálky přinesl mužské hlasy, které na sebe pokřikovaly.

„Jděte!“ naléhala Sophia Pastorineová.

„Pohyb!“ Brandon postrčil Antonii před sebou.

„Až odejdou, vrátíme se. Ještě jsme neskončili.“

„To ne, signori,“ zvolala slepá žena rozhořčeně.

„Já se domnívám, že jsme skončili. Jména, která jsem vám předala, vám mohou pomoci, ale jsou to jen dědicové. Hledejte muže, jehož hlas je krutější než vítr.

Já jsem ho slyšela! Najděte ho. Najděte pasáčka!“

17

Proběhli podél lesa okrajem pastviny a vyšplhali na vrchol horského hřebene.

Východní svah halily stíny a zakrývaly je před očima útočníků. Na jednom místě jim hrozilo nebezpečí odhalení, ale šťastně unikli. Pozornost mužů na protějším úbočí poutal psí štěkot; dohadovali se, jestli mají zvíře zastřelit. Neudělali to, protože ostrý hvizd psa vzápětí odvolal. Uccello teď ležel v trávě vedle Antonie a rychle oddechoval, stejně jako jeho paní.

Do svahu stoupali čtyři muži, stejně jako čtyři jména na seznamu, pomyslel si Scofield. Litoval, že je s největší pravděpodobnosti nevypátrá a nezneškodní tak snadno, jako mohl zlikvidovat čtveřici, která právě sestupovala do údolí. Ale muži ze seznamu, to je jenom začátek.

Musí najít pasáčka. Hlas krutější než vítr… Dětský hlas, který o dlouhá desetiletí později přinesly rozhlasové vlny až k uším stařeny, jež ho poznala. To už

ho muselo vydat hrdlo velmi starého člověka.

A pak jsem jednoho večera před mnoha dny uslyšela ten hlas a čas jako by pozbyl rozměr…

Co ten hlas řekl? Komu patřil? Skutečnému nástupci Guillaumea de Matarese… Starci, jenž pronesl slova, která smazala sedmdesát let v paměti slepé stařeny v korsických horách. V jakém jazyce promluvil? Určitě francouzsky nebo italsky, jinak by mu ta žena nerozuměla.

Musí si s ní znovu promluvit; zbývá toho hodně, co ještě plně nechápou. Se Sophií Pastorineovou skutečně ještě neskončili.

Brandon pozoroval, jak se čtveřice Korsičanů blíží ke statku. Dva kryli domek ze stran, další dva přistoupili ke dveřím; ten vlevo zvedl nohu a prudce vykopl. Dveře se vyvrátily ze závěsů.

Ticho.

Dva zlostné hlasy kladoucí netrpělivé otázky.

Dvojice, která zůstala venku, oběhla stavení a připojila se ke svým společníkům. Další vzteklý křik… a nezaměnitelný zvuk úderu do obličeje.

Antonia se zvedla, v očích divokou zuřivost.

Talejnikov ji stáhl za rukáv k zemi. Dívce naběhly svaly na krku, chystala se vykřiknout. Scofield neměl na

vybranou; přitiskl jí dlaň na ústa a zaryl prsty do tváří.

Ozvalo se tlumené kašlání a lapání po dechu.

„Tiše!“ sykl varovně Brandon. „Jestli vás uslyší, použijí vaši babičku, aby vás dostali k sobě dolů!“

„Pro ni by to bylo mnohem horší,“ doplnil Vasilij, „a pro vás taky. Zbytečně byste obě trpěly.“

Antonia zamrkala a přikývla. Scofield uvolnil sevření, ale ruku jí z úst nesundal. „Udeřili ji!“

zašeptala dívka přes jeho prsty. „Udeřili starou, slepou, bezmocnou ženu!“

„Jsou vyděšení,“ vysvětlil Talejnikov. „Víc, než si umíte představit. Kdyby přišli o půdu, nezůstalo by jim vůbec nic.“

Dívka chytila Brandona za zápěstí. „Co tím chcete říct?“

„Teď ne!“ zarazil Scofield Talejnikova. „Něco tady nehraje. Jsou tam už moc dlouho.“

„Třeba něco našli,“ souhlasil důstojník KGB.

„Nebo z ní něco vypáčili. Ach, Bože, to ne!“

„Na co myslíš?“ zeptal se Talejnikov.

„Řekla, že jsme skončili. Mýlila se! Ale teď se postará, aby to byl opravdu konec! Ti chlapi si všimnou našich stop a ona nebude moci popřít, že jsme ji

navštívili. Má vynikající sluch a určitě ví, kterým směrem jsme se vydali. Pošle je na opačnou stranu.“

„To je dobře,“ opáčil Rus.

„Právě že není! Určitě ji zabijí!“

Talejnikov se ohlédl k domku v údolí. „Máš pravdu. Jestli jí uvěří, a nevidím důvod, proč by neměli –, nemohou ji nechat naživu. Ona je zdrojem jejich strachu; sama jim to připomene, když to bude nutné. Dá svůj život za pasáčka. Za naši šanci ho najít!“

„Ale nám pořád chybějí informace! Jdeme!

Pohyb!“ Scofield vyskočil z úkrytu a vytrhl z opasku pistoli. Pes zavrčel. Dívka se pokusila vstát, ale Talejnikov ji znovu zadržel.

Pozdě; z domku zahřměly tři výstřely.

Antonia zaječela; Brandon se k ní vrhl a pevně ji objal. „Prosím, prosím!“ šeptal jí naléhavě do ucha.

Koutkem oka zahlédl, jak Rus vytáhl zpod bundy nůž.

„Ne! To bude v pořádku!“

Talejnikov sklonil nůž, klekl si a pozoroval statek v údolí. „Vybíhají. Měl jsi pravdu. Běží k jižnímu svahu.“

„ Zabijte je! “ Scofieldova dlaň ztlumila dívčin výkřik.

„Proč? Teď by to nemělo žádný smysl,“ řekl důstojník KGB. „Vaše babička udělala, co pokládala za nutné.“

Pes je přes důrazné Antoniino napomínání odmítl následovat. Rozběhl se do domku a už se neukázal, ke hřebeni se neslo jen jeho žalostné vytí.

„Sbohem, Uccello,“ vzlykla dívka. „Vrátím se pro tebe. Bohu přísahám, vrátím se.“

Sestoupili z hor. Kopce nad Porto Vecchiem obešli širokým obloukem na severozápad, pak se stočili na jih ke Svaté Lucii a sledovali proud potoka až k mohutné borovici, pod níž Scofield zakopal svůj diplomatický kufřík a plátěný pytel. Postupovali opatrně. Co nejvíce využívali lesní úkryt a mýtiny či pastviny procházeli jednotlivě, aby je nikdo neviděl pohromadě.

Scofield vylovil z hromady větví lopatu a vykopal svůj majetek a potom se znovu vydali na cestu. Vodní tok je spolehlivě vedl. Konverzace se omezila na minimum; snažili se co nejrychleji opustit nebezpečnou oblast kopců.

Dlouhé mlčení a občasné odluky plnily praktický účel, pomyslel si Brandon a zadíval se na dívku.

Kráčela jako stroj, očividně zmatená, a bez odmluvy poslouchala jejich příkazy; po tvářích jí stékaly slzy.

Soustavný pohyb ji nutil odpoutat myšlenky od babiččiny smrti, s níž se bude muset tak či onak vyrovnat. Slova útěchy od neznámých cizinců jí nemohou pomoci; potřebuje samotu a čas. I když uměla zacházet dobře s brokovnicí, Scofield se nedomníval, že je dítětem násilí. Antonia především není dítě, uvědomil si, za denního světla zřetelně viděl, že už

překročila třicítku. A jejím světem není revoluce, nýbrž

radikální studentské hnutí. Brandon pochyboval, že by věděla, co má dělat na barikádě.

„Musíme přestat utíkat!“ zvolala nečekaně. „Vy si dělejte, co chcete, ale já se vrátím do Porto Vecchia.

Postarám se, aby skončili na šibenici.“

„Nevíte spoustu věcí,“ zchladil ji Talejnikov.

„Zabili ji! Víc vědět nepotřebuju!“

„Není to tak jednoduché,“ vmísil se Scofield. „Po pravdě řečeno se zabila sama.“

„Zabili ji ti chlapi! “

„Přinutila je k tomu.“ Brandon ji vzal za ruku a pevně stiskl. „Snažte se pochopit, co vám říkám.

Nemůžeme vás pustit zpátky a babička to dobře věděla.

Události posledních osmačtyřiceti hodin upadnou velmi rychle v zapomnění. V kopcích propukne panika a pokusí se nás najít a zlikvidovat, ale když se během

následujících týdnů nic nestane, horké hlavy vychladnou. Strach v nich zůstane, ale budou mlčet. Nic jiného jim nezbývá. Vaše babička si to uvědomila a spoléhala na to.“

„Ale proč?“

„Protože máme na práci jiné věci,“ odpověděl Rus.

„I to si vaše babička uvědomovala. Proto vás poslala, abyste nás vyhledala a přivedla k ní.“

„A jaké věci máte na práci?“ zeptal se Antonia a hned si sama odpověděla. „Řekla, že máte jména.

Mluvila o pasáčkovi.“

„Ale vy o tom mluvit nesmíte!“ varoval dívku Talejnikov. „Jinak by její smrt ztratila smysl.

Nemůžeme připustit, abyste se nám pletla pod nohy.“

Scofield postřehl tón Rusova hlasu a bezděky sjel rukou k opasku. V tom zlomku vteřiny mu mihla hlavou vzpomínka na Berlín před deseti lety. Talejnikov se už

rozhodl. Pokud o Antonii v nejmenším zapochybuje, bez váhání ji zabije.

„Nebude nám překážet,“ prohlásil Brandon důrazně, aniž pořádně věděl, proč se za dívku zaručuje.

„Jdeme. Cestou uděláme jednu zastávku; navštívím jistého muže v Muratu. Jestli se nám potom podaří dojít do Bastie, dostanu nás z Korsiky.“

„A kam, signore? Nemůžete mi přikazovat, co…“

„Zmlkněte,“

okřikl

Antonii

Brandon.

„Nepokoušejte své štěstí.“

„Opravdu to nedělejte,“ dodal důstojník KGB a otočil se ke Scofleldovi. „Musíme si promluvit.

Budeme cestovat odděleně jako předtím. Rozdělíme si práci a domluvíme místa a časy kontaktů. Musíme toho hodně prodiskutovat.“

„Jak je libo. Do Bastie nám zbývá devadesát mil.

Budeme mít spoustu času na rozhovor.“ Scofield se natáhl pro diplomatický kufřík; dívka se mu zlostně vytrhla a odtáhla se.

Rus se shýbl pro plátěný pytel. „Promluvíme si o samotě,“ řekl Brandonoví. „Ona je pro nás zátěž, Beowulfe.“

„Teď jsi mě zklamal.“ Scofield si vzal od důstojníka KGB pytel. „Copak tě nikdo nenaučil, jak změnit zátěž v přínos?“

*

Antonia žila ve Vescovatu na řece Golo, asi třicet kilometrů jižně od Bastie. Prokázala svůj bezprostřední užitek tím, že je tam bezpečně dovedla, aniž je kdo viděl. Bylo důležité, aby se sama rozhodovala, už jen proto, aby odpoutala mysl od faktu, že musí plnit rozkazy, s nimiž nesouhlasí. Postupovala rychle; volila primitivní polní cesty a lesní stezky, které poznala už

jako dítě a dospívající dívka.

„Jeptišky nás sem vodily na piknik,“ vysvětlila s pohledem upřeným na přehrazenou říčku. „Rozdělaly jsme si oheň, opékaly špekáčky a chodily tajně do křoví kouřit.“

Bez zastávky kráčeli dál.

„Na tomhle kopci vždycky dopoledne krásně fouká,“ pokračovala ve vzpomínkách. „Otec stavěl draky a každou neděli jsme si je tady pouštěli…

Samozřejmě až po mši.“

„Pouštěli? Máte sourozence?“ zeptal se Brandon.

„Bratra a sestru. Jsou starší než já a celý život bydlí ve Vescovatu. Mají své rodiny. Moc se nestýkáme.

Nemáme si co říct.“

„Vaši sourozenci nepokračovali ve studiu jako vy?“ zajímal Talejnikov.

„Považují vzdělání za hloupou ztrátu času. Jsou to hodní lidé, ale dávají přednost prostému životu. Jestli budeme potřebovat pomoc, rádi nám ji poskytnou.“

„Bylo by lepší, kdybychom ji nepotřebovali,“

poznamenal Rus. „Ani je.“

„Jsou to mí sourozenci, signore,“ ohradila se Antonia. „Proč bych se jim měla vyhýbat?“

„Protože je to nutné.“

„To není odpověď. Odvedli jste mě nuceně od Porto Vecchia a od spravedlnosti, které mělo být učiněno za dost. Odmítám poslouchat další vaše rozkazy.“

Důstojník KGB se podíval na Scofielda a v očích se mu neklamně zračil konkrétní záměr. Brandon očekával, že Rus vytasí zbraň a zlomek vteřiny uvažoval, jak asi zareaguje. Než se rozhodl, nebezpečný okamžik pominul a Scofield pochopil něco, co do té chvíle plně nechápal. Vasilij Talejnikov nechtěl zabíjet, ale profesionální instinkt ho k tomu nutil. Rus řešil těžký vnitřní konflikt; chtěl zjistit jak změnit zátěž v přínos. I Scofield by to rád věděl.

„Uklidněte se,“ oslovil dívku. „Nikdo vám nebude přikazovat, co máte dělat, s výjimkou vaší osobní

bezpečnosti. Už jsme vám to řekli dříve a teď to platí dvojnásob.“

„Myslím, že vám jde o něco jiného. Chcete mě umlčet. Mám mlčet o vraždě staré slepé ženy.“

„Opakuju, že na tom závisí váš život a že ona si to uvědomovala.“

„Je mrtvá!“

„Ale vy chcete žít, nebo snad ne?“ opáčil Scofield klidně. „Když vás lidé z kopců najdou, zemřete. A kdyby vešlo ve známost, že jste s někým mluvila, ocitli by se v nebezpečí i vaši posluchači. Copak to nedokážete pochopit?“

„Tak co mám podle vás dělat?“

„Přesně to, co právě děláte. Zmizet. Vypadnout z Korsiky.“ Dívka se nadechla k námitce, ale Brandon ji předešel. „A věřit nám. Musíte nám věřit. Jako vaše babička. Uvěřila nám a poskytla nám možnost přežít a vyhledat jisté osoby, které mají podíl na strašlivých událostech, jež sahají daleko za břehy Korsiky.“

„Nemluvíte s dítětem. Co myslíte těmi strašlivými událostmi?“

Brandon mrkl na Talejnikova; zaznamenal jeho nesouhlas, ale přikývnutím ho přehlasoval. „Existuje skupina lidí, nevíme, kolik jich je –, kteří zasvětili své

životy zabíjení jiných. Vybírají oběti a financují jejich vraždy a tím rozsévají nedůvěru a podezřívavost.

Neuznávají nic než násilí, politické násilí. Štvou stranu proti straně, vládu proti vládě… národy proti národům.“

Scofield se odmlčel, když viděl, jak se Antonia soustředí. „Řekla jste, že jste politická aktivistka, komunistka. Dobře, proč ne. Můj společník je také komunista. Vycvičili ho v Moskvě. Já jsem Američan a prodělal jsem výcvik ve Washingtonu. Jsme nepřátelé a dlouhé roky spolu bojujeme. Na detailech nezáleží, důležitá je skutečnost, že teď spolupracujeme na společném úkolu. Muži, které musíme najít, jsou mnohem nebezpečnější než všechny diference mezi námi, mezi našimi režimy. Tito muži totiž mohou zapříčinit, že vzájemné rozpory přerostou v něco, co si nikdo z nás nepřeje. Mohou zničit celý svět.“

„Děkuji za informace,“ řekla Antonia zamyšleně a svraštila čelo. „Ale jak mohla moje babička o takových lidech něco vědět?“

„Byla u toho, když všechno začalo,“ odpověděl Brandon prostě. „Před sedmdesáti lety ve Ville Matarese.“

„Děvka z Villy Matarese…,“ zašeptala Antonia pomalu. „ Padrone? Guillaume de Matarese?“

„Byl mocnější než francouzští a britští kapitalisté a představoval obtížnou překážku pro mezinárodní společnosti a kartely. Stál jim v cestě a často nad nimi vítězil, a proto ho odstranili. Zničili ho. Zneužili vlády svých zemí a způsobili jeho pád. Zabili mu oba syny.

Guillaume de Matarese zešílel… Ale ve svém šílenství, a s finančními zdroji, které mu zbyly, uvedl do pohybu dlouhodobý plán pomsty. Povolal k sobě jiné muže, jejichž rodiny postihl stejný osud, a založil organizaci,

kterou

nazval

Matareseova

rada.

Specializovala se na politické atentáty a působila asi dvě desetiletí, pak se odmlčela a zdálo se, že zanikla.

Teď se však vrátila, nebezpečnější než kdy dříve.“

Scofield zmlkl; už jí toho prozradil dost. „Jasněji to vysvětlit nedokážu a doufám, že jste pochopila. Chcete, aby muži, kteří zabili vaši babičku, pykali za svůj zločin. Věřím, že jednoho dne je spravedlnost dostihne, ale současně přiznávám, že na nich zase tak moc nezáleží.“

Antonia dlouho mlčela a upírala na Brandona své inteligentní hnědé oči. „Vyjádřil jste se naprosto srozumitelně, pane Scofielde. Jestliže nezáleží na nich, nezáleží ani na mně. To jste chtěl říct, že?“

„Tak nějak.“

„A můj socialistický soudruh,“ dodala dívka a ohlédla se po Talejnikovovi, „co nevidět zbaví svět mé bezvýznamné maličkosti.“

„Mám na zřeteli vyšší cíl,“ odpověděl Vasilij.

„Snažím se co nejobjektivněji analyzovat a eliminovat základní problémy, které brání v jeho dosažení.“

„Ano, samozřejmě. Takže se mám otočit, zajít do lesa a očekávat kulku, která ukončí můj život, ano?“

„Rozhodnutí je na vás,“ odtušil Talejnikov.

„Takže mám na vybranou? Spokojíte se s mým slibem, že nikomu nic neřeknu?“

„To ne,“ odpověděl důstojník KGB.

Brandon pozoroval Rusův obličej s rukou několik centimetrů od browningu. Talejnikov k něčemu směřoval a současně tu dívku zkoušel.

„Tak kde je jaký výběr? Nechat vaše úřady, aby mě někam uklidily, než se vám podaří najít muže, které hledáte?“

„Obávám se, že tato možnost nepřipadá v úvahu.

Jednáme bez vědomí a bez schválení vlád svých zemí.

Upřímně řečeno, hledají nás stejně naléhavě jako my ty muže, o kterých jsme mluvili.“

Na dívku to překvapivé přiznání zapůsobilo jako rána do hlavy. „Chcete říct, že vás pronásledují vaši vlastní lidé?“ vyhrkla. Talejnikov přikývl.

„Aha. Už rozumím. Nespokojíte se s mým slibem a nemáte možnost nechat mě uvěznit. To znamená, že pro vás představuju značné riziko, mnohem nebezpečnější, než jsem si myslela. Takže vlastně žádnou volbu nemám.“

„Možná ano,“ řekl důstojník KGB. „Můj společník se o ní zmínil.“

„A jakou?“

„Věřit nám. Pomozte nám dostat se do Bastie a důvěřujte nám.“

Talejnikov se otočil ke Scofieldovi a pronesl jediné slovo. „Spojka.“

„Uvidíme,“ odpověděl Brandon a odtáhl ruku od opasku. Jejich úvahy se ubíraly stejným směrem.

Agent amerického ministerstva zahraničí v Muratu byl upřímně nešťastný; takové komplikace neměl zapotřebí a pranic se mu nelíbily. Jako majitel několika rybářských člunů v Bastii posílal svým americkým chlebodárcům pravidelná hlášení o aktivitách sovětského námořnictva v západním Středomoří.

Washington mu za to dobře platil a nedávno ho dokonce varoval, stejně jako všechny rezidentury a předsunuté stanice na celém světě –, aby si dával pozor na jistého Brandona Alana Scofielda, protože tento bývalý specialista Konzulárních operací zběhl k nepříteli a je třeba ho považovat za defektora. Při takové klasifikaci platila jasná pravidla: když to bude možné, zadržet, když ne, za každou cenu zlikvidovat.

Silvio Montefiori krátce uvažoval, jestli by se mu vyplatilo zkusit štěstí a zachovat se podle přání svých chlebodárců, ale byl pragmatik, a tak navzdory pokušení tu myšlenku zavrhl. Scofield mu držel pověstný nůž na krku. Jestli jeho žádost odmítne, Američan odhalí jeho aktivity Sovětům, pokud mu vyhoví, dostane deset tisíc dolarů, což je více, než by činila případná odměna za zrádcovu smrt.

Navíc zůstane naživu, aby mohl ty peníze utratit.

Montefiori otevřel dveře skladiště, temné a opuštěné jeskyně, vešel a podle instrukcí se postavil u stěny. Věděl, že Američan čeká nablízku. Z náprsní kapsičky košile vytáhl doutník, sáhl do kalhot pro zápalky a škrtl. Když ji zvedl, aby si zapálil, podrážděně si všiml, že se mu třesou ruce.

„Potíš se, Montefiori,“ ozvalo se ze stínů. „Ve světle sirky vidím, jak se ti leskne obličej. Stejně jako posledně.“

„Brandone!“ zahlaholil Silvio a hlas se mu třásl nervozitou „Drahý příteli! Jak rád tě zase vidím…

Kdybych tě v té tmě viděl.“

Vysoký Američan vyšel z temnoty do chabého světla mihotavého plamínku. Montefiori očekával, že v jeho ruce spatří pistoli, ale pochopitelně se mýlil.

Scofield nikdy neudělal to, co od něj jiní čekali.

„Jak se máš, Silvio?“ zeptal se defektor.

„Výborně, drahý kamaráde!“ Montefiori věděl, že nemá cenu podávat Scofieldovi ruku. „Všechno je zařízeno. Strašně riskuju a platím posádce desetinásobek obvyklé mzdy, ale co bych neudělal pro starého přítele, kterého tak obdivuju? Zajdeš s tím svým provokatérem dnes hodinu po půlnoci na konec mola číslo sedm v Bastii, kde na vás bude čekat můj nejlepší trawler. Za svítání jste v Livornu.“

„Je to běžná trasa člunu?“

„Pochopitelně není. Obvykle přistává Piombinu.

Rád zaplatím za palivo navíc a nebudu se starat o ztrátu, kterou utrpím.“

„To je od tebe velmi šlechetné.“

„A proč ne? Vždycky ses ke mně choval férově.“

„A proč ne? Vždycky jsi dodal, co jsem potřeboval.“ Scofield sáhl do kapsy pro svazek bankovek. „Jenže dnes musíš změnit plán. Především potřebuju dva čluny. Jeden vypluje z Bastie na jih, druhý na sever a oba se budou držet do tisíce metrů od pobřeží. Ke každému přijede motorový nafukovací člun, který bude vzápětí potopen. Na jednom přijedu já, na druhém můj ruský společník Signály ti dám. Až

budeme na palubě, plavidla zamíří na volné moře a setkají se. Teprve tam řekneme kapitánům, kam mají plout, ale nový kurz budou znát jen oni a my.“

„K čemu tolik komplikací? Jsou zbytečné, příteli.

Máš přece mé slovo.“

„A velmi si ho cením, Silvio. A abych nemusel změnit názor, jistě uděláš, co ti říkám.“

„Samozřejmě!“ vyhrkl Montefiori a polkl. „Ale snad si uvědomuješ, o kolik mi tím vzrostou náklady.“

„Měly by ti být uhrazeny, že?“

„Jsem rád, že mi rozumíš.“

„To víš, že rozumím.“ Američan oddělil ze svazku několik bankovek vysoké nominální hodnoty. „Pro začátek tě mohu ujistit, že neprozradím tvé aktivity ve službách Washingtonu, což je samo o sobě k

nezaplacení, tedy pokud si alespoň trochu ceníš vlastního života. Kromě toho ti tady dávám pět tisíc dolarů.“ Scofield mu podal peníze.

„Můj drahý příteli, mluvil jsi o deseti tisících!

Pouze na základě tvého slibu jsem se pustil do neskutečně drahých příprav a všechno pro tebe zařídil.“

Montefiorimu se řinul pot ze všech pórů. Nejen že je značně ohrožena jeho plodná spolupráce s americkým ministerstvem zahraničí, teď ho ten svinský zrádce ještě oškube!

„Ještě jsem neskončil, Silvio. Jsi příliš nedočkavý.

Vím, že jsem ti slíbil deset tisíc, a také je dostaneš. To znamená, že ti dlužím pět tisíc, když nepočítám tvé dodatečné náklady. Říkám to správně.“

„Naprosto správně,“ opáčil Korsičan. „Ceny jsou přímo vražedné.“

„To je dnes spousta věcí,“ souhlasil Brandon. „Co takhle patnáct procent nad dohodnutou sumu?

Spokojen?“

„S každým jiným bych smlouval, ale s tebou nikdy.“

„Takže se dohodneme na patnácti stovkách navíc.

To znamená, že máš na cestě šest tisíc pět set dolarů.“

„Na cestě? Ten termín mě znepokojuje, protože znamená budoucí platbu, zatímco moje náklady jsou velmi současné. Musím je uhradit z ruky do ruky.“

„Ale no tak, starý kamaráde. Někomu tak důvěryhodnému jako ty jistě každý rád pár dní počká.“

„Pár dní, Brandone? To je hodně neurčité vyjádření. Za pár dní můžeš být v Singapuru. Nebo v Moskvě. Nemůžeš se vyslovit konkrétněji?“

„Jasně. Peníze ti uložím v jednom z tvých člunů.

Ještě jsem se nerozhodl v kterém. Uložím je na podlahu u přední přepážky vpravo od střední vzpěry, ukryté ve vydlabaném kusu špinavého dřeva, a připevním k žebru. Snadno je najdeš.“

„Svatá bohorodičko! To je najdou i všichni ostatní!“

„Proč? Tam se nikdo dívat nebude. Ledaže bys to někomu ohlásil.“

„Ne! To je strašně riskantní! Za takové peníze by každý člen posádky bez váhání zabil vlastní matku před očima kněze! Měj přece rozum, drahý příteli!“

„Neměj strach, Silvio. Až se tvé čluny vrátí, jdi si pro odměnu. Když ten kus dřeva nenajdeš, hledej muže s utrženou rukou. Bude mít tvé peníze.“

„Nastražíš do schránky bombu?“ vyjekl Montefiori nevěřícně. Límec košile měl provlhlý potem.

„Stavěcí šroub na boku. Ten systém znáš, sám jsi ho už použil. Odšroubuj ho a rozbuška bude zajištěná.“

„Pošlu tam svého bratra…“ Silvio trpěl. Ten Američan je hrozný! Jako by mu četl myšlenky. Když

budou peníze na palubě, nemůže nechat své čluny potopit. Ministerstvo zahraničí by mu plnou částku jistě nevyplatilo. A než se obě lodi vrátí do přístavu Scofield se už bude plavit po Volze. Nebo po Nilu. „Nechceš si to ještě rozmyslet, drahý příteli?“

„To bohužel nemohu. A taky nikomu neřeknu, jak vysoko si tě Washington cení. Klid, Silvio, své peníze dostaneš. Je to v mém zájmu; možná tě budu ještě potřebovat. A brzo.“

„Nespěchej, Brandone. A už, prosím tě, nic neříkej. Nechci nic vědět. I tak mě tíží dost starostí. Jaké jsou signály pro dnešní noc?“

„Jednoduché.

Dva

záblesky,

několikrát

zopakované, dokud trawlery nezastaví.“

„Dva opakované záblesky… Lodi volající o pomoc. Za nehody na moři nejsem odpovědný.

Sbohem, příteli můj.“ Montefiori si utřel krk kapesníkem a obrátil se k odchodu.

„Silvio?“

Montefiori se na betonové podlaze skladiště zastavil.

„Ano?“

„Převleč si košili.“

Oba muži ji kriticky pozorovali již téměř dva dny a dospěli k závěru, že se musí rozhodnout. Buď jim poslouží jako spojka, nebo ji zabijí. Střední cesta neexistuje. Nemůžou ji poslat do věznice s ostrahou nebo do přísně střeženého konspiračního domu. Jestli usoudí, že ji nemohou potřebovat, přijde na řadu akt chladné, necitelné nutnosti.

Nemohou spolu komunikovat přímo, to by bylo příliš nebezpečné. Potřebují prostředníka, třetí osobu, usazenou na tajném, dobře zajištěném místě a znalou základních kódů, které si domluví. Musí to být přesný, spolehlivý člověk, který dokáže zachovat tajemství.

Splňuje Antonia jejich požadavky? A jestli ano, bude ochotna přijmout riziko spojené s tímto úkolem?

Studovali ji jako laboratorní preparát.

Již při prvním setkání v kopcích si všimli, že je pohotová a odvážná. A také opatrná, vědomá si nebezpečí. Přesto pro ně zůstávala záhadou, její vnitřní svět jim unikal. Jako by se měla stále před něčím na pozoru, permanentně připravená k obraně. Dlouhé minuty mlčela a oči jí těkaly na všechny strany, jako kdyby očekávala, že jí každým okamžikem na záda dopadne bič nebo se ze stínu vynoří ruka a popadne ji za hrdlo. Ale ve slunečním svitu se neukryje žádný bič a také v něm nejsou stíny.

Antonia byla jedním slovem divná a oběma profesionálům neušlo, že něco skrývá. Ale ať to bylo cokoliv, rozhodně se jim nehodlala svěřit. Chvíle odpočinku jim nepomohly. žárlivě si střežila své soukromí, držela se stranou a odmítala nechat se vytáhnout ze své ulity.

Ale udělala, o co ji požádali. Bez nehody je doprovodila do Bastie a dokonce věděla, kde si počkat a mávnout na otlučený autobus, který dopravoval dělníky z okolních vesnic do přístavu. Talejnikov seděl s ní vpředu, zatímco Scofield se posadil dozadu a pozoroval ostatní pasažéry.

Vystoupili na rušné ulici. Brandon se stále držel vzadu a sledoval okolí; napjatě pátral po sebemenším

náznaku nežádoucí pozornosti, obličej náhle ztuhlý poznáním, oči zaostřené na vysokého muže, který kráčí s tmavovlasou ženou třicet kroků před ním. Viděl jen nezájem a lhostejnost.

Řekl dívce, aby zašla do hospody na nábřeží, zaplivané špeluňky, která slouží místní spodině a kde si pijáků nikdo nevšímá. I většina Korsičanů se jí vyhýbá.

Uvnitř se znovu rozdělili. Talejnikov se připojil k Brandonovi u rohového stolu, Antonia se posadila o tři metry dál k jinému stolu a opřela o něj sousední židli, místo je obsazeno. Před dotěrnými návrhy opilců ji sklopená židle neuchránila, ale i to bylo součástí zkoušky; oba muži si chtěli ověřit, jak se zachová.

„Co myslíš?“ zeptal se Talejnikov.

„Těžko říct,“ odpověděl Scofield. „Nevyznám se v ní. Pořad mi něco uniká.“

„Jsi moc náročný. Zjevně má za sebou těžký psychický otřes a nemůžeš od ní chtít, aby se chovala normálně. Myslím, že tu práci zvládne. Jestli ne, snadno a rychle to zjistíme; pojistíme se předem domluvenou šifrou. A nic si nenalhávejme. Máme snad někoho jiného, na koho bychom se mohli obrátit? Komu bychom mohli věřit? A i kdybychom oslovili někoho mimo zpravodajské struktury, našli bychom člověka,

který by nebyl zvědavý? Který by odolal tlaku Moskvy nebo Washingtonu?“

„Právě ten psychický otřes mě znepokojuje,“

namítl Brandon „Podle mě ho prožila dlouho předtím, než jsme na ni narazili. Tvrdila, že přijela za babičkou, protože chtěla na chvíli vypadnout. Odkud? Před čím utíká?“

„Vysvětlení může být docela prosté. V Itálii je obrovská nezaměstnanost. Třeba ztratila práci. Nebo ji opustil milenec. Tyhle věci nemají žádnou souvislost s tím, co od ní chceme.“

„Já to vidím jinak. Kromě toho, proč bychom měli věřit právě jí. A i kdybychom se rozhodli to s ní zkusit, jak víš, že přijme? Proč by to dělala?“

„Před očima jí zabili babičku, kterou milovala,“

řekl Rus. „To by mohlo jako důvod stačit.“

Scofield přikývl. „Možná. Ale stejně ji budeme muset přesvědčit, že mezi tím, co viděla, a tím, co děláme, existuje konkrétní spojitost.“

„To už jsme jí vysvětlili. Slyšela tu stařenu a opakovala její slova.“

„Když byla v šoku a zmatená. Musíme ji přesvědčit.“

„Tak ji přesvědč.“

„Já?“

„Je jasné, že věří víc tobě než svému socialistickému soudruhovi.“

Scofield zvedl sklenku. „Chtěl jsi ji zabít?“

„Rozhodnutí bylo na tobě. Pořád je. Necítil jsem se nejlíp, když jsem viděl tvou ruku tak blízko opasku.“

„Já taky ne.“ Brandon odložil sklenici a ohlédl se po dívce. Berlín mu stále kráčel v patách, jak si Talejnikov jistě uvědomoval –, ale dnes se jeho zrak a mysl nedaly ošálit vzpomínkami; nestál v jeskyni na úpatí kopce a nedíval se, jak si žena ladným pohybem hlavy rozpouští dlouhé tmavé vlasy. Podobnost mezi jeho manželkou a Antoniou se vytratila. Kdyby musel, dokázal by ji zabít. „Takže půjde se mnou,“ oznámil Rusovi. „Zjistím to během osmačtyřiceti hodin. Naše první komunikace proběhne přímo, další dvě přes ni podle dohodnutého kódu, abychom si mohli ověřit přesnost… Jestli se rozhodneme ji vzít a ona přijme.“

„A když ne?“

„Rozhodnutí bude na mně,“ prohlásil Bráněn. Sáhl do kapsy pro složený list salátu a zadíval se na zažloutlý kus papíru se jmény napsanými vybledlým, jen obtížně čitelným rukopisem. Talejnikov i zpaměti odrecitoval.

„Hrabě Alberto Scozzi, Řím. Sir John Waverly, Londýn. Princ Andrej Vorošin, Sankt Peterburg, dnes pochopitelně Leningrad. Seňor Manuel Ortiz Ortega, Madrid. Joshua Appleton, stát Massachusetts, USA.

Španěla padrone zabil a ostatní čtyři původní členové rady jsou dávno mrtví, ale potomci dvou z nich dnes zaujímají prominentní postavení. David Waverly je britský ministr zahraničí a Joshua Appleton čtvrtý je senátorem za stát Massachusetts. Navrhuju okamžitou konfrontaci.“

„Nesouhlasím.“ Brandon hleděl na vybledlá písmena. „U těch dvou víme, co jsou zač, u ostatních ne.

Kdo jsou jejich potomci? Kde žijí? Jestli nás čekají další překvapení, zkusme je nejdřív najít. Dnešní Matareseova organizace se neomezuje na dvě jména a tihle dva s ní třeba nemají nic společného.“

„Proč myslíš?“

„Všechno, co o těch mužích vím, na první pohled, protiřečí jakémukoliv spojení s bandou teroristů.

Waverly má za sebou to, čemu Angličané říkají dobrá válka, sloužil u průzkumníků a získal řadu vysokých vyznamenání za statečnost. Pak nastoupil na britské ministerstvo zahraničí a udělal zářnou kariéru. Proslul jako mistr taktických kompromisů, ne jako iniciátor. A

to nesedí… Appleton pochází z bostonské elity, ale prolomil třídní hranice a stal se z něj liberální demokrat, který byl třikrát po sobě zvolen do Senátu. Ochránce dělnické třídy a pracující inteligence, jak byste řekli u vás. Rytíř v zářivé zbroji sedící na silném politickém koni, který ho podle mínění většiny Američanů příští rok donese do Bílého domu.“

„Dokážeš si představit lepší rezidenci pro člena Matareseovy rady?“

„To mi připadá až příliš přitažené za vlasy. Podle mě je čistý.“

„Dokonalé mimikry. Možná v obou případech. Ale máš pravdu. Ti dva nám neutečou. Takže začneme v Leningradě a v Římě a pokusíme se zjistit, co se dá.“

„ Vy a vaši nástupci vykonáte to, co já už nemohu…

Slova, která před sedmdesáti lety použil Guillaume de Matarese. Zajímalo by mě, jestli je to opravdu tak jednoduché.“

„Myslíš nástupce volbou, ne rodem?“ zeptal se Talejnikov. „Nikdo jiný než přímí potomci?“

„Ano.“

„Je to možné, ale ty čtyři rodiny zastávaly kdysi významné postavení a Appletonovi a Waverlyovi jsou stále dost mocní. Takové rodiny dodržují určité tradice.

Krev především. Začneme s rodinami. Měli dostat zemi za dědictví. Také Matareseova slova. Podle stařeny to byla jeho pomsta.“

Scofield přikývl. „Já vím. A také řekla, že to jsou pouze dědicové, které ovládá někdo jiný… A toho bychom měli hledat.“

„Muž s hlasem krutějším než vítr,“ doplnil Talejnikov.

„Pasáček,“ dodal Brandon s pohledem upřeným na zažloutlý papír. „Co se s ním po tolika letech stalo? Kdo to je?“

„Začneme s rodinami,“ zopakoval Talejnikov.

„Jejich prostřednictvím ho snad najdeme.“

„Můžeš se vrátit do Ruska? Do Leningradu?“

„Snadno. Přes Helsinky. Pro mě to bude návrat na známá místa. Studoval jsem na leningradské univerzitě.

Tam si mě našli.“

„Nemyslím, že by ti uspořádali večírek na uvítanou.“ Scofield vložil útržek papíru do salátového listu a schoval ho do kapsy. Pak vytáhl malý zápisník.

„V Helsinkách se ubytuj v hotelu Tavastian a počkej, dokud se ti neozvu. Řeknu ti, na koho se obrátit.

Vymysli si jméno.“

„Pjotr Rudikov,“ odpověděl důstojník KGB bez váhání.

„Kdo to je?“

„Hudebník.

Houslista

Sevastopolského

symfonického

orchestru. Mám jeho doklady.

Samozřejmě poněkud upravené.“

„Doufám, že tě nikdo nepožádá, abys mu zahrál.“

„Dočasná indispozice způsobená záchvatem artritidy.“

„Teď ještě vymyslíme kódy,“ řekl Scofield a ohlédl se po dívce. Antonia kouřila cigaretu a bavila se s mladým vojákem, který seděl vedle ní. Jeho milostným návrhům se jen smála. Odmítala dotěrného mladíka zdvořile, ale chladně a udržovala si od něj odstup.

Brandon v duchu obdivoval její eleganci, tak nepatřičnou v prostředí námořnické hospody na nábřeží, ale o to přitažlivější. Alespoň pro mě, přiznal si, ale dál tu úvahu nerozvedl.

„Co se podle tebe stane?“ zeptal se Talejnikov, který ho pobaveně sledoval.

„To budu vědět za osmačtyřicet hodin,“ odbyl ho Scofield.

18

Rybářský trawler se blížil rozbouřeným mořem k italskému pobřeží. Vlny hnané zimním větrem a silné spodní proudy neohrabanou loď ještě více zpomalily; cesta z Bastie jim zabrala téměř sedmnáct hodin. Brzy se setmí, a až slunce zapadne, lodníci spustí malí záchranný člun, který dopraví Scofielda a Antonii na břeh.

Kromě přesunu do Itálie, kde zahájí pátrání po rodině hraběte Alberta Scozziho, využil Brandon únavně pomalou plavbu ještě k jinému účelu. Poskytla mu čas a soukromí k tomu, aby se dozvěděl něco víc o Antonii Gravetové (dívčin otec byl seržant francouzské armády, který za druhé světové války sloužil na Korsice u dělostřelectva).

Kromě momentů, kdy se v duchu vracela do Porto Vecchia, se s ní udála podivuhodná změna. Začala se smát, nakažlivě, v hnědých očích jí vyskočily veselé ohníčky, jako by jí samotný akt smíchu přinášel úlevu, kterou potřebovala. Scofield pomalu nevěřil, že dívka, která teď sedí vedle něho v khaki kalhotách a potrhané

vojenské bundě je tatáž žena, ještě před několika hodinami

nevlídná

a

podrážděná,

zcela

nekomunikativní, nebo Amazonka, která na ně v kopcích štěkala rozkazy a v ruce držela brokovnici, s níž očividně uměla zacházet. Využil posledních minut před spuštěním záchranného člunu a zeptal se jí na to, na zbraň, ne na její smích.

„Prošla jsem, jako snad každý, životním obdobím, kdy jsem se domnívala, že tolik potřebnou změnu sociálního pořádku je možná realizovat pouze prostřednictvím násilných akcí. Ti šílenci z Brigate Rosse umějí zahrát na city.“

„Brigády? Vy jste byla u Rudých brigád? Bože všemohoucí!“

Antonia přikývla. „Strávila jsem několik týdnů v jejich výcvikovém táboře v Medicině. Učila jsem se ovládat zbraně, přelézat zdi, ukrývat kontraband, nic z toho mi pořádně nešlo, až do dne, kdy jistý mladý student, vlastně ještě chlapec, zemřel při události, kterou naši vůdcové označili termínem nehoda při výcviku. Bože, znělo to tak vojensky… A oni přitom nebyli žádní vojáci, jenom brutální, zbabělí surovci utržení z řetězu, kterým někdo dal do ruky pistoli či nůž.

Ten kluk mi umřel v náručí. Z ran mu tekla krev a oči

měl vyděšené jako králík… Sotva jsem ho znala, ale po jeho smrti už jsem tam nemohla vydržet. Poznala jsem, že pistole, nože a hole nejsou to pravé. V noci jsem utekla a vrátila se do Bologne… Ale to už je dávno.

Vraťme se k naší otázce. Už jste si na ni odpověděl?“

„K jaké otázce?“

„Co se mnou bude. Vy a ten Rus jste mi řekli, že vám mám věřit, nikomu nic neprozradit a odjet s vámi z Korsiky. Poslechla jsem. Odjela jsem s vámi z Korsiky a neutekla vám. Co dál?“

„Proč jste neutekla?“

Antonia chvíli mlčela. „Bála jsem se a vy to dobře víte. Vy dva nejste jako jiní, normální muži. Chováte se velmi zdvořile, ale na zdvořilé gentlemany jednáte příliš rychle. Myslím, že pod laskavou slupkou jste takoví, jací by chtěli být ti šílenci z Rudých brigád. Jde z vás strach.“

„To vás zastavilo?“

„Ten Rus mě chtěl zabít. Celou dobu mě pozoroval, a kdyby se jen domníval, že chci zdrhnout, zastřelil by mě.“

„Ve skutečnosti vás nechtěl zabít a nezastřelil by vás. Jenom vám tím chtěl něco sdělit.“

„Nechápu.“

„To nemusíte, ale byla jste v naprostém bezpečí.“

„A teď jsem také v bezpečí? Uvěříte mému slibu, že nikomu nic neřeknu, a pustíte mě?“

„Kam?“

„Do Bologne. Tam vždycky najdu práci.“

„Co budete dělat?“

„Nic světoborného. Rešerše pro univerzitu. Často se na mě obracejí. Připravuju nudné výpisky a statistiky profesorům, kteří potom podle nich píšou svoje nudné články a knihy.“

„Rešerše?“ Brandon se sám pro sebe usmál.

„Vědecká práce vyžaduje velkou přesnost a pečlivost.“

„K čemu? Fakta jsou fakta. Pustíte mě do Bologne?“

„Takže nemáte pravidelné zaměstnání?“

„Mám zaměstnání, které se mi líbí,“ opáčila Antonia. „Pracuju, když chci, a mám dost volného času.“

„Takže jste vlastně na volné noze. Pracujete sama pro sebe, máte vlastní podnik.“ Scofield se v duchu náramně bavil. „Esence kapitalismu, nemyslíte?“

„Z vás by se člověk zbláznil. Pořád mi kladete otázky, ale na moje neodpovídáte.“

„Promiňte. Nemoc z povolání. Na co jste se ptala?“

„Jestli mě pustíte. Jestli přijmete můj slib. Jestli mi uvěříte. Nebo budu muset počkat, až se nebudete dívat, a zdrhnout?“

„To bych na vašem místě nedělal,“ zvážněl Brandon. „Podívejte, vy jste obdivuhodně upřímná, a takových lidí moc nepotkávám. Před chvílí jste prohlásila, že jste neutekla ze strachu, ne proto, že jste nám věřila. Tomu říkám upřímnost. Dovedla jste nás do Bastie. Buďte upřímná i teď. Při tom, co víte a co jste viděla v Porto Vecchiu, jak vážně míníte svůj slib?“

Čtyři námořníci začali uprostřed lodi spouštět záchranný člun, Antonia je chvíli pozorovala. „To od vás není fér. Víte, co jsem viděla a co jste mi řekli. Když

na to pomyslím, je mi do breku a nejraději bych…“

Odmlčela se, ale ještě neskončila. Otočila se k Brandonovi a dodala znaveným hlasem: „Jak vážně míním svůj slib? Upřímně řečeno, nevím. Tak co mě čeká? Nebude to Rus, ale vy, kdo mi vpálí kulku do hlavy?“

„Možná vám nabídnu práci.“

„Já od vás žádnou nechci.“

„Uvidíme,“ řekl Brandon.

„Signore, signore, presto! La scialuppa!“

Záchranný člun se houpal na hladině. Scofield zvedl plátěný pytel, vstal a podal Antonii Gravetové ruku. „Pojďte. S vámi je to opravdu těžké.“

Mluvil z duše. Dokázal by tu ženu v případě nutnosti zabít, ale vynasnaží se, aby nemusel.

Kam se poděl můj vysněný nový život?

Bože, jak tenhle nenávidím.

Ve Fiumincinu vyhledal Brandon taxikáře, který se nejdřív zdráhal odvézt dvojici do Říma, ale při pohledu na svazek bankovek v zákazníkově ruce okamžitě změnil názor. Cestou se zastavili v motelu a skromně pojedli a před osmou už projížděli středem města. Ulice se hemžily lidmi a prodavači spokojeně počítali večerní tržby.

„Zastavte,“ požádal Brandon taxikáře před obchodem s oděvy a ukázal na volné místo. „A počkejte tady.“ Příkaz zahrnoval i Antonii. „Vaši velikost snad odhadnu.“ Otevřel dveře a chystal se vyloupit.

„Co to zas provádíte?“ nechápala dívka.

„Převlek,“ odpověděl Scofield anglicky. „Takhle do slušného obchodu nemůžete.“

Za pět minut se vrátil s taškou, která obsahovala plátěné kalhoty, bílou halenku a vlněný svetr. „Oblečte si to,“ zavelel.

„Vy jste se zbláznil!“

„Skromnost vám sluší, ale máme naspěch.

Obchody za hodinu zavřou. Já si mám co obléct, vy ne.“

otočil se k řidiči, který se vpíjel očima do zpětného zrcátka. „Anglicky rozumíte líp, než jsem si myslel,“

řekl plynulou italštinou. „Objeďte náměstí. Potom vám řeknu, kde odbočit.“ Otevřel pytel a vytáhl z něj tvídové sako.

Antonia se převlékala na zadním sedadle taxíku a často po Scofieldovi pokukovala. Když si svlékla khaki kalhoty, od dlouhých nohou se odrazilo světlo pouliční lampy. Brandon se odvrátil k oknu; uvědomoval si, jak na něj ten pohled zapůsobil, i když záblesk holé kůže zahlédl jen koutkem oka. Už dlouho, dlouho neměl ženu, ale tato není pro něj. Je docela dobře možné, že ji bude muset zabít.

Přetáhla si svetr přes halenku; ani volně padnoucí vlna nedokázala zakrýt obliny ňader a Scofield si dával pozor, aby dívce hleděl přímo do očí. „To už je lepší.

Konec první fáze.“

„Díky za štědrý dárek, ale já bych si vybrala jinak.“

„Za hodinu to můžete zahodit. Kdyby se vás někdo ptal, jste turistka z výletní lodi, která kotví v Ladispoli.“

Obrátil se na taxikáře: „Zavezte nás na Via de Condotti.

Tam vám zaplatím. Už vás nebudeme potřebovat.“

Zákazníci drahého přepychového butiku na Via de Condotti se rekrutovali z řad zahálčivých boháčů a bylo jasné, že Antonia Gravetová v podobném obchodě v životě nenakupovala. Tedy, jasné to bylo Brandonovi, ale pochyboval, že by si toho všiml i někdo jiný, protože dívka měla vrozený vkus, jaký se nedá získat výchovou.

V duchu možná překypovala obdivem a vybuchovala nadšením nad vystavenými lákadly, ale navenek se dokonale ovládala se stejnou elegancí, které si Scofield všiml ve špinavé hospodě na nábřeží v Bastii.

„Sluší mi to?“ zeptala se, když vyšla z kabinky v nadýchaných tmavých hedvábných šatech, bílém klobouku s širokou stříškou a bílých botách na vysokém podpatku.

„Nádhera,“ ocenil Scofield a nepřeháněl. Pochvala zahrnovala nejen oděv, ale i dívku a to, co z ní viděl.

„Mám pocit, že jsem zradila všechno, v co jsem tak dlouho věřila,“ zašeptala. „Za ty peníze by mohlo deset rodin žít celý měsíc. Pojďme někam jinam.“

„Nemáme čas. Nechte si to na sobě a vyberte si ještě nějaký kabát a další věci, které potřebujete.“

„Vy jste se opravdu zbláznil.“

„Ne. Ale spěchám.“

Z budky na Via Sistina zavolal do penzionu na Piazza Navona, kde za svých pobytů v Římě často pobýval. Domácí a jeho manželka o něm nic nevěděli, nebyli zvědaví na soukromí žádného z nájemníků –, snad jen to, že dává štědré spropitné. Majitel měl radost, že ho zase uvidí.

Navonské náměstí se jako obvykle hemžilo lidmi, ideální místa pro muže jeho profese. Berniniho sochy a fontány přitahovaly místní obyvatele i turisty, četné venkovní kavárny sloužily jako místa milostných dostaveníček a obchodních schůzek, plánovaných i náhodných. Ty Scofieldovy byly vždy předem domluvené. Stolek na přeplněném náměstí představuje vynikající pozorovatelnu, odkud snadno postřehnete, že vás někdo sleduje. Brandon však pokládal takové starosti v dané chvíli za zbytečné.

Potřeboval se vyspat, aby si pročistil mozek. Zítra bude muset rozhodnout o životě či smrti ženy, jež kráčí po jeho boku, když ji vede ke staré kamenné budově a vchodu do penzionu.

Vešli do pokoje s vysokým stropem a obrovskými okny, která se otevírala do náměstí tři patra pod nimi.

Brandon přirazil čalouněnou pohovku těsně ke dveřím a ukázal na postel na druhé straně místnosti.

„Moc jsme toho na tom zatraceném člunu nenaspali. Odpočiňte si.“

Antonia otevřela jednu z krabic, které si přinesla z obchodu na Via de Condotti, a vybalila z ní krásné hedvábné šaty. „Proč jste mi koupil tak drahé oblečení?“

„Zítra navštívíme několik míst, kde je budete potřebovat.“

„Co tam budeme dělat? Taková extravagance…“

„žádná extravagance. Prostě se potřebuju setkat s jistými lidmi a chci vás u toho.“

„Musím vám poděkovat. Tak krásné šaty jsem na sobě v životě neměla.“

„Není zač.“ Brandon přistoupil k posteli, sundal z ní přehoz a vrátil se k pohovce. „Proč jste opustila Bolognu a odjela na Korsiku?“

„Další otázka,“ povzdechla si dívka.

„Jsem prostě zvědavý, to je všechno.“

„Už jsem vám to přece řekla. Chtěla jsem na chvíli vypadnout. Copak to není dostatečný důvod?“

„Jako vysvětlení za moc nestojí.“

„Ale dávám mu přednost.“ Dívala se na šaty, které držela v rukou.

Scofield hodil přehoz na pohovku. „Proč právě na Korsiku?“

„Viděl jste sám. To údolí je krásné, klidné a opuštěné. Výborné místo na přemýšlení.“

„Opuštěné tedy je. Výborné místo na úkryt.

Schovávala jste se před někým, před něčím?“

„Proč říkáte takové věci?“

„Musím to vědět. Skrývala jste se?“

„Tomu byste nerozuměl.“

„Zkuste to se mnou?“

„ Přestaňte! “ Antonia mu podala šaty. „Vezměte si je. Vezměte si ode mě, co chcete, v tom vám nemohu zabránit. Ale dejte mi už proboha pokoj!“

Brandon k ní přistoupil. Vůbec poprvé spatřil v jejích očích strach. „Myslím, že byste se mi měla svěřit.

Všechny ty řeči o Bologne… byly lež. Nevrátila byste se tam, i kdybyste mohla. Proč?“

Chvíli na něj beze slova hleděla a z hnědých očí jí sršely blesky. Pak se odvrátila a přešla k oknu s výhledem na Piazza Navona. „Už je to stejně jedno…

Mýlíte se, mohla bych se vrátit; očekávají mě. Když se nevrátím, jednoho dne mě začnou hledat.“

„Kdo?“

„Vůdcové Rudých brigád. Na lodi jsem vám vyprávěla, jak jsem utekla z tábora v Medicině. Stalo se to více než před rokem a já celou tu dobu žiju ve lži mnohem horší než všechno, co jsem vám napovídala.

Chytili mě a postavili před Rudý soud, říkají tomu Rudý soud revoluční spravedlnosti. Tresty smrti, které vynáší, nejsou pouhá formalita, ale velmi skutečné popravy, jak už ostatně svět dneska ví.

Ještě jsem neprošla indoktrinací, ale znala jsem pochopitelně umístění výcvikového střediska a na vlastní oči jsem viděla smrt toho chlapce, ale nejvíce mi přitížilo, že jsem utekla. Už mi nemohli důvěřovat.

Moje osoba byla samozřejmě ve srovnání s cíli revoluce zanedbatelná. Řekli mi, že jsem prokázala svou nicotnost. Zradila jsem. Věděla jsem, co mě čeká, a žadonila jsem o život. Tvrdila jsem, že ten student byl můj milenec a že moje reakce, jakkoliv zavrženíhodná, byla snad pochopitelná. Zdůraznila jsem, že jsem

nikomu neprozradila ani slovo, tím méně policii, a že jsem oddána věci revoluce stejně jako všichni přítomní u soudu. A možná i silněji, protože pocházím z velmi chudobné rodiny. Dokázala jsem být hodně přesvědčivá a kromě toho hrála v můj prospěch i jiná věc. Abyste pochopil, musíte vědět, jak jsou takové skupiny organizované. V jejich čele vždycky stojí kádr silných mužů, z nichž dva, nebo někdy i více, soupeří o vůdcovství. Jako vlci ve smečce. Vrčí na sebe, cení zuby, snaží se jeden druhého podrobit. A po vůli vybírají samice. Jeden z nich si zvolil mě. Byl nejkrutější z celé skupiny, ostatní se ho báli… a já také.

Ale mohl mi zachránit život a já si vybrala. žila jsem s ním skoro rok a nenáviděla jsem každý den, který jsem s ním strávila, proklínala každou noc, kdy si mě vzal, a pohrdala sama sebou ještě více, než jsem pohrdala jím.

Ale co jsem měla, co jsem mohla dělat? žila jsem ve strachu, v děsivé hrůze, že si špatně vyloží nějaký můj pohyb, gesto a ustřelí mi hlavu… Jejich oblíbený způsob popravy.“

Antonia se odvrátila od okna. „Ptal jste se mě, proč jsem vám neutekla. Teď snad chápete. Podmínky přežití jsem již znala. Útěk by tehdy znamenal smrt, stejně jako teď. V Bologne jsem žila jako zajatec a v Porto Vecchiu

jsem se znovu stala zajatcem… a jsem jím i dnes v Římě.“ Na okamžik se odmlčela. „Už jsem z vás unavená. Dlouho to nevydržím. Ta chvíle brzy přijde a já se pokusím utéct… a vy mě zastřelíte.“ Znovu mu podala šaty. „Vezměte si je, pane Scofielde. V

kalhotách se mi poběží rychleji.“

Brandon se nepohnul; neprotestoval slovem ani gestem a málem se usmál, ale dokázal se ovládnout. „S

uspokojením kvituji, že váš fatalismus nezahrnuje promyšlenou sebevraždu. S tím útěkem to myslíte vážně?“

„Na to můžete vzít jed.“ Upustila šaty na podlahu.

„Já vás nezabiju, Antonio.“

Zasmála se, tiše, pohrdavě. „Ale ano, zabijete. Vy a ten Rus jste ze všech nejhorší. V Bologne zabíjejí s ohněm v očích a provolávají hesla. Vy připravíte člověka o život bez hněvu…, nepotřebujete žádnou naléhavou vnitřní motivaci.“

Kdysi jsem ji potřeboval. Ale přes to se člověk přenese. Pak už není žádné nutkání, jen nezbytnost.

Prosím tě, nemluv o těchto věcech. život, jaký si vedla, si v ničem nezadá se smrtí. Jako kdyby tě popravili. Víc tě nemusí zajímat.

„Nebudu ses vámi dohadovat. Neřekl jsem, že bych to nemohl udělat. Prostě vás nezabiju. Snažím se vám tím sdělit, že přede mnou utíkat nemusíte.“

Dívka svraštila obočí. „Proč?“

„Protože vás potřebuju.“ Scofield se sklonil pro šaty, zvedl je, uchopil dívku něžně za ruku a podal jí je.

„Teď vás ještě musím přesvědčit, že i vy potřebujete mě.“

„Abyste mi zachránil život?“

„Abych vám ho vrátil. Nevím, v jaké formě, ale určitě bude lepší než ten předchozí. Nakonec se nebudete muset ničeho bát.“

„Nakonec?“ zopakovala posměšně. „To je velmi neurčitý termín. Může znamenat dlouhou dobu. Proč bych vám měla věřit?“

„Protože nemáte na vybranou. Lepší odpověď vám nedám, dokud nezískám další informace, ale začněme s faktem, že Rudé brigády neomezují své působiště jen na Bolognu. Řekla jste, že když se nevrátíte, budou vás hledat. Jejich… smečky se potulují po celé Itálii. Jak dlouho myslíte, že se dokážete skrývat, než nás najdou?“

„Na Korsice bych vydržela celé roky. V Porto Vecchiu. Tam by mě nikdy nenašli.“

„Tam už se teď uchýlit nemůžete. A i kdybyste mohla, takto si představujete svou další existenci?

Strávit zbytek života jako uprchlík v těch zatracených kopcích? Muži, kteří zabili vaši babičku, jsou stejní jako příslušníci Rudých brigád. Chtějí si udržet svůj svět, a svoje špinavá tajemství, a jsou připraveni kvůli tomu zabíjet. Brigatisti chtějí svět změnit pomocí teroru a zabíjejí kvůli tomu dnes a denně. Věřte mi, ty dvě skupiny jsou spolu úzce spojené.

A právě takové spojení s Talejnikovem hledáme. A měli bychom ji najít dříve, než nás ti šílenci vyhodí všechny do vzduchu. Vaše babička to pochopila. Děje se to všude. Přestaňte se schovávat. Pomozte nám.

Pomozte mně.“

„Není mi jasné, jak bych vám mohla pomoci.“

„Ještě nevíte, co od vás budu chtít.“

„Ale vím. Abych se k nim vrátila!“

„Možná později. Zatím ne.“

„To neudělám! Neznám větší svině. Chlap, s kterým jsem žila, je největší prase na světě.“

„Tak ho z toho světa odstraňte. A ostatní taky.

Nedovolte jim dále růst, nedovolte jim udělat z vás znovu vězně, na Korsice nebo kdekoliv jinde. Opravdu

nechápete? Oni si vás najdou, protože pro ně představujete hrozbu. Chcete, aby vás popravili?“

Antonia ustoupila k pohovce před dveřmi. „A jak mě najdou? Pomůžete jim?“

„Ne,“ odpověděl Scofield a zůstal stát. „To nebude nutné.“

„Existují stovky míst, kam se můžu…“

„A tisíce způsobů, jak vás vystopovat.“

„Blbost!“ odsekla Antonia. „Takové metody oni nepoužívají.“

„Ale používají. Teroristické skupiny po celém světě získaly v poslední době přístup ke kvantům informací, dříve netušeným finančním zdrojům a nejdokonalejšímu technickému vybavení, i když

většinou netuší, odkud je dostávají. Jsou to jenom pěšáci, a v tom je krutá ironie, ale nic si nenamlouvejte.

Najdou si vás.“

„Pěšáci? A kdo s nimi hraje?“

„Matarese.“

„To je blbost!“

„Přál bych si, aby byla, ale bohužel je opak pravdou. Seběhlo se příliš mnoho věcí, abychom si mohli dále nalhávat, že jde o pouhou shodu okolností.

Byli zavražděni dva muži, kteří věřili v mírové soužití

národů a snažili se ho prosadit. Státník vysoce respektovaný oběma stranami zmizel jen proto, že zmínil to jméno. Matarese je všude. Ve Washingtonu, v Moskvě…, v Itálii a na Korsice a bůhví kde ještě. Je zde, ale my ho nevidíme. Musíme ho najít a ta stará žena v horách nám poskytla první konkrétní informaci, od ní se můžeme odrazit. Vzdala se toho, co jí ještě zbývalo ze života, jenäby nám ji mohla předat. Byla slepá, ale viděla… Protože byla u toho, když všechno začalo.“

„Slova!“

„Fakta. Jména.“

Zvuk. Ne součást ruchu na náměstí pod oknem; ozval se za dveřmi blokovanými pohovkou. Krok, přenesení váhy, zašustění kůže podrážky při kontaktu s kamennou podlahou. Brandon zvedl ukazovák ke rtům a gestem naznačil Antonii, aby obešla pohovku, a sám se postavil k protějšímu konci. Dívka nechápala, co se děje; zjevně nic neslyšela. Pantomimou jí přikázal, aby mu pomohla kus nábytku zvednout a přenést stranou. A tiše!

Když pohovku položili, Brandon na Antonii mávl rukou a ukázal do kouta. Pak vytáhl browning, přistoupil ke dveřím a nasadil běžný konverzační tón.

„Restaurace ještě nebudou tak přeplněné. Pojďme se najíst ke Scalinimu. Dal bych si…“

Prudce otevřel dveře; chodba byla prázdná. Přesto věděl, že se nemýlil, že opravdu něco slyšel. Léta zkušeností ho naučila vyvarovat se podobných chyb. A také ho naučila, že nesmí ani na okamžik polevit v ostražitosti, což v posledních hodinách učinil a teď si za to v duchu spílal. Od Fiumincina se choval neopatrně jako nějaký břídil a vůbec si neověřil, zda je někdo nesleduje. S takovou možností prostě a jednoduše nepočítal. Římu nikdo nepřikládá žádnou důležitost a zdejší rezidentury mají chabé personální obsazení. Po hektických událostech před čtyřmi roky poklesly římské aktivity CIA, Konzulárních operací a KGB na minimum. Od jeho poslední návštěvy Věčného města uplynulo jedenáct měsíců a podle záznamů věděl, že zde nepůsobí žádný významnější agent. Zpravodajský potenciál Říma klesl na nulu. Co by tady kdo pohledával?

Někdo přece a ten někdo ho poznal. Před několika vteřinami stál za dveřmi a poslouchal, aby si ověřil, že se nemýlí. Náhlé odmlka v rozhovoru ho varovala, ale někde tady je, ve stínech chodby nebo na schodišti.

Sakra práce! pomyslel si Brandon vztekle, když

tiše postupoval k podestě. Zapomněl, že všechny rezidentury dostaly výstrahu. Je uprchlík! Jak mohl být tak neopatrný? Kde ho spatřili? Na Via de Condotti?

Když přecházel Navonské náměstí?

Ucítil závan vzduchu, a přestože ho varoval i sluch, instinkt mu napověděl, že se fatálně opozdil a že už nestihne zareagovat. Zaťal všechny svaly, bleskurychle se otočil doprava a vrhl se kupředu, aby zmírnil sílu úderu.

Dveře za ním se prudce otevřely, vyřítila se z nich mužská postava se zdviženou pravicí a mihla se nad ním jako stín. V příštím okamžiku mu na temeno dopadla strašlivá rána, po níž mu do celého těla vystřelil záblesk mučivé bolesti. Projel hrudníkem do stehen a zastavil se v kolenou, která se pod ním podlomila. Na zem dopadl už v bezvědomí.

Zamrkal; oči měl od tupé bolesti plné slz a zprvu se nedokázal zorientovat, ale přesto pocítil úlevu. Jak dlouho ležel na podlaze? Nevěděl, ale tušil, že asi jen pár minut, protože neměl v ústech sucho, což je průvodní jev delší mdloby. Pomalu se vztyčil do sedu a v šeru zamžoural na ciferník hodinek.

Necelá čtvrthodina. Kdyby se v okamžiku útoku neotočil, neprobral by se ani za hodinu.

Proč ho útočník nechal v chodbě? A kam zmizel?

To je přece nesmysl! Vždyť ho chtěli dopadnout a zlikvidovat! Přece ho nepřepadli jen proto, aby ho pak nechali ležet!

Zaslechl přidušený výkřik, vzápětí umlčený, a nechápavě se k němu obrátil. Pak se mu rozsvítilo v hlavě. Cílem nebyl on, šli po ní, po Antonii. Ji poznali, ne jeho.

Scofield vstal, opřel se o zábradlí a přejel očima po podlaze kolem sebe. Pistole pochopitelně nikde a jinou zbraň u sebe neměl. Zato byl při vědomí. S tím útočník nepočítal. Přesně věděl, kam udeřit, a domníval se, že oběť vyřadil na mnohem delší dobu. Vypořádat se s ním nebude problém.

Brandon se po špičkách přiblížil ke dveřím svého pokoje a přitiskl k nim ucho. Zřetelně rozeznal sténání, ale ostřejší bolestné výkřiky vždy rychle umlčela dlaň surově přitisknutá na ústa a prsty zaryté do tváří propustily jen hrdelní chrapot. A pak zazněla hrubá slova, pronesená italsky.

„ Kurvo! Svině! Mělas být v Marseille! Devět set tisíc lir! Dva, nanejvýš tři týdny! Poslal jsem tam své

lidi, ale ty ses neukázala. A on taky ne! žádný drogový kurýr o tobě neslyšel! Lhářko! Čubko! Kdes byla? Cos provedla? Jsi zrádce! “

Zmučený pronikavý výkřik bezohledně přeťala brutální dlaň. Co se tady sakra děje? Scofield udeřil pěstí do dveří a mumlavě zahulákal, jako by byl jen zpola při vědomí a pletl se mu jazyk.

„Přestaňte! Přestaňte! To nemůžete! Já… já… Už

vím! Seběhnu dolů. Na náměstí bude určitě policista.

Přivedu policii!“

Zadupal na místě, jako kdyby běžel a vzdaloval se.

Pak se přimáčkl ke zdi a čekal. Zevnitř slyšel pleskavé údery, hysterické sténání a lapání po dechu.

Hlasité zadunění, jak do dveří narazilo lidské tělo.

Její tělo. Pak se dveře otevřely a vyřítila se z nich Antonia, hrubě postrčena zezadu, až ztratila rovnováhu, spadla na kolena a klesla na všechny čtyři. To, co spatřil, přimělo Brandona potlačit veškeré psychické reakce. žádné emoce, jen pohyb… a to, co nevyhnutelně přijde. Ten ničema bude trpět!

Muž proběhl dveřmi, před sebou zbraň v natažené ruce. Scofield po ní bleskurychle sekl hranou dlaně a současně nakopl útočníka vší silou do rozkroku, až se mu obličej zkroutil grimasou nesnesitelné bolesti.

Pistole dopadla na podlahu. Brandon popadl muže za krk, otočil ho do otevřených dveří, podržel si ho jednou rukou a druhou ho praštil zezadu do spodní části hrudního koše. Ozvalo se zapraskání lámaných žeber, ale to už Scofield spojil obě pěsti jako beranidlo, prudce jimi vystřelil útočníkovi do zátylku a současně ho nakopl do zadku. Muž přeletěl pohovku, která mu stála v cestě, a zůstal ležet v bezvědomí za ní. Brandon se otočil k Antonii.

Teď už povolil uzdu emocím a zvedl se mu žaludek. Tváře modré, samá podlitina protkaná jemnými krvavými žilkami po opakovaných úderech do obličeje. Ve vnějším koutku levého oka natržená kůže, z rány kanuly krůpěje krve. Svetr stržený, bílá halenka na cáry, podprsenka urvaná z háčků se houpala na jediném ramínku.

Při pohledu na odhalenou kůži se zachvěl odporem a nasucho polkl. Spáleniny po cigaretě. Souvislá řada se táhla od pánve přes ploché břicho až k oblině pravého ňadra a končila u drobné růžové bradavky.

Zrůda, která jí tohle provedla, nebyl vyšetřovatel snažící se získat informace, ale sadista, který brutálně ukájí své zvrhlé choutky, aby oběti způsobil co

nejrychleji co největší utrpení. Brandon s ním ještě zdaleka neskončil.

Antonia sténala, potřásala hlavou a prosila, aby ji už dál nemučil. Zvedl ji, v náručí odnesl do pokoje, přikopl za sebou dveře, obešel pohovku i omdlelého útočníka, opatrně položil dívku na postel, posadil se k ní a něžně ji k sobě přivinul.

„To bude dobré. Je po všem. Už ti neublíží.“ Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy, a pak si uvědomil, že ho objala. Najednou se k němu divoce přitiskla a celá se roztřásla; v chraplavém kvílení, které se jí řinulo z hrdla, již nebylo jen žadonění, aby ji přestal trápit.

Tryskala z ní srdceryvná prosba o úlevu od mučivé bolesti, která vězela kdesi hodně hluboko, a hodně dlouho. Jenže teď nemohl pátrat po zdroji, její zranění vyžadovala prohlídku a ošetření.

Na Viale Regina žije jistý lékař a na podlaze leží muž, s nímž si musí vyrovnat účty. Pokud Antonii neuklidní, mohou se při přepravě k doktorovi vyskytnout problémy, ale s tím sadistou to vyřídí snadno. A třeba tím i něco získá.

Někde z budky v centru zavolá na policii a pošle ji do penzionu. Najdou omdlelého muže, u něj zbraň a na jeho těle vyřezané znamení.

Rudé brigády.

19

Lékař zavřel dveře ordinace a oslovil Brandona anglicky. Studoval medicínu v Londýně a na fakultě ho získala ke spolupráci britská zpravodajská služba.

Scofield se s ním seznámil při společné operaci Konzulárních operací a MI6. Byl naprosto spolehlivý.

Domníval se, že ve všech tajných službách působí částeční blázni, ale protože mu Britové uhradili poslední dva roky studia, přistoupil na dohodu a svou část také poctivě plnil. Měl prostý úkol, být k dispozici, aby mohl kdykoliv ošetřit duševně nevyrovnané lidi, kteří se živí bláznivým řemeslem.

Brandon ho měl rád.

„Dal jsem jí sedativa a sedí u ní moje manželka. Za pár minut se probere a můžeš si ji odvést.“

„Jak je na tom?“

„Trpí bolestmi, ale ty pominou. Ošetřil jsem jí spáleniny mastí, která na kůži působí jako lokální anestetikum, a dal jsem jí celý kelímek s sebou.“ Doktor si zapálil cigaretu; ještě neskočil. „Na rány v obličeji ať

si přikládá led. Otoky by měly do rána zmizet. Tržné rány byly drobné a nevyžadovaly šití.“

Scofield vydechl úlevou. „Takže je v pořádku.“

„Ne, to není, Brane.“ Lékař vydechl kouř. „Jistě, z medicínského hlediska je zdravá a s trochou mejkapu a tmavými brýlemi může zítra na ulici. Ale v pořádku zdaleka není.“

„Co tím chceš říct?“

„Jak dobře ji znáš?“

„Moc ne. Narazil jsem na ni před několika dny.

Kde, to není důležité…“

„A taky mě to nezajímá,“ přerušil ho doktor.

„Tyhle věci mě nikdy nezajímaly. Chci ti jenom říct, že dnes večer to nebylo poprvé, co se jí něco podobného stalo. Má na těle stopy předchozího bití, krutého mučení.“

„Proboha…“ Scofield si okamžitě vzpomněl na srdceryvný nářek, který slyšel před necelou hodinou.

„Jaké stopy?“

„Jizvy po mnohočetných tržných ranách a spáleninách. Všechny drobné, ale umístěné tak, aby působily maximální bolest.“

„Z nedávné doby?“

„Poslední rok nebo tak nějak. Zajizvená tkáň je na některých místech docela čerstvá, ještě měkká.“

„Napadá tě něco?“

„Ano. Při vážném traumatu lidé mluví.“ Lékař se odmlčel a zatáhl z cigarety. „Tobě to říkat nemusím.

Mučení patří mezi metody, které běžně používáš.“

„Pokračuj,“ vyzval Brandon přítele.

„Myslím, že ji někdo systematicky lámal. Tělesně i psychicky V posttraumatickém šoku blábolila naučené fráze. Věrnost tomu a onomu, loajalita k soudruhům, která odolá mučení i smrti, a podobné nesmysly.“

„Ti hajzlové Brigatisti se na ní pořádně vyřádili,“

procedil Brandon.

„Cože?“

„Nic jsi neslyšel.“

„Už jsem to zapomněl. Prostě má v té své pěkné hlavičce pořádný zmatek.“

„Tak velký zase ne. Utekla.“

„Nedotčená a fungující?“ zeptal se doktor.

„Skoro.“

„V tom případě je to pozoruhodná žena.“

„A přesně to, co potřebuju, což je ještě důležitější,“

poznamenal Scofield.

„Nic jiného tě nezajímá, co?“ Lékař se vůbec nesnažil potlačit svůj hněv. „Bože, vy špioni mě nikdy nepřestanete uvádět v úžas myslím v tom negativním smyslu. Ta žena nemá jizvy jen na kůži. Brane. Někdo ji brutálně týral.“

„žije. Rád bych byl u ní, až se probere. Mohu?“

„Abys ji zastihl, dokud nebude úplně při smyslech, a vytáhl z ní, co tě zajímá?“ Lékař se zarazil. „Promiň, to není moje věc.“

„Ocenil bych, kdyby byla tvoje věc, pokud by potřebovala pomoc. Doufám, že ti to nevadí.“

Doktor si ho pátravě prohlížel. „Dobře víš, že mé služby se omezují pouze na medicínskou stránku.“

„Rozumím. Nikoho tady nemá. Není z Říma.

Mohla by se u tebe zastavit, kdyby… kdyby se některá její jizva zase otevřela?“

Ital přikývl. „Řekni jí, že se u mě může kdykoliv zastavit, kdyby pořebovala lékařskou pomoc. Nebo přítele.“

„Děkuju. Nejen za ni. Umístils několik kousků do skládačky, s níž jsem si nevěděl rady. Teď bych šel rád za ní, jestli můžu.“

„Jen jdi. Mou ženu pošli za mnou.“

Scofield pohladil Antonii po tváři. Ležela na posteli nehybně, ale při doteku prudce otočila hlavu, pootevřela rty a z hrdla jí uniklo vyděšené zakvílení.

Skutečně se mnohé projasnilo, závoj halící záhadu jménem Antonia Gravetová se poodhalil, zeď z neprůhledného skla, kterou vztyčila mezi sebe a okolní svět, zprůhledněla.

Odhodlaná žena z kopců, která s puškou v ruce udílela rozkazy a projevovala odvahu, k níž jí chyběla neodmyslitelná síla. A také se dokázala postavit na odpor cizímu muži, přestože věřila, že ji zabije. Na druhé straně dívka, která se na rybářské lodi uměla od srdce zasmát. Ten smích ho mátl, ale teď pochopil, že jeho prostřednictvím o to intenzivněji prožívá krátké okamžiky úlevy a bezpečí.

Na moři jí nemohl nikdo ublížit, a tak využila, co se dalo. Zneužívané dítě, nebo spíše vězeň, jemuž se dostalo vycházky na čerstvém vzduchu a slunci.

Vychutnej si ji a raduj se, třeba jen proto, aby člověk zapomněl. Za chvíli už zase…

Takto funguje vyděšená mysl. Scofield to zažil mockrát, aby nepoznal klasické příznaky, jakmile pochopil jizvy. Doktor to řekl jasně: Má v té své pěkné hlavičce pořádný zmatek. Může se někdo divit? Antonia

Gravetová bloudila celou věčnost labyrintem bolesti. že přežila bez podstatné újmy, bylo nejen pozoruhodné, ale i… znakem profesionála.

Tento závěr představuje nejvyšší kompliment, jaký jsem jí mohl složit, pomyslel si Brandon a kupodivu mu nebylo dobře u srdce.

Otevřené oči chvíli vyděšeně mrkaly a rty se jí chvěly strachem, ale potom ho poznala a třas ustal.

Znovu ji pohladil a na dívčině obličeji se rozlil výraz úlevy a vděku.

„ Grazie,“ zašeptala. „Děkuju, děkuju, děkuju…“

Sklonil se nad ni. „Většinu už znám,“ řekl tiše.

„Doktor mi pověděl, co ti udělali. Teď mi prozraď zbytek. Co se stalo v Marseille?“

Z očí jí vytryskly slzy a znovu se roztřásla. „Ne!

Na to se mě nesmíš ptát!“

„Prosím! Musím to vědět. Už ti nemůžou ublížit.“

„Viděl jsi, co dokážou! Ach bože, tolik bolesti…“

„Je po všem.“ Setřel jí slzy. „Dobře mě poslouchej.

Už tomu i rozumím. Navykládal jsem ti hromadu pitomostí, protože jsem netušil, jak se věci mají. Teď už

chápu, proč ses chtěla uchýlit na osamělé místo, skrýt se daleko od lidí, izolovat se. Ale to nemůžeš! Pomoz nám je zastavit. Způsobili ti tolik zlého… Přinuť je, ať za to

zaplatí, Antonio. Zatraceně, měla by ses pořádně naštvat. Mně stačí se na tebe podívat a běsním vztekem!“

Netušil, čemu za to může děkovat. Snad vycítila z jeho tonu a výrazu, z jeho slov a pohledu, že mu na ní skutečně záleží a nijak to neskrývá. Pláč každopádně ustal a hnědé oči se rozzářily stejně jako na rybářské lodi. Na povrch vyplouvala zlost a odhodlání. Pověděla mu i zbytek svého neveselého životního příběhu.

„Měla se ze mě stát drogová děvka,“ začala. „žena, která cestuje s kurýrem, má pořád otevřené oči a celou dobu dává k dispozici své tělo. Měla jsem spát s muži, nebo se ženami, na tom nezáleželo, a ukájet jejich choutky.“ Antonia se zachvěla, zlá vzpomínka byla dosud příliš živá. „Drogová děvka je kurýrovi cennou pomocnicí. Dokáže věci, které on nezvládne. Slouží jako úplatek, návnada, nenápadný hlídací pes, kterého nikdo nepodezřívá. Prodělala jsem… výcvik. Záměrně jsem v nich vyvolala dojem, že ve mně nezbyla žádná síla k odporu. Vybrali mi kurýra, odporné zvíře, které se nemohlo dočkat, až si mě položí, protože jsem kdysi byla favoritkou mocných a silných. Dodávalo mu to sebevědomí a jisté po stavení. Když jsem ho poprvé uviděla, zvedl se mi žaludek, ale nedočkavě jsem

počítala hodiny, protože každá mě přibližovala ke spáse, o níž jsem měsíce snila. Odjela jsem s kurýrem do La Specie, kde nás propašovali na nákladní loď do Marseille. Tam jsme se měli spojit s prostředníkem, říkali mu kontakt –, který se postará o další přepravu narkotik.“

Antonia se nadechla. „Kurýr se nemohl dočkat a já jsem na něj byla připravená. Strčili nás do podpalubí.

Loď měla vyplout až za hodinu, a tak jsem řekla tomu prasákovi, abychom ještě počkali, protože v přístavu by nás mohl někdo vyrušit. Věděla jsem, že to neudělá, ale kdyby se neměl k činu, byla bych ho vyprovokovala, ukázala bych mu prsa nebo mu hrábla do toho jeho špinavého rozkroku. Záleželo totiž na každé minutě; na širém moři bych byla vyřízená. Sama sobě jsem slíbila, že raději v noci skočím přes palubu a utopím se, než

abych se nechala zavléct do Marseille, kde by ta hrůza začala nanovo. Naštěstí jsem nemusela…“

Dívka se odmlčela, bolestná vzpomínka jí sevřela hrdlo. Brandon jí stiskl ruku v dlaních. „Pokračuj,“

vyzval ji. Dokázal se vžít do jejích pocitů. Musela to ze sebe dostat, musela si prožít ty děsivé okamžiky ještě jednou, aby mohla konečně vymýtit ďábla, který ji pohlcoval.

„Ten odporný chlap ze mě serval kabát a roztrhl mi blůzku na prsou. Nezajímalo ho, že bych se ochotně sama svlékla; potřeboval mi předvést brutální sílu, potřeboval mě znásilnit. On totiž nepřijímal, on si bral.

No, pak mi rozpáral v pase sukni a kalhotky, až jsem před ním stála nahá. Potom ze sebe strhl šaty jako šílenec a postavil se k okénku do světla. Předpokládám, že mi tím dával možnost obdivovat jeho tělo.“

Dívka se zachvěla. „Chytil mě za vlasy, donutil mě pokleknout a přirazil mi hlavu ke svému… Dodnes nechápu, jak je možné, že jsem se tehdy nepozvracela.

Ale věděla jsem, že moje chvíle se blíží. Zavřela jsem oči a hrála svou roli a myslela přitom na překrásné kopce nad Porto Vecchiem, kde žije moje babička… a kde budu žít i já až do konce svých dnů…“

Antonia zmlkla a sbírala sílu. „Kurýr mě zalehl.

Chrčel jako zvíře. Jeho slizký pot mi smáčel tělo a cítila jsem jeho smrdutý dech. Nenápadně jsem se přesouvala ke smotanému lanu a šeptala jsem oplzlosti, jak po mně ten násilník vyžadoval. Sáhla jsem do svazku lodního lana, kam jsem si schovala nůž, obyčejný jídelní příbor, který jsem vybrousila na kameni a tajně přinesla na palubu. Sevřela jsem rukojeť v dlani a krátce opět pomyslela na kopce nad přístavem… A jak to zvíře

leželo na mě, rozehnala jsem se a zabodla mu ostří do zad. Zařval a chtěl se zvednout, ale rána byla příliš hluboká. Vytáhla jsem nůž a znovu bodla… a ještě jednou… a zase… Matko boží, bodala jsem a bodala, nemohla jsem přestat!“

Dívka se neovladatelně rozvzlykala. Scofield ji hladil po vlasech a mlčel, protože neměl co říct, čím by jí ulehčil v jejím utrpení. Zakrátko však zmobilizovala vůli a ovládla se.

„Musela jsi to udělat. Chápeš, žes musela, ano?“

řekl Brandon.

Přikývla. „Ano.“

„Je ti jasné, že si nezasloužil žít?“

„Ano.“

„Výborně. První krok máš za sebou, Antonio.

Musíš se s tím smířit. Nejsme u soudu, kde právníci rozpitvávají každou prkotinu a hrají si na velké myslitele. Pro nás dva je ta záležitost vyřízená a uzavřená. Byla jsi ve válce a zabila jsi nepřítele, protože kdybys to neudělala, zabil by on tebe.“

Dívka se zhluboka nadechla a pátrala zrakem v jeho obličeji; ruku ponechávala v jeho dlani. „Ty jsi divný člověk. Říkáš správné věci, slova, která potřebuju

slyšet, a přesto mám dojem, že bys raději mlčel, protože se ti nelíbí, co říkáš.“

Máš pravdu. A nelíbí se mi ani to, co se ze mě stalo.

Jenže já si svůj život nevybral, on si vybral mě.

Nacházím se v tunelu hluboko pod zemí a nemůžu ven.

Správná slova přinášejí útěchu a potřebuju je, abych m nezbláznil.

Stiskl jí ruku. „Co se stalo potom?“

„Když jsem zabila kurýra?“

„Když jsi zabila zvíře, které tě znásilnilo a které by tě zabilo.“

„ Grazie ancora,“ poděkovala Antonia. „Oblékla jsem si jeho šaty, vytáhla kalhoty co nejvýš, vlasy schovala pod čepici a pod kabát nacpala cáry své sukně a blůzky. Potom jsem vyšla na palubu. Setmělo se, ale na molu svítily lampy. Dokaři chodili po můstku a jako armáda mravenců tahali do lodi těžké bedny. Bez problému jsem se mezi ně zařadila a opustila loď.“

„Výborně,“ pochválil Scofield upřímně.

„Nebylo to těžké… snad jen v prvním okamžiku, kdy jsem stanula na pevné zemi.“

„Proč?“

„Chtěla jsem se rozkřičet. Nejraději bych se rozesmála a rozběhla po molu a vykřičela do celého

světa, že jsem volná. Volná! Zbytek byl už snadný.

Kurýr měl u sebe dost peněz; našla jsem je v kapse kalhot. Odjela jsem do Janova a tam si koupila letenku na Korsiku. Druhý den v poledne jsem byla v Bastii.“

„A odtamtud do Porto Vecchia?“

„Ano. Volná!“

„Ne tak docela. Jistě, vězení vypadalo jinak, ale pořád jsi zůstávala vězněm. Z těch kopců se stala tvá cela.“

Antonia odvrátila pohled. „Byla bych tam do konce života šťastná. Od dětství jsem to údolí a hory nad ním milovala.“

„Uchovej si vzpomínky, ale už se tam nevracej,“

nabádal Brandon.

Prudce se k němu otočila. „Řekl jsi, že jednou bych se vrátit mohla! Ti ničemové musí za svůj zločin zaplatit! Sám jsi s tím souhlasil!“

„Řekl jsem, že v to doufám. Možná zaplatí, ale tu starost přenechej jiným. Kdyby ses v těch kopcích ukázala, ustřelili by ti hlavu.“ Scofield pustil její ruku a odhrnul jí z obličeje uvolněný pramen tmavých vlasů.

Něco ho znepokojovalo, ale co? V mozaice pořád chybělo pár kousků, ještě nedošel k samému konci.

„Vím, že není vhodné po tobě chtít, abys o tom mluvila,

ale potřebuju si něco ujasnit. Ten obchod s narkotiky…

Jak probíhá? Jak je organizovaná doprava? Vybere se kurýr, dostane na cestu společnici a oba se na předem určeném místě setkají s dalším článkem řetězce. Říkám to správně?“

„Ano. žena má na sobě specifický kus oblečení a kontakt s ní naváže spojení jako první. Zaplatí za hodinu jejího času a odejdou spolu. Kurýr je zpovzdálí sleduje. Kdyby zasáhla policie, bude tvrdit, že je ženin mezzano… pasák.“

„Takže kurýr a kontakt se setkají prostřednictvím ženy. V té chvíli dojde k předání narkotik?“

„Myslím, že ne. Uvědom si, že jsem nedotáhla svůj úkol do konce. Podle mě kontakt pouze zařizuje logistiku distribuce, kam se mají drogy dopravit a kdo je má převzít. Potom pošlou kurýra ke zdroji a znovu použijí děvku jako doprovod a ochranu.“

„To znamená, že kdyby došlo k zatčení, odnese to ona.“

„Ano. Policisté z protinarkotického se o tyhle ženy moc nezajímají. Většinou vyváznou s napomenutím nebo krátkou vazbou.“

„Ale zdroj narkotik i způsob distribuce nikdo nezjistí, protože ta žena ho nezná. A kurýr zůstane

uchráněn…“ V čem je háček? Brandon hleděl do zdi; v duchu třídil fakta a snažil se přijít na chybějící dílek skládačky, který ho znepokojoval. Vzorec stále nebyl úplný, postrádal důležitou konstantu.

„Většina rizik je zredukována na minimum,“

pokračovala Antonia. „I doprava a předávka probíhají tak, že se lze zboží velmi rychle zbavit. Alespoň tak jsem to pochopila z vyprávění jiných dívek.“

„Většina rizik…,“ opakoval Scofield, „je zredukována na minimum.“

„Všechna pochopitelně ne, ale obchod je vskutku dobře organizovaný. Na každém kroku je k dispozici covata evasione… úniková cesta.“

„Organizovaný? Úniková cesta…“ Organizovaný!

To je ono. Minimální riziko, maximální výnos. Rovnice je kompletní a popisuje základní koncepci… od samého počátku. „Antonio, řekni mi, odkud se ti kurýři rekrutují? Jak se na počátku spojili s Brigádami?“

„ Brigatisti vydělávají na drogách spousty peněz.

Trh s narkotiky představuje jejich hlavní zdroj příjmů.“

„Ano, ale jak to začalo? A kdy?“

„Před několika lety, když Brigády zahájily expanzi.“

„Ale přece se to nestalo samo sebou? Musel existovat nějaký spouštěcí mechanismus.“

„Můžu ti říct pouze to, co jsem se doslechla. Jistý muž obešel vůdce Brigád. Některé navštívil ve vězení.

Požádal je, aby ho po propuštění vyhledali. Prý jim poradí, jak získat hromady peněz bez obrovského rizika spojeného s loupežemi a únosy.“

„Jinými slovy,“ přemýšlel Scofield nahlas, „jim nabídl, že je bude financovat, aniž by museli vynaložit větší úsilí. Dvoučlenný tým, tři nebo čtyři týdny a výtěžek skoro milion lir. Sedmdesát tisíc dolarů za měsíc. Minimální riziko a maximální výnos při zapojeni velmi omezeného počtu lidí.“

„Ano. Zpočátku posílal kontakty on, ten neznámý, a postupně se síť rozšířila. Ale jak říkáš, okruh zasvěcených je omezený, protože operace jich víc nevyžaduje, a tržby jsou obrovské.“

„A Brigády se mohou soustředit na své poslání,“

dokončil Scofield sardonicky. „Narušení společenského řádu. Jedním slovem terorismus.“ Vstal z postele. „Ten člověk, co navštívil vůdce ve vězení… Zůstal s nimi ve styku?“

Dívka nakrabatila čelo. „Zase to vím jenom z doslechu, ale po druhé schůzce se už nikdy neukázal.“

„To jsem si myslel. Každou součást spiknutí odděluje několikanásobná izolační vrstva, která roste geometrickou řadou. Neexistuje jediná stopa, která by se dala vysledovat až ke zdroji. Přesně tak postupují.“

„Kdo?“

„Matarese.“

Antonia jen zírala. „Proč to říkáš?“

„Protože je to jediné možné vysvětlení. Opravdoví drogoví dealeři by se šílenců z Brigád ani nedotkli. Je to cílená operace zaměřená na financování terorismu.

Jejím prostřednictvím si Matarese v celosvětovém měřítku obstarává zbraně a vraždy. V Itálii používá Rudé

brigády,

v

Německu

skupinu

Baader-Meinhoffová, v Libanonu Organizací pro osvobození Palestiny, v mé vlasti Weathermany 8 ,

8

Weather

Underground Organization, americká komunistická teroristická skupina, která působila v letech 1969 až 1976. Kladla si za cíl svržení vlády USA a likvidaci kapitalismu a zejména ke konci své činnosti organizovala bombové útoky, přepady věznic a občanské nepokoje. Název pochází z písně Boba Dylana Subterranean Homesick Blues, konkrétně z verše „Nepotřebuješ panáčka předvídajícího počasí (= weatherman), abys poznal, odkud vane vítr.“ (Pozn.

překl.) Minutemany9 a Kukluxklan, prostě všechny zatracené blázny, kteří vyhazují do vzduchu banky, ambasády a výzkumné ústavy. Působí nezávisle na sobě a Matarese je tajně financuje. Jsou jeho pěšáci, ale pěšáci utržení z řetězu a to mě děsí. Čím déle je krmíš, tím více vyrostou, a čím jsou větší, tím rozsáhlejší škody působí.“ Scofield ucítil na dlani její dotyk a znovu ji vzal za ruku. „Co to má tohle všechno, k čertu, znamenat?“

„Ty tomu pevně věříš, nemám pravdu? že se to děje.“

„Teď víc než kdy předtím. Právě jsi mi popsala, jak funguje jedna část spiknutí. Tušil jsem něco podobného, ale neznal jsem podrobnosti. Promyšlená manipulace, ale

nepotřebuješ žádnou velkou představivost, aby sis dokázala spočítat další variace. Je

9

Doslova „Minutoví muži“, pravicová rasistická teroristická organizace, která převzala svůj název od označení speciálních civilních jednotek domobrany organizovaných před vypuknutím americké války za nezávislost, jejichž příslušníci byli kdykoliv připraveni k okamžité mobilizaci. (Pozn. překl.) to gerilová válka, v níž probíhají stovky šarvátek, ale bez zřetelně vytyčeného bojiště.“

Antonia zvedla ruku, jako by se chtěla přesvědčit, že mu ji svěřila dobrovolně a může ji kdykoliv osvobodit, a upřela tázavý pohled hnědých očí do jeho.

„Mluvíš, jako kdyby tahle válka byla pro tebe něco nového, ale tak tomu určitě není. Jsi zpravodajský agent…“

„Byl jsem,“ opravil ji Scofield. „Vyhodili mě.“

„To na tvých znalostech a zkušenostech nic nemění. Před chvílí jsi sám řekl, že se s jistými věcmi musíme smířit, že nejsme u soudu a nepotřebujeme advokáty, že člověk zabíjí, aby nebyl sám zabil. Copak je válka, o které mluvíš, natolik jiná?“

„Víc než dokážu vysvětlit,“ odpověděl Scofield a upřel zrak na stěnu. „Byli jsme profesionálové a hráli jsme, většinou, podle pravidel. Ano, byla to drsná pravidla a stanovili jsme si je sami, ale existovala a my je dodržovali. Věděli jsme, co a proč děláme, a nikdy jsme nezabíjeli bezúčelně. Asi by se dalo říct, že jsme věděli, kdy přestat.“ Otočil pohled zpátky k dívce.

„Jenže tito lidí jsou jako divoké šelmy vypuštěné do ulic. Neuznávají žádná pravidla, nevědí, kdy mají přestat, a ti, kdo je financují, nechtějí, aby na to někdy přišli. Nic si nenalhávej, tihle lidé dokážou ochromit vlády…“

Brandon se zarazil a zmlkl. Vlastní slova ho šokovala. Vyslovil to! Řekl to v jediné větě. Celou dobu to měli před nosem, ale ani on, ani Talejnikov to neviděli. Blížili se k tomu, kroužili kolem dokola, používali slova, jež se blížila definici, ale jako by je ranila slepota.

… dokážou ochromit vlády…

Paralýza se šíří, události se vymykají zpod kontroly, veškeré funkce moderního státu se zastaví.

Vznikne vakuum, jež zaplní síla, která není ochromena, a převezme moc.

Dostanete zemi za dědictví. Získáte zpět svůj majetek a vliv. Jiná slova, pronesená před sedmdesáti lety šílencem, který prahl po pomstě. Ale nešlo o politické vyjádření, naopak. Apolitická slova, jej se neomezovala na vytyčené hranice, na národní stát spějící k nástupnictví. Byla určena radě, skupince mužů, spojených společným poutem.

Jenže ti muži jsou mrtví. Kdo převzal jejich místo?

A co je spojuje dnes?

„Stalo se něco?“ všimla si Antonia jeho napjatého výrazu.

„Existuje přesný časový plán,“ zašeptal Scofield neslyšně.

„Organizace

klape

jako

hodinky.

Mezinárodní terorismus každý měsíc eskaluje, jako by ho někdo řídil. Blackburn, Jurijev… to byly zkoušky, jež měly ověřit reakci nejvyšších kruhů. Winthorp v těchto kruzích vyvolal poplach a musel být umlčen.

Sedí to. Všechno do sebe zapadá.“

„A ty mluvíš sám se sebou. Držíš mě za ruku, ale mluvíš sám se sebou.“

Scofield se na ni zadíval; hlavou mu bleskla jiná myšlenka. Slyšel dva pozoruhodné příběhy z úst dvou nevšedních žen. Oba tkvěly svými kořeny v násilí, protože obě ženy byly svázány s krutým světem Guillaumea de Matarese. Umírající istrebitěl v Moskvě řekl, že odpověď je třeba hledat na Korsice. Neměl tak docela pravdu, na Korsice se nalézaly jen první náznaky odpovědi. Bez Sophie Pastorineové a Antonie Gravetové, milenky a pravnučky, by ovšem obcházel s prázdnýma rukama; každá z nich mu poskytla překvapivé informace. Záhada jménem Matarese zůstávala záhadou, ale přestala být nepolapitelná. Má svou formu, má svůj účel. Muži spojení společným zájmem, jejichž cílem je ochromení vlád a uchopení moci… převzetí země za dědictví.

A v tom tkví hlavní nebezpečí katastrofy: při přebírání dědictví může celá země shořet v jaderném ohni.

„Mluvím sám se sebou,“ souhlasil Brandon, „protože jsem změnil názor. Původně jsem tě žádal o pomoc, ale rozmyslel jsem si to. Užila sis dost. Jsou jiní, na které se mohu obrátit. Vyhledám je.“

„Aha.“ Antonia se opřela o loket a posadila se.

„Takže už mě nepotřebuješ?“

„Ne.“

„Proč jsi o mě vůbec uvažoval?“

Scofield si odpověď chvíli rozmýšlel; uvažoval, jak dívka zareaguje, až uslyší pravdu. „Nemýlila ses.

Volil jsem mezi dvěma možnostmi. Zabít tě, nebo tě získat do svých služeb.“

Antonia se zachvěla. „A to už neplatí? Není nutné mě zabíjet?“

„Ne. Bylo by to zbytečné. Nic neprozradíš.

Nelhala jsi; vím, čím jsi prošla. Nechceš se vrátit.

Věřím, že by ses raději zabila, než bys v Marseille vystoupila z lodi.“

„Co se mnou tedy bude?“

„Našel jsem tě v úkrytu a pošlu tě do něj zpátky.

Dám ti peníze a ráno dostaneš doklady a letenku z Říma na velmi vzdálené a odlehlé místo. Napíšu ti pár dopisů; předáš je lidem, o kterých ti řeknu. Neboj se, budeš v pořádku.“ Brandon se odmlčel, nedokázal se ovládnout a pohladil ji po oteklé tváři. „Třeba najdeš nové horské údolí, Antonio. Stejně krásné jako to, které jsi opustila, ale přesto jiné. Tam nebudeš ve vězení.

Nikdo z tvého dosavadního života tě tam nebude obtěžovat.“

„Počítáš v to i sebe, Brandone Scofielde?“

„Ano.“

„V tom případě mě raději zabij.“

„Cože?“

„Já nikam nejedu! Nemůžeš mě k tomu nutit, nemůžeš mě jen tak poslat pryč, protože se ti to hodí…

nebo protože mě lituješ, to je ještě horší!“ Antoniiny temné korsické oči plály hněvem. „Co ti k tomu dává právo? Kde jsi byl, když se staly ty hrozné věci? Mně ne tobě! Ty za mě nebudeš rozhodovat! Nejdřív bys mě musel zabít!“

„Já tě nechci zabít. Toužila jsi být volná, Antonio.

Já ti tu svobodu nabízím. Vezmi si ji. Nebuď přece blázen.“

„Blázen jsi ty! Můžu ti pomoct jako nikdo jiný!“

„Jak? Kurýrova děvka?“

„Třeba, když to bude nutné. Proč ne?“

„Proboha, řekni mi, co tě k tomu vede.“

Dívka strnule seděla, a když odpověděla, Scofield ji sotva slyšel. „To, co jsi mi řekl…“

„Ano, já vím,“ přerušil ji Brandon. „Nabádal jsem tě, aby ses naštvala.“

„Nejen to. Pochopila jsem, že někdo manipuluje s lidmi na celém světě, s lidmi, kteří v něco věří, bez ohledu na to, zda je k tomu vede zloba, odpor nebo rozumné důvody –, a svádí je k násilí a vraždám. Já jsem se mezi těmito lidmi jistou dobu pohybovala. Ne všichni jsou hlupáci a zdaleka ne všichni jsou divoká zvířata. Mnozí z nás touží změnit nespravedlivý společenský řád a máme právo to alespoň zkusit! Zato nikdo nemá právo dělat z nás vrahy a děvky! Ty těm manipulátorům říkáš Matarese. Já tvrdím, že jsou bohatší a mocnější, ale o nic lepší než Brigády, které zabíjejí děti a dělají lháře a vrahy z obyčejných lidí, jako jsem já! Já ti pomůžu. Nenechám se zahnat do úkrytu.“

Brandon hleděl na její poničený, ale přesto půvabný obličej. „Vy komunisti jste jeden jako druhý.

Pořád musíte pronášet projevy.“

Antonia se usmála, stydlivě, ale nakažlivě.

„Většinou nám nic jiného nezbývá.“ Úsměv zmizel a vystřídal ho zármutek; Scofield si nebyl jistý, zda chápe jeho příčinu. „Jde i o něco jiného.“

„O co?“

„O tebe. Sledovala jsem tě. Pozorně. Je v tobě hodně žalu. Nosíš ho v obličeji stejně zřetelně jako já jizvy na svém těle. Ale vzpomínám si na okamžiky, kdy jsem byla šťastná. Dokážeš si na ně vzpomenout ty?“

„Ta otázka je irelevantní.“

„Pro mě však důležitá.“

„Proč?“

„Mohla bych odpovědět, že jsi mi zachránil život, a stačilo by to, ale ten život za moc nestál. Dal jsi mi něco jiného, důvod odejít z Korsiky. Ve snu by mě nenapadlo, že by to pro mě někdo udělal. Nabídl jsi mi svobodu, ale na to už je pozdě. Už ji mám. Z tvých rukou. Znovu volně dýchám. To znamená, že v mém životě hraješ důležitou roli. Proto by mě zajímalo, zda si dokážeš vzpomenout na chvíle, kdy jsi byl opravdu šťastný.“

„Promluvila kurýrova… žena?“

„Není to děvka. Nikdy nebyla.“

„Promiň.“

„Nemusíš se omlouvat. Tobě dovolím všechno.

Jestli je tohle odměna, po které toužíš, klidně si mě vezmi. Doufám, že máš i jiné.“

Brandona píchlo u srdce. Bezelstná upřímnost její nabídky ho dojala a současně zabolela. Trpěla a on jí ještě více ublížil. A věděl proč. Bál se. Dával přednost děvkám. Nechtěl jít do postele s někým, na kom mu záleželo, aby nemusel vzpomínat na obličej, hlas…

Bylo mu mnohem lépe hluboko v zemi; zůstal v tom tunelu moc dlouho. A teď ho chce tahle žena vytáhnout na boží světlo a on se bojí.

„Stačí, když pochopíš všechno, co se tě pokusím naučit. To bude dostatečná odměna.“

„Znamená to, že mě necháš u sebe?“

„Právě jsi řekla, že tě k odchodu v žádném případě nedonutím.“

„Myslela jsem to vážně.“

„Já vím. Kdybych ti nevěřil, už bych seděl u telefonu a volal nejlepšímu padělateli v Římě.“

„Proč jsme vůbec jeli do Říma? Řekneš mi to? Teď už můžeš.“

Brandon chvíli uvažoval a pak přikývl. „Proč ne?

Hledám potomky rodiny Scozziů.“

„Jedno z jmen ze seznamu, který ti dala moje babička?“

„Hned to první. Tehdy žili v Římě.“

„A stále zde žijí,“ prohodila Antonia nenucené, jako kdyby oznamovala, že venku prší. „Ne přímo ve městě. Nedaleko. Alespoň jedna větev té rodiny.

Scozzi-Paravicini.“

Scofield na ni úžasem vytřeštil oči. „Jak to víš?“

„Rudé brigády unesly synovce hraběte z rodinného sídla u Tivoli. Usekli mu ukazovák a poslali ho spolu s žádostí o výkupné.“

Scofield si vzpomínal, že únosu byly tehdy plné noviny. Mladík byl nakonec propuštěn, ale Brandonovi utkvělo v paměti pouze jméno Paravicini, ne Scozzi.

Ale vzpomněl si i na něco jiného, únosci nedostali zaplaceno. Začalo intenzivní vyjednávání, v sázce byl mladý život –, ale dlouho nikam nevedlo. A potom se mezi únosci objevil zrádce, který zajatce pustil na svobodu a své společníky vylákal do léčky nastražené policií. Následnou přestřelku žádný z banditů nepřežil.

že by lekce, kterou Rudým brigádám poskytl jeden z jejich neviditelných sponzorů?

„Podílela ses na tom únosu?“ zeptal se Antonie.

„Jakýmkoliv způsobem, třeba nepřímo?“

„Ne. Tehdy jsem byla ve výcvikovém táboře v Medicině.“

„A doslechla ses něco?“

„Hodně. Mluvili hlavně o zrádcích a o tom, jak je co nejkrutěji zlikvidovat, aby dali ostatním výstražný příklad. Vůdcové vždycky používali podobný slovník.

Únos mladého Scozzi-Paraviciniho pro ně byl hodně důležitý. Tvrdili, že odpadlíka podplatili fašisté.“

„Fašisté? Koho tím myslíš?“

„Bankéře, který kdysi zastupoval rodinu Scozziů.

Hrabě Paravicini totiž přistoupil na odevzdání výkupného.“

„Jak se se zrádcem spojil?“

„S balíkem peněz dokážeš všechno. Podrobnosti nikdo nezná.“

Brandon se zvedl z postele. „Nebudu se tě ptát, jak se cítíš, ale dokážeš odsud odejít po svých?“

„Samozřejmě!“ ujistila ho a hbitě spustila dlouhé nohy na zem, ale vzápětí sebou škubla, jak jí projela bolest. Ostře se nadechla a chvíli nehybně stála.

Scofield jí položil ruce na ramena; znovu podlehl pokušení a pohladil ji po tváři. „Osmačtyřicetihodinová lhůta již uplynula. Pošlu Talejnikovovi telegram do Helsinek.“

„Co to znamená?“

„že jsi živá a zdravá a zůstáváš v Římě. Pojď, pomůžu ti s oblékáním.“

Vzala ho za ruku. „Nevím, co bych ti řekla, kdybys mi to navrhl včera.“

„A co mi řekneš dnes?“

20

Nóbl restaurace na Via Frascati patřila třem bratrům Crispiovým. Nejstarší z nich vedl podnik s prozíravostí protřelého zloděje a s očima hladového šakala; obojí maskoval cherubínským obličejem a živým jižanským temperamentem. Římská smetánka ho zbožňovala, protože byl diskrétní a chápavý, přičemž diskrétnost byla ceněna výše než pochopení. Předával vzkazy mezi manželi a jejich milenkami, manželkami a jejich milenci, mezi svůdci a sváděnými. Crispi představoval pevnou skálu v moři lehkovážnosti a lehkovážné děti každého věku ho milovaly.

Scofield ho využíval. Před pěti lety, když se problémy NATO přelily do Itálie, mu hodil udičku a Crispi se chytil. Restauratér se projevil jako ochotný a schopný pomocník.

Brandon ho chtěl navštívit pouze jako jednoho z mnoha svých kontaktů v Římě, ale když se od Antonie dozvěděl o Scozzi-Paraviciniových, zařadil ho na čelní místo seznamu. Jestli někdo v Římě může vrhnout světlo na aristokratickou rodinu, pak je to nepochybně citem přetékající korunní princ bláznovství Crispi.

Poobědvají tedy v jeho restauraci na Via Frascati.

Na Věčné město časný oběd, pomyslel si Scofield, když odložil šálek kávy a podíval se na hodinky. Slunce za oknem se teprve blížilo k vrcholu své denní dráhy, ale už zalévalo hotelový pokoj příjemným teplem. Z

ulice doléhaly zvuky živého provozu. Krátce po půlnoci zavolal lékař do Excelsioru a důvěrně vysvětlil recepčnímu, že jeden z jeho bohatých pacientů naléhavě shání ubytování, diskrétní ubytování, Recepční počkal na Brandona a Antonii u zadního vchodu, služebním výtahem je vyvezl do osmého patra a doprovodil až k apartmánu.

Scofield objednal u pokojové služby láhev brandy a přiměl dívku vypít tři poctivé dávky. Kumulativní efekt alkoholu, sedativ, bolesti a prožitého napětí přivodil žádoucí stav, spánek. Odnesl ji do ložnice, svlékl a uložil do postele. Pak ji přikryl, pohladil a odolal mučivé touze lehnout si vedle ní.

Při návratu k pohovce v obývacím pokoji si vzpomněl na věci z obchodu na Via de Condotti, který při odchodu z penzionu nacpal do plátěného pytle. Bílý klobouk nešetrným balením utrpěl, ale hedvábné šaty zdaleka nebyly tak pomačkané, jak se obával. Než se uložil k spánku, vyvěsil je na ramínko.

Vstal v deset a sešel do haly, kde v jednom z butiků koupil základní mejkap na překrytí modřin a značkové sluneční brýle, v nichž bude Antonia vypadat jako kobylka, tedy pokud se týká očí. Nákup položil spolu s šaty na křeslo vedle postele.

Před hodinou je našla, hedvábná nádhera byla to první, na čem spočinuly její oči, když je otevřela.

„Ty jsi můj osobní fanciulla!“ zavolala na něj z ložnice. „Jsem princezna z pohádky a už na mě čekají služebné, aby mě oblékly. Co si o mně pomyslí mé socialistické soudružky?“

„žes poznala něco, co ony ne,“ odpověděl Brandon. „Ochotně by in effigie pověsily Marxe na šibenici, kdyby si s tebou mohly vyměnit místo. Vypij si kávu a obleč se. Poobědváme s učenlivým žákem Medicejských. Jeho politické názory se ti jistě budou zamlouvat.“

Teď se oblékala a pobrukovala si k tomu útržky neznámé melodie, která zněla jako korsický námořnický popěvek. Vrátila se jí dobrá nálada a pocit svobody; Scofield doufal, že je zase neztratí. Zaručit ovšem nemohl nic. Setkání v restauraci na Via Frascati dodá štvanici nový impulz a ona se stala její součástí.

Broukání utichlo, nahradil je klapot vysokých podpatků na mramoru podlahy. A pak stála ve dveřích a Scofielda znovu zabolelo u srdce. Její zjev ho dojímal k slzám a cítil se zcela bezmocný. Na prchavý okamžik zatoužil, aby promluvila, jako by její hlas měl potvrdit, že je v pokoji fyzicky přítomna. Antonia však mlčela.

Stála ve dveřích, tak krásná, tak zranitelná, dospělé dítě čekající na svolení a současně rozčilené, že o ně musí žádat. Tmavá červeň hedvábí nádherně ladila s pokožkou pozlacenou korsickým sluncem, koketně nakloněný široký klobouk rámoval polovinu obličeje bělobou, podél druhé splývaly dlouhé tmavé vlasy. V

Antonii Gravetové se smísila francouzská a italská krev do oslnivé krásy.

„Sluší ti to,“ ocenil Brandon a vstal z křesla.

„Nejsou mi na obličeji vidět modřiny?“

„Už jsem na ně zapomněl, takže asi ne.“ V bouři citů opravdu zapomněl. „Jak se cítíš?“

„Těžko říct. Mám dojem, že brandy zanechalo stejné škody jako Brigatisti.“

„Existuje výborný lék. Pár sklenek vína.“

„Děkuji, nechci.“

„Jak myslíš. Přinesu ti ze skříně plášť.“ Zamířil přes pokoj, ale zastavil se, když si všiml, jak lehce zavrávorala. „Pořád tě to bolí?“

„Ne, kdepak. Nic mi není. Ta mastička od tvého doktora působí jako zázračný balzám. Je to mimochodem velmi příjemný člověk.“

„Byl bych rád, kdybys za ním občas zašla. Pomůže ti, kdybys cokoliv potřebovala.“

„Mám to chápat tak, že se rozdělíme?“ podivila se dívka. „Domnívala jsem se, že jsme se dohodli. Přijala jsem tvou nabídku zaměstnání, vzpomínáš?“

Brandon se usmál. „Jak bych mohl zapomenout?

Ale k popisu pracovní náplně jsme se zatím nedostali.

Nějaký čas spolu pobudeme v Římě, ale pak se budu muset přesunout. Kam, to záleží na tom, co zde zjistím.

Ty zůstaneš tady a budeš předávat zprávy mezi Talejnikovem a mnou.“

„To mám sloužit jako telegrafní ústředna?“ vyjela Antonia. „Pěkně podřadná práce.“

„životně důležitá,“ opravil ji Scofield. „Cestou ti to vysvětlím. Pojď sem, podržím ti plášť.“ Viděl, že přivřela oči v návalu bolesti. „Poslyš, Antonio, na něčem se dohodneme. Když tě něco bolí, nesnaž se to skrývat. Tím ničemu nepomůžeš, spíš nám uškodíš. Je to hodně zlé?“

„Ale ne, to přejde. Znám to, už jsem to zažila.“

„Nechceš si ještě jednou zajít k doktorovi?“

„Ne. Ale děkuju ti, že si o mě děláš takové starosti.“

Pocit něžné touhy přetrvával, ale Scofield ho potlačil. „Mou jedinou starostí je, aby můj zraněný spolupracovník řádně plnil úkol. Bolest mívá za následek fatální chyby a ty si nemůžeš žádnou chybu dovolit.“

„Myslím, že si přece jenom to víno dám,“

povzdechla si dívka.

„Výborný nápad.“

*

Stáli ve vstupní hale restaurace a Brandonovi neunikly pohledy, které Antonia přitahovala. Za ozdobnou mříží jídelny vykukoval nejstarší Crispi, zuby vyceněné v servilním úsměvu. Když Brandona spatřil, očividně se zalekl; na zlomek vteřiny se mu zakalily oči a zvážněl výraz, ale hned se otřepal a vyrazil k nim.

„Benvenuto, amico tnio!“ zahlaholil korunní princ lehkovážnosti.

„Neviděli jsme se skoro celý rok.“ Scofield oplatil restauratérovi pevný stisk pravice. „Přijel jsem služebně a zdržím se jenom den dva, ale neodolal jsem, abych neokusil tvé fettucine, drahý příteli.“

Nevinná věta ve smluveném kódu naznačovala, že si Brandon přeje promluvit s Crispim soukromě u stolu, pokud se k tomu naskytne vhodná příležitost.

„Jsou nejlepší v Římě, signorina!“ Crispi lusknutím prstů přikázal mladšímu bratrovi, aby uvedl hosty ke stolu. „Za okamžik mi ráda dáte za pravdu, ale nejprve ochutnejte naše víno. Co kdyby se kuchaři omáčka náhodou nepovedla?“ dodal žertovně a znovu stiskl Scofield ovi ruku na znamení, že porozuměl.

Crispi nikdy nepřistoupil k jeho stolu, pokud k tomu nebyl vyzván.

Číšník jim jako pozornost bratrské trojice přinesl láhev vychlazeného Pouilly Fumé, ale Crispi se u stolu objevil, až když dojedli vynikající těstoviny v pikantní omáčce. Představení se odbylo krátce, stejně jako doprovodná společenská konverzace.

„Antonia pro mě pracuje,“ vysvětlil Scofield, „ale ty se o ní nesmíš slovem zmínit. Nikomu, rozumíš?“

„Samozřejmě.“

„A o mně ostatně taky ne. Kdyby se tě na mě někdo ptal, třeba z velvyslanectví, dlouho jsi mě neviděl, je to jasné?“

„Jasné, i když neobvyklé.“

„Ve skutečnosti nikdo neví, že jsem v Římě.“

„Ani tvoji lidé?“

„Zejména moji lidé. Mé rozkazy mají přednost před zájmy ambasády. Otevřeněji to vysvětlit nemůžu.“

Crispi nakrčil obočí a pomalu přikyvoval.

„Defekce?“

„To by stačilo.“

Restauratér nasadil vážný výraz. „Dobře. Neviděl jsem tě, Brandone. Proč jsi za mnou přišel? Chceš mi zase někoho poslat?“

„Jen Antonii. Čas od času mi bude posílat zprávy.

Telegramy… a nejenom mně.“

„K poslání telegramu snad mou pomoc nepotřebuje.“

„Chci je přesměrovat, aby se lišilo místo původu.

Zařídíš to?“

„Snadno, pokud ti pitomí komouši na poštách zase nevyhlásí stávku. Zavolám švagrovi do Florencie, ten může jeden poslat. A pak mám spoustu dovozců.

Atény, Tunis, Tel Aviv. Každý udělá, co si Crispi přeje, a na nic se neptá. Ale to ty dobře víš.“

„Nemáš napíchnutý telefon?“

Princ bláznovství se zasmál. „Při tom, co se ví o hovorech na mé lince, si žádný římský úředník takovou impertinenci nedovolí.“

Scofield si vzpomněl na Roberta Winthorpa. „Před nedávnem mi jistý člověk ve Washingtonu tvrdil něco podobného. Mýlil se.“

„O tom nepochybuju.“ Crispimu zazářily oči pobavením. „Při vší úctě, Brandone, vaši lidé se zabývají výhradně státními záležitostmi, kdežto my na Via Frascati záležitostmi srdce. Pokud se týká diskrétnosti, mají ty naše přednost. Vždycky měly.“

Brandon opětoval Italův úsměv. „Asi máš pravdu.“

Zvedl sklenku vína ke rtům. „Řeknu ti jedno jméno.

Scozzi-Paravicini.“ Napil se.

Crispi zamyšleně pokýval hlavou. „Krev si žádá peníze a peníze touží po krvi. Co k tomu dodat?“

„Vyslov se jasněji.“

„Scozziové patří k nejvznešenějším římským rodinám. Ctihodná hraběnka se dodnes projíždí po Venetu v bugatce s olivrejovaným šoférem a její děti se ucházejí o dávno opuštěné trůny. Bohužel jim zůstalo jen to pozlátko a pochybuju, že by mezi sebou dali dohromady tisíc lir. Paraviciniové měli peníze, spousty peněz, ale v žilách ani kapku poctivé krve. Bylo to manželství uzavřené před nebeským oltářem vzájemného prospěchu.“

„Čí manželství?“

„Hraběnčiny

dcery

s

panem

Bernardem

Paravicinim. Už je to dávno. ženichovo věno se skládalo z několika milionů a výhodného zaměstnání pro nevěstina bratra, který po otci zdědil hraběcí titul.“

„Jak se jmenuje?“

„Guillamo. Hrabě Guillamo Scozzi.“

„Kde žije?“

„Kam ho přivedou jeho zájmy, finanční i jiné. Má sídlo nedaleko sestry v Tivoli, ale myslím, že se tam moc často nezdržuje.

Proč se ptáš? Má něco společného s detektory? To mi připadá málo pravděpodobné.“

„Nejspíš o tom neví. Podle všeho jej využívá někdo z jeho zaměstnanců.“

„To je ještě nepravděpodobnější. Pod šarmantním zevnějškem se skrývá mozek Borgiů. Dej na má slova.“

„Jak to víš?“

„Znám ho,“ odpověděl Crispi s úsměvem. „Mezi námi dvěma není žádný rozdíl.“

Brandon se na židli předklonil. „Chtěl bych se s ním sejít. Samozřejmě pod falešným jménem, ne jako agent Scofield. Mohl bys to zařídit.“

„Snad ano. Jestli je v Itálii. Ale mám dojem, že je.

Kdesi jsem četl, že jeho manželka převzala záštitu nad Festa Villa ď Este, která se pořádá zítra večer. Je to vlastně charitativní sbírka na zvelebení zahrad.

Takovou příležitost si nenechá ujít. Jak se říká, bude tam celý Řím.“

„Tvůj Řím,“ zdůraznil Scofield. „Můj ne.“

Pozoroval ji z kouta pokoje, jak vytahuje z krabice sukni a rozkládá ji na klíně, jako by hledala nerovné stehy. Byl si vědom, že potěšení, které čerpá z nákupů ošacení pro ni, je nepatřičné. Šaty jsou nezbytná potřeba, toť vše. Přesto se ochotně poddával příjemnému teplu, které se mu rozlilo po těle, když se na ni díval.

Vězeň byl propuštěn na svobodu; přestože se pohoršovala nad přemrštěnými cenami v Excelsioru, svolila, aby jí v hale koupil „něco na sebe“. Hráli spolu takovou hru. Po očku se na něj podívala, a když přikývl, zamračila se na znamení nesouhlasu, přičemž vždy významně zamrkala na cenovku. Pak však své rozhodnutí přehodnotila a nakonec souhlasila s jeho výběrem.

Jeho manželka dělávala v Západním Berlíně něco podobného. Tehdy to byla jejich hra. Katrin si vždycky dělala starosti o peníze. Jednoho dne přijdou děti, budou potřebovat každý dolar a vláda nepatří k nejštědřejším zaměstnavatelům. žádný státní zaměstnanec ve dvanácté platové třídě si nemohl založit konto ve Švýcarsku.

Scofield ho v té době již pochopitelně měl. V

Bernu. A další v Paříži, v Londýně a přirozeně v Berlíně. Neřekl jí o tom, jeho profesionální život neměl s jejím žádné styčné body, dokud se jí nedotkl tak, že přivodil její smrt. Kdyby se věci vyvinuly jinak, asi by jí jedno ze svých tajných kont věnoval. Poté, co by se nechal přeložit z Konzulárních operací do civilizovanějšího odboru ministerstva zahraničí.

Zatracený život! Chtěl to udělat! Byla to otázka pouhých týdnů!

„Zmizel jsi hodně daleko.“

„Cože?“ Brandon přitiskl sklenku ke rtům, reflexní gesto, protože už dopil. Napadlo ho, že nějak moc pije.

„Díváš se sice na mě, ale pochybuju, že mě vnímáš.“

„Ale vnímám. Chybí mi ten klobouk. Bílé klobouky se mi na ženách líbí.“

Usmála se. „V místnosti obvykle klobouk nenosím. Číšník, který nám přinesl večeři, by si o mně pomyslel, že jsem se zbláznila.“

„U Crispiho sis ho nesundala a číšník si očividně nic takového nemyslel.“

„Restaurace je něco jiného.“

„Proč? Taky místnost.“ Vstal a zamířil ke konferenčnímu stolku, na němž vedle kbelíku s ledem tála láhev whisky. Nalil si.

„Ještě jednou mockrát děkuju.“ Antonia přejela pohledem balíčky a krabice rozložené na křesle.

„Připadám si jako na Vánoce. Nevím, který dárek rozbalit nejdřív.“ Vesele se zasmála. „Na Korsice jsem takové Vánoce nezažila. Táta by se měsíc čertil, kdyby něco takového viděl. Ano, opravdu ti z celého srdce děkuju.“

„Nemáš zač.“ Scofield zůstal u stolku a dolil si whisky. „Jsou to pracovní nástroje. Jako psací stroj pro úředníka nebo kalkulačka pro účetního. Patří k profesi.“

„Chápu.“ Vrátila sukni a halenku do krabic. „Ale ty ne.“

„Co prosím?“

„Nic. Pomáhá ti whisky, aby ses uvolnil?“

„Dá se to tak říct. Nedáš si se mnou?“

„Ne, děkuji. Tak uvolněná jsem už nebyla hodně dlouho. Bylo by to plýtvání.“

„Každému podle jeho potřeb. Nebo přání,“ dodal Scofield a složil se do křesla. „Můžeš si jít lehnout, jestli chceš. Zítra nás čeká dlouhý den.“

„Vadí ti moje společnost?“

„Ne, jistě že ne.“

„Ale raději bys byl sám.“

„To mě ani nenapadlo.“

Taky to říkávala. V Západním Berlíně. Když se vyskytly problémy a on seděl uzavřený do sebe a snažil se vžít do myšlení jiných. Mluvila na mě a já ji nevnímal. Většinou ji to rozzlobilo, ne, spíše ranilo, a pak řekla: „Raději bys byl sám, že?“ Měla pravdu, ale nemohl jsem jí nic vysvětlit. Možná kdybych to jednou udělal… Třeba by vysvětlení zapůsobilo jako varování.

„Jestli tě něco znepokojuje, proč si o tom nepromluvit?“

Bože můj, její slova! V Západním Berlíně.

„Přestaň si hrát na někoho jiného!“ zařval na ni.

Proboha, slyším vlastní hlas? To dělá ta whisky! Ta proklatá whisky! „Promiň,“ vyhrkl a rychle dodal: „Nemyslel jsem to tak.“ Odložil sklenku. „Jsem unavený a vypil jsem víc, než bylo zdrávo. Opravdu jsem to nemyslel vážně.“

„Ale myslel, to víš, že myslel.“ Antonia vstala. „A já si myslím, že už chápu. Jenže ty bys měl také pochopit. Nejsem někdo jiný. Musela jsem hodně dlouho předstírat, že nejsem sama sebou, a to je nejlepší způsob, jak se poznat. Já jsem já a ty jsi mi pomohl…

nalézt ztracenou identitu.“ Otočila se na patě, spěšně odešla do ložnice a zavřela za sebou.

„Toni, promiň, je mi to moc líto…“ Vyskočil a celý se třásl vztekem. Svým výbuchem na sebe prozradil mnohem víc, než bylo záhodno, a v duchu se za tu ztrátu sebeovládání proklínal.

Zaklepání. Na dveře z chodby! Scofield se prudce obrátil a instinktivně hmátl k pouzdru pod sakem.

Postavil se ke zdi u dveří a teprve pak promluvil.

„Si? Chic’é?“

„Uno messagio, Signor Pastorine. Da vostro amico, Crispi. Di Via Frascati.“

Vzkaz od Crispiho. Scofield uchopil pažbu pistole, zkontroloval řetízek na dveřích a otevřel na úzkou škvírku. V chodbě stál číšník, který je obsluhoval u oběda, a mezerou ve dveřích mu podával obálku. Crispi se jistil proti všem rizikům a roli posla svěřil vlastnímu člověku.

„Grazie. Uno momento.“ Brandon sáhl do kapsy pro spropitné.

„Prego.“ Číšník převzal bankovku.

Scofield zavřel dveře a roztrhl obálku. List papíru a k němu svorkou připojené dvě vstupenky se zlatou rytinou. Oddělil je a začetl se do vzkazu, napsaným stejně květnatým rukopisem jako jazykem.

Hrabě Scozzi byl nížepodepsaným informován, že na slavnosti v paláci rodiny d’Este se mu představí pan Pastor, občan Spojených států amerických. Hrabě byl dále informován, že řečený Pastor disponuje rozsáhlými konexemi v zemích OPEC a často působí jako nákupčí u ropou nasáklých šejků. Existují jisté choulostivé záležitosti, o kterých lidé jako ty nemluví, takže ti stačí se jenom významně usmívat. Ale měl by sis na mapě alespoň vyhledat, kde leží Perský záliv. Hrabě je rovněž srozuměn s tím, že pan Pastor pobývá v Římě na dovolené a hledá příjemné rozptýlení. Jak znám hraběte, jistě ti nějaké radovánky nabídne.

Mé pozdravy pro bella signorina . Líbám jí ruku.

Ciao , Crispi

Brandon se usmál. Crispi měl pravdu. Nikdo, kdo sloužil šejkům jako prostředník, o své práci nikdy nemluvil. Při tak vysokých sázkách se každý držel hodně v pozadí a nesvěřoval se, jako se nesvěří on ve Ville d’Este. S hrabětem Guillamem Scozzim si pohovoří o jiných věcech.

Zaslechl cvaknutí kliky od ložnice a po krátkém zaváhání Antonia otevřela dveře. Brandon se po o ní ohlédl a pochopil, proč hned nevstoupila. Stála na prahu v černé spodničce, kterou jí koupil v hotelové hale.

Podprsenku odložila a oblé prsy zvedaly lehounké hedvábí, pod neprůhlednou černí se rýsovaly dlouhé nohy. Byla bosá, bronzová pokožka lýtek a kotníků tvořila dokonalý souzvuk s opáleným pažemi a půvabným jemným obličejem, tmavé oči se vpíjely do jeho, ale zachovávaly si odstup.

„Musel jsi ji velmi milovat,“ řekla tiše.

„Ano. Ale už je to dávno.“

„Očividně moc dávno zase ne. Zavolal jsi na mě Toni. Tak se jmenovala?“

„Ne.“

„To jsem ráda. Nechtěla bych, aby sis mě pletl s někým jiným.“

„To jsi mi dala dostatečně najevo. Už se to nestane.“

Antonia mlčela a zůstávala na prahu, v očích stále neutrální výraz. Když znovu promluvila, položila otázku: „Proč jsi na sebe tak tvrdý a odpíráš si, po čem toužíš?“

„Protože nejsem zvíře v podpalubí nákladní lodi.“

„To oba víme. Neuniklo mi, jak se na mě díváš, ale pak jsi odvrátil pohled, jako by sis něco zakázal.

Prožíváš duševní napětí, ale přesto nehledáš uvolnění.“

„Kdybych potřeboval podobné… uvolnění, vím, kde ho hledat.“

„Nabízím ti ho.“

„Budu o tvé nabídce uvažovat.“

„Přestaň!“ okřikla ho Antonia a pokročila do pokoje. „Chceš děvku? Dobře, co ti brání vidět ve mně kurýrovu děvku?“

„To nedokážu.“

„Potom se ale na mě nedívej tak, jak se díváš!

Jedna část tvého já je se mnou, druhá nekonečně vzdálená. Co vlastně chceš?“

Prosím tě, tohle mi nedělej. Dej mi pokoj, nechej mě v mém temném podzemním tunelu. Nedotýkej se mě, protože když to uděláš, zemřeš. Copak to nechápeš?

Vylákají tě na druhou stranu bariéry a zabijí tě.

Ponechej mi mé děvky, profesionálky, i já jsem profesionál. My známe pravidla, ty ne.

Stála u něj; nevšiml se, že se přiblížila, prostě najednou stála těsně před ním. Sklopil k ní pohled.

Lehce zaklonila hlavu a nastavila mu obličej, oči plné slz zavřené, ústa pootevřená.

Chvěla se jako osika; svíral ji ledový pařát úzkostných obav, staré jizvy se otevřely. To on jí je roztrhl, protože viděla žal v jeho očích.

Ona nedokáže vyléčit jeho bolest. Co ji vede k přesvědčení, že on dokáže vyléčit její?

V tom okamžiku Antonia zašeptala, jako by četla jeho myšlenky: „Když jsi ji tolik miloval, miluj mě alespoň trochu. Třeba ti to pomůže.“

Vztáhla k němu ruce a sevřela mu tváře dlaněmi, přiblížila rty k jeho. Blízkost a dotek nezmírnily chvění jejího těla. Brandon ji objal; jejich ústa se setkala a bolest polevila. Zdálo se mu, že ho unáší vítr, a cítil, jak se mu do očí derou slzy; vzápětí se smísily s jejími. Sjel jí rukama po zádech, hladil ji, přitáhl k sobě, držel, držel ji. Prosím, ještě blíž! Vláha jejích úst ho vzrušila; vytěsnila bolest a nahradila ji touhou. Položil jí dlaň na ňadro a ona se k němu silně tiskla v rytmu souznění.

Odtáhla ústa. „Odved mě do postele a vezmi si mě.

Ve jménu božím, vezmi si mě. A miluj mě. Prosím tě, miluj mě alespoň trochu.“

„Snažil jsem se tě varovat,“ vydechl Brandon.

„Snažil jsem se varovat nás oba.“

Pomalu stoupal z tunelu k slunečnímu svitu, ale temnota pořád zůstávala na dohled. A také všudypřítomný strach. Ale v daném okamžiku se rozhodl zůstat na slunci, i kdyby jen na chvíli. S ní.

21

Večerní chlad ani v nejmenším neubral sídlu rodiny d’Este na majestátu. Světla reflektorů prozařovala třpytivé deštníky fontán a stříbrné kaskády zurčících

kamenných

vodopádů,

obklopených

okázalými sochami světců a kentaurů.

Pro veřejnost byly zahrady uzavřeny, vstoupit mohli jen pozvaní, nejkrásnější a nejvýznamnější obyvatelé Říma. Jako oficiální důvod slavnosti se uváděla dobročinná sbírka, jejíž výtěžek měl doplnit stále se tenčící státní dotace na jejich údržbu, ale Scofield rychle nabyl dojmu, že existuje i jiný, neméně žádoucí motiv, po jeden večer umožnit, aby si nádheru paláce mohli užívat její praví dědicové, aniž by je obtěžovali turisté. Crispi měl pravdu, byl tady celý Řím.

Ale ne můj, pomyslel si Scofield a sáhl si na sametovou klopu fraku. Jejich Řím.

Rozlehlé komnaty paláce se proměnily v zámecká nádvoří. Dlouhé stoly se prohýbaly pod mísami s lahůdkami, pozlacené židle rozestavěné podél stěn sloužily

k

chvilkovému

odpočinku

dvořanů

účinkujících v tomto vznešeném představení. Sobolí a norkové boa, činčily a stříbrné lišky, diamantové pavučiny čelenek, modely z nejpřepychovějších módních salonů, šňůry perel visící ze štíhlých hrdel i pod několika podbradky. Elegantní kavalíři s prošedivělými spánky a šarlatovými šerpami kolem pasu proplouvali mezi zavalitými plešatými muži s doutníky v ústech, kteří vládli větší mocí a majetkem, než napovídal jejich vzhled. Hudební požitek nabízely ne méně než čtyři orchestry o šesti až dvaceti nástrojích, které vyhrávaly pestrou směs skladeb počínaje majestátními melodiemi Monteverdiho a konče horečným rytmem diska.

Mezi

vší

nádherou

vyčnívala

svým

nepřekonatelným půvabem Antonia, Toni. (V útěšném pohodlí postele se oba shodli na novém jménu.) Její krk ani zápětí nezdobily žádné šperky, které by stejně spíše narušovaly

krásu

hladké

bronzové

pokožky,

zdůrazněné jednoduchými bílými šaty s jemnou zlatou výšivkou. Otoky v obličeji podle slibu lékaře zmizely a sluneční brýle nepotřebovala; světlo křišťálových lustrů se odráželo od velkých hnědých očí. Svou elegancí dokonale zapadala do prostředí a překonávala drtivou většinu soupeřek, protože její krása nestavěná na odiv

rostla v očích pozorovatele s každou vteřinou, po kterou na ní ulpěl pohledem.

Z praktických důvodů se Toni představovala prostě jako přítelkyně, s níž se poněkud záhadný pan Pastor seznámil během pobytu u jezera Como, vyhledávaného místa radovánek bohatých dětí Středomoří. Crispi odvedl dobrou práci; poskytl každému hostu správnou míru informací. Těm, kdo se o mlčenlivého pana Pastora zajímali nejvíce, neřekl prakticky nic, jiným, kteří byli příliš zahleděni do sebe, aby se starali o druhé, naservíroval bohatší porci, aby se o ni mohli podělit se zvědavci prostřednictvím šeptandy.

Muži, jejichž zájmy se soustředily výhradně do finanční oblasti, brali tajemného hosta za loket a vyptávali se na jeho názor na budoucí vývoj směnného kurzu dolaru či návratnost investic v Londýně, San Francisku nebo Buenos Aires. Pan Pastor při některých poznámkách lehce sklonil hlavu, při jiných jí neznatelně zavrtěl. Tazatel pak nenápadně pozvedl obočí a Brandon věděl, že právě došlo k předání informací, i když o jejich obsahu neměl sebemenší tušení.

Po výměně názorů s jedním zvlášť dotěrným inkvizitorem nabídl Toni rámě a prošli pod majestátním kamenným obloukem do sousedního „nádvoří“ plného hostů. Brandon si vzal od číšníka dvě sklenky šampaňského a jednu podal své průvodkyni. Napil se a přes sklo se rozhlédl po sálu.

Aniž ho kdy předtím viděl, Scofield poznal, že našel hraběte Guillama Scozziho. Ital v koutě živě rozmlouval se dvěma dlouhonohými mladými ženami, ale jeho oči uhýbaly jejich uctivým pohledům a nenápadně, leč pozorně sledovaly dění v sále. Vysokou štíhlou postavu ve fraku s tenkými barevnými stužkami na klopě korunovaly perfektně zastřižené prošedivělé vlasy. Pokud někomu unikl význam stužek, nemohl si nevšimnout znaku na zlaté šerpě kolem pasu, Scozzi nosil svůj štít s erbem všem na odiv. Osmapadesátiletý hrabě byl ztělesněním římského patricije. Lože jeho předků nikdy neposkvrnila sicilská krev a svět to, per Dio, musí vzít na vědomí.

„Jak ho najdeš?“ zeptala se Antonia a usrkla vína.

„Řekl bych, že už jsem ho našel.“

„To je on?“ pokynula nenápadně hlavou do rohu sálu a Brandon přikývl. „Máš pravdu. Viděla jsem jeho

fotku v novinách. Oblíbený cíl paparazziů. Představíš se mu?“

„Myslím, že to nebude nutné. Jestli se nepletu, vyhlíží mě.“ Scofield ukázal ke stolu s občerstvením.

„Pomalu projdeme až na konec k těstovinám. Všimne si nás.“

„Ale jak tě pozná?“

„Crispi. Náš ochotný prostředník se možná neobtěžoval mým popisem, ale jsem si zatraceně jistý, že na tebe určitě nezapomněl.“

„Jenže v restauraci jsem měla na nose sluneční brýle.“

„Neboj se, brýle Scozzimu určitě nepopisoval.“

Za necelou minutu za sebou zaslechli melodický hlas.

„Signore Pastor?“

Oba se otočili. „Co prosím? My se známe?“ zeptal se Scofield.

„Právě se seznamujeme.“ Hrabě napřáhl pravici.

„Scozzi, Guillamo Scozzi. Je mi ctí.“ Šlechtický titul zdůraznil tím, že ho nevyslovil.

„Ach, ano, hrabě Scozzi. Řekl jsem tomu vynikajícímu chlapíkovi Crispimu, že se po vás poohlédnu. Dorazili jsme před necelou hodinou a je to

tady dost hektické. Já bych vás přirozeně poznal, ale udivuje mě, že vy znáte mě.“

Scozzi v úsměvu ukázal zuby tak bílé a pravidelné, že nemohly být součástí původního vybavení jeho tělesné schránky. „Crispi je zajisté vynikající chlapík, ale bohužel někdy rošťák. Rozplýval se nadšením nad la bella signorina.“ Hrabě se lehce uklonil Antonii.

„Uvidím ji, najdu vás. Crispi znovu prokázal dokonalý vkus.“

„Promiňte.“ Scofield vzal Toni za předloktí.

„Hrabě Scozzi. Antonia, moje přítelkyně… od jezera Como.“ Křestní jméno a jezero řekly vše; hrabě pozvedl dívčinu ruku k ústům a políbil ji.

„Rozkošné stvoření. Měla byste se v Římě ukázat častěji.“

„Jste příliš laskav, excelence,“ odpověděla Antonia, jako kdyby se narodila právě proto, aby obšťastnila svou přítomností slavnost v paláci d’Este.

„Slyšel jsem, pane Pastore,“ pokračoval Scozzi, „že někteří z mých méně ohleduplných přátel vás obtěžovali otázkami. Omlouvám se za ně.“

„Není třeba. Crispi bohužel neopomněl obohatit popis mé osoby o přízemnější rysy.“ Brandon se usmál

s odzbrojující skromností. „Když se lidé dozví, co dělám, začnou se vyptávat. Jsem na to zvyklý.“

„Jste velmi tolerantní.“

„Není to tak obtížné. Jen bych si přál, abych byl tak informovaný, jak si o mně lidé myslí. Obvykle se prostě snažím realizovat dříve přijaté rozhodnutí.“

„Ale tato rozhodnutí,“ opáčil hrabě, „jsou bezpochyby založena na přesných informacích, nemám pravdu?“

„V to doufám. Jinak by totiž přišly vniveč spousty peněz.“

„Odváty pouštními větry, dalo by se ve vašem případě říci,“ zahrál si Scozzi na poučeného. „Nevíte, proč mám pořád dojem, že už jsme se setkali?“

Scofield s touto náhlou změnou tématu počítal a byl na ni připraven; taková možnost vždycky existovala. „Myslím, že bych si vás pamatoval, ale pokud mě paměť zradila, pak jsme se snad mohli setkat na americkém velvyslanectví. Tamější večírky nejsou tak velkolepé jako tahle slavnost, ale stejně hojně navštívené.“

„Takže jste na velvyslanectví stálým hostem?“

„Kdepak stálým. Občas mě prostě pozvou do počtu.“ Brandon zvlnil rty v sebepodceňujícím úsměvu.

„Moji krajané mi někdy chtějí klást otázky se stejným zájmem jako vaši přátelé tady v Tivoli.“

Scozzi se uchechtl. „Zdá se, že jste velmi důležitá osoba, pane Pastore.“

„Ale kde! Musím se prostě nějak živit, to je všechno.“

„S vámi bych nechtěl vyjednávat,“ poznamenal Scozzi. „Neomylně poznávám mozek zkušeného obchodníka.“

„Tak to je špatné,“ opáčil Scofield a lehce pozměnil tón, aby dále polechtal Italovy citlivé vnitřní antény. „Doufal jsem, že bychom si mohli krátce promluvit.“

„Ale?“ Hrabě sjel pohledem k Antonii. „Obávám se, že bella signorina se s námi nudí.“

„Vůbec ne,“ namítla Toni přívětivě. „V posledních několika minutách jsem se o svém příteli dozvěděla více než za celý minulý týden. Ale mám hlad a…“

„Už nic neříkejte,“ přerušil ji Scozzi, jako kdyby její prázdný žaludek mohl přivodit pád vlády. Zvedl ruku a ve vteřině vedle něho stál černovlasý mladík ve fraku. „Můj asistent se o vás postará, signorina.

Jmenuje se Paolo a kromě jiných předností je vynikající tanečník. Myslím, že ho to naučila moje žena.“

Paolo se uklonil, vyhnul se Scozziho očím a nabídl Antonii rámě. Dívka se do něj zavěsila a otočila se k hraběti a Brandonovi.

„Ciao,“ rozloučila se a pohledem popřála Scofieldovi dobrý lov.

„Závidím vám, pane Pastore.“ Guillamo Scozzi sledoval odcházející dvojici. „Je opravdu překrásná.

Koupil jste ji v Comu?“

Brandon ho sjel pohledem. Hrabě myslel svá slova přesně tak, jak je řekl. „Mám-li být upřímný, ani nevím, jestli u jezera kdy byla,“ odpověděl, dobře si vědom, že dvojitá lež je nezbytná, hrabě si mohl všechno snadno ověřit. „Ve skutečnosti jsem dostal od přítele v Rijádu jisté telefonní číslo, údajně do Coma, na které jsem měl zavolat. Připojila se ke mně v Nice a neptal jsem se jí, odkud přijela.“

„Mohl byste se jí však zeptat, jestli nemá v nejbližší době volný termín? Může se se mnou spojit prostřednictvím

kanceláře

společnosti

Scozzi-Paravicini Industriale v Turíně.“

„V Turíně?“

„Naše podniky jsou hlavně na severu. Agnelliho Fiat je mnohem známější, ale mohu vás ujistit, že Turín

ovládáme my, Scozzi-Paraviciniové, stejně jako velkou část Evropy.“

„To jsem si nikdy neuvědomil.“

„Skutečně? Domníval jsem se, že právě kvůli tomu jste se mnou chtěl mluvit.“

Scofield dopil šampaňské. „Myslíte, že bychom si mohli na chvíli zajít ven? Mám pro vás důvěrný vzkaz od svého klienta z… řekněme z oblasti Arabského poloostrova. Proto jsem dnes večer přišel.“

Scozziho pohled zahalil mrak. „Vzkaz pro mě?

Jako většina významných podnikatelů z Turína jsem se neformálně setkal s řadou gentlemanů z té oblasti, ale na žádného si nevzpomenu jménem. Ale samozřejmě, můžeme se projít. Vzbudil jste mou zvědavost.“ Hrabě vykročil, ale Brandon ho gestem zastavil.

„Dal bych přednost tomu, aby nás nikdo neviděl odcházet pohromadě. Řekněte mi, kde budete za dvacet minut, a já vás tam vyhledám.“

„Váš požadavek je velmi neobvyklý, ale jak si přejete.“ Ital se zamyslel. „Víte, kde je Ippolitova fontána?“

„Najdu ji.“

„Je to dost daleko. Neměl by nás tam nikdo rušit.“

Scofield přikývl. „Výborně. Za dvacet minut.“ Oba muži se otočili každý na jinou stranu a vmísili se do zástupu hostů.

Ippolitovu fontánu neozařovaly reflektory a žádný zvuk nevyrušil muže, který se přikrčený plížil mezi balvany a křovinami. Brandon nechtěl riskovat a ověřoval si, zda Scozzi nerozmístil v okolí své gorily.

Kdyby na někoho narazil, poslal by hraběti stručný vzkaz a požádal ho o okamžitou schůzku na jiném místě.

Uklidněn zjistil, že budou sami. Hrabě kráčel po cestičce k fontáně; Scofield se spěšně vrátil přes zaplevelený záhon a vynořil se na stezce patnáct metrů za Scozzim a odkašlal si v okamžiku, kdy hrabě došel k po pás vysoké zídce kašny. Scozzi se otočil; světlo ze vzdálené terasy sotva postačovalo, aby na sebe viděli.

Scofielda temnota zneklidnila. Hrabě si mohl k setkání vybrat vhodnější místo, které by se nenořilo do stínů.

Stíny Brandon nesnášel.

„Bylo nutné chodit tak daleko?“ zeptal se. „Chtěl jsem se s vámi sejít o samotě, ale nepočítal jsem, že budu muset dojít na půl cesty zpátky do Říma.“

„Já také ne, pane Pastore, do chvíle, kdy jste se zmínil, že si nepřejete, aby nás někdo viděl odcházet pohromadě. Dospěl jsem k zřejmému závěru, že by mi nemuselo být prospěšné, kdyby mě někdo viděl při soukromém rozhovoru s vámi. Pracujete jako zprostředkovatel pro ropné šejky.“

„Proč by vás to mělo znepokojovat?“

„Proč jste si nepřál, aby nás viděli společně odcházet?“ Scozzimu to myslelo velmi rychle; potvrdil Crispiho narážku na borgiovskou mentalitu.

„Nechtěl jsem být příliš nápadný. Ale jestli se někdo zatoulá až sem, taky mu to bude nápadné. Mohli jsme se sejít někde uprostřed. Například náhodné setkání v zahradě.“

„Máte schůzku, kvůli které jste přišel, a nikdo nás tady neuvidí.“ Scozzi si v šeru pohrával se zlatou šerpou. „K Ippolitově fontáně vede jediný vchod.

Nachází se čtyřicet metrů daleko a stojí u něj jeden z mých asistentů. O Guillamovi Scozzim je známo, že se občas rád prochází s vybranými přáteli v zahradách a že si při tom nepřeje být rušen.“

„Je důvodem těchto bezpečnostních opatření moje povolání?“

Hrabě zvedl ruku. „Uvědomte si, pane Pastore, že koncern Scozzi-Paravicini soustřeďuje své obchodní zájmy na Evropu a obě Ameriky. Neustále hledáme nové trhy, ale arabskému kapitálu se vyhýbáme. Je totiž

vysoce rizikový a celý svět mu staví do cesty bariéry, aby zabránil jeho nenasytné expanzi. Rádi bychom se vyhnuli komplikacím. Konflikt s židovskými zájmy, třeba jenom v Paříži a Londýně, by nám způsobil značné ztráty.“

„To, co vám chci sdělit, nemá nic společného s koncernem Scozzi-Paravicini,“ ujistil ho Brandon.

„Můj vzkaz se týká pouze Scozziů, paraviciniovské větve ne.“

„Dotkl jste se citlivého tématu, pane Pastore.

Vyjádřete se prosím jasněji.“

„Jste synem hraběte Alberta Scozziho, že?“

„To není žádné tajemství. Stejně jako mé zásluhy o růst Paraviciniových podniků. Ekonomický význam změny názvu na Scozzi-Paravicini vám jistě neunikl.“

„Neunikl, ale i kdyby, nezáleželo by na tom. Jsem pouze prostředník a předpokládám, že jde pouze o první z několika kontaktů, které budou následovat, ale ty už

se mě týkat nebudou. Pokud jde o mě, viděl jsem vás

náhodou na dobročinné slavnosti v paláci d’Este, ale nemluvili jsme spolu.“

„Ten vzkaz bude bezpochyby velmi dramatický.

Kdo ho posílá?“

Teď byla řada na Brandonovi, aby zvedl ruku.

„Prosím vás. My chápeme pravidla tak, že při první schůzce zůstávají totožnosti všech zúčastněných utajeny. Mluví se jen o zeměpisné oblasti a politické rovnici, do níž jsou dosazeni hypotetičtí protivníci.“

Scozzi přimhouřil oči soustředěním. „Pokračujte.“

„Jste šlechtic, takže mohu pravidla mírně pozměnit. Řekněme, že v jisté zemi na Arabském poloostrově, v monarchii, žije princ, možný dědic trůnu. Emír, jeho strýc, pochází z jiné éry. Je starý a senilní, ale jeho slovo má váhu zákona, jak tomu bylo v době, kdy vedl beduínský kmen v poušti. Promrhává miliony špatnými investicemi, plení zdroje emirátu, prostě vysává ze země příliš rychle příliš velké množství ropy. Náš hypotetický princ by ho rád odstranil. Pro dobro všech. žádá radu o pomoc prostřednictvím syna hraběte Alberta Scozziho, pojmenovaného po velkém padronovi, Guillaumeovi…

tak zní vzkaz. A teď bych rád promluvil sám za sebe.“

„Kdo jste?“ přerušil ho Ital s vytřeštěnýma očima.

„Kdo vás posílá?“

„Dovolte, abych dokončil.“ Brandon musel rychle překonat první stupeň, aby se mohl zachytit na druhém.

„Jako nezaujatý pozorovatel této… hypotetické rovnice vám mohu oznámit, že krize vrcholí. Nesmí se ztratit ani den. Princ potřebuje odpověď co nejrychleji.

Upřímně přiznávám, že když mu ji donesu, stane se ze mě mnohem bohatší člověk. Vy pochopitelně stanovíte cenu, jakou si rada účtuje. Mohu vám sdělit, že částka se může vyšplhat až na… padesát milionů dolarů.“

„ Padesát milionů?“

Zabralo to; Brandon stál na druhém stupni kamenného schodiště. I pro muže jako Guillamo Scozzi to byla ohromující suma. Jeho arogantní rty se otevřely úžasem. V tomto okamžiku musel Brandon zkomplikovat situaci a ještě více ho ohromit.

„Výplata této částky je přirozeně vázána řadou podmínek. Maximální cena vyžaduje okamžitou odpověď, vylučuje další kontakty a zajišťuje dodání služby do sedmi dnů. Nebude to snadné. Starého emíra hlídá ve dne v noci jeho osobní stráž složená z fidajínů, což je smečka vzteklých psů, kteří…“ Scofield se odmlčel. „Ale vám snad nemusím vykládat nic o

Hasanovi ibn as-Sabbáhovi. Podle toho, co vím, Korsičan z jeho učení hodně čerpal. V každém případě princ doporučuje fingovanou sebevraždu, která…“

„Tak dost!“ zasyčel Scozzi. „Kdo jste, Pastore?

Skrývá se v tom jménu pro mě nějaký význam? Pastor?

Kněz? Jste snad velekněz, který mě přišel zkoušet?“ Ital pronikavě zvyšoval hlas. „Mluvíte o záležitostech pohřbených hluboko v minulosti. Jak se opovažujete?“

„Mluvím o padesáti milionech amerických dolarů.

A nevykládejte mi, nebo mému klientovi, nic o pohřbených záležitostech. Otce mého klienta pohřbili s hrdlem proříznutým od ucha k uchu a udělal mu to šílenec vyslaný radou. Podívejte se do svých záznamů, jestli si je vedete, a najdete to tam. Můj klient chce získat zpět, co mu patří, a je ochoten za to zaplatit padesátkrát víc než zaplatil bratr jeho otce.“ Brandon nesouhlasně potřásl hlavou. „Taková hloupost! Snažil jsem se ho přesvědčit, že za necelou polovinu té částky mu zajistím státní převrat posvěcený Organizací spojených národů. Ale on to chce takto. S vámi. A já tuším, co ho k tomu vede. Něco mi řekl. Nevím, jestli je to součást vzkazu, ale nebudu nic tajit. Doslova prohlásil: ‚Matarese je jediná možnost. Poznají mou víru.‘ Chce se k vám připojit.“

Guillamo Scozzi ucukl, zapřel se koleny o zídku fontány a ruce prkenně svěsil podél těla. „Co vám dává právo říkat mi takové věci? Jste blázen, šílenec! Vůbec nevím, o čem mluvíte.“

„Skutečně? V tom případě jsme se obrátili na nepravého a budeme muset hledat jinde. A my ho najdeme. Známe heslo, známe odpověď.“

„Jaké heslo?“

„Perro nostro…“ Scofield ponechal zbytek věty ve vzduchu a v temnotě upíral oči na Italovy rty.

A ty se mimoděk pohnuly. Hrabě už už vyřkl slovo, které by dokončilo zaklínadlo, jež přežívalo sedmdesát let ve vzdálených kopcích Korsiky.

Guillamo Scozzi měl na jazyku… circulo.

Neřekl to; místo toho zašeptal hlasem, v němž šok vystřídaly obavy tak hluboké, že sotva dokázal promluvit: „Bože můj! To nemůžete… nesmíte! Odkud jste přišel? Co vám kdo řekl?“

„Dost, abych věděl, že jsem našel toho pravého.

Každopádně jednoho z nich. Dohodneme se?“

„Nic si nenamlouvejte, pane Pastore. Nebo jak se vlastně jmenujete.“ V Italově hlasu zazněl vztek.

„Spokojím se s Pastorem. Dobrá, mám svou odpověď. Nesouhlasíte. Oznámím to klientovi.“

Brandon se otočil.

„Fermato!“

„Perché? Che causa?“ prohodil Scofield přes rameno.

„Mluvíte dokonale italsky.“

„A několika dalšími jazyky. Člověku to pomáhá, když hodně cestuje. Co chcete?“

„Zůstanete tady, dokud vám nedovolím odejít.“

„Opravdu?“ Scofield se obrátil ke Scozzimu. „Co by to mělo za smysl? Odpověděl jste.“

„Uděláte, co vám řeknu. Stačí pozvednout hlas a můj asistent vám zabrání v odchodu.“

Brandon se snažil pochopit. Tento mocný a vlivný consiglieri může snadno všechno popřít, koneckonců nic neřekl, a nechat záhadného Američana sledovat.

Nebo si přivolat pomoc, případně klidně odejít a poslat za ním ozbrojené gorily. Může cokoliv; je součástí Matareseovy organizace, přiznání si Brandon přečetl v jeho očích. Přesto zůstal pasivní.

Pak si Scofield pomyslel, že už rozumí. Guillamo Scozzi, rychle uvažující průmyslový žralok s mentalitou Borgiů, si nebyl jistý dalším postupem.

Musel řešit nečekané dilema. Události se seběhly rychlostí blesku a on nebyl připraven učinit rozhodnutí.

Protože nemohl.

To znamená, že je zde někdo jiný, snadno dosažitelný, kdo rozhodnout může.

Ten někdo je dnes večer ve Ville d’Este.

„Chcete naznačit, že jste si to rozmyslel?“ otázal se Brandon.

„Nic nechci naznačit!“

„Proč bych měl potom zůstávat? Nedomnívám se, že byste mi mohl dávat rozkazy. Nejsem jeden z vašich pretoriánů. Prostě a jednoduše jsme se nedomluvili.“

„Tak jednoduché to není!“ křikl Scozzi, v hlase spíše strach než zlobu.

„Já tvrdím opak a vy můžete jít k čertu.“ Scofield se znovu obrátil k odchodu. Teď bylo důležité, aby Ital povolal své stráže. Velmi důležité.

Scozzi to udělal. „Veni! Presto!“

Brandon slyšel dusot nohou běžících po stezce temnotou a za několik vteřin se ze stínů vynořil mohutný chlap ve večerním obleku.

„Esitare! Vidno!“

Strážný bez váhání vytasil revolver s krátkou hlavní a namířil Brandonovi na hlavu. Scozzi promluvil

tónem, který naznačoval, kolik úsilí ho stojí, aby se ovládl a vysvětlil nevyhnutelné.

„žijeme v bouřlivé době, Signore Pastor. Všichni cestujeme v doprovodu pretoriánů, o nichž jste se zmínil. Svět zaplavili teroristé.“

Neodolatelný moment. Nejvhodnější okamžik zasadit poslední verbální ránu. „O tom byste měli něco vědět, ne? Myslím o teroristech. Jako třeba Rudé brigády. Rozkazy dostáváte od pasáčka?“

Jako by Scozzimu dopadlo na hlavu neviditelné kladivo. Horní polovina těla se zazmítala, aby odvrátila úder, ale pocítila jeho dopad plnou silou. Scofield v šeru viděl, jak se Italovi na čele perlí pot a smáčí mu vzorně zastřižené prošedivělé spánky; v očích měl pohled vyděšeného zvířete.

„Rimanere,“ přikázal tělesnému strážci šeptem a odběhl po stezce.

Scofield se k muži otočil, nasadil vystrašený výraz a oslovil ho italsky. „Nevím, co to má znamenat, o nic víc než vy. Nabídl jsem vašemu šéfovi spoustu peněz a on začal šílet. Kristepane, jsem jenom obyčejný obchodník!“ Strážný mlčel, ale při pohledu na cizincův strach se mu očividně ulevilo. „Můžu si zapálit? Zbraně mě děsí.“

„Poslužte si,“ řekl podsaditý chlapík.

Byla to na několik příštích hodin jeho poslední slova. Scofield sáhl levou rukou do kapsy, pravou, zastíněnou, vsunul strážnému pod loket, a současně s tím, jak vytáhl balíček cigaret, švihl pravačkou vzhůru, sevřel v prstech krátkou hlaveň revolveru a prudkým pohybem vykroutil gorile zbraň z ruky. Odhodil cigarety, levačkou sevřel protivníkovi hrdlo, čímž ho dokonale umlčel, a postrčil ho mezi kameny a keře vedle cestičky. Pak se rozmáchl a prudkým úderem pažbou revolveru do hlavy ho poslal do bezvědomí.

Bezvládné tělo odtáhl hlouběji do porostu.

Nesměl ztratit ani vteřinu. Guillamo Scozzi odběhl, aby u někoho hledal radu a pomoc. To bylo jediné vysvětlení jeho útěku. Consiglieri někde na tichém odlehlém místě, na terase nebo v uzavřené místnosti, právě předává šokující informace někomu jinému. Nebo jiným.

Brandon sprintoval stezkou. Držel se pokud možno ve stínu, a jakmile doběhl k prvním terasám před širokým schodištěm, jež vedlo k paláci, zvolnil do rychlé chůze. Zpanikařený Scozzi je někde přímo nad ním. Za kým běžel? Kdo může učinit rozhodnutí, jehož

nebyl schopen tento mocný, ale vyděšený muž?

Scofield bral nízké schody po dvou. V kapse měl revolver, který zabavil strážci, a v podpažním pouzdru pod frakem vlastní browning. Prošel francouzským oknem do přeplněného sálu, na „nádvoří“, jímž se vzhledem k architektuře zcela anachronicky rozléhala hudba ve stylu disko. Pod stropem se otáčely zrcadlové koule, jež vrhaly do prostoru stovky barevných záblesků, a pod nimi se vlnil dav tanečníků s obličeji otupělými rytmem, alkoholem a marihuanou.

Tato místnost se nacházela nejblíže terasy, z níž se scházelo na stezku k Ippolitově fontáně. Scozzi v panice určitě běžel právě sem. Ze sálu vedly dva východy. Který použil?

Jednotvárný pohyb na tanečním parketu narušila arytmická vlna a Brandon dostal odpověď na svou otázku. Dva muži se prodírali davem k těžkým dubovým dveřím za dlouhým bufetovým stolem.

Někdo je k sobě povolal. Vypukl poplach.

Scofield se s mnoha omluvami prodral mezi tanečníky ke dveřím a s rukou na pažbě browningu je opatrně otevřel. Za nimi spatřil úzké točité schodiště z narudlého kamene. Shora se nesla ozvěna kroků.

A slyšel i jiné zvuky. Mužské hlasy, dva vzrušené, třetí klidnější, autoritativnější a čtvrtý na pokraji hysterie. Patřil hraběti Scozzimu.

Brandon se tiskl zády ke stěně a pomalu stoupal po schodech. Pistoli držel těsně u boku. Došel k první podestě a pokračoval vzhůru k druhému odpočívadlu ke dveřím, za nimiž ječel Scozzi tak hlasitě, že mu Scofield rozuměl každé slovo.

„Mluvil o Brigádách a, Bože, smiluj se, o pasáčkovi! O Korsičanovi! Svatá Panno, on ví všechno!“

„Ticho! Nic neví, jenom nás zkouší. Byli jsme varováni, že by se o něco podobného mohl pokusit; starý pán kvůli němu telefonoval a sdělil nám jistá fakta. Situace je ovšem horší, než jsme předpokládali, a to je jistě důvod ke znepokojení.“

„Důvod ke znepokojení? Vždyť je to katastrofa!

Stačí slůvko, pouhý náznak, a jsem vyřízený!

Zruinovaný! Všude!“

„Ty?“ vyštěkl autoritativní hlas pohrdavě. „Ty nejsi nic, Guillamo. Jenom to, co ti řekneme, abys byl.

Samozřejmě jsi odešel. A doufám, že jsi ani v nejmenším nepotvrdil, že by na jeho blábolech mohlo být zrnko pravdy.“

Chvíle ticha. „Zavolal jsem strážného a řekl tomu Američanovi, aby zůstal. Pořád je u fontány a hlídá ho můj člověk s namířenou zbraní.“

„Cože jsi udělal? Nechals ho se strážným?

Američana? Zešílel jsi? A pro tvou informaci, ten chlap není Američan.“

„Je to Američan! Na sto procent. Jeho angličtina je čistě americká. Používá jméno Pastor. Ale to už jsem říkal.“

Další odmlka, tentokrát napjatá, výhružná, elektrizující. „Ty jsi vždycky představoval nejslabší článek, Guillamo, to jsme věděli. Ale teď jsi zašel příliš daleko. Nechal jsi za sebou zřetelnou stopu v situaci, kdy si to v žádném případě nemůžeme dovolit. Ten člověk u fontány je Vasilij Talejnikov! Mění jazyky jako chameleón barvy a zabije tvého strážného snadněji, než by zašlápl červa. Jsi pro nás neúnosná přítěž, Guillamo. Nesmíme za sebou zanechávat žádné stopy, které by k nám dovedly nepřítele. Vůbec žádné.“

Krátké ticho přerušil výstřel a ochraptělý výkřik.

Guillamo Scozzi byl mrtev.

„Nechte ho!“ zavelel neznámý consiglieri Matareseovy rady. „Ráno ho najdou v jeho autě na dně Hadriánovy rokle. Jděte najít Pastora, jak si teď říká

Talejnikov. Nepokoušejte se ho zajmout živého.

Najděte ho a zlikvidujte… A tu holku v bílém. Tu taky.

Zabijte je oba.“

Scofield sbíhal po točitém schodišti, ale poslední slova, která uslyšel, ho tak rozzuřila, že se málem zastavil a počkal si s pistolí na vybíhající vrahy, aby je postřílel a vyšel nahoru k neznámému muži, který je pronesl.

„… Scozzi! Matko boží! Zavolejte do Turína.

Řekněte jim, ať neprodleně pošlou zprávu orlům, kočce. Pohřby musí být absolutní…“

Neměl čas uvažovat; musel okamžitě vyhledat Antonii a opustit palác. Zavřel za sebou masivní dveře a vnořil se do dunícího šílenství diska. Zrak mu padl na řadu židlí srovnaných podél stěny. Na některých ležely odhozené pláště, klobouky, kožešinové límce a hedvábné přehozy.

Kdyby se mu podařilo eliminovat jednoho ze dvou pronásledovatelů, získal by neocenitelnou výhodu.

Kromě oslabení nepřítele na polovinu by si mohl od zajatce pod hrozbou smrti vynutit důležité informace.

Otočil se ke zdi a opřel se rukama o židli, cavaliero, který přebral vína.

Těžké dveře se rozlétly a vyřítil se z nich vyslaný zabiják, v patách za ním jeho společník. První muž

zamířil ke francouzskému oknu a schodišti na terasu, druhý se vydal po okraji tanečního parketu ke kamennému oblouku na protější straně sálu.

Scofield vyrazil v sérii křečovitých pohybů jako osamělý tanečník pohroužený do strhujícího rytmu rockové hudby; na zaplněném parketu nebyl zdaleka jediný opilec. V několika vteřinách se zezadu těsně přiblížil k druhému zabijákovi, sáhl mu přes rameno, přitiskl dlaň na pouzdro pod sakem, sevřel pažbu a natočil ústí hlavně muži k žebrům. Ital se pokusil o odpor, ale brzy poznal marnost své snahy. Brandon mu přejel pravou rukou po opasku a zaryl mu zespodu prsty pod hrudní koš takovou silou, že vrah zaječel bolestí.

Ve frenetickém zmatku a ohlušujícím hluku jeho výkřik zcela zanikl. Otáčející se koule pod stropem vysílaly oslnivé záblesky, které tanečníky oslepovaly, takže si nikdo ničeho nevšiml. Scofield odtáhl zajatce k řadě židlí a posadil ho na poslední před těžkými dveřmi.

Sevřel mu krk železným stiskem, pod sakem nahmátl spoušť a zašeptal mu do ucha: „Kdo je ten muž nahoře?

Řekni mi to, nebo ti tvou vlastní zbraní prostřelím plíce.

Výstřel v té vřavě nikdo neuslyší. Kdo je to?“

„Ne!“ zajatec se prohnul v zádech a pokusil se vstát ze židle. Brandon ho nakopl kolenem do rozkroku a palcem zatlačil na hrtan. Věděl, že mu působí nesnesitelnou bolest.

„Naposledy tě varuju! Kdo je to?“

Muži vytékal z úst pramínek slin a oči se mu proměnily v dva bílé kruhy protkané rudými žilkami.

Pak mu hrudník poklesl a zabořil se do židle, neschopen dalšího odporu. Vzdal se a zasípal požadované jméno.

„Paravicini.“

Brandon znovu přitlačil palcem na hrtan. Tentokrát si vybral nervové zakončení a zajatec během dvou vteřin omdlel. Scofield položil bezvládné tělo na sousední židli, další opilý bello Romano.

Otočil se a razil si cestu úzkým prostorem mezi židlemi a nerovnou řadou křečovitě poskakujících a jako v horečce se kroutících tanečníků. První zabiják vyšel z paláce a Brandon se mohl po jistou dobu uvnitř nerušeně pohybovat. Protlačil se k oblouku a prošel do stejně zaplněného, ale méně hlučného vedlejšího sálu.

Spatřil ji v rohu. Vedle ní stál černovlasý Paolo, před ní dva kavalíři a všichni tři se předháněli o její přízeň. Paolo však na první pohled projevoval méně usilovnou snahu, instinktivně poznal budoucí

vlastnictví svého pána. Brandona okamžitě napadlo, že musí zakrýt Antoniiny rázem velice nápadné bílé šaty.

… tu holku v bílém. Tu taky. Zabijte je oba…

Spěšně zamířil ke čtveřici a věděl, co přesně udělá.

Potřeboval zastírací manévr. Čím větší zmatek vyvolá, tím lépe. Položil Paolovi ruku na rameno a pohledem naznačil Antonii, ať zachová klid.

„Vy jste Paolo, že?“ zeptal se tmavovlasého mladíka italsky.

„Ano, pane.“

„Hrabě Guillamo s vámi chce okamžitě mluvit. Jde myslím o dost naléhavou záležitost.“

„Už běžím, pane. Kde ho najdu?“

„Projděte tamhletím obloukem a dejte se doprava podél řady židlí ke dveřím. Za nimi je schodiště…“ Ital odběhl. Brandon se omluvil zbylé dvojici, vzal Toni za ruku a odváděl ji k sálu, odkud hřměly divoké taneční rytmy.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Odcházíme,“ odpověděl. „Za rohem leží na židlích kabáty a další svršky. Popadni to nejtmavší a největší, co ti padne do oka. Rychle, nemáme moc času.“

Antonia si našla dlouhý černý plášť s kapuci, zatímco Brandon stál mezi ní a davovým šílenstvím jako štít, srolovala ho a zasunula do podpaždí; pomocí loktů si proklestili cestu k francouzskému oknu a vyšli na čerstvý vzduch.

„Obleč si to.“ Scofield jí přehodil plášť přes ramena. „Jdeme,“ zavelel a zamířil ke schodišti.

„Vezmeme to přes terasy, vrátíme se dovnitř a projdeme sálem k parkovišti…“

Z paláce se ozvaly výkřiky mužů a jekot žen a v několika vteřinách se z východů vyrojily skupinky návštěvníků v různých stadiích opilosti. Zmateně do sebe naráželi, zatímco z chaosu uvnitř pronikala jednotlivá slova.

Omicidio!

Teroristi!

Fuggine!

Našli mrtvolu Guillama Scozziho.

Brandon a Antonia seběhli na první terasu a spěchali podél zdi lemované okrasnými keři k úzkému průchodu do vedlejší zahrady. Scofield běžel první a vedl Antonii za ruku.

„Fermata! Stůjte!“

Výkřik zazněl shora, na kamenných schodech stál se zbraní v ruce první zabiják, který před několika okamžiky vyběhl francouzským oknem. Brandon se vrhl k dívce a přirazil ji ramenem ke zdi. Vzápětí uskočil stranou, svalil se na dlažbu, překulil se na záda a vytrhl z pouzdra browning. Z kamenného schodiště nad ním zaburácely výstřely. Brandon si vleže podepřel pravou ruku, zamířil a dvakrát stiskl spoušť. Střelec se zapotácel a zřítil se ze schodů.

Střelba rozpoutala ještě větší chaos a z elegantních teras se rozezněly výkřiky hrůzy; hýřilové hledali spásu v bezhlavém úprku. Brandon se vrátil k Antonii, která se krčila u zdi.

„Jsi v pořádku?“

„žiju.“

„Jdeme!“

Našli průrvu ve zdi; vybetonované koryto tudy přivádělo bublající bystřinu k rybníčku na nižší terase.

Protáhli se jí a podél umělého potoka doběhli k první stezce,

uličce

lemované

po

obou

stranách

mramorovými sochami, které chrlily vodu všemi směry. Mezi stromy pronikalo světlo reflektorů.

Mírumilovná scenerie v děsivém kontrastu k divokému zmatku na vyšších terasách.

„Rovnou za nosem,“ zavelel Scofield. „Na konci aleje je vodopád a další schodiště, po kterém se dostaneme zpátky nahoru.“

Rozběhli se tunelem listoví a vodní tříšť vodotrysků se jim na čelech mísila s potem.

„Dannazione!“ Antonia upadla a dlouhá větev jí strhla z ramenou dlouhý černý plášť. Brandon jí pomohl na nohy.

„Eccola!“

„La donna!“

Výkřiky se rozlehly za nimi a vzápětí následovaly výstřely. Uličkou fontán se k nim řítili dva ozbrojení muži. Prchající dvojice poskytovala na pozadí světel snadný terč. Scofield třikrát vypálil. Jeden z útočníků se chytil za stehno a svalil se k zemi, druhý zařval bolestí, z prostřelené paže mu vypadla pistole a vrhl se do úkrytu za nejbližší sochu.

Brandon s Antonií dosprintovali ke schodišti na konci stezky a vyběhli ke vstupu do paláce, kde se připojili k davu vyděšených hostů, kteří v panice prchali přes uzavřené nádvoří k parkovišti.

U přepychových limuzín stáli pohotoví šoféři, střežili je, vyhlíželi své zaměstnavatele a v rukou drželi, jako všichni italští šoféři v té době, namířené zbraně.

Jejich výcvik se soustředil výhradně na osobní ochranu; byli připraveni na všechno.

Jeden však nebyl připraven úplně na všechno.

Brandon k němu přistoupil. „Tohle je vůz hraběte Scozziho?“

„Ne, signore! Není! Ustupte!“

„Promiňte.“ Scofield skutečně o dva kroky ustoupil a ukonejšil tak řidičovy bezprostřední obavy, ale v následujícím zlomku vteřiny na něho skočil a praštil ho hlavní browningu do spánku. „Nastup!“ křikl na Antonii. „Zamkni dveře, lehni si na podlahu a zůstaň skrčená, dokud odsud nevypadneme.“

Trvalo jim téměř čtvrt hodiny, než se dostali na hlavní silnici z Tivoli. Ujeli po ní asi osm kilometrů a odbočili doprava na prázdnou vedlejší cestu. Brandon zajel ke krajnici, zabrzdil, opřel hlavu o sedadlo a na několik okamžiků zavřel oči. Bušící srdce se mu pomalu uklidňovalo; napřímil se, sáhl do kapsy pro cigarety a nabídl Antonii.

„Normálně nekouřím, ale teď si jednu dám. Co se stalo?“

Scofield oběma zapálil a vylíčil jí večerní události.

Skončil vraždou Guillama Scozziho, zlověstnými slovy, která zaslechl na schodišti, a zjištěním totožnosti

muže, který je vyřkl. Paravicini. Základní údaje byly jasné, závěry z nich plynoucí už méně. Museli se uchýlit ke spekulacím.

„Mysleli si, že jsem Talejnikov; někdo je před ním varoval. O mně však dosud nevědí, protože mé jméno nezmínili. A to nedává smysl. Scozzi mluvil o Američanovi. Měli o mně vědět.“

„Proč?“

„Protože ve Washingtonu i Moskvě věděli, že Talejnikov šel po mně. Nastražili nám past. Ta však selhala, takže si mohli domyslet, že jsme se spojili…“

Nebo snad ne? blesklo Scofieldovi hlavou. Jediný, komu je skutečně známo, že on a Rus spolupracují, je Robert Winthorp, a jestli vůbec žije, rozhodně nepromluvil. Zbytek zpravodajské komunity může vycházet jen ze stop po krvavé přestřelce v hotelu na Nebraska Avenue a pohromadě je nikdo neviděl. Ale nemůže nic tvrdit s jistotou, pokud… „Domnívají se, že jsem mrtvý,“ řekl nahlas a zahleděl se oblakem cigaretového dýmu přes čelní sklo. „To je jediné možné vysvětlení. Někdo jim řekl, že jsem po smrti. Proto byl Paravicini přesvědčen, že Scozzi nemohl mluvit s Američanem.“

„Ale proč by to kdo dělal?“

„To kdybych věděl! Čistě zpravodajský manévr by mohl mít docela prostý účel, třeba snahu o získání času, vyvedení protivníka z konceptu nebo přípravu vlastní pasti. Ale tady jde o něco jiného. Matarese má napojení na sovětské i americké tajné služby, o tom jsem ani na okamžik nepochyboval, ale v opačném směru to zjevně nefunguje, a to mi nejde do hlavy.“

„Nemohl si jejich informátor myslet, že jsi skutečně mrtvý?“

Brandon se na ni ohlédl; mozek mu pracoval na plné obrátky. „Jak by na to přišel? Co by ho k tomu vedlo? Všechna čest, tato možnost mě nenapadla.

Zorganizovat pohřeb bez mrtvoly dá dost práce.“

Pohřeb… Pohřby musí být absolutní…

Zavolejte do Turína… Řekněte jim, ať neprodleně pošlou zprávu orlům, kočce.

Turín. Paravicini.

„Máš nějaký nápad?“ zeptala se Antonia.

„Spíš otázku,“ odpověděl Brandon. „Paravicini.

Neřídí turínskou centrálu koncernu Scozzi-Paravicini?“

„Kdysi ji vedl. I pobočky v Římě a Miláně, New Yorku a Paříži, po celém světě. Pak se oženil s dcerou hraběte Scozziho a s postupem času přebíral jeho švagr, dědic titulu, stále větší pravomoci. Dnes řídí celý

podnik on… Vlastně řídil. Tak to alespoň psali v novinách.“

„Protože to Paravicini tak chtěl. Pravda byla jiná.

Scozzi sloužil jako nastrčená figurka.“

„Znamená to, že nebyl součástí Matareseovy organizace?“

„Ale byl. V mnoha ohledech dokonce nejdůležitější součástí. Podle mého názoru právě v jeho osobě rada přežila dlouhou dobu nečinnosti. On a jeho matka

seznámili

se

základními

myšlenkami

Paraviciniho v okamžiku, kdy posílili jeho rod svou modrou krví. A tím se dostáváme ke kardinální otázce.

Proč by je člověk jako Paravicini vůbec poslouchal?

Lidé jako on potřebují především politickou stabilitu.

Pumpují miliony do vlád, které ji zaručují, a do kandidátů, kteří ji slibují, protože bez stability by přišli o miliardy. Nejlépe se jim daří v silných autoritativních režimech, které se snadno vypořádají s teroristickými skupinami typu Rudých brigád nebo s disidentským hnutím, bez ohledu na zákonnost použitých prostředků.“

„Taková vláda dnes v Itálii není,“ namítla Antonia.

„A v mnoha dalších zemích také ne. A právě to mi stále nedává smysl. Paraviciniové tohoto světa nejlépe

prosperují v prostředí vlády zákona a pořádku. Jejím podkopáním či dokonce svržením by nic nezískali.

Matarese přitom sleduje pravý opak. Cílem organizace je ochromení vlád. Podporuje teroristy finančně i materiálně a napomáhá co nejrychlejšímu šíření nákazy.“ Scofield potáhl z cigarety. „Čím se některé aspekty tohoto případu projasňují, tím více se jiné noří do temnoty.“

„Ty si protiřečíš, Brane.“ Antonia ho pohladila po předloktí; toto gesto mezi nimi v posledních čtyřiadvaceti hodinách podivuhodně zdomácnělo.

„Tvrdíš, že Paravicini je Matarese. Nebo alespoň součást.“

„Taky že je. Ale chybí mi důvod.“

„Kde po něm chceš pátrat?“

„Tady už to nemá cenu. Zavolám doktorovi, aby vyzvedl naše věci z hotelu. Odjíždíme z Říma.“

„My?“

Scofield ji vzal za ruku. „Dnešek všechno změnil.

La bella signorina teď nemůže zůstat v Římě.“

„Takže pojedu s tebou?“

„Až do Paříže,“ odpověděl Brandon váhavě, ne že by snad pochyboval o správnosti tohoto rozhodnutí, jen uvažoval, jak zřídí komunikační kanály z hlavního

města Francie. Ale věděl, na koho se obrátit. „Zůstaneš tam. Najdu ti bezpečnou základnu a zařídím vše potřebné.“

„A kam pojedeš ty?“

„Do Londýna. Už víme o Paravicinim, nástupci Scozziho. Dalšího najdeme v Anglii.“

„Proč právě tam?“

„Paravicini řekl, že Turín má poslat zprávu orlům a kočce. S tím, co víme od tvé babičky, není těžké ten kód rozluštit. Jeden orel je moje země, druhý Talejnikovova.“

„To nesedí,“ nesouhlasila Antonia. „Rusko je přece medvěd.“

„V tomto kontextu ne. Ruský medvěd je bolševik.

Orlici mělo ve znaku carské Rusko. Třetí na seznamu hostů ve Ville Matarese v dubnu roku devatenáct set jedenáct je princ Andrej Vorošin z Petrohradu, dnešního Leningradu. Talejnikov už je na cestě.“

„A kočka?“

„Britský lev. Druhý host byl sir John Waverly.

Jeho potomek, David Waverly, je dnešní ministr zahraničí ve vládě Jejího Veličenstva.“

„Velmi vysoké postavení.“

„Až příliš vysoké. Je na něj odevšad vidět. I v jeho případě postrádám důvod pro zapojení do aktivit Matareseovy organizace. Stejně jako u muže z Washingtonu, senátora, který se příští rok s největší pravděpodobností stane prezidentem. A protože mi chybí logické vysvětlení, tím více mě to děsí.“ Scofield pustil dívčinu ruku a sáhl na klíček od zapalování. „Ale postupujeme. Nevím, co se ukrývá pod oběma orly a kočkou a bude těžké to vykopat, ale leží to tam.

Paravicini se vyjádřil jasně, když řekl, že pohřby musí být absolutní. Myslel tím, že je nutno prověřit všechny spojovací články a zamaskovat je ještě dokonaleji.“

„Ocitneš se ve velkém nebezpečí,“ strachovala se Antonia.

„Zdaleka ne takovém jako Talejnikov. Pro Matareseovu organizaci jsem přece mrtvý. On ne. Proto pošleme svůj první telegram. Do Helsinek. Musíme ho varovat.“

„Před čím?“

„Každý, kdo začne v Leningradu a jeho okolí pátrat po staré petrohradské rodině Vorošinů, může skončit s prostřelenou hlavou.“ Brandon nastartoval.

„Bude to divoké. Jdeme po dědicích, nebo si to alespoň myslíme –, protože známe jména. Ale je zde

ještě někdo jiný a podle mě bez něj ostatní mnoho neznamenají.“

„Kdo je to?“

„Pasáček. Toho musíme najít především. A já nemám nejmenší tušení, jak to udělat.“

22

Talejnikov došel doprostřed helsinské ulice Kaivopuisto a zadíval se na osvětlenou budovu amerického velvyslanectví, která mu opět připomněla Beowulfa. Dnes na něj často myslel.

Téměř celý den se snažil absorbovat údaje ze Scofieldova telegramu. Navenek nevinné sdělení obchodního zástupce, který hlásí mateřské firmě výsledky exportu finského skla do Itálie, obsahovalo překvapující novinky. Beowulf Agate dosáhl v krátké době mimořádného pokroku.

Našel první spojovací článek. Byl jím skutečně Scozzi, první jméno ze seznamu hostů Guillaumea de Matarese –, ovšem vzápětí po kontaktu ho zavraždili ti, kdo ho řídili. Američanův předpoklad, že členové rady nemusí nutně sledovat rodovou linii a jsou vybíráni volbou, se ukázal jako správný. Dědictví převzali jiní, nesourodá směsice potomků a uchvatitelů, což

potvrzovalo slova umírajícího Alexeje Krupského.

Matareseova organizace se na delší dobu stáhla do ústraní a nikdo s ní nemohl navázat kontakt, ale pak

se vrátila. Jenže se změnila… zabíjí bez klienta, nesmyslná, bezúčelná řezničina… vlády paralyzovány.

Matareseova rada je dnes skutečně jiná a nekonečně

nebezpečnější

než

kult

fanatiků

specializujících se na politické atentáty na objednávku.

A Beowulf doplnil zprávu o výstrahu. Matarese teď s největší pravděpodobností ví, že byl nalezen seznam hostů; pátrání po Vorošinově rodině v Leningradě bude mnohem komplikovanější, než mohlo být před několika dny.

V Leningradě čekají na někoho, kdo se začne vyptávat na prince Vorošina a jeho potomky. Ale jsou tam i jiní a právě na ty se obrátím, pomyslel si Talejnikov a zadupal nohama, aby zahnal chlad.

Vyhlížel automobil, který ho odveze podél pobřeží na východ za Haminu k hranicím Sovětského svazu.

Scofield cestuje s dívkou do Paříže, kde ji opustí a bude pokračovat do Anglie. Korsičanka prošla všemi zkouškami, které pro ni Beowulf Agate vymyslel; bude žít a působit jako jejich spojka. Ale Scofield, jak se Vasilij postupně přesvědčoval, vždy postupoval po více liniích a i teď zainteresoval třetí stranu, manažera hotelu Tavastian v Helsinkách.

Jakmile dorazí do Leningradu, Talejnikov mu pošle telegram se všemi detaily, které dokáže vtělit do šifry, a hoteliér tyto údaje telefonicky předá do Paříže.

Pak bude na dívce, aby se spojila se Scofieldem v Anglii. Vasilij samozřejmě věděl, že KGB vyniká v kontrole telegrafického provozu; aby se vyhnul odhalení, bude muset použít zařízení svých bývalých zaměstnavatelů.

U obrubníku zastavil automobil a blikl dálkovými světly. Řidič měl na sobě červenou šálu s jedním cípem přehozeným přes klopu kožené bundy. Talejnikov přešel chodník a posadil se dopředu na sedadlo spolujezdce. Vyrazil na zpáteční cestu do Ruska.

Městečko Vainikkala leží na severozápadním břehu stejnojmenného jezera; protější pobřeží již patřilo Sovětskému svazu a střežily ho hlídky se psy, jež trápila spíše nuda než hrozba narušení státní hranice. Mráz za dlouhých zimních měsíců ilegální přechod prakticky vylučoval a hustý turistický provoz v létě nabízel ve větších městech, Tallinu, Rize a samotném Leningradě snadnější možnosti. V důsledku toho byli do posádek dislokovaných podél finských hranic zařazováni méně kvalitní vojáci, vesměs neschopní opilci, jimž veleli

důstojníci převelení na severozápad z trestu. Hraniční přechod Vainikkala se proto nabízel jako logická trasa; dokonce i psi tady byli podřadní.

To se ovšem zdaleka nedalo říct o Finech; ti i po tolika letech nenáviděli sovětské nájezdníky, kteří v devětatřicátém roce napadli jejich zemi. Ochránci lesů a jezer tehdy zahnali na ústup celé divize Rudé armády a byli připraveni je odrazit i dnes. Když ho průvodce bez problémů provedl řetězem hlídek za zamrzlým jezerem, Talejnikov si uvědomil, jak důležitá trasa Vainikkalou vede.

„Kdyby Washington někdy potřeboval kohokoliv propašovat do zad těch bolševických parchantů,“ řekl mu Fin, který ho provázel na poslední etapě cesty, „vzpomeňte si na nás. Protože my nezapomínáme.“

Vasilij Vasilijevič Talejnikov, někdejší hlavní stratég KGB, se musel v duchu usmát nad ironií situace, do níž ho osud zavál. „Měl byste být s podobnými nabídkami opatrnější,“ opáčil. „Jak víte, že nejsem sovětský agent?“

Fin se zasmál. „Prověřili jsme si vás. Sledovali jsme vaši stopu zpětně až do Tavastianu. Poslal vás snad

nejspolehlivější

člověk,

jakého

známe.

Spolupracoval s námi při desítkách operací v baltickém

sektoru. Až se s Mlčenlivým zase setkáte, pozdravujte ho od nás.“ Průvodce podal Vasilijovi ruku na rozloučenou. „Zařídili jsme vám přepravu přes Vyborg do Zelenogorska.“

„Cože?“ Talejnikov o nic takového nežádal, naopak zdůraznil, že na území Sovětského svazu chce postupovat zcela nezávisle. „To jsem od vás nechtěl. A také jsem za to nezaplatil.“

Fin se shovívavě usmál. „Pokládali jsme za vhodné vám pomoct. Ušetříte spoustu času. Půjdete po této cestě asi dva kilometry a narazíte na zaparkovaný automobil. Řekněte řidiči, že se vám pokazilo auto, a zeptejte se, kolik je hodin. Mluvte na něj rusky, prý tu řeč docela slušně ovládáte. Když vám odpoví a začne si přetáčet hodinky, je to váš člověk.“

„Pořád si myslím, že to bylo zbytečné,“ namítl Talejnikov. „Počítal jsem, že si to zařídím sám, pro dobro všech zúčastněných.“

„Nevím, co byste si zařídil, ale tohle je každopádně lepší. Za chvíli se rozední a cesty jsou kontrolované.

Nemáte se čeho bát. Muž, který vás odveze, je už

dlouho na výplatní litině Washingtonu.“ Fin se znovu usmál. „Slouží jako zástupce náčelníka KGB ve Vyborgu.“

Talejnikov mu úsměv oplatil. Veškeré podráždění zmizelo. Jeho průvodce mu jedinou větou vyřešil řadu problémů. Když „detektor“ zkompromituje zrádce, je to totéž, jako když zloděj okrade zloděje.

„Jste pozoruhodně schopní,“ pochválil Fina.

„Určitě nespolupracujeme naposled.“

„V to doufám. Díky zeměpisné poloze máme pořád co dělat. Učet z minulosti ještě zdaleka není uzavřen.“

Talejnikov se musel zeptat: „I po takové době?“

„Nikdy nezapomeneme. Nemůžeme. Máte štěstí, že nemusíte žít s divokým a nepředvídatelným medvědem za zády. Zkuste si to někdy. Je to dost depresivní. Jistě jste slyšel, že Finové hodně pijí.“

Vasilij spatřil v dálce automobil, temný stín mezi jinými stíny na silnici lemované sněhovými závějemi.

Rozednívalo se, za hodinku již sluneční paprsky proniknou arktickou mlhou a rozpustí ji. Jako dítě se tímto sluníčkem rád nechával zahřívat.

Byl doma. Po mnoha letech. Ale necítil obvyklou radost z návratu, netěšila ho možnost znovu spatřit známá místa, tím méně známé tváře… které již notně zestárly, stejně jako zestárl on.

žádné radostné pohnutí, jen vědomí odpovědnosti a povinnosti. Tolik věcí se změnilo; byla mu zima, ale zimní slunce ho dnes nezahřeje. Blížil se k autu, v ruce navlečené v rukavici držel pistoli a držel se co nejvíc vpravo, aby ho řidič spatřil ve zpětném zrcátku co nejpozději. Přikrčený se prodíral sněhem odhrnutým ke krajnici až k přednímu bočnímu okénku. Pak se napřímil a nahlédl do kabiny.

Obličej, na který si nejasně vzpomínal, ozářil ohníček cigarety. Talejnikov se už s tím člověkem setkal během krátké porady v Rize, příliš nevýznamné, aby mu utkvěla v paměti, ale zapamatoval si jméno, které mu teď připomnělo fakta.

Maletkin. Pjotr Maletkin z Grodna u polských hranic. Padesátník považovaný za schopného profesionála, ovšem bez invence, který plní úkoly kvalitně, ale rutinně. S věkem ho pravidelně povyšovali, ale nedostatek iniciativy ho odsoudil ke službě na odlehlé stanici.

Američané jeho zverbováním projevili značnou prozíravost a zdravý úsudek. Bezvýznamný vyšší důstojník, který ovšem má díky své hodnosti přístup k šifrám a plánům operací. Zástupce náčelníka ve Vyborgu věděl, že dosáhl vrcholu ne zrovna oslnivé

kariéry, a nepříteli stačilo zabrnkat na strunu nespokojenosti a slíbit lákavou finanční odměnu agentovi, kterého se může snadno zbavit, kulka při poslední cestě přes zamrzlé jezero do Vainikkaly.

Nikomu by nechyběl; drobné vítězství Američanů, drobná prohra KGB. Ale dnešek vše změnil. Pjotr Maletkin se měl stát velmi důležitou osobou a sám to za chvíli zjistí. Talejnikov přistoupil k okénku. Jestliže on sám si na obličej uvnitř vzpomínal jen nejasně, Maletkin pozná defektorovu tvář okamžitě. Vždyť Vasilije Vasiljeviče Talejnikova stíhá každá rezidentura KGB na celém světě.

Krytý sněhovou závějí se Vasilij odplížil asi dvacet metrů za automobil a vyšel na silnici. Maletkin buď podřimoval, nebo o něčem hluboce přemýšlel, protože nedal nijak najevo, že někoho uviděl, nepohnul hlavou, neudusil cigaretu v popelníku. Teprve když se Talejnikov přiblížil na tři metry, trhl zrádce rameny a otočil se k oknu. Vasilij se v chůzi ohlédl, jako kdyby kontroloval silnici za sebou. Nechtěl, aby Maletkin spatřil jeho obličej, dokud nestáhne okénko; narušilo by to jeho plán. Stál těsně u dveří a hlavu mu zakrývala střecha.

Zaslechl otáčení kličky a ucítil závan tepla z kabiny. Jak očekával, vyšlehl zevnitř kužel světla baterky. Sklonil se, ukázal obličej a prostrčil okénkem ruku s pistolí.

„Dobré jitro, soudruhu Maletkine.“

„Proboha! Vy?“

Talejnikov sáhl levou rukou do kabiny, uchopil baterku a pomalu, nenásilně ji odsunul stranou.

„Nelekejte se. Nyní máme něco společného, co říkáte?

Můžete mi dát klíčky?“

„Co… cože?“ Hrůzou ochromený Maletkin dokázal sotva promluvit.

„Můžete mi dát klíčky?“ zopakoval Vasilij.

„Vrátím vám je, jen co se posadím. Jste nervózní, soudruhu, a nervózní lidé dělají divné věci. Byl bych nerad, kdybyste odjel beze mě. Ty klíčky prosím.“

Hrozivá hlaveň pistole mířila Maletkinovi na hlavu z deseti centimetrů a zrádce těkal očima ze zbraně na Talejnikova. Poslepu nahmatal klíčky, vytáhl je ze zapalování a podal je Vasilijovi. „Tu máte,“ zasípal.

„Děkuji, soudruhu. Jsme přece soudruzi, ne?

Spojují nás naše osudy i momentální postavení. Nemá smysl, abychom se snažili jeden druhého přechytračit.

Oba bychom ztratili.“

Talejnikov zepředu obešel automobil a posadil se vedle zachmuřeného zrádce.

„No tak, soudruhu plukovníku, povýšili vás na plukovníka, ne? Proč ta nevraživost? Jsem hrozně zvědavý na poslední novinky.“

„Moje hodnost je pouze dočasná.“

„Jaká škoda! My jsme vás nikdy nedokázali ocenit, že? Vidím, že jsme se ve vás těžce spletli. žasnu, co jste dokázal přímo před naším nosem. Musíte mi říct, jak se vám to podařilo. Ale to počká do Leningradu.“

„Do Leningradu?“

„Hodina cesty ze Zelenogorska snad není tak moc a zástupce náčelníka ve Vyborgu si jistě vymyslí věrohodné vysvětlení zajížďky. Pomůžu vám. Na zdůvodňování jsem mistr.“

Maletkin nasucho polkl a bázlivě se na Talejnikova zadíval. „Musím se vrátit do Vyborgu zítra ráno.

Povedu poradu s pohraničníky.“

„Pověřte tím podřízeného, plukovníku. Každý je rád, když na něj velitel přenese část svých pravomocí.

Dokazuje tím, že oceňuje jejich práci.“

„Mě pověřil vedením porady náčelník,“ zašeptal Maletkin.

„Tak vidíte. Už chápete, jak to myslím?

Mimochodem, kam jste si ulil peníze? Na konto ve Švédsku? V Norsku? V New Yorku? Určitě ne ve Finsku, to by byla pěkná pitomost.“

„V Atlantě. Banka patří Arabům.“

„Dobrý nápad.“ Talejnikov mu podal klíčky od auta. „Můžeme vyrazit, soudruhu?“

„Tohle je šílenství,“ vyjekl Maletkin. „Oba jsme mrtví.“

„Ještě ne. V Leningradě nás čeká práce.“

Když projeli kolem uzavřených letních zahrad a přes Kirovův most na Něvský prospekt, zvony odbíjely poledne. Talejnikov mlčky pozoroval památníky slavné minulosti města. Car Petr Veliký obětoval krev milionů, aby změnil zamrzlé bažiny kolem ústí Něvy na výkladní skříň Evropy.

Dojeli na konec bulváru a pod majestátními věžemi budovy admirality odbočili na nábřeží k Zimnímu paláci. Pohled na místo, kde se zrodila revoluce a nové, sovětské Rusko, na Vasilije znovu silně zapůsobil. Přiměl ho k úvahám o předchozím, carském Rusku, které zemřelo spolu s výstřelem z

Aurory, vypáleným na sídlo Kerenského prozatímní vlády.

Ale na podobné rozjímání teď neměl čas, i když to bylo minulé Rusko a minulý Leningrad, které ho sem dnes přivedly, tehdy zde žil princ Andrej Vorošin.

„Přejeďte Aničkovův most a odbočte doleva do staré obytné čtvrti,“ přikázal Maletkinovi. „Řeknu vám, kde zastavíte.“

„Proč tam?“ zeptal se zrádce, jehož obavy rostly s každou projetou ulicí a každým mostem, které je přiblížily centru města.

„Překvapujete mě, soudruhu. Tohle byste měl vědět. Řetězec levných ubytoven a hotelů, kde se soustřeďují disidenti s revizionistickými názory.“

„V Leningradě?“

„Takže vy o tom opravdu nevíte,“ konstatoval Talejnikov. „Nikdo vám nic neřekl. Přehlíželi vás, soudruhu. Když jsem sloužil v Rize, vyšší důstojníci sem často zajížděli k tajným poradám. Přáli jsme si je utajit, protože se týkaly našich vlastních lidí, kteří působili v tomto sektoru a ulpělo na nich podezření.

Právě tady jsem poprvé zaslechl vaše jméno.“

„Jednali jste o mně?“

„žádný strach. Odvedl jsem od vás pozornost a zachránil vám krk. I tomu druhému z Vyborgu.“

„Druhému?“ Maletkin zděšeně zvedl ruce a pustil volant; vůz dostal smyk a jen na poslední chvíli se vyhnul srážce s protijedoucím náklaďákem.

„Ovládejte se!“ křikl Talejnikov. „Autonehoda by nás oba poslala do černé cely v Lubjance.“

„Druhý z Vyborgu?“ vyjekl šokovaný zrádce. „Z

KGB Vyborg? Uvědomujete si, co říkáte?“

„Naprosto přesně,“ odpověděl Talejnikov. „Dva přeběhlíci ze stejného zdroje, kteří o sobě nevědí.

Nejlepší způsob, jak si ověřit informace. Ten, který by znal o druhém pravdu, by získal úžasnou výhodu.“

„Kdo je to?“

„Později, příteli, později. Když se mnou budete bezpodmínečně spolupracovat a uděláte, co vám řeknu, prozradím vám při rozloučení jeho jméno.“

„Souhlasím,“ řekl Maletkin už klidněji.

Talejnikov se pohodlně opřel a sledoval hustý provoz na Sadové, z níž odbočili do ulic starého sídliště.

Špinavá fasáda zakrývala rostoucí napětí uvnitř domů.

V jednom bytě žily dvě až tři rodiny, čtyři nebo pět lidí spalo v jedné místnosti. Časovaná nálož, která jednoho dne vybuchne.

Vasilij se koutkem oka zadíval na odpadlíka. Jemu podobné nenáviděl. Maletkin se domnívá, že za chvíli získá informaci, o níž se mu před několika minutami ani nesnilo: jméno vysokého zpravodajského důstojníka z jeho vlastní stanice, zrádce jako on, kterého bude moci nemilosrdně vydírat. Aby ho získal, udělá prakticky cokoliv. Dostane to jméno, ale samozřejmě bude falešné. A pak ho nezastreli Američané, ale vlastní lidé na nádvoří posádky ve Vyborgu. To mu patří, pomyslel si Vasilij, když poznal dům, který hledal.

„Zastavte tady za rohem, soudruhu,“ požádal, „a počkejte na mě. Jestli bude osoba, s níž chci mluvit, doma, vrátím se asi za hodinu, jinak přijdu hned.“

Maletkin zastavil u chodníku za chumlem jízdních kol přivázaných řetězy ke kovovému zábradlí. „Pamatujte,“

pokračoval Talejnikov, „že máte dvě možnosti. Můžete se sebrat a odjet na místní velitelství KGB, nachází se mimochodem na Lipovském prospektu, a udat mě. To povede k řadě nepříjemných odhalení, na jejichž konci se ocitnete před popravčí četou. Nebo na mě můžete počkat, udělat, co po vás chci, a získat totožnost člověka, který vám v budoucnu může být ke značnému prospěchu. Na háčku se vám bude třepat velmi důležitý muž.“

„V tom případě nemám na vybranou, že?“ opáčil Maletkin. „Budu tady.“ Zrádce se zazubil; měl žluté zuby a potil se na bradě.

Talejnikov stoupal po kamenných schodech k třípatrovému činžáku o šedesáti bytových jednotkách.

Mnohé byly přeplněné nájemníky, ale její ne. Larisa Kronešová dostala před pěti lety od KGB vlastní byt.

S výjimkou krátké víkendové porady před čtrnácti měsíci v Moskvě ji Vasilij neviděl od dob svého působení v Rize. Tehdy spolu trávili noc, tu první, ale pak se z opatrnosti rozhodli vzájemný vztah přerušit.

Mnozí kolegové si všimli, že „brilantní Talejnikov“ se začíná chovat divně a projevují se u něj známky napětí, a šeptanda se rychle šířila. Usoudil, že udělá nejlíp, když omezí styk s kolegy na konferenční sál. Larisa sice prošla bezpečnostní prověrkou, ale pořád ji namátkově sledovali, a kdyby ji s ním viděli, rozhodně by jí to neprospělo. Takto jí vysvětlil důvod svého odmítnutí.

Před pěti lety se Larisa Kronešová namočila do průšvihu, který byl podle mínění některých nadřízených tak vážný, že trvali na jejím suspendování a převelení z Leningradu. Jiní však nesouhlasili a tvrdili, že její profesní chyby pramenily z depresí, jež se u ní dostavily jako reakce na tragédii v rodině. Kromě několika omylů

v úsudku odváděla jako počítačový odborník perfektní práci. Kým by ji v případě krize nahradili? Larisa absolvovala matematiku na Lomonosovově univerzitě v Moskvě, kde rovněž získala titul kandidátky věd, a patřila mezi nejlepší programátory KGB.

Své místo si udržela, ale dostala příslušné varování týkající se jejích závazků ke straně a státu dělníků a rolníků, kterým vděčí za své vzdělání. Drobným trestem pak bylo převedení na noční směnu v počítačové divizi velitelství KGB Leningrad na Lipovském prospektu, kde pracovala už pět let a nejméně další dva tam vydrží.

Na Larisinými „zločiny“ by snad nadřízení tehdy mávli rukou, šlo koneckonců jen o několik chybných algoritmů, které nefungovaly, jak se od nich očekávalo –, nebýt znepokojivé události, k níž došlo ve vzdálené Vídni. V hlavním městě Rakouska sloužil jako atašé její bratr, vysoký důstojník letectva, který spáchal sebevraždu, jejíž motiv nebyl nikdy objasněn. V

důsledku toho muselo velení protivzdušné obrany státu přepracovat strategické plány pro oblast západních hranic některých států Varšavské smlouvy. A Larisu Kronešovou předvolali k výslechu.

Talejnikov se ho zúčastnil a klidná, mimořádně inteligentní žena, která seděla před vyšetřovateli KGB

oslepená světlem silných lamp, ho neobyčejně zaujala.

Její promyšlené odpovědi, přesvědčivé a v nejmenším nepoznamenané nervozitou, ho doslova fascinovaly.

Bez vytáček přiznala, že bratra bezmezné milovala a že se po jeho tragické smrti psychicky zhroutila. Ne, nevěděla o žádných nesrovnalostech v jeho životě; ano, byl oddaným členem komunistické strany; ne, jeho dopisy si neschovávala, ani ji to nenapadlo.

Talejnikov mlčel, i když mu profesionální instinkt a zkušenosti ze stovek výslechů napovídaly, že ta žena od prvopočátku lže. Ale důvodem jejích lží nebyla zrada, dokonce ani snaha o přežití. Když KGB odvolala každodenní dohled, často létal z Rigy do Leningradu a sledoval ji sám.

Zjistil, co v podstatě očekával, dokonale nenápadné

konšpirační schůzky v

zahradách

Petrodvorce s americkým agentem z helsinské rezidentury. Tato setkání nevyhledávala, byla k nim donucena.

Jistého večera ji sledoval až do jejího bytu a tam ji konfrontoval s důkazy. Instinkt mu napověděl, aby se

zdržel oficiálního zásahu, protože ji stále nepodezříval ze zrady.

„To, co jsem udělala, je zcela bezvýznamné!“

Vzlykala a po tváři jí kanuly slzy. „Nic ve srovnání s tím, co ode mě chtějí! Ale když pro ně dělám aspoň něco, nesplní svou hrozbu!“

Američané jí ukázali desítky kompromitujících fotografií, na nichž řada vysokých sovětských činitelů působících ve Vídni, včetně jejího bratra, provozovala nejzvrhlejší sexuální praktiky s ženami i muži při nezřízených pitkách a obžerství. Pohrozili jí, že snímky, důkaz zkorumpovanosti sovětských vojáků, zpravodajců i diplomatů, zveřejní. Bratr a jeho nadřízení by se stali terčem všeobecného opovržení a Sovětský svaz by na mezinárodní scéně utrpěl skandální fiasko.

„Čeho jste doufala, že tímto dosáhnete?“ zeptal se jí tehdy.

„Chtěla jsem je unavit!“ odpověděla. „Drželi by mě na šňůře, ale nikdy by pořádně nevěděli, jaké mám potenciální možnosti a co bych pro ně teoreticky mohla udělat. Čas od času by se dozvěděli o chybách v počítačových programech. Malých, ale stačilo by jim to. Svou hrozbu by nesplnili.“

„Existuje lepší způsob. Nechte to raději na mně,“

navrhl Vasilij. „Ve Washingtonu působí uznávaný generál, který si získal vynikající renomé v jihovýchodní Asii. Jmenuje se Blackburn. Šílený Anthony Blackburn.“

Talejnikov se vrátil do Rigy a informoval svou londýnskou síť. Během několika hodin se Washington dozvěděl, že po zveřejnění kompromitujících materiálů z Vídně by okamžitě následovalo stejně zničující odhalení, choulostivé záběry jednoho z nejvyšších amerických vojenských činitelů.

Larisu Kronešovou už nikdy nikdo z Helsinek neobtěžoval. A z ní a Talejnikova se stali milenci.

Vztah mezi profesionály, založený spíše na potřebě uvolnění než na hlubokém citu, přetrval až do jeho přeložení do Sevastopolu.

Vasilij kráčel po temném schodišti do druhého patra a uvažoval, jak ho asi přivítá. Podíval se na hodinky. Za deset jedna. Jestli jí nezměnili pracovní dobu, končila směnu v osm. V devět se vrátila domů, přečetla si noviny a v půl desáté šla spát. Napadlo ho, jestli si Larisa nenašla partnera. V tom případě by se musel nějak vymluvit a okamžitě odejít, aby ji neohrozil. Doufal, že pořád žije sama, protože ji

potřeboval. Muže, s nímž si chtěl v Leningradě promluvit, nemohl kontaktovat přímo. Larisa by mu značně ulehčila práci, pokud bude chtít.

Zaklepal na dveře. Za několik vteřin za nimi uslyšel kroky, klapot vysokých podpatků na tvrdém dřevě parket. To je divné. Jak to, že neležela v posteli?

Dveře se otevřely asi do poloviny a za nimi stála Larisa v bavlněných šatech jásavých barev. Co to má na sobě?

Letní šaty? Světle hnědé vlasy jí padaly na ramena, v ostře řezaném obličeji měla kožený výraz a zelené oči se na něj dívaly spíše znepokojeně než udiveně, jako kdyby ji jeho neočekávaný příchod po více než roce vůbec nepřekvapil.

„To jsem ráda, že ses zastavil, kamaráde,“ řekla monotónním hlasem bez známek emocí.

Něco mi naznačuje. Někdo je v bytě s ní a čeká na mě.

„Taky tě rád vidím, děvče.“ Talejnikov přikývl a zadíval se do mezery mezi dveřmi a rámem. Spatřil šedou látku saka a hnědé kalhoty. Larisa krátce přimhouřila oči, je jenom jeden. Talejnikov vytasil pistoli, zvedl ruku se třemi vztyčenými prsty a bodl palcem doleva. Na třetí pokývnutí hlavou měla uskočit

vpravo. Naznačila, že rozumí. „Dlouho jsme se neviděli. Měl jsem cestu kolem a řekl jsem si…“

Potřetí přikývl a Larisa se vrhla doprava. Vasilij napálil levým ramenem do dveří a přirazil muže za nimi ke zdi. Skočil do chodby, otočil se, vytrhl vetřelci z ruky zbraň, odtáhl ho od stěny, nabral kolenem do rozkroku a hranou dlaně do krku, odvlekl ho do pokoje a hodil přes celou místnost do křesla. Muž se svalil v bezvědomí na koberec.

„Porozuměl jsi!“ vykřikla Larisa přikrčená u zdi.

„Tolik jsem se bála, že nepochopíš, co ti chci naznačit!“

Talejnikov zavřel dveře bytu. „Ještě není jedna.“

Vzal ji za ruku. „Myslel jsem, že budeš spát.“

„Doufala jsem, že tě to napadne.“

„Kromě toho venku mrzne. Kdo by chodil v letních šatech?“

„Věděla jsem, že si toho všimneš. Většině mužů by to uniklo, ale tobě ne.“

Položil jí ruce na ramena. „Uvedl jsem tě do pořádného průšvihu. Promiň. Hned vypadnu. Roztrhej si šaty. Řekni, že ses mě snažila zastavit. Vyrazím dveře vedlejšího bytu a…“

„Počkej, Vasiliji! Ten chlap není od nás. Nepatří ke KGB!“

Talejnikov se otočil k obývacímu pokoji. „Víš to určitě?“ Muž na podlaze se pomalu probíral. Snažil se zorientovat a vzepřel se na rukou.

„Naprosto. Především je Angličan. Mluví rusky docela slušně, ale prozradil ho prízvuk. Když se zmínil o tobě, předstírala jsem šok a vztek. Jak si mohou naši lidé o mě myslet, že pomáhám uprchlíkovi? Pohrozila jsem, že zavolám svému nadřízenému. Nepustil mě k telefonu. ‚Od vás máme všechno, co potřebujeme‘, řekl mi doslova.“

„Zavolala bys, kdyby tě nechal?“ zeptal se Vasilij.

„Nevím,“ odpověděla Larisa a upřela na něho zelené oči. „Podle toho, co by mi ten chlap řekl. Pořád nemůžu uvěřit, že bys byl zrádce.“

„Nejsem,“ ujistil ji Talejnikov. „Ale na druhé straně si musíš krýt záda.“

„Doufala jsem, že k tomu nedojde.“

„Díky.“ Vasilij se ohlédl k vetřelci.

Proboha, to ne!

Talejnikov skočil na muže ležícího vedle křesla.

Zavrtal mu koleno do žaludku, strčil prsty do úst a snažil se vyvolat zvracení.

Pozdě…

Štiplavá vůně hořkých mandlí. Kyanid draselný.

Silná dávka. Bezvědomí v několika vteřinách, do minuty smrt.

Angličanovy chladné modré oči byly vytřeštěné, ale zářily uspokojením. Matarese unikl.

23

„Musíme si to projít ještě jednou.“ Talejnikov vzhlédl od nahého těla. Svlékli mrtvolu a Larisa teď seděla v křesle a metodicky prohlížela jednu součást oděvu po druhé. „Všechno, co řekl.“

„Nic jsem nevynechala. Moc toho nenamluvil.“

„Jsi matematička. Musíš doplnit chybějící čísla.

Součty už máme.“

„Součty?“

„Součty,“ zopakoval Vasilij a otočil mrtvého na břicho. „Šel po mně, ale kdyby past selhala, byl připraven zemřít vlastní rukou. Z toho jednoznačně plynou dva závěry. Za prvé, nemohl riskovat, že ho zajmu živého, abych z něj nedostal, co ví. A za druhé, neočekával od nikoho pomoc. Kdybych si myslel něco jiného, my dva bychom zde už nebyli.“

„Ale jak ho mohlo napadnout, že přijdeš právě sem?“

„Možná přijdu,“ opravil ji Talejnikov. „V mém služebním spisu v moskevské centrále je určitě záznam o tom, že jsme se jistou dobu scházeli. Lidé, kteří mě chtějí dostat, mají k těmto materiálům přístup. To vím určitě. Vytipovali si v Leningradě osoby, které bych mohl kontaktovat, a hlídají je. Rozhodně se však neobtěžovali s místními veliteli a lidmi z Ligovského.

Ti kdyby se o mně doslechli, vyvolali by poplach, který by bylo slyšet až na Sibiři, a mí nepřátelé by mohli snadno zasáhnout. Kdepak, šlo jim jen o ty, o nichž s větší či menší jistotou předpokládali, že mě neudají. Ty patříš mezi ně.“

„Máš v Leningradě více důvěrných známých?“

„Tři nebo čtyři. Určitě sledují mého starého kamaráda z univerzity. Je to žid a propil jsem s ním hodně nocí. Pak je tady profesor ze ždanovovy akademie. Přednáší marxismus, ale obdivuje učení Adama Smithe. A pár dalších. Nikdy jsem si nedělal velké starosti, s kým mě kdo uvidí.“

„Taky jsi nemusel.“

„Já vím. Mé postavení mělo své výhody. Pro každé setkání, pro každý svůj čin bych mohl předložit deset přijatelných vysvětlení.“ Vasilij se odmlčel. „Kolik jich asi hlídají? A jak dobře?“

„Tak na to ti neodpovím.“

„Potřebuju se sejít s konkrétním člověkem. Museli by se vrátit hodně hluboko do minulosti, aby ho vyhrabali, ale možná to udělali.“ Vzhlédl od mrtvoly na hranatý, a přesto podivuhodně jemný obličej ženy, kterou tak dobře znal. „Co přesně ti řekl? že už od tebe mají všechno, co chtěli?“

„Ano. A potom mi vytrhl z ruky sluchátko.“

„Domníval se, že chceš volat na velitelství?“

„Sehrála jsem to hodně přesvědčivě. Kdyby nic nenamítal, možná bych změnila taktiku. Těžko říct.

Pochop, věděla jsem, že je Angličan, a pokládala jsem za vyloučené, že by mě nechal zavolat.“

„A co později, když sis oblékla šaty. Nic nenamítal?“

„Naopak. Přesvědčila jsem ho tím, že bez odporu spolupracuju a že tě očekávám.“

„Zopakuj mi slova, která tehdy použil. Přesně.

Řekla jsi, že se usmál a prohodil něco v tom smyslu, že ženy jsou všechny stejné. Další poznámku jsi zapomněla.“

„Byla to bezvýznamná trivialita.“

„Nic není bezvýznamné. Snaž si vzpomenout.

Zmínila jsi něco o krácení dlouhé chvíle.“

„Ano, už vím. Mluvil rusky, ale použil doslovný překlad anglického idiomu. Řekl, že si příjemně zkrátí dlouhou chvíli… Na rozdíl od ostatních… Prý na nábřeží takové štěstí nemají. Řekla jsem ti přece, že trval na tom, abych se převlékla před ním.“

„Nábřeží? To znamená Ermitáž. Malachitový sál.

Pracuje tam jedna žena…“ Talejnikov se zamračil.

„Dali si hodně záležet. Další chybějící položka.“

„Můj milenec mně byl nevěrný?“

„Často, ale s ní ne. Je to hodná stará paní, nenapravitelná sedmdesátiletá obdivovatelka cara Mikuláše, která provádí turisty po galerii a rozplývá se nad poklady minulosti. Párkrát jsem ji pozval na čaj.

Příjemná společnice. Poučila mě o věcech, o nichž jsem do té doby věděl jen velmi málo. Nechápu ale, jak se dostala do mého spisu.“

„Čemu se divíš?“ podivila se Larisa pobaveně.

„Konkurence z Rigy se stýká s podezřelou osobou, to muselo být pro Leningrad tučné sousto.“

„No, pitomí jsou na to dost. Ale k věci. Co ještě ten Angličan řekl?“

„Nic důležitého. Když jsem před ním stála ve spodním prádle, prohodil takovou přiblblou poznámku.

Něco v tom smyslu, že matematici jsou lepší než

filozofové a knihovníci, protože…“

Talejnikov vyskočil. „To je ono! Našli ho!“

„Nechápu…“

„Náš Angličan si nemohl odpustit slovní hříčku, nebo tě zkoušel. Nábřeží, Ermitáž. Filozofové, to je odkaz na mého přítele od džbánku a profesora z akademie. Knihovník je muž, kterého potřebuju.

Pracuje ve Státní knihovně Saltykova-Ščedrina.“

„Kdo to je?“

Vasilij váhal. „Starý pán, který se před mnoha lety spřátelil s mladým univerzitním studentem, otevřel mu oči a ukázal mu dosud neviděné.“

„Kdo to je?“ zopakovala otázku Larisa.

Talejnikov k ní přistoupil rozechvělý vzpomínkou.

„Byl jsem tehdy velmi zmatený mladík. Nechápal jsem, jak je možné, že tři čtvrtiny světa odmítají revoluční učení. Pořád jsem se nemohl vyrovnat se skutečností, že miliony lidí žijí v temnotě. Ale tak to stálo v učebnicích a tak nám to naši profesoři přednášeli. Jenže proč?

Abych porozuměl, musel jsem se naučit uvažovat stejně, jako uvažují naši nepřátelé.“

„A tento člověk tě k tomu dovedl?“

„Ukázal mi cestu a nechal mě, ať dojdu k poznání sám. Už tehdy jsem mluvil plynně anglicky a francouzsky a docela slušně španělsky. Otevřel mi dveře, doslova otevřel ocelové dveře trezorů, do nichž Moskva zavírala zakázané knihy. Týdny a měsíce jsem

pročítal stovky svazků a snažil se pochopit. Myslím, že právě tehdy se… velkému Talejnikovovi dostalo největšího životního poučení: vidět věci jako nepřítel, přemýšlet jako on. To byl základní kámen všech mých budoucích úspěchů. Umožnil je můj starý přítel.“

„A teď se s ním musíš spojit?“

„Ano. Celý život prožil zde, v Leningradě. Když se narodil, město se jmenovalo Sankt Peterburg. Když dospíval, byl to Petrohrad. Na vlastní oči viděl historii a přežil. Jestli mi někdo může pomoct, je to on.“

„Co vlastně hledáš? Myslím, že mám právo to vědět.“

„Samozřejmě že ho máš, ale jméno, které ti řeknu, musíš okamžitě vymazat z paměti. Nebo o něm alespoň nikdy nemluvit. Sháním informace o rodině Vorošinových.“

„O rodině? Z Leningradu?“

„Ano.“

Larisa podrážděně potřásla hlavou. „Někdy se mi zdá, že velký Talejnikov je akorát velký blázen!

Proženu to jméno počítačem a máš vystaráno.“

„V okamžiku, kdy to uděláš, odsoudíš sama sebe k smrti. Ten mrtvý na podlaze má komplice úplně všude.“

Talejnikov se vrátil k mrtvole, klekl si vedle ní a

pokračoval v prohlídce těla. „Kromě toho bys nic nenašla. Jde o záležitost starou mnoho desetiletí. Od té doby se několikrát změnil režim a s ním i priority. I kdyby kdysi existoval záznam v archivu, pochybuju, že by vydržel tak dlouho. Paradoxní je, že kdyby v databázi o Vorošinových něco bylo, znamenalo by to, že do toho ta rodina už není zapletená.“

„Zapletená do čeho, Vasiliji?“

Talejnikov hned neodpověděl. Přetočil mrtvolu na záda a strnul, protože spatřil pod hrudní kostí v srdeční oblasti barevnou skvrnu, růžovofialové kulaté mateřské znaménko asi centimetr v průměru, pod hustými porostem na hrudi sotva viditelné. Když se však zadíval pozorněji, poznal, že nejde o přirozenou změnu kožního pigmentu, ale o jemné tetování. Jak to řekl umírající Krupský. Byl dopaden jistý muž. Měl na prsou skvrnu.

Matareseův voják…

„Tady do toho.“ Rozhrnul chlupy a odhalil vytetovaný kruh s nerovnými okraji. „Pojď se podívat.“

Larisa se naklonila nad mrtvolu. „Co? To znamínko?“

„Perro nostro circulo,“ zašeptal Vasilij. „Ten Angličan se s ním nenarodil. Musel si ho zasloužit.“

„Nechápu.“

„Brzy pochopíš. Řeknu ti všechno, co vím. Váhal jsem, ale teď vím, že nemám jinou možnost. Můžou mě celkem snadno zabít, a kdyby se jim to podařilo, musíš se spojit s jistým mužem. Vysvětlím ti jak. Popíšeš mu tohle znamínko. Okraj hrudního koše, čtvrté žebro, u srdce. Nikdo o něm nemá vědět.“

Larisa si mlčky prohlížela růžovofialovou skvrnu a pak zvedla oči k Talejnikovovi. „Kdo jsou ti oni?“

„Matarese…“ A řekl jí všechno.

Když skončil, Larisa dlouho mlčela a Vasilij se jí nepletl do myšlenek. Vždyť to, co slyšela, ji muselo šokovat; v

neposlední

řadě

informace

o

nepředstavitelném

spojenectví

mezi

Vasilijem

Talejnikovem a americkým agentem, známým v okruhu KGB pod kódovým jménem Beowulf Agate.

Přistoupila k oknu s výhledem na leningradské sídliště a zadívala se ven.

„Umím si představit, že sis tu otázku kladl stokrát sám, ale přesto se tě zeptám. Bylo nutné kontaktovat Scofielda?“

„Ano,“ odpověděl prostě.

„Moskva by ti nepomohla?“

„Moskva vydala rozkaz k mé popravě. Washington k jeho.“

„Ale sám jsi řekl, že Moskva ani Washington o Matareseově organizaci nic neví. Cílem pasti, kterou na tebe a na Beowulfa nastražili, bylo zabránit vašemu spojení.“

„Oficiální Moskva a oficiální Washington skutečně nic neví, jinak by určitě někdo vystoupil na naši obranu. Předvolali by si nás a vyslechli argumenty, které jsem předložil Scofieldovi. Místo toho nás označili za vlastizrádce a odsoudili k smrti bez možnosti obhajoby. A stojí za tím Matareseovi lidé, kteří pronikli do zpravodajského aparátu obou zemí.“

„To znamená, že působí přímo v Moskvě a ve Washingtonu?“

„Ano, tahají za nitky, jenže jsou neviditelní.“

„Neviditelní ne, Vasiliji,“ namítla Larisa. „Muži, s nimiž jsi v Moskvě mluvil…“

„Vystrašení starci nad hrobem,“ přerušil ji Talejnikov. „Umírající bojovníci, které děsí uzavřené dohody a zločiny staré desítky let. Jsou bezmocní.“

„A co ten diplomat, kterého kontaktoval Scofield?

Winthorp. Co je s ním?“

„Ten už je touhle dobou bezpochyby mrtvý.“

Larisa se odvrátila od okna a přistoupila k Talejnikovovi. „Co tedy chcete dělat? Zahnali vás do kouta, znemožnili jakoukoliv akci.“

Vasilij zavrtěl hlavou. „Právě naopak. Hodně jsme pokročili. První jméno na seznamu, Scozzi, sedělo. Teď máme našeho mrtvého Angličana. Neměl u sebe žádné doklady, podle kterých bychom ho mohli identifikovat, ale právě tato skutečnost vypovídá více než náprsní taška nabitá papíry. Patřil k Matareseově armádě, což znamená, že v Leningradě operují další vojáci. Jeden z nich hlídá kurátora literárních archivů Státní knihovny.

Toho potřebuju stejně naléhavě jako svého starého přítele. Zlomím ho a vynutím z něj odpovědi.

Matareseovi lidé chtějí v Leningradě ochránit Vorošinovy a utajit pravdu. My se k té pravdě blížíme.“

„Ale předpokládejme, že ji nakonec odhalíte.

Komu ji předáte? Nemůžete se chránit, protože nevíte před kým.“

„Víme, před kým se chránit nemusíme, a to stačí.

Pro začátek je zde generální tajemník a prezident.“

„K nim se nedostanete.“

„Ale dostaneme, jakmile získáme důkazy. V tom měl Beowulf pravdu. Potřebujeme nevyvratitelné důkazy. Pomůžeš nám je hledat?“

Larisa Kronešová mu pohlédla upřeně do očí a její pohled zjihl. Vztáhla k Vasilijovi ruce a pohladila ho po tvářích. „Ach, Vasko, vedla jsem v poslední době tak spořádaný život, a ty ses musel vrátit.“

„Nevěděl jsem, kam jinam jít. Svého starého přítele nemůžu oslovit přímo. Ve čtyřiapadesátém jsem u prověrek svědčil v jeho prospěch. Je mi to moc líto, Lariso. Omlouvám se.“

„Nemusíš. Chyběl jsi mi. A samozřejmě ti pomůžu. Nebýt tebe, učila bych teď na základní škole někde v Taškentu.“

Oplatil jí pohlazení a hleděl do zelených očí. „To nesmí být důvod, proč mi pomáháš.“

„Taky že není. To, co jsi mi řekl, mě vyděsilo.“

Zrádce Maletkin se o Larise nesměl za žádných okolností dozvědět. Důstojník KGB z Vyborgu poslušně zůstal s autem na rohu ulice, ale uplynuly již téměř dvě hodiny a Talejnikov ho viděl, jak dole nervózně přechází po chodníku.

„Neví, do kterého vchodu jsem vešel,“ řekl Vasilij a ustoupil od okna. „Sklepy jsou pořád propojené?“

„Byly, když jsem je naposled procházela, ale to už

je pár měsíců.“

„Sejdu dolů a vyjdu z domu o pár vchodů dál.

Řeknu mu, že muž, kterého jsem navštívil, potřebuje ještě půl hodiny. To by nám mělo stačit. Obleč zatím našeho hosta, ano?“

Larisa se nemýlila. Ve starém činžáku se nic nezměnilo, jen omítka ještě více opadala, stěny popraskaly a přibylo špíny. Vasilij prošel temnou chodbou mezi kójemi a vyšel na ulici čtyři vchody od Larisina bytu. Přiblížil se zezadu k nic netušícímu Maletkinovi a pořádně ho vylekal.

„Zdálo se mi, že jste vešel tudy.“ Zrádce ukázal na nejbližší schody.

„Uklidněte se, soudruhu. Rozrušení neprospívá vašim pozorovacím schopnostem. Přišel jsem vám oznámit, že muž, s kterým jednám, potřebuje víc času.

Sedněte si raději do vozu, ať nepřitahujete nežádoucí pozornost. Kromě toho je venku dost zima.“

„Doufám, že to nepotrvá dlouho,“ staral se Maletkin.

„Copak, spěcháte někam? Beze mě?“

„Ne, ne, samozřejmě že ne. Ale potřebuju si odskočit.“

„Podvažte si měchýř,“ poradil mu Talejnikov a odkvačil.

Během dvaceti minut si dohodli detaily kontaktu s kurátorem archivu ve Státní knihovně. Larisa mu zavolá do kanceláře a řekne mu pravdu, aniž by kohokoliv jmenovala. Někdejší univerzitní student, vynikající student jazyků a knih a současně přítel, který dosáhl vysokého postavení ve státní službě a v roce 1954

pomohl starému pánovi při prověrkách, žádá o soukromou schůzku. Tento student a přítel se ovšem nesmí ukázat na veřejnosti. Má potíže a potřebuje pomoc. O jeho totožnosti nebude pochyb, ani o povaze nebezpečí, které mu hrozí.

Hlavním nástrojem se stane strach šířený jako kola na vodě. Starý učenec se musí bát o svého někdejšího oblíbence, který se tak náhle objevil, a musí to na něm poznat každý, kdo ho bude sledovat. Ohledně místa setkání dostane tak složité instrukce, že se jeho pohyb ulicemi stane zmateným blouděním s náhlými zastávkami a změnami směru. Za těchto okolností se mu jeho stín bude muset přizpůsobit a tím se prozradí.

Než Larisa náhle zavěsila, aniž zopakovala pokyny, řekla kurátorovi, že pokud k plánované schůzce nedojde na určené autobusové zastávce u Kirovova divadla, má se vrátit do knihovny a počkat ve své pracovně. Pak se zeptala Talejnikova, který využije zrádce z Vyborgu jako nedobrovolného spolupracovníka, jak chce dále postupovat.

„To záleží na tom, co se od starého pána nebo od muže, který ho bude sledovat, dozvím.“

„Kde budeš bydlet? Uvidím tě ještě?“

Vasilij vstal. „Kdybych se sem vrátil, ohrozil bych tvůj život.“

„Jsem ochotna to riskovat.“

„Ale já nejsem ochoten to dovolit. Kromě toho budeš až do rána v práci.“

„Můžu začít dřív a skončit o půlnoci. V poslední době se režim v Leningradě dost uvolnil, občas si prohazujeme směny. A mě už úplně rehabilitovali.“

„Někdo se tě zeptá na důvod.“

„Řeknu pravdu. Přijel za mnou starý známý z Moskvy.“

„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“

„Tajemník ústředního výboru s manželkou a dětmi, který si chce v klidu a anonymitě odpočinout.“

„Vždyť říkám, vynikající nápad.“ Talejnikov se usmál. „Budu opatrný a vrátím se sklepem.“

„Co provedeš s ním?“ Larisa ukázala na mrtvého Angličana.

„Nechám ho v poslední sklepní kóji. Nenašla by se tu láhev vodky?“

„Máš žízeň?“

„Já ne, on. Další sebevražda bezdomovce v ráji pracujícího lidu. Takové věci se do novin nedostanou.

Jo, taky budu potřebovat žiletku.“

Pjotr Maletkin stál vedle Vasilije ve stínu pod podloubím naproti bočnímu vchodu do Státní knihovny, jejíž nádvoří se koupalo ve světlech lamp a panoval na něm čilý ruch.

„Říkáte, že ten stařec patří k nám?“ zeptal se zrádce.

„Ujasněme si pojmy, soudruhu. Stařík pracuje pro KGB a k nám patří muž, který ho bude sledovat a pokusí se ho kontaktovat. My se s ním musíme setkat dřív, než padne do pasti. Ten archivář je jeden z nejlepších agentů moskevské kontrarozvědky. Jeho jméno zná nanejvýš pět lidí z nejvyššího velení a kdo se s ním setká, je automaticky podezřelý ze spolupráce s Američany. Ve vlastním zájmu se o něm nikdy nezmiňujte.“

„V životě jsem o něm neslyšel,“ potvrdil Maletkin.

„Ale Američané se domnívají, že pracuje pro ně, nemám pravdu?“

„Máte. Je to volavka. Má zavedenou speciální telefonní linku a podává hlášení přímo do Moskvy.“

„Neuvěřitelné,“ zamumlal zrádce. „Stařec nad hrobem. Geniální.“

„Mojí bývalí kolegové nejsou žádní blbci.“

Talejnikov se podíval na hodinky. „Ani vaši současní.

Na soudruha Mikovského prostě zapomeňte.“

„Tak se jmenuje?“

„Nic jste neslyšel… Už jde.“

Z východu vyšel starý muž v kabátě a černé beranici. U úst se mu srážela pára. Krátce se zastavil na schodech, jako kdyby přemýšlel, kudy vyjít na ulici.

Nechal si narůst krátkou bílou bradku a v nezdravě bledém obličeji měl seschlou kůži samá vráska.

Přidržoval se zábradlí a opatrně sestoupil po mramorovém schodišti na nádvoří, kde zamířil k nejbližšímu oblouku loubí vpravo.

Talejnikov pozoroval všechny, kdo vyšli z prosklených dveří za kurátorem. Chodili vesměs po dvou či po třech a on hledal osamělého muže, který se bude pozorně rozhlížet po nádvoří. Nikoho takové nespatřil, a to ho znepokojilo. že by se mýlil? To není možné, někoho na něj nasadit museli, pomyslel si Vasilij, ale stále nemohl odhalit nikoho, kdo by Mikovskému, který již došel doprostřed rozlehlého prostranství, věnoval pozornost. Když učenec odbočil na chodník, nemělo smysl dále čekat. Tak přece jsem se mýlil, uzavřel Talejnikov své úvahy. Matarese o jeho příteli neví.

žena. Měl pravdu, ale místo očekávaného muže sledovala kurátora osamělá žena, která seběhla po schodech s očima přilepenýma na starce. Výborná volba, pochválil Vasilij v duchu nepřítele. Osamělá žena trávící dlouhé hodiny v čítárně je mnohem méně nápadná než muž. Matareseova organizace se při výběru a výcviku svých elitních vojáků neomezuje na silnější pohlaví.

Nevím, proč mě to překvapuje, řekl si Talejnikov.

Mezi nejlepšími agenty KGB a amerických Konzulárních operací jsou i ženy, jenže mezi jejich povinnosti rozhodně nepatří použití násilí. Ano, právě to mě zarazilo. žena sleduje kurátora proto, aby našla mě, a takový úkol nutně předpokládá jistou míru fyzického nátlaku.

„Ta žena v hnědém plášti a čepici se štítkem,“

upozornil Maletkina, „je americká informátorka.

Musíme jí zabránit v kontaktu.“

„ženská?“

„Umí spoustu věcí, které vy byste nezvládl, soudruhu. Půjdeme za ní, ale opatrně. Nepřiblíží se k němu hned, počká si na nejvhodnější okamžik. A my s ní. Pokusíme se ji odlákat, aby ji ten stařec nedokázal identifikovat, kdyby zaslechl nějaký hluk.“

„Hluk?“ podivil se Maletkin. „Proč by měla dělat kravál?“

„ženy se někdy chovají nepředvídatelně, jak zajisté víte. Jdeme.“

Příštích osmnáct minut vyplnil zmatek smíšený se smutkem, jak ostatně Talejnikov očekával. Cítil bolestnou lítost, když pozoroval dávného přítele, jak s rostoucí panikou křižuje na nejistých nohou ledové ulice, pronásledován troubením řidičů, kterým jeho chůze připadala příliš pomalá. Neustále mžoural ve večerním šeru na hodinky a kdykoliv se zastavil, naráželi do něj spěchající chodci. A jak mu docházel dech a síly, intervaly mezi přestávkami se zkracovaly.

Dvakrát zamířil pod stříšku autobusové zastávky, ale vzápětí si uvědomil, že ještě není u cíle, a pokračoval k divadlu. Na křižovatce před ním stavěly autobusy dokonce na třech různých místech a starcův zmatek ještě vzrostl.

Na ženu, která Mikovského sledovala, zapůsobila zvolená strategie přesně podle předpokladu. Zmatené bloudění starého pána si vyložila jako pohyby člověka, který tuší, že má v patách stín, ale neví, jak se ho zbavit.

To ho přivádí k zoufalství, v němž se snadno může dopustit nějaké nepředloženosti. žena v hnědém plášti a čepici se štítkem se tedy držela v uctivé vzdálenosti a co nejvíce využívala stínů u zastřešených dveří obchodů a v postranních

uličkách,

sama

znepokojená

nepředvídatelným chováním pronásledovaného.

Když stařec svého bývalého žáka nenašel, otočil se a vyrazil na zpáteční cestu do knihovny. Údajný a skutečný zrádce ho doprovázeli očima z padesát metrů vzdálené pozorovatelny a Talejnikov se zaměřil na úsek před ním. Z širokého bulváru odbočovaly na protější straně dvě uličky, které žena určitě využije, až ji bude Mikovský při návratu míjet.

Vasilij popadl Maletkina za loket. „Pospěšme si.

Přejdeme ulici a přiblížíme se k němu. Mezi tolika chodci si nás nevšimne. Ta žena se obrátí a počká si v druhé uličce, až půjde kolem ní.“

„Jak to víte?“

„Protože už se v ní jednou schovala. Je to nejlepší taktika a já sám bych ji použil. Předejdeme ji.“

„A co potom?“

„To vám řeknu až na místě.“

žena se blížila a Talejnikov cítil, jak mu buší srdce. Pečlivě připravil scénu a teď se ukáže, jestli něco neopomněl. S jistotou věděl, že ho žena okamžitě pozná, protože jí určitě ukázali fotografie doplněné o podrobný popis. Kromě toho předpokládal, že tváří v tvář hrozbě dopadení spáchá bez váhání sebevraždu jako ten Angličan v Larisině bytě.

Mohl se spolehnout jen na dokonalé načasování a moment překvapení. Osobně zařídí to první, zrádce z Vyborgu druhé.

Přešli ulici v zástupu návštěvníků divadla a Vasilij se ohlédl přes rameno. Mikovský se prodíral frontou před pokladnami.

Talejnikov položil Maletkinovi ruku na rameno.

„Teď uděláte přesně to, co vám řeknu. Pro jistotu mi zopakujete instrukce…“

Kráčeli po chodníku za čtveřicí vojáků, jejichž

těžké zimní kabáty je skryly stejně spolehlivě jako kamenná zeď, přes kterou mohl Vasilij nenápadně nakukovat před sebe. Starý pán se blížil k uličce, do níž

před několika okamžiky vklouzla žena v hnědém plášti.

„Teď!“ zavelel a s Maletkinem v závěsu se rozběhl k nároží. Jeho zvolání slyšel v hluku rušného bulváru naprosto zřetelně, takže nemohla uniknout ani ženě za rohem.

„Počkejte, soudružko, Stůjte! Circulo! Nostro circulo!“

Ticho. Překvapené, téměř vyděšené.

„Kdo jste?“ zeptal se napjatý ženský hlas.

„Okamžitě ukončete operaci! Mám nové rozkazy od pasáčka!“

„Cože?“

Totální šok.

Talejnikov oběhl roh, vřítil se do uličky a vrhl se na ženu; přitiskl jí paže k tělu a znehybnil jí ruku, která sahala do kapsy pláště pro pistoli. Napadená se bránila jako divoká kočka. Naznačila úkrok, pak se prudce otočila a v předklonu vykopla levou nohu za sebe.

Talejnikov odvrátil úder, který mu mířil na břicho, a přirazil ji ramenem ke zdi. žena ho divokým pohybem hlavy praštila čelem do nosu. Vasilij zaúpěl a odvrátil obličej; v příštím okamžiku se mu do hrdla zahryzly zuby dravé šelmy. Z rány vytryskla krev a smáčela mu límec košile. Cítil nesnesitelnou bolest, ale čím brutálněji ji tlačil k cihlové zdi, tím hlouběji se mu zakusovala do masa. Už to nevydržím. Pustil jí paže a vystřelil ruce jako dravčí pařáty k jejím očím, aby se zbavil utrpení.

Prásknutí výstřelu utlumila látka kabátu a ozvěna je odnesla uličkou. ženino tělo ochablo a zhroutilo se na stěnu.

Talejnikov se jí zadíval do obličeje a spatřil skelný výraz smrti. Ustoupil a nechal mrtvolu dopadnout na dlažbu. Udělala přesně to, k čemu ji naprogramovali.

Vyhodnotila šance, sama proti dvěma mužům, a obrátila pistoli v kapse proti svému srdci.

„Je mrtvá! Proboha, ona se zabila!“ lamentoval Maletkin hystericky. „Ten výstřel byl určitě slyšet! Lidi zavolají milici! Musíme utéct!“

V ústí uličky stálo několik zvědavých chodců a nahlíželo do šera.

„Tiše!“ okřikl Talejnikov zrádce. „Kdyby někdo přišel, ukážete mu služební průkaz. Tohle je vnitřní záležitost KGB a na místo činu nemá nikdo přístup.

Potřebuju třicet vteřin.“

Vasilij vylovil z kalhot kapesník, přitiskl si ho na prokousnutý krk, aby zastavil krvácení, klekl si nad mrtvé tělo a pravou rukou rozhrnul plášť. Objevila se bílá halenka potřísněná krví. Odlepil vlhkou látku od kůže a dlaní setřel okolí tmavého otvoru pod levým prsem, ale v šeru pořádně neviděl a musel si posvítit plynovým zapalovačem.

Plamínek poskakoval ve větru a Talejnikov se pozorně zadíval na ženinu hrud.

„Proboha, pospěšte si!“ sykl Maletkin. Stál opodál a hlas se mu třásl zděšením. „Co to tam provádíte?“

Talejnikov neodpověděl; stíral prsty okolí rány, aby viděl jasněji.

A našel, co hledal. V záhybu kůže pod levým ňadrem, směrem k hrudní kosti, spatřil na bílé kůži potřísněné rudou krví nafialovělý kroužek s nerovnými okraji, který připomínal neobvyklé mateřské znamínko, ale ve skutečnosti byl cejchem tajné armády.

Matareseův kruh.

24

Rychlým krokem došli ke vzdálenějšímu konci temné uličky a zamíchali se mezi chodce na jasně osvětleném bulváru. Maletkin měl popelavý obličej a třásl se jako osika. Talejnikov ho přidržoval za loket v obavě, že přestane ovládat svou paniku a pustí se na bezhlavý útěk, kterého by si někdo mohl všimnout.

Zrádce z Vyborgu ještě potřeboval; musí odeslat telegram, který nezachytí KGB, a Maletkin to může zařídit. Uvědomil si, že na sestavení šifry pro Scofielda mu zbývá velmi málo času. Nejpozději za deset minut se Mikovský vrátí do své kanceláře a Vasilij věděl, že ho nesmí nechat dlouho čekat. Vyděšení staří lidé se snadno prořeknou před úplně cizími lidmi.

Obrátil kapesník a znovu si ho přitiskl na krk. V

chladném vzduchu krvácení téměř ustalo; až si ránu zaváže, bude si muset koupit rolák, aby obvaz zakryl.

„Zpomalte!“ zavelel a škubl zrádcovým loktem.

„Před námi je restaurace. Zajdeme tam a dáme si něco k pití.“

„Stakan vodky by bodl,“ zašeptal Maletkin roztřeseně. „Bože můj, ta ženská se zastřelila! Kdo to byl?“

„Člověk, který se dopustil těžké chyby. Pokuste se ji nenapodobit.“

V přeplněné restauraci si museli přisednout ke dvěma ženám středního věku, které nesly vyrušení velmi nelibě a nabručeně to dávaly najevo. Nic lepšího si Talejnikov nemohl přát.

„Jděte za číšníkem,“ přikázal Vasilij. „Stojí tamhle u dveří. Řekněte mu, že se váš kamarád v opilosti pořezal, a požádejte o obvaz a náplast.“ Maletkin se nadechl k protestu, ale Talejnikov ho stiskem zápěstí umlčel. „Jen běžte. V podniku jako tento je to docela běžné.“

Zrádce s povzdechem vstal a zamířil ke dveřím.

Talejnikov přeložil kapesník a přitiskl ho čistší stranou k ráně. Pak sáhl do kapsy pro tužku, přitáhl si pomačkaný ubrousek pohozený na stole a začal sestavovat kódovanou zprávu pro Scofielda.

Soustředil se na řadu písmen a číslic a pokračoval, i když se vrátil Maletkin se svitkem obvazu a cívkou náplasti. V rychlém sledu zapisoval vzkaz a občas škrtl nevhodnou kombinaci znaků, zatímco číšník přinesl

vodku, plukovník z Vyborgu objednal pro každého tři sklenky.

Ruka s tužkou se zastavila o osm minut později.

Roztrhl ubrousek na dvě poloviny, na tu čistou pečlivě přepsal hotovou šifru a podal ji Maletkinovi. „Pošlete tento telegram do Helsinek. Jméno a adresu hotelu máte nahoře. Bílou linkou jako služební sdělení. Bez záznamu.“

Zrádce vytřeštil oči. „Jak to mám podle vás udělat?“

„Stejně jako posíláte informace našim společným přátelům z Washingtonu. Všichni si chráníme vlastní kůži, takže mi netvrďte, že nevíte, jak se vyhnout zachycení či odposlechu.“

„Jenže já posílám zprávy přes Stockholm a Helsinky obcházím, protože…“ Maletkin se zarazil a zrudl. V rozrušení a po třech sklenicích vodky zapomněl na elementární opatrnost. Rozhodně neměl v úmyslu odhalit švédský kanál; podobné věci se nedělají ani mezi spojenci ve zradě.

Vasilij ovšem musel Stockholm vynechat, protože vzkaz by zachytili Američané. Ředitele hotelu by bezpochyby navštívili pracovníci helsinské rezidentury

CIA a podrobili ho vyčerpávajícímu výslechu a to nemohl potřebovat. Existovala však jiná možnost.

„Pošlete to přímo z centrály KGB na Ligovském prospektu jako instrukci svému informátorovi v Helsinkách.“

„Cože? Zbláznil jste se?“

„žádný strach, plukovníku. Hodnost má své výsady. Myslíte, že důstojník na noční službě se odváží zpochybnit požadavek nadřízeného, i když z jiné stanice? Jak říkám, mimo záznam. Ale přineste mi ověřené potvrzení o odeslání.“

Maletkin se nervózně zamračil. „Ale co když si to někdo ve Vyborgu ověří? Třeba později?“

Vasilij se usmál a v hlase mu zazněl nadějný příslib netušených možností. „Klid, plukovníku. Do Vyborgu se vrátíte ve zcela jiné pozici. V té nejvyšší…“

Zrádce se zazubil; brada se mu leskla potem. „Kam vám mám to potvrzení přinést? Kde a kdy se sejdeme?“

Talejnikov dokončil obvaz na krku a přilepil jeho volný konec dvěma proužky náplasti. „Ubytujte se v hotelu Evropa na Brodské ulici. Vyhledám vás tam.“

„Budou po mně chtít průkaz totožnosti.“

„Pochopitelně ho předložíte. Plukovník KGB

určitě dostane lepší pokoj. A taky lepší holku, když se zastavíte v hale.“

„Obojí něco stojí.“

„Platím já,“ uklidnil ho Talejnikov.

Přiblížila se doba večeře a čítárna Státní knihovny Saltykova-Sčedrina, rozlehlá hala s neskutečně vysokým stropem, se vylidnila. U dlouhých stolů sedělo několik posledních pilných studentů a hlouček turistů šeptem obdivoval nádherné tapiserie a olejomalby na stěnách.

Vasilij kráčel mramorovými chodbami ke kancelářím v západním křídle a vzpomínal na měsíce, které prožil v těchto místnostech a otevíral svou mysl dosud nepoznanému světu. V rozhovoru s Larisou nepřeháněl; právě tady se díky odvaze jednoho člověka naučil o nepříteli více, než mu mohla poskytnout teoretická příprava v Moskvě a praktický trénink ve výcvikovém středisku KGB u Novgorodu.

Státní knihovna se mu stala vynikající školou a starý pán, jehož se chystal po tolika letech navštívit, nejlepším učitelem a rádcem. Uvažoval, zda mu škola a učitel pomohou i dnes. Pokud je dědic prince Vorošina

napojen na novou Matareseovu organizaci, v databázích zpravodajských služeb o tom nenajde ani zmínku, tím si byl Vasilij zcela jistý. Ale co tady, mezi desítkami tisíc dokumentů detailně mapujících průběh revoluce?

Historikové věrně zachytili převratné a pohnuté události doprovázející zrození nového světa, protože tušili, že se nebudou nikdy v dějinách opakovat. Jistě popsali i osudy významných rodin, které přišly o majetek a často i o vlastní životy. Stalo se to zde, v Petrohradě, a princ Andrej Vorošin byl nedílnou součástí revolučního kataklyzmatu. Revoluční archiv leningradské Státní knihovny je největší v Sovětském svazu, a jestli informace o Vorošinových vůbec existují, je třeba je hledat právě tady. Zbývá maličkost, najít je.

Bude starý kurátor vědět, kam se podívat?

Odbočil do chodby, lemované po stranách prosklenými dveřmi potemnělých kanceláří, a došel až

na její konec, kde za matným sklem prosvítala stolní lampa, před níž se pohybovala silueta lidské postavy.

Mikovský používal už déle než čtvrt století stejnou pracovnu.

Talejnikov tiše zaklepal; postava přistoupila ke dveřím.

Otevřely se a na prahu stál Konstantin Mikovský.

Vrásčitá tvář mu hořela po namáhavé procházce na ledovém vzduchu, v tázavých očích za tlustými skly brýlí se zračilo znepokojení a strach. Gestem naznačil návštěvníkovi, aby rychle vstoupil, a spěšně zavřel dveře.

„Vasiliji!“ Starcův hlas zazněl bizarní kombinací výkřiku a šepotu. Zvedl ruce a vřele objal mladšího muže. „Už jsem nedoufal, že tě ještě uvidím.“

Odstoupil a s rukama na Vasilijových ramenou se mu pátravé zahleděl do obličeje. Scvrklé rty se pohnuly, ale nedokázaly vypravit slovo; události posledních třiceti minut si vybraly náročnou daň.

„Nebojte se,“ uklidňoval ho Talejnikov. „Všechno je v pořádku.“

„Ale k čemu takové tajnosti? Proč to pobíhání z místa na místo. Bylo to nutné? A že z celé sovětské…

že zrovna ty! Za ty roky, co jsi sloužil v Rize, ses u mě nezastavil, ale pochopitelně jsem se doslechl, jak si tě nadřízení váží a co všechno jsi ve své profesi dokázal.“

„Pro oba bylo lepší, že jsme se v té době nesetkali.

Vysvětlil jsem vám to do telefonu.“

„Ale pořád nechápu…“

„Preventivní opatření, které jsem pokládal za rozumné,“ přerušil ho Vasilij a v duchu dodal: víc než

rozumné. Věděl, že hluboké deprese po manželčině smrti zaháněl učenec alkoholem. Náčelník KGB v hlavním městě Lotyšské socialistické republiky si nemohl dovolit, aby ho někdo viděl s notorickým opilcem. Někoho by mohlo napadnout začít se vrtat v minulosti a odhalit, co mělo zůstat utajeno.

„Teď už na tom nezáleží,“ povzdechl si Mikovský.

„Prožíval jsem tehdy složité období, ale to sám asi víš nejlíp. Někdy je lepší, když se člověku vyhýbají i nejbližší přátelé. Ale dnes je dnes! Co se proboha děje?“

„To by bylo na dlouhé vyprávění. Řeknu vám, co budu moci. Musím, protože potřebuju vaši pomoc.“

Talejnikov pohlédl starci přes rameno. Na předpotopním elektrickém vařiči se spirálovou šamotovou plotnou stála oprýskaná konvice a Vasilij se domníval, že obě starožitnosti poznává. „Vždycky jste servíroval nejlepší čaj v Leningradě. Co kdybych nalil vodu?“

Talejnikov mluvil asi půl hodiny a stařec jen mlčky seděl a poslouchal. Když Vasilij poprvé vyslovil jméno prince Andreje Vorošina, zamrkal, ale nic neřekl a promluvil, až když jeho bývalý žák skončil.

„Revoluční vláda zkonfiskovala Vorošinově rodině veškerý majetek. O značnou část bohatství ji už

dříve připravili Romanovci a jejich přátelé z řad průmyslníků. Car Mikuláš a jeho bratr Michal Vorošinovy nenáviděli a prohlašovali o nich, že jsou zloději, kteří okradli Rusko o celý sever a o námořní spoje. Bolševici samozřejmě už předem odsoudili prince Andreje k smrti. Jedinou naději pro něj představoval Kerenský, který byl příliš nerozhodný nebo zkorumpovaný, aby zcela odvrhl významné rodiny. Dobytím Zimního paláce tato naděje pohasla.“

„Co se stalo s Vorošinem?“

„Jak říkám, byl odsouzen k smrti. Nejsem si tím stoprocentně jistý, ale myslím, že jeho jméno bylo uvedeno na seznamu popravených. Aristokrati a bělogvardějci, kterým se podařilo uniknout do emigrace, o sobě většinou v následujících letech dali vědět. Kdyby byl princ Vorošin mezi nimi, jistě bych si to pamatoval.“

„Myslíte? V samotném Leningradě postihla revoluční spravedlnost stovky šlechtických rodin. Co bylo na Vorošinových tak důležité?“

„Na ně je těžko zapomenout. Z mnoha důvodů.

Především se nestávalo, že by ruští carové označovali

někoho ze svého nejbližšího okolí, aristokraty s modrou krví, za zloděje a piráty a snažili se je zničit. Tu rodinu znal každý. Otec a děd prince Andreje se podíleli na obchodu s otroky, které převáželi z Afriky a prodávali na plantáže na jihu Spojených států. Pomocí machinací ve státní bance se jim dařilo přivádět konkurenci k bankrotu a pak ty podniky za babku skupovali. Povídá se, že když Mikuláš tajně vyhostil Andreje z carského paláce, doslova prohlásil: ‚Jestli Rusko padne do rukou šílenců, pak to bude kvůli vám a lidem jako vy.

Vkládáte jejich ruce na naše hrdla.‘ A to prosím řekl car několik let před revolucí.“

„Proč ho vyhnal tajně?“

„Nebyla to vhodná doba na veřejné probírání rozbrojů mezi příslušníky nejvyšší šlechty. Nepřátelé režimu by toho využili k rozdmýchání celonárodní krize. Revoluce zrála několik desetiletí a Mikuláš to vycítil. Věděl, co přijde.“

„Měl princ Vorošin děti?“

„Určitě. Ať už manželské, nebo zplozené v hříchu.

Ví se o něm, že si vydržoval spoustu milenek.“

„Co zbytek rodiny?“

„Opět nemohu tvrdit nic určitého, ale řekl bych, že revoluci nepřežil nikdo. Jak víš, tribunály byly k ženám

a dětem shovívavější. Stovkám dovolili soudci uniknout a jen ti nejfanatičtější revolucionáři si potřísnili ruce jejich krví. Ale nedomnívám se, že Vorošinovi patřili mezi ty šťastné. Pokládám to za vysoce pravděpodobné, ale nic konkrétního nevím.“

„Jenže já potřebuju konkrétní informace.“

„Chápu. Ale v tomto případě jsem přesvědčen, že existuje dostatek indicií, které svědčí proti teorii, že by se někdo z Vorošinů zapletl s touhle naprosto neuvěřitelnou Matareseovou sebrankou.“

„Co vás k takovému názoru přivádí?“

„Kdyby se princ zachránil a utekl z Ruska, určitě by ve vlastním zájmu promluvil. Bílí se všude v emigraci organizovali a šlechtice s tituly vítali s otevřenou náručí a bohatými fondy, které získávali od velkých společností a mezinárodních bank. Vorošin neměl v povaze odmítat bohatství a publicitu. Ne, Vasiliji, určitě ho popravili.“

Talejnikov pozorně poslouchal a pátral v učencových slovech po sebemenší nesrovnalosti. Vstal, přistoupil ke konvici, dolil si do šálku čaj a duchem nepřítomný zíral na nahnědlou tekutinu. „Pokud mu někdo nenabídl něco ještě cennějšího, aby mlčel a zůstal v anonymitě.“

„Kdo? Matarese?“ zeptal se Mikovský.

„Ano,“ odpověděl Vasilij. „Padrone zanechal svým následovníkům jako základní vklad pro rozjetí podniku v Paříži a v Janově dvě konta.“

„Jenže ty prostředky byly vázány na specifický účel, ne?“ Učenec se naklonil k Vasilijovi. „Z tvého výkladu vyvozuji, že se měly použít na financování atentátníků a šíření evangelia pomsty podle Guillaumea de Matarese, nemám pravdu?“

„Tak to vyplynulo ze vzpomínek té stařeny na Korsice,“ souhlasil Talejnikov.

„Peníze tedy neměly zchudlým rodinám sloužit jako kompenzace ztraceného majetku nebo k financování budoucí prosperity.

A právě s touto skutečností se u Vorošina nemohu smířit. Kdyby utekl do zahraničí, jistě by se neotočil zády k nabízené příležitosti a nepřipojil se k organizaci, která si klade za nejvyšší cíl politickou pomstu. Na to uvažoval příliš pragmaticky.“

Vasilij se vracel ke křeslu, ale uprostřed kroku nehybně strnul s šálkem v natažené ruce. „Co jste to řekl?“

„Ze Vorošin uvažoval příliš pragmaticky, aby odmítl…“

„Ne, myslím předtím. Peníze neměly zchudlým rodinám sloužit jako kompenzace ztraceného majetku nebo…?“

„K financování budoucí prosperity. Pochop, Vasiliji, ten člověk by v exilu snadno získal poměrně značné prostředky.“

Talejnikov zvedl ruku. „Financování budoucí prosperity,“ zopakoval. „Evangelium se dá šířit mnoha způsoby. žebrákům a bláznům stačí ulice, kněží používají kazatelny, politici řečnické pulty a tribuny.

Ale jak šířit evangelium, které nesnese pohled veřejnosti? Jak za jeho šíření zaplatit?“ Talejnikov odložil šálek na stolek vedle křesla. „Anonymně. V

obou případech. Pomocí složitých metod a postupů v rámci již existujících struktur. Takových, kde celé rozsáhlé oblasti působí jako samostatné nezávislé jednotky, ale přesto je spojuje společný jmenovatel.

Takových, kde denně dochází k přesunům obrovského kapitálu.“ Vasilij přistoupil k psacímu stolu, opřel se dlaněmi o hranu a naklonil se ke starci. „Koupíte si ji!

Koupíte si pozici s rozhodovací pravomocí. Struktura je vaše a můžete si s ní dělat, co chcete.“

Profesor uvažoval nad slovy svého někdejšího studenta. „Jestli ti dobře rozumím, a věřím, že ano –,

pak měly být Matareseovy peníze rozděleny mezi dědice a použity k zakoupení rozhodujících postů v existujících velkých podnicích.“

„Přesně tak. Hledám na špatném místě…

Promiňte, na správném místě, ale v nesprávné zemi.

Vorošin opravdu unikl. S největší pravděpodobností utekl z Ruska již několik let před revolucí, protože Romanovci ho obrali o majetek, doslova ho ožebračili, a navíc sledovali na každém kroku. V carském Rusku měl svázané ruce a sovětská moc by investice, jaké si vysnil Matarese, samozřejmě nepřipustila a každý pokus by v zárodku udusila. Chápete? Princ Vorošin neměl žádný důvod zůstat ve vlasti. Emigroval dávno před revolucí. Proto se o něm v emigrantských kruzích nevědělo. Stal se prostě někým jiným.“

„Mýlíš se, Vasiliji. Jeho jméno je na seznamu odsouzených k smrti. Sám jsem je tam viděl.“

„Na seznamu odsouzených? Mám dojem, že jste mluvil o seznamu skutečně popravených, a ještě jste si nebyl jistý.“

„Byly jich stovky a tisíce.“

„Právě o to mi jde.“

„Ale existují také doklady o jeho korespondenci s Kerenského prozatímní vládou.“

„Ty se dají snadno zfalšovat a podstrčit do archivů.“ Talejnikov se odstrčil od stolu; instinkt mu napovídal, že se blíží k jádru věci. „Dovedete si představit lepší prostředí pro změnu totožnosti než

revoluční kvas a zmatek? Davy nespokojenců řádily jako utržené z řetězu a trvalo týdny, než se podařilo nastolit pořádek. Zázrak, že se to vůbec podařilo.

Absolutní chaos. Pro Vorošina ideální situace.“

„Vidíš to moc jednoduše,“ namítl Mikovský. „I v době největšího běsnění cestovaly po městech a vesnicích skupiny pozorovatelů. Ti lidé zaznamenávali vše, co slyšeli a viděli. Nejen fakta, ale i dojmy, názory, interpretace událostí. Vědci, historikové, kteří je vyslali, pak jejich svědectví pečlivě shromažďovali, aby žádná maličkost nezůstala nepovšimnuta. Jak říkám, šlo o neopakovatelný dějinný okamžik.“

Talejnikov přikývl a pohlédl učenci do očí. „Proč myslíte, že jsem vás vyhledal?“

Stařec se zavrtěl. „Revoluční archiv?“

„Musím se do něj podívat.“

„Požadavek, který se snadno vznese, ale hůře realizuje. Přístup do archivu povoluje ministerstvo kultury v Moskvě.“

„Jaký je postup, když povolení udělí?“

„Pověřený pracovník leningradské kanceláře ministerstva osobně přinese klíč od podzemního sálu.

Knihovna klíč nemá.“

Vasilij se zadíval na hromady dokumentů na kurátorově stole. „Je ten člověk kvalifikovaný archivář, odborník jako vy?“

„Ne. Prostě úředník s klíčem.“

„Jak často ministerstvo povolení vydává?“

Mikovský se zamyslel. „Moc často ne. Tak dvakrát do měsíce.“

„Kdy se archiv naposled otevřel?“

„Asi před třemi týdny. Historik ze ždanovovy akademie potřeboval nějaké údaje pro svou kandidátskou práci.“

„Kde ty materiály studoval?“

„Přímo v archivu. Z podzemí se nesmí vynést ani kousek papíru.“

Talejnikov znovu zvedl ruku. „Něco se z něj přece dostalo. Nedopatřením. Teď vám provinilec poslal dokument zpět. Pro dobro všech zúčastněných bude nejlepší, když se co nejrychleji vrátí do trezoru. Až

zatelefonujete do leningradské kanceláře ministerstva, mluvte hodně rozrušeně.“

Úředník s tváří zrůžovělou mrazem a fyzickou námahou dorazil během dvaceti minut.

„Vedoucí noční směny říkal, že je to naléhavé, soudruhu profesore.“ Mladík po dlouhém běhu sotva popadal dech. Otevřel kufřík a vytáhl z něj složitý klíč, jehož kopie by vyžadovala dokonalé nástroje a nesmírně zručného řemeslníka.

„A také velmi neobvyklé. Zločinná nedbalost,“

durdil se Mikovský a vstal ze židle. „Ale snad se nic vážného nestalo. Dobře, že jste přišel tak rychle.“

Obešel stůl a vzal z něj bílou obálku velkého formátu.

„Zajdeme hned dolů, ano?“

„To jsou ty dokumenty?“ zeptal se muž s klíčem.

„Ano,“ odpověděl Mikovský a zamával obálkou.

„Jaké dokumenty?“ vyjel Talejnikov ostře, v hlase spíše obvinění než otázku.

Mladík odhodil klíč a sáhl k opasku. Vasilij na něho skočil, strhl mu ruku, opřel se mu ramenem o hrudník a strhl ho na podlahu. „Měl sis dát pozor na jazyk!“ zasyčel vztekle. „žádný vedoucí pracovník neinformuje obyčejného poslíčka o detailech mimořádné události. Perro nostro circulo! Tentokrát nebudou žádné tablety s cyankáli ani pistole! Mám tě,

vojáku! A přísahám při tvém korsickém bohu, že z tebe dostanu všechno, co potřebuju vědět!“

„Bei unserem Ring! Unsere Gottheit!“ zašeptal mladík. Ohrnul rty, pohnul čelistí, jazykem… jazykem.

Zuby! Skousnutí, čelist poklesla…

Talejnikov v zuřivém ohromení sledoval, jak tekutý obsah kapsle stéká do krku a okamžitě paralyzuje svaly. Mladík v několika vteřinách vydechl naposled.

„Zavolejte na ministerstvo!“ houkl na šokovaného Mikovského. „Řekněte nočnímu vedoucímu, že zařazení dokumentů vám zabere několik hodin.“

„Já nechápu. Nic nechápu!“

„Napíchli vám telefon. Tenhle chlap přepadl posla a vzal mu klíč. Až by nás oba zabil, nechal by ho tady a utekl.“ Vasilij rozepnul mrtvému kabát a roztrhl košili pod ním.

Byl tam. Růžovofialový kroužek s nerovnými okraji připomínající mateřské znaménko. Matareseův kruh.

Starý archivář sáhl na nejvyšší kovovou polici pro dvě vysoké krabice a podal je Vasilijovi. Už jich při pátrání po princi Vorošinovi prošli šestnáct, zatím neúspěšně.

„V Moskvě bychom to měli snazší.“ Mikovský opatrně sestoupil z žebříku a zamířil k dlouhému stolu.

„Tam všechny materiály přepsali a opatřili indexy.

Stačilo by nám nahlédnout do přehledu a hned bychom přesně věděli, kde hledat.“

„Však to najdeme. Něco tady musí být.“

Talejnikov předal jednu krabici kurátorovi, druhou si ponechal a začal prohlížet rukopisné záznamy. Opatrně obracel křehké listy zažloutlé věkem.

„Tady je to!“ zajásal o dvanáct minut později Konstantin Mikovský.

„Co?“

„Zločiny prince Vorošina.“

„Jeho poprava?“

„Zatím ne. Ale jeho život, stejně jako životy a zločiny jeho otce a dědečka.“

„Ukažte.“

Pevná, precizní ruka zaznamenala stručně, ale puntičkársky každý prohřešek tří generací. Starší Vorošinové byli označeni za nepřátele lidu, kteří se kromě bezohledných vražd svých nevolníků a nájemců půdy provinili rafinovaným zneužití státní banky, v jehož důsledku ztratily tisíce lidí práci a živobytí.

Mladého prince poslal otec studovat do Evropy, aby se

tam pět let učil, jak upevňovat kapitalistickou nadvládu a utlačovat prostý lid.

„Kam?“ přerušil napjaté ticho Talejnikov.

„Co kam?“ nechápal učenec, který četl tutéž

stránku.

„Kam ho poslali?“

Mikovský otočil list a přejel prstem po řádcích.

„Do Krefeldu. Na tamější univerzitu.“

„Ten parchant mluvil německy! Bei unserem Ring, Unsere Gottheit. Vorošin si vybudoval novou existenci v Nemecku! Čteme dál.“

Princ studoval tři roky v Krefeldu a další dva v Düsseldorfu. V dospělosti se potom do Porúří často vracel a navázal úzké osobní vztahy s významnými německými průmyslníky, jako byli Gustav von Bohlen-Halbach,

Friedrich

Schott

a

Wilhelm

Habernicht.

„Essen,“ poznamenal Vasilij. „Z Düsseldorfu je kousek do Essenu. Znal zemi i jazyk. Dokonalé načasování. V Evropě válka, v Rusku revoluce, svět se zmítá v chaosu. Zbrojařské koncerny v Essenu. Do nich pronikl.“

„Krupp?“

„Nebo Verachten, Kruppův konkurent.“

„Myslíš, že si koupil vlivné postavení v jednom z těchto podniků?“

„Vnikl tam zadními vrátky a s novou totožností.

Německá průmyslová expanze byla stejně chaotická jako válka císaře Viléma. Management se přesouval z jedné společnosti do druhé jako vojenské jednotky.

Znovu ideální okolnosti pro Vorošina…“

„Tady se mluví o jeho popravě,“ přerušil Vasilije archivář, který mezitím otočil stránku. „Tvoje teorie bohužel neobstála.“

Talejnikov se naklonil a slovo za slovem pročítal vylíčení smrti prince Andreje Vorošina, jeho ženy, dcery a dvou synů s manželkami v rodinném sídle v Carském Selu dne 21. listopadu 1917. Krvavé detaily popisovaly závěrečné fáze celodenního boje, kdy vzbouřený dav zahnal obléhané do domu. Vorošinovi i se sloužícími se dlouho bránili. Stříleli na útočníky a shazovali ze šikmé střechy zapálené plechovky s petrolejem, ale když jim došlo střelivo, pochopili, že nemají

naději.

Rodina

velkoryse

propustila

služebnictvo a pak odpálila zbývající zásobu střelného prachu a vyhodila dům i sebe do povětří v posledním zoufalém úsilí vzít s sebou na onen svět co nejvíce

nepřátel. Z přepychové šlechtické usedlosti zůstaly jen ohořelé ruiny, těla mrtvých strávily plameny.

Vasilij se v myšlenkách vrátil k noční scenerii v kopcích nad Porto Vecchiem. Villa Matarese. I ji nakonec zničil požár a zanechal po sobě jen trosky.

„Nesouhlasím,“ prohlásil Vasilij rozhodně. „Tohle nebyla poprava.“

„Uznávám, že nešlo o vykonání soudního rozsudku,“ připustil učenec, „ale troufám si tvrdit, že výsledek byl stejný.“

„Kde jsou výsledky ohledání místa činu a pitevní protokoly? Kde je jaký důkaz, že ti lidé zemřeli?

Ohořelé ruiny? To nestačí. Ten záznam je zfalšovaný.“

„Ale Vasiliji! Tady jsme v archivu! Každý dokument byl podroben kritickému zkoumání a prověřen vědci, odborníky! A taky časem.“

„Jeden z vědců byl podplacen. Jsem ochoten připustit, že vyhořela šlechtická usedlost, ale pro všechno ostatní chybějí jakékoliv důkazy.“ Talejnikov se vrátil o několik stránek dozadu. „Podívejte se sám.

Líčení je velmi barvité. Muži s puškami v oknech, další na střeše, prchající služebnictvo, výbuchy, které začaly v kuchyni. Zdá se že, nechybí žádný detail.“

„Souhlasím,“ řekl Mikovský, na kterého popis tragédie silně zapůsobil.

„Chyba. Něco přece jenom chybí. V každém záznamu, který jsme četli, útoky na paláce a velkostatky, přepadení vlaků, masové demonstrace –, jsou podrobnosti typu postupující dělníky vedl soudruh ten a ten, ústupu před zuřivou palbou carských jednotek velel kapitán ix ypsilon, popravu nařídil soudruh ypsilon zet. Sám jste řekl, že v dokumentech se uvádí řada konkrétních osob, aby se jejich jména zachovala pro budoucnost. Nuže, přečtěte si to ještě jednou a pozorně.“ Vasilij listoval stránkami dopředu dozadu.

„Skutečně až nepřirozené detaily, včetně například teploty vzduchu, barvy oblohy a kožešinových límců mužů na střeše. Ale ani jedna osoba kromě Vorošina není označena jménem.“

Kurátor sjížděl prstem i očima po rukopisných řádcích na zažloutlém papíru a špulil rty úžasem. „Máš pravdu. Přemíra podrobností maskuje absenci konkrétních údajů.“

„Jako vždycky,“ ušklíbl se Talejnikov. „Popravu Vorošinovy rodiny si někdo vymyslel. Nikdy k ní nedošlo.“

25

„Co jste mi to poslali za nemožného chlapa?“

vyštěkl Mikovský do telefonu a pokračoval v kritice místní kanceláře ministerstva kultury obecně a vedoucího noční směny zejména. „Požadoval jsem jasně, a předpokládal jsem, že mu to vysvětlíte –, že má zůstat v archivu až do chvíle, kdy všechny dokumenty zařadím do příslušných svazků. Ale co zjistím? Váš mladík se vytratil a klíč mi strčil pod dveře! To je skandál! Radím vám, abyste sem urychleně poslal někoho spolehlivého, ať si ten klíč vyzvedne.“

Kurátor spěšně zavěsil a zabránil tak úředníkovi v námitkách. Když se podíval na Vasilije, zračila se mu v očích úleva, ale žádal pohledem o uznání.

Také se mu ho dostalo. „Váš výkon by vám zajistil pochvalu i od Stanislavského,“ usmál se Talejnikov a utíral si ruce do ručníku, který přinesl z toalety.

„Myslím, že máte dokonalé alibi. Ale nezapomeňte, že v kotelně najdou mrtvolu bez dokladů a určitě si vás pozvou k výslechu. Nic nevíte, toho člověka jste v životě neviděl.“

„Jenže ho určitě znají v místní kanceláři ministerstva.“

„Právě že ne. Ujišťuju vás, že toho muže sem s klíčem neposlali. Ministerstvo bude mít jiný problém, a dost vážný. Dostane sice zpátky klíč od archivu, jenže přišlo o poslíčka. Ale já jsem získal čas, protože ten, kdo vám odposlouchává telefon, se domnívá, že jeho člověk splnil úkol. Prostě mě tady nenašel.“

„K čemu ten čas využiješ?“

„Musím se dostat do Essenu.“

„Na základě pouhé spekulace?“

„Je to víc než spekulace. Hlášení o Vorošinovi se zmiňuje o dvou významných jménech. Schott a Bohlen-Halbach. Friedrich Schott byl krátce po první světové válce v Německu odsouzen za transfery značných finančních částek ze země. Byl zavražděn ve věznici hned první večer po nástupu trestu. O zločinu se tehdy hodně psalo a pachatelé byli dopadeni. Asi se dopustil nějaké chyby a Matarese ho potřeboval umlčet.

Gustav Bohlen-Halbach se oženil s Kruppovou dcerou, která jako jediná z potomků přežila válku, a převzal vedení koncernu. Jestli se Vorošin před více než půl stoletím spřátelil právě s nimi, mohli mu hodně pomoci.

Všechno do sebe krásně zapadá.“

Mikovský

nevěřícně

potřásl

hlavou.

„Pronásleduješ přízraky staré šedesát let.“

„Ale s nadějí, že mě dovedou k dnešním bytostem z masa a kostí. A ty určitě existují. Jaké další důkazy byste ještě chtěl?“

„žádné. A právě jejich existence mě děsí. Kvůli tobě. V cizím bytě si na tebe počká nějaký Angličan, mě sleduje neznámá žena, do knihovny přijde mladík s klíčem od archivu, který ukradl pracovníkovi ministerstva… a všichni pracují v Matareseově žoldu.

Zdá se, že tě obklíčili a zahnali do pasti.“

„Z jejich pohledu to tak určitě vypadá,“ připustil Talejnikov. „Prostudovali si můj osobní spis a vyslali své vojáky, aby pokryli každý myslitelný kontakt v naději, že když selže jeden, druhý uspěje.“

Stařec si sundal brýle a upřel na Vasilije uslzené oči. „Nechápu, kde ty svoje… vojáky, jak jim říkáš, berou. Odkud se rekrutují tak odhodlaní muži a ženy, že jsou připraveni kdykoli zemřít vlastní rukou?“

„Odpověď může být děsivější, než si dokážeme představit. Její kořeny tkví v dávné minulosti, kdy islámský vůdce Hasan ibn as-Sabbáh zformoval skupinu politických zabijáků, s jejichž pomocí se udržel u moci.“

„Myslíš fedajíny? Hašišíny? Ale to je přece absurdní

myšlenka!

Sabbáhovi

vrahové

byli

náboženská sekta. Zaprodali své duše, mysli i těla za nebeský ráj zde na zemi. Tím v dnešní době nemůžeš nikoho motivovat!“

„Opravdu? Větší dům, tučnější bankovní konto nebo třeba lépe zařízená dača, než má soused, copak to není dostatečná motivace? A na státní úrovni více stíhaček, mohutnější bitevní loď… Svět, v němž žijeme, je světem globální lačnosti, dnes stejně jako na přelomu tisíciletí.“

Starý pán potřásl hlavou a nasadil si brýle. „Jak se dostaneš do Essenu?“

„Přes Helsinky.“

„Kdy odjíždíš?“

„Brzy ráno.“

„Nechceš zůstat přes noc u mě?“

„Ne, vystavil bych vás tím zbytečnému riziku.“

Stařec překvapeně vzhlédl. „Ale říkal jsi přece, že jsem si svým výkonem v telefonu zajistil alibi.“

„Před policií, ale proč na sebe upozorňovat neviditelného nepřítele? Je mi to líto, ale na nikoho jiného jsem se obrátit nemohl.“

„Nemusíš se omlouvat.“ Kurátor vstal ze židle, na nejistých nohou obešel stůl a přistoupil ke svému bývalému studentovi. „Takže odcházíš a já už tě nikdy neuvidím. Obejmi mě, Vasiliji.“

„Plukovník Maletkin?“ zeptal se Vasilij, i když

dobře věděl, že váhavý hlas na druhém konci linky patří zrádci z Vyborgu.

„Kde jste?“

„V telefonní budce kousek od hotelu. Máte pro mě něco?“

„Ano.“

„Dobře. Já mám zase něco pro vás.“

„Taky dobře. Kdy?“ zeptal se Maletkin.

„Hned. Vyjděte na ulici a odbočte doprava.

Doženu vás.“

„Už je skoro půlnoc,“ ozvalo se po krátkém zaváhání.

„Jsem rád, že vám jdou hodinky přesně. Musely být drahé. Švýcarské digitálky tak oblíbené v Americe?“

„Mám tady ženu…“

„Řekněte jí, ať počká. Rozkažte jí to, plukovníku.

Jste přece důstojník KGB!“

O sedm minut později vyběhl Maletkin z hotelu na chodník jako fretka a rozhlížel se na všechny strany.

Vasilijovi se zdálo, že vidí, jak se mu navzdory mrazu leskne brada potem. Za pár dní nebude mít zrádce žádnou bradu, pomyslel si s krutým uspokojením.

Ustřelí mu ji popravčí četa na dvoře kasáren ve Vyborgu.

Maletkin se vydal na sever. V tuto noční hodinu se po ulicích pohybovalo jen málo chodců, několik mladých dvojic zavěšených do sebe a nevyhnutelné trio vojáků spěchajících z vycházky. Talejnikov čekal, pozoroval okolí a pátral po někom, kdo nezapadá do scenerie.

Nikoho neviděl. Zrádce se neuchýlil k dvojí hře a neprilepili se na něj ani Matareseovi vojáci. Vasilij vyšel ze stínu domovního vchodu a přidal do kroku. Za minutu již kráčel po druhé straně bulváru v jedné úrovni s Maletkinem a začal si tiše hvízdat melodii amerického evergreenu Yankee Doodle.

„Tady máte svůj telegram,“ vyhrkl zrádce v přítmí zastrčené uličky. „Jediná kopie. A teď mi řekněte, kdo je americký informátor ve Vyborgu.“

„Chcete snad říct druhý informátor, ne?“

Talejnikov cvakl zapalovačem a posvítil si na kopii

kódované depeše do Helsinek. Byla přesná. „To jméno dostanete během několika hodin.“

„Chci je hned! Z centrály volali do Vyborgu.

Potřebuju ochranu! Slíbil jste mi ji! Odjíždím hned ráno.“

„Odjíždíme společně,“ poučil ho Vasilij. „A dříve než ráno.“

„Ne!“

„Ale ano. Dvě hodiny autem. Tu svou poradu s pohraničníky krásně stihnete.“

„Já už s vámi nechci mít nic společného. Vaše fotografie visí ve všech úřadovnách KGB a v centrále na Lipovském prospektu měli dvě! Když jsem je viděl, úplně jsem se zpotil.“

„Neříkejte, opravdu? Ale jistě chápete, že mě musíte odvézt zpátky k jezeru a oznámit Finům, aby mě čekali. Svou práci v Leningradě jsem skončil.“

„Pro č já? Už jsem toho pro vás udělal dost!“

„Protože když to neuděláte, nedokážu si vzpomenout na jméno druhého muže z Vyborgu, po kterém tolik toužíte.“ Talejnikov ho popleskal po tváři; zrádce sebou škubl. „Vraťte se k té holce, soudruhu, a dobře si užijte. Ale ať vám to netrvá moc dlouho. Z

hotelu se odhlásíte ve tři třicet.“

„Tak brzo?“

„Spěcháte na poradu, ne? Sednete do auta a nejpozději ve čtyři dorazíte na Aničkovův most.

Přejedete ho dvakrát tam a zpět. Na jednom konci mostu si přisednu. Ještě nevím na kterém.“

„Ale milice přece kontroluje každé podezřelé vozidlo,“ zaúpěl Maletkin. „Auto, které ve čtyři ráno jezdí sem tam po mostě, bude určitě nápadné!“

„Právě o to mi jde. Chci se přesvědčit, zda nablízku nehlídkuje milice.“

„A co když mě zastaví?“

„Musím vám pořád připomínat, že jste plukovník KGB? Plníte oficiální a přísně tajný úkol.“ Vasilij se otočil k odchodu, ale pak se zastavil. „Ještě jedna věc.

Možná vás napadlo, že byste si mohl opatřit zbraň, vyčíhnout si vhodný okamžik a zastřelit mě. Mou likvidací byste doma získal nesmrtelnou zásluhu a druhé straně byste vždycky mohl tvrdit, že jste se mě pokoušel zachránit za cenu ohrožení vlastního života.

Pokud vás nezajímá jméno dalšího informátora z Vyborgu, lze to považovat za docela dobrý nápad.

Minimální riziko a odměna z obou táborů. Ale měl byste vědět, že nás na každém kroku sleduje někdo třetí.“

Maletkinova hlava se nepohnula, ale jeho oči těkaly po okolí v okruhu sto osmdesáti stupňů.

„Přísahám,“ zadrmolil roztřeseným hlasem, „že něco podobného by mě v životě nenapadlo.“

Ty jsi opravdu zatracený pitomec, pomyslel si Talejnikov. „Tak ve čtyři, soudruhu.“

Řada starých činžáků tvořila temnou stěnu, tu a tam oživenou matně osvětleným oknem. Nocí se nesly charakteristické zvuky sídliště, rozjitřené hádavé hlasy a hysterický opilecký smích.

Vasilij si ověřil, že se u Larisy svítí, a vešel do domu o čtyři vchody dál. Stoupal po schodech pomalu a shrbený jako unavený dělník po neplaceném přesčasu u montážní linky, ale sotva za sebou zavřel prosklené dveře, napřímil se a svižně seběhl do sklepa. Temnou chodbou došel ke kóji, do níž uložil mrtvého Angličana, když mu předtím nalil do krku láhev vodky a pořezal obě zápěstí žiletkou. Rozžal zapalovač a odsunul laťková dvířka.

Mrtvola zmizela a s ní i všechny stopy krve na podlaze, kterou někdo pečlivě vydrhl kartáčem a hadrem.

Talejnikov strnul v šoku a chvíli trvalo, než

dokázal jasně uvažovat. Stalo se něco hrozného. Mýlil se.

Někde se ve svých úvahách dopustil fatální chyby!

Ale vždyť si byl tak jistý. Matareseovi vojáci byli sice ochotni položit život, ale vracet se na místo, kde došlo ke zločinu? Na místo, kde s největší pravděpodobností hrozí nastražená past? To by neriskovali, to nemohli riskovat ani fanatici!

Jenže riskovali. Cíl jim stál i za tak vysokou sázku.

Proboha, co jsem to provedl?

Larisa!

Nechal dvířka otevřená, vytasil pistoli a po špičkách se rozběhl chodbou, oči i uši nastražené.

Došel k vchodu, kde bydlela Larisa, a opatrně vystoupal do přízemí. Pomalu otevřel dveře do chodby a pozorně naslouchal. Shora ze schodiště zazněl výbuch smíchu, k pištivému ženskému hlásku se vzápětí připojil mužský bas.

Vasilij schoval zbraň do kapsy, položil ruku na zábradlí a začal stoupat po schodech. Dvojici dohonil na podestě druhého patra u Larisina bytu. Nasadil vrávoravý krok a s provinilým úsměvem pozdravil.

„Mohl by milenec středního věku požádat dva krásné mladé lidi o laskavost? Myslím, že tu poslední skleničku jsem už neměl pít.“

Dvojice se jako na povel otočila. „V čem je problém, kamaráde?“ zahlaholil mladík vesele.

Talejnikov ukázal na Larisiny dveře. „Moje přítelkyně. Měl jsem na ni počkat po představení v divadle, ale narazil jsem na starého známého z vojny a nějak jsme se zakecali. Však to znáte… Jenže ona je teď na mě určitě naštvaná. Nemohli byste zaklepat místo mě? Bojím se, že kdyby uslyšela můj hlas, neotevřela by.“ Vasilij se znovu zazubil, ale jeho myšlenky byly v ostrém protikladu k výrazu tváře. Představu, že možná obětuje životy mladých nevinných lidí, snášel s rostoucím věkem stále hůře.

„To je to nejmenší, co můžeme pro vojáka udělat.“

Dívka se bublavě zasmála. „Tak teď předved, manžílku, jak umíš pomáhat armádě.“

„Proč ne?“ Mladík pokrčil rameny a přistoupil ke dveřím Larisina bytu. Talejnikov ho předešel, postavil se zády ke zdi s rukou v kapse na pažbě pistole a čekal, až ochotný manžel zaklepe.

Zevnitř odpovědělo mrtvé ticho. Mladík se podíval na Vasilije, který přikývnutím naznačil, aby to zkusil ještě jednou. Ani nové, důraznější a naléhavější zaklepání nikoho ke dveřím nepřilákalo.

„Třeba na vás ještě čeká v divadle,“ poznamenala dívka.

„Nebo

možná

potkala

vašeho

starého

spolubojovníka a teď se tam před vámi schovávají,“

doplnil rozjíveně její manžel.

Talejnikov se pokusil ocenit nejapný pokus o vtip úsměvem, ale neúspěšně. Dobře si uvědomoval, co asi za dveřmi najde. „No nic, počkám tady,“ řekl suše.

„Každopádně vám děkuju.“

Mladíkovi zřejmě došlo, že vtipkoval v nevhodnou chvíli. „Promiňte,“ zamumlal a vzal manželku za ruku.

„Mnoho štěstí,“ popřála dívka nejisté a oba rychle zmizeli za ohybem schodiště.

Vasilij počkal, až dvě patra nad ním zaklaply dveře. Vytáhl z kapsy pistoli a položil ruku na kliku, srdce sevřené obavou, že nebude zamčeno.

Nebylo a jeho strach vzrostl. Strčil do dveří, vešel do bytu a zavřel za sebou. Pohled, který se mu naskytl, mu vyslal do hrudi bodavý záblesk; věděl, že zakrátko bude následovat ještě silnější bolest. Obývací pokoj v troskách, převržené židle i stůl, rozbitá lampa, na podlaze rozházené knihy a hromady šatstva. Scéna naaranžovaná tak, jako by zde došlo k divokému zápasu, ale její architekti to, jak bývá v podobných případech častým zjevem, poněkud přehnali. Nedošlo k boji, ale k něčemu mnohem horšímu. Konal se zde výslech s použitím mučení.

Vasilij zamířil k otevřeným dveřím do ložnice a v duchu se připravil na krutý otřes. Stanul na prahu a podíval se na ni. Larisa ležela na posteli. Katani z ní strhli šaty a roztažené nohy svědčily o znásilnění, ale pokud k němu vůbec došlo, pak jen pro účely autopsie a rozhodně až po smrti. Dotlučený obličej, oteklé rty na několika místech roztržené, oči vytřeštěné děsem. Úzké stužky zaschlé krve vytvořily na bledých tvářích tmavé abstraktní obrazce.

Talejnikov se odvrátil; tělo mu zalila vlna hrozivé strnulosti. Ten pocit dobře znal. Chtěl zabíjet. Jenom zabíjet.

Pak pochopil. Hrdlo se mu stáhlo dojetím, až

nemohl dýchat, a do očí vyhrkly slzy. Larisa Kronešová nepromluvila. Mučitelé ji nezlomili; neprozradila jim, že její dávný milenec z Rigy se po půlnoci vrátí. A nejen že udržela tajemství, udělala mnohem víc, svedla ty bestie ze stopy, poslala je jinam. Bože, jaké utrpení musela před smrtí zakusit!

Větší část dospělého života prožil bez lásky, a když ji konečně po letech znovu našel, bylo pozdě.

Pozdě… Proboha!

Konstantin Mikovský.

Jestli Matarese poslal své vojáky za Larisou, aby se pojistil, pak další určitě dostali na starost starého archiváře.

Vasilij přiskočil k telefonu v obývacím pokoji, který záměrně ušel zkáze. Nestaral se o odposlech; na to, aby se dozvěděl, co potřebuje, mu stačí pár vteřin a za minutu už bude pryč, dlouho předtím, než do sídliště někoho pošlou.

Vytočil kurátorovo číslo a vzápětí někdo zvedl sluchátko, na unaveného starce příliš rychle.

„Přejete si?“ ozvalo se tlumeně, sotva srozumitelně.

„Prosil bych profesora Mikovského.“

„Kdo volá?“ zeptal se hlas, který rozhodně nepatřil starému pánovi.

„Jsem spolupracovník soudruha Mikovského a musím s ním nutně mluvit. Vím, že se v posledních dnech necítil dobře. Nepotřebuje lékařskou pomoc?

Nemáme mu poslat sanitku?“

„Ne,“ odsekl hlas a zopakoval otázku: „Kdo volá?“

Talejnikov se donutil ke krákoravému zasmání.

„Rudikov, jeho soused z vedlejší kanceláře. Vyřiďte mu, že jsem našel tu knihu, kterou hledal… Ale ne, raději mu to řeknu sám.“

Ticho.

„Ano?“ Roztřesený hlas. Mikovský. Pustili ho k telefonu…

„Jste v pořádku? Co je to za lidi?“

„Uteč, Vasiliji! Uteč! Jsou to…“

Na lince vybuchl ohlušující výstřel. Vasilij držel v ruce sluchátko, otřeseně na ně zíral a nechal si hrudníkem projíždět ostré šípy bolesti. Miloval v Leningradě pouze jednu ženu a staršího muže a oba je poslal na smrt. Zabil je vlastní rukou…

Ale ne, to není pravda. Zabil je Matareseův kruh a on se pomstí. Taky bude zabíjet… zabíjet… zabíjet!

Zašel do telefonní budky na Něvském prospektu a vytočil ústřednu hotelu Evropa. Tentokrát nebude ztrácet čas shovívavým tlacháním, aby udržel loutku poslušně na drátkách, nebude jím plýtvat na bezvýznamnou nulu. Musí se dostat přes jezero do Finska, do Helsinek, spojit se s Korsičankou v Paříži a informovat Scofielda o svém záměru odcestovat do Essenu, protože právě tam je třeba hledat tajemství rodiny Vorošinů, tajemství, které střeží bestie puštěné z řetězu… Však on je dostane, ty Matareseovy elitní vojáky, všechny je dostane…

„Ano? Co se zas děje?“ vyhrkl zrádce z Vyborgu zadýchaně.

„Okamžitě odejděte z hotelu,“ rozkázal Talejnikov stroze. „Jeďte na Moskevské nádraží. Počkám na vás před hlavním vchodem.“

„Teď? Ještě nejsou dvě. Říkal jste…“

„Zapomeňte, co jsem říkal, a udělejte, co říkám!

Domluvil jste to s Finy?“

„Na to stačí jeden telefonát.“

„A volal jste?“

„Ještě ne.“

„Tak zavolejte. Za čtvrt hodiny se setkáme u nádraží.“

Jízda na sever proběhla v naprostém tichu, narušovaném pouze občasnými Maletkinovými nářky nad událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin. Byl to člověk, jehož postavení tak dalece převyšovalo jeho schopnosti, že i jeho zrada měla žluklou pachuť nicoty.

Minuli Vyborg a mířili k hranicím. Vasilij poznával zasněženou silnici, po níž přišel od břehu zamrzlého jezera. Brzy se před nimi objeví vidlicovitá křižovatka, odkud poprvé pozoroval zrádce, který teď sedí vedle něho. Tehdy zrovna svítalo, i nyní se blíží úsvit. Jenže kolik se toho mezi dvěma východy slunce dozvěděl, kolik tragických událostí se seběhlo.

Cítil se totálně vyčerpaný. Nespal už bůhví jak dlouho a nutně potřeboval odpočinek. Věděl, jak riskantní je se o něco snažit, když mozek neudrží kloudnou myšlenku. V Helsinkách se vyspí, kolik si tělo vyžádá, a pak vyrazí do Essenu.

Ale něco musí zařídit ještě tady, na půdě vlasti a pro její blaho.

„Za necelou minutu vás vysadím u jezera,“ ozval se Maletkin. „Na břehu vás čeká finská spojka. Všechno je domluveno. Takže já jsem svou část dohody splnil, soudruhu. Teď je řada na vás. Kdo je druhý americký informátor ve Vyborgu?“

„Jméno nepotřebujete. Stačí vám jeho funkce. Je to jediný muž v této oblasti, který vám může vydávat rozkazy, váš jediný nadřízený. Náčelník KGB ve Vyborgu.“

„Cože? Ten chlap je tyran, fanatik!“

„Ideální krytí, nemyslíte? Požádejte ho o schůzku… soukromou. Jistě víte, co máte říct.“

„Ano.“ Maletkinovi zazářilo v očích a šlápl na brzdu, protože se přiblížili k průrvě v závěji. „Ano, myslím, že vím, co mu řeknu… Tady je stezka.“

„A tady je vaše zbraň.“ Talejnikov podal zrádci pistoli, z níž vyňal úderník.

„Aha, ano, děkuju,“ zašveholil Maletkin nepřítomně; v myšlenkách se již kochal představami moci, o níž se mu před několika vteřinami ani nesnilo.

Vasilij vystoupil z auta, rozloučil se a přibouchl dvířka. Když obešel vůz a zamířil ke stezce, zaslechl stahování okénka.

„To je neuvěřitelné!“ Zrádci zněla z hlasu upřímná vděčnost. „Ještě jednou děkuju.“

„Není zač,“ prohodil Talejnikov přes rameno.

Zaburácel motor, pneumatiky se protočily na sněhu; Maletkin se otočil a spěchal do Vyborgu.

Vstříc své smrti.

Vasilij prošel průrvou v závěji na stezku, která ho nakonec dovede přes Helsinky do Essenu, a pískal si tiše Yankee Doodle.

26

Slušně vypadající starší pán ve zmačkaném svrchníku a vlněném roláku stiskl houslové pouzdro mezi koleny a poděkoval finské letušce za termosku s čajem. Kdybyste se pasažérů na lince do Essenu zeptali na hudebníkovo stáří, hádali by mezi pětapadesáti až šedesáti, možná o něco více. Odhady těch, kdo seděli na vzdálenějších místech, by se pohybovaly kolem sedmdesátky.

Asi by vás udivilo, že tento muž středního věku nepoužil kromě střídmě nanesené stříbrné barvy na vlasy žádnou kosmetiku. Talejnikov už dávno zjistil, že mimické svaly a držení těla vypovídají o pokročilém stáří a neduživosti mnohem přesvědčivěji než nejrůznější pudry a mejkapy či umělé vrásky.

Vtip spočívá v tom, že zatnete obličejové svalstvo tak, aby tvář vyjadřovala abnormální stres, a pak už se chováte naprosto normálně. Námaha spojená s udržováním nepřirozeného výrazu je totožná s úsilím, s nímž staří lidé a invalidé bojují proti tělesné sešlosti a postižení.

Essen. „Černou perlu“ Porúří navštívil již dvakrát, ale ani jedna cesta nebyla oficiálně zaznamenána, protože pokaždé plnil delikátní poslání spojené s průmyslovou špionáží, což jsou operace, jimiž se Moskva nikdy nechlubí. Matareseova organizace tudíž neměla k dispozici žádné informace, jichž by mohla využít, žádné kontakty, které by mohla sledovat, žádní přátelé, v jejichž bytě by mohla nastražit past, vůbec nic. V Essenu nežil Konstantin Mikovský… ani Larisa Kronešová.

Essen. Kde začít? Starý kurátor měl pravdu, hledá šedesát let staré přízraky, utajené splynutí muže a jeho rodiny s obrovským průmyslovým komplexem v období, kdy svět ovládl chaos. K právnickým dokumentům starším než půl století se nedostane, pokud vůbec někdy existovaly. A i kdyby existovaly a získal si k nim přístup, byly by tak nejasné a nesrozumitelné, že by potřeboval týdny, aby v nich vysledoval totožnosti a finanční toky. Navíc by takovým pátráním na sebe určitě upozornil a prozradil se.

Kromě toho je dobře známo, že soudní záznamy v Porúří jsou snad nejrozsáhlejší a nejkomplikovanější v celém Německu. Advokátní praxe v Essenu patří mezi nejlukrativnější profese. Kde hledat člověka, který by se takovým bludištěm dokázal prokousat? Kde vzít potřebný čas?

Jeden muž by se snad našel. Právník specializovaný na patentovou ochranu by ovšem nad požadavkem vypátrat jméno Rusa, který se před padesáti lety přistěhoval do Essenu, bezmocně spráskl ruce. Ale je to právník a někde Talejnikov začít musí, jestli ten člověk žije a jestli bude ochoten promluvit si s někým, kdo ho kdysi dávno uvedl do choulostivé situace. Tehdy byl pětatřicetiletý Heinrich Kassel mladším partnerem advokátní kanceláře, která poskytovala právní

pomoc

mnoha

velkým

průmyslovým podnikům v oblasti Essenu. Spis, který na něj vedla KGB, zobrazoval muže, jenž je často na kordy s nadřízenými a s oblibou si vybírá případy tak sporné a řeší je s takovou dávkou liberalismu pobuřujícího jeho zaměstnavatele, že mu permanentně hrozí propuštění. Jenže na to byl příliš dobrý a nikdo si nechtěl vzít na triko odpovědnost za ztrátu takového esa.

Moskevští hlupáci posedlí konspirací ve své nekonečné moudrosti rozhodli, že Kassel představuje ideální materiál pro patentovou špionáž. Naštěstí se mezi nimi našel někdo, kdo projevil tolik zdravého rozumu, že úkolem získat Kassela, aby pomohl budovat světlé zítřky lidstva, pověřil nejpřesvědčivějšího vyjednávače, jakého měla KGB k dispozici, jistého Vasilije Talejnikova.

Vasilijovi stačila hodina u zinscenované večeře, aby pochopil, jak absurdní úkol má splnit. Prozřel v okamžiku, kdy se právník zaklonil na opěradle a zvolal: „Zbláznil jste se? Dělám svou práci proto, abych vás parchanty udržel mimo!“

Nebylo co dodat. Přesvědčivý vyjednávač a špatně odhadnutý advokát se spolu opili a skončili večer za svítání, kdy pozorovali východ slunce nad botanickou zahradou v parku Gruga. V opilosti uzavřeli nepsanou dohodu: právník neohlásí neúspěšný pokus o verbovku vládě do Bonnu (Moskva by se za svou naivitu stala terčem posměchu), pokud mu Talejnikov zaručí podstatnou úpravu svazku, který na něj vedla KGB

(kdyby se hodnocení, byť chybné, dostalo k nesprávným uším, mohlo by nadějnému právníkovi zavřít cestu k plnoprávnému partnerství). Němec mlčel a Talejnikov po návratu do Moskvy doplnil jeho spis v tom smyslu, že „radikální“ právník je s největší pravděpodobností provokatér v americkém žoldu.

Heinrich Kassel by mohl pomoci alespoň tak, že Vasilije nasměruje k odrazovému můstku.

Ale najde ho? Tolik se za tu dobu mohlo přihodit!

Nemoc, smrt, změna působiště, rodinné nesnáze. Od večeře zakončené za úsvitu v parku uplynulo dvanáct let.

A musím v Essenu vyřešit ještě jeden bezprostřední problém, přemítal Talejnikov. Sehnat si zbraň. Západoněmecká letištní ostraha byla v těch dnech tak přísná, že nemohl riskovat převoz pistole, a to ani kdyby ji rozebral na součástky a zabalil do příručního zavazadla.

Tolik práce a tak málo času. Ale tajemná záhada, stále neuchopitelná a plná protikladů, přece jenom postupně získávala zřetelnější obrysy. Korsická horečka se šíří; nositelé nákazy používají obrovské sumy peněz a promyšlené finanční operace, s jejichž pomocí vytvářejí po celém civilizovaném světě ohniska chaosu a budují armádu elitních vojáků, kteří pohotově obětují vlastní život, aby uchránili tajemství a nepřipustili odhalení konečného cíle. Jenže jakého cíle?

Čeho chtějí apoštolově násilné filozofie Guillaumea de Matarese dosáhnout? Vraždy, únosy, terorismus, bombové atentáty, masové nepokoje… Boháčům i vlivným politikům musí vstávat vlasy na hlavě, protože zhroucení zaběhaného řádu a pořádku by znamenalo jejich konec. A v tom spočíval ten největší protimluv.

Proč?

Letoun sklonil nos k zemi; pilot zahájil sestup.

Essen. Princ Andrej Vorošin. Kým se stal?

„To se mi snad zdá!“ zvolal Heinrich Kassel do sluchátka. V jeho hlase zazněla stejná dobrosrdečná nedůvěra, jakou si Talejnikov pamatoval z doby před dvanácti lety. „Pokaždé, když jdu kolem botanické zahrady, se na chvíli zastavím a tiše se směju. Moje žena si myslí, že vzpomínám na starou lásku.“

„Doufám, žes jí to objasnil.“

„Jasně. Řekl jsem jí, že jsem se na tom místě málem stal mezinárodním špionem. Tím jsem ji ovšem přesvědčil, že opravdu vzpomínám na starou lásku.“

„Můžeš se se mnou sejít? Zase v parku. Prosím.

Jde o naléhavou záležitost, která nemá nic společného s mou bývalou profesí.“

„To myslíš vážně? Jednomu z prominentních essenských právníků by neprospělo, kdyby ho někdo viděl s Rusem. žijeme v pohnuté době. Povídá se, že teroristé ze skupiny Baadera a Meinhoffové jsou placení Moskvou a že naši východní sousedé plánují další špinavé triky.“

Talejnikov se zachvěl a chvíli mlčel. „Dávám ti slovo protřelého spiklence. Jsem nezaměstnaný.“

„Fakt? Zajímavé. Dobře, park Gruga. Už je skoro poledne. V jednu, co říkáš? Na starém místě v zahradě.

V tuto roční dobu tam bohužel žádné květy nebudou.“

Zamrzlá hladina rybníčku se leskla ve slunečních paprscích, které hladily okrasné keře zkroucené mrazem a dodávaly jim životodárné teplo. Vasilij seděl na lavičce; bylo čtvrt na dvě a pomalu se ho zmocňoval neklid. Nevědomky nahmatal vybouleninu v pravé kapse kabátu, malou automatickou pistoli, kterou si opatřil od překupníka v zastrčené uličce nedaleko centra –, ale vzápětí ruku odtáhl, protože spatřil muže bez klobouku, který chvátal po stezce mezi záhony.

Kassel přibral a přišel o většinu vlasů. S

cherubínskou tváří a v plášti s kožešinovým límcem vypadal jako ztělesnění úspěšného starosty a na první pohled drahým oděvem Talejnikovovi vůbec nepřipomínal zapáleného mladého právníka, který chtěl vás parchanty udržet mimo! Pohled však zůstal bystrý, přátelský… a pronikavě ostrý.

„Promiň, kamaráde,“ omlouval se Němec, když

Talejnikov vstal z lavičky a stiskl podanou ruku.

„Zdržel jsem se s podpisem smlouvy s jednou americkou společností.“

„Zajímavá shoda,“ poznamenal Vasilij. „Když

jsem se před dvanácti lety vrátil do Moskvy, zapsal jsem do tvých materiálů, že tě podle mého názoru má na výplatní listině Washington.“

„To bylo chytré, i když ve skutečnosti jsem placen z New Yorku, Detroitu a Los Angeles. Ale nebudeme se dohadovat o města, že?“

„Vypadáš dobře, Heinrichu. Praxe ti jistě prosperuje.“

„Nemůžu si stěžovat. Ale co tě sem přivádí?

Připadá mi to od tebe dost nerozumné. Netvrdím, že nemám radost, že tě zase vidím, protože by to nebyla pravda, ale v této době? Říkáš, že už nepracuješ ve své původní profesi. V tom případě nechápu, z jakého důvodu jsi mě vyhledal. Co ode mě potřebuješ?“

„Radu.“

„Potřebuješ právní pomoc v Essenu? Nesnaž se mi namluvit, že oddaný komunista soukromě investuje v Porúří.“

„Investuju pouze čas a mám ho strašně málo.

Pokouším se najít jistého muže původem z Leningradu, který se přistěhoval do Německa, konkrétně do Essenu, někdy před šedesáti až sedmdesáti lety. Jsem přesvědčen, že přišel do země ilegálně a v tajnosti si koupil významné místo v místním těžkém průmyslu.“

Kassel nakrčil obočí. „Kamaráde drahý, ty ses nejspíš zbláznil. Snažím se odečítat dekády… S čísly mi to nikdy moc nešlo, ale pokud se nepletu, mluvíš o období devatenáct set deset až dvacet. Říkám to správně?“

„Naprosto. Neklidné časy.“

„Nepovídej. Vždyť o nic nešlo. Pouze jedna velká válka na západě, nejkrvavější revoluce v dějinách na východě, rozpad mocnářství uprostřed a Atlantický oceán jeden velký hrob. Sečteno a podtrženo, celá Evropa v plamenech. A Essen v té době prožíval průmyslovou expanzi, předtím ani potom nevídanou, dokonce ani za Hitlerova panování. A všechno pod pokličkou. Každý den někdo vydělal stamiliony. A do tohoto šílenství přijdou bílí emigranti z Ruska s bednami zlata a šperků a začnou si kupovat kousky koláče v kterékoliv z desítek společností. A ty po mně chceš, abych mezi tím vším našel jednoho jediného člověka?“

„Takovou reakci jsem od tebe víceméně očekával.“

„A co jiného ti mám říct?“ Kassel se zasmál. „Jak se ten chlap jmenoval?“

„To bych si raději nechal pro sebe. Nechci tě přivést do průšvihu.“

„Jak ti teda mám pomoct?“

„Řekni mi, kde bys na mém místě začal hledat.“

„V Rusku.“

„Stalo se. Revoluční archiv v Leningradě.“

„Našels něco?“

„Ale ano. Detailní popis hromadné sebevraždy jedné rodiny v tak zřejmém rozporu se skutečností, že musí být falešný.“

„Jak ten popis vypadal? Nechci detaily, jen všeobecně.“

„Vzbouřený dav zaútočil na rodinné sídlo. Obránci odolávali celý den, ale nakonec jim došla munice.

Odpálili poslední trhaviny a vyhodili sebe i dům do vzduchu.“

„Rodina, která celý den čelí hordě zdivočelých bolševiků? To si nedokážu představit.“

„Přesně tak. Líčení bylo podrobné jako filmový scénář včetně takových detailů, jako počasí a modrá obloha. Autor popsal každý metr obrovského domu i zahrady, ale kromě označení rodiny jsem se nedozvěděl jediné konkrétní jméno. Chyběl i obvyklý seznam svědků, kteří by mohli události potvrdit.“

Právník se zamračil. „Říkáš, že popsal každý metr obrovského domu i zahrady?“

„Ano. Chtěl pomocí přemíry detailů dodat dokumentu co nejvíc důvěryhodnosti.“

„Zajímalo by mě, jestli bylo počínání té rodiny v osudný den popsáno s vaší tradiční dávkou jedovatostí o nepřátelích lidu.“

Talejnikov se zamyslel. „A víš že ne? Označil bych to spíš za projevy individuální odvahy.“

Vzpomínal na rukopis na zažloutlých papírech. „Než si vzali život, propustili služebnictvo. Propustili. Tehdy velmi vzácná ohleduplnost. O co ti jde?“

„Zdá se, že autorem popisu nebyl historik revoluce, ale spíš někdo z rodiny, komu se pak podařilo dokument propašovat do archivu.“

„Je to možné, ale co tím chceš naznačit?“

„Uznávám, že střílím hodně naslepo, ale sleduj mé úvahy. Advokátská praxe mě naučila, že když požádáš klienta o předběžnou výpověď, vždycky vylíčí sám sebe v nejpříznivějším světle. To je samozřejmě pochopitelné. Ale každý bez výjimky doplní i řadu triviálních podrobností o věcech, které pro něj mají velký význam. Vychází to z podvědomí. Půvabná manželka, roztomilé děti, výnosný podnik… a krásný dům. Obrovský dům, zahrada. Rodinná vášeň, že?

Přepychové sídlo, rozlehlý pozemek.“

„Máš pravdu.“ Vasilij vzpomínal, jak Mikovský mluvil o Vorošinových. Patriarchové rodu měli v rukou absolutní moc nad svým panstvím, a to včetně vlastního soudního dvora. „Dalo by se říct, že trpěli až chorobnou příchylností k nemovitému majetku.“

„Nemohli si tu vášeň přivézt do Německa s sebou?“

„Mohli. Proč?“

Pohled právníkových očí zledovatěl. „Než

odpovím, musím protřelému spiklenci položit jednu velmi vážnou otázku. Je tohle pátrání jistá forma sovětské odvety? Říkáš, že jsi nezaměstnaný, že už nepracuješ v původní profesi, ale to je jenom tvoje tvrzení. Chybí mi důkaz.“

Talejnikov se zhluboka nadechl a pohlédl právníkovi zpříma do očí. „Mohl bych říct, že by ti mělo stačit slovo stratéga KGB, který před dvanácti lety pozměnil osobní svazek občana nepřátelské země, ale zajdu dál. Jestli máš spojení s vaší zpravodajskou službou a můžeš se na něco diskrétně dotázat, zeptej se na mě. Moskva mě odsoudila k smrti.“

Led v Kasselových očích roztál. „Tohle bys nevypustil z úst, kdyby to nebyla pravda. Právník, který se denně pohybuje v kruzích mezinárodního obchodu, si tak závažné tvrzení může snadno ověřit. Ale byl jsi přece pravověrný komunista.“

„Pořád jsem.“

„To znamená, že se někde stala osudová chyba.“

„Zmanipulovaná chyba,“ upřesnil Vasilij.

„Takže tohle není moskevská operace? Není v zájmu Sovětského svazu?“

„Ne. Je v zájmu obou stran… všech stran. A víc ti neřeknu. Tak co? Zodpověděl jsem tvou velmi vážnou otázku, teď odpověz ty mně. Co jsi měl na mysli, když jsi mluvil o vášnivé příchylnosti k nemovitému majetku?“

Právník sevřel masité rty, zamžoural na Talejnikova zpod přivřených víček a povzdechl si.

„Řekni mi jméno té rodiny. Možná ti pomůžu.“

„Jak?“

„Záznamy na pozemkovém úřadu. V Essenu se traduje, že před desítkami let koupili ruští emigranti několik velkých panských sídel v Rellinghausenu a Stadtwaldu na severním břehu Baldenského jezera.“

„Určitě je nekoupili na své vlastní jméno.“

„Pravděpodobně ne. Jak říkám, střílím naslepo.

Jenže utajený nákup nemovitostí je jako předběžná výpověď. Podvědomě ti vždycky něco uklouzne.

Vlastnictví nemovitého majetku se podobá mínění o sobě samém. V některých kulturách bývá člověk ztotožňován s půdou, která mu patří.“

„Nemohl bych si ty záznamy prohlédnout sám?“

„Ne. Přístup k nim mají jen pověření právníci.

Řekni mi to jméno.“

„Každý, kdo po něm pátrá, se vystavuje velkému nebezpečí,“ řekl Talejnikov tiše.

„Nech toho!“ Kassel se zasmál a do očí se mu vrátil pobavený pohled.

„Nákup nemovitosti

realizovaný před sedmdesáti lety?“

„Jsem přesvědčen, že existuje přímá souvislost mezi tímto nákupem a akty extrémního násilí, jichž jsme dnes svědky po celém světě.“

„Akty extrémního násilí…“ Právník nechal větu nedopovězenou a jeho výraz zvážněl. „Před hodinou jsem v telefonu zmínil Baadera a Meinhoffovou a tvé mlčení bylo velmi hlasité. Chceš naznačit…“

„V tvém zájmu bych raději nic nenaznačoval,“

přerušil Kassela Talejnikov. „Jsi prominentní právník s rozsáhlými možnostmi a zdroji informací. Vystav mi pověřující dopis a zjednej mi přístup k záznamům pozemkového úřadu.“

Němec zavrtěl hlavou. „To neudělám. Nevěděl bys, po čem se dívat. Ale můžeš mě doprovodit.“

„Chceš do toho jít osobně i za cenu rizika? Proč?“

„Protože nenávidím extremisty, kteří používají násilí. Až moc živě si pamatuju na pokřik a invektívy Třetí říše. Ale budu si samozřejmě krýt záda. Když se na nás usměje štěstí, můžeš mi říct, co uznáš za vhodné.“ Kassel nasadil uvolněný tón, ale z hlasu mu zazněl smutek. „Kromě toho nemůže být nikdo, koho Moskva odsoudila k smrti, špatný člověk. A teď to jméno.“

Talejnikov se díval na právníka a viděl dalšího odsouzence k smrti. „Vorošin,“ zašeptal.

Vedoucí oddělení essenského pozemkového úřadu se choval k prominentnímu právníkovi s poníženou úctou, advokátní kancelář Heinricha Kassela patřila k největším a nejdůležitějším ve městě –, a dokonce jim nabídl k ruce úřednici, která ochotně pořídí kopie všech dokladů, které si Herr Kassel vyžádá. Nehezká otylá dívka je uvedla do obrovského sálu s desítkami řad kovových registratur sahajících až ke stropu. Jednu stranu místnosti lemovaly uzavřené kóje, v nichž pověření právníci studovali dokumenty.

„Záznamy jsou setříděny podle dat. Rok, měsíc, den. Zkus co nejvíce upřesnit časové období, které nás zajímá. Kdy nejdříve si mohl Vorošin koupit nemovitost v okolí Essenu?“

„Když uvážím stav tehdejší dopravy a vzdálenost, kterou musel překonat, vychází mi přelom května a června devatenáct set jedenáct. Ale opakuju, že nenakupoval pod svým vlastním jménem.“

„Nebudeme hledat jméno, vlastní ani přejaté.

Alespoň ne na počátku pátrání.“

„Proč zavrhuješ přejaté? Když měl dost peněz, mohl si pod cizím jménem pořídit každou nemovitost, která byla v době jeho příjezdu k mání.“

„Protože tehdejší doba se zase tolik nelišila od dnešní. Člověk se prostě nemůže jenom tak někam přistěhovat s celou rodinou a okamžitě si pořídit rozsáhlý majetek, aniž by vzbudil zvědavost okolí.

Vorošin, jak jsi mi ho popsal, by se tomu určitě chtěl vyhnout. Budoval by si novou totožnost velmi pomalu a opatrně.“

„Tak co vlastně hledáme?“

„Nákup nemovitosti realizovaný prostřednictvím právníků pro majitele in absentia nebo prostřednictvím zástupce bankovního domu pro realitního investora, případně ještě jednatele akciové společnosti, která si pořídila nemovitost jako firemní akvizici. Utajené vlastnictví se dá zařídit mnoha způsoby, ale majiteli nakonec dojde trpělivost a ke svému majetku se veřejně přihlásí. Pokaždé je to stejné, ať už máš cukrárnu, dům s bazénem nebo celou fabriku. žádný právnický manévr nemůže soupeřit s lidskou přirozeností.“ Kassel se rozhlédl po šedých registraturách. „Tak se pustíme do práce. Začneme květnem jedenáctého roku. Jestli zde něco je, měli bychom to relativně snadno objevit.

Nemovitostí tohoto typu mohlo být v celém Porúří nanejvýš čtyřicet, v oblasti Rellinghausen, Stadtwald tak deset, možná patnáct.“

Talejnikov prožíval stejné napjaté očekávání, jako když s Konstantinem Mikovským pátral v leningradském archivu, pocit, že odlupuje jednu po druhé vrstvy času a hledá vodítko v dokumentech starých desítky let. Dnes však jen mrkal údivem nad zdánlivě nedůležitými a irelevantními papíry, které Heinrich Kassel nacházel a lovil z pořadačů. Právník mu připadal jako dítě v cukrárně, o níž se před chvílí sám zmínil. Malý odborník, který zkušeným zrakem přejíždí indiánky a trubičky a vybírá si podle chuti.

„A hele!“ vyhrkl advokát. „Poslouchej, ať se něčemu přiučíš, můj špionský kamaráde. Dům a patnáctihektarový pozemek v Baldenském údolí, pro Vorošina ideální akvizice. Zakoupeno prostřednictvím duisburské pobočky státní banky pro nedospělé děti jisté rodiny z Remscheidu.“

„Co je to za rodinu?“

„Její jméno není důležité, posloužila jako prostředník. Nás zajímá, kdo se tam za rok za dva nastěhoval. To bude jméno, které je důležité.“

„Myslíš, že to byl Vorošin s novou totožností?“

„Nepředbíhej. Podobných případů bude víc.“

Kassel se zasmál. „Netušil jsem, že si mí předchůdci tak potrpěli na právnické kapřice. Docela mě to šokuje.

Podívej se,“ vytáhl papír s vroubkovaným okrajem, „tady je další. Kruppův bratranec převádí vlastnictví nemovitosti v Rellinghausenu jakési ženě z Düsseldorfu jako výraz vděku za dlouholetou poctivou službu. To mě podrž!“

„Možné to je, ne?“

„Samozřejmě není! Rodina by to nikdy nepřipustila. Bratranec objevil způsob, jak si pomoci k slušnému zisku tím, že prodal dům někomu, kdo si přál zatajit před svými známými, nebo věřiteli –, že má peníze. Krupp svému příbuznému asi upřímně blahopřál.“

A tak to šlo dál. 1911, 1912, 1013, 1914… 1915.

20. srpna 1915.

Jméno Heinrichu Kasselovi nic neříkalo, zato Vasilijovi ano. Připomnělo mu dokument, který držel v rukou tři tisíce kilometrů odtud, v leningradském archivu. Zločiny Vorošinovy rodiny, společníci prince Andreje.

Friedrich Schott.

„Moment!“ Vasilij položil ruku na papíry. „Kde to je?“

„Stadtwald. Nic neobvyklého. Z právnického hlediska je ten obchod čistý jako lilie.“

„Možná až příliš. Přemíra detailů jako v popisu masakru Vorošinovy rodiny.“

„O čem to proboha mluvíš?“

„Co víš o tom Friedrichu Schottovi?“

Právník se s úšklebkem zamyslel, tohle nás přece nezajímá!, a pátral v paměti po útržcích bezvýznamných informací z dávno zapomenuté historie. „Zdá se mi, že pracoval pro Kruppa… v nějaké vysoké pozici. Určitě koupil tu nemovitost pro sebe. Po první válce měl nějaké problémy a myslím, že skončil ve vězení. Ale nechápu, jak souvisí s naším pátráním.“

„Já ano,“ řekl Talejnikov. „V devatenáctém roce ho odsoudili za nelegální převody peněz mimo Německo k trestu odnětí svobody a hned první noc byl ve věznici zavražděn. Změnila nemovitost v té době majitele?“

„Nejspíš ano. Vdova po zavražděném vězni určitě neměla prostředky, aby mohla tak rozsáhlý majetek udržovat.“

„Jak to zjistíme?“

„Projdeme záznamy z příslušného roku.

Dostaneme se k nim.“

„Podívejme se na ně hned,“ naléhal Vasilij.

Kassel si povzdychl, ale poslušně vstal a zamířil k příslušné registratuře. Vrátil se asi za minutu s tlustým fasciklem. „Když se přeruší logický sled, ztrácejí se souvislosti.“

„Vždycky se můžeme vrátit. A možná ušetříme čas.“

Po třiceti minutách vylovil právník z fasciklu složku zasunutou do jiné, přelétl ji očima a položil na stůl. „Obávám se, že jsme promrhali půl hodiny.“

„Jak to?“

„12. listopadu 1919 koupila tu nemovitost Verachtenova rodina.“

„Koncern

Verachten

Werke?

Kruppova

konkurence?“

„Tehdy ještě ne, až později. Verachtenovi přišli do Essenu z Mnichova někdy na počátku století, tuším v roce devatenáct set šest či sedm. Úctyhodná bavorská rodina, každý ji zná. Máš sice jméno na V, ale Vorošin to není.“

Vasilij rychle v duchu procházel známá fakta.

Guillaume de Matarese si pozval hlavy kdysi mocných rodiny, které přišly o téměř, ne úplně, všechno své bohatství a vliv. Podle Mikovského vedli Romanovci s Vorošinovými dlouhou válku, označovali je za největší zloděje Ruska, za piráty, obvinili je, že provokují masy k revolučnímu vystoupení… Vždyť je to jasné!

Padrone z kopců nad Porto Vecchiem k sobě pozval

muže, který už zahájil kroky k tajné emigraci z Ruska, s celou rodinou a zbylým majetkem!

„Myslím, že jsme doma! Bože, tak geniální strategie!“ Vasilij uchopil dokument, který ležel před právníkem. „Sám jsi tvrdil, Heinrichu, že Vorošin by si budoval novou totožnost pomalu a opatrně. A přesně to taky udělal. Začal prostě o pět šest let dříve, než jsem si myslel. Věřím, že kdyby se nám podařilo objevit pamětníka, potvrdil by nám, že Herr Verachten přišel do Essenu nejdřív sám a rodinu si přivedl, až se tady zavedl. Bohatý muž, který hledá nové možnosti pro budoucí investice. Přinesl si s sebou pečlivě připravený životopis váženého průmyslníka ze vzdáleného Mnichova. Doba mu hrála do karet. Jak jednoduché!“

Právník se ťukl do čela. „Jeho žena!“

„Co je s ní?“

„Ta nepocházela z Mnichova. Byla Maďarka. Prý z bohaté rodiny v Debrecínu. Nikdy se pořádně nenaučila německy.“

„Což v překladu znamená, že byla Ruska a neměla nadání na cizí jazyky. Jak se Verachten jmenoval křestním jménem?“

„Ansel,“ odpověděl právník.

„Andrej!“ Talejnikov pustil papíry na stůl.

„Neuvěřitelné, jak se lidské ego stále dere na povrch.

Ansel Verachten je princ Andrej Vorošin.“

27

Chladný zimní večer nevybízel k procházce, ale Talejnikov s Kasselem strávili šest hodin v dusném sklepení pozemkového úřadu a čerstvý vítr vanoucí náměstím je příjemně osvěžoval.

„Němce z Porúří by nemělo nic překvapit.“

Právník potřásl hlavou. „Koneckonců, jsme Curych severu. Ale tohle je neuvěřitelné. A to znám jenom část pravdy. Nezměníš názor a nedopovíš mi zbytek?“

„Později snad ano… Když se toho dožiju. Řekni mi všechno, co o Verachtenových víš.“

„Moc toho není. Manželka zemřela tuším v polovině třicátých let. Jeden syn a snacha zahynuli za války při bombardování. Na to si pamatuju. Těla byla pohřebena pod sutinami a našli je až za několik dní.

Ansel se dožil požehnaného věku. Na rozdíl od Kruppa se mu podařilo vyhnout obžalobě z válečných zločinů.

Zemřel někdy v padesátých letech. Dost stylově, zástava srdce při jízdě na koni.“

„Kdo zůstal?“

„Walther Verachten, druhý syn, s manželkou a jejich dcera Odila. Nikdy se neprovdala, ale to jí nebránilo užívat si manželských radovánek.“

„Jak to myslíš?“

„No, v mládí byla hodně veselá v rozkroku a žádný chlap jí neodolal. Ostatně jí to vydrželo až do zralého věku.“ Právník se zamyslel. „Cesty osudu bývají nevyzpytatelné. Je to právě Odila, kdo dnes vede rodinný podnik. Waltherovi i jeho ženě je přes sedmdesát a v posledních letech se už na veřejnosti prakticky neobjevují.“

„Kde žijí?“

„Pořád ve Stadtwaldu, ale pochopitelně ne v původní usedlosti. Po válce pozemek prodali a postavili si nový dům dál od města.“

„Dcera bydlí s rodiči?“

„Ta?“ Advokát se uchechtl. „Odila je doma, kde se jí zamane. Udržuje si například přepychové hnízdečko lásky na Werden Strasse a vodí si tam obchodní konkurenty. Ti se pak ráno probouzejí příliš vyčerpaní, aby jí dokázali vzdorovat u jednacího stolu. Ale pokud není ve městě, uchyluje se, pokud vím, do útulného domečku v areálu rodinného sídla.“

„Podle toho, co slyším, to musí být pozoruhodná žena.“

„V dostihu pětačtyřicetiletých a starších kobyl na ni nikdo nemá.“ Kassel se znovu odmlčel, ale ještě neskončil. „Má však jistý nedostatek, z kterého její nejbližší podřízení občas šílí. Vede sice koncern pevnou rukou, ale když se věci nevyvíjejí nejlíp a je třeba se rychle rozhodnout, často prohlásí, že se musí poradit s otcem, a tolik potřebná okamžitá akce se opozdí třeba o několik dní. Uvnitř zůstala ženou. Okolnosti ji donutily navléknout mužské kalhoty, ale skutečnou moc má pořád starý Walther.“

„Znáš se s ním?“

„Jen zběžně.“

„Co si o něm myslíš?“

„Nic moc. Vždycky na mě působil jako neschopný pompézní snob.“

„Ale Verachtenův koncern přesto vzkvétá,“

poznamenal Vasilij.

„Já vím, já vím. Stejnou námitku slyším pokaždé, když vyjádřím svůj názor na starého pána. Můj argument, hodně slabý, zní, že bez něj by se podniku dařilo ještě líp. Jenže to by mu potom patřila celá Evropa. Pokorně uznávám, že jde spíš o osobní antipatii a že se ve Waltherovi mýlím.“

Možná ne, pomyslel si Talejnikov. Matarese dokáže ledacos zařídit. A velmi efektivně. Stačí mít k dispozici potřebný aparát. „Chci se s ním sejít,“ řekl nahlas. „Soukromě. Byl jsi někdy u něj doma?“

„Jenom jednou,“ odpověděl Kassel. „Před několika lety. Právní oddělení koncernu nás požádalo o pomoc v jednom patentovém sporu. Odila byla tehdy v zahraničí a já jsem potřeboval podpis statutárního zástupce na místopřísežném prohlášení, bez kterého jsem nemohl pokračovat. Zajel jsem tedy za starým Waltherem a nechal si ten papír podepsat. Neumíš si představit, jaká bouře se strhla, když se Odila vrátila do Essenu. Řvala na mě do telefonu, až málem prasklo sluchátko. Jak jsem se prý opovážil otravovat jejího otce a že už Verachtenovým nikdy sloužit nebudeme.

Panebože, sloužit! Řekl jsem jí, jak nejzdvořileji jsem dokázal, že kdybych jejich původní žádost o právní pomoc přijímal já, skutečně bychom jim nikdy nesloužili.“

Talejnikov, který celou dobu pozoroval výraz právníkova obličeje, viděl, že se Kassel skutečně zlobí.

„Proč jsi to řekl?“

„Protože je to pravda. Nemám tu firmu, firmy, rád. A nejen proto, že jsou neuvěřitelně lakomí.“ Kassel se svému rozhořčení hořce zasmál. „Možná jsou mé pocity to poslední, co zbylo z mladého radikálního advokáta, kterého ses před dvanácti lety pokoušel zverbovat.“

]e to instinkt poctivého človeka, pomyslel si Talejnikov. Cítíš vřed, který se jmenuje Matarese, i když o něm nic nevíš. „Mám k tobě poslední prosbu, můj přátelský třídní nepříteli. Vlastně dvě. Za prvé neřekneš nikomu ani slovo o našem dnešním setkání nebo o tom, co jsme zjistili. Kromě toho bych chtěl, abys mi popsal dům, kde Verachtenovi bydlí, do všech podrobností, na které si vzpomeneš.“

Kužely reflektorů vylouply ze tmy roh cihlové zdi.

Vasilij povolil nohu na plynu pronajatého sportovního mercedesu a podíval se na tachometr, aby změřil vzdálenost k vjezdu na pozemek. Čtyři sta metrů.

Vysoká ocelová brána, elektronicky ovládaná a elektronicky chráněná, byla zavřená.

Dojel na konce zdi; tento úsek byl o několik desítek metrů kratší než protější a za ním se táhlo už jen pokračování lesa, uprostřed něhož stálo ohrazené sídlo Verachtenovy rodiny. Šlápl na plyn a hledal místo, kde by mohl automobil odstavit tak, aby ho nikdo neviděl.

Našel je mezi dvěma stromy a odbočil do zelené jeskyně vytvořené přírodou. Zajel co nejdál mezi křoviny, vypnul motor, vystoupil a cestou k silnici rovnal polámané větve a zvedal trávu, aby zahladil stopy. Zastavil se na krajnici, pohledem zhodnotil kamufláž, v noční tmě postačí, a vydal se zpět ke zdi kolem pozemku.

Kdyby ji dokázal překonat, aniž vyvolá poplach, dostal by se k domu. Lesní porost nelze elektronicky kontrolovat, na to se v něm pohybuje příliš mnoho zvířat a ptáků, na které by čidla soustavně reagovala.

Senzory budou umístěny na zdi. Došel k ní a ve světle zapalovače si ji pozorně prohlížel. Obyčejná stěna z cihel, ale právě svou zdánlivou nevinností zrádná.

Vpravo rostl vysoký dub.

Jeho větve se kroutily nad vrcholek zdi, ale žádná za ni nepřesahovala.

Vyskočil, zachytil se hrbolaté kůry, sevřel stehny kmen a vyšplhal se k nejnižší větvi. Přehodil přes ni nohu, vztyčil se do sedu a opřel se zády, aby si na chvíli odpočinul. Pak se pomalu předklonil, až na větvi ležel, a v mihotavém světle hvězd a měsíce začal studovat korunu zdi. Věděl, po čem se má dívat, a taky to našel.

Částečně zalita do rovného betonu se táhla vzájemně propojená síť tlakových plastových trubic, omotaných pro zvýšení ochrany drátěným obalem, jímž procházel elektrický proud dostatečně silný, aby zahnal drobnou zvěř, která by chtěla vedení přehryzat. Vzduch v trubicích byl udržován pod neustálým tlakem regulovaným tak, aby se při určitém zatížení pláště spustilo poplašné zařízení. To bude umístěno spolu s monitory a přístroji, které dokážou lokalizovat místo narušení, na kontrolním stanovišti uvnitř areálu.

Talejnikov

věděl,

že

systém

je

prakticky

nepřekonatelný. V případě zkratu či úniku vzduchu v jednom vedení je zajištěn pěti dalšími a přítlak nože na obal trubice by postačil k vyvolání poplachu.

Ale prakticky neznamená zcela. Oheň. Plamen roztaví plast a vzduch unikne, aniž by systém zaregistroval zvýšení tlaku. Oznámí pouze poruchu a pátrání po ní začne u kontrolního stanoviště, které se jistě nachází v blízkosti domu.

Vasilij odhadl vzdálenost mezi vrcholem zdi a větví, na které ležel. Když se na ni zavěsí nohama a zachytí se jednou rukou stěny, může v druhé držet zapalovač a postupně jím propálit všechny trubice.

Nastavil páčku přívodu plynu na maximum a škrtl kolečkem. Vyšlehl vysoký plamen a Vasilij ho o něco snížil, protože vydával příliš jasné světlo. Pak se zhluboka nadechl a zhoupl se na kolenou, až zůstal viset hlavou dolů. Několik vteřin pomalu dýchal a zvykal si na převrácené vidění světa. Do hlavy se mu nahrnula krev a musel několikrát zakroutit krkem, aby zahnal tupou bolest. Pak rozžal zapalovač a přiložil ho k první trubici.

Zapraskala elektřina, plast zčernal a začal se tavit a za okamžik tiché zasyčení oznámilo únik vzduchu.

Talejnikov pokračoval sousední trubicí, která praskla o něco hlasitěji. Na třetí se utvořila bublina… bublina.

Tlak! Přisunul zapalovač těsně k nadouvajícímu se plastu a zatajil dech: teď se rozječí poplachová siréna!

Ale noční les se dál spokojeně koupal v tichu, propálil trubici včas, dříve než přetlak horkého vzduchu dosáhl stanoveného limitu. Poučen teď držel oheň co nejblíž u vedení hned při prvním kontaktu a přerušil další dvě trubice.

Plamen náhle zaprskal, snížil se a vzápětí zhasl.

Došel plyn! Vasilij zavřel oči a vztekle proklínal svou

smůlu. Svaly na nohou ho bolely a přítok krve do hlavy vyvolával závrať. Pak v duchu zaklel podruhé, ale tentokrát se terčem zloby stala jeho zabedněnost. Jak to, že ho to nenapadlo? Zbývající neporušená trubice znamená, že poplašné zařízení je stále funkční, i když pouze částečně, a musí ji ponechat nedotčenou, aby systém neohlásil celkovou poruchu. Na koruně zdi vznikl volný pruh široký nejméně třicet centimetrů, který bohatě postačí, aby si na něj mohl stoupnout a seskočit na druhou stranu.

Vyškrábal se zpátky na větev a odpočíval, než se mu pročistila hlava. Pak se opatrně spustil na beton zčernalý spáleným plastem, nadechl se, odrazil a skočil.

Zmírnil dopad kotoulem a zůstal nehybně ležet. Pronikl na Verachtenův pozemek.

Přikrčil se do dřepu a napjatě poslouchal, ale když

zjistil, že noční klid nenarušil žádný poplach, zamířil mezi stromy a prodíral se hustým křovím k místu, kde předpokládal dům. Správnost odhadu si potvrdil po několika minutách, když les prořídl a mezi větvemi proniklo světlo z oken nad rozlehlým udržovaným trávníkem.

Matně červený odlesk, žhnoucí konec cigarety!

Bleskurychle zalehl. Patnáct metrů před ním stála na

okraji porostu temná silueta. Vasilij napínal uši a čekal, kdy se ozve štěkot.

Nedočkal se. Walther Verachten spoléhal na elektronické zabezpečení brány a zdi a spokojil se s lidskými hlídkami, psy k ostraze svého sídla nepotřeboval. Talejnikov se pomalu plazil kupředu.

Strážný měl na sobě uniformu, která se skládala z čepice se štítkem a zimní bundy stažené v pase silným opaskem, na němž viselo pouzdro s pistolí. Podíval se na hodinky a pak na sebe prozradil, že sloužil v armádě, protože po vojenském zvyku nehtem palce vyloupl oheň z cigarety a rozdrolil volný konec se zbytkem tabáku mezi prsty. Poodešel několik kroků, protáhl se, zívl, pokračoval asi pět metrů, otočil se a bezcílně se vrátil na původní místo, čímž zkontroloval přidělený úsek. Velmi krátký úsek, další hlídky budou rozmístěny v intervalech kratších než padesát metrů a střeží dům jako pretoriánská garda římského císaře.

Jenže tohle nebyl starověk, kdy imperátorovi hrozilo neustálé nebezpečí ze strany spiklenců, a strážní zaháněli pekelnou nudu kouřením, zíváním a krátkými procházkami spojenými s několika prostocviky. Ten chlap nepředstavuje žádný problém, pomyslel si Talejnikov.

Překonat široký otevřený pruh až k zastíněné příjezdové cestě vpravo od domu bude tvrdší oříšek, protože na trávník dopadá světlo z reflektorů na střeše.

Postavu v tmavém svetru a kalhotách a s nepokrytou hlavou by hlídka určitě zastavila, a kdyby neposlechl, zahájila by palbu. Muž v čepici se štítkem a zimní bundě s pistolovým pouzdrem u boku však takovou pozornost nevzbudí, a kdyby ho někdo napomenul, vrátí se na přidělené stanoviště.

Talejnikov se po loktech a kolenou plazil po zmrzlé zemi a při každém zapraskání větvičky se zastavoval, aby způsobený hluk splynul s přirozeným šumem nočního lesa. Přiblížil se na půldruhého metru a od strážného jej dělil jen nízký jalovcový keř. Unuděný hlídač sáhl do kapsy pro krabičku cigaret a Vasilij si uvědomil, že mu nesmí dovolit škrtnout zápalku.

Jalovec byl příliš řídký a každý kuřák při zapalování sklopí oči k cigaretě. Uviděl by ho.

Teď!

Talejnikov vyskočil, popadl muže za hrdlo, zaryl levý podpatek do země, aby získal oporu, a jediným plynulým pohybem zvedl protivníka do vzduchu a strhl ho na keř, až udeřil hlavou do tvrdé hlíny. Pak mu přiložil na hrdlo i druhou ruku a stiskl. Šok z nenadálého přepadení, otřes mozku po ráně do hlavy a mučivý tlak na hrtan, který ho připravil o vzduch, poslaly strážného do bezvědomí. Kdysi by Vasilij práci dokončil, zabil by hlídku, protože to bylo nejpraktičtější –, ale ta doba patřila minulosti. Tohle nebyl Matareseův voják, jeho smrt by ničemu neposloužila. Zbavil ho čepice a bundy, oblékl se a utáhl přezku opasku s pistolí. Pak odvlekl omdlelého muže do lesa, otočil ho na břicho a pažbou vlastní malé zbraně ho udeřil nad pravé ucho. Probere se až za několik hodin.

Talejnikov se připlazil zpátky k okraji lesa, vstal, nadechl se a vyrazil přes trávník. Zapamatoval si hlídačův krok a držení těla a dovedně je napodobil.

Každým okamžikem očekával nadávku nebo okřiknutí, že svévolně opouští stanoviště; v tom případě by lhostejně pokrčil rameny a udělal čelem vzad. Nemusel.

Konečně dosáhl stínu dlážděné příjezdové cesty.

Patnáct metrů před ním se otevřely dveře. Vyšla z nich podsaditá žena v bílé zástěrce a čepečku služky. V

rukou držela dva papírové pytle a otevřela víko popelnice. Vasilij přidal do kroku a za okamžik stál u ní.

„Promiňte, velitel mě poslal se vzkazem pro pana Verachtena.“

„Kdo sakra jste?“ zeptala se tělnatá služebná podrážděně.

„Jsem tady nový. Ukažte, pomůžu vám.“ Sklonil se pro pytel.

„To vidím, že jste novej. To je pořád Helgo sem, Helgo tam, honí mě jak nadmutou kozu. Co je to za vzkaz? Vyřídím mu ho.“

„Rád bych vám ho předal, ale nemůžu. Víte, nikdy jsem s panem Verachtenem nemluvil a ani nechci, jenže velitel mi rozkázal doručit vzkaz osobně.“

„Velitel je blbec, stejně jako jeho chlapi. Hrají si na vojáky, ale je to akorát banda surovců věčně naloženejch v pivu… No, vy vypadáte docela slušně, to musím uznat.“

„Můžu dál prosím? Velitel řekl, že si mám pospíšit.“

„Jo, každej furt někam spěchá. Je deset hodin. Paní je ve svých komnatách a ten starej blázen samozřejmě v tý svý kapli.“

„Kde?“

„Uvidíte. Pojdte dál, ukážu vám cestu… Hele, vy fakt vypadáte líp. A taky jste zdvořilejší. Snažte se mezi tou smečkou nezvlčit.“

Helga dovedla Talejnikova chodbou ke dveřím, které se otevíraly do honosné vstupní haly. Četné renesanční olejomalby, jejichž živé barvy dramaticky vynikaly pod bodovými reflektory, visely i podél točitého schodiště z italského mramoru. Dveře několika místností byly otevřené a to, co Vasilij krátce spatřil z jejich zařízení,

potvrzovalo

Kasselův

popis

Verachtenova sídla jako muzea plného nesmírně cenných starožitností. Služebná ho vedla kolem schodiště za roh k masivním dvojitým mahagonovým dveřím, ozdobeným vyřezávanými reliéfy s biblickými náměty, a otevřela je. Sestoupili po několika stupních s purpurovými koberečky a ocitli se v jakémsi temném předpokoji s mramorovou podlahou a stěnami pokrytými tapiseriemi, jež zobrazovaly výjevy ze života raných křesťanů. Vlevo stála starobylá kostelní lavice určená k přemítání, protože před ní visely zlatě zarámované obrázky s jednotlivými zastaveními křížové cesty. Za lomeným obloukem dveří v zadní části místnosti se nepochybně nacházela Verachtenova soukromá kaple.

„Jestli chcete, můžete ho vyrušit,“ oznámila Helga bez nadšení. „Vina padne na hlavu toho pitomce velitele. Ale na vašem místě bych pár minut počkala, než kněz skončí s tím svým žvaněním.“

„Kněz?“ splynulo Vasilijovi ze rtů. Tak tohle by ho v životě nenapadlo. Matareseův consiglieri v přítomnosti duchovního?

„Jo, já mu říkám panbíčkářskej prďola,“ utrousila prostořeká služebná a obrátila se k odchodu. „Dělejte, jak myslíte,“ pokrčila rameny. „Já nikomu neradím.“

Talejnikov počkal, až se nad ním zavřou těžká mahagonová křídla, tiše přistoupil ke dveřím do kaple, přitiskl na ně ucho a snažil se zachytit monotónní hlas, který se zevnitř nejasně ozýval.

Ruština! Kněz zpíval rusky pravoslavnou liturgii.

Koneckonců, proč ne, když jediný zbožný věřící v kapli je syn prince Andreje Vorošina. Vasilije však překvapila skutečnost, že se takový člověk účastní bohoslužby. Lehce stiskl kliku a pootevřel dveře o několik centimetrů. Do nosu ho udeřila vůně kadidla a do očí světlo z desítek obrovských svíček. Zamrkal a zrak mu padl na ikony ve výklencích holých betonových stěn. Ty nejblíže oltáři zvedaly ruce ke zlatému kříži uprostřed.

Před křížem stál kněz v sutaně z bílého hedvábí lemovaného zlatem a stříbrem. Měl zavřené oči, ruce založené na prsou a sotva se pohybující ústa mumlala tisíc let starou liturgickou píseň.

Talejnikov sklouzl očima a spatřil Walthera Verachtena, starce se sněhobílými vlasy, které mu v řídkých chomáčích padaly na dlouhý vyzáblý krk. Ležel obličejem k zemi na třech mramorových stupních oltáře, hříšník u nohou velekněze. Paže vztažené v úpěnlivé modlitbě, čelo přitisknuté ke kameni na znamení absolutní pokory. Kněz pozvedl hlas k závěrečným veršům Kyrie eleison, chorálu za odpuštění hříchů, a kajícník odpověděl zpěvavou litánií plnou nejvyšší zbožnosti. Vasilij pomyslel na oceán bolesti a utrpení, kterým Matareseova organizace zaplavila svět, a zvedl se mu žaludek. Rozrazil dveře a vstoupil.

Kněz překvapeně otevřel oči a paže mu klesly v gestu rozhořčené nevole. Verachten se na zemi otočil a s námahou zvedl roztřesené tělo do kleku.

„Jak se opovažujete mě vyrušovat!“ vyštěkl německy. „Kdo vám dovolil vstoupit?“

„Jeden historik z Petrohradu, Vorošine,“

odpověděl Talejnikov rusky.

Verachten klesl na oltářní stupeň a opřel se o mramor. Pak zvedl ruce k obličeji a přitiskl si je k očím.

Kněz poklekl vedle něho, objal ho kolem ramen a otočil se k Vasilijovi.

„Kdo jste?“ vyjel drsně. „Kdo vám dal právo…“

„Pop mi nebude kázat o právu!“ skočil mu Talejnikov do řeči. „Jste parazit! Dělá se mi z vás zle!“

Duchovní stále podpíral bělovlasého starce. „Byl jsem povolán před mnoha lety a přišel jsem. Stejně jako můj předchůdce v tomto domě nic nežádám a nic nedostávám.“

Verachten sundal ruce z obličeje, s největším úsilím se sebral a kývl hlavou na kněze, který porozuměl a pustil ho. „Tak jste konečně přišli,“ řekl tiše. „Varovali mě, že mě jednoho dne najdete. Pomsta patří Pánu, ale vy to neuznáváte, že? Vzali jste lidem Boha, a nic jste jim místo něj nedali. Na této zemi se s vámi nebudu přít. Vezměte si můj život, bolševiku, ale božího kněze nechte v pokoji odejít. On není Vorošin.“

„Zato vy ano.“

„To je můj kříž.“ Starcův hlas zpevněl. „A naše tajemství. Unesl jsem obojí, protože Bůh mi k tomu dal sílu.“

„Jeden mluví o právu, druhý o Bohu!“ ušklíbl se Talejnikov. „Pokrytci!“ A pak zaburácel: „Perro nostro circulo!“

Stařec nechápavě zamrkal. „Co prosím?“

„Slyšel jste! Perro nostro circulo!“

„Slyšel, ale nerozumím vám.“

„Korsika! Porto Vecchio! Guillaume de Matarese!“

Verachten pohlédl na kněze. „Jsem snad už senilní, otče? O čem ten člověk mluví?“

„Vysvětlíte nám, co to má znamenat?“ požádal duchovní stroze. „Kdo jste? Co chcete? Jaký význam mají ta slova:“

„On to ví!“

„Co vím?“ Verachten se naklonil k Vasilijovi.

„My Vorošinové jsme si potřísnili ruce krví, to přiznávám. Ale jak se mohu vyjádřit k tomu, čemu nerozumím?“

„Pasáček,“ zašeptal Talejnikov obviňujícím tónem. „S hlasem krutějším než vítr. Co ještě chcete?

Pasáček!“

„Hospodin je můj pastýř…“

„Mlčte, vy licoměrný lháři!“

Kněz se bojovně napřímil. „Vy mlčte, ať už jste kdokoli! Tento slušný a poctivý muž prožil celý život v pokání za hříchy, které nespáchal. Od dětství toužil stát se kazatelem božího slova, ale nebylo mu to dovoleno.

Stal se tedy božím člověkem.“

„Je Matarese!“

„Nevím, co je Matarese, ale vím, kdo je on. Každý rok rozdá miliony chudým, zanedbaným a trpícím a žádá za to jen naši přítomnost, když se vroucně modlí k Bohu.“

„Vy jste blázen! Ty peníze pocházejí z Matareseových kont! Kupuje se za ně smrt!“

„Kupuje se za ně naděje. Teď lžete vy.“

Dveře kaple se rozlétly. Vasilij se otočil. Na prahu stál muž v tmavém obleku, nohy rozkročené, paže natažené, pravou ruku, v níž držel revolver, podpírala levá. „Ani hnout!“ křikl německy.

Pak dveřmi prošly dvě ženy. První byla vysoká, štíhlá, oblečená v modrých sametových šatech po kotníky, kolem krku kožešinovou štólu, a měla krásný bledý obličej s dokonale pravidelnými rysy. Druhá byla menší, měla na sobě balonový plášť a úzké oči hleděly z odulého obličeje plné nadějného očekávání na Talejnikova. Vasilij ji viděl docela nedávno, dostali ji k ruce na pozemkovém úřadu, kdyby Heinrich Kassel potřeboval kopie.

„Je to on,“ potvrdila úřednice horlivě.

„Děkuji, můžete jít,“ řekla Odila Verachtenová.

„Šofér vás odveze do města.“

„Já děkuju vám, madam. Mockrát vám děkuju.“

„Nemáte zač. Šofér čeká v hale. Dobrou noc.“

„Dobrou noc, madam.“ žena odešla.

„Odilo!“ zvolal stařec a vykročil k ní. „Tento člověk sem přišel…“

„Je mi líto, otče,“ přerušila ho dcera. „Odkládáním se nepříjemnosti ještě zhoršují. Ale tos ty nikdy nechápal. Jsem si jistá, že tento… člověk… ti řekl věci, které jsi neměl slyšet.“

Odila Verachtenová pokynula svému průvodci.

Muž namířil doleva a stiskl spoušť. Výstřel se v kapli rozlehl s ohlušující silou.

Stařec zavrávoral a skácel se na podlahu. Střelec pozvedl zbraň a znovu vypálil. Kněz se otočil kolem své osy a zřítil se k zemi s ustřeleným temenem.

Ticho.

„To byl snad nejbrutálnější čin, jaký jsem na vlastní oči viděl,“ konstatoval Talejnikov nevzrušeně.

Dospěl k poslednímu rozhodnutí svého života: bude zabíjet… nějak.

„Od Vasilije Vasiljeviče Talejnikova to sedí,“

ušklíbla se Verachtenova dcera. „Opravdu jste si

myslel, že by tento neschopný stařec, který si hrál na kněze, mohl patřit mezi nás?“

„Spletl jsem se v osobě, ne ve jménu. Vorošin je Matarese.“

„Oprava: Verachten. Nezískáváme své postavení jen rodem, jsme vybíráni.“ Odila mávla rukou k mrtvému otci. „On byl nula. Když jeho bratr za války zahynul, Ansel si vybral mě!“ Sežehla Talejnikova pohledem. „Uvažovali jsme, co jste asi v Leningradě zjistil.“

„Opravdu to chcete vědět?“

„Jméno,“ opáčila žena. „Jméno z chaotického období nedávných dějin. Vorošin. Ale nebude vám nic platné. Každé obvinění, které proti nám vznesete, Verachtenové snadno vyvrátí.“

„Víte to jistě?“

„Víme toho dost,“ odsekla Odila a významně se zadívala na ozbrojeného muže.

„Víme toho dost,“ zopakoval zabiják. „V

Leningradu jsem vás propásl. Ale tu Kronešovou ne, ta mi neunikla. Jestli víte, jak to myslím.“

„Ty!“ Talejnikov se pohnul; zabiják natáhl palcem kohoutek revolveru.

Vasilij strnul na místě, ochromen bolestí a přívalem emocí. Bude zabíjet! Ale nejdřív se musí ovládnout… A šokovat nepřítele. Lariso, Lariso moje!

Pomoz mi.

Hleděl Odile Verachtenové do očí a odsekával slova tiše, pomalu, s důrazem na každé slabice.

„ Perro… nostro… circulo…“

Pohrdavý úsměv ženiných rtů se rozplynul a bledý obličej zesinal. „Další relikt minulosti. Primitivní lidé, kteří nevědí, co říkají. Mělo nás napadnout, že jste to zjistil.“

„Věříte tomu? Opravdu podle vás nevědí, co říkají?“

„Ano.“

Teď, nebo nikdy, pomyslel si Talejnikov a udělal krok k Odile. Zabiják zvedl ruku a namířil mu na lebku.

„Tak proč potom mluví o pasáčkovi?“

Další krok. Vrah ostře vydechl nosem, předehra k výstřelu, a začal mačkat spoušť.

„Ne!“ vykřikla Verachtenová.

Zaburácel výstřel, ale kulka proletěla Vasilijovi nad hlavou, protože se bleskurychle přikrčil do dřepu.

Odila zvedla ruku a velitelským gestem chtěla vrahovi přikázat, aby zastavil palbu, ale v tom okamžiku Vasilij skočil a oči, ruce i mozek se soustředili na jediný cíl: zbraň, hlaveň revolveru.

Sevřel levou rukou horký kov, zakroutil a škubl zápětím dolů, aby způsobil co největší bolest. Současně vymrštil pravici s nataženou dlaní vzhůru muži do žaludku. Cítil, jak prsty trhají svaly, a když zajely pod hrudní koš, zaryl je brutální silou pod žebra. Vrah zaječel a padl k zemi.

Vasilij se otočil a vrhl se na ženu. Odila v okamžiku nečekaného výbuchu násilí zaváhala, ale teď zareagovala pohotově; její ruka vyklouzla zpod kožešinového přehozu a držela pistoli. Talejnikov ji sekl hranou dlaně. Zbraň zazvonila na podlaze a vzápětí vedle ní přistála žena. Vasilij jí klekl na hrudník a pažbou její pistole jí stlačil krk.

„Tentokrát nebude žádná kapsle s jedem v ústech!“

„Zabijí vás,“ zasípala.

„Pravděpodobně ano,“ souhlasil Talejnikov. „Ale vy půjdete se mnou a to se vám asi nechce. Spletl jsem se, vy nejste Matareseův voják. Vyvolení si nesahají na život.“

„Jsem jediná, kdo může zachránit ten váš.“

Chraptěla a dusila se, ale pokračovala: „Pasáček…

Kde? Jak…“

„Chcete informace? Fajn, já taky.“ Talejnikov položil pistoli, ale hned sevřel Odile hrdlo levou rukou a prsty pravé strčil Odile do úst. Prohmatal měkkou tkáň pod jazykem i patro a pak zajel do krku. Dávivě se rozkašlala a po bradě jí stékaly sliny, ale smrtelný jed v ústech neměla. Nemýlil se, vyvolení opravdu nepáchají sebevraždu. Sundal jí štólu a přejel dlaněmi po těle, otočil ji a prohmatal záda a nakonec zkontroloval roztažené nohy od kotníků po pánev, zda na nich nemá upevněnou další pistoli nebo nůž.

Poklekla a prohmatala si bolavý krk. „Musíte mi to říct,“ zašeptala. „Je vám jasné, že se odsud sám živý nedostanete. Nebuďte blázen. Zachraňte se! Co víte o pasáčkovi?“

„Co mi za to nabídnete?“

„Co chcete?“

„Co chce Matarese?“

žena zaváhala. „Nastolit pořádek.“

„Prostřednictvím chaosu?“

„Ano! A pasáček? Zapřísahám vás, řeknete mi to!“

„Až budu v bezpečí mimo vaši pevnost.“

„Ne! Hned!“

„Pokládáte mě za tak naivního, abych na to přistoupil?“ Talejnikov ji škubnutím postavil.

„Odcházíme. Váš přítel se za chvíli probere. Bude vědět, co má dělat, je to součást jeho práce. Kdybych si to o něm nemyslel, zabil bych ho. Ale to už budeme my dva daleko.“

„Ne!“

„Tak zemřete,“ řekl Vasilij klidně. „Dostal jsem se dovnitř a dostanu se i ven.“

„Vydala jsem rozkazy! Z domu nikdo neodejde!“

„Kdo odchází? Uniformovaný strážný se vrací na přidělené stanoviště. Tam venku nejsou Matareseovi vojáci, ale najaté gorily, které mají hlídat bohatou rodinu.“ Vasilij jí zavrtal ústí hlavně do spánku.

„Vyberte si sama. Mně je to jedno.“

Zachvěla se a přikývla. „Promluvíme si v autě mého otce. Oba jsme civilizovaní lidé. Vy máte informace, které potřebuju, a já pro vás překvapivé odhalení. Nemáte na vybranou. Už vám nikdo nepomůže. Můžete se obrátit jenom na nás. Mohl jste dopadnout hůř.“

Posadil se vedle ní na přední sedadlo limuzíny Walthera Verachtena. Předtím si svlékl bundu a sundal čepici a teď vypadal jako další hřebec ve stáji Odily Verachtenové. Seděla za volantem a Vasilij ji levou rukou objímal a pravou, položenou v klíně, aby ji nebylo vidět, na ni mířil pistolí. Když strážný u brány přikývl a stiskl knoflík elektrického ovládání, přitiskl se k ní. Pochopila: jediný podezřelý pohyb, jediné gesto, a je mrtvá. O nic se nepokusila.

Projela otevřenou bránou a začala odbočovat doleva, ale Vasilij natáhl levou nohu, dupl na brzdu a strhl volant na druhou stranu.

Limuzína se ve smyku otočila o sto osmdesát stupňů. Talejnikov vyrovnal směr, přesunul nohu z brzdy na plynový pedál a sešlápl ho.

„Co blázníte?“ zaječela.

„Vyhýbám se předem domluvenému setkání.“

Přečetl si to v jejích očích: na cestě do Essenu skutečně čekalo další auto. Odila Verachtenová už potřetí toho večera pocítila, co je strach.

Ujížděli po okresní silnici, až Vasilij spatřil ve světlech reflektorů vidlicovitou křižovatku. Čekal; Odila instinktivně zamířila doprava. Položil ruku na volant a trhl vzhůru; limuzína odbočila vlevo.

„Zabijete nás!“ vykřikla zděšeně.

„Odejdeme společně,“ opáčil Talejnikov. Les skončil a za ním se otevřela travnatá planina. „Ta louka vpravo. Zastavte.“

„Cože?“

Poklepal jí ústím hlavně na spánek; žena šlápla na brzdu a zajela ke krajnici.

Vystoupili. Vasilij vytáhl klíčky ze zapalování a schoval je do kapsy. Strkal ji před sebou po zvadlé umrzlé trávě doprostřed louky. V dálce se rýsovala silueta obytného domu, vedle stodola. V oknech se nesvítilo; farmáři ve Stadtwaldu chodí brzo spát. Měsíc stoupal po obloze a zářil jasněji.

„Co hodláte dělat?“ zeptala se nejisté.

„Zjistit, jestli máte stejnou odvahu, jakou vyžadujete od svých vojáků.“

„Talejnikove, vyslechněte mě,“ naléhala. „Bez ohledu na to, co se mnou uděláte, vůbec nic nezměníte.

Jsme už příliš daleko. Svět nás zoufale potřebuje.“

„Tento svět potřebuje zabijáky?“

„Aby se zachránil před jinými zabijáky. Mluvil jste o pasáčkovi! On ví! Pochybujete snad? Připojte se k nám. Pojďte s námi.“

„Nabídka zní lákavě. Ale musím vědět, kam jdete.“

„Dohodneme se?“

„Možná.“

„Kde jste slyšel o pasáčkovi?“

Vasilij zavrtěl hlavou. „Lituju, ale začínáte vy.

Kdo patří do Matareseovy organizace? Co je to za lidi?

Co dělají?“

„Odpověď na první otázku.“ Odila si rozhrnula přehoz, oběma rukama uchopila límeček šatů, škubla, až utržené knoflíky uletěly do trávy, a odhalila ňadra.

„Víme, že jste objevil naše znamení,“ dodala.

V měsíčním světle Talejnikov znovu spatřil zlověstný růžovofialový kruh s nerovným okrajem, větší než předchozí. Matareseův cejch. „Hrob v korsických kopcích,“ řekl tiše. „Perro nostro circulo.“

„Může být váš,“ zašeptala Odila a vztáhla k němu ruku. „Víte, kolik milenců hladilo tato prsa a obdivovalo moje výrazné mateřské znaménko? Jste nejlepší, Talejnikove. Připojte se k nejlepším. Dovedu vás k nim!“

„Před chvílí jste řekla, že nemám na vybranou a že pro mě máte překvapivé odhalení, které mě donutí ke spolupráci. O co jde?“

Odila si přitáhla šaty k tělu. „Ten Američan je mrtvý. Zůstal jste sám.“

„Cože?“

„Scofield je po smrti. Zabili ho.“

„Kde?“

„Ve Washingtonu…“

Hukot silného motoru jí vzal slova z úst. Ze serpentiny na okraji lesa probleskly temnotou automobilové reflektory a rychle se přibližovaly. Za okamžik vůz zastavil na krajnici za odstavenou limuzínou. Než zhasla světla, Talejnikov viděl, jak z auta vyskakují tři muži následovaní řidičem. Všichni byli ozbrojení, dva drželi pušku.

„Našli mě!“ zvolala Odila radostně. „Vaši odpověď, Talejnikove! Teď už snad chápete, že nemáte na vybranou. Dejte mi tu pistoli. Můj rozkaz vám může změnit život. Bez něj jste mrtvý.“

Vasilij se ohlédl. Pastvina se táhla do dálky a mizela ve tmě. Únik nebude problém, a možná ani správné rozhodnutí. Scofield mrtvý? Ve Washingtonu?

Měl přece namířeno do Anglie! Co ho přivedlo do Států? Ale Odila Verachtenová nelhala; řekla mu pravdu, jak ji znala. A stejně tak myslela upřímně i svou nabídku. Matareseově organizaci by se profesionál kvalit Vasilije Talejnikova náramně hodil.

Je tohle cesta? Jediná cesta?

„Vaši odpověď!“ Odila stála nehybně, ruku pořád nataženou.

„Než vám ji dám, řekněte mi jedno. Kdy Scofield zemřel? A jak?“

„Byl zastřelen před dvěma týdny v místě zvaném Rock Creek Park.“

Lež!

Záměrně

implantovaná

lež.

Odilu

Verachtenovou někdo obelhal. To znamená, že uvnitř organizace sedí zrádce! Mají spojence v nejužším vedení Matareseova kruhu! Musí zjistit, kdo to je, a navázat s ním kontakt. Vasilij otočil pistoli v dlani a podal ji ženě pažbou napřed. „Jdu s vámi. Opravdu už nemám, na koho se obrátit. Vydejte ten rozkaz.“

Odila se odvrátila a křikla: „Hej, vy tam!

Nestřílejte! Odložte zbraně!“

Rozsvítila se silná baterka, jenom jedna, a Vasilij spatřil něco, čeho si žena nevšimla a co nemohla nikdy správně interpretovat: muž rozsvítil, aby zbylé trojici usnadnil práci, a i když kužel světla zasahoval i jeho, paprsek mířil na ni. Autorita silnější než její vydala jiný rozkaz. Talejnikov uskočil stranou a vrhl se do zmrzlé trávy. Od silnice zaburácela salva z pušek.

Odila Verachtenová vykřikla. Střely, které jí trhaly tělo, ji zvedly do vzduchu a odmrštily dozadu.

Zahřměly další výstřely a kulky rozryly hlínu vpravo od Vasilije, který se v trávě několikrát překulil a plazil se rychle k lesu. Palba zněla stále hlasitěji, jak se vrazi blížili k místu, kde ještě před okamžikem stál živý člen Matareseovy rady, a vydal rozkaz, ke kterému neměl oprávnění.

Talejnikov dosáhl relativního bezpečí lesa. Vstal a rozběhl se do tmy, ale věděl, že se po několika stovkách metrů zastaví, vrátí se a počká si na muže, který přijde vyzvednout limuzínu. A pak ho zabije. Taky ve tmě.

Stárnoucí hudebník, který seděl v poslední řadě sedadel a svíral mezi nohama houslové pouzdro, nepřítomně poděkoval letušce za šálek horkého čaje; v myšlenkách předběhl kabinu letadla.

Za hodinu přistane v Paříži, setká se s Korsičankou a domluví se se Scofieldem přímo, bez jejího prostřednictví. Teď musí postupovat v úzké součinnosti, události se řítí příliš rychle. Odletí do Anglie a připojí se k Beowulfovi.

Dvě jména na sedmdesát let starém seznamu hostů Guillaumea de Matarese byla objasněna.

Scozzi. Mrtvý.

Vorošin-Verachten. Mrtvý.

Oba obětovaní.

Přímí potomci byli postradatelní. To znamená, že nepatřili mezi opravdové dědice korsického padrona.

Byli to jen poslové přinášející dary mocnějším než oni, skutečným vládcům, kteří mohli šířit korsickou horečku mnohem účinněji.

Tento svět potřebuje zabijáky?

Aby se zachránil před jinými zabijáky. Odila Verachtenová.

Záhada.

David Waverly, ministr zahraničí Velké Británie.

Joshua Appleton IV., senátor Kongresu Spojených států amerických.

Jsou i oni jen postradatelní poslové? Nebo něco jiného? Nosí také na prsou vytetovaný růžovofialový kruh? Měl ho Scozzi? A pokud se tím nepřirozeným mateřským znamínkem pyšní, hrdí na znak příslušnosti k mystickému řádu vyvolených, jako Odila Verachtenová –, nedopouštějí se tím osudového omylu, protože jde spíš o cejch postradatelných? Vasilije totiž napadlo, že pokaždé, když se Matareseův kruh objevil, kráčela mu v patách smrt.

Scofield teď pátrá v Anglii. Tentýž Beowulf Agate, kterého někdo z Matareseovy rady prohlásil za mrtvého, zastřeleného v parku Rock Creek. Kdo to byl a proč tu falešnou informaci vypustil? Jako by si ta osoba, nebo osoby, přála Scofielda ušetřit, ochránit ho před Matareseovými zabijáky. Ale proč?

Mluvil jste o pasáčkovi! On ví! Pochybujete snad?

Pasáček. Pastýř…

Záhada.

Talejnikov postavil šálek na sklopný pultík před sebou a otřel se loktem o pasažéra na vedlejším sedadle.

Byznysmen z Essenu usnul a paže mu přepadla přes opěrku. Vasilij se chystal ji zvednout a odsunout, ale zrak mu padl na noviny, které měl Němec rozloženy na klíně.

Fotografie, která se na něho dívala, mu vyrazila dech a hrudníkem mu projely záchvěvy bolesti jako v Leningradě.

Usmívající se obličej patřil Heinrichu Kasselovi.

Tučný titulek nad snímkem křičel strašnou zvěst: Advokat tot.

Talejnikov se natáhl pro noviny a se vzrůstající bolestí se začetl do článku.

Včera krátce po půlnoci byl před svou rezidencí nalezen ve vlastním automobilu zavražděný Heinrich Kassel, jeden z nejprominentnějších essenských právníků. Mluvčí policie označila tuto vraždu za obzvlášť brutální a odpornou. Oběť byla uškrcena drátem a vrahové ji před smrtí krutě mučili, jak o tom svědčí nespočetné podlitiny, tržné rány a spáleniny v obličeji a po celém těle. Na hrudi mrtvého objevili vyšetřovatelé kroužek o průměru asi dva centimetry, namalovaný modrou barvou, která byla ještě vlhká…

Perro nostro circulo.

Vasilij zavřel oči. Když vyslovil jméno Vorošin, vyřkl zároveň Kasselův rozsudek smrti.

Rozsudek byl právě vykonán.

KNIHA TŘETÍ

28

„Scofield?“ vyhrkl pobledlý muž šokované.

Brandon se rozběhl k východu ze stanice londýnské podzemní dráhy u nádraží Charing Cross.

Stalo se, co dříve či později s jistotou očekával. Ani ta nejširší stříška klobouku nedokáže účinně zakrýt tvář, když se na ni dívá cvičené oko profesionála, a jakmile je poznán obličej, je každý převlek zbytečný.

Muž, který ho identifikoval a teď bezpochyby běží k nejbližšímu telefonu, byl zkušený veterán Ústřední zpravodajské služby, přidělený k rezidentuře na americkém velvyslanectví na Grosvenor Square, a Scofield ho zběžně znal.

Zatracená práce! Za několik minut bude americká síť v Londýně uvedena do stavu nejvyšší pohotovosti a do hodiny vyrazí do ulic každý dostupný agent a placený informátor a začne ho hledat. Možná požádají o spolupráci i Brity, ale tomu Brandon moc nevěřil.

Byrokrati ve Washingtonu, kteří označili Brandona Alana Scofielda za beznadějný případ, ho chtějí dostat mrtvého, ne k výslechu, a to není britský styl. Ne, Britové se do akce nezapojí.

Brandon na to spoléhal. Před několika lety pomohl jistému muži ze situace, která nesouvisela s jejich společnou profesí, a Angličan mohl dál pracovat pro britskou zpravodajskou službu, v níž posléze získal významné postavení.

Roger Symonds prostě a jednoduše prohrál v kasinu hotelu Ambasador dva tisíce liber z fondů MI6.

Brandon mu tu sumu poslal z jednoho ze svých tajných kont a dosud se o dluh nepřihlásil. Dnes to udělá.

Nepožádá ovšem o peníze. O ochotě dlužníka vyrovnat závazek nepochyboval, což se ovšem netýkalo doručení splátky v požadované formě. A nesouviselo to pouze s možností, že Roger Symonds zjistí, že se věřitel ocitl na seznamu osob určených Washingtonem k odstřelu. Dluh nedluh, Angličan bral svou práci velmi vážně a rozhodně by si nezatížil svědomí dalším Fuchsem nebo Philbym 10 , tím méně odvolaným agentem Konzulárních operací, z kterého se stal nájemný vrah.

10 Britští zpravodajci, kteří ve 40. a 50. letech prováděli špionáž ve prospěch Sovětského svazu. (Pozn. překl.) Brandon hodlal Symondse požádat, aby mu dohodl soukromou schůzku s Davidem Waverlym, ministrem zahraničí vlády Jejího Veličenstva. Jméno Scofield ovšem nesmí padnout. Tomu by se Symonds vzpíral a kategoricky by odmítl v případě, že by se dozvěděl o honu, který na svého agenta Washington pořádá.

Scofield věděl, že si musí vymyslet přesvědčivý motiv, a žádný ho dosud nenapadl.

Vyběhl ze stanice metra a zařadil se do proudu chodců na bulváru Strand. Přešel velkou křižovatku na Trafalgarském náměstí a připojil k podvečernímu zástupu spěchajících. Bylo čtvrt na sedm, v Paříži o hodinu více. Za půl hodiny zavolá z automatu na Haymarketu Toni do bytu v rue du Bac. Cestou se zastaví v jednom z vesele osvětlených obchodů s textilem a koupí si nový klobouk a sako. Agent CIA jistě poskytl popis jeho oděvu. Měl na sobě bundu a rybářskou čepici ještě z Korsiky.

Vybral si telefonní budku a zavřel za sebou prosklené dveře; litoval, že nejsou plné. Za deset minut sedm. Antonia bude čekat u aparátu. Pro hovory přes Kanál si stanovili půlhodinové intervaly. Pokud by se nedovolal, použije druhé „okno“ mezi 22.45 a 23.15.

Toni trvala na tom, že spolu budou v kontaktu každý

den, a Brandon nic nenamítal; vystoupil z tunelu na zemský povrch a našel něco velmi vzácného. Znovu dokázal milovat, vrátilo se vzrušení z radostného očekávání. Při zvuku jejího hlasu se zachvěl, dotek zase získal význam. Našel Antonii Gravetovou v nejméně vhodném životním období, ale dodala jeho životu důležitost, jakou již dlouho necítil. Najednou chtěl žít a zestárnout vedle ní. Pozoruhodné. Dosud nikdy nepřemýšlel, že jednou bude starý; asi bylo načase.

Pokud to Matarese dovolí.

Matarese. Mezinárodní mocnost bez definovaných hranic, jejíž anonymní vůdcové chtějí dosáhnout…

Čeho?

Chaosu? Proč?

Chaos. Scofield se zarazil; pomyslel na prvotní význam tohoto slova. Stav neuspořádané hmoty, telesa srážející se v prostoru před okamžikem stvoření, před nastolením vesmírného řádu.

Vytočil číslo a Antonia zvedla telefon po prvním zazvonění.

„Je tady Vasilij,“ oznámila. „Přijel dnes odpoledne. Je zraněný.“

„Těžce?“

„Na krku. Měl by si to nechat zašít.“

Krátké ticho vymezilo předání sluchátka.

„Především by se měl vyspat,“ řekl Talejnikov anglicky. „Ale nejdřív ti musím povědět pár věcí a varovat tě.“

„Co je s Vorošinem?“

„Ponechal si z praktických, i když podle mě pitomých, důvodů stejný monogram. Stal se z něj Ansel Verachten. Z Essenu.“

„Verachten Werke?“

„Ano.“

„Kriste na nebesích!“

„Toho vzýval jeho syn.“

„Cože?“

„Nic, to je vedlejší. Musím ti říct důležitější věci.

Vyvolená byla Vorošinova vnučka. Je mrtvá. Na Matareseův rozkaz.“

„Stejně jako Scozzi,“ poznamenal Scofield.

„Přesně tak,“ souhlasil Talejnikov. „Tvořili jen střední článek. Vykonávali příkazy, které dostali od jiných. Bude zajímavé sledovat, co se stane s Verachtenovým podniky. Koncern zůstal bez vedení.

Uvidíme, kdo převezme kontrolu.“

„Dospěli jsme k totožnému závěru,“ konstatoval Brandon. „Matarese operuje prostřednictvím velkých průmyslových podniků.“

„Vypadá to tak. Ale v nejmenším netuším, podle jakého plánu a co je jeho cílem. Narážím na samé protimluvy.“

„Chaos…“ zašeptal Scofield.

„Co prosím?“

„Nic. Říkals, že mě chceš varovat.“

„Ano. Prostudovali si naše osobní materiály.

Velmi podrobně. Zdá se, že znají každý náš kontakt, každého pomocníka a informátora, každého přítele snad od dětství, každého… učitele a milenku. Buď opatrný.“

„Nemůžou vědět, co nebylo zaznamenáno.

Každého pokrýt nemohou.“

„Na to bych nespoléhal. Dostals mou zprávu o těch značkách na těle?“

„Jo. Co je to za pitomost? Zabijácké eskadry, jejichž příslušníci identifikují sami sebe? Tomu se mi nechce věřit.“

„Věř,“ ujistil ho Talejnikov důrazně. „Ale jednu věc nedokážu vysvětlit. Než by se nechali zajmout, spáchají sebevraždu. A to mě vede k domněnce, že jich možná není tolik, kolik se nám jejich vůdcové snaží vsugerovat. Je to něco jako jednotka elitních vojáků vysílaná do krizových oblastí. Nesmíme si je plést s námezdními střelci, najímanými přes druhé a třetí strany.“

Brandon si na něco vzpomněl. „Víš, cos právě popsal?“

„Ano. Hasana ibn as-Sabbáha a jeho fanatiky.“

„Političtí atentátníci… Dokud nás smrt neoddělí od pozemských radostí. Co když se zmodernizovali?“

„Mám o tom svou teorii, ale možná nebude k ničemu. Promluvíme si o ní, až se sejdeme.“

„Kdy?“

„Zítra večer nebo pozítří ráno. Můžu si najmout letadlo s pilotem v oblasti Cap Gris; už jsem to několikrát udělal. Mezi Hythe a Ashfordem je soukromé letiště. V jednu, nejpozději ve tři bych měl být v Londýně. Vím, kde se zdržuješ. Ta dívka mi to řekla.“

„Talejnikove…“

„Ano?“

„Jmenuje se Antonia.“

„Já vím.“

„Dej mi ji.“

„Jistě. Předám.“

Našel ho v londýnském telefonním seznamu. R.

Symonds, Bradbry Lane, Chelsea. Zapamatoval si číslo a poprvé zavolal v půl osmé z budky na Piccadilly.

Příjemný ženský hlas mu oznámil, že pan Symonds je právě na cestě domů z práce.

„Měl by dorazit každou chvíli. Mám mu vyřídit, kdo volal?“

„Jméno by mu nic neřeklo. Zavolám za čtvrt hodiny. Děkuji vám.“

„Má úžasnou paměť. Opravdu mu nechcete nechat vzkaz?“

„Opravdu. Děkuji.“

„Jede z kanceláře rovnou domů.“

„Ano, dobře. Ještě zavolám.“

Scofield zavěsil. Tady něco nehraje. Vyšel z budky a zamířil po Piccadilly kolem obchodního domu Fortnum and Mason do St. James’s Street až ke Green Parku. U vchodu do zahrady stála další telefonní budka.

Uběhlo něco přes deset minut a Brandon chtěl znovu slyšet ten ženský hlas.

„Už se manžel vrátil?“ zeptal se.

„Právě volal! Zastavil se na skleničku U Opasku a šlí na Old Church Street. Byl dost podrážděný. Prý má za sebou hrozný den.“

Brandon zavěsil. Tajné číslo londýnského ústředí MI6 znal zpaměti jako každý člen zpravodajského bratrstva. Vytočil je.

„Prosím pana Symondse. Urgentně.“

„Hned to bude, pane.“

Roger Symonds nebyl ani na cestě z práce domů, ani v hospůdce s malebným názvem U Opasku a šlí. že by domácí hra na schovávanou?

„Symonds u telefonu,“ ohlásil se ležérní anglický hlas, který si Brandon dobře pamatoval.

„Tvoje žena mi právě řekla, že jsi jel domů, ale cestou ses zastavil na skleničku. Lepší výmluva tě nenapadla?“

„Cože…? Kdo je tam?“

„Starý kamarád.“

„Moc velký kamarád asi ne. Nejsem ženatý. Mí přátelé to vědí.“

Brandon chvilku uvažoval a pak naléhavě vyhrkl: „Rychle. Dej mi číslo sterilní linky. Dělej!“

„Kdo je tam?“

„Dva tisíce liber.“

Symonds potřeboval necelou vteřinu, aby pochopil a přizpůsobil se. Odhrkal číslo, jednou je zopakoval a dodal: „Sklepy. Pětadvacet pater vysoké.“

Cvaknutí a linka oněměla. Pětadvacet pater vysoké sklepy v kódu znamenaly, že musí číslovku o jednotku zmenšit a vydělit dvěma. Má Symondsovi zavolat za dvanáct minut s minutovou tolerancí, protože právě v té době bude aktivován utajovač hlasové komunikace a rušička. Vypadl z budky a vyrazil hledat jinou, tak vzdálenou, jak mu čas a rychlá chůze dovolí. Telefonní odposlech dokáže vysledovat původ hovoru a automat u parku může být během několika minut pod dohledem.

Přes Old Bond se dostal na Oxford Street, kde zabočil vpravo a rozběhl se. Ve Wardour Street zpomalil, znovu zahnul doprava a splynul s davem v Soho.

Čas? Uběhlo devět a půl minuty.

V budce na rohu Shaftesbury Avenue hulákal do sluchátka uhrovitý mladík v lesklé modré bundě.

Scofield čekal u dveří s pohledem upřeným na hodinky.

Jedenáct minut.

Nemohl riskovat. Vytáhl pětilibrovou bankovku a zaťukal na sklo. Mladík se otočil; uviděl bankovku a zvednutým prostředníkem poslal Scofielda někam.

Brandon otevřel dveře, položil ruku na modré lesklé rameno a stiskl. Mládenec, který nechtěl spolupracovat, zaječel bolestí, ale to už ho Scofield vytáhl z budky, levým kotníkem mu podrazil nohy a pustil pětilibrovku, která se snášela jako padlý list na ležící tělo. Mladík po bankovce hrábl, v letu ji zachytil, vyskočil a pelášil do bezpečí.

Jedenáct a půl minuty.

Scofield se několikrát zhluboka nadechl, aby uklidnil pádící srdce. Dvanáct minut. Vytočil číslo.

„Nevracej se domů,“ vyhrkl, sotva Symonds zvedl sluchátko.

„A ty vypadni z Londýna!“ zněla odpověď.

„Grosvenor Square kvůli tobě vyhlásilo pohotovost.“

„Ty to víš? Požádali vás o spolupráci?“

„To sotva. O tobě nepadlo ani slovo. Ale ověřili jsme si, že tě propustili a označili za beznadějný případ.

Už před několika týdny, jakmile jsme zaslechli první cvrkot.“

„Cvrkot odkud?“

„Od našich sovětských zdrojů. V KGB. Taky po tobě jdou, ale to je stará věc.“

„Co řekl Washington, když jste si to ověřovali?“

„Zahráli tu věc do autu. Neohlásil jsi místo pobytu a podobné kecy. Připadá jim trapné posvětit nesmysl kulatým razítkem. Co tady děláš? V poslední době…“

„Jak ses dozvěděl o té pohotovosti?“ přerušil ho Scofield. „Myslím o té, kterou kvůli mě právě vyhlásili.“

„Ale jdi. Přece víš, jak to chodí. Grosvenor Square má na své výplatní listině pár lidí, kteří ctí především své závazky k nám.“

Scofield, celý zmatený, několik vteřin mlčel. „Proč mi to říkáš, Rogere? Nevěřím, že by tě k tomu přiměly ty dva tisíce liber.“

„Ona zpronevěřená suma leží v bance v Chelsea a nese ti úroky od večera toho dne, kdy jsi mě vyplatil.“

„Tak proč?“

Symonds si odkašlal, jak se sluší na správného Angličana, když se chystá projevit emoce. „Nemám ponětí, kvůli čemu ses rozešel se svými zaměstnavateli, a ani to nechci vědět, někdy míváš nesnesitelné puritánské výbuchy –, ale nadzvedlo mě, když nám náš prvotřídní zdroj ve Washingtonu potvrdil, že ministerstvo zahraničí přistoupilo na sovětskou hru.

Řekl jsem už, že je to nesmysl, ale můžu dodat, že to vnímám jako urážku.“

„Hru? Jakou hru?“

„Sověti vypustili fámu, že ses spojil se Serpentem.“

„S jakým Serpentem?“

„Naše kódové označení Vasilije Talejnikova, což

je jméno, které ti zajisté něco říká. Abych tedy shrnul, nevím, co sis nadrobil, ale poznám lež, navíc morbidní lež, když ji slyším.“ Symonds si znovu pročistil hrdlo.

„Zatraceně, mnozí z nás ještě nezapomněli na Východní Berlín. A já tam byl, když ses vrátil z Prahy. Jak se opovažují… Po tom, co jsi pro ně udělal! Hulváti jedni zparchantělí!“

Scofield se dlouze nadechl. „Nevracej se domů, Rogere.“

„Ano, to už jsi říkal.“ Symondsovi se zjevně ulevilo, že se vrátili k praktickým otázkám. „Říkáš, že se tam někdo vydává za mou ženu?“

„Možná ne přímo v bytě, ale v blízkém okolí, odkud mají dobrý výhled na dům. Napíchli ti telefon a mají kvalitní vybavení. žádná ozvěna, žádné šumy.“

„Můj telefon? Mě že odposlouchávají? V

Londýně?“

„Sledují tebe, ale jdou po mně. Vědí, že jsme přátelé, a domnívají se, že bych se mohl pokusit tě kontaktovat.“

„Taková drzost! Do vaší ambasády uhodí blesk, který pořádně načechrá zlaté peří té směšné vypelichané orlici, co ji máte ve znaku! Zašli příliš daleko!“

„Nejsou to Američané.“

„Nejsou to… Ve jménu božím, Brandone, tohle bys mi měl vysvětlit.“

„Proto ti volám. Musíme si promluvit. Ale organizace schůzky vyžaduje velmi komplikovanou logistiku. Hledají mě dvě sítě a jedna z nich tě má pod dohledem. A jsou dobří.“

„To zařídíme.“ Symondsův hlas zazněl jako prásknutí bičem. Byl podrážděný, zvědavý a nervózní zároveň. „Několikerá výměna vozidel, pár vějiček a spousta oficiálních lží dokáže divy. Kde jsi?“

„V Soho. Roh Wardour a Shaftesbury.“

„Fajn. Vezmi to oklikou na Tottenham Court Road. Asi za dvacet minut odbočí z Oxford Street šedý Cooper Mini, zadní poznávací značka bude viset zešikma, a se zhasnutým motorem zastaví u obrubníku. Za volantem bude sedět černoch. Z Antil.

To je tvůj kontakt. Až si přisedneš, motor se zázračně zotaví.“

„Díky, Rogere.“

„Nemáš zač. Ale nečekej, že u sebe budu mít ty dva tisíce. Banky jsou už zavřené.“

Scofield vklouzl na přední sedadlo. Černý řidič se na něho zdvořile, ale pozorně díval a pravou ruku držel mimo dohled. Určitě mu ukázali fotografii. Brandon si sundal klobouk.

„Děkuji.“ Černoch mrštně vsunul pravou ruku do kapsy saka a pak ji položil na volant. Motor okamžitě chytil a mini se rozjelo po Tottenham Court Road.

„Jmenuju se Israel. Vy jste zřejmě Brandon Scofield.

Rád vás poznávám.“

„Israel?“ podivil se Američan.

Řidič se usmál. „Pochybuju, že rodičům šlo o soudržnost mezi menšinami, když mi to jméno dávali, ale byli náruživí čtenáři bible. Israel Isles.“

„Hezké jméno.“

„Moje žena se domnívá, že to pěkně podělali, jak říkáte vy Američani. Tvrdí, že kdyby změnili dvě hlásky a pokřtili mě Ishmael, každý by si mě snadněji zapamatoval.“

„Jmenuju se Ishmael…“ Brandon se zasmál. „Zní to fakt dobře.“

„Tohle žertování mi pomáhá zamaskovat lehkou nervozitu, jestli to tak můžu říct,“ poznamenal Isles.

„Jak to?“

„Při výcviku jsme studovali řadu vašich operací.

Dělám šoféra muži, kterého jsme si všichni přáli napodobit.“

Ze Scofieldovy tváře zmizel úsměv. „Lichotíte mi.

Jsem si jistý, že když budete chtít, podaří se vám to.“ A doufám, že až se dožijete mého věku, řeknete si, že to stálo za to.

Vyjeli z Londýna na jih směrem na Brighton a v Redhillu odbočili doprava. Projížděli venkovskou krajinou a Israel Isles prokázal značnou vnímavost, když přestal žertovat a zmlkl. Očividně pochopil, že veze velmi unaveného nebo do vážných myšlenek ponořeného pasažéra. Brandon mu byl za mlčení vděčný; musel dospět k obtížnému rozhodnutí a každá varianta s sebou nesla obrovské riziko.

Částečně už za něj rozhodli jiní, musí říct Symondsovi, že Washington není první na seznamu jeho starostí. Nemohl připustit, aby Roger ventiloval svůj oprávněný vztek na nepravém místě, tedy na Grosvenor Square. Telefon mu neodposlouchává americké velvyslanectví, ale Matarese.

Na druhé straně mu nemůže říct celou pravdu, protože Symonds by určitě nemlčel. Informoval by kolegy a ti zase své nadřízené. Teď není vhodná doba mluvit o spiknutí tak gigantickém a dalekosáhlém a přitom tak plném protimluvů, že by bylo šmahem označeno za výmysl dvou propuštěných zpravodajců, které jejich vlastní země obvinily z velezrady. Ta doba přijde, ale později. Zatím jim totiž chybí konkrétní důkazy. Každé jejich tvrzení, byť nastokrát pravdivé, by anonymní mocní muži jednající ve vzájemné shodě snadno popřeli jako paranoidní bláboly šílenců a zrádců. Logika hrála na první pohled do karet nepříteli.

Proč by vedoucí představitelé mamutích nadnárodních korporací, jejichž prosperita závisí na politické stabilitě, finančně podporovali ty, kdo vyvolávají chaos?

Chaos. Neuspořádaná hmota, tělesa se srážejí v prostoru…

„Za pár minut dorazíme k prvnímu postupnému cíli,“ oznámil Israel Isles.

„První cíl?“

„Ano. Náš výlet proběhne ve dvou fázích. Za chvíli vyměníme vozidlo. Tohle mini se vrátí do Londýna, s černým řidičem a bílým spolujezdcem, a my budeme pokračovat jiným autem. Druhá etapa bude kratší. Za čtvrt hodiny jsme na místě. Avšak pan Symonds se možná opozdí, protože bude měnit vůz čtyřikrát. V podzemních garážích ve městě.“

„Chápu.“ Scofieldovi se ulevilo. Černoch mu právě vyřešil jeho problém. Cesta na schůzku je rozdělena na etapy, vysvětlení Symondsovi také proběhne v několika fázích. V té první mu řekne jen část pravdy, přičemž ani slůvkem nenaznačí, že do spiknutí může být namočen i britský ministr zahraničí David Waverly. Zdůrazní jen, že musí ministrovi důvěrně předat velmi choulostivé informace, které mohou mít značný vliv na rozhodování v oblasti zahraniční politiky Velké Británie. Tyto informace se týkají tajných přesunů obrovských finančních částek.

Jistě, zpravodajské služby pravidelně sledují utajené mezinárodní ekonomické aktivity většího rozsahu, ale Scofield zjistil, že tyto masivní transfery kapitálu z nějakých záhadných, a možná ani ne tak záhadných, důvodů unikly pozornosti jak MI5 a 6, tak CIA a Konzulárních operací.

Ve Washingtonu existují lidé, kteří mu chtějí zabránit, aby odhalil skutečnosti, které zná, ale nemůže dokázat. Nejjistější způsob, jak toho dosáhnout, je zdiskreditovat ho a v případě nutnosti zlikvidovat.

Symonds pochopí. Nejochotněji lidé zabíjejí pro peníze; nikdo to neví lépe než zpravodajci. Tato lidská vlastnost totiž často tvoří základní kámen jejich…

úspěchů.

Isles zpomalil, zajel ke krajnici a otočil se do protisměru. Za půl minuty je dojel jiný, větší automobil, který se na ně cestou zavěsil a z diskrétní vzdálenosti je sledoval. Brandon věděl, co se od něho očekává, a vystoupil současně s řidičem. Limuzína zastavila a šofér, běloch, otevřel zadní dveře svému pasažérovi černé pleti. Během výměny nikdo nepromluvil a za okamžik obě auta vyjela, řízena černochy.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ ozval se Israel Isles váhavě.

„Jistě.“

„Absolvoval jsem kompletní výcvik, ale ještě jsem nemusel zabít člověka. Někdy mi to dělá starosti. Jaké to je?“

Scofield se zahleděl z okna na míhající se stíny.

Jako když projdeš otevřenými dveřmi a ocitneš se v místnosti, kde jsi nikdy nebyl. Doufám, že tam nedojdeš, protože to místo je plné očí. Některé jsou rozzlobené, více jich je vyděšených, většina úpěnlivě prosících, a všechny udivené. Proč já? „Dá se s tím žít. Nikdy nezabijete člověka, pokud to není absolutně nutné, a když už musíte, víte, že tím zachraňujete mnohem více životů. To je jediné ospravedlnění, na které máte právo.

Prostě to vypudíte z mysli a zamknete někam do odlehlé komůrky v lebce.“

„Aha… Myslím, že chápu. Ospravedlnění spočívá v nezbytnosti. Člověk se s tím musí smířit, že?“

„Ano. Nezbytnost, to je to správné slovo.“ Dokud nezestárneš a ty komůrky se nezačnou postupně otevírat. Nakonec se otevřou všechny a ty jenom stojíš a hledíš do nich.

Sjeli na opuštěné parkoviště u dálničního odpočívadla. Za laťkovým plůtkem se v jasném měsíčním světle rýsovaly siluety dětských houpaček, skluzavek a prolézaček.

Na parkovišti už stál jeden automobil. Roger Symonds v něm sice neseděl, ale měl se objevit každým okamžikem, jak je informovali dva muži, kteří přijeli preventivně zkontrolovat místo tajné schůzky.

Jeden z nich, nevysoký podsaditý zrzek, Brandona pozdravil jako starý známý. Scofield si nevzpomněl na jméno, ale obličej poznal z dřívější spolupráce na velmi složitých operacích. Potěšilo ho to, Symonds nasadil prvotřídní tým.

„Byl to můj zdroj v Moskvě, kdo první přišel s tou kravinou o tobě a Talejnikovovi,“ řekl mu agent MI6.

„Beowulf a Serpent! Panebože, jak ti debilové ve Washingtonu mohli spolknout takový nesmysl? Copak zapomněli na Východní Berlín?“

„Je to složité,“ opáčil Brandon neutrálně.

Nejdřív uviděl světla, pak uslyšel motor. Na parkoviště vjel černý londýnský taxík, ale neřídil ho taxikář, nýbrž Roger Symonds.

Vysoký důstojník MI6 vystoupil a chvíli jen pomrkával a protahoval se, jako by měl namožená záda.

Brandon viděl, že se jeho přítel od posledního setkání moc nezměnil. Stále měl pár kilogramů přes váhu a jeho hnědá čupřina pořád odolávala hřebenu, nevinný vzhled, který úspěšně maskoval vynikající analytický mozek.

Symonds natáhl pravici. „Ahoj, Brane, stará vojno, jak se pořád máš?“ pozdravil, ale spěšně dodal: „Ne, neodpovídej, k tomu se dostaneme později. Teda, řeknu ti, že taxikáři nemají snadný život. Ta kára má tak tvrdá sedadla a řízení, že si připadám jak po ragbyovém zápase. Příště k nim budu se spropitným štědřejší.“

Symonds se rozhlédl, pokynul svým lidem a zamířil k dětskému hřišti. „Pojď se projít. Když budeš hodný, možná tě i pohoupu.“

Brandon seděl na nehybné houpačce a Angličan beze slova poslouchal jeho vyprávění o ilegálních mezinárodních převodech značných finančních částek.

Když domluvil, Symonds vstal z lavičky, obešel ho a žduchl ho mezi lopatky.

„Tohle je to pohoupání, které jsem ti slíbil, i když

si ho nezasloužíš. Nebyls hodný.“

„Jak to že ne?“

„Neřekl jsi mi všechno, cos měl.“

„Chápu. Chceš, abych ti vysvětlil, proč si nepřeju, abys Waverlymu prozradil moje jméno, že?“

„Ale ne, to je zcela jasné. Jedná s Washingtonem prakticky každý den a neoficiální schůzka s propuštěným americkým zpravodajským důstojníkem by se v záznamech ministerstva zahraničí nevyjímala nejlíp. Už jsi snad zažil, aby někdo defektoval ze Států do Anglie? Ne, tohle si klidně vezmu na zodpovědnost.“

„Tak co tě trápí?“

„Lidé, co po tobě jdou. Samozřejmě ne Grosvenor Square, ti druzí. Nebyls ke mně upřímný. Řekls mi, že jsou dobří, ale už jsi nedodal, jak dobří. A jaké mají zdroje.“

„Jak to myslíš?“

„Vytáhli jsme tvůj svazek a vybrali si jména tří mužů, které znáš. Zavolali jsme jim, představili se jako tvůj prostředník a požádali je, aby se dostavili na určité místo. Ve všech případech je někdo sledoval. To znamená, že měli napíchnuté telefony.“

„Proč tě to překvapuje? Vždyť jsem ti říkal…“

„Překvapuje mě, že o jednom z nich jsme věděli jen my. MI5, Tajná služba ani Admiralita nemají tušení, že ten člověk existuje. Známe ho jen my.“

„Kdo to je?“

„Grimes.“

„To jméno mi nic neříká.“

„Setkal ses s ním jen jednou. V Praze. Tehdy se jmenoval jinak.“

„Jak?“

„Brazuk.“

Scofield zamrkal úžasem. „KGB. Přeběhl ve dvaasedmdesátém. Věnoval jsem vám ho. S námi nechtěl mít nic společného a byla by škoda o něj přijít.“

„Ale věděls o tom jenom ty. Vašim lidem jsi nic neřekl a upřímně přiznávám, že smetánku za jeho defekci slízla MI6.“

„V tom případě máte někde skulinu, kudy vám unikají informace.“

„Vyloučeno,“ ohradil se Symonds. „Alespoň pokud se týká současných okolností, jak jsi mi je vylíčil.“

„To nemůžeš vědět jistě.“

„Ale můžu. Tvrdíš, že jsi na to globální pašování peněz narazil teprve nedávno. Buďme velkorysí a řekněme několik měsíců, souhlasíš?“

„Ano.“

„A ti, kteří tě chtějí umlčet, proti tobě aktivně vystupují teprve od té doby. Dříve ne. Říkám to správně?“ Brandon přikývl. Důstojník MI6 se chytil za řetízek houpačky a naklonil se nad něho. „Ode dne, kdy jsem před třemi lety nastoupil do své funkce, leží složka se štítkem Beowulf Agate v mém soukromém sejfu.

Může z něj být vyjmuta pouze proti dvěma podpisům, z nichž jeden musí být můj. Ta složka trezor neopustila a je to jediný spis v celé Británii, který obsahuje spojitost mezi tebou a defekcí Grimese, Brazuka.“

„Co se tím pokoušíš naznačit?“

„Existuje jen jedno místo, odkud ta informace může pocházet.“

„Které?“

„Moskva,“ odpověděl Symonds tiše. „Co je to za lidi, Brane?“

„Očividně mají kontakty v Moskvě. Stejně jako my.“

„V tom případě ti musím položit otázku, která by byla před několika hodinami zcela nemyslitelná. Je pravda, co si Washington myslí? Spolupracuješ se Serpentem?“

Scofield vzhlédl k Angličanovi. „Ano.“

Symonds nevzrušeně pustil řetízek houpačky a napřímil se do plné výšky. „Myslím, že za tohle bych tě dokázal zabít. Pro smilování boží, proč?“

„Jestli to stavíš tak, že mě buď zabiješ, nebo ti to povím, nemám vlastně na vybranou, že?“

„Existuje střední cesta. Zadržím tě a odvezu na Grosvenor Square.“

„To nedělej, Rogere. A nechtěj po mně, abych ti teď něco vysvětloval. Později ano, ale teď ne.“

„Proč bych na to měl přistoupit?“

„Protože mě znáš. Jiný důvod mě nenapadá.“

Symonds se odvrátil a oba muži dlouho mlčeli.

Nakonec se Angličan otočil zpátky k Brandonovi. „Tak obyčejná fráze. Znáš mě. Znám?“

„Nevyhledal bych tě, kdybych si to nemyslel.

Nemám ve zvyku žádat cizí lidi, aby kvůli mně riskovali život. A věř mému varování. Nevracej se domů. Jsi poznamenaný… stejně jako já. Vybuduj si pořádné krytí a měl bys být v bezpečí, ale jestli někdo zjistí, že ses se mnou setkal, je z tebe mrtvola.“

„V dané chvíli se podle oficiálních záznamů účastním mimořádné porady na Admiralitě. Nechal jsem zavolat k sobě domů i do kanceláře s tím, že se tam mám okamžitě dostavit.“

„Výborně,

Rogere.

Tak

si

představuju

profesionála.“

„Zatraceně, Scofielde! V tomhle jsi byl vždycky mistr. Utáhneš člověka na vařené nudli. Ano, znám tě!

Udělám, co po mně chceš. Jenže ne pro tvé melodramatické kecy, těmi na mě nezapůsobíš. Mám jiný důvod. Řekl jsem, že bych tě za to, že spolupracuješ s Talejnikovem, dokázal zabít, a asi bych to i dokázal, ale mám dojem, že ty zabíjíš sám sebe po kouskách pokaždé, když se na něho podíváš. A tento důvod mi stačí.“

29

Brandon sešel po schodech soukromého hotelu a pod mdlými paprsky dopoledního slunce se vmísil do zástupu nakupujících v Knightsbridge, londýnské čtvrti, kde se člověk snad nejsnáze ztratí z očí. Od devíti ráno jsou ulice ucpány hustým provozem a chodníky přetékají lidmi více než ochotnými rozloučit se se svými librami, markami, dolary a jeny. Knightsbridge je betonová verze starověkého bazaru, ukotvená kolem impozantního monumentu konzumu, obchodního domu Harrods.

Scofield se zastavil u novinového stánku pro The Times a zašel si do malé restaurace. Posadil se ke stolku tak, aby měl výhled na vstup a telefonní automat dva kroky za zády. Přesně za třicet minut zavolá Rogeru Symondsovi na sterilní linku, která nemůže být odposlouchávána.

Od nerudné servírky si objednal kávu a rozložil noviny. Zprávu, která ho zajímala, našel hned na titulní straně.

VERACHTENOVA DĚDIČKA MRTVÁ

Essen. Včera v noci byla ve svém luxusním bytě na Werden Strasse nalezena mrtvá Odila Verachtenová, vnučka Ansela Verachtena, zakladatele koncernu Verachten Werke. Podle rodinného lékaře podlehla rozsáhlému srdečnímu infarktu. Slečna Verachtenová téměř celé desetiletí úspěšně řídila mamutí podnik pod vedením svého otce, který se však v posledních letech úplně stáhl do ústraní. Vyjádření rodičů se nepodařilo získat. Pohřeb pro nejužší okruh příbuzných proběhne v rodinném sídle ve Stadtwaldu. Očekává se, že vedení koncernu vydá v nejbližších dnech prohlášení ke vzniklé situaci. Otázkou zůstává, zda se k němu připojí samotný Walther Verachten, který je údajně vážně nemocen.

Odila Verachtenová byla ve městě chladně výkonných ředitelů atraktivním zpestřením zasedacích síní správních rad. Temperamentní kráska proslula v mládí některými výstřelky, které se rozcházely s přísnými názory essenské smetánky na morálku a chování, ale nikdo nezpochybňoval její schopnosti řídit obrovský koncern…

Brandon rychle přejel očima životopisné údaje, klasickou ukázku uhlazeného stylu, s nímž autoři nekrologů líčí zkaženou tvrdohlavou mrchu, která střídala muže s frekvencí, když už ne delikátností, děvky z vykřičené čtvrti.

Pod článkem následovala návazná zpráva a Scofield po přečtení prvních řádků vytušil, že odhalil další fragment neuchopitelné pravdy.

SMRT VERACHTENOVÉ ZNEPOKOJILA TRANS-COMM

New York. Analytiky na Wall Street dnes notně překvapilo, když se dozvěděli, že tým manažerů a konzultantů z holdingu Trans-Communications odletěl do Essenu na poradu s vedením koncernu Verachten Werke. Po předčasné smrti Odily Verachtenové (47), jejíž otec Walther (76) se již před lety stáhl do ústraní, zůstaly koncernové podniky bez rozhodujícího hlasu v nejvyšším vedení. Podle dobře informovaných zdrojů analytiky přímo šokovala velikost podílu, který holding Trans-Communications ve Verachten Werke vlastní. V

právním labyrintu Porúří lze rozsah investic amerických společností často jen obtížně vysledovat,

ale jejich podíl jen vzácně přesáhne dvacet procent. V

případě Trans-Commu ovšem odhady nejčastěji hovoří o více než padesátiprocentní účasti, i když bostonské ústředí holdingu tyto údaje popřelo jako absurdní smyšlenky…

Ta slova na Scofielda z titulní stránky přímo vyskočila. Bostonské ústředí…

Odhalil snad dva fragmenty neuchopitelné pravdy?

Joshua Appleton IV. je senátorem za Massachusetts, Appletonova rodina nejmocnější politické uskupení v tomto státě. Neupozorňují na sebe jako Kennedyové, ale na celoamerické scéně jsou stejně vlivní, a to pochopitelně znamená rozhodující vliv i na mezinárodní finanční scéně.

Odhalilo by pátrání v minulosti Appletonovy rodiny nějaké spojení, utajené či veřejné, s holdingem Trans-Communications? To musí Brandon zjistit.

Telefon za jeho zády zazvonil. Brandon se podíval na hodinky. Za osm minut má volat Symondsovi.

Ohlédl se po automatu a s nevolí viděl, že servírka zvedá sluchátko. Hleděl jí na rty a doufal, že se nebude vybavovat dlouho.

„Pan Hagate! Je tady ňákej pan B. Hagate?“

pokřikovala zjevně otrávená servírka.

Brandon ztuhl. B. Hagate?

B. Agate.

Beowulf Agate!

Chce se snad ten blázen Symonds vytahovat jako malý kluk? Chce mu dokázat převahu britské rozvědky? Koukej, jakou máme kvalitní sledovací techniku! Je opravdu takový egoista, že prostě nedá pokoj?

Panebože, to je vůl!

Scofield s diplomatickým kufříkem v ruce nenápadně vstal, přistoupil k telefonu a převzal od podrážděné servírky sluchátko.

„Prosím?“

„Dobrý den, Beowulfe,“ ozval se na druhém konci linky hlas s tak plnými samohláskami a tak ostrými souhláskami, že ho mohla vyškolit snad jen oxfordská Balliol College. „Doufáme, že jste si po vyčerpávající cestě z Říma už dostatečně odpočinul.“

„Kdo je tam?“

„Moje jméno je irelevantní. Neznáte mě. My pouze chceme, abyste pochopil. Našli jsme vás a dokážeme vás najít kdykoliv a kdekoliv. Ale k čemu tolik

námahy? Domníváme se, že by všem zúčastněným prospělo, kdybychom si společně sedli a vyjasnili si vzájemné rozpory. Možná byste zjistil, že nejsou tak závažné, jak na první pohled vypadají.“

„Nerad jednám s lidmi, kteří se mě opakovaně pokusili zabít.“

„Musím vás opravit. Někteří se vás pokoušeli zabít. Jiní se snažili vás zachránit.“

„Pro co? Pro výslech spojený s chemoterapií?

Abyste zjistili, co jsem se dozvěděl, co jsem udělal?“

„Co jste se dozvěděl, je bezvýznamné, a udělat nemůžete vůbec nic. Sám víte, co můžete očekávat, když vás dostanou vaši lidé. žádný soud, řádné veřejné slyšení, na to jste pro ně příliš nebezpečný.

Spolupracoval jste s nepřítelem, v parku Rock Creek jste zabil mladého muže, v němž vaši nadřízení stále vidí spolehlivého zpravodajského důstojníka, a utekl jste ze země. Jste zrádce a jako takového vás okamžitě popraví, jen co se jim k tomu naskytne příležitost. Po událostech na Nebraska Avenue o tom přece nemůžete pochybovat. My vás můžeme zlikvidovat, jen co vyjdete z té restaurace. Nebo i předtím.“

Brandon se rozhlédl po tvářích u stolů. Pátral po uhýbavém páru očí, po pohledu přes okraj novin nebo

přes kávový šálek. Našel několik kandidátů, ale jistý si nebyl. S jistotou však věděl, že neviditelní zabijáci číhají venku na rušné ulici. Podíval se na hodinky. Za čtyři minuty by se mohl spojit se Symondsem na zabezpečené lince. Jenže jedná s profesionály. Kdyby teď zavěsil a vytočil jiné číslo, může jeden z hostů, třeba ten, co právě nevinně nese vidličku k ústům, nebo ten, který zvedá šálek čaje, vytáhnout pistoli dostatečně velké ráže, aby ho kulka odhodila na stěnu.

Nebo ho snad uvnitř hlídají jen najatí žoldáci, kteří nejsou připraveni přinést oběť, jakou Matarese požaduje od své elity? Musím získat čas a riskovat, pomyslel si Brandon. Pozorně sledovat všechny hosty a využít vhodný okamžik k útěku…

„Vy se chcete sejít, já žádám záruku, že odsud vyjdu živý.“

„Máte ji.“

„Vaše slovo mi nestačí. Identifikujte jednoho ze svých lidí tady.“

„Řekněme to takto, Beowulfe. Můžeme vás tam držet a mezitím zavolat na americkou ambasádu. Za jak dlouho myslíte, že si pro vás přijedou? A i kdybyste unikl jim, my budeme čekat za nimi.“

Pohled na hodinky. Tři minuty.

„To znamená, že vám na setkání se mnou tak moc nezáleží.“ Brandon poslouchal s maximálním soustředěním. Byl si téměř jistý, že mluví pouze s prostředníkem bez pravomoci, jíž musí vládnout ten, kdo rozhodl, že Beowulf Agate nebude zabit, ale dopaden živý.

„Řekl jsem, že se domníváme, že by všem zúčastněným prospělo…“

„Popište mi ho!“ přerušil Brandon hlas v telefonu.

Byl to jen prostředník. „Nebo si zavolejte na tu podělanou ambasádu. Risknu to. Tak dělejte!“

„Jak chcete,“ zněla rychlá odpověď. „Náš člověk má hodně propadlé tváře a na sobě šedý svrchník…“

„Vidím ho.“ Seděl o pět stolů dál.

„Vyjděte z restaurace. Zvedne se a půjde za vámi.

On je vaše záruka.“

Dvě minuty.

„Co je tohle za záruku? Jak mám vědět, že ho neodprásknete společně se mnou?“

„Ale jděte, Scofielde, to snad…“

„Rád slyším, že pro mě máte i jiné jméno. Jak se jmenujete vy?“

„Řekl jsem vám, že mé jméno je irelevantní.“

„Nic není irelevantní.“ Brandon se odmlčel. „Chci vědět, jak se jmenujete.“

„Smith. Spokojený?“

Jedna minuta. Můžeme začít.

„Musím si to promyslet. A taky bych rád dojedl snídani.“ Scofield bez dalšího zavěsil, přehodil si kufřík do pravé ruky a zamířil k hubenému muži, který dosud klidně seděl o pět stolů dál, ale teď sebou překvapeně škubl a sáhl pod kabát.

„Poplach byl odvolán,“ řekl mu Brandon a položil dlaň na ruku schovanou pod svrchníkem. „Přikázal mi, abych vám vyřídil, že mě máte doprovodit. Ale nejdřív musím někam zavolat. Dal mi číslo. Doufám, že jsem ho nezapomněl.“

Zabiják s propadlými tvářemi nehybně seděl, neschopen slova. Scofield se vrátil k telefonu a cestou sledoval vteřinovou ručičku. Zamračil se, jako kdyby z paměti doloval číslo, a pak je začal vyťukávat. Počkal na tiché cvaknutí, které přerušilo vyzváněcí tón a oznamovalo aktivaci elektronického rušení, a vhodil do přístroje minci.

„Musíme mluvit rychle,“ vychrlil tiše na Rogera Symondse. „Mám problém. Našli mě.“

„Kde jsi? Pomůžeme ti.“

Scofield udal adresu. „Stačí dvě sirény. Normální hlídkové vozy. Řekni policistům, že v restauraci sedí dva muži podezřelí z příslušnosti k IRA. Víc nepotřebuju.“

„Už si píšu. Hned je tam pošlu.“

„Co Waverly?“

„Zítra večer v jeho domě v Belgravii. Samozřejmě tě tam doprovodím.“

„Dřív to nešlo?“

„Dřív? Proboha, člověče, podařilo se mi to domluvit na tak brzo jen díky falešnému memorandu z té smyšlené porady na Admiralitě, které jsem se včera v noci zúčastnil.“ Brandon chtěl něco říct, ale Symonds ho nepustil ke slovu. „Mimochodem, měl jsi pravdu.

Někdo si ověřoval, zda jsem tam opravdu byl.

Telefonoval k nám a tvrdil, že se mnou potřebuje nutně mluvit.“

„Co tvoje krytí?“

„Můj člověk mu řekl, že mě z porady nemůže odvolat a že mi předá vzkaz. Vzal si číslo.“

„Zavolals na ně?“

„Ano. Z Admirality hodinu deset minut po tom, co jsme se rozešli. Vzbudil jsem jakéhosi chudáka v Kensingtonu, kterému napíchli telefon.“

„To znamená, že tě viděli z Admirality odcházet.

Výborně. Neřekl jsi Waverlymu mé jméno, že ne?“

„Použil jsem jisté jméno, ale ne tvoje. Doufám, že váš rozhovor bude mimořádně plodný, protože jestli ne, někdo mi pořádně umyje hlavu.“

Scofield si oddechl. Symondsova taktika slavila úspěch. Matareseovi žoldáci ho v restauraci chytili do pasti, ale Waverly přistoupil na důvěrnou schůzku o šestatřicet hodin později. To znamená, že nepřítel nevidí žádnou souvislost mezi rozhovorem v Belgravii a jeho osobou.

„Na kolik hodin je ta zítřejší schůzka domluvená, Rogere?“

„Na osm. Mám se napřed telefonicky ohlásit.

Vyzvednu tě kolem sedmé. Tušíš alespoň přibližně, kde se v té době budeš zdržovat?“

Scofield se vyhnul odpovědi. „Zavolám ti na tohle číslo v šestnáct třicet. Vyhovuje?“

„Co s tebou nadělám? Kdybys mě nezastihl, nechej adresu dva bloky na sever od místa, kde skutečně budeš.

Najdu si tě.“

„Přivezeš fotografie všech, kteří včera sledovali tvoje návnady?“

„Měl bych je mít na stole kolem poledne.“

„Výborně. A ještě poslední věc. Vymysli si hodně dobrý a hodně oficiální důvod, proč mě nemůžeš zítra večer do Belgravie přivést.“

„Cože?“

„Slyšels dobře. Až se zítra těsně před schůzkou Waverlymu telefonicky ohlásíš, řekneš mu, že z bezpečnostních důvodů se jednání překládá, že pro něj osobně zajedeš a odvezeš ho do centrály MI6.“

„Zbláznil ses?“

„Počkej, ještě jsem nedomluvil. Neodvezeš ho k vám, ale do hotelu Connaught. Zítra v půl páté odpoledne ti řeknu číslo pokoje. Kdybys tam nebyl, nechám ti vzkaz. Odečti dvaadvacet.“

„Nezdá se ti, že zacházíš trochu daleko? Tohle přece ode mě nemůžeš chtít!“

„Co můžeš vědět? Třeba mu tím zachráním život.

A tobě taky.“ Brandon zaslechl vzdálený jekot policejní sirény, k níž se vzápětí přidružila druhá. „Tvoje kavalerie už přijíždí. Díky.“ Zavěsil a vrátil se k hubenému zabijákovi v Matareseově žoldu.

„S kým jste mluvil?“ zeptal se muž v šedém svrchníku. V hlase měl americkým přízvuk a v ledových očích nervozitu. Jekot blížících se sirén mu nemohl uniknout.

„Nepředstavil se mi,“ odpověděl Scofield. „Ale dostal jsem instrukce. Máme odsud okamžitě vypadnout.“

„Co se stalo?“

„Policie dostala hlášení, že před restaurací sedí v autě ozbrojení muži. Nejspíš patří k vám, ale oni se domnívají, že jde o teroristy z Irské republikánské armády. V poslední době měli tady v okolí několik bombových atentátů. Jdeme!“

Muž se zvedl do stolu a neznatelně pokynul hlavou směrem doprava. Scofield viděl, jak na druhém konci zaplněné restaurace vstala žena středního věku se strohým výrazem v obličeji a potvrdila převzetí rozkazu tím, že si přehodila přes rameno široký řemínek objemné kabelky a zamířila k východu.

Brandon věděl, že teď musí každý svůj pohyb přesně načasovat. Postavil se k pokladně, lovil z peněženky mince a bankovky a sledoval dění za širokými okny. Dva hlídkové vozy dorazily prakticky současně a zabrzdily s kvílením pneumatik u chodníku.

Vyskočili z nich čtyři uniformovaní policisté a hlouček zvědavců shromážděných před restaurací se ze strachu před teroristy rozprchl.

Brandon odhadl vzdálenost a pak rychle vyrazil.

Prosklenými dveřmi vyšel na ulici o pár vteřin dříve, než je strážci zákona zablokovali, a jeho eskorta, která mu spěchala v patách, ho musela obejít, aby se vyhnula srážce s policisty.

Scofield se prudce otočil a s kufříkem pod paží popadl hubeného muže i ženu s kabelkou za ramena a strhl je k zemi.

„To jsou oni!“ zaječel. „Prohledejte je! Určitě mají zbraně! Slyšel jsem, jak se domlouvají, že nastraží bombu do Skotského domu!“

Policisté se s obušky v rukou sesypali na oba Matareseovy žoldáky. Brandon klesl na kolena, pustil zajatce a uskočil stranou. Vyškrábal se na nohy, proběhl mezi chodci, odbočil do vedlejší ulice a středem vozovky kličkoval mezi auty. O tři bloky dál zpomalil, uklidněn, že ho nikdo nepronásleduje, a prošel majestátním bronzovým portálem do obchodního domu Harrods. Uvnitř znovu zrychlil a horečně hledal telefonní automat. Musel zavolat do bytu na rue du Bac a stihnout Talejnikova před odjezdem na letiště u Cap Gris, aby ho varoval, že malý hotel ve čtvrti Knightsbridge již není bezpečný.

„Telefony jsou za oddělením drogerie u jižního východu,“ poradil mu prodavač.

Kolem poledne byl na telekomunikačních linkách slabý provoz a Scofield nemusel na spojení čekat.

„Byl jsem zrovna na odchodu… Ještě pár minut…,“ řekl Talejnikov váhavě.

„Díky bohu, že jsem tě chytil. Co je s tebou?“

„Nic. Proč?“

„Mluvíš nějak divně. Kde je Antonia? Proč nezvedla telefon?“

„Zašla si do obchodu pro něco k jídlu. Za chvíli se vrátí. Jestli mluvím divně, tak proto, že nerad používám tento telefon.“ Rus již měl normální hlas a vysvětlení znělo logicky. „Proč voláš mimo domluvený interval?“

„Řeknu ti to, až přijedeš, ale zapomeň na Knightsbridge.“

„Kde budeš?“

Scofield se už už chystal zmínit hotel Connaught, ale Talejnikov ho předešel.

„Počkej, uděláme to jinak. Až se dostanu do Londýna, zavolám centrálu Tower. Pamatuješ tu ústřednu, ne?“

Centrála Tower? Brandon o ní neslyšel hodně dlouho, ale věděl, o co jde, kódové označení mrtvé

schránky KGB u přístaviště vyhlídkových lodí na Victoria Embankment, opuštěné koncem šedesátých let, když ji odhalili agenti Konzulárních operací.

„Pamatuju,“ potvrdil udivený Scofield. „Budu čekat.“

„Tak já půjdu…“

„Moment,“ skočil mu do řeči Brandon. „Řekni Antonii, že ji za pár minut zavolám.“

Talejnikov odpověděl až po krátkém mlčení.

„Vlastně si vzpomínám, že se chtěla podívat do Louvru.

Není to daleko. V Cap Gris můžu být asi za hodinu.

Nemáš žádný, opakuju žádný důvod dělat si starosti.“

Cvaknutí a linka do Paříže oněměla. Rus zavěsil.

Nemáš žádný, opakuju žádný důvod dělat si starosti. Ta slova zněla s burácením blížící se bouře a Brandon přivřel oči před oslepující září blesků, jež mu předávaly sdělení do mozku. Měl důvod dělat si starosti a týkal se Antonie Gravetové.

Vlastně si vzpomínám, že se chtěla podívat do Louvru… V Cap Gris můžu být asi za hodinu… žádný důvod dělat si starosti.

Tři vzájemně oddělené výroky, jimž předcházelo přerušení, kdy mu Talejnikov zabránil odhalit kontaktní místo v Londýně. Scofield analyzoval pořadí vět,

protože význam zprávy se skrýval v jejich sekvenci.

Louvre se skutečně nachází blízko rue du Bac, i když

přes řeku. Do Cap Gris se to ovšem z Paříže za hodinu stihnout nedá, nejméně za dvě a půl, ale spíš za tři.

Nemáš žádný, opakuju žádný důvod dělat si starosti…

Tak proč mě přerušil? Proč bylo nutné použít třetí místo kontaktu a o druhém se vůbec nezmínit?

Pořadí. Sekvence. Dál dozadu?

Nerad používám tento telefon. Slova pronesená pevným, téměř rozzlobeným tónem. To je ono!

Brandon konečně porozuměl a zalila ho úlevná vlna, jako když po dlouhém běhu vstoupí do vlažné sprchy.

Talejnikov viděl něco podezřelého, tvář na ulici, náhodné setkání s bývalým kolegou, automobil zaparkovaný na rue du Bac příliš dlouho, a rozhodl se Antonii přemístit na druhý břeh Seiny do jiného bytu.

To mu bude trvat asi hodinu a neodejde, dokud Toni nebude v bezpečí. Proto si Brandon nemá dělat starosti.

Ať již Rusovi připadalo podezřelé cokoliv, postupoval s nejvyšší opatrností, protože opatrnost je jejich nejlepší štít. A telefon se často stává nástrojem odhalování tajemství, proto mu nelze žádné tajemství svěřit.

Pořadí, sekvence… význam. Nebo se mýlím?

uvažoval Brandon. Serpent mu zabil manželku. Hledá

snad uklidnění tam, kde žádné není? Rus přece v kopcích nad Porto Vecchiem navrhl, aby Antonii zlikvidovali… Aby zabili lásku, kterou našel v nejméně vhodném období svého života…

Ne! Situace se změnila! Dnes je všechno jinak!

Serpent nechce Beowulfa napínat a zlomit, protože to by znamenalo jeho smrt a konec honu na Matareseovu organizaci.

Nejlepší

profesionálové

nezabíjejí

zbytečně; následky jsou vždy zlé.

Ale přesto, honilo se mu hlavou, když znovu zvedal sluchátko telefonního automatu u jižního východu z obchodního domu Harrods, co je nezbytnost jiného než přesvědčení člověka, že něco potřebuje?

Zapudil tu myšlenku z hlavy. Musí si najít útočiště.

Usedlý a seriózní londýnský hotel Connaught se nejen pyšní nejlepší kuchyní v hlavním městě Spojeného království, ale také představuje ideální místo, když se chcete rychle a nenápadně zašít, pokud se nebudete zdržovat v hale a kulinářské zázraky si vychutnáte v soukromí svého pokoje. Elegantní hotel na Carlos Place je jedna z posledních bašt britského impéria a většinu jeho hostů tvoří ti, kteří teskní za zašlou slávou a mají dost peněz, aby to dělali

kultivovaně a na úrovni. Takových lidí je kupodivu hodně a sehnat volný pokoj ve stále plném Connaughtu bývá obtížné.

Scofield to věděl a už před lety usoudil, že může nastat okamžik, kdy se mu tato extravagantní výlučnost může hodit. Seznámil se s ředitelem finanční skupiny, která hotel vlastnila, navázal s ním přátelství a pak vznesl svůj požadavek. Všechna divadla mají vyhrazené lóže a většina lepších restaurací mívá na několika stolech cedulku REZERVOVÁNO, aby si stálí hosté měli kam sednout. Stejně tak i hotely drží pro podobný účel několik pokojů neobsazených, a jeden z těch v Connaughtu bude panu Scofieldovi neustále k dispozici.

„Pokoj šest dva jedna,“ oznámil ředitel, když mu Brandon podruhé zavolal. „Můžeš jít rovnou k výtahu a přihlášku podepsat v pokoji. Jako obvykle.“

Scofield příteli poděkoval a soustředil se na další problém. Do hotýlku v Knightsbridgi se už nemohl vrátit, a i když tam nenechal nic cenného, peníze, několik desítek dopisních papírů s užitečnými hlavičkami, vizitky, sadu cestovních pasů a vkladní knížky měl v diplomatickém kufříku u sebe –, kromě zmačkaných kalhot, laciného tvídového saka a

měkkého klobouku, které nahradily bundu a čepici z Korsiky, si neměl co obléct. A šaty neslouží pouze k zakrytí těla, jsou nezbytným pracovním nástrojem a musí odpovídat povaze vykonávané práce; často mohou být účinnější než zbraň nebo mluvené slovo. Obrátil se tedy k automatům zády, znovu se ponořil do útrob obchodního domu a zamířil do oddělení oděvů. Výběr mu potrvá nejméně hodinu, ale nevadí. Alespoň nebude myslet na Paříž… a na lásku, která přišla tak nevhod.

Krátce po půlnoci vyšel Scofield v elegantním černém nepromokavém plášti a černém klobouku s úzkou stříškou z hotelového pokoje. Sjel služebním výtahem do suterénu a opustil Connaught vchodem pro zaměstnance. Na ulici si zastavil taxi, požádal řidiče, aby ho odvezl k mostu Waterloo, posadil se dozadu, zapálil si cigaretu a věnoval se znepokojujícím myšlenkám, které ho od odpoledne trápily čím dál silněji. Uvažoval, jestli Talejnikov chápe změnu, která se v něm odehrála, změnu tak nelogickou, tak absurdní, že si Brandon nebyl jistý, jak by na Rusově místě zareagoval. Byl nejlepší ve své profesi a udržel se v ní tak dlouho jen proto, že se vždycky uměl vžít to myšlení nepřítele. Dnes to nedokázal.

Nejsem tvůj nepřítel!

Tak zněla nelogická, absurdní věta, kterou na něj Talejnikov ve Washingtonu vykřikl do telefonu. Možná měl Rus pravdu. Nebyl sice jeho přítelem, ale nepřítelem také ne. Tím je teď Matarese.

A při pronásledování tohoto nepřítele našel Antonii Gravetovou. Lásku…

Co se stalo?

Vypudil tu otázku z mysli. Brzy se to dozví a odpověď mu vrátí úlevu, kterou cítil po rozhovoru s Talejnikovem a přišel o ni, když měl moc času a málo práce, jen rutinní telefonát Symondsovi. Roger byl mimo a Brandon mu nechal u služby vzkaz, skládající se pouze z číslic šest, čtyři, tři. Od nich se odečte dvacet dva… Pokoj 621, hotel Connaught.

Taxík odbočil z Trafalgarského náměstí na Strand, minul Savoy Court a blížil se k nájezdu na most Waterloo. Brandon se naklonil k okénku v přepážce, která oddělovala kabinu pro cestující od řidiče. Nemá smysl chodit pěšky dál, než bude nutné. Vezme to bočními uličkami k Temži a na Victoria Embankment.

„To bude stačit.“ Podal taxikáři bankovku a otráveně si všiml, že se mu chvěje ruka.

Dlážděnou ulicí sešel kolem hotelu Savoy na úpatí pahorku. Za jasně osvětleným bulvárem se za betonovou stezkou zvedala cihlová zídka nad řekou. U

ní kotvil nákladní říční člun upravený na plovoucí restauraci, která jako všechny britské podniky, kde se podává alkohol, zavírala s úderem jedenácté v noci. O

sto metrů dál se na hladině pohupovalo několik vyhlídkových lodí, které po většinu roku brázdí hladinu Temže a vozí turisty k Toweru a potom zpět proti proudu k Parlamentu, než se zase vrátí k přístavišti u Kleopatřiny jehly, obelisku dovezeného z Egypta.

Právě zde se před lety nacházela mrtvá schránka známá jako centrála Tower, jejímž prostřednictvím si agenti KGB vyměňovali zprávy se svými informátory a tajnými spolupracovníky a scházeli se s nimi na palubách výletních člunů, než to americká strana zjistila. Rusové pak schránku zrušili a vybudovali novou, která zase vydržela pár měsíců, než byla odhalena.

Brandon vešel do parku za Savoy Pláce a po pískových stezkách došel k malému amfiteátru s řadami sklopených laviček. Tu a tam na nich posedávaly dvojice a zamilovaně si šeptaly. Scofield vyhlížel

osamělého muže; nacházel se nedaleko bývalé mrtvé schránky a Talejnikov by měl čekat někde poblíž.

Nečekal. Brandon vyšel po širší stezce z parku na chodník. Na bulváru panoval přes pokročilou hodinu čilý provoz a automobilové reflektory prozařovaly řídkou mlhu stoupající od řeky. že by si Rus pronajal v půjčovně auto? Scofield se rozhlédl na obě strany, ale nikde žádný vůz neparkoval. Kolem protější zídky se po nábřeží procházeli pozdní návštěvníci plesů, páry, trojice a několik skupinek, ale muž bez doprovodu žádný. Brandon se podíval na hodinky a v duchu se pokáral se za netrpělivost, za pět minut jedna a Rus řekl, že se možná opozdí a nedorazí dřív než mezi druhou a třetí. Přesto nedokázal zaplašit obavy, které se ho zmocnily pokaždé, když pomyslel na Paříž a na Toni.

Jeho pozornost upoutalo náhlé vzplanutí zapalovače. Plamínek chvíli hořel, zhasl a zase se rozsvítil. Šikmo přes bulvár u zavřené kovové branky, která vedla k přístavišti vyhlídkových lodí, stál bělovlasý muž a připaloval cigaretu blondýně, s níž se opíral o zídku. Oba hleděli do vody a Scofield napínal zrak, aby rozeznal podrobnosti odvrácených obličejů a charakteristické rysy postav. Pak se muž pootočil a

Brandon se musel ovládnout, aby se nerozběhl napříč širokou ulicí. Talejnikov dorazil na místo schůzky.

Scofield pomalu kráčel po chodníku, až se ocitl naproti Rusovi a jeho světlovlasé volavce. Uvažoval, proč Talejnikov, který ho pochopitelně musel vidět, té ženě nezaplatí slíbenou částku a nepošle ji pryč. Je přece hloupé, a nebezpečné –, když najatý pomocník vidí při setkání obě strany. Stál u obrubníku a viděl, že Rus teď stojí čelem k němu a objímá blondýnu kolem pasu. Ukázal nejdřív vpravo a pak na druhou stranu v jasně srozumitelném pokynu: Zbav se jí! Jdi doleva a o kus dál se sejdeme.

Talejnikov se nepohnul. Co to ten zatracený Rus dělá? Teď není čas na děvky.

Děvka? Kurýrova děvka? Ach, proboha svatého!

Scofield vběhl do vozovky a projíždějící řidič musel strhnout volant ke středu ulice, aby ho nepřejel.

Brandon sotva vnímal vzteklé zatroubení houkačky, měl oči jen pro ženu vedle důstojníka KGB.

Ruka kolem pasu nebyla gestem hrané náklonnosti, on tu ženu podpíral! Talejnikov jí něco pošeptal do ucha; otočila se, ale hlava jí spadla na stranu. Otevřela ústa a snad chtěla vykřiknout, ale ze rtů ji nevyšla ani hláska.

Ztrhaný obličej měl podobu Brandonovy lásky.

Pod světlou parukou byla Toni. Scofield se přestal ovládat. Sprintoval přes široký bulvár a nutil rychle jedoucí řidiče k divokým manévrům, aby zabránili kolizi. Nevšímal si pištění brzd, kvílení pneumatik ve smyku ani vřeštění klaksonů, pádící úvahy a vjemy se slily v jedinou bolestnou myšlenku.

Antonia vypadá víc mrtvá než živá.

30

„Nadrogovali ji,“ řekl Talejnikov.

„Proč jsi ji sakra přivedl sem?“ vyštěkl Brandon vztekle a odvrátil se od Antonie. „Ve Francii jsou stovky míst a v samotné Paříži desítky, kdes ji mohl bezpečně ukrýt! Znáš je stejně dobře jako já! Kde se teď mám o ni postarat?“

„Kdybych měl stoprocentní jistotu, nechal bych ji ve Francii,“ odpověděl Vasilij nevzrušeně. „Přestaň se do mě navážet. Zvážil jsem všechny alternativy.“

Brandon porozuměl a jeho krátké mlčení vyjadřovalo vděk. Talejnikov mohl Toni klidně zabít, koneckonců by si tím ulehčil, a možná by to i udělal, nebýt vzpomínky na Východní Berlín. To znamená, že Rus také pochopil. „Doktor?“

„Pomohl by z hlediska času, ale není nutný.“

„Co do ní nacpali?“

„Scopolamin.“

„Kdy?“

„Včera časně ráno. Osmnáct hodin.“

„Osmnáct…?“ Na vysvětlování nebyl čas. „Máš auto?“

„Nemohl jsem riskovat. Osamělý muž se ženou, která se neudrží na nohou? Stopa by byla příliš zřetelná.

Z Ashfordu nás sem dovezl pilot.“

„Můžeš mu důvěřovat?“

„Ne, ale těsně před Londýnem zastavil na benzince. Když si odešel ulevit, nalil jsem mu do nádrže půl litru oleje. Návrat na letiště se mu určitě hodně protáhl.“

„Sežeň taxi.“ Brandonův pohled vyjadřoval kompliment, který by nikdy nevyslovil nahlas.

„Máme si hodně o čem promluvit,“ poznamenal Talejnikov a odlepil se od zídky.

„Tak si pospěš.“

Antonia dýchala rovnoměrně, obličejové svaly se jí ve spánku uvolnily. Až se vzbudí, bude jí špatně, ale nevolnost během dne přejde. Brandon jí přetáhl přikrývku přes ramena, naklonil se, políbil bledé rty a vstal z postele.

Vyšel z ložnice a nechal dveře otevřené. Kdyby se Toni pohnula, chtěl ji slyšet; jedním z vedlejších účinků scopolaminu bývají hysterické záchvaty. Proto Talejnikov nemohl riskovat a nechat ji o samotě, ani na těch pár minut, co by trvalo vypůjčení auta.

„Co se stalo?“ zeptal se Rusa, který seděl v křesle se sklenkou whisky v ruce.

„Dnes ráno… včera ráno,“ opravil se důstojník KGB. Bílou hlavu měl zakloněnou přes opěradlo a oči zavřené, očividně vyčerpaný. „Tvrdí o tobě, že jsi mrtvý. Víš o tom?“

„Ano. Co to má společného s ní?“

„Pomohlo mi to zachránit ji.“ Rus otevřel oči. „Je toho jen málo, co bych o Beowulfovi nevěděl.“

„No a?“

„Vydával jsem se za tebe. Položili mi pár základních otázek, ale snadno jsem na ně odpověděl.

Nabídl jsem se jim výměnou za ni. Souhlasili.“

„Začni od začátku.“

„Rád bych, kdybych věděl, čím to začalo.

Matarese, respektive někdo uvnitř organizace, tě chce živého. Proto některým svým lidem řekli, že jsi mrtvý.

Nehledají Američana, jen Rusa. Zajímalo by mě proč.“

Talejnikov se napil.

„Co se stalo?“

„Našli ji. Neptej se mě jak, protože to nevím.

Možná přes Helsinky, možná se na vás přilepili v Římě.

Prostě nevím.“

„Ale našli ji.“ Scofield se posadil. „Co dál?“

„Včera časně ráno, čtyři nebo pět hodin předtím, než jsi volal, si zašla do pekárny. Je to jen pár kroků.

Když se ani za hodinu nevrátila, věděl jsem, že mám dvě možnosti. Mohl jsem vyrazit ji hledat. Jenže kde jsem měl začít a kam se dívat? No a pak jsem mohl zůstat v bytě a čekat, až někdo přijde. Oni totiž taky neměli na výběr. Telefon několikrát zazvonil, ale já jsem se neohlásil; bylo mi jasné, že s každým nezvednutím sluchátka někoho lákám blíž k bytu.“

„Když jsem volal já, zvedl jsi to.“

„To bylo později. Tehdy jsem už vyjednával.“

„S kým?“

„Nakonec se ukázali dva muži. Byl to jeden z psychicky nejnáročnějších okamžiků mého života, protože jsem se musel hodně přemáhat, abych je na místě nezabil. Zejména jednoho z nich. Měl na hrudi to ohavné znamínko. Když si rozhalil košili, málem jsem vyskočil z kůže.“

„Jak to?“

„Zabíjeli v Leningradě a v Essenu. Později pochopíš. Je to jedna z věcí, které musíme prodiskutovat.“

„Pokračuj.“ Scofield si nalil whisky.

„Budu stručný; mezery si jistě doplníš sám. Držel jsem vojáka a jeho najatého pomocníka svázané a v bezvědomí asi hodinu. Když pak zazvonil telefon, mluvil jsem tím nejsilnějším americkým přízvukem, na jaký jsem se zmohl. Chlap, co mi volal, řádil, jako kdyby spadlo nebe nad Paříží. Hystericky ječel, že v Londýně se za tebe vydává jakýsi podvodník a že na ambasádě jsou blbci, kteří je špatně informovali a všechno podělali.“

„Myslím, že jsi něco vynechal,“ vmísil se Scofield.

„Předpokládám, že právě tehdy jsi jim řekl, že jsi já.“

„Přesněji řečeno jsem nepopřel, když se mě ten hysterický hlas zeptal, jestli jsem Beowulf Agate.

Neodolal jsem pokušení, protože jsem o osmačtyřicet hodin dříve slyšel, že tě zastřelili.“ Rus se odmlčel a dodal. „Před dvěma týdny ve Washingtonu.“

„Napadá tě v té souvislosti něco?“

„To samé co tebe. Rozlišují mezi námi.“

„Přesně tak. Když chceš, aby podřízený nic nedělal, řekneš mu, že problém byl vyřešen. Pro takové lidi nežiješ, hon na tebe byl odvolán.“

„Ale proč? Mě přece honí. Chytili mě do pasti.“

Brandon se posadil a otáčel sklenkou v prstech.

„Myslím, že na tu otázku existují dvě odpovědi,“

konstatoval

Rus.

„Jako každá diverzifikovaná organizace je i ta Matareseova nedokonalá. Má ve svých řadách nedisciplinované jedince se sklony k násilí, muže, kteří zabíjejí pro zářez na pažbě nebo z fanatismu. Těm oznámili, že jsi mrtvý. Když tě nebudou pronásledovat, nemohou tě zabít.“

„Dobře, to je první odpověď. Jak zní druhá? Proč mě někdo chce udržet naživu?“

„Chtějí z tebe udělat consiglieriho Matareseovy rady.“

„Cože?“

„Zamysli se. Uvaž, co bys takové organizaci přinesl.“

Brandon zíral na důstojníka KGB. „Nic víc než

ty.“

„Ach, mnohem víc. Z Moskvy žádné překvapení přijít nemůže, to ochotně uznávám, ale ve Washingtonu se dají odhalit šokující informace. Ty bys je mohl získat a poskytnout jim tak obrovskou výhodu. Pokrytci jsou vždycky zranitelnější.“

„S tím souhlasím.“

„Než Odila Verachtenová zemřela, něco mi nabídla. Neměla právo tu nabídku učinit, nechtějí Rusa, nýbrž tebe. Jestli tě nezískají, zabijí tě, ale dávají ti možnost.“

Domníváme se, že by všem zúčastněným prospělo, kdybychom si společně sedli a vyjasnili si vzájemné rozpory. Možná byste zjistil, že nejsou tak závažné, jak na první pohled vypadají. Slova anonymního posla.

„Vraťme se do Paříže,“ navrhl Brandon. „Jak jsi ji zachránil?“

„Docela snadno. Muž v telefonu byl nervózní až

běda. Viděl ve své budoucnosti maršálskou hůl, ale taky popravčí četu. Naznačil jsem, co provedu s jejich vojákem, který má na prsou kruhové znamínko. Už jenom fakt, že o něm vím, sám o sobě stačil. Navrhl jsem, že vyměním jejich vojáka a sebe za dívku.

Prohlásil jsem, jako Beowulf Agate –, že už mě unavuje pořád se skrývat a utíkat a že jsem ochoten si vyslechnout každý rozumný návrh. Uvědomuju si, že mě zahnali do kouta, ale jako profesionál požaduju záruky. A dívka musí být volná. Odpovídalo mé chování tvé zarputilé tvrdohlavosti?“

„Velmi hodnověrně,“ ocenil Brandon. „Podívejme se, jestli dokážu vyplnit několik prázdných míst. Musel jsi odpovědět na otázku, jak se jmenovala moje matka za svobodna? Nebo kdy můj otec změnil zaměstnání?“

„Tak všední dotazy mi nekladli,“ upřesnil Talejnikov. „Chtěli vědět, kdo byla tvoje čtvrtá oběť a kde jsi toho člověka zabil.“

„V Lisabonu,“ vydechl Brandon. „Američan.

Beznadějný případ. Ano, umím si představit, že takové věci znáš… Pak následovala řada telefonátů do bytu, ten můj se do nich připletl, a pokaždé jsi něco změnil a vymýšlel sis další podmínky, jejichž nesplnění by mělo za následek zrušení výměny. K samotné výměně došlo na rušném místě s hustým provozem, nejlépe v jednosměrné ulici, jenom jeden muž a Antonia, a v časovém rozmezí šedesát až devadesát vteřin.“

Rus přikývl. „V pravé poledne na Champs Elysées jižně od Vítězného oblouku. Převzal jsem dívku i s autem, vyhodil ty dva svázané za lokty na křižovatce u Pláce de la Concorde a rychle vyjel z Paříže, samozřejmě oklikami.“

Brandon odložil sklenku a přistoupil k oknu s výhledem na náměstí. „Před chvílí jsi řekl, že jsi měl dvě možnosti. Jít ji hledat nebo zůstat v rue du Bac.

Myslím, žes měl třetí, ale nevyužils ji. Mohl jsi okamžitě odjet z Paříže. Sám.“

Talejnikov přimhouřil oči. „Tuto možnost jsem neměl. Slyšel jsem to v jejím hlase pokaždé, když o tobě mluvila. Myslím, že poprvé jsem si toho všiml hned tu první noc na Korsice, když ses na ni v té jeskyni nad Porto Vecchiem díval. Pomyslel jsem si, že je to šílené, naprosto…“ Talejnikov potřásl hlavou.

„Absurdní?“ napověděl Scofield.

Talejnikov otevřel oči. „Ano. Absurdní…

zbytečné, nerozumné.“ Důstojník KGB zvedl sklenku a naráz dopil zbytek whisky. „Minulost z Východního Berlína je z mé strany čistá a už se jí nehodlám zabývat.“

„To od tebe nežádám a ani neočekávám.“

„Dobře. Předpokládám, že jsi četl noviny.“

„Trans-Communications? Podíl holdingu ve Verachten Werke?“

„Přesnější termín než podíl je vlastnictví. Jistě ti neušlo, kde má Trans-Comm hlavní stan. Boston, stát Massachusetts. To město dobře znáš, že?“

„Důležitější je, že v tomto městě, a státě, žije Joshua Appleton IV., aristokrat a senátor, jehož dědeček byl hostem Guillaumea de Matarese. Bylo by zajímavé zjistit, zda existuje nějaké spojení mezi ním a holdingem Trans-Communications a jaké je povahy.“

„Ty o jeho existenci pochybuješ?“

„V dané chvíli pochybuju o všem,“ odvětil Scofield. „Možná budu uvažovat jinak, až spojíme fakta, která jsme oba zjistili. Začněme odjezdem z Korsiky.“

Talejnikov přikývl. „Nejdřív Řím. Pověz mi o Scozzim.“

Brandon vylíčil římské události a neopomněl zdůraznit, k čemu Antonii nutily Rudé brigády.

„Takže proto byla na Korsice?“ zeptal se Vasilij.

„Utíkala před Brigádami?“

„Všechno, co mi prozradila o jejich financování, mi ukazuje na Matareseovu organizaci.“ Scofield objasnil své teorie a rychle přešel k událostem v paláci d’Este a k vraždě Guillama Scozziho na příkaz jeho partnera Paraviciniho. „Tehdy jsem poprvé zaslechl, že jsem mrtvý. Pokládali mě za tebe… A teď Leningrad.

Co se tam stalo?“

Talejnikov se nadechl. „Vraždili tam. V

Leningradě, v Essenu,“ zašeptal tak tiše, že ho Scofield sotva slyšel. „Zabíjet umějí, tihle novodobí zmutovaní následovníci Hasana ibn as-Sabbáha! Zapomněl jsem dodat, že ten voják, co jsem ho vyhodil z auta na Place de la Concorde, měl na hrudi kromě barevné skvrny ještě jiné znamení, cejch vypálený brokovnicí. Řekl jsem jeho průvodci, že to je za Leningrad a za Essen.“

Talejnikov popsal své zážitky. Když mluvil o Larise Kronešové, starém archiváři a Heinrichu Kasselovi, hlas mu zjihl pohnutím a u dívky ho dokonce příval citů připravil o řeč a musel si dolít whisky, aby mohl pokračovat. Scofield mlčel, neměl co říct. Rus skončil nocí na louce u Stadtwaldu a smrtí Odily Verachtenové.

„Z prince Andreje Vorošina se stal Ansel Verachten, zakladatel koncernu Verachten Werke, vedle Kruppa největšího zbrojního podniku v Německu a dnes nejrychleji se rozšiřujícího průmyslového impéria v Evropě. Vnučka se stala jeho vyvoleným nástupcem v Matareseově organizaci.“

„A Scozzi se spojil s Paravicinim prostřednictvím sňatku z rozumu,“ dodal Brandon. „Modrá krev, jisté schopnosti a osobní šarm výměnou za křeslo ve správní radě. Ale to křeslo představovalo pouhou rekvizitu.

Hrabě byl postradatelný; zabili ho, protože se dopustil chyby.“

„Jako Odilu Verachtenovou. I ona byla postradatelná.“

„A jméno Scozzi-Paravicini je zavádějící. Podnik vede Paravicini.“

„Přidej

fakt,

že

většinovým

majitelem

Verachtenova

koncernu

je

holding

Trans-Communications. Objasnili jsme tedy roli potomků dvou padronových hostů. Oba byli součástí klanu, ale ne tou nejdůležitější. Co z toho plyne?“

„To, co jsme už předpokládali a co ti Krupský řekl v Moskvě. Matareseovu organizaci někdo převzal pod svou kontrolu. Scozzi a Vorošin byli přínosem kvůli tomu, co věděli nebo vlastnili. Nové vedení je tolerovalo, dokonce jim dodávalo pocit důležitosti, dokud byli užiteční –, ale zlikvidovalo je, jakmile užiteční být přestali a stali se přítěží.“

„Ale užiteční pro co? To je zásadní otázka.“

Talejnikov frustrovaně postavil sklenku na stůl. „Co Matarese chce? Prostřednictvím velkých průmyslových podniků financují zastrašování a vraždy, šíří chaos, ale co tím sledují? Svět šílí terorem, kupovaným a placeným lidmi, kteří zmatkem nejvíce ztrácejí. Jejich investice přicházejí vniveč! To přece nedává smysl!“

Scofield zaslechl vzlyk; vyskočil a spěchal ke dveřím do ložnice. Toni se obrátila na bok a přikrývka jí sjela z ramene, ale neprobudila se. Vrátil se do pokoje a zůstal stát za křeslem.

„Totální zmatek,“ řekl tiše. „Chaos. Tělesa srážející se v prostoru. Stvoření.“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Talejnikov.

„To kdybych věděl,“ odvětil Scofield. „Pořád se vracím ke slovu chaos, ale nevím jistě proč.“

„Jistě nevíme nic,“ zdůraznil Vasilij. „Máme čtyři jména, ale dvě z nich moc neznamenala a jejich nositelé jsou mrtví. Tušíme alianci velkých nadnárodních korporací, která tvoří základní podpůrnou strukturu za celosvětovým výbuchem násilí, ale nemůžeme dokázat její existenci a o účelu podpory terorismu se můžeme jenom dohadovat. Společnost Scozzi-Paravicini prokazatelně financuje Rudé brigády, Verachten bezpochyby Baadera

a

Meinhoffovou,

Trans-Communications platí bůhví komu, a to možná vidíme jen špičku ledovce. Našli jsme Matarese, ale v rukou nemáme nic! Každé naše obvinění by bylo šmahem označeno za výplody šílenců, nebo někoho horšího.“

„Mnohem horšího,“ souhlasil Scofield, který si vzpomněl na hlas v telefonu v restauraci. „Zrádců.

Zastřelili by nás. Bez soudu.“

„Tvá slova znějí jako proroctví. Nelíbí se mi.“

„Mně taky ne, ale vlastní poprava se mi líbí ještě míň.“

„To je závažné prohlášení. A taky nelogické.“

„Ne když je spojíme s tím, co jsi právě řekl. Našli jsme Matarese, ale v rukou nemáme nic, že?“

„Ano.“

„Předpokládejme, že bychom někoho nejen našli, ale měli ho i v rukou.“

„Rukojmí?“

„Přesně tak.“

„Blbost.“

„Proč? Sám sis vzal Verachtenovou a…“

Talejnikov mu skočil do řeči. „Odvezl jsem ji v noci autem. Do polí. Rozhodně jsem s ní nechtěl odjet do Essenu a zřídit si tam operační základnu.“

Scofield se posadil. „Rudé brigády držely Aida Mora v Římě osm bloků od policejního velitelství. Ale měl jsem na mysli něco jiného.“

Talejnikov poposedl. „Waverly?“

„Ano.“

„Jak? Jdou po tobě Američané, Matarese tě málem chytil do pasti; co jsi měl na mysli? Zaskočit na ministerstvo zahraničí zdvořile ho pozvat na čaj?“

„Dnes v osm večer přijde Waverly do tohoto pokoje.“

Důstojník KGB hvízdl. „Smím se zeptat, jak se ti to podařilo?“

Brandon mu řekl o Rogeru Symondsovi z MI6.

„Pomáhá mi, protože věří, že ke spolupráci s tebou musím mít zatraceně pádný důvod, který mě opravňuje k rozhovoru s ministrem.“

„Řekl ti, jakým kódovým označením mě pokřtili?“

„Ano. Serpent. Had.“

„Asi by mi to mělo lichotit, ale opak je pravdou. To jméno se mi hnusí. Tuší Symonds, že cílem schůzky je získání rukojmí? že podezříváš Waverlyho, že není jen britským ministrem zahraničních věcí?“

„Ani v nejmenším,“ odpověděl Brandon. „Když se stavěl na zadní, řekl jsem mu, že Waverlymu možná zachráním život.“

„Výborně,“ pochválil Talejnikov. „Nahání to hrůzu. Atentáty jsou v poslední době, stejně jako terorismus, velmi rozšířená komodita. Bude sám?“

„Jistě. Trval jsem na tom. Pokoj v Connaughtu; Roger nemá důvod k podezření. A víme, že Matarese netuší o souvislosti mezi mnou a mužem, s kterým se má Waverly v sídle MI6 sejít.“

„Jsi si tím jistý? Právě tento bod považuju za nejslabší článek plánu. Lokalizovali tě v Londýně a vědí, že máš seznam se čtyřmi jmény z Korsiky.

Najednou jen tak z ničeho nic někdo požádá o schůzku s Waverlym, consiglierim organizace, a tuto schůzku zařizuje muž, o němž je známo, že se přátelsky stýkal s Beowulfem. Závěr je jasný a nepřítel rozhodně není hloupý.“

„Jenže nepřítel nemůže vědět, že jsem Symondse kontaktoval.“

„Ale může to předpokládat.“

„Okolnosti tomu nenasvědčují. Roger je zkušený zpravodajec a kryl se ze všech stran. Prokazatelně se zúčastnil porady na Admiralitě, a dokonce odpověděl na telefonát, když si to někdo naslepo ověřoval. V

ulicích mě nevyhmátli a používali jsme sterilní linku.

Setkali jsme se hodinu jízdy od Londýna; já jsem

vyměnil auto jednou, on nejméně třikrát. Nikdo nás nesledoval.“

„Působivé, ale neprůkazné.“

„Nic lepšího jsem nevymyslel. Až na poslední vylepšení.“

„Jaké?“

„žádná schůzka se nekoná. Waverly do tohoto pokoje nepřijde.“

„Schůzka se nekoná? Proč má tedy Symonds přivézt ministra do hotelu?“

„Abychom se mohli Waverlyho zmocnit hned dole, než si Symonds uvědomí, co se děje. Roger bude řídit. Nepřijede před hlavní vchod, použije jeden ze služebních. Zjistím který. V případě, že by Waverlyho někdo sledoval, a uznávám, že je to možné –, budeš připravený na ulici. Uvidíš je a zlikviduješ. Já počkám hned u vchodu.“

„Kde tě budou nejméně očekávat,“ doplnil Rus.

„Ano, na to spoléhám. Překvapím Rogera, znehybním ho a nacpu mu do krku pilulku. Několik hodin se neprobere.“

„To nestačí.“ Talejnikov ztišil hlas. „Musíš ho zabít. Někdy je oběť nevyhnutelná. Churchill to pochopil, viz Coventry a Ultra11, a toto je stejně důležitý případ, Scofielde. Britská kontrarozvědka zahájí největší štvanici ve své historii. Potřebujeme dostat Waverlyho ze země. Jestli nám smrt jednoho muže pomůže získat čas, tvrdím, že ho musíme obětovat.“

Brandon se na Rusa zamyšleně zadíval. „Tvrdíš toho nějak moc.“

„Víš, že mám pravdu.“

Scofield mlčel a pak nečekaně mrštil sklenkou, až

se rozbila o stěnu. „Zatraceně!“

Talejnikov sebou škubl a zajel rukou pod sako.

„Co je?“

„Máš pravdu a já to vím. Roger mi důvěřuje a já ho musím zlikvidovat. Britům potrvá několik dní, než vůbec zjistí, kde začít. O schůzce v Connaughtu neví ani ministerstvo zahraničí, ani MI6.“

11 Za 2. světové války dokázali Britové číst německé tajné depeše šifrované strojem Ultra, a věděli proto o chystaném mohutném náletu na průmyslové město Coventry.

Nepodnikli však žádná opatření k záchraně životů a nevarovali civilní obyvatelstvo, aby se Němci o prozrazení svých kódů nedozvěděli. (Pozn. překl.) Důstojník KGB vysunul ruku zpod saka a položil ji na opěradlo křesla. „Ten čas potřebujeme, Scofielde.

Nenapadá mě žádná jiná možnost, jak ho získat.“

Brandon potřásl hlavou. „Z nezbytností se mi zvedá žaludek.“

„Zbytek bude hračka,“ pokračoval Talejnikov spěšně, aby překlenul nepříjemný moment. „Na ulici před vchodem budu mít připravené auto. Jakmile skončím, pokud tedy budu mít co dělat –, zajdu dovnitř a pomůžu ti. Mrtvého pochopitelně musíme vzít s sebou spolu s Waverlym a pak se zbavit těla.“

„Mrtvý nemá jméno,“ zašeptal Scofield. Vstal a přešel k oknu. „Uvědomuješ si, že čím víc se k nim přibližujeme, tím víc jsme jako oni?“

„Uvědomuju si, že tvůj plán hraničí s genialitou.

Nejen že se zmocníme consiglieriho Matareseovy organizace, ale jakého! Ministra zahraničí Velké Británie! Dochází ti, co to znamená? Zlomíme toho muže a svět bude poslouchat. Donutíme ho poslouchat.“

Talejnikov se odmlčel a pak pomalu dodal: „To, co jsi udělal a naplánoval, odpovídá legendě o Beowulfovi12.“

12 Hlavní postava ze stejnojmenného eposu, nejstarší anglosaské psané památky. Beowulf vykonal řadu „Blbost,“ ušklíbl se Scofield. „To jméno nesnáším.“

Náhlé zasténání vedlejší místnosti přerostlo v dlouhý vzlyk, následovaný bolestným výkřikem, tlumeným, nejistým, zoufalým. Scofield vběhl do ložnice. Toni se svíjela na posteli, zatínala si nehty do tváří a divoce kopala kolem sebe, jak zaháněla dotírající démony. Brandon se posadil vedle ní, opatrně jí sundal ruce z obličeje a něžně ji objal jako v Římě. Postupně se uklidnila, ale dlouho se chvěla a trhaně oddechovala, než křeč povolila a tělo v Scofieldově náručí ochablo.

První záchvat způsobený odeznívajícími účinky scopolaminu pominul. Brandon zaslechl kroky, které se zastavily na prahu, a naklonil hlavu, aby naznačil, že poslouchá.

„Potrvá to až do rána,“ vysvětlil důstojník KGB.

„Jed opouští tělo pomalu a bolestně. Nejhorší jsou ty strašlivé představy. Nemůžeš jí nijak pomoct. Jenom ji drž.“

„Já vím.“

hrdinských činů, stal se králem a zahynul v souboji s drakem.

(Pozn. překl.)

Ticho. Brandon cítil Rusovy oči. Na sobě, na Antonii. „Teď odejdu,“ řekl Talejnikov. „V poledne zavolám a o něco později se tady ukážu. Doladíme poslední detaily, domluvíme si signály.“

„Jasně. Kam půjdeš? Jestli chceš, můžeš zůstat.“

„Raději ne. Jako v Paříži jsou i v Londýně desítky míst, kam se můžu uchýlit. Znám je stejně dobře jako ty. Musím si sehnat auto a projet ulice. Pečlivá příprava hraje nezastupitelnou roli.“

„To je pravda.“

„Dobrou noc. Dej na ni pozor.“

„Budu se snažit.“ Kroky. Rus vyšel z ložnice.

„Talejnikove.“

„Ano?“

„Je mi líto, co se stalo v Leningradě.“

„Ano.“ Mlčení a pak tiše: „Díky.“

Dveře do chodby se zavřely a Scofield osaměl se svou pozdní láskou. Položil Toni na polštář a pohladil ji. Nelogické, absurdní. Proč jsem tě našel? A ty mě?

Měla jsi mě nechat hluboko v podzemí. Teď není vhodná doba…

Jako by své myšlenky vyslovil nahlas. Antonia otevřela oči a chvíli trvalo, než se zorientovala, ale poznala ho. „Brane,“ zašeptaly její rty.

„Budeš v pořádku. Neublížili ti. Bolest, kterou cítíš, způsobila droga. Brzy pomine. Věř mi.“

„Vrátil ses.“

„Ano.“

„Už neodcházej. Prosím! Nenechávej mě samotnou.“

„Neboj se.“

Zastřené oči se náhle vytřeštily a ústa s vyceněnými zuby vydala zvířecí výkřik, následovaný nářkem z nejhlubšího nitra.

Antonia se mu zhroutila do náručí.

Zítra, má lásko, má jediná lásko. Zítra vyjde slunce a bolest pomine. To ti slibuju. A slíbím ti i něco jiného.

Zítra… dnes, dnes večer, se zmocním muže, který tuto hroznou noční můru zastaví. Talejnikov má pravdu.

Zlomíme ho a svět nás bude muset vyslechnout. A potom budeme oba volní, má pozdní lásko. Odjedeme spolu někam daleko, kde s nocí přichází spánek a milování, ne smrt, ne hrůza a strach ze tmy. Budeme volní, protože Beowulf Agate zmizí. Zmizí z tohoto světa, protože mu přinesl jen málo dobrého. Ale ještě zbývá něco udělat.

Dnes večer.

Scofield ji pohladil po tváři. Antonia ho vzala za ruku, přitiskla si ji ke rtům a usmála se, i očima.

„Co dělá hlava?“ zeptal se Brandon.

„Trochu bolí,“ řekla Toni, „ale jinak mi nic není.“

Scofield pustil její ruku a přešel na druhou stranu místnosti, kde se Talejnikov skláněl nad stolem a studoval automapu. Aniž by se domluvili, oba muži se do nadcházející akce oblékli prakticky stejně. Tmavé svetry a kalhoty, pevně utažené popruhy podpažních pouzder, černé lehké boty s pěnovou podrážkou, kterou zdrsnili nožem.

Důstojník KGB vzhlédl. „Za Dunmowem odbočíme na východ a přes Coggeshall dojedeme do Naylandu. Nedaleko odtamtud směrem na Hadleigh je malé letiště, které by se nám mohlo hodit.“

„Určitě.“

„A tato trasa taky míjí,“ pokračoval Rus váhavě, „řeku Blackwater, kolem které rostou husté lesy. Je to vhodné místo… pro složení nákladu.“

„Mrtvý pořád nemá jméno? Buď k němu spravedlivý. Je to Roger Symonds, čestný muž, a já nenávidím tento podělaný svět.“

„Riskuju, že budu vypadat pošetile, ale dovolil bych si připomenout, že tvůj dnešní čin tomu smutnému světu, který jsme oba tak dlouho zneužívali, hodně pomůže.“

„Víš co? Nech si své připomínky od cesty.“

Brandon se podíval na hodinky. „Za chvíli zavolá. Až s ním domluvím, Toni sejde do recepce a zaplatí účet pana Edmontona, to jsem já. Vrátí se s posluhou a odnese naše zavazadla do auta a odjede rovnou do Colchesteru, kde počká do půl dvanácté v Bonnerově restauraci. Kdybychom změnili plán nebo ji potřebovali, seženeme ji tam. Jestli se jí do té doby neozveme, odjede do Naylandu a ubytuje se v hotelu U

Dvojité koruny, kde je rezervovaný pokoj na jméno Vickery.“

Talejnikov vstal od stolu. „Ať nikdo neotevírá můj kufřík. Je v něm výbušné zařízení.“

„V mém taky,“ opáčil Scofield. „Další otázky?“

Zazvonil telefon a všichni tři se k němu otočili. Čas jako by se zastavil, nastal rozhodující okamžik.

Brandon přistoupil k aparátu a nechal ho zazvonit podruhé, než zvedl sluchátko.

Ať očekával jakákoliv slova, pozdrav, informaci, instrukce či odhalení –, nic ho nemohlo připravit na to, co uslyšel. Symondsův hlas zněl jako výkřik z vnitřního vesmíru naplněného nesnesitelnou, nepředstavitelnou mučivou bolestí.

„Všichni jsou mrtví! Takový masakr! Waverly, jeho žena, děti, tři sloužící… mrtví! Cos to, ty pekelná stvůro, provedl?“

„Ach, kristepane!“ Scofield bleskurychle uvažoval a okamžitě přetvářel myšlenky do opatrně volených slov. „Rogere, poslouchej mě. Právě takové tragédii jsem se snažil zabránit!“ Zakryl mikrofon dlaní a ohlédl se na Talejnikova. „Waverly je mrtvý s celou rodinou a personálem domu.“

„Provedení vražd?“ vyhrkl důstojník KGB.

„Známky na tělech. Zbraně. Dostaň z něho všechno, co ví!“

Brandon zavrtěl hlavou. „Později.“ Odkryl mikrofon. Symonds křičel na hranici hysterie.

„Strašné! Bože můj, taková hrůza! Zmasakrovali je jako… dobytek na jatkách!“

„Rogere! Seber se, člověče! A poslouchej mě. Je to součást spiknutí, o kterém Waverly věděl! Ale věděl toho příliš, a proto ho zabili. Nedokázal jsem ho včas varovat.“

„Nedokázal…? Pro smilování boží, proč jsi… proč jsi mi nic neřekl? Byl to ministr zahraničí… Britský ministr zahraničí! Máš ponětí, jaké následky… Bože můj, taková tragédie! Katastrofa! Zmasakrovaní…“

Symonds se zajíkl, a když znovu promluvil, bylo znát, že profesionál v něm se snaží ovládnout rozbouřené emoce. „Chci tě okamžitě ve své kanceláři. Pokládej se za zadrženého z rozhodnutí vlády Jejího Veličenstva.“

„Nemůžu. Nežádej to po mně, Rogere.“

„Já tě nežádám, Scofielde! Dávám ti výslovný rozkaz, zaštítěný nejvyššími představiteli Spojeného království. Nedostaneš se z hotelu! Než dojdeš k výtahu, nechám vypnout proud. Všechna schodiště a východy obsadí ozbrojené hlídky.“

„Dobře, dobře, přijedu k tobě,“ lhal Scofield.

„Ne! Budeš eskortován! Zůstaň ve svém pokoji.“

„Na pokoj zapomeň, Rogere.“ Brandon lapal vhodná slova, která by mu pomohla v krizi. „Musím s tebou mluvit, ale ne na půdě MI6.“

„Tys mě neslyšel?“

„Postav stráže ke dveřím, vypni si ten zatracený proud, ale sejdeme se tady v hotelu! Sejdu dolů do baru a sednu si do nejtemnějšího boxu, jaký najdu. Přijď tam za mnou.“

„Opakuju…“

„Opakuj si, co chceš, ale jestli nepřijdeš a nevyslechneš mě, dojde k dalším atentátům. Ano, to nejsou obyčejné vraždy, Rogere, ale politické atentáty!

A nezastaví se u ministrů zahraničí… ani u premiérů a prezidentů.“

„Ach, bože… můj,“ vydechl Symonds.

„Tohle je věc, kterou jsem ti včera nemohl říct, důvod, který jsi při našem rozhovoru hledal. Ale neřeknu ti to do protokolu. Nemůžu pracovat oficiálně.

A to by ti mělo dostatečně napovědět. Přijeď, Rogere.“

Brandon zavřel oči a zatajil dech. Teď, nebo nikdy.

„Jsem tam za deset minut.“ Symondsovi přeskočil hlas.

Scofield zavěsil a podíval se na Antonii a pak na Talejnikova. „Je na cestě sem.“

„Sbalí tě!“ vyhrkl Rus.

„Nemyslím. Zná mě dost dobře, aby věděl, že když

nebudu chtít, nic mu oficiálně neřeknu. A ten zbytek si na svědomí nevezme.“ Brandon se sklonil nad židli, na kterou položil nepromokavý plášť a cestovní vak. „Vím jedno. Sejde se se mnou v baru a dá mi šanci. Když přistoupí na můj návrh, do hodiny se vrátím. Jestli ne…

Zabiju ho.“ Scofield sáhl do vaku a vylovil lovecký nůž

s dlouhou čepelí zasunutou v pochvě. Ještě na něm

visela cenovka z obchodního domu Harrods. Ohlédl se k Toni; její oči mu prozradily, že chápe. Obojí, nezbytnost i jeho nechuť.

*

Symonds seděl naproti Brandonovi v boxu hotelového baru. Ani šero nedokázalo zakrýt smrtelnou bledost Angličanova obličeje, byl tlačen k rozhodnutí tak obrovsky závažnému, že při pouhém pomyšlení na jeho dosah se mu dělalo zle. Fyzicky zle. A psychicky byl na dně vyčerpáním.

Mluvili téměř čtyřicet minut. Scofield mu podle plánu vyjevil část pravdy, mnohem větší, než by se mu zamlouvalo, ale bylo to nutné. Právě se chystal vznést poslední požadavek a oba muži to věděli. Symonds cítil nesmírnou tíhu odpovědnosti a Brandon si to přečetl v jeho očích. Nahmatal rukojeť nože u opasku. Hrůzné rozhodnutí použít v případě nutnosti zbraň ho připravilo o dech.

„Neznáme rozsah spiknutí, netušíme, kteří vládní činitelé a v kterých zemích jsou do něho zapojeni, ale víme, že je financováno prostřednictvím velkých průmyslových korporací,“ vysvětlil Scofield. „Zločin spáchaný dnes v Belgravii můžeme přirovnat k vraždě Anthonyho Blackburna v New Yorku a jaderného fyzika Jurijeva v Rusku. Utahujeme smyčku. Známe jména, víme o utajených aliancích, dokážeme vysvětlit manipulace s informacemi, jichž se dopustily zpravodajské služby ve Washingtonu, Moskvě a Bonnu. Jenže nám zatím chybí důkazy. Seženeme je, ale teď je prostě nemáme. Ovšem jestli mě sbalíš, nikdy se k nim nedostaneme. Byl jsem označen za beznadějný případ a tobě nemusím vysvětlovat, co to znamená.

Oddělají mě při první… vhodné příležitosti. Zabijí mě nesprávní lidé z nesprávných důvodů, ale výsledek bude tentýž. Dej mi čas, Rogere.“

„A co dáš ty mně?“

„Co bys proboha ještě chtěl?“

„Ta jména a aliance, o kterých jsi mluvil.“

„Ale ty nemají momentálně žádný význam! A co je horší, při prvním podezření se zavrtají ještě hlouběji a zahladí za sebou všechny stopy, nebo to zabíjení, atentáty a teroristické akce ještě zintenzívní. Dojde k nepředstavitelné sérii krveprolití… a ty budeš mrtvý.“

„Tak zní moje podmínka. Jména a aliance, nebo odsud neodejdeš.“

Brandon hleděl na muže z MI6. „Zastavíš mě, Rogere? Myslím tady, u tohoto stolu, teď, v této chvíli.

Zastavíš mě? Dokážeš to?“

„Možná ne. Ale ti dva by tě zvládli.“ Symonds ukázal do sálu, kde u prostředního stolu seděli dva britští agenti. Jeden z nich byl podsaditý rusovlasý muž, s nímž Brandon mluvil předchozího dne v noci na měsícem osvětleném parkovišti u Guildfordu. Dnes na něj hleděl bez špetky sympatie, z očí mu šlehala nenávist. „Kryl sis záda, co?“ utrousil Scofield.

„Myslel sis snad, že to neudělám? Jsou ozbrojení a dostali jednoznačné rozkazy. Ta jména, prosím.“

Angličan vytáhl notes a kuličkové pero a položil je před Brandona. „A žádám tě, abys nepsal nesmysly. Uvažuj prakticky. Kdyby tebe a toho Rusa zabili, nezůstane nikdo. Nepatřím sice do stejné kategorie jako Beowulf Agate a Serpent, ale úplně neschopný taky nejsem.“

„Kolik času mi dáš?“

„Týden. Ani o den víc.“

Scofield vzal pero, otevřel poznámkový bloček a začal psát.

4. dubna 1911

Porto Vecchio, Korsika

Scozzi

Verachten

Waverly

Appleton

Současnost

Guillamo Scozzi, mrtvý

Odila Verachtenová, mrtvá

David Waverly, mrtvý

Joshua Appleton –?

Scozzi-Paravicini, Milán

Verachten Werke (Vorošin), Essen Trans-Communications, Boston

Pod jména osob a společností dopsal jediné slovo: Matarese.

*

Brandon vyšel z výtahu, hlavu plnou letových řádů, dostupnosti spojení a krytí. Hodiny nabyly významu dnů, tolik toho musel zjistit a vypátrat a tak zoufale málo času měl k dispozici.

Doufali, že štvanice skončí v Londýně zlomením Davida Waverlyho, britského ministra zahraničí a consiglieriho Matareseovy rady. Měli vědět, jak marné naděje si dělají; potomci byli postradatelní.

Tři z nich jsou mrtví, tři jména ze seznamu hostů u Guillaumea de Matarese dne 4. dubna 1911 vymazána.

Přesto jeden zůstával. Politická hvězda z Bostonu, muž, o jehož zvolení v letních primářkách a podzimních volbách nikdo nepochyboval. Budoucí prezident Spojených států Joshua Appleton IV. ztělesňoval současným Američanům opravdového vůdce do každého počasí. Mnozí v tragických šedesátých a sedmdesátých letech slibovali, že spojí rozdělenou zemi; Appleton nikdy nebyl tak domýšlivý, aby hlásal podobné nereálné vize, ale většina Američanů věřila, že je možná jediným člověkem, kterému by se to mohl podařit.

Ale pro co a pro koho rozdělenou zemi spojí?

Právě to Brandona nejvíce děsilo. Je Appleton jediný nepostradatelný potomek otců zakladatelů? Byl vybrán radou a pasáčkem, aby vykonal činy, jichž ostatní pokrevní příbuzní nebyli schopní?

Zmocníme se Appletona, přemítal Brandon, když

obešel roh hotelové chodby a zamířil ke svému pokoji, zmocníme se ho, ale ne tam, kde nás očekává, jestli nás očekává. Nenecháme se vlákat do Washingtonu, kde hrozí nebezpečí náhodného setkání s bývalými profesními kolegy. Nemá smysl bojovat na dvou frontách. Kdepak, zaměříme se na Boston a společnost pojmenovanou velmi příhodně Trans-Communications.

Vyberou si konkrétního člověka z nejvyššího vedení obrovského holdingu, muže s fialovým znaménkem na prsou nebo s prokazatelným spojením na Milán nebo Essen, a jeho prostřednictvím vyšlou senátorovi nezastřené varování. Joshua Appleton IV.

přispěchá do Bostonu a tam ho polapí do nastražené pasti. A až s ním skončí, tajemství Matarese bude odhaleno, prozrazeno mužem, jehož důvěryhodnosti a veřejné popularitě se vyrovná snad jen hloubka jeho neuvěřitelné zrady. Je to Appleton, musí to být on.

Nikdo jiný nepřipadá v úvahu. Kdyby ho…

Brandon sáhl do pouzdra pro pistoli. O pět metrů dál zely otevřené dveře jeho pokoje. Nedokázal si představit okolnosti, za kterých by je jeho společníci nezavřeli záměrně! V pokoji byl vetřelec, vetřelci.

Zastavil se, potřásl hlavou, aby probral ochrnutý mozek, přiskočil ke dveřím a přitiskl se zády ke zdi.

Chvíli čekal a pak se prudce otočil, přidřepl a namířil zbraň do pokoje, připravený při prvním podezřelém pohybu střílet.

Pokoj byl prázdný, všude ticho, klid. A uklizeno.

Automapa ze stolu zmizela, umyté skleničky srovnané na stříbrném tácu položeném na skříňce, vytřené popelníky zářily čistotou. Zmizely všechny důkazy, že pokoj někdo obýval. A pak to uviděl a mozek znovu odmítl poslušnost.

Na podlaze vedle stolu stály úhledně vedle sebe jeho diplomatický kufřík a cestovní vak, jako by je tam odložil hotelový nosič, na nich vzorně složený tmavomodrý nepromokavý plášť, host připravený k odchodu.

Dva hosté už skutečně odešli. Antonia a Talejnikov.

Dveře do ložnice byly otevřené. Vzorně ustlaná postel, džbán s vodou zmizel z nočního stolku, stejně jako popelník ještě před hodinou plný nedopalků, svědectví o noci a dni vyplněném obavami a bolestí.

Ticho. Prázdno.

Scofieldův pohled přitáhl jiný předmět. Rovněž

ležel na podlaze, ale vymykal se umělému pořádku v místnosti. S žaludkem až v krku se díval na kobereček vlevo od stolku, kde se leskl ještě vlhký krvavý kruh s nerovným okrajem. Když zvedl oči, spatřil vyraženou okenní tabulku.

„Toni!“ Zaječení vyšlo z jeho hrdla; prolomilo ticho, ale neovládl se. Nedokázal uvažovat, nemohl se pohnout.

Zařinčelo sklo a z dřevěného rámu se vysypala druhá okenní tabulka. Brandon zaslechl svištění kulky, která o pár centimetrů minula jeho hlavu a zaryla se do stěny za ním. Vrhl se na podlahu.

Zazvonil telefon, jeho řinčivý zvuk jako by potvrzoval všeobecné šílenství. Brandon se plazil ke stolku mimo dohled střelce za oknem.

„Toni…? Toni!“ křičel, přestože ještě nebyl u stolku a nedotkl se telefonu.

Natáhl ruku a strhl přístroj k sobě na podlahu. Pak zvedl sluchátko a přitiskl si ho k uchu.

„Najdeme vás vždycky a všude, Beowulfe,“

promluvil precizní oxfordský hlas na druhém konci

linky. „Řekl jsem vám to už při našem prvním rozhovoru.“

„Co jste jí udělali?“ zařval Brandon. „Kde je?“

„Ano, mysleli jsme si, že vás to bude zajímat. Ale divné je, že se neptáte na Serpenta.“

„Nechte toho! Řekněte mi, co je s ní!“

„Hned to bude, dočkáte se. Mimochodem, na muže tak zkušeného jste projevil až zarážející nedostatek předvídavosti. Stačilo nám sledovat vašeho přítele Symondse z Belgravie. Zběžná prohlídka hotelové knihy hostů spolu s časem a způsobem rezervace nám potom prozradila číslo vašeho pokoje.“

„Co jste s ní udělali?… S nimi?“

„Rus je zraněný, ale možná přežije. Alespoň tak dlouho, jak budeme potřebovat.“

„Ta dívka!“

„Je na cestě na letiště. Jako Serpent.“

„Kam je berete?“

„Myslím, že to víte. Bylo to poslední slovo, které jste napsal, než jste uvedl jméno toho Korsičana. Město ve státě Massachusetts.“

„Bože, to ne… Symonds?“

„Mrtvý, Beowulfe. Máme jeho zápisník. Našli jsme ho v autě. Roger Symonds podle všeho zmizel.

Když uvážíme jeho pohyb v posledních hodinách, nabízí se podezření, že se zapletl s teroristy, kteří zmasakrovali britského ministra zahraničí a jeho rodinu.“

„Vy… svině!“

„Ne. Pouze profesionálové. Myslel bych si, že to dokážete ocenit. Jestli chcete tu dívku, přijedete za námi. Někdo by si s vámi rád promluvil.“

„Kdo?“

„Nebuďte blázen,“ odsekl anonymní posel chladně.

„V Bostonu?“

„Bohužel vám nemůžeme zajistit dopravu, ale věříme, že to zvládnete. Ubytujete se v hotelu Ritz-Carlton jako pan… Vickery. Ano, to je vhodné jméno. Zní tak nevinně.“

„Boston,“ vydechl Brandon zničeně.

Znovu se ozvalo zařinčení skla a z rámu se vysypala třetí tabulka.

„Ten výstřel,“ oznámil hlas v telefonu, „symbolizoval naši dobrou vůli. Mohli jsme vás zabít hned tím prvním.“

31

Na francouzské pobřeží se vrátil stejně, jako je před čtyřmi dny opustil, v noci motorovým člunem.

Cesta do Paříže mu trvala déle, než předpokládal; pomocník, na něhož spoléhal, s ním nechtěl mít nic společného. Informace se šířila jako požár: obrovská odměna za jeho hlavu, nemilosrdný trest pro každého, kdo by Beowulfovi pomohl.

Scofield tedy v Bologne-sur-Mer vyhledal četníka, který si po službě skočil na skleničku, a rychle se s ním dohodl. Potřebuje se dostat do Paříže na letiště Orly a nabízí za to… Četník měl do konce života vystaráno a pan Edmonton stihl v devět hodin ráno první let společnosti Air Canada do Montrealu. Sotva se letoun odlepil od země, soustředil myšlenky na Antonii.

Použijí ji jako vnadidlo, aby ho dopadli, ale bezpochyby ji odstraní, jakmile past sklapne. Stejně tak Talejnikova, jen co z něj vytáhnou všechno, co chtějí vědět. Ani Serpent neodolá injekcím scopolaminu nebo amytalu sodného; žádný člověk nedokáže zablokovat

svou mysl a zastavit tok vzpomínek, jakmile chemikálie otevřou stavidla paměti.

S těmito skutečnostmi se musel smířit a založit další plány na dané realitě. Nezestárne po boku Antonie Gravetové, nečekají ho klidná léta podzimu života.

Jakmile si to uvědomí, nezbývá než se pokusit tento závěr vyvrátit, i při vědomí, jak mizivou má šanci.

Jednoduše řečeno, když nemá co ztratit, pak žádné riziko není příliš velké, žádný plán příliš bizarní či nebezpečný, aby nestál za úvahu.

Základním kamenem každé strategie a klíčem k řešení zůstává Joshua Appleton. Je možné, aby byl tak dokonalý herec, který dokázal tak dlouho tak zdařile podvádět tolik lidí? Zdá se, že ano. Jestli někoho celý život připravujete k dosažení určitého cíle a máte k dispozici neomezené zdroje, utajíte cokoliv. Přesto v senátorově životopisu existovalo jisté nejasné místo, které Scofield potřeboval osvětlit. Týkalo se působení důstojníka námořní pěchoty Spojených států Joshuy Appletona za války v Koreji. Dlužno dodat slavného působení, protože příběhy o obětavosti a hrdinských činech plnily svého času stránky novin a dnes jim manažeři jeho volební kampaně dodávali rozsáhlou publicitu, ještě zdůrazněnou kandidátovou neochotou

mluvit o nich v jiném duchu než vyzdvihovat zásluhy spolubojovníků.

Kapitán Josh Appleton byl pětkrát vyznamenán za statečnost před nepřítelem, ale medaile představovaly pouhý symbol, opravdového ocenění se mu dostalo od jeho mužů. Důstojník vyznával zásadu, že nikdo z jeho podřízených by neměl podstupovat riziko, kterému by se nevystavil on sám. žádný voják, bez ohledu na to, jak těžce byl zraněný nebo jak beznadějně vypadala jeho situace, nesměl být ponechán v rukou nepřítele, existovala-li byť jen mizivá naděje na jeho záchranu. S

takovým přístupem kapitán Appleton často narážel u kolegů důstojníků, ale podřízení na něj nedali dopustit.

Opakovaně se vystavoval smrtelnému nebezpečí, aby odnesl zraněného vojína z první linie nebo na sebe přilákal palbu nepřítele určenou družstvu pod velením desátníka z jeho roty. V horách u Panmundžomu byl při podobné akci dvakrát zraněn a u Chosanu málem přišel o život, když se proplížil nepřátelskými řadami a naváděl záchrannou helikoptéru.

Když se po válce vrátil domů, musel vybojovat další bitvu, stejně nebezpečnou jako boje v Koreji. Při vážné dopravní nehodě na dálnici, kdy jeho automobil přeletěl dělicí pruh a srazil se s protijedoucím

kamionem, utrpěl tak těžká zranění hlavy, hrudníku a končetin, že mu lékaři v Massachusettské všeobecné nemocnici nedávali žádnou naději. Když zpráva o kritickém stavu mnohokrát vyznamenaného syna význačné rodiny pronikla na veřejnost, sjeli se do nemocnice váleční veteráni z celé země. Dělníci, řidiči autobusů, úředníci, farmáři, muži, kteří sloužili v Koreji pod „kapitánem Joshem“.

Dnem i nocí drželi vigilii a skrytě či šeptem se modlili nebo tiše vzpomínali na společné zážitky. Když

pak krize pominula a Appleton byl přeložen z jednotky intenzivní péče na normální pokoj, vrátili se domů.

Přišli, protože chtěli, a odjeli, aniž tušili, zda na osudu svého velitele něco změnili, ale věřili, že kapitán námořní pěchoty Joshua Appleton přežil i díky jejich bdění a modlitbám.

Brandon skutečně nechápal. Jak se slučuje důstojník, který nesčetněkrát riskoval svůj život pro záchranu druhých, s mužem, jenž byl od narození připravován a programován k tomu, že se jednoho dne stane prezidentem Spojených států? Jak by opakované riziko smrti ospravedlnil před svými mentory?

Přesto nemohl o pozici senátora Appletona ani v nejmenším pochybovat. Muž, kterého ještě před

koncem roku volby vynesou do Oválné pracovny Bílého domu, byl prokazatelně zapojen do nejnebezpečnějšího spiknutí v dějinách Spojených států.

Na letišti si Scofield koupil pařížské vydání listu Herald Tribune. Marně hledal zprávy o masakru Waverlyovy rodiny, zato narazil na článek týkající se dalších

podrobností

o

propojení

společnosti

Trans-Communications s Verachtenovým podnikem.

Na třetím místě seznamu členů správní rady bostonského holdingu stálo senátorovo jméno.

Joshua

Appleton

nebyl

jen

consiglierim

Matareseovy organizace, ale současně jediným žijícím potomkem účastníků schůzky v Porto Vecchiu před sedmdesáti lety, který se stal právoplatným dědicem korsického padrona.

Kapitán ohlásil přelet Lamanšského kanálu. Za šest hodin se pod nimi objeví pobřeží Nového Skotska a o hodinu později přistanou v Montrealu. Čtyři hodiny poté překročí Brandon hranice Spojených států jižně od Lacolle v místě, kde řeka Richelieu vtéká do Champlainova jezera.

Pak začne poslední fáze šílené štvanice. Přežije, nebo zemře. A jestli nebude moci žít s Toni a bez

Beowulfova stínu v patách, na životě mu nezáleží.

Naplnila ho… prázdnota. Dokáže-li ji vyplnit prostým potěšením z přítomnosti milované osoby, tím lépe.

Když ne, k čertu se vším.

Někdo by si s vámi rád promluvil.

Kdo? Proč?

Chtějí z tebe udělat consiglieriho Matareseovy rady… Uvaž, co bys takové organizaci přinesl.

Nepotřeboval dlouho přemýšlet, aby si uvědomil, že se Talejnikov nemýlil. Beowulf Agate věděl, kde leží těla a proč už nedýchají. Jeho přínos by byl neocenitelný.

Chtějí tebe, ne mě… Jestli tě nezískají, zabijí tě.

Budiž; v žádném případě se nestane Matareseovou kořistí.

Brandon zavřel oči. Potřeboval se vyspat a věděl, že v nejbližší budoucnosti k tomu nedostane příležitost.

*

Déšť unášený stranou silným větrem od Atlantiku bičoval čelní sklo. Scofield ujížděl po pobřežní dálnici

v automobilu, který si obstaral v portlandské půjčovně na řidičský průkaz a kreditní kartu, které nikdy dříve nepoužil. Zakrátko dorazí do Bostonu, ale ne tak, jak Matarese předpokládá. Nespěchal přes polovinu světa jen proto, aby se zapsal v hotelu Ritz-Carlton jako Vickery, oznámil tak svou přítomnost a čekal na příští tah nepřítele. Tak by to udělal amatér v panice nebo člověk, který chce zachránit milovanou osobu, ale Scofield se smířil s totální ztrátou. Proto se mohl držet zpátky a vypracovat si vlastní plán, což je základní výhoda každého, kdo nemá žádnou naději a zkusí prostě cokoliv.

Dojede do Bostonu, doupěte nepřítele, ale ten o něm nebude vědět. Ritz-Carlton dostane v rozmezí čtyřiadvaceti hodin dva telegramy. V prvním z nich zítra požádá pan B. A. Vickery z Montrealu o rezervaci apartmánu. Druhý dojde následující odpoledne a oznámí, že se pan Vickery opozdí a přijede až za dva dny. Jako adresa bude uvedena pouze montrealská pošta na King Street a odesílatel si nevyžádá potvrzení, prostě věří, že v Bostonu mu ubytování zajistí.

Pouze dva telegramy z Montrealu, nic víc.

Matarese nebude mít jinou možnost než uvěřit, že Scofield je ještě v Kanadě. Může se pochopitelně

domnívat, ne však vědět s jistotou, že Beowulf Agate použil nastrčeného pomocníka. Brandon se na letišti skutečně sešel s jistým quebeckým separatistou, kterého znal z dřívějška, a předal mu dva vyplněné telegrafní blankety spolu s instrukcemi a značnou finanční částkou. Kdyby si nepřítel chtěl své podezření ověřit na místě, najde formuláře vyplněné Scofieldovou rukou.

Má tedy k dispozici tři celé dny a jednu noc navíc, kdy se může pohybovat bez vědomí nepřítele na jeho území. Využije tento čas k tomu, aby se dozvěděl co nejvíc o holdingu Trans-Communications a jeho vnitřní hierarchii a našel slabý článek, s jehož pomocí vyláká senátora Joshuu Appletona IV. z Washingtonu do Bostonu, za podmínek, které si určí sám, ne Matarese.

Tedy v panice.

Tolik toho musí zjistit a tak málo času mu zbývá.

Scofield v mysli probíral každého, s kým se v Bostonu a Cambridgi seznámil, jako student i jako profesionál. V zástupu slušných lidí i darebáků přece musí být alespoň jeden, kdo mu pomůže.

Minul ceduli informující řidiče, že opouštějí město Marblehead, a věděl, že za půl hodiny dojede do Bostonu.

Pět minut po půl šesté se do hustého provozu před nákupním střediskem na Boylston Street zařadil za hysterického vytrubování netrpělivých řidičů taxík, do něhož právě nastoupil Brandon Scofield. Automobil z půjčovny odstavil v nejvzdálenější části podzemního parkoviště a teď mířil do Cambridge za mužem, který pětadvacet let učil na Právnické fakultě Harvardovy univerzity obchodní právo. V životě se s tím člověkem nesešel, a Matarese tedy nemá důvod ho hlídat.

Podivné, přemítal Brandon, když taxík kodrcal na nerovné dlažbě Longfellowova mostu přes řeku Charles, jak mě i Talejnikova zavál vír posledních událostí do míst, kde to všechno začalo. Oba studenty s podobným nadáním na cizí jazyky vytáhli z univerzitních poslucháren, jednoho v Cambridgi, druhého v Leningradě, zástupci zpravodajských služeb jejich zemí a nabídli jim kariéru.

žije ještě Talejnikov? Nebo je mrtvý či umírá někde v Bostonu, stát Massachusetts?

Toni žije a ještě chvíli bude… Ještě ji potřebují.

Nemysli na ně. Na ni! Neexistuje žádná naděje.

Opravdu. Smiř se s tím. Nic lepšího…

Na náměstí Harvard Square provoz opět zhoustl a prudký déšť nadělal v ulicích pořádnou spoušť. Lidé se krčili v domovních vchodech a pod markýzami obchodů, studenti v džínsech a bundách běhali od chodníku k chodníku a přeskakovali ucpané kanály, choulili se pod stříškami novinových stánků…

Noviny! Na prvních stranách všech vydání se objevovalo jediné jméno. Waverly! křičely palcové titulky. David Waverly! Britský ministr zahraničí!

„Zastavte mi,“ požádal Scofield řidiče a sáhl pro cestovní vak a diplomatický kufřík.

Popadl dva deníky, hodil prodavači dolar a první mezerou v hustém provozu přeběhl na druhou stranu Massachusetts Avenue. Ze studentských dnů si nejasně pamatoval na restauraci v německém stylu asi o půl domovního bloku dál. Prodral se mezi chodci, kteří se ve vchodu schovávali před deštěm, a vstoupil.

Zamířil do baru, protože na volné místo u stolu čekala dlouhá řada hostů. Objednal si skotskou a otevřel noviny. Všechny články vycházely z oficiálního prohlášení britské vlády a komentátoři se shodovali, že masakr Waverlyho, jeho dětí, manželky a služebnictva mají na svědomí teroristé, nejspíš nějaká odštěpenecká palestinská frakce, i když se k odpovědnosti dosud

nikdo nepřihlásil a OOP jakýkoliv podíl na zločinu vehementně popírala. Představitelé všech zemí světa vyjadřovali ve svých telegramech současně pobouření a hluboký smutek.

Brandon marně hledal zmínku o Rogeru Symondsovi. Jeho jméno se vynoří až za několik dní, pokud vůbec. Vysoký činitel MI6 zapletený do atentátu na ministra zahraničí své země? To by byla příliš divoká

spekulace.

Rozvědka

s

největší

pravděpodobností jeho smrt ututlá. Teď není vhodná doba…

Tok jeho myšlenek přerušil pohled na článek v posledním vydání Globu, který přinášel nejnovější informace.

Londýn, 3. března, Před několika hodinami informovala Metropolitní policie o velmi podivném a brutálním aspektu Waverlyho masakru. Poté, co byl David Waverly střelen z pistole do hlavy, dostal ještě groteskní ránu z milosti. Výstřel z brokovnice vypálený z největší blízkosti mu prakticky oderval celou levou polovinu hrudníku a horní část břišní dutiny. Soudní lékař nedokázal důvod tak rozsáhlého smrtelného zranění vysvětlit, protože vzhledem ke kalibru použité

zbraně a vzdálenosti byla rána pro střelce velmi nebezpečná. Policisté se domnívají, že vražednou zbraní mohla v tomto případě být primitivní brokovnice s krátkou hlavní, kdysi oblíbená bandity v oblasti Středomoří, kde si vysloužila název lupara od italského slova lupo, vlk.

Na rozdíl od londýnského soudního lékaře by Scofield „důvod tak rozsáhlého smrtelného zranění“

dokázal vysvětlit velmi snadno. Jestli měl britský ministr zahraničí na prsou modrofialový kroužek s nerovným okrajem, nenajde se po něm ani stopa.

A použitím lupary vyslal nepřítel Scofieldovi jasné sdělení: Podívej se, jak daleko se korsická horečka rozšířila, do jak vysokých mocenských kruhů dosáhla.

Dopil whisky, položil na barový pult peníze spolu s novinami a rozhlédl se po telefonu. Muž, kterého chtěl navštívit, se jmenoval Theodore Goldman. Profesor obchodního

práva,

děkan

Právnické

fakulty

Harvardovy univerzity a bolavá osina v zadku ministerstva

spravedlnosti,

nejhlasitější

kritik

antimonopolního úřadu, který neúnavně protestoval, že prokuratura honí malé ryby a žraloky nechává na pokoji. S oblibou napadal obry, protože sám byl obrem,

a maskoval pronikavého génia za fasádou nevinné dobrosrdečnosti, která už ovšem nikoho nespletla.

Jestli někdo může vrhnout paprsek světla na holding

Trans-Communications,

je

to

profesor

Goldman.

Brandon ho osobně neznal, ale před rokem se v holandském Haagu setkal s jeho synem za okolností, které mohly pro mladého pilota vojenského letectva skončit katastrofou. Mladý Aaron Goldman se v hospodě nedaleko Velkého kostela opil s nesprávnými kumpány, s lidmi, o nichž se vědělo, že spolupracují s KGB na infiltraci do struktur Severoatlantické aliance.

Syn prominentního amerického právníka, mohli si Sověti přát lepší objekt?

Neznámý zpravodajský důstojník odvedl pilota z putyky, fackami ho probral do střízlivosti a řekl mu, aby se vrátil na základnu. Po desátém šálku kávy mu zděšený Aaron Goldman, jemuž konečně došlo, co se mohlo stát, vyjádřil nejupřímnější poděkování.

„Neznám vás, ale kdyby se někdy vaše dítě hlásilo na Harvard, dejte mi vědět. Promluvím s tátou.

Přísahám. K čertu, jak se vlastně jmenujete?“

„To je jedno,“ mávl tehdy Scofield rukou.

„Vypadněte odsud a příště si dejte pozor.“

Na stěně visel telefonní automat. Brandon popadl zavazadla a zamířil k němu.

32

Sebral noviny, které ležely v kaluži na chodníku, odtrhl z nich kus promočeného papíru a vešel do stanice metra na Harvard Square, kde uložil cestovní vak do automatické skříňky. Neměl v něm nic, co by nemohl postrádat, kdyby mu ho někdo ukradl. Pod zadní roh zavazadla položil kus mokrého papíru, který brzy uschne. Jestli ho najde natržený nebo zmačkaný, dozví se, že vak někdo prohledal a Matarese ho má na mušce.

O deset minut později zazvonil u Goldmanova domu v Brattle Street. Otevřela mu drobná štíhlá žena středního věku s příjemným obličejem a zvědavým pohledem v očích.

„Paní Goldmanová?“

„Ano?“

„Před několika minutami jsem volal vašemu manželovi a…“

„Ach, to jste vy?“ přerušila ho. „Proboha, nestůjte na tom dešti! Vypadá to na novou potopu světa. Pojďte dál a odložte si. Já jsem Anna Goldmanová,“

představila se.

Vzala mu plášť a klobouk, ale diplomatický kufřík nepustil z ruky.

„Promiňte, že vás obtěžuju, ale…“

Znovu ho nenechala domluvit. „Nemusíte se omlouvat. Aaron nám o svém zážitku v Haagu řekl.“

„Takové věci se stávají.“

„Ale neměly by. Takhle se opít!“ Ukázala na hranaté dvoukřídlé dveře, tak typické pro novoanglické domy. „Theo zuří, protože telefonuje a současně míchá koktejl. Telefony nenávidí a večerní pití miluje.“

Theodore Goldman nebyl o moc vyšší než jeho manželka, ale šířil kolem sebe auru velikosti, která dodávala jeho postavě chybějící proporce. Nedokázal skrýt bystrý intelekt a uchyloval se proto k humoru, jímž uklidňoval návštěvníky i názorové protivníky.

Usadili se do kožených klubovek před krbem, Goldmanovi s koktejly, Brandon se skleničkou skotské.

Hustý déšť neúnavně bubnoval do oken. Synovu holandskou eskapádu přešli rychle; Scofield odmítl své zásluhy a situaci zlehčil slovy „drobná lapálie“.

„Která mohla mít závažné následky,“ odvětil profesor Goldman, „kdyby se v pravý čas neobjevil neznámý zpravodajský důstojník.“

„Váš syn je vynikající pilot.“

„To doufám. Víte, on jinak moc nepije.“ Goldman se v křesle pohodlně opřel. „Ale co teď můžeme udělat pro toho neznámého gentlemana, který nás konečně navštívil a sdělil nám své jméno?“

„Především nikomu neříkejte, že jste se mnou mluvili.“

„To zní zlověstně, pane Vickery. Washingtonské postupy se mi nikdy moc nezamlouvaly.“

„Už nepracuju pro vládu; můj požadavek je osobní. Budu k vám upřímný. Vyhodili mě, protože jsem narazil na informace, které si Washington, jmenovitě ministerstvo spravedlnosti, přeje utajit. Já se naopak domnívám, že by se o těchto věcech mělo vědět.

Srozumitelněji to vyjádřit neumím.“

Profesor Goldman, právnická bohyně pomsty ministerstva spravedlnosti, zareagoval podle očekávání.

„Vyjádřil jste se zcela srozumitelně.“

„Přiznávám, že jsem využil krátkého setkání s vaším synem jako záminku k rozhovoru s vámi. Není to nic, za co bych sám sebe pochválil, ale taková je pravda.“

„Obdivuji vaši upřímnost. O čem jste se mnou chtěl mluvit?“

„Tady v Bostonu působí, nebo zde má přinejmenším svůj hlavní stan, velká nadnárodní holdingová společnost.

Jmenuje

se

Trans-Communications.“

„To zajisté působí,“ usmál se profesor. „Bostonská Alabastrová nevěsta. Královna Congress Street.“

„Obávám se, že vám nerozumím.“

„Mrakodrap Trans-Comm Tower,“ vysvětlila Anna Goldmanová. „Čtyřicetipatrový věžák z bílého kamene, který má v každém patře okna s modrými kouřovými skly.“

„Slonovinová věž, která na vás shlíží tisícovkou modrých očí,“ dodal pobaveně profesor. „V závislosti na úhlu, pod nímž dopadají sluneční paprsky, se některé zdají otevřené, jiné zavřené a další jakoby mrkají.“

„Oči,“ objasnila paní Goldmanova, když viděla návštěvníkův nechápavý pohled, a sama zamrkala.

„Okna. Vodorovné řady obrovských kruhových oken z modrého skla.“

Scofield zatajil dech. Perro nostro circulo.

„Zajímavá stavba,“ prohodil lhostejně.

„Velmi působivá,“ zdůraznil právník. „Na můj vkus sice poněkud výstřední, ale takový byl nejspíš záměr architekta. Budova jako by vyzařuje rozhořčenou čistotu, vnější i mravní. Bělostný sloup zasazený doprostřed temné betonové džungle finanční čtvrti. Ale to by o Alabastrové nevěstě stačilo. Co byste si přál o Trans-Communications vědět?“

„Všechno, co mi můžete říct,“ odpověděl Scofield.

Goldman se zarazil. „Všechno…? Moc toho bohužel nevím. Prostě klasická nadnárodní holdingová společnost, ale s brilantním managementem a dokonalou diverzifikací aktiv.“

„Onehdy jsem četl, jak analytiky překvapilo, že drží tak vysoký podíl v koncernu Verachten.“

„Ano,“ souhlasil Goldman a unaveně pokýval hlavou jako člověk, který po sto padesáté slyší tentýž hloupý argument. „Spoustu lidí to skutečně šokovalo, ale mě ne. Mohl bych jmenovat pět šest dalších zemí, kde Trans-Comm de facto vlastní obrovské průmyslové podniky. Základní filozofií holdingu je nakupovat co nejvíc v zahraničí a diverzifikovat tak trhy. Využívá tím zákony malthuziánské ekonomiky a současně je popírá.

Vytváří si tvrdou konkurenci ve vlastních řadách, ale současně potlačuje konkurenci vnější. Tolik ve stručnosti shrnutí politiky nadnárodních korporací a Trans-Communications patří mezi nejúspěšnější na celém světě.“

Brandon se na profesora se zalíbením díval.

Goldman byl rozený učitel, svým nadšením při výkladu strhával posluchače. „Rozumím, co chcete říct.

Ale nechápu, jak můžete s takovou jistotou tvrdit, že Trans-Comm vlastní průmyslové podniky v dalších zemích.“

„Netvrdím to jenom já,“ ohradil se Goldman.

„Každý ekonom s trochou představivosti snadno dojde ke stejnému závěru. Zákony, pane Vickery. Zákony hostitelské země.“

„Pořád nechápu.“

„Tyto zákony se nedají obejít. Jsou jediná ochrana, kterou prodávající a kupující mají. V mezinárodní finanční komunitě hrají roli armád. Každá nadnárodní korporace musí dodržovat zákony země, v níž její divize působí. Tyto zákony v mnoha případech zaručují ochranu důvěrných informací a tvoří rámec, v němž jsou holdingy nuceny se pohybovat, a samozřejmě se je snaží pomocí korupce ohnout, přizpůsobit nebo změnit ke svému prospěchu. K tomu ovšem potřebují prostředníky, kteří je budou zastupovat. Legálně.

Bostonský právník zapsaný u advokátní komory státu Massachusetts vám v Hongkongu nebo v Essenu k ničemu nebude.“

„Kam tím míříte?“ zeptal se Brandon.

„Zaměřte se na právnické firmy.“ Goldman se v křesle naklonil kupředu. „Porovnejte tyto firmy a místa jejich působiště s typem klientů, které nejčastěji zastupují, a s jejich specializací. Když narazíte na takovou, která se zabývá prodejem a výměnou akcií na burze, rozhlédněte se v jejím okolí po podnicích, které jsou zralé na nepřátelské převzetí.“ Profesor obchodního práva byl očividně ve svém živlu. „Ve skutečnosti je to velmi jednoduchá,“ pokračoval, „a zatraceně zábavná hra. Během prázdninových seminářů jsem nejednoho svatouškovského generálního ředitele k smrti vyděsil, když jsem mu řekl, kam posílá své finančníky s balíky peněz. Mám dokonce soukromou kartotéku, kam si na malé lístečky zaznamenávám své úspěšné prognózy.“

Scofield se to musel dozvědět. „A co Trans-Comm? Máte na ně taky kartičku?“

„Jistě. Proto jsem mluvil o pěti šesti dalších zemích.“

„Které to jsou?“

Goldman vstal a s pohledem upřeným do plamenů v krbu vzpomínal. „Začněme s Verachten Werke.

Přehled

zahraničních

transakcí

Trans-Commu

zahrnoval i platby obrovských částek advokátní kanceláři Gehmeinhoff-Salenger

v

Essenu

a

Gehmeinhoff je Verachtenův hlavní právní zástupce. Z

toho plyne, že se Trans-Comm chystal z koncernu uhryznout pořádné sousto, i když přiznávám, že ani já jsem netušil, že půjde o tak velké sousto.“

„A co podíly v jiných zemích?“

„Moment… Japonsko. Kjóto. Trans-Comm využívá služeb firmy Aikava-Onmura a partneři. Můj tip zní Jakasubi Electronics.“

„To je hodně velký podnik, že?“

„Větší než Panasonic.“

„A v Evropě?“

„No, víme už o Verachtenovi.“ Goldman svraštil obočí. „Potom samozřejmě Amsterdam. Advokátní kancelář Hinault a synové mě vede k domněnce, že Trans-Comm kupuje podíl v Netherlands Textiles, akciové společnosti, jejíž dceřiné firmy najdete od Skandinávie po Lisabon. Odtamtud se můžeme přesunout do Lyonu…“ Právník se zarazil a zavrtěl hlavou. „Ne, tohle spojení ukazuje spíš na Turín.“

Brandon poposedl. „Turín?“

„Ano. Propojení je velmi úzké a zájmy prakticky totožné, ale hlavní vlastník bezpochyby sídlí v Turínu.“

„Kdo to je?“

„Reprezentuje je kancelář Palladino-LaTona, a to může znamenat jedinou společnost, Scozzi-Paravicini Industriale.“

Scofield ztuhl. „To je vlastně kartel, že?“

„Můj bože, jistě. Publicita se točí kolem Agnelliho Fiatu, ale je to podnik Scozzi-Paravicini, kdo řídí koloseum a všechny lvy v něm. Když to dáte dohromady s Verachtenem, Jakasubim a Netherlands Textiles a přidáte Singapur, Perth a desítku dalších koncernů v Anglii, Španělsku a Jižní Africe, o kterých jsem se nezmínil, vyjde vám, že Alabastrová nevěsta z Bostonu dala dohromady celosvětovou federaci.“

„Slyším z vašeho tónu souhlas, nebo se mýlím?“

„Mýlíte se, pane Vickery. Nikdo nemůže souhlasit s tím, že se v jedněch rukou nahromadila tak obrovská hospodářská moc. Deformuje to ekonomické zákony, protože konkurence je pouze papírová. Ale obdivuji génia, který tohle dokázal. Trans-Communications je ztělesněním myšlenky, která vyklíčila a rozkvetla v hlavě jediného člověka, jenž ji také dokázal zrealizovat.

Jmenuje se Nicholas Guiderone.“

„Už jsem o něm slyšel. Carnegie nebo Rockefeller moderní doby, že?“

„Víc, mnohem víc. Celý Wall Street mu leží u nohou. Je poslední z odcházejících gigantů, laskavých a moudrých vládců průmyslového a finančního světa.

Váží si ho snad všechny vlády západních zemí a nemálo těch z východního bloku, včetně Moskvy.“

„I Moskva?“ podivil se Brandon.

„Určitě.“ Goldman kývnutím poděkoval manželce za další sklenku koktejlu. „Nikdo neudělal pro otevření obchodu mezi Východem a Západem víc než Nicholas Guiderone. A když už o tom mluvím, ani pro uvolnění mezinárodního obchodu v globálním měřítku. Už je mu přes osmdesát, ale stále je plný síly jako ve dnech, kdy se vynořil z bostonské Latinské čtvrti.“

„Je z Bostonu?“

„Ano. Pozoruhodný životní osud. Přijel do Ameriky jako malý kluk v podpalubí nákladní lodi, deseti nebo jedenáctiletý přistěhovalec bez matky, jen s negramotným otcem. Myslím, že jde o nejdokonalejší naplnění amerického snu, jaké si umíte představit.“

Scofield mimoděk pevně sevřel opěradla křesla.

Cítil tlak na prsou a svírání v hrdle. „Odkud ta loď připlula?“

„Z Itálie,“ odpověděl Goldman a napil se. „Z jihu.

Myslím, že ze Sicílie nebo jiného ostrova.“

Brandon se téměř bál položit další otázku. „Nevíte náhodou, jestli se Guiderone zná s někým z Appletonovy rodiny?“

Profesor se na něho zadíval přes obroučky brýlí.

„Vím, ostatně jako v Bostonu snad každý. Guideroneův otec pro Appletonovy pracoval. Sloužil jako kočí senátorova dědečka v Appleton Hall. Právě on si všiml talentovaného dítěte, poskytl mu podporu a přesvědčil školy, aby ho přijaly. Věřte mi, počátkem devatenáctého století to bylo velmi neobvyklé. Bohaté irské rodiny si teprve pořizovaly druhé záchody do svých domů a italský kluk byl dobrý akorát na čištění kanálů.“

Brandon slyšel, jak jeho vlastní slova plynou kolem něj. „To byl Joshua Appleton druhý, že?“

„Ano.“

„A tolik toho udělal pro cizí dítě?“

„Nevídané, že? Zejména když uvážíme, do jakých problémů se tehdy rodina dostala. Po prudkých výkyvech na finančních trzích přišla prakticky o veškerý majetek a držela se nad vodou jen na tenkém vlásku. Jako kdyby starý Joshua spatřil tajemné znamení na zdi13.“

„Co tím chcete říct?“

„Guiderone svůj dluh rodině tisícinásobně splatil.

Než starého Appletona uložili do hrobu, viděl své podniky znovu na vrcholu a přinášet zisky z oblastí, o kterých se mu ani nesnilo. Proudil do nich kapitál z bank, jejichž majitelem byl italský kluk, kterého našel v kůlně u svého kočáru.“

„Ach, proboha…“

„Jak říkám, nevídaný příběh.“

„Ale vysvětlitelný,“ zašeptal Scofield. „Když víte, kam se podívat.“

„Prosím?“

„Guiderone…“ Brandon měl pocit, že se blíží zvířenou neproniknutelnou mlhou k záblesku světla na konci tunelu. Zaklonil hlavu a zahleděl se na strop, na 13 Narážka na biblický příběh proroka Daniela, jenž jediný dokázal vysvětlit slova „Mene, mene, tekel, ufarsin“, tedy (volně) sečteno, zváženo, rozděleno, která napsala na zeď paláce boží ruka. Výrok zvěstuje neodvratitelný konec života babylonského krále Balsazara, syna krutovládce Nabuchodonozora. (Pozn. překl.) poskakující stíny vrhané odlesky plamenů. „To jméno je odvozeno od italského slova guida, které znamená průvodce.“

„Nebo pastýř,“ doplnil Goldman.

Brandon škubl hlavou a vytřeštil oči na profesora.

„Co jste to řekl?“

„Já ne, to řekl on. Asi před sedmi nebo osmi měsíci v OSN.“

„V Organizaci spojených národů?“

„Ano. Valné shromáždění Guideronea pozvalo, aby přednesl projev. Pozvání bylo mimochodem jednomyslné. Vy jste ho neslyšel? Ten projev vysílaly v přímém přenosu nebo ze záznamu snad všechny stanice, dokonce se simultánním překladem do hlavních světových jazyků.“

„Já ho neslyšel.“

„Věčný problém OSN. Nikdo neposlouchá.“

„Co přesně řekl?“

„V podstatě totéž co vy. že jeho jméno má kořeny ve slově guida, průvodce. Nebo pastýř. A takto se prý na sebe celý život díval, jako na prostého pastýře, který vede své stádo a dává pozor, aby se ovečky nezřítily ze skály nebo neutopily v horské bystřině… Naléhal na to, aby mezinárodní vztahy byly založeny na uspokojování materiálních potřeb, společných všemu lidstvu, což podle něj povede ke zlepšení morálního klimatu ve společnosti. Trochu divná filozofie, ale zatraceně účinná. Tak účinná, že Valné shromáždění schválilo rezoluci, kterou ho jmenovala plnoprávným členem Hospodářské a sociální rady OSN. V Guideroneově případě to není jenom prázdná funkce. Při jeho zkušenostech a zdrojích není na světě vláda, která by pozorně nenaslouchala, když promluví. Stal se z něj velmi mocný amicus curie14.“

„Vy sám jste jeho projev slyšel?“

„Jistě,“ zasmál se právník. „V Bostonu to bylo povinné. Kdybyste jeho projev promeškal, vyškrtli by vás ze seznamu předplatitelů Globu. Viděl jsem ho v televizi.“

„Jak vypadá?“

Goldman si promnul obočí nad hluboko vsazenýma očima. „Inu, je už hodně starý. Pořád plný síly, ale roky jsou na něm znát.“ Pohlédl na manželku.

„Jak bys ho popsala, drahá?“

14 Osoba oprávněná pro procesní úkony v soudním řízení, aniž by byla jeho účastníkem. (Pozn. překl.) „Stejně,“ odvětila Anna Goldmanova. „Stařec.

Drobnější, ale impozantní zjev. Muž, který je zvyklý, že ho ostatní poslouchají. Ale vzpomínám si, že mě zarazil jeho hlas. Vysoko položený a trochu udýchaný… Ale vyslovoval velmi zřetelně a každou větu pronášel s neobyčejným důrazem. Nemohlo vám uniknout ani slovo.“

Scofield zavřel oči. Zjevila se mu před nimi slepá stará Korsičanka, která v horském domku nad Porto Vecchiem otáčí knoflíkem radiopřijímače a slyší hlas krutější než vítr.

Našel pasáčka.

33

Našel ho!

Toni, já ho našel! Zůstaň naživu! Nedopusť, aby tě zničili. Nezabijí tvé tělo, ale pokusí se zabít tvou mysl.

Nedovol jim to. Půjdou po tvých myšlenkách, po tvém způsobu uvažování, a budou se tě snažit změnit. Víš, rukojmí musí být naprogramováno, i když past sklapla.

Profesionálové to chápou. Musíš v sobě najít sílu, kvůli mně. Já ho totiž našel, má nejdražší lásko! Našel jsem pasáčka! Je to má zbraň, ale potřebuju čas, abych ji mohl použít. Zůstaň naživu a zachovej si rozum!

Talejnikove, nepříteli, kterého již nedokážu nenávidět. Jestli jsi mrtvý, nezbývá mi než se obrátit a pokračovat sám. Ale jestli žiješ, dýchej. Nic ti neslibuju, protože naděje je v podstatě nulová. Ale máme něco, co nám dosud chybělo. Máme pasáčka. Víme, kdo to je. A vidíme zřetelně pavučinu, která obklopuje celý svět.

Verachten, Scozzi-Paravicini, Trans-Communications a stovky dalších, které pasáček spojil pod jednou střechou a řídí je z alabastrové věže, která shlíží na

město tisícovkou očí. Ale je zde ještě něco jiného.

Nevidím to, ale cítím uprostřed té ocelově pevné pavučiny. My profesionálové máme vyvinuté instinkty a ten můj je tak silný, že to mohu přímo ochutnat. Je to tam, jenom potřebuju čas. Dýchej, ty můj… příteli.

Rychle se rozloučil s Goldmanovými, které jeho náhlý odchod znepokojil. Položil jen pár posledních otázek o Appletonově rodině, které mohl zodpovědět každý informovaný Bostoňan. Získal informace, jež

potřeboval, a nemělo smysl se déle zdržovat. Kráčel deštěm, kouřil cigaretu a v myšlenkách se obíral oním chybějícím fragmentem, o němž mu jeho instinkt napovídal, že může být ještě účinnější zbraní než

pasáček, ale přesto pasáčkova součást, pravá podstata gigantického podvodu Nicholase Guideronea. Co je to?

Odkud zní falešný tón, který tak zřetelně slyší?

Nepotřeboval však instinkt k tomu, aby věděl, že má k dispozici munici, jejímž odpálením Joshuu Appletona IV. pořádně vyděsí. Zavolá politikovi do Washingtonu a tiše mu odrecituje soupis podrobností skutkové podstaty zločinného spiknutí, které se hromadí již sedmdesát let, od památného setkání 4.

dubna 1911 v kopcích nad Porto Vecchiem. Může mu k

tomu senátor něco říct? Může uvést, co ví o organizaci zvané Matareseova rada, která zahájila svou činnost, spočívající v prodeji politických atentátů na objednávku, v druhé dekádě dvacátého století, s největší pravděpodobností v Sarajevu? Jde o organizaci, kterou jeho předek spoluzakládal a kterou rodina nikdy neopustila, protože ji lze vysledovat až bílému mrakodrapu v centru Bostonu. Muž na nejlepší cestě do Bílého domu určitě zpanikaří a v panice se lidé dopouštějí chyb.

Ale paniku lze potlačit. Matarese kolem senátora rychle vztyčí ochranný val; prezidentský úřad je příliš cenná kořist, aby se jí někdo jen tak lehce vzdal.

Obvinění vznesená vlastizrádcem nemají přece žádnou váhu.

Instinkt: Podívej se na toho muže pořádně.

Joshua Appleton není takový, jak ho národ vnímá.

Oblíbený politik středního věku, který každému nabízí, co se mu líbí. Ale jak vypadá jeho všední, každodenní život? Nestane se z milovaného velikána trpaslík s tváří pokrytou bradavicemi a s nezřízenými zvrhlými choutkami? Utajené prohřešky soukromého života by senátor nepopřel tak snadno jako obvinění z dalekosáhlého spiknutí. Čím déle o tom Brandon

přemýšlel, tím logičtější mu ta myšlenka připadala. Co když bylo Appletonovo korejské hrdinství jen uměle vytvořená pohádka? Koupil si někdo vojáky i média, zaplatil desítkám prostých občanů, aby se sjeli do nemocnice a bděli na modlitbách za uzdravení svého velitele? Nestalo by se poprvé, že někdo využil války jako odrazového můstku k zářné civilní či politické kariéře. Naprosto přirozený a lehce realizovatelný trik, pokud je precizně provedený, a to je při zdrojích, jakými disponuje Matareseova organizace, docela snadné.

Podívej se na něj jako na člověka, ne politika.

Profesor

Goldman

poskytl

Brandonovi

o

Appletonových nejnovější informace. Svou oficiální rezidenci v Concordu obýval senátor s rodinou jen v letních měsících. Když před několika lety zemřel jeho otec, Nicholas Guiderone prokázal synovi svého dobrodince poslední službu, když od vdovy koupil přepychové rodinné sídlo Appleton Hall za cenu, která mnohonásobně převyšovala tržní, a slíbil, že uchová jeho jméno na věky. Stará paní Appletonová teď bydlela v kamenném domě na Louisburg Square na pahorku Beacon Hill.

Matka? Jaká asi je? Goldman odhadl její věk na pětasedmdesát. Mohl by se od ní něco dozvědět? Matky bývají mnohem lepším zdrojem informací, než se obecně předpokládá; ne tím, co řeknou, ale co zatají.

Bylo čtvrt na deset a Brandon uvažoval, jestli by skutečně mohl vyhledat senátorovu matku a promluvit si s ní. Její bydliště jistě někdo hlídá, ale ne jako prioritní cíl. Možná automobil zaparkovaný na náměstí tak, aby z něj jeden nebo dva muži viděli na dům.

Kdyby je zlikvidoval, předčasně by tím nepříteli oznámil svou přítomnost v Bostonu a to zatím nechtěl.

Na druhou stranu by matka mohla poskytnout zkratku, nějaké jméno, příhodu, kterou by mohl využít. Moc času mu nezbývalo; až se pan B. A. Vickery ohlásí v hotelu Ritz-Carlton, měl by mít k dispozici pádné přesvědčovací argumenty, nejlépe vlastní rukojmí, Joshuu Appletona.

Nezbývala žádná naději. Může zkusit cokoliv.

Instinkt.

Stoupal po kamenné dlažbě příkré Chestnut Street k Louisburg Square; jako by opouštěl hlučný rouhavý světský svět a vstupoval do tichého, posvěceného.

Zářící neony vystřídalo blikající světlo plynových

lamp, pocházejících z dávno minulé éry. Na rohu náměstí se uchýlil do stínu cihlové budovy, z diplomatického kufříku vytáhl malý, ale výkonný dalekohled, přiložil ho k očím a prohlédl si všechny automobily zaparkované kolem oploceného parku.

Hlídku neobjevil.

Schoval dalekohled, vyšel ze stínu a vydal se klidnou ulicí ke kamennému domu, v němž žila paní Appletonová. Od moře foukal ledový vítr a lampy v něm poblikávaly jako mrkající oči na honosná sídla za tepanými mřížemi plotů. Za zavřenými okny hořely ohně v krbech; skutečně jiný svět, vzdálený, izolovaný, spokojený sám se sebou.

Vystoupal po bílých mramorových schodech a zazvonil. Kočárové lampy po obou stranách vchodu svítily jasněji, než by si přál.

Ke dveřím se přiblížily kroky a otevřela je žena v uniformě ošetřovatelky. Podle krátkého nadechnutí a vytřeštění očí Brandon okamžitě zjistil, že ho poznala.

To vysvětlovalo, proč nikdo nehlídal na náměstí; stráž

byla uvnitř.

„Mohl bych prosím mluvit s paní Appletonovou?“

„Bohužel ne. Šla si lehnout.“

Ošetřovatelka se chystala přibouchnout dveře; Scofield vložil nohu za práh a opřel se do nich ramenem.

„Vy víte, kdo jsem,“ konstatoval klidně, když

vstoupil a odložil diplomatický kufřík.

žena se otočila a strčila ruku do kapsy uniformy.

Brandon ji uhodil do ramene a chytil za paži.

Ošetřovatelka hlasitě vykřikla. Scofield ji strhl na podlahu a klekl jí na záda. Pak jí položil levé předloktí na lopatky, pravou rukou ji chytil pod bradou a škubl vzhůru. Stačilo zesílit tlak a zlomil by jí vaz, ale potřeboval živého svědka, kterého by mohl vyslechnout, a tak ji položil v bezvědomí na zem.

Vytáhl jí z kapsy revolver s krátkou hlavní a přikrčený tiše naslouchal. ženin výkřik se rozlehl po celém domě a každý ho musel slyšet.

Tichý zvuk, který zaslechl, nedokázal zařadit. U

paty schodiště stál na stolku telefon. Zvedl sluchátko, ale oznamovací tón mu prozradil, že přístroj, pokud měl paralelní linku, momentálně nikdo nepoužívá.

Ošetřovatelka možná nelhala a paní Appletonová si skutečně šla lehnout. Zakrátko se to dozví.

Nejdřív však musel zjistit něco jiného. Vrátil se k nehybnému tělu, odtáhl je pod lustr, obrátil na záda a roztrhl uniformu na hrudi i s podprsenkou.

Bylo tam. Růžovofialové znamínko s nerovným okrajem pod levým ňadrem. Matareseův kruh.

Náhle shora zavrčel motor a vzduch rozechvěly vibrace. Brandon uskočil pod schodiště do stínu a zvedl revolver.

Za první podestou se objevila stará žena. Seděla na vyřezávaném křesle automatického výtahu a drobnýma seschlýma rukama se přidržovala branky. Na sobě měla šedý župan upnutý ke krku; kdysi jistě krásnou tvář rozryly hluboké vrásky.

„Takhle se zachází s hárající čubkou, mladý muži,“

zakrákorala, „ale jestli vám jde o sex, máte ohavný vkus.“

Manželka Joshuy Appletona III. byla opilá a soudě podle jejího vzhledu nevystřízlivěla už několik let.

„Jde mi jen o to, abych si s vámi mohl promluvit, paní Appletonová. Ta žena se mi v tom pokusila zabránit,“ ukázal na ležící postavu. „Tento revolver je její, ne můj. Jsem zpravodajský důstojník a pracuji pro vládu Spojených států. Mohu vám ukázat služební

průkaz. Musel jsem ji prohledat, jestli u sebe nemá další zbraň. Je to v podobných situacích běžný postup.“

Stařena přijala jeho slova s vyrovnaným klidem typickým pro některé těžké alkoholiky a smířila se s jeho přítomností.

Scofield odnesl ošetřovatelku do malé šatny, svázal jí ruce a nohy utrženými nohavicemi punčocháčů a pásek s gumou použil jako roubík. Pak zavřel dveře a vrátil se do obývacího pokoje za paní Appletonovou.

Právě si nalila brandy. Brandon viděl, že po nábytku jsou rozestavěny křišťálové karafy s jantarovou tekutinou v takových rozestupech, že jí pro nový drink stačily z kteréhokoliv místa dva kroky. Vskutku podivuhodná terapie pro těžkého alkoholika.

„Až se vaše ošetřovatelka probere,“ prohlásil od dveří, „budu ji muset poučit, že nemá vytahovat zbraně na návštěvníky. Chrání vás dost pochybným způsobem, paní Appletonová.“

„Velmi pochybným, mladý muži.“ Stařena se se sklenkou v ruce posadila do křesla, potaženého dečkou.

„Ale když už tak trestuhodně selhala, co kdybyste mi prozradil, před čím mě měla chránit? O čem se mnou chcete mluvit?“

„Mohu se posadit?“

„Samozřejmě.“

Brandon jí pohlédl do zakalených očí. „Jsem vysoký zpravodajský důstojník přidělený k ministerstvu zahraničí…,“ zahájil smyšlenou historku autoritativním tónem zkušeného vyšetřovatele, v němž však nechyběl soucit. „Před několika dny jsme získali informace, podle kterých se váš syn, prostřednictvím svého otce, zapletl s jistou evropskou organizací, která je dlouhá léta napojena na mezinárodní zločinecké kruhy.“

„Nepovídejte.“ Stařena se zachichotala. „Jste skutečně velmi zábavný, mladý muži.“

„Promiňte, paní Appletonová, ale já v tom nic zábavného nevidím.“

„Tak to mi budete muset vysvětlit.“

Scofield popsal strukturu a činnost organizace ne nepodobné Matareseově radě. Pozorně stařenu sledoval a pátral po náznacích pochopení. Nebyl si jistý, zda jeho slova pronikla do alkoholem obluzené mysli, a snažil se apelovat ne na ženu, ale na matku.

„Ty informace z Evropy jsou přísně tajně, a pokud vím, kromě mě je nikdo nezná. Věřím, že je dokážu udržet pod pokličkou, protože se domnívám, že poškození senátorovy pověsti by nebylo v zájmu této země.“

„Mladý muži,“ skočila mu do řeči, „senátorovy pověsti se nemůže nic dotknout. Víte to? Můj syn se stane prezidentem Spojených států. Na podzim bude určitě zvolen. Všichni to říkají. Celá země ho chce.“

„Asi jsem se nevyjádřil dost jasně, paní Appletonová. Obsah toho hlášení z Evropy by vašeho syna zničil a já potřebuju doplňující informace. Jak úzce spolupracoval se svým otcem na řízení vašich podniků, než se dal na politickou dráhu? Cestoval s vaším manželem často do Evropy? Kdo byli jeho nejbližší přátelé tady v Bostonu? Zejména poslední otázka je životně důležitá. Jde mi o lidi, které možná znáte jenom vy, muže a ženy, kteří ho navštěvovali v Appleton Hall.“

„Appleton Hall… vysoko na Appleton Hillu,“

zakrákorala zpěvavým hlasem bez patrné melodie. „S

nejkrásnějším výhledem na Boston… Navěky v božském klidu.“ Odkašlala si. „Tu píseň složil Joshua první před více než sto lety. Nápěv není bůhvíjaký, ale říká se, že ho skládal u harfy. To je nám podobné. Appletonovi a harfa.“

„Paní Appletonová? Když se váš syn vrátil z války v Koreji…“

„O té válce tady nepadne ani slovo!“ Na okamžik se její zamlžené oči zaostřily a vyšlehlo z nich nepřátelství, ale vzápětí je znovu zahalily mraky. „Až se můj syn stane prezidentem, už mě nebudou vyvážet ven. Víte, schovávají si mě pro zvláštní příležitosti.“

Stařena se tiše zasmála, jako by si dělala legraci sama ze sebe. „Vždycky mě předtím navštíví doktor.“ Znovu se odmlčela a zvedla ukazovák ke rtům. „Jak asi sám vidíte, mladý muži, střízlivost nepatří mezi mé silné stránky.“

Scofield se se smutkem v srdci díval do ztrhané tváře, která kdysi musela být krásná a oduševnělá, do kalných očí zapadlých hluboko v temných důlcích, před lety jistě průzračných a živých. „To je mi líto. Jistě vás to mrzí.“

„Naopak, mladý muži,“ zavrkala rozmarně a pokusila se zaostřit pohled. „Myslíte si o sobě, že jste chytrý?“

„Nikdy jsem o tom neuvažoval.“ Instinkt. „Jak dlouho jste… nemocná, paní Appletonová?“

„Tak dlouho, jak si dokážu vzpomenout, a to je hodně dlouho. Děkuju za optání.“

Brandon se rozhlédl po karafách s brandy.

„Navštívil vás senátor v poslední době?“

„Proč se ptáte?“ Otázka ji zjevně pobavila. Nebo se snad začala mít na pozoru?

„Jen tak,“ odpověděl Scofield nenucené. Teď si nemohl dovolit ji vyplašit. Tušil, že se blíží k jádru pravdy. „Naznačil jsem vaší ošetřovatelce, že přicházím od senátora. Měl jsem vám jeho jménem oznámit, že se u vás dnes zastaví.“

„Tak vidíte!“ zvolala triumfálně. „Už se nedivím, že vás nechtěla pustit.“

„Kvůli tomuhle?“ Brandon máchl rukou ke karafám. „Každý den nová dávka alkoholu. Vašemu synovi by se to asi nelíbilo.“

„Ale nebuďte hloupý, mladý muži! Nechtěla vás pustit, protože jste lhal!“

„Lhal?“

„Samozřejmě. Setkávám se se senátorem jen při zvláštních příležitostech. Lékař mě dá dohromady a potom mě vyvezou, aby zbožňující publikum vidělo zbožňující matku. Můj syn v tomto domě nikdy nebyl a nikdy sem nepřijde. Naposled jsme spolu byli sami před osmi lety. I na manželově pohřbu jsme spolu sotva promluvili, přestože jsme stáli vedle sebe.“

„Smím se zeptat proč?“

„Nesmíte. Ale mohu vás ujistit, že to nemá nic společného s těmi nehoráznými hloupostmi, co jste tady před chvílí plácal.“

„Proč nechcete mluvit o korejské válce?“

„Nebuďte

vtíravý,

mladý

muži!“

Paní

Appletonová se chtěla napít, ale jak zvedla sklenku ke rtům, vypadla jí z roztřesených rukou na zem a zakutálela se pod křeslo. Brandy jí potřísnilo župan.

„Sakra!“ Scofield vstal. „Nechte to být,“ okřikla ho.

„Zvednu ji.“ Klekl si před ni a natáhl se pro skleničku. „Někdo by o ni mohl zakopnout.“

„Tak ji zvedněte. A nalejte mi, ano?“

„Zajisté.“ Přistoupil k nejbližšímu stolku, vzal z podnosu čistou sklenici a naplnil ji. „Ptal jsem se, proč nechcete mluvit o válce.“

„Nikdy o ní nemluvím! Ani se synem!“

„To jste šťastný člověk. Alespoň nemusíte na nic vzpomínat. Jiní takové štěstí nemají.“ Zůstal stát před křeslem, nechal na stařenu dopadat svůj stín a pronesl dobře promyšlenou lež: „Já jsem tam byl. Váš syn také.“

Paní Appletonová se dlouze napila, jak to dělávají alkoholici v absurdním přesvědčení, že pijí méně, a vzhlédla ke Scofieldovi s hlavou plnou čerstvé dávky.

„Války zabíjejí víc než jenom těla. Stávají se v nich strašné věci. Staly se i vám?“

„Staly.“

„Vám taky udělali ty hrozné věci?“

„Jaké hrozné věci myslíte, paní Appletonová?“

„Trápili vás hladem? Zahrabali vás do země, až

jste měl nos a ústa plné hlíny a nemohl dýchat? Nechali vás pomalu umírat za plného vědomí?“

Stařena popisovala zkušenosti válečných zajatců ze severokorejských koncentračních táborů. Kde je jaká souvislost? „Ne, tyto krutosti jsem naštěstí nezažil.“

„Ale on ano, víte? Řekli mi to doktoři. Proto se tak změnil. Uvnitř. Moc se změnil. Ale nesmíme o tom mluvit.“

„Nesmíme…?“ Kdo? „Myslíte se senátorem?“

„Pst!“ Stařena dopila sklenku. „Nikdy s ním o tom nesmím mluvit.“

„Chápu.“ Ve skutečnosti Scofield nechápal ani slovo. Kapitán Josh Appleton nepadl za války do severokorejského zajetí, přestože měl mnohokrát namále, když se pohyboval za nepřátelskými liniemi.

„Já jsem si na něm kromě stárnutí žádné změny nevšiml. Pravda, před dvaceti lety jsem ho tak dobře

neznal. Pro mě je pořád ten nejlepší člověk, jakého znám.“

„Uvnitř!“ zašeptala stařena ostře. „Všechno to tutlá v sobě. Nosí masku… a lidé ho zbožňují.“

Zakalené oči se jí náhle zalily slzami a její slova vytryskla ze zasunuté hlubiny paměti. „Musí ho milovat! Byl to tak krásný chlapec. Mému Joshovi se nikdo nevyrovnal. Byl tak hodný, tak laskavý… Dokud mu neprovedli ty hrozné věci.“ Rozvzlykala se. „A já jsem se k němu zachovala tak špatně! Byla jsem jeho matka a nepochopila jsem, co se s ním stalo! Chtěla jsem zpátky svého chlapečka! Bože, tolik jsem chtěla, aby se mi můj Josh vrátil!“

Brandon si klekl a vzal jí z rukou sklenku. „Jak to myslíte, že jste ho chtěla zpátky?“

„Tomu nemůžete rozumět. Najednou byl chladný, nepřístupný. Připravili ho o radost ze života. Zabili v něm štěstí! Vrátil se z nemocnice… Bože, jak musel trpět! A já jsem nic nepochopila. Díval se na mě a nebyla v něm žádná radost, žádná láska. Uvnitř!“

„Z nemocnice? Po té autonehodě?“

„Tolik trpěl… A já jsem moc pila. Každý týden té hrozné války jsem pila víc a víc. Nedokázala jsem snést pomyšlení, že tam bojuje! Neměla jsem nikoho než

jeho. Můj muž… Naše manželství bylo jen formální…

Asi to byla moje chyba… Pohrdal mnou. Ale já jsem svého Joshe tolik milovala!“ Stařena se natáhla pro skleničku, kterou jí Brandon pohotově naplnil. Podívala se na něho uslzenýma očima plnýma smutku, byla si vědoma, co se z ní stalo. „Děkuji vám,“ řekla s prostou důstojností.

„Nemáte zač.“ Brandon se cítil úplně bezmocný.

Ať namáhal mozek sebevíc, nedokázal nic vymyslet.

„Svým způsobem ho pořád mám,“ zašeptala a pevně sevřela sklenku. „Mám ho, ale on o tom neví.

Nikdo o tom neví.“

„Jak to?“

„Když jsem se odstěhovala z Appleton Hall do tohoto domu, zařídila jsem mu tady pokojíček. Stejně jako doma. Víte, on sem za mnou nikdy nepřišel…

Jenom jednou, v noci, vzal si nějaké věci… Ale má tady svůj pokoj, i když o něm neví.“

Brandon si před ni znovu klekl. „Paní Appletonová, mohu se do toho pokoje podívat? Prosím vás, dovolte mi, abych si ho mohl prohlédnout.“

„Ach ne, to by nebylo správné. Je to jeho soukromý pokoj a nikoho tam nepustí, jenom mě. Víte, pořád tam bydlí. Můj krásný Joshua.“

„Musím se do toho pokoje podívat, paní Appletonová. Kde je?“ Instinkt.

„Proč se do něho musíte podívat?“

„Mohl bych vám pomoct. Mohl bych pomoct vašemu synovi. Vím to.“

Zadívala se na něho přimhouřenýma očima. „Vy jste slušný člověk, že? A nejste tak mladý, jak jsem si myslela. Máte vrásky a prošedivělé vlasy na spáncích.

A výrazná ústa… Už vám to někdo řekl?“

„Ne, myslím že ne. Prosím vás, paní Appletonová, musím se do toho pokoje podívat. Pusťte mě tam.“

„Je od vás hezké, že mě o něco prosíte. Mě už lidi o nic neprosí, jenom mi přikazují, co mám dělat. No dobře. Pomozte mi k výtahu a zajdeme nahoru. Ale jistě chápete, že musíme nejdřív zaklepat a zeptat se, jestli vás pustí dál. Když ne, nedá se nic dělat.“

Scofield ji dovedl k výtahovému křeslu a kráčel vedle ní po schodech do patra, kde jí pomohl vstát.

„Tudy,“ ukázala do úzké zšeřelé chodby.

„Poslední dveře vpravo.“

Pomalu se došourali na konec chodby a stařena lehce zaťukala na dveře. „Uvidíme, co nám řekne.“

Přitiskla dlaň k uchu, jako by naslouchala, co se zevnitř ozve. „V pořádku,“ usmála se. „Říká, že můžete dál, ale

nesmíte na nic sahat. Má tam všechno srovnáno tak, jak to má rád.“ Otevřela dveře a cvakla vypínačem na zdi.

Rozžaly se tři lampy, ale přesto místnost dál tonula v šeru. Po podlaze a stěnách se plazily stíny.

Pokoj dospívajícího muže plný památek na mládí.

Vlajky škol v Andoveru a Princetonu nad postelí a psacím stolem, na policích sportovní trofeje, plachtění, lyžování, tenis, lakros. Jako komnata na zámku, uchovaná pro příští generace. Vedle chemické soupravy mikroskop, na stole otevřená encyklopedie Brittanica s podtrženými údaji a rukopisnými poznámkami na okrajích stránek. Na nočním stolku román od Dos Pasose, vedle složka se strojem psanou titulní stránku, esej, jejímž autorem byl oslavovaný obyvatel tohoto pokoje. Nesla titul Radost a odpovědnost při plachtění na širém moři a pod ním Předkládá Joshua Appleton junior, Andover Academy, 1945. Pod postelí stály srovnány tři páry bot. Mokasíny, tenisky a černé lakýrky k obleku jako by popisovaly celý život.

Brandon mžoural v tlumeném osvětlení. Nacházel se v hrobce až příliš živého muže, jemuž měly pečlivě opatrované památky na pozemský život usnadnit cestu temnotou na onen svět. Strašidelný zážitek, když

uvážíme uhrančivou, elektrizující osobnost senátora za

stát Massachusetts a budoucího prezidenta. Ohlédl se po stařeně, která hleděla na zarámované fotografie rozvěšené na stěně. Přistoupil k ní a podíval se, co ji tak zaujalo.

Na všech snímcích se usmíval mladý Joshua Appleton s přáteli. Stále stejní lidé podle všeho tvořili posádku plachetnice a fotografie uprostřed upřesňovala událost, při níž byly záběry pořízeny, protože na ní postavy držely transparent s nápisem Mistrovská regata Marblehead, léto 1949.

Pouze prostřední snímek a tři nad ním zobrazovaly celou čtyřčlennou posádku. Na třech spodních fotografiích Brandon viděl jen dva ze čtveřice.

Appleton a další muž. Dva mladíci, do pasu svlečení, štíhlí, svalnatí, si podávali ruku přes kormidlo, stáli vedle stěžně a usmívali se do objektivu a na posledním záběru seděli na okrajníku a zvedali sklenky k pozdravu.

Scofield porovnal oba muže se zbylou dvojicí.

Vyzařovala z nich vnitřní síla, sebejistota, kterou ostatní postrádali. Až na výšku a atletickou stavbu těla si nebyli příliš podobní, ale diametrálně odlišní také ne.

Oba, i když každý jinak, měli ostré rysy v obličeji, hranaté brady, široká čela, velké oči a husté černé vlasy.

Takové tváře najdete v každé ročence prestižní univerzity.

Brandona na těch snímcích něco neuchopitelně přitahovalo. Instinkt.

„Vypadají jako bratranci,“ poznamenal.

„Dlouhá léta si byli blízcí jako bratři,“ odvětila stařena. „V době míru by byli partneři, za války spolubojovníci. Ale byl to zbabělec. Zradil mého syna.

Můj krásný Joshua šel do války sám a zbabělec utekl do Evropy, schovat se na zámek kdesi ve Francii nebo ve Švýcarsku. Ale osud je někdy spravedlivý. Zemřel v Gstaadu na zranění, které utrpěl na sjezdovce. Pokud vím, můj syn se o něm od té doby už nikdy nezmínil.“

„Od té doby? Jak dlouho?“

„Pětadvacet let.“

„Kdo to byl?“

Řekla mu jméno.

Scofield nemohl dýchat. Z pokoje zmizel vzduch; zůstalo vakuum vyplněné stíny. Našel pasáčka, ale instinkt mu napovídal, že má hledat dál, pátrat po fragmentu pravdy děsivějším než vše, co se dosud dozvěděl. Teď ho našel. Do skládačky zapadl nejhrůznější střípek informace. Potřeboval už jen

důkaz, snad jen náznak důkazu, protože pravda byla neuvěřitelná.

Opravdu se nacházel v hrobce; cesta mrtvého temnotou trvala již pětadvacet let.

34

Odvedl stařenu do ložnice, nalil jí poslední brandy a opustil ji. Když zavíral dveře, seděla na posteli a prozpěvovala nemelodickou píseň o rodinném sídle.

Vrátil se do spoře osvětlené místnosti, kde v pokoji odpočívaly vzpomínky, a přistoupil k zarámovaným fotografiím. Jednu z nich sundal i s háčkem a uhladil tapetu kolem dírky, nezabrání tím odhalení, ale může je oddálit. Zhasl, zavřel za sebou a sešel do haly.

Ošetřovatelku našel v bezvědomí a nechal ji ležet.

Kdyby ji odvedl nebo zabil, nic by nezískal. Pozhasínal všechna světla a vyklouzl na Louisburg Square.

Odbočil za roh a rychle kráčel z kopce směrem k Charles Street, kde si zastaví taxi a odjede na stanici metra pro zavazadlo. Procházka mu poskytla čas k přemýšlení a k vyjmutí fotografie ze zaskleného rámu.

Pečlivě ji přeložil tak, aby se zlom vyhnul obličejům obou mladíků.

Potřeboval útočiště, místo, kde si bude moci v klidu sednout a sepsat všechna fakta, domněnky a možnosti, svůj soupis podrobností skutkové podstaty.

Ráno bude muset zařídit spoustu věcí a mimo jiné navštívit Massachusettskou všeobecnou nemocnici a bostonskou veřejnou knihovnu.

Pokoj se nijak nelišil od jiných pokojů v levném hotelu ve velkoměstě. Proležená postel a jednoduché okno hledící na špinavou kamennou zeď, vzdálenou od popraskaných a poškrabaných tabulek sotva tři metry, ale výhody stejné jako ve všech ubytovacích zařízeních tohoto druhu, nikdo se na nic neptá. Laciné hotely mají ve světě své místo; obvykle slouží těm, kdo se tomuto světu chtějí vyhnout. Samota patří mezi základní lidská práva.

Scofield našel bezpečné útočiště a mohl se soustředit na soupis podrobností.

V půl páté ráno dokončil sedmnáctou stránku.

Fakta, domněnky, možnosti. Pečlivý čitelný rukopis, snadno

okopírovatelný.

Uvedené

skutečnosti

neinterpretoval; obvinění bylo jasné, i když motiv nikoli. Připravil si zbraně a uložil opasky s municí, nic jiného v rukou neměl. Položil se na rozvrzanou postel a zavřel oči. Dvě tři hodiny spánku postačí.

Slyšel, jak se k popraskanému stropu vznáší tichý šepot. „Talejnikove…, dýchej. Toni, má lásko, má nejdražší lásko. Zůstaň naživu… Uchovej si rozum.“

Tělnatá žena v nemocniční kartotéce se sice náramně podivila, ale Brandonovu žádost neodmítla.

Informace nebyly zase tak důvěrné a člověk, který předloží služební průkaz vládní instituce, oprávněně očekává ochotu a spolupráci.

„Tak si to ujasněme,“ protáhla s výrazným bostonským akcentem a studovala štítky na kartotéčních zásuvkách. „Senátor chce zjistit jména doktorů a sester, kteří se tady o něj před lety starali.

Říkáte listopad padesát tři až březen padesát čtyři?“

„Přesně tak. Víte, příští měsíc oslavuje soukromé výročí. Pětadvacet let od chvíle, kdy dostal milost, jak tomu sám říká. Čistě mezi námi, chce každému z nich poslat malý medailon ve tvaru lékařského znaku s vyrytým jménem a poděkováním.“

Úřednice se napřímila. „To je celý on, že?

Pamatuje si. Většinou se lidi snaží na špitál co nejrychleji zapomenout. Myslí si, že tu s kosou přelstili, tak co by se starali. Pochopitelně až do chvíle, kdy se zase složí. Ale senátor je jiný, takový… starostlivý, jestli víte, jak to myslím.“

„Ano, vím.“

„A voliči to taky ví, na to vemte jed. Náš stát bude mít po JFK zase prezidenta. A to si pište, že skončí s těmi náboženskými nesmysly. Nikdo už nebude muset protestovat, že Bílý dům řídí papež se svými kardinály.“

„Máte naprostou pravdu,“ souhlasil Brandon.

„Chtěl bych ještě jednou zdůraznit důvěrnou povahu senátorova záměru. Nepřeje si, aby jeho gesto vyvolalo zbytečnou publicitu.“ Scofield se na ženu usmál.

„Momentálně jste v Bostonu jediná, kdo o tom ví.“

„žádný strach. Mám pusu na sedm západů.“

Úřednice našla příslušnou zásuvku a otevřela ji. „Tady to máme,“ zajásala, když po krátkém hledání vytáhla složku s dokumentací. „Nejsou tam žádné důvěrné medicínské informace, ty byste si musel vyžádat v archivu, ale stejně je nepotřebujete. Vám stačí seznam personálu, a ten v chorobopisu je. Podívejte, ošetřující lékaři, operatér,

anesteziolog,

sálové

sestry,

ošetřovatelky na oddělení, všechno. Tamhle v rohu je stolek. Vemte si to, a až budete hotový, složku mi vrátíte, ano?“

„Jistě. Mockrát vám děkuji.“

Scofield rychle pročetl lékařskou zprávu, aby získal všeobecný dojem. Medicínským termínům sice nerozuměl, ale i tak mu bylo jasné, že když Joshuu Appletona vyložili ze sanitky a přivezli na operační sál, byl více mrtvý než živý. Od pohmožděnin, tržných ran a fraktur až po vážná poranění hlavy a krku, krvavý obraz člověka s krutě poničeným obličejem a tělem. Seznam léků a infuzí, které měly prodloužit život visící na tenounkém vlásku, detailní popis složitých přístrojů zajišťujících vitální funkce a nakonec, po několika týdnech, zázračný obrat k lepšímu. Nekonečně složitější přístroj, lidský organismus, začal znovu fungovat.

Brandon si vypsal ošetřující personál. V prvních týdnech se na seznamu pravidelně objevovali dva lékaři, chirurg a specialista na transplantace kůže, a rotující tým osmi sestřiček, ale pak jejich jména náhle zmizela. Nahradili je jiní dva lékaři a tři soukromé ošetřovatelky, které se střídaly v osmihodinových směnách.

Měl, co potřeboval. Patnáct jmen, z nichž pět posledních ho zajímalo nejvíc. Sklapl složku a odnesl ji k pultu. „Hotovo,“ ohlásil spokojeně a dodal, jako by ho to právě napadlo: „Poslyšte, mohla byste pro mě, tedy pro senátora, udělat ještě jednu maličkost?“

„Jasně. Když to půjde, ráda vyhovím.“

„Mám jména, ale potřeboval bych si aktualizovat informace. To víte, přece jenom uplynulo pětadvacet let a někteří z nich už tady asi nepracují. Hodně by nám pomohlo, kdybychom získali současné adresy.“

„Tak v tom vám bohužel nepomůžu, tady máme pouze údaje o pacientech,“ řekla úřednice a sáhla po telefonu. „Ale pošlu vás nahoru do osobního. Tam už mají počítače, šťastlivci, ne jako my.“

„Ale pochopte, senátor si nepřeje žádnou publicitu.

Nerad bych…“

„žádný strach. Slovo Peg Flanaganové. Osobní vede moje kamarádka.“

Scofield se posadil k počítači vedle vousatého vysokoškoláka černé pleti, kterého mu přidělila přítelkyně Peg Flanaganové. Student na brigádě byl očividně nerad, že kvůli nečekané návštěvě musel odložit učebnici.

„Promiňte, že vás obtěžuju,“ omluvil se Brandon pokorně; potřeboval získat dočasného spojence.

„O nic nejde, člověče.“ Černochovy prsty se rozběhly po klávesnici. „Akorát že jdu zítra na zkoušku a tuhle předpotopní mašinu by mohla obsluhovat cvičená opice.“

„Z čeho máte tu zkoušku?“

„Terciální kinetika.“

Scofield významně zamrkal. „Mám dojem, že jsem ten termín kdysi zaslechl… Když jsem tady studoval.

Netuším, co to znamená.“

„Jo, tak to jste nejspíš chodil na Harvard, co?

Brnkačka. Já jsem na technice.“

Brandon s potěšením kvitoval, že v Cambridgi stále přežívá duch univerzitní rivality. „Tak co máte?“

zeptal se, když student vyťukal jméno prvního lékaře.

„Já vševědoucí databázi a vy nic s velkým H.“

„Jak to myslíte?“

„Doktor toho jména neexistuje. Alespoň pokud se týká této instituce. V tomto špitálu nepředepsal ani aspirin.“

„To není možné! Našel jsem ho v seznamu ošetřujícího personálu senátora Appletona.“

„Tak to si budete muset promluvit s tím vševědoucím nahoře. Vidíte sám. žádný záznam,“

přečetl z obrazovky.

„Podívejte, já o počítačích něco vím. Dají se snadno naprogramovat.“

Černoch

přikývl.

„A

stejně

snadno

přeprogramovat. Vašeho doktora asi někdo vymazal.

Třeba kradl drogy a prodával je na černém trhu.“

„Třeba. Zkusme další jméno.“

Student je vyťukal. „Tak o něm alespoň víme, co se mu stalo. Krvácení do mozku. Zemřel přímo tady, na třetím patře. Chudák. Určitě nestačil ani splatit půjčku, co si vzal na studium.“

„Jak to?“

„Bylo mu dvaatřicet. Na tak nízký věk pitomá smrt.“

„A neobvyklá. Kdy zemřel? Je tam datum?“

„V březnu padesát čtyři. Jedenadvacátého.“

„Appletona propustili třicátého,“ řekl Scofield spíš pro sebe než studentovi. „Tady ty tři jsou zdravotní sestry. Zkuste je.“

Katherine Connallyová. Zemřela 26. 3. 1954.

Alice Bonelliová. Zemřela 26. 3. 1954.

Janet Drummondová. Zemřela 26. 3. 1954.

Student odsedí od terminálu; nebyl žádný hlupák.

„Tak se mi zdá, že zde tehdy vypukla morová epidemie.

Březen byl sám o sobě zlý měsíc a šestadvacátého obzvlášť krutý den pro tři holky v bílém.“

„Příčina smrti?“

„Není uvedena. To znamená, že nezemřely v nemocnici.“

„Ale všechny tři ve stejný den? To je…“

„Jo,“ ušklíbl se mladík. „Dost divoké.“ Zvedl ruku.

„Hele, je tady jeden starý kocour, co ve špitále straší asi tisíc roků. Vede sklad v přízemí. Mohl by něco vědět.

Zavolám mu.“ Student se odstrčil na kolečkové židli k druhému konci stolu, sáhl po sluchátku. „Vemte si druhou linku,“ ukázal Brandonovi na aparát u vedlejšího pracoviště.

„Skladiště,“ ohlásil se zpěvavý irský hlas.

„Ahoj, Metuzaléme, tady Amos.“

„Nazdar, kluku.“

„Poslyš, Jimmy, mám tady vedle sebe chlápka, co shání informace z doby, kdy jsi byl postrachem ubytovny sestřiček. Konkrétně mu jde o tři z těch andílků. Nevzpomeneš si, jak ve čtyřiapadesátém zemřely tři holky ve stejný den?“

„Tři…“ Hlas v telefonu tiše oddechoval, jak jeho majitel pátral v paměti. „No jo, to byla hrůza.

Nejmenovala se jedna z nich Connallyová?“

„Co se stalo?“ vyhrkl Brandon.

„Utopily se, pane. Všechny tři se utopily. Vyjely si na loďce a ten zatracenej krám se s nima na rozbouřeným moři převrhl.“

„Vyjely si na moře? V březnu?“

„Zatracená smůla, pane. Ale to víte, kolem sesterskejch ubytoven se pořád motaj bohatý kluci.

Myslej si, že když holky vidí celej den nahý chlapy, tak se můžou klidně kouknout i na ně. No a jednoho krásnýho dne ti frajeři uspořádali mejdan v tom svým pracháčským jachtařským klubu a pozvali si dámskou společnost. Chlastali, dělali blbiny a pak ňákej pošuk dostal geniální nápad, že si vyjedou na moře. Blbec jeden. Jak říkáte, bylo to v březnu.“

„Stalo se to v noci?“

„No jo. Těla vyplavaly až za tejden.“

„Zemřel při té nehodě ještě někdo jiný?“

„To víte, že ne. Tak to chodí dycky. Bohatý kluci přece uměj plavat, ne?“

„Nevzpomenete si, kde se to stalo?“ vyzvídal Scofield.

„Jasně. Nahoře u marbleheadský maríny.“

Brandon zavřel oči. „Děkuji vám,“ zašeptal a položil sluchátko.

„Díky, Metuzaléme.“ Student zavěsil a podíval se na Scofielda. „Máte problém, co?“

„Mám,“ potvrdil Brandon a vrátil se k terminálu.

„Taky mám dalších deset jmen. Dva lékaři a osm sester.

Mohl byste mi je co nejrychleji projet?“

Z osmi ošetřovatelek žila přesná polovina. Jedna se přestěhovala do San Franciska, adresa neznámá, další žila u své sestry v Dallasu a ostatní dvě v domově důchodců svaté Anežky ve Worcesteru. Specialista na transplantace kůže zemřel před osmnácti měsíci ve věku třiasedmdesáti let, ale MUDr. Nathaniel Crawford si užíval penze v Quincy.

„Mohl bych si zavolat?“ zeptal se Brandon.

„Hovor samozřejmě zaplatím.“

„Poslužte si. Z mé kapsy to nejde.“

Brandon vytočil číslo, které si opsal z obrazovky monitoru.

„Crawford u telefonu.“ Hlas z Quincy zněl odměřeně, ale zdvořile.

„Mé jméno je Scofield, pane. Neznáme se a nejsem lékař, ale velmi mě zajímá jeden váš případ, který jste ošetřoval před lety v Massachusettské všeobecné. Jestli proti tomu nic nemáte, rád bych se vás zeptal na pár podrobností.“

„Jméno pacienta? To víte, prošly mi jich rukama tisíce.“

„Senátor Joshua Appleton, pane.“

Na lince zavládlo mlčení, a když Crawford promluvil, v strohém tónu zazněl náznak únavy životem. „Ty zatracené omyly pronásledují člověka až

do hrobu, že? No nic, nevykonávám praxi už dva roky a ať řeknu cokoliv, minulost změnit nedokážu… Prostě jsem se spletl.“

„Spletl?“

„Ano. Udělal jsem chybu. Nestalo se mi to mockrát… Sakra, dvanáct let jsem dělal primáře na chirurgii! Moje resumé je v Appletonově chorobopisu.

Buď se nepovedly rentgenové snímky, nebo nám přístroje hlásily chybné údaje, jiné rozumné vysvětlení mě nenapadá.“

V Appletonově chorobopisu žádné resumé doktora Crawforda nebylo.

„Tím vysvětlujete skutečnost, že jste byl jako Appletonův ošetřující lékař nahrazen jiným kolegou?“

„Nahrazen? K čertu, rodina nás s Tomem Belfordem vykopla jako neschopné blbce.“

„Belford? Ten specialista na transplantace kůže?“

„Chirurg, vážený pane! Plastický chirurg a geniální umělec! Tommy tomu klukovi vrátil obličej, že by to líp nedokázal ani Všemohoucí na nebesích. Podle mého názoru ten kouzelník, kterého si rodina pozvala, Tommyho práci totálně zmršil. Ale je mi ho líto. Sotva skončil, praskla mu cévka v hlavě.“

„Mluvíte o krvácení do mozku, pane doktore?“

„Ano. Ten Švýcar byl u toho, když se to stalo, a hned ho operoval, ale stejně mu nepomohl.“

„Švýcar? Chirurg, který vás u zraněného nahradil?“

„Ano, velký Herr Doktor z Curychu. Ten parchant se mnou jednal jako z repetentem, kterého vyhodili z medicíny.“

„Nevíte, co se s ním stalo?“

„Nejspíš se vrátil do Švýcarska. Neměl jsem zájem udržovat s ním kontakt.“

„Pane doktore, řekl jste, že jste udělal chybu, způsobenou špatnými snímky nebo údaji přístrojů. V

čem přesně spočívala?“

„Prostě jsem ten případ vzdal. Ten člověk byl na totální podpoře. Bez přístrojů by nepřežil ani deset minut, a pokud ano, byl by to jen vegetativní stav, ne život.“

„Nedával jste mu tedy žádnou naději na uzdravení?“

Crawford ztišil hlas, silný skromnou pokorou.

„Nejsem Bůh, pouhý chirurg, omylný člověk.

Domníval jsem se, že Appleton nejen nemá naději na

zotavení, ale že umírá a každá minuta přibližuje neodvratný konec… Mýlil jsem se.“

„Děkuji, pane doktore, že jste mi věnoval svůj čas.“

„Jak říkám, minulost změnit nedokážu. A nevadí mi to. Prožil jsem dlouhá léta u operačního stolu se skalpelem v ruce a těch chyb tolik nebylo.“

„Věřím vám, pane doktore. Ještě jednou děkuji.“

Brandon zavěsil a vrátil se ke studentovi, který už zase pilně hleděl do učebnice. „Rentgenové snímky…,“ řekl tiše.

„Cože?“ Černoch zvedl oči. „Jaké snímky?“

Brandon se posadil těsně vedle mladíka. Jestli kdy nutně potřeboval spojence, bylo to v tuto chvíli, a doufal, že ho našel. „Jak dobře znáte personál nemocnice?“

„Je to velký špitál, člověče.“

„Ale s třeba Metuzalémem si tykáte.“

„No, pracuju tady s přestávkami asi tři roky, takže se už trochu vyznám.“

„Je tady někde archiv, kde by se daly sehnat staré rentgeny?“

„Jak staré? Pětadvacet let?“

„Ano.“

„To víte, že jo.“

„Mohl byste mi je opatřit?“

Student zvedl obočí. „Tak to je trochu jiné kafe, nemyslíte?“

„Zaplatím vám. Štědře.“

Černoch se ušklíbl. „Hele, člověče, ne že bych vás podezříval z nekalých úmyslů, ale nekradu a nic jsem nezdědil, takže kdybych přišel o tohle místo…“

„Ujišťuji vás, že po vás nechci nic nezákonného, naopak, můj požadavek je zcela legitimní a… morální.

Věřte mi. Nemám důvod vám lhát.“

Student se mu podíval do očí. „Jestli lžete, jste ten nejpřesvědčivější lhář, jakého jsem poznal. A taky máte na hrbu pořádný problém, to vidím. Co přesně potřebujete?“

„Rentgenový snímek úst Joshuy Appletona.“

„Cože? Rentgen úst?“

„Utrpěl rozsáhlá poranění hlavy a obličeje a museli mu dělat desítky snímků. Určitě měl vyražené zuby a potřebovali zjistit, jaké zákroky budou třeba. Dokážete mi je opatřit?“

Mladík přikývl. „Myslím, že ano.“

„Ještě jednu otázku. Uvědomuju si, že vás asi urazím, ale věřte, je to v dobrém úmyslu. Můžu se zeptat, kolik si tady měsíčně vyděláte?“

„Průměrně tak osmdesát devadesát dolarů týdně.

Za měsíc to dělá tak tři sta padesát. Někteří absolventi na praxi berou ještě míň, ale ti mají zase ubytování a stravu zdarma. Proč se ptáte?“

„Předpokládejme, že bych vám nabídl deset tisíc dolarů za to, že nasednete do letadla a přivezete mi z Washingtonu jiný rentgen? Prostě obálku a v ní snímek.“

Černoch se tahal za krátký plnovous a hleděl na Scofielda jako na šílence. „Předpokládejme? Proboha, člověče, sem s nimi! Fakt deset táců? Ale není v tom nic nelegálního, že ne?“

„Abyste se dopustil alespoň přestupku, musel byste vědět mnohem víc, než by vám byl kdokoliv ochoten a schopen říct. Nebojte se, před zákonem budete čistý.“

„Takže jsem pouhý poslíček, ano? Odletím do Washingtonu a vrátím se s obálkou… a v ní bude snímek, je to tak?“

„Těch snímků bude možná víc, ale to je opravdu všechno, co od vás chci.“

„A co na nich bude?“

„Ústa Joshuy Appletona.“

V půl druhé odpoledne vešel Brandon do budovy knihovny na Boylston Street. Jeho nový spojenec Amos Lafollet odlétal ve dvě hodiny do Washingtonu a vrátí se kyvadlovým spojem v osm. Scofield ho počká na letišti.

Získat rentgenové snímky bylo snadné a dokázal by to každý, kdo se jen trochu vyzná v chodu washingtonského byrokratického soukolí. Brandonovi stačily dva telefonáty, jeden do kanceláře Kongresu a druhý příslušnému zubaři. Poprvé se zadýchaně představil jako asistent známého člena Sněmovny reprezentantů, kterému otekla čelist. Mohl by mu úředník laskavě sdělit jméno zubaře senátora Appletona? Pan senátor si jeho práci velmi pochvaloval…

Druhý hovor byl rutinní dotaz ze senátní účtárny, bezvýznamný byrokratický výmysl, na který se druhý den zapomene. Někdo si vymyslel, že by účty za lékařskou péči senátorů měly být podloženy prověrkou úkonů, a nenapadlo ho nic lepšího než zkontrolovat rentgenové snímky. Mohla by sestřička v recepci připravit rentgeny senátora Appletona? Zaměstnanec účtárny si je vyzvedne a do čtyřiadvaceti hodin vrátí.

Washingtonská úřednická mašinerie pracuje na plný výkon a podobné namátkové kontroly nejsou nic výjimečného. Na dodržování všech předepsaných zákonných procedur prostě není čas a každá vládní instituce se sem tam uchyluje k žádostem, které jsou sice přijímány se skřípěním zubů, ale je jim nicméně vyhověno. Ano, rentgenové snímky pana senátora budou včas nachystány.

Scofield si na orientační tabuli knihovny vyhledal, kde se nachází oddělení starších vydání novin, vyjel výtahem do druhého patra a požádal o mikrofiše z roku 1954. „Globe nebo Examiner prosím.“

Dostal osm krabic s filmy. Odnesl je k prohlížečce a vložil do přístroje první cívku.

V březnu roku 1954 se již pravidelné zprávy o zdravotním stavu Joshuy Appletona, „kapitána Joshe“, přesunuly na zadní stránky; v té době ležel v nemocnici již dvacet týdnů. Ale nezapomnělo se na něj. Slavná vigilie byla vylíčena do všech detailů. Brandon si zapsal jména některých veteránů, kteří poskytli žurnalistům rozhovor, pro případ, že by se jich potřeboval na něco zeptat.

21. března 1954

Mladý lékař zemřel na krvácení do mozku.

Krátký článek na šestnácté straně. Ani zmínka o tom, že chirurg ošetřoval Joshuu Appletona.

26. března 1954

Tři ošetřovatelky z Massachusettské všeobecné nemocnice se utopily při tragické nehodě na moři.

Zpráva se dostala na titulní stránku, ale o Appletonovi znovu ani slovo. Není divu, ty ošetřovatelky se střídaly u

jeho lůžka v

osmihodinových směnách a někoho mohlo napadnout, kdo asi o nemocného pečoval, když si všechny tři vyjely na plachetnici?

10. dubna 1954

Mladík z Bostonu se zabil při lyžování v Gstaadu.

Našel, co hledal. Přirozeně na první stránce a s tučným titulkem. Scofield se začetl do článku napsaného soucitným tónem plným lítosti nad tragickou ztrátou mladého života, a věděl, že dřív nebo později narazí na příslušné řádky.

Taky že ano.

Zástupce rodiny prohlásil, že vzhledem k tomu, že zesnulý miloval Alpy horoucí a oddanou láskou, a také proto, aby příbuzní a přátelé byli ušetřeni dalších muk, se pohřeb bude konat ve Švýcarsku. Ostatky budou uloženy na hřbitově v Col du Pillon…

Brandon uvažoval, koho asi v té rakvi pohřbili.

Nebo ji spustili do hrobu prázdnou?

Vrátil se do zastrčeného hotýlku pro své věci a dal se taxíkem zavézt k podzemnímu parkovišti u nákupního střediska, kde nechal pronajatý automobil. S

ním pak odjel po Jamaica Way z Bostonu do Brookline, našel pahorek Appleton Hill a projel kolem brány honosného sídla Appleton Hall, přičemž se snažil vštípit si do paměti co nejvíce detailů.

Obrovský areál zabíral celé temeno kopce a působil jako pevnost obehnaná vysokou kamennou hradbou, nad níž čněla vysoká střecha paláce.

Příjezdová cesta za hlavní bránou se vinula do svahu

kolem velké cihlové budovy porostlé břečťanem. Dříve sloužila pro ubytování kočích a stájníků a uložení kočárů, dnes se v ní nacházely byty pro personál a v přízemí pět garáží před obrovským vybetonovaným parkovištěm.

Brandon objel pahorek při jeho úpatí podél tři metry vysokého ocelového plotu. Každých sto metrů míjel dřevěné či zděné přístavky zapuštěné do úbočí kopce; ve většině z nich spatřil uniformované strážné, kteří seděli nebo stáli, pokuřovali nebo telefonovali.

Sídlo Matareseovy organizace, pasáčkův domov.

V půl desáté odjel na Loganovo letiště. Řekl Amosovi Lafolletovi, aby po vystoupení z letadla odešel do spoře osvětleného baru u centrálního novinového stánku. V boxech panovala taková tma, že jste neviděli pořádně do obličeje ani člověku, který seděl přímo naproti vám. Jako jediný zdroj světla totiž sloužila blikající obrazovka televizoru nad barovým pultem.

Brandon vklouzl do boxu a počkal, až se jeho oči přizpůsobí tmě. Hlavou mu bleskla vzpomínka na jiný zšeřelý bar. Hotel Connaught, Roger Symonds. Hned tu myšlenku zapudil jako obtížnou překážku, na jejíž

překonávání teď nemá čas.

Když student vešel do místnosti, vstal a hned si zase sedl. Amos ho zahlédl a přistoupil k němu s obálkou v ruce. Brandon cítil, jak se mu rozbušilo srdce.

„Všechno proběhlo v pořádku?“ zeptal se tiše.

„Musel jsem podepsat převzetí.“

„Cože jste musel?“ Scofieldovi se zvedl žaludek.

Taková samozřejmá maličkost a on na ni zapomněl!

„Klid. Nevyrostl jsem mezi Stopětatřicátou a Lennox Avenue pro nic za nic.“

Brandonovi spadl kámen ze srdce. „Jaké jméno jste uvedl?“

„R. M. Nixon. V recepci seděla moc příjemná slečna. Dokonce mi poděkovala.“

„Vy to dotáhnete daleko, Amosi.“

„To mám taky v úmyslu.“

„Doufám, že tohle vám pomůže.“ Brandon mu přes stůl podal jinou obálku.

Student ji vzal a potěžkal. „Hele, člověče, to jste opravdu nemusel.“

„Ale musel. Uzavřeli jsme přece dohodu.“

„Já vím. Ale mám takový dojem, že jste si prošel peklem kvůli spoustě lidí, které ani neznáte.“

„A taky kvůli těm, které znám až moc dobře.

Peníze pro mě nehrají roli. Užijte si je.“ Brandon otevřel diplomatický kufřík a položil obálku od studenta na složku, která obsahovala jiné rentgenové snímky úst Joshuy Appletona, pětadvacet let staré.

„Pamatujte si, že jste mě v životě neviděl a ve Washingtonu jste nebyl. Kdyby se vás náhodou někdo ptal, pouze jste v počítači vyhledal několik jmen pro člověka, který se vám nepředstavil. Prosím vás, nezapomeňte na to, ano?“

„Tak to bude horší.“

„Proč?“ Scofieldovi se znovu rozbušilo srdce.

„Jak vám mám věnovat první učebnici, kterou napíšu?“

Brandon se usmál. „Však vy už něco vymyslíte.

Sbohem,“ rozloučil se a vstal. „Čeká mě hodina jízdy a pak postel.“

„Opatrujte se, člověče.“

„Děkuju, pane profesore.“

*

Scofield stál v čekárně zubaře na Main Street v Andoveru, stát Massachusetts. Jeho jméno získal od ochotné, ba přímo nadšené sekretářky Andoverské akademie. Pro štědrého bývalého absolventa cokoli, a to samozřejmě platí i pro asistenta pana senátora. V

ordinaci pracuje pochopitelně jiný zubař než ten, který pečoval o chrup mladého studenta Joshuy Appletona; jeho praxi převzal před lety synovec, ale ten jistě vyjde senátorovu asistentovi vstříc. Sekretářka mu dopředu zavolá a vysvětlí, co bude třeba.

Brandon spoléhal na psychologický jev starý jako zubařská vrtačka. Dva mladíci, blízcí přátelé studující daleko od domova na vysoké škole, se sice nemusí ve všem stoprocentně shodnout, ale určitě chodí ke stejnému zubaři.

Uspěchaný lékař vyběhl z ordinace. Na špičce nosu měl posazené půlměsíčkovité brýle a v ruce držel dva kartonové archy se vsazenými negativy malého formátu. Rentgenové snímky chrupu dvou studentů Andoverské akademie, pořízené před více než třiceti lety.

„Tady to máte, pane Vickery.“ Podal Scofieldovi obrázky. „Kristepane, podívejte se, jak primitivním způsobem tehdy ty snímky skladovali. Kolikrát jsem si říkal, že ten binec vyhodím, ale člověk nikdy neví. Loni jsem musel identifikovat jednoho pacienta svého strýce, který uhořel při tom velkém požáru v Boxfordu.“

„Děkuji, pane doktore.“ Scofield převzal archy s negativy. „Vidím, že spěcháte, ale nemohl byste pro mě ještě něco udělat? Mám u sebe novější snímky obou mužů a potřeboval bych je porovnat s těmi, které nám půjčujete. Kvůli identifikaci, víte? Mohl bych se samozřejmě obrátit na někoho jiného, ale kdybyste měl minutku…“

„Ale jistě. Minutu ani nebudu potřebovat. Ukažte.“

Brandon vytáhl z diplomatického kufříku dvě obálky se sadami snímků. Jednu odcizil v Massachusettské všeobecné nemocnici, druhou mu přivezl ochotný pomocník z Washingtonu. Na obou přelepil jména neprůhlednou páskou. Zubař zašel do ordinace a postupně přikládal snímky k prosvětlovacímu panelu.

Za okamžik se vrátil a v každé ruce držel odpovídající negativy. „Prosím.“

Scofield vložil oddělené sady do obálek. „Děkuji, pane doktore.“

„Rádo se stalo.“ Zubař spěšně zmizel v ordinaci; byl to velmi zaměstnaný člověk.

Brandon seděl za volantem zaparkovaného auta.

Trhaně oddechoval a čelo se mu orosilo potem. Otevřel obálky, vytáhl z nich rentgenové snímky a odlepil pásku zakrývající jména.

Měl pravdu. Nejděsivější fragment skutečně zapadl na své místo. Držel v rukou nevyvratitelný důkaz.

Muž, který zasedá v Senátu a bezpochyby se stane příštím prezidentem Spojených států, není Joshua Appleton IV.

Je to Julian Guiderone, pasáčkův syn.

35

Scofield ujížděl na jihovýchod do Salemu. Už

nemělo smysl čekat, předchozí časový rozvrh neplatil.

Co nejrychlejším pohybem mohl jen získat, ale každý krok vyžadoval pečlivé promyšlení a přesné provedení.

Připravil si děla a jadernou bombu, soupis podrobností a rentgenové snímky ale teď musí zbraně vhodně rozmístit a zejména správně použít. Nejen k tomu, aby vymazal Matareseovu organizaci z povrchu země, ale především aby našel a osvobodil Antonii. A Talejnikova, jestli ještě žije.

To znamená, že musí vymyslet vlastní klamný manévr. Všechny zastírací operace jsou založeny na iluzi a ta jeho bude prostá: Beowulf Agate je na prodej.

Lze ho získat. Zajistí svá děla a nukleární bombu, zastaví útok, vzdá se. A aby byla iluze dokonalá, musí zpočátku vystupovat z pozice síly… Slabost projeví teprve ve vhodný okamžik.

Původní plán s rukojmím byl neproveditelný. K

Appletonovi se v žádném případě nedostane. Pasáček to nepřipustí, cíl v podobě Bílého domu je příliš lákavý, aby jej jakkoliv ohrozil. Bez zvoleného kandidáta nebude ani odměna. Pozici síly mu tedy dodají rentgenové snímky. Musí nepřítele přesvědčit, že existuje pouze jedna sada, že si neudělal kopie.

Spektrografická analýza by kopírování samozřejmě odhalila a Beowulf Agate není blázen, s touto možností počítá. Chce dívku a Rusa a nabízí za ně originály negativů.

Navržený mechanismus výměny v sobě bude skrývat jistou slabinu, na kterou nepřítel skočí, jenže půjde o pečlivě vykalkulovanou slabinu, která žádnou slabinou nebude. Matarese bude muset na výměnu přistoupit.

Korsičanka

a

důstojník

sovětské

zpravodajské služby za rentgenové snímky, které nade vši pochybnost dokazují, že senátor na nejlepší cestě do Oválné pracovny není Joshua Appleton, legenda korejské války a charismatický politik, ale muž údajně pohřbený v dubnu čtyřiapadesátého roku na hřbitově ve švýcarském městečku Col du Pillon.

Projížděl

předměstím

Salemu

a

něco

nevysvětlitelného ho jako vždy táhlo k vodě. Nevěděl, co hledá, dokud to neuviděl, na trávniku před hotelem stála tabule s nápisem Vybavené apartmány. Dokonalé.

Pokoje s ledničkou a malou kuchyňkou. Do zahájení

turistické sezony zbývá několik měsíců; v místních restauracích se nebude stravovat žádný cizinec.

Zaparkoval na plácku vysypaném bílým štěrkem a ohraničeném laťkovým plotem; přes silnici se na šedé hladině přístavu pohupovala zakotvená plavidla.

Odnesl si cestovní vak a diplomatický kufřík do recepce, požádal o apartmán a zapsal se pod vymyšleným jménem.

„Budete platit kreditní kartou, pane?“ zeptala se recepční.

„Co prosím?“

„Nezaškrtl jste způsob platby. Přejete-li si platit kreditkou, musíme si ji ověřit.“

„Aha. Ne, v hotovosti. Jsem jeden z mála, kdo ještě používá opravdové peníze. Víte co? Zaplatím vám na týden dopředu. Pochybuju, že bych se zdržel déle.“

Podal dívce peníze. „Je tu někde blízko samoobsluha?“

„Jistě, pane. Hned za rohem.“

„A co další obchody? Musím si nakoupit pár věcí.“

„Deset bloků na západ je nákupní středisko. Tam určitě najdete všechno, co potřebujete.“

Brandon s tím počítal a spoléhal na to.

Dívka ho dovedla do „apartmánu“, běžného pokoje s roztahovací pohovkou a přepážkou, za níž se krčila miniaturní chladnička a nejmenší sporák, jaký kdy spatřil světlo světa. Ale okno nabízelo výhled na přístav a Brandon byl spokojen. Když osaměl, otevřel diplomatický kufřík, vytáhl fotografii ze stěny hrobky, kterou paní Appletonová udržovala pro svého syna, a zadíval se na ni. Dva vysocí svalnatí mladíci, vzájemně nezaměnitelní, ale na druhou stranu dost si podobní, aby neznámý lékař kdesi ve Švýcarsku dokázal upravit jeden obličej do podoby druhého. Jiný mladý lékař, americký, dostal zaplaceno, aby se podepsal pod chorobopis a posvětil záměnu, a pak musel z bezpečnostních důvodů a kvůli utajení zemřít. Matka s vypěstovaným návykem na alkohol držená v ústraní, které opouští jen jako vhodná stafáž v rámci předvolební kampaně. Kdo zná syna lépe než matka?

Kdo v Americe by se odvážil zpochybnit slovo manželky Joshuy Appletona třetího, natož ji z něčeho obvinit?

Scofield se posadil a k dosavadním sedmnácti stránkám soupisu podrobností přibyla další. Lékaři: Nathaniel Crawford a Thomas Belford; švýcarský doktor vymazaný z počítačové databáze; mladý plastický chirurg, který náhle zemřel na krvácení do mozku. Tři zdravotní sestry, které se utopily u Marbleheadu. Gstaad: rakev v Col du Pillon.

Rentgenové snímky: jedna sada z Washingtonu, druhá z Bostonu, další dvě z ordinace na Main Street v Andoveru. Ze dvou mužů se stal jeden. Prezidentem Spojených států bude zvolen podvodník, který si přivlastnil totožnost jiného člověka.

Brandon dopsal. Vstal, přešel k oknu a zadíval se na klidnou hladinu salemského přístavu. Záhada se projasnila. Vystopovali Matareseovu organizaci od korsických kořenů

po

celosvětovou

federaci

nadnárodních korporací a zjistili, že v masovém měřítku financuje teroristické akce a prostřednictvím vražd, atentátů, únosů letadel a bombových útoků vyvolává globální chaos. Tohle všechno vědí, ale netuší důvod.

Proč?

Ale motiv musí počkat. Nejdůležitější je podvodník s cizí identitou, senátor Joshua Appleton IV.

Protože jakmile pasáčkův syn usedne do Oválné pracovny, Matarese získá Bílý dům.

Jakou lepší rezidenci si může consiglieri přát?

Dýchej, můj starý nepříteli.

Toni, má lásko. Zůstaň naživu. Uchovej si rozum.

Scofield se vrátil ke stolu, otevřel postranní kapsu diplomatického kufříku a vylovil z ní břitvu, vklíněnou do švu v kůži. Potom vytáhl dva lepenkové archy s vloženými třicet let starými rentgenovými snímky chrupu dvou andoverských studentů. Negativy byly uspořádány do čtyř řad po čtyřech, celkem jich tedy bylo v každé sadě šestnáct. V levém horním roku každého archu byl nalepen červeně orámovaný štítek se jménem pacienta a datem pořízení. Brandon položil obě sady na sebe a s uspokojením viděl, že rozměry a rozložení negativů se shodují. Na horní arch přitiskl pod horní řadu snímků tuhou obálku jako pravítko, nasadil k ní břitvu a obě sady prořízl. Získal tak dva pruhy po čtyřech negativech, opatřené původními jmenovkami s daty. Nejjednodušší chemická analýza potvrdí jejich pravost.

Brandon ovšem pochyboval, že by se někdo namáhal analýzou nových štítků, které nalepí na dva archy o dvanácti negativech.

Byla by to ztráta času; tyto snímky se prostě porovnají s novými rentgeny muže, který si říká Joshua Appleton, a přitom se jmenuje Julian Guiderone. Víc důkazů Matarese potřebovat nebude.

Vzal pruhy i větší díly archů, poklekl a třel čerstvé řezné plochy o koberec tak dlouho, až je uhladil a dodal jim stejný zašlý nádech, jaký měly původní okraje. Pak vstal a uložil rentgenové snímky zpátky do diplomatického kufříku. Nejvyšší čas vrátit se do Andoveru a uvést plán do chodu.

„Něco není v pořádku, pane Vickery?“ zeptal se zubař, když vyšel z ordinace, stejně uspěchaný jako prve. Tři odpolední pacienti usazení v čekárně podrážděně vzhlédli od časopisů.

„Bohužel jsem zapomněl na něco důležitého.

Mohli bychom si promluvit?“

„Tak pojďte.“ Zubař odvedl nevítaného

návštěvníka do malé přípravny, kde na policích stály srovnané řady otisků chrupu, a zapálil si cigaretu z krabičky na stole. „Mám dneska hrozný den. O co jde?“

„O zákony, pane doktore.“ Scofield vytáhl z kufříku dvě obálky. „Přesněji řečeno o předpis HR

sedm-čtyři-osm-pět.“

„Co to sakra je?“

„Nová

vyhláška,

součást

obrozené

postwatergateské

morálky.

Kdykoliv

státní

zaměstnanec převezme jakýkoliv předmět od kohokoliv

a za jakýmkoliv účelem, musí si vyžádat podepsaný souhlas vlastníka doplněný o podrobný popis tohoto předmětu.“

„Ach, panebože, co je to za hovadinu?“

„Je mi líto, pane doktore, ale nedá se nic dělat.

Senátor si na tyhle věci hrozně potrpí.“ Scofield vytáhl rentgenové snímky z obálek. „Znovu si je prohlédněte a nadiktujte sestře popis. Ať vám ho naklepe na váš hlavičkový papír. Vy to potom jenom podepíšete a já vypadnu.“

„No, příštímu prezidentovi můžu těžko něco odmítnout,“ povzdechl si zubař. Převzal zkrácené archy s negativy a natáhl se k telefonu. „Řekněte Appletonovi, ať mi sníží daně.“ Stiskl tlačítko interkomu. „Přineste si poznámkový blok.“

Brandon vytáhl vlastní cigarety. „Můžu?“

„že se ptáte. Rakovina má ráda společnost.“ Do místnosti vešla sestra se stenografickým blokem a tužkou. „Tak začneme, ať to máme z krku… Jenže jak?“

„Všem, jichž se to týká bude vyhovovat,“ poradil mu Brandon.

„Fajn.“ Zubař mrkl na sestru. „Nakrmíme úředního šimla. Tak si pište, sestři.“ Položil obě sady snímků na stínítko a rozsvítil lampu. „Všem, jichž se to týká.

Pan…“ Lékař se odmlčel a tázavě se zadíval na Brandona. „Jak se jmenujete křestním jménem?“

„Stačí B. A.“

„Pan B. A. Vickery z kanceláře senátora Appletona ve Washingtonu, D. C., si ode mě vyžádal a obdržel dvě sady rentgenových snímků datovaných dne 11.

listopadu 1943. Jmenovitě šlo o snímky chrupu pacientů Joshuy Appletona a… Juliana Guideronea.“

Zubař se odmlčel. „Bude to stačit?“

„Ještě popis, pane doktore. Vyhláška mluví jasně.“

Lékař si povzdechl a zatáhl z cigarety. „Uvedené sady obsahují dvanáct negativů.“ Zmlkl a zamžoural přes brýle na snímky. „A hele, můj strýc nebyl jen primitivní, ale také trestuhodně nepozorný.“

„Jak to myslíte?“

„V obou sadách chybí pravé a levé premoláry. V

tom spěchu jsem si toho nevšiml.“

„Tohle jsou archy, které jste mi dopoledne předal.“

„Já vím, jsou na nich štítky. Myslím, že jsem porovnával horní a dolní řezáky.“ Vrátil snímky Scofieldovi a obrátil se k sestře. „Přeložte, co jsem říkal, do srozumitelné angličtiny, naklepejte mi to na hlavičkový papír a přineste k podpisu.“ Udusil cigaretu v popelníku a podal Brandonovi ruku. „Rád jsem vás poznal, pane Vickery. Ale teď už se opravdu musím vrátit k pacientům.“

„Ještě maličkost, pane doktore. Mohl byste ty archy opatřit svou parafou a připsat datum?“ Scofield položil obě sady na stůl.

„Doufám, že už je to všechno.“ Zubař vytáhl pero.

Scofield se vrátil do Salemu. Zbývalo vykonat ještě spoustu práce a každé rozhodnutí musel podřídit vývoji situace, ale měl v hlavě celkový obrys plánu a hlavně startovací můstek. Pomalu se blížil okamžik, kdy se pan B. A. Vickery přihlásí v hotelu Ritz-Carlton.

V nákupním středisku sehnal štítky s červeným okrajem, téměř shodné s těmi, které se používaly před pětatřiceti lety, a v obchodě s psacími stroji na ně naťukal jména a data. Pak je promnul mezi prsty, aby jim dodal zdání stáří. Cestou k autu se rozhlížel po vývěsních štítech a znovu se na něj usmálo štěstí, které přeje připraveným.

Zhotovujeme kopie na počkání Prodej, zapůjčení a pronájem kopírek Odborné služby Provozovna byla strategicky umístěna mezi obchodem s alkoholickými nápoji a potravinami. Nechá si zhotovit fotokopie soupisu podrobností a pak si koupí něco k jídlu a láhev whisky. V apartmánu se zdrží dlouho, musí vyřídit složitou řadu telefonátů, na kterou bude potřebovat nejméně pět až sedm hodin, protože je bude směrovat podle přesného časového rozvrhu přes Lisabon.

Brandon sledoval, jak vedoucí provozovny vytahuje setříděné listy obžaloby ze zásobníků hotových kopií. Vysvětlil plešatému mužíčkovi, že pomáhá svému synovci, který navštěvuje kurzy tvůrčího psaní a přihlásil se do jakési středoškolské soutěže.

„Teda, ten váš kluk má fakt bujnou fantazii,“

pokýval skřítek uznale hlavou a dál spínal jednotlivé svazky sponkami.

„Vy jste to četl?“

„Jen úryvky. To víte, člověk stojí u mašiny a nemá co dělat, akorát dává pozor, aby se papíry nezasekly, tak se chtě nechtě začte. Ale když mi lidé přinesou soukromé věci, třeba dopisy nebo poslední vůli, snažím se vždycky dívat jinam. Jenže někdy je to těžké.“

Brandon se zasmál. „Říkal jsem synovci, že by měl vyhrát, protože jinak skončí ve vězení.“

„To snad ne. Dnešní mladí jsou fajn. Říkají, co si myslí. Spousta lidí je za to odsuzuje, ale mně se to líbí.“

„Mně taky,“ souhlasil Scofield. Podíval se na účet a vytáhl z kapsy peníze. „Poslyšte, alfa dvanáctku tady náhodou nemáte, že?“

„Alfa dvanáctku? To je mašinka za osmdesát tisíc!

Kšefty mi docela jdou, ale tohle je jiná klasa.“

„Ale v Bostonu by se snad našla, ne?“

„Jednu má místní pojišťovna na Lafayette Street.

Vsadím boty, že ji zaplatilo ministerstvo vnitra. Co já vím, tak je to jediná alfa dvanáctka na sever od Bostonu, a myslím tím až po Montreal.“

„Říkáte pojišťovna?“

„Jo. West Hartford Casualty. Ty dvě holky, co jim tu mašinku obsluhují, jsem tady měl na zácvik. Typická pojišťovna. Koupí takové dělo, ale aby se mnou uzavřeli dohodu, to ne. Raději přijmou dva zaměstnance. Já bych jim účtoval minimálně o půldruhého dolaru za hodinu míň.“

Scofield se opřel o pult; unavený pracující člověk se důvěrně svěřuje druhému. „Podívejte, jsem už pět dní na cestách a potřebuju ještě dnes rozeslat poštou hlášení. Potřebuju alfa dvanáctku. Mohl bych si zajet do Bostonu a nějakou najít, ale už jsou skoro čtyři a nechce se mi honit. Moje firma má v tomhle směru dost pružnou politiku. Cení si mého času a nelituje peněz, když ho mohu ušetřit. Co říkáte? Pomůžete mi?“

Oddělil ze svazku stodolarovku.

„To musí být radost, pracovat pro takovou firmu.“

„Nestěžuju si.“

„Zavolám tam.“

Do apartmánového hotelu u přístavu se Brandon vrátil ve tři čtvrtě na šest. Alfa dvanáctka odvedla požadovanou práci a na zpáteční cestě se zastavil v papírnictví, kde si koupil sešívačku, sedm silných obálek velkého formátu, dvě kola lepicí pásky a váhu na dopisy, která měla stupnici cejchovanou v uncích i gramech. Poslední zastávka platila poště, odkud si odnesl za padesát dolarů známek.

Seznam zakoupených položek doplnil šťavnatý steak a láhev skotské. Vyložil nákup na postel a některé věci přemístil na stůl, jiné na umakartový pultík mezi liliputánským sporákem a chladničkou. Nalil si drink a posadil se na židli před okno s výhledem na přístav.

Stmívalo se a hladinu rozeznal už jen podle odlesků lamp na hrázi.

Krátkými doušky upíjel whisky a nechával alkohol, aby mu pronikl do mozku a na okamžik zastavil myšlenky. Za necelých deset minut zahájí sérii telefonátů. Děla zaujala určené pozice, jaderná nálož visí na závěsu pod křídlem. Teď musí jednotlivé dílčí události proběhnout v přesně stanoveném sledu, sekvence byla vždy jeho nejúčinnější zbraň –, což znamená zvolit správná slova ve správný okamžik a nedopustit se sebemenší chyby. A aby zamezil chybám, potřebuje uvolněný mozek, čistou hlavu, nezatíženou zbytečnými úvahami. Musí soustředěně naslouchat a vyhmátnout každou nuanci.

Toni…?

Ne!

Zavřel oči. Ukřičení racci poletovali nad hladinou a sháněli poslední sousta, než se úplně setmí.

Zaposlouchal se do nelibozvučného chechotu a cítil, že ho kupodivu uklidňuje. Z každého boje o přežití sálá energie a Brandon jen doufal, že mu v rozhodujících chvílích nepochybí.

Únavou usnul a probudil se s prudkým trhnutím.

Otráveně zamžoural na hodinky. Předpokládaných deset minut se protáhlo na patnáct. Nepředpokládal, že první telefonát přinese hmatatelný výsledek, a také ho nehodlal směrovat

přes

Lisabon,

protože

pravděpodobnost odposlechu byla prakticky nulová.

Ale prakticky, jak známo, není stoprocentně a hovor nepotrvá déle než dvacet vteřin, což je minimální doba, kterou nejdokonalejší trasovací zařízení potřebuje k odhalení místa, odkud volající stanice hovoří.

Dvacetivteřinový limit kladl na srdce Francouzce, když ji před několika týdny žádal, aby celou noc volala do pokoje v hotelu na Nebraska Avenue. Není to dlouhá doba, ale když vás nikdo nepřerušuje, stihnete toho sdělit opravdu hodně. Zejména ve francouzštině.

Vstal ze židle, z diplomatického kufříku vytáhl předem připravené poznámky včetně jmen a telefonních čísel. Přitáhl si křeslo ke stolku s telefonem a posadil se. Na okamžik se zamyslel a koncipoval co nejhutnější francouzské sdělení, i když tušil, že si přidělává zbytečnou práci. Velvyslanec Robert Winthorp je nezvěstný déle než měsíc a naděje, že ještě žije, je mizivá. Vyslovil jméno Matarese před nesprávným párem washingtonských uší.

Zvedl sluchátko a vytočil číslo. Po třetím zazvonění ho přerušila hotelová ústředna s dotazem na číslo pokoje. Řekl ho a vzdálené zvonění pokračovalo.

„Haló?“

„Poslouchej, nemáme čas. Rozumíš?“

„Jasně. Mluv.“

Poznala ho po hlase a pomůže mu. Mluvil rychle francouzsky

a

sledoval

vteřinovou

ručičku

náramkových hodinek. „Velvyslanec Robert Winthorp.

Georgetown. Vezmi si dva agenty z Firmy, ale nic jim nevysvětluj. Jestli bude Winthorp doma, požádej ho o rozhovor mezi čtyřma očima, ale neříkej nic nahlas.

Jenom mu ukaž papírek, na který napíšeš Beowulf se s vámi chce spojit. Ať ti odpoví taky písemně. Kontakt musí být sterilní. Ještě se ti ozvu.“

Sedmnáct vteřin.

„Musíme si nutně promluvit,“ zněla pohotová odpověď. „Zavolej mi.“

Zavěsil; jeho společnici nehrozí bezprostřední nebezpečí. I kdyby o ní Matareseova organizace proti všem předpokladům věděla a napíchla jí telefon, nezabila by ji. Její smrtí by nic nezískala, protože od prostředníka se nejvíc dozvíte, když ho necháte naživu a pokračovat v práci, a navíc by vražda dvou agentů CIA mohla spiklencům způsobit značné problémy.

Kromě toho má jeho odpovědnost určité meze. Je mi líto, ale tak to prostě je.

Čas na Lisabon. Již od Říma věděl, že toto spojení ve vhodný okamžik použije. Sloužilo výhradně agentům, kteří organizovali defekce na nejvyšší úrovni a v případě nouze se potřebovali spojit s nejvyššími nadřízenými, protože pouze ti měli oprávnění vydat rozkaz k akci. Lisabonská linka se ovšem mohla použít pouze k jediné sérii telefonátů a na každé volané číslo jen jednou; pak počítače, které během následujícího dne identifikovaly zdroj hovoru, spojení zablokovaly. Kód do Lisabonu znalo nanejvýš dvacet zpravodajských důstojníků a ještě se nestalo, aby někdo ve Washingtonu hovor nepřevzal, co kdyby se k přeběhnutí chystal významný jaderný fyzik, generál KGB, nebo dokonce člen politbyra?

Rozumělo se samo sebou, že zneužití lisabonského spojení bude mít pro volajícího závažné následky.

Brandon se s úšklebkem usmál. Zneužití, k němuž se chystal, dalece přesahovalo představivost těch, kteří toto pravidlo stanovili. Podíval se na krátký sloupec pěti mužů, které se chystal oslovit. Jejich jména nebyla ničím neobvyklá, našli byste je v každém telefonním seznamu. Zato funkce, které zastávali, je řadily mezi nejmocnější osobnosti světa.

Ministr zahraničních věcí.

Předseda Národní bezpečnostní rady.

Ředitel Ústřední zpravodajské služby.

Hlavní zahraničněpolitický poradce prezidenta Spojených států.

Předseda Spojeného výboru náčelníků štábů.

Možnost, že jeden, nebo dokonce více z těchto mužů je Matareseovým consiglierim, zabránila Brandonovi v pokusu obrátit se přímo na prezidenta.

Spolu s Talejnikovem kdysi věřil, že jakmile získají přesvědčivé důkazy, podaří se jim proniknout k nejvyšším představitelům obou supervelmocí a přesvědčit je. Mýlili se. Prezidenta i generálního tajemníka obklopuje neproniknutelná hradba ochránců a ti filtrují a interpretují veškeré informace, které se k hlavám států dostanou. Obvinění z úst velezrádců šmahem odmítnou: s něčím takovým přece nebudeme ztrácet čas. Ne, prezidenta a generálního tajemníka musí oslovit jiní, muži, jejichž postavení s sebou nese důvěryhodnost a odpovědnost, ne údajní zrádci.

Brandon věřil, že většina z těch, kterým se chystal zavolat, ne-li všichni, oddaně slouží své vlasti, a každý z nich měl přímý přístup k prezidentovi. O nic víc žádat nebude a ještě nikdo volání z Lisabonu neodmítl. Zvedl sluchátko a vytočil číslo mezinárodní ústředny.

Telefon zazvonil o dvacet minut později. Lisabon linku do Washingtonu jako vždy rychle vyčistil.

„Tady ministr. Váš kód byl ověřen, Lisabone. O co jde?“

„Pane ministře, během osmačtyřiceti hodin vám pošta doručí silnou obálku velkého formátu. V levém horním rohu bude napsáno slovo Agate…“

„Agate? Beowulf Agate?“

„Prosím vyslechněte mě, pane. Nechte si tu obálku ihned přinést na stůl. Neotevřenou. Uvnitř najdete detailní hlášení s popisem událostí, které jednoznačně ukazují na existenci rozsáhlého spiknutí, zaměřeného na převzetí moci v naší zemi.“

„Spiknutí? Mluvte konkrétně. Komunisti?“

„Myslím že ne.“

„Musíte mluvit konkrétněji, pane Scofielde. Jste na prvním místě seznamu nejhledanějších osob a zneužíváte lisabonské spojení! Sebezáchovné a egoistické bití na poplach není ani ve vašem zájmu, ani v zájmu této země.“

„Všechny podrobnosti, které potřebujete, najdete v mém hlášení. Mezi nimi je i důkaz, zdůrazňuji důkaz, pane ministře že v Senátu sedí podvodník. Spiknutí má kořeny hluboko v minulosti a je tak gigantického rozsahu, že si nejsem jistý, zda by naše země snesla šok z tak drastického odhalení. Možná by bylo vhodnější udržet tu věc pod pokličkou.“

„Prosím o vysvětlení.“

„Vysvětlení dostanete v oné obálce. Ale žádné doporučení. Jak tuto záležitost vyřešíte, je vaše odpovědnost. A prezidentova. Měl byste ho co nejrychleji informovat.“

„Přikazuji vám, abyste se u mě okamžitě hlásil.“

„Ozvu se vám během osmačtyřiceti hodin, jestli budu naživu. A potom budu požadovat dvě věci.

Zbavení všech obvinění pro sebe a politický azyl pro sovětského zpravodajského důstojníka, jestli bude naživu.“

„Scofielde! Kde jste?“

Brandon zavěsil.

Počkal dvě minuty a znovu zavolal Lisabon. O

pětatřicet minut později měl na lince předsedu Národní bezpečnostní rady.

„Pane předsedo, během osmačtyřiceti hodin vám pošta doručí silnou obálku velkého formátu. V levém horním rohu bude napsáno slovo Agate…“

Přesně ve čtvrt na jednu v noci ukončil poslední hovor přes Lisabon. Mezi muži, které oslovil, se jistě najde většina poctivých a čestných. Prezident jim popřeje sluchu.

Měl k dispozici osmačtyřicet hodin. Celou věčnost.

Teď se potřeboval napít. Dvakrát během napjatého čekání pošilhával po láhvi whisky, ale v obou případech takový uklidňující prostředek rozjitřených nervů zavrhl.

Pod tlakem se z něj stával nejchladnokrevnější člověk na světě. Možná se tak vždy necítil, ale fungoval tak a to stačilo. Ale teď si drink zaslouží. Vhodná předehra k rozhovoru, který ho čeká. Senátor Joshua Appleton IV.

rozený Julian Guiderone, pasáčkův syn.

Zazvonil telefon a Brandon v šoku strnul s lahví v ruce, aniž si uvědomoval, že stále nalévá do sklenice a že vonná tekutina přetéká na stůl. To není možné! Ani počítače v Langley nedokážou volajícího tak rychle vystopovat. Spojení přes Lisabon bylo vždy absolutně spolehlivé a zaručovalo dostatečnou ochrannou lhůtu.

Telefon znovu zazvonil. Nezvednout znamenalo nevědět a nedostatek informací byl nekonečně nebezpečnější než možnost odhalení. Pořád mu v ruce zbude dost trumfů, které může vynést, a v nejhorším případě bude blufovat. Popadl sluchátko. „Ano?“

„Pokoj dva-dvanáct?“

„Co chcete?“

„Tady vedoucí hotelu, pane. Nejde o nic vážného, ale mezinárodní ústředna informovala recepci, že jste měl řadu zámořských hovorů. Víme, že dáváte přednost hotovosti před platební kartou, ale ty hovory jsou účtovány na váš pokoj. Domnívali jsme se, že by vás mohlo zajímat, že telefonní poplatky momentálně překročily částku tři sta dolarů.“

Scofield se zadíval na rozlitou whisky. Americký skepticismus přežije i zánik planety a účetní z Nové Anglie se pak obrátí s žalobou o náhradu škody na vesmír.

„Nechcete se u mě zastavit teď hned osobně?

Zaplatím vám hotově na dřevo.“

„Ale kdepak, pane, to vůbec nebude nutné. Já ani nejsem v hotelu, ale doma.“ Rozpačitá pauza. „V

Beverly. Připočteme…“

„Děkuji, že si se mnou děláte takové starosti,“

skočil mu do řeči Brandon. Praštil sluchátkem a vrátil se k láhvi.

Za pět minut byl připraven. Když si sedal k telefonu, cítil, jak se mu po těle rozlévá ledový chlad.

Nemusel uvažovat o slovech, zloba mu je přinese na rty automaticky. Promýšlel optimální sekvenci. Nátlak, kompromis, slabost, výměna. Někdo z Matareseovy rady s ním chce mluvit. Chce ho zverbovat a má k tomu ty nejlogičtější důvody. Dobrá, dá mu šanci, ať je to kdokoliv. Je to součást výměny, předehra k útěku. Ale první krok na napjatém laně neudělá Beowulf Agate, nýbrž pasáčkův syn.

Vytočil číslo a za půl minuty již slyšel slavný hlas s výrazným bostonským přízvukem, který spoustě Američanů připomínal prezidenta zastřeleného v Dallasu.

„Haló? Haló?“ podle chraplavého odkašlání Brandon poznal, že senátora vytrhl z náruče spánku.

„Kdo je tam? Tak ozvěte se!“

„Hřbitov ve švýcarském Pie du Pillon. Jestli rakev v jednom z hrobů není prázdná, neleží v ní nebožtík, jehož jméno je vytesáno na náhrobku.“

Zalapání po dechu znělo na lince s intenzitou hromu, následné ticho vibrovalo němým výkřikem děsu. „Kdo…?“ Muž v šoku nedokázal zformulovat ani jednoduchou otázku.

„Nemusíte nic říkat, Juliane.“

„Mlčte!“ Výkřik se konečně vydral z hrdla.

„Dobře, žádná jména. Víte, kdo jsem. Pokud ne, pasáček svého syna špatně informoval.“

„Tohle nebudu poslouchat!“

„Ale budete, senátore. V této chvíli je sluchátko prodloužením vaší ruky a nemůžete ho pustit.

Jedenáctého listopadu devatenáct set čtyřicet tři jste spolu se svým přítelem navštívil zubařskou ordinaci na Main Street v Andoveru, Massachusetts. Lékař vám oběma rentgenoval zuby.“ Scofield se přesně na jednu vteřinu odmlčel. „Já ty snímky mám. Můžete si to ověřit v kanceláři Kongresu a v senátní účtárně, přes které jsem je sehnal, spolu s novějšími negativy. A kdyby vám to nestačilo, Massachusettská všeobecná nemocnice v Bostonu vám potvrdí, že z vaší karty zmizely záběry vaší ústní dutiny pořízené před pětadvaceti lety. Všechny tyto rentgenové snímky se nacházejí v mém držení.“

Telefonní linka přenesla naříkavé zaúpění beze slov.

„Poslouchejte dál, senátore,“ pokračoval Brandon.

„Jestli ta dívka ještě žije, jsem ochoten dát vám šanci.

Jestli ne, jste vyřízený. Co se týká toho Rusa, má-li zemřít, pak mou rukou. Myslím, že mé důvody znáte.

Můžeme se dohodnout. To, co jsem v poslední době zjistil, chci zase co nejrychleji zapomenout. Kašlu na to, co děláte, je mi to srdečně jedno. Vy už jste získal, oč vám jde, a lidé jako já vesměs končí tak, že pracují pro lidi jako vy. V podstatě jste všichni stejní.“ Scofield se opět odmlčel; kořist spatřila návnadu. Zakousne se do ní?

Senátor se zakousl, chraplavým šepotem a velmi váhavě. „Někteří lidé… by s vámi chtěli mluvit.“

„Vyslechnu je. Ale teprve potom, až se dívka dostane na svobodu a Rus bude předán mně.“

„A ty rentgenové snímky…?“ Slova uťatá uprostřed věty; ten člověk se topil.

„Nabízím je jako výměnu.“

„ Jak?“

„Ohledně mechanismu předání se dohodneme později. Musíte pochopit, senátore, že jediný člověk, na kterém mi záleží, jsem já. Já a ta dívka. Chceme svobodu a svatý pokoj.“

„Co…?“ Senátor znovu nedokázal zformulovat otázku.

„Co chci?“ dokončil místo něho Scofield. „Důkaz, že žije, že se udrží vlastními silami na nohou.“

„Tomu nerozumím.“

„O výměnách toho moc nevíte, že? Nehybná zásilka není žádná zásilka a každá dohoda padá. Chci důkaz a mám velmi silný dalekohled.“

„ Dalekohled?“

„Vaši lidé pochopí. Chci telefonní číslo a přehlídku. Samozřejmě v Bostonu a okolí. Zavolám vám znovu dopoledne na tuto linku.“

„V Senátu probíhá důležitá debata a kvórum…“

„O tu přijdete,“ odsekl Brandon a zavěsil.

Udělal první tah a mezi Washingtonem a Bostonem se budou po zbytek noci žhavit linky. Tah a protitah, výpad a obrana. Na stole ležely velké obálky; během telefonování je zalepil, zvážil a ofrankoval příslušným počtem známek. Byly připraveny k odeslání.

Až na jednu, ale tu by bylo zbytečné posílat.

Tragická smůla; ten člověk mohl hodně pomoci.

Nejvyšší čas zavolat staré známé z Paříže.

„Brane! Díky bohu! Čekáme celou věčnost!“

„Kdo?“

„Velvyslanec Winthorp.“

„Je tam s tebou?“

„Ano, živý a zdravý. Zvládli jsme to perfektně.

Jeho řidič, Stanley, mě ujistil, že je nikdo nesledoval.

Oficiálně je pan velvyslanec v Alexandrii.“

„Stanley je dobrý!“ Scofield by nejraději vykřičel čirou radost a úlevu k nebesům.

Winthorp žije! Nečekaná posila, v kterou již vůbec nedoufal, mu bude krýt záda. To znamená definitivní konec Matareseovy organizace. Má volné ruce a může vyjednávat tak tvrdě, jak ještě v životě nevyjednával, a to byl považován za nejlepšího. „Dej mi pana Winthorpa, musím s ním mluvit.“

„Poslouchám tě, Brandone. Obávám se, že jsem tvé přítelkyni vytrhl sluchátko poněkud hrubě.

Omlouvám se, má drahá.“

„Co se stalo? Snažil jsem se vás dovolat…“

„Byl jsem zraněný. Ne těžce, ale dost vážně, abych musel vyhledat ošetření. Obrátil jsem se na jednoho známého doktora. Vede soukromou kliniku ve Fredericksburgu. Pověsti nejstaršího tak zvaného státníka by neprospělo, kdyby se objevil ve washingtonské nemocnici s prostřelenou paží. A taky jsem ti nechtěl ještě více přitížit, Brandone.“

„Kristepane! Ze mě to nenapadlo.“

„Měl jsi dost svých starostí. Kde jsi?“

„Nedaleko Bostonu. Musím vám toho tolik povědět, ale ne přes telefon. Všechno najdete v obálce, spolu s rentgenovými snímky. Okamžitě vám ty materiály doručím a vy je neprodleně předáte prezidentovi.“

„Matarese?“

„Je toho víc, než si kdokoliv z nás uměl představit.

Mám důkaz!“

„Sedni na první letadlo do Washingtonu. Jakmile domluvíme, zavolám prezidentovi a vyžádám si pro tebe ochranu. Vojenský doprovod, když to bude nutné.

Pátrání po tobě bude odvoláno.“

„To nepůjde, pane.“

„Proč ne?“ nechápal velvyslanec.

„Jsou tady… rukojmí. Potřebuju čas. Když nebudu vyjednávat, popraví je.“

„Vyjednávat? Ty přece vyjednávat nemusíš. Jestli máš opravdu důkazy, vloží se do věci vláda.“

„Na stisknutí spouště stačí libra tlaku a pětina vteřiny,“ odvětil Scofield. „Musím vyjednávat… Ale důležité je, že teď můžu. Ještě se vám ozvu a upřesním místo výměny. Zajistíte mi krytí.“

„Zase ten konšpirační slovník. Nikdy se ho nezbavíš, vid?“

„Ani nevíte, jak jsem za něj dnes vděčný.“

„Kolik času potřebuješ?“

„Těžko říct. Pohybuju se na hraně. Čtyřiadvacet, možná šestatřicet hodin. Nejzazší termín je osmačtyřicet.“

„Pošli mi ten důkaz, Brandone. Přes jednoho advokáta. Kancelář má v Bostonu, ale bydlí ve Walthamu. Je to můj dobrý přítel. Máš auto?“

„Ano. Ve Walthamu můžu být za čtyřicet minut.“

„Výborně. Zavolám mu. Odletí do Washingtonu prvním ranním spojem. Jmenuje se Bergeron. Adresu najdeš v telefonním seznamu.“

„Už jedu.“

*

Ve tři čtvrtě na dvě Brandon zvonil u domu z neopracovaného kamene ve Walthamu. Otevřel mu Paul Bergeron. Na sobě měl župan a obličej mu brázdily starostlivé vrásky.

„Vím, že se vás nesmím ptát na jméno, ale nechcete jít dál? Podle toho, co vím, by vám jistě prospěla sklenička něčeho ostřejšího.“

„Děkuji, jako by se stalo, ale ještě mě čeká práce.

Tady je ta obálka a ještě jednou děkuju.“

„Tak možná příště.“ Právník sklopil zrak k obálce.

„Víte, cítím se jako Jim St. Clair 15 po posledním rozhovoru s Alem Haigem 16 . Co to je? Něco jako kouřící kolt?“

„Ten kolt střílí, pane Bergerone.“

15 Prominentní americký právník, který po aféře Watergate zastupoval prezidenta Nixona. (Pozn. překl.) 16 Personální šéf Bílého domu v posledním období Nixonovy administrativy. (Pozn. překl.) „Před hodinou jsem si rezervoval na osm ráno letenku do Washingtonu. Do deseti má Winthorp tu obálku na stole.“

„Díky. Dobrou noc.“

Scofield se vracel do Salemu a neustále kontroloval ve zpětném zrcátku, jestli ho někdo nesleduje. Nic podezřelého nezaregistroval a ani to neočekával. Kromě toho vyhlížel supermarket s celonočním provozem. Narazil na něj na předměstí Medfordu. Sjel z dálnice a zaparkoval před vchodem.

Hned v druhé uličce našel, co potřeboval, levné mechanické budíky. Koupil jich deset.

Osmnáct minut po třetí ráno vešel do svého pokoje. Vybalil budíky z krabic a rozložil je na stole.

Pak vytáhl z diplomatického kufříku kožené pouzdro se sadou miniaturních, ale velmi přesných nástrojů.

Zvonkový drát a baterie koupí hned ráno, trhavinu sežene později. Jistý problém mohou představovat roznětky, ovšem nikoli neřešitelný; šlo mu spíše o efekt než o sílu výbuchu a s největší pravděpodobností je nebude vůbec potřebovat. Léta zkušeností ho však naučila opatrnosti; výměna rukojmí je složitá a náročná jako velké dopravní letadlo. Každý systém má svůj záložní, a to v několika alternativách.

Na přípravu alternativ mu zbývalo šest hodin.

Aspoň má co dělat; spánek nepřipadal v úvahu.

36

Přechod od úsvitu do rozednění proběhl nepozorovaně. Temná obloha věštila zimní déšť, který se také kolem osmé spustil. Brandon stál nehybně u okna s rukama opřenýma o parapet a pozoroval rozbouřený oceán. Myslel na klidnější vody a uvažoval, jestli se po nich s Toni bude někdy plavit. Včera neměl žádnou naději; dnes ano a byl připraven k životnímu výkonu. Dnes ukáže světu, kdo a co je Beowulf Agate.

Na následující hodiny se připravoval celý život a právě v nich se rozhodne, zda bude dál žít. Buď ji osvobodí, nebo zemře, na tom se nic nezměnilo. Faktické zničení Matareseovy organizace mu náhle připadalo jako podružná záležitost. Splnil profesionální cíl a je přece nejlepší… on a Talejnikov jsou nejlepší.

Odvrátil se od okna a pomalu došel ke stolu, na kterém ležela práce posledních několika hodin. Zabrala mu míň času, než předpokládal, tak se do své činnosti pohroužil. Rozložil každý hodinový strojek, navrtal hlavní ozubené kolo u hřídelky, rohatkové ústrojí opatřil novým stavěcím kolíkem a pečlivě vyladil

dotažení šroubků. Časovací zařízení bylo připraveno, stačilo nasadit dvojici zvonkových drátů a upevnit jejich konce ke svorkám baterie. Po sepnutí obvodu vyšlou jiskru do prachové roznětky a ta odpálí nálož.

Nastavil intervaly tak, aby všechny pekelné stroje vybuchly postupně v rozmezí patnácti minut, a nejméně desetkrát si ověřil, že skutečně dosáhne zamýšlené sekvence. Nepotřeboval žádné zvláštní znalosti, jen profesionální nástroje. Konstruktér byl zároveň mechanikem, architektem, stavitelem a kritikem svého díla.

Střelný prach pro roznětky si opatří snadno, prostě zajde k nejbližšímu puškaři a koupí krabici nábojů. Pokud se týká trhaviny, stačí mu oficiálně vypadající průkaz a může vykonat přepadovou kontrolu demoliční nebo stavební firmy zaměřené na rozsáhlé zemní práce. Pak už potřebuje jenom kabát s velkou kapsou. Podobnou akci již absolvoval několikrát v nejrůznějších koutech světa. Civilní mentalita je všude stejná: Pozor na chlápka s černou náprsní taškou a tichým hlasem. Je nebezpečný. Spolupracujte, ať se nedostanete na seznam.

Naskládal upravené budíky do velké krabice, kterou si vzal před pěti hodinami v supermarketu,

zalepil víko a odnesl náklad k autu. Otevřel kufr, vklínil krabici do rohu, přibouchl kapotu a vrátil se do hotelové haly.

„Musím odjet dřív, než jsem si původně myslel,“

oznámil mladému recepčnímu za pultem. „Zaplatil jsem na týden, ale teď jsem nucen změnit plán.“

„Také máte dost mastný účet za telefon, pane.“

„To je pravda,“ souhlasil Scofield a uvažoval, kolik lidí v Salemu už o tom ví. že by tu pořád ještě upalovali čarodějnice na hranici? „Nachystejte mi prosím vyúčtování. Přijdu asi za půl hodiny. Připište k tomu tyhle noviny.“ Vytáhl si ze stojánku ranní vydání Examineru a místní týdeník a po schodech se vrátil do svého pokoje.

Uvařil si instantní kávu, odnesl šálek ke stolu a posadil se k novinám a salemskému telefonnímu seznamu. Půl deváté. Paul Bergeron je už třicet minut ve vzduchu, pokud to počasí a věž Loganova letiště dovolily. Ověří si to, až se posadí k telefonu.

Otevřel Examiner na inzertní stránce s nabídkou volných míst. Kvalifikované pracovníky sháněly dvě stavební firmy, jedna v Newtonu, druhá v Braintree.

Zapsal si adresy a doufal, že objeví další v bližším okolí.

Naděje ho nezklamala. V místním týdeníku narazil na pět dní starou fotografii, na níž Joshua Appleton slavnostně poklepával na základní kámen stavby nové obytné čtvrti pro střední příjmové skupiny na skalnaté planině ve Swampscottu. Rozsáhlý federální projekt koordinoval stát Massachusetts. Trhací a výkopové práce už byly zahájeny, hlásal titulek pod snímkem.

Nádherná ironie, pomyslel si Brandon.

V seznamu našel i puškařství v centru Salemu a zapsal si jeho adresu. Víc informací nepotřeboval.

Osm třicet sedm. Čas zavolat podvodníkovi, který si říká Joshua Appleton. Vstal, ale cestou k telefonu se rozhodl, že si nejdřív ověří na letišti, zda spoj v osm do Washingtonu skutečně odletěl. Dozvěděl se, že letoun odstartoval s dvanáctiminutovým zpožděním, které však díky příznivému větru snadno dožene.

Výborně. Paul Bergeron je na cestě za Winthorpem a všechno půjde jako po másle. žádné narychlo svolané porady krizových štábů, žádné hádky mezi arogantními muži, kteří se dohadují, kdy a jak rozhodnout. Velvyslanec zavolá přímo do Oválné pracovny a prezident ho okamžitě přijme. Proti Matareseově organizaci zasáhne moc Spojených států s drtivou silou. A nejpozději zítra ráno zatknou senátora

Appletona agenti Tajné služby a ve vší tichosti ho odvezou do vojenské nemocnice Waltera Reeda, kde ho podrobí zevrubnému výslechu. Pětadvacet let starý podvod vyjde najevo a syn bude zničen spolu s pasáčkem.

Brandon si zapálil cigaretu, napil se kávy a zvedl sluchátko. Dokonale se ovládal; teď se soustředí výlučně na vyjednávání, na výměnu, kterou Matarese považuje za zcela nepodstatnou lapálii.

Senátorův vyčerpaný hlas poznamenalo napětí posledních hodin. „Chce s vámi mluvit Nicholas Guiderone.“

„Pasáček osobně,“ opáčil Scofield. „Vy mé podmínky znáte. Co on? Je ochoten na ně přistoupit?“

„Ano,“ vydechl syn. „Dá vám telefonní číslo, ale nechápe, co myslíte tou přehlídkou.“

„V tom případě nemáme o čem jednat. Zavěsím.“

„ Počkejte!“

„Na co? Je to jednoduché a srozumitelné slovo a řekl jsem vám, že mám silný dalekohled. Co k tomu ještě dodávat? Pasáček odmítl. Sbohem, senátore.“

„Ne!“ Appleton slyšitelně oddechoval. „Dobře, přijímáme. Oznámíme vám místo a potom čas, kdy můžete zavolat na číslo, které dostanete.“

„Vy mi něco oznámíte? Jste vyřízený, senátore.

Jestli vás chtějí obětovat, je to jejich věc… a možná i vaše, ale rozhodně ne moje.“

„Co se vám sakra zase nelíbí?“

„Vaše podmínky jsou nepřijatelné. Nebudete mi nic oznamovat. Já sám si určím místo a časový interval, senátore. Mezi třetí a pátou odpoledne, Appleton Hall, severní okna s výhledem na jezírko Jamaica Pond. Je to jasné? Appleton Hall mezi třetí a pátou.“

„To číslo je právě tam!“

„Neříkejte, opravdu?“ ušklíbl se Brandon sarkasticky. „Okna ať jsou osvětlená. žena v jedné místnosti, Rus ve druhé. Chci pohyb, konverzaci. Chci vidět, že chodí, mluví, reagují na podněty. Vyjádřil jsem se jasně?“

„Ano. Chodit… reagovat.“

„A senátore, řekněte svým lidem, že nemá cenu po mně pátrat. Ty snímky u sebe nemám a mít nebudu.

Uložil jsem je u spolehlivého přítele, který je pošle na udanou adresu, pokud se do půl šesté neukážu na určené autobusové zastávce.“

„Na autobusové zastávce?“

„Silnice podél severního úpatí Appleton Hillu je veřejná komunikace a jezdí po ní autobusy. Jsou

vždycky narvané a táhlá zatáčka kolem jezírka nutí řidiče zpomalit. A jestli nepřestane pršet, budou jezdit ještě pomaleji, nemyslíte? Budu mít spoustu času, abych viděl, co chci vidět.“

„A sejdete se s Nicholasem Guideronem?“ vyhrkl senátor na pokraji hysterie.

„Když budu spokojený s tím, co uvidím,“ odsekl Scofield chladně. „Kolem půl šesté vám zavolám. Z

budky.“

„Chce s vámi mluvit hned!“

„Pan Vickery nemluví s nikým, dokud se neubytuje v hotelu Ritz-Carlton. Na tom jsme se snad dohodli, ne?“

„Bojí se, že jste si pořídil kopie těch snímků. Ta možnost ho velmi znepokojuje.“

„Jsou to pětadvacet a šestatřicet let staré negativy.

Kdyby prošly kopírkou, spektrograf by to okamžitě odhalil. Kvůli takové hovadině se nenechám zabít.“

„Trvá na tom, abyste se s ním spojil okamžitě. Je to prý životně důležité.“

„životně důležité je všechno.“

„Mám vám vyřídit, že se mýlíte. Hluboce mýlíte.“

„Budu-li dnes odpoledne spokojený, dám mu možnost dokázat mi můj omyl. A vy získáte

prezidentskou funkci. Nebo snad on?“ Brandon zavěsil a uhasil cigaretu. Správně usoudil, že Appleton Hall je nejlogičtější místo, kde Guiderone vězní rukojmí.

Snažil se na tuto skutečnost nemyslet, když objížděl pahorek, na jehož úbočích a vrcholku se rozkládalo okázalé rodinné sídlo, ale instinktivně to věděl. A protože to věděl, jeho oči fungovaly jako čočky špičkové kamery a bleskovou rychlostí zaznamenávaly každý obrázek, který se jim ocitl v zorném poli.

Obrovský pozemek za plotem a zdí místy porostlý hustým stromovím a keři, stráže rozmístěné na strategických místech kolem plotu na úpatí kopce.

Taková

pevnost

přímo

přitahuje

pozornost

potenciálních nájezdníků a Guideroneovi tato možnost jistě nedávala spát. Scofield hodlal jeho strachu využít ve svůj prospěch. Zinscenuje imaginární útok provedený armádou, jejíž povahu pasáček zná líp než

kdo jiný.

Před definitivním odjezdem ze Salemu naposled zavolal Robertu Winthorpovi do Washingtonu.

Velvyslanec se v Bílém domě jistě zdrží nejméně několik hodin, prezident se bez jeho rad a pomoci neobejde, ať se nakonec rozhodne jakkoliv, a Scofield potřeboval první obrannou linii. Jinou ochranu mít

nebude. Proč taky? Imaginární armáda nemá žádné vojáky.

„Brandon? Celou noc jsem nespal.“

„Jako spousta lidí, pane. Je tahle linka sterilní?“

„Nechal jsem ji časně ráno elektronicky prověřit.

Co se stalo? Setkal ses s Bergeronem?“

„Už je na cestě. Má obálku a nejpozději v deset vám ji předá.“

„Poslal jsem mu Stanleyho naproti na letiště. Před patnácti minutami jsem mluvil s prezidentem.

Přeorganizuje si dnešní program a přijme mě ve dvě odpoledne. Očekávám, že to bude velmi dlouhé jednání.

Jistě si k němu pozve další poradce.“

„Myslel jsem si to, a proto vám volám tak brzo.

Určil jsem místo, kde dojde k výměně. Máte papír a tužku?“

„Jistě. Diktuj.“

„Jmenuje se to Appleton Hall. V Brookline.“

„Appleton? Senátor Appleton?“

„Pochopíte, až vám Bergeron předá obálku.“

„ Proboha!“

„Sídlo se rozkládá nad jezírkem na kopci, který se jmenuje Appleton Hill, a každý je zná. Stanovím schůzku na dnešní večer ve dvacet tři třicet. Přijedu

přesně. Řekněte tomu, kdo bude operaci velet, aby začali ten kopec obkličovat ve dvacet tři čtyřicet pět. Ať uzavřou všechny silnice v půlkilometrovém okruhu a vyznačí objížďky a potom ať postupují nahoru. Ale opatrně. Kolem plotu jsou každých sto metrů rozmístěny hlídky. Velitelské stanoviště ať si zřídí na příjezdové cestě před hlavní bránou. Jestli si dobře pamatuju, stojí tam velký bíle natřený dům. Ať ho obsadí a přeruší telefonické spojení, protože možná slouží Matareseově organizaci.“

„Moment, Brandone,“ přerušil ho diplomat.

„Zapisuju, co mi síly stačí, ale oči a ruce už nejsou, co bývaly.“

„Promiňte. Zpomalím.“

„To nic. Přerušit telefonní linky. Pokračuj.“

„Zvolil jsem učebnicovou strategii. Mohou to očekávat, ale nedokážou mě zastavit. Oznámím, že jednání skončí nejpozději patnáct minut po půlnoci. V

tom okamžiku vyjdu s rukojmími hlavním vchodem před dům a nastoupím do auta. Cestou rozškrtnu dvě zápalky a nechám je krátce hořet. Signál jim nemůže uniknout. Řeknu, že u brány na mě čeká můj pomocník s rentgenovými snímky.“

„Ale ty jim přece předat nemůžeš, protože je nemáš.“

„I kdybych měl a odevzdal jim je, nic by se nezměnilo. V obálce, kterou vám přiveze Bergeron, najdete všechno, co budete potřebovat.“

„Rozumím. Co dál?“

„Řekněte veliteli zásahu, aby mi dal zpětný signál, až rozsvítím druhou sirku.“

„Jaký zpětný signál?“ nechápal Winthorp.

„Stejný. Dvě zápalky.“

„Aha. Promiň mi to dlouhé vedení. A potom?“

„Počkají na mě, dokud nesjedu k bráně. Pokusím se akci načasovat co nejblíž k dvacáté minutě po půlnoci. Jakmile se brána otevře, vojáci ji vezmou útokem. Mohou očekávat podporu. Diverzní statické opatření. Doslova jim to zopakujte.“

„Ale co? Nic z toho nechápu.“

„Nebojte se, oni pochopí. Ale už budu muset vyrazit, pane velvyslanče. Ještě mám hromadu práce.“

„Brandone…“

„Ano, pane?“

„Jednu věc nemusíš.“

„Kterou?“

„Dělat si starosti o své omilostnění, Slibuju ti plnou rehabilitaci. Vždycky jsi byl ten nejlepší, jakého jsme měli.“

„Děkuju, pane. Děkuju za všechno, co jste pro mě udělal. Chci jen svobodu, nic víc.“

Majitele puškařství na Hawthorneově bulváru v Salemu neznámý zákazník udivil a potěšil, protože si mimo sezonu koupil dvě velká balení brokových nábojů nula-čtyři. Všichni turisté jsou zatracení pitomci, ale tento nasadil pitomosti korunu, když kromě munice zaplatil slušnou cenu i za deset plastových válců z výlohy, které obchodník používal jako dekoraci a od výrobce dostával pochopitelně zadarmo. A mluvil takovým tím nasládlým hlasem. Nejspíš právník z New Yorku, který v životě nedržel pušku v ruce. Jak říkám, zatracený pitomec.

Déšť v hustých pramenech bičoval zemi a v rozmoklé hlíně se rychle tvořily velké kaluže.

Nabručení stavební dělníci posedávali v boudách a čekali, až se obloha projasní a budou se moci zapsat do docházkové knihy. Čtyři hodiny znamenají proplacený celý den, ale bez zápisu by nedostali ani cent.

Scofield přistoupil ke dveřím boudy z prefabrikovaných panelů, postavil se na fošnu, která se s ním okamžitě zabořila do bláta, a nahlédl prosklenou výplní dovnitř. Viděl pouze předáka, který seděl za stolem a mluvil do telefonu. Vlevo stál betonový bunkr s masivním visacím zámkem na ocelových dveřích a s výraznou tabulí s dostatečně varovným nápisem.

žIVOTU NEBEZPEČNO

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN

Brandon zaťukal na sklo, po němž stékaly proudy vody, a když viděl, že si ho telefonující muž všiml, otevřel dveře.

„Přejete si?“ houkl předák.

„Počkám, až skončíte hovor.“ Scofield za sebou zavřel a přečetl si na jmenovce na psacím stole A.

Patelli.

„To může chvilku trvat, kámo. Mluvím se zlodějem. S podělaným zlodějem, kterej tvrdí, že jeho podělaný řidiči nebudou jezdit, protože venku prší!“

„Pokuste se to zkrátit.“ Brandon vytáhl náprsní tašku, otevřel ji a podržel předákovi před očima. „Vy jste Patelli, že?“

„Jo.“ Předák zíral na velmi oficiálně vyhlížející průkaz. „Ještě ti zavolám, zloději!“ Praštil sluchátkem a vstal. „Pracujete pro vládu?“

„Ano.“

„Tak co máme zase za průser?“

„Myslím, že o tom ani nevíte, pane Patelli. Moje skupina spolupracuje s Federálním úřadem pro vyšetřování…“

„FBI?“

„Přesně tak. Dostali jste na staveniště několik velkých dodávek průmyslové trhaviny, že?“

„Jo. Všechno je pod zámkem a evidovaný,“ hájil se předák vehementně. „Každá podělaná šulka.“

„My si to nemyslíme. Proto jsem tady.“

„ Cože? “

„Před dvěma dny došlo v New Yorku k bombovému atentátu. Nečetl jste o tom v novinách?

Banka na Wall Street. Oxidace zvýraznila několik cifer ze sériového čísla a pyrotechnici našli zbytky.

Domníváme se, že jde o část vaší zásilky.“

„To je naprostá blbost!“

„Co kdybychom si to ověřili?“

Trhavina uložená v bunkru neměla klasickou podobu válcových náloží do vývrtů. Dodávala se v

cihlách asi patnáct centimetrů dlouhých, deset širokých a pět vysokých. V jednom balení jich bylo čtyřiadvacet.

„Připravte si prosím protokol o předání.“ Scofield si prohlížel kvádr plastické trhaviny. „Měli jsme pravdu. Stejná výrobní šarže.“

„Jaký protokol?“

„O předání. Beru si jeden karton pro soudní analýzu.“

„Cože?“

„Podívejte, pane Patelli, možná vězíte po krk v průšvihu a ani o tom nevíte. Podepsal jste dodací listy, ale nejspíš jste si zásilku nepřepočítal, že? Radím vám, abyste spolupracoval. Každý náznak odporu z vaší strany bych si mohl špatně vyložit. Upřímně řečeno se nedomnívám, že jste v té záležitosti namočený, ale jsem jenom terénní vyšetřovatel. Na druhé straně moje slovo dost platí.“

„Podepíšu vám každej podělanej papír, kterej budete chtít. Co tam mám napsat?“

V železářství Brandon koupil deset suchých baterií, stejný počet dvoulitrových plastových kontejnerů, cívku zvonkového drátu a plechovku černé barvy ve spreji. Požádal prodavače o velkou

lepenkovou krabici, aby nemusel odnášet nákup v dešti po částech.

Seděl na zadním sedadle pronajatého automobilu a právě vložil do kontejneru poslední hodinový strojek.

Vedle něj umístil baterii a do mezery cihlu plastické trhaviny. Krátce se zaposlouchal do pravidelného tikotu, přirazil na kontejner víko a okraj oblepil adhezivní páskou.

Bylo dvaačtyřicet minut po poledni a hodinové strojky byly nastaveny tak, aby k první ze série explozí došlo přesně za jedenáct hodin a dvacet šest minut. Jako všech devět předchozích postříkal i tento kontejner vydatnou dávkou černé barvy. Na čalounění zadních sedadel zůstaly pochopitelně ošklivé skvrny. Doufal, že to spraví stodolarovka, kterou vsune pod opěradlo.

Strčil minci do štěrbiny telefonního automatu ve West Roxbury, dvě minuty jízdy od hranice Brookline, vytočil číslo, počkal, až se na druhém konci linky někdo ozve, a zařval do sluchátka: „Kanalizace?“

„Ano, pane. Co si přejete?“

„Appleton Drive! Brookline! Všechny zatracený kanály jsou ucpaný! Voda se mi valí přes trávník!“

„Kde to přesně je, pane?“

„Dyť říkám, Appleton Drive! A Beachnut Terrace!

Hrůza!“

„Hned tam posíláme pohotovostní vůz, pane.“

„Pospěšte si prosím!“

Uzavřená dodávka městských vodovodů a kanalizací popojížděla po Beachnut Terrace směrem ke křižovatce s Appleton Drive a řidič očividně kontroloval kanálové vpusti. Když dojel na roh, zamával na něho muž v tmavém plášti. Řidič ho nemohl objet, protože ten člověk se postavil doprostřed ulice a mával rukama jako větrný mlýn, a tak otevřel dveře a křikl: „Co se sakra děje?“

Byla to pro příštích několik hodin jeho poslední slova.

Strážný v dřevěném přístěnku sňal z přístroje zavěšeného na stěně sluchátko a požádal operátora v domácí ústředně o vnější linku. Volal městské vodovody a kanalizace v Brookline. Jedna jejich dodávka popojíždí po Appleton Drive a každých třicet metrů zastavuje.

„Z oblasti Appleton a Beachnut máme hlášené ucpané kanály, pane. Poslali jsme tam pohotovostní vůz, aby to prověřil.“

„Děkuji.“ Strážný stiskl tlačítko interkomu, kterým se spojil se všemi stanovišti hlídek. Předal informaci, kterou právě obdržel, a posadil se na židli.

Co to musí být za idiota, když se živí prohlížením kanálů?

Scofield měl na sobě černou pogumovanou pláštěnku s bílým nápisem MVK Brookline na zádech.

Byly tři hodiny pět minut; přehlídka začala. Antonia a Talejnikov stojí u oken na druhé straně hlavní budovy a Matareseovi vojáci soustředí svou pozornost na silnici pod kopcem. Pomalu projížděl s dodávkou po Appleton Drive, držel se u chodníku a zastavoval se u každé kanálové vpusti. V dlouhé ulici jich bylo nejméně třicet.

Při zastávce vystoupil s dvoumetrovou pružnou tyčí a dalšími nástroji, které si vybral v úložném prostoru a považoval za vhodnou rekvizitu pro řešení náhlé poruchy. Při deseti zastávkách však obohatil svůj inventář ještě o jeden předmět, načerno nastříkaný dvoulitrový kontejner. Sedm z nich prostrčil mezi ocelovými bodci plotu mimo dohled strážných v

budkách a zasunul je tyčí co nejdál do porostu, zbývající tři zavěsil na smyčky ze zbytku drátu pod kanálové mříže.

Skončil krátce před půl pátou a vrátil se na Beachnut Terrace, kde na korbě dodávky zahájil náročný proces oživování montéra. Na nějaké úzkostlivé ohledy neměl čas. Svlékl pláštěnku a pleskal zaměstnance vodovodů a kanalizací po tvářích tak dlouho, až ho probral.

„Co to sakra bylo?“ Muž nad sebou spatřil skloněného Brandona a vyděsil se.

„Spletl jsem se,“ konstatoval Scofield nevzrušeně.

„Smiřte se s tím nebo ne, ale nic se vám neztratilo, nikomu se nic nestalo a kanály jsou v pořádku.“

„Vy jste blázen.“

Brandon vytáhl svazek bankovek. „Chápu, že z vašeho hlediska to tak vypadá. Abych vás odškodnil za prožitý otřes, zaplatím vám za použití dodávky. Nikdo o tom nemusí vědět. Tady máte pět set dolarů.“

„ Pět…?“

„Poslední hodinu jste kontroloval odtoky na Appleton Drive a Beachnut, víc nikdo vědět nemusí.

Poslali vás sem a vy jste dělal svou práci. Tedy pokud chcete těch pět stovek.“

„Vy jste fakt blázen.“

„Podívejte, nemám čas se s vámi dohadovat.

Chcete ty prachy, nebo ne?“

Montér vytřeštil oči a shrábl bankovky.

Teď už bylo jedno, jestli ho uvidí; záleželo jen na tom, co uvidí on. Jeho hodinky ukazovaly 16.57, tři minuty do vypršení časového limitu pro „přehlídku“.

Zastavil přímo pod kopcem, stáhl boční okénko, přiložil k očím dalekohled a zaostřil deštěm na sto metrů vzdálená osvětlená okna.

Jako prvního spatřil Rusa, ale už to nebyl Talejnikov, jak ho znal. Důstojník KGB stál za oknem nehybně. Polovinu hlavy měl ovázanou, vyboulenina pod límcem svědčila o dalším obvazu, pevně přiloženém na ránu. Vedle něho postával svalnatý černovlasý muž s pravou rukou schovanou za Rusovými zády. Scofield se nemohl ubránit dojmu, že kdyby ho žalářník nepodpíral, Talejnikov by se neudržel na nohou. Ale žil, hleděl upřeně před sebe a každých pár vteřin zamrkal. Rus mu sděloval, že ještě žije.

Brandon přesunul dalekohled k oknu vpravo.

Náhle se nedokázal nadechnout a srdce se mu rozbušilo

jako tympán v dozvukové komoře. Nesnesitelná bolest mu zamlžila oči a bál se, že zešílí.

Byla tam! Stála vzpřímeně za oknem se zdviženou hlavou pootočenou nejprve doleva, pak doprava…

reagovala na povely. Reagovala!

A pak Scofield spatřil, v co ani nedoufal, a zalil ho blažený pocit nesmírné úlevy. Nejraději by vykřičel svou radost do deště. Jistě, Antonia měla v očích strach, ale přečetl si v nich i něco jiného. Hněv.

Oči jeho lásky planuly vztekem a ten nemůže nic na světě nahradit! Mozek, který se dokáže zlobit, je zcela zdravý.

Odložil dalekohled na sedadlo vedle sebe, vytáhl okénko a nastartoval. Potřeboval vybavit poslední telefonáty a ještě něco si zařídit. Až skončí, pan B. A.

Vickery dorazí do hotelu Ritz-Carlton.

37

„Tak co, spokojený?“ Senátor už neměl tak roztřesený hlas jako dopoledne, ale strach v něm zněl stále, jen se skryl hlouběji pod povrch.

„Jak vážně je ten Rus zraněný?“

„Ztratil hodně krve a je zesláblý.“

„Je schopen pohybu?“

„Dost, abyste ho dokázal posadit do auta, jestli vám jde o tohle.“

„Ano, právě to chci udělat. Přesně ve chvíli, kterou určím, přisedne dívka s Rusem ke mně do auta. Sjedu k bráně a ta se na můj povel otevře. V tom okamžiku vám předám rentgenové snímky a odjedu.“

„Myslel jsem, že ho chcete zabít.“

„Nejdřív chci něco jiného. Dostat z něj informace, které mi mohou značně zpříjemnit zbytek života, bez ohledu na to, kdo komu a čemu vládne.“

„Chápu.“

„To věřím.“

„Slíbil jste, že se sejdete s Nicholasem Guideronem a vyslechnete, co vám chce říct.“

„Slib dodržím. Lhal bych, kdybych tvrdil, že pro něho nemám pár otázek.“

„Na každou vám odpoví. Kdy se s ním setkáte?“

„Dozví se, že jsem se ubytoval v Ritz-Carltonu.

Vyřiďte mu, ať mi tam zavolá. A ujasněme si jedno, senátore. Jen telefonát, žádné gorily nebo policajti. Ty snímky v hotelu nebudou.“

„A kde budou?“

„To je moje věc.“ Scofield zavěsil a vyšel z budky.

Další hovor vyřídí z automatu v centru Bostonu. Zavolá Robertu Winthorpovi, aby zjistil jeho reakci na zaslané materiály a ujistil se, že má zajištěnou ochranu. Pokud se vyskytly jakékoliv nesnáze, chtěl o nich vědět.

„Tady Stanley, pane Scofielde.“ Winthorpův šofér mluvil jako vždy stroze, ale spíše věcně než nepříjemně.

„Pan velvyslanec je pořád v Bílém domě. Přikázal mi, abych se sem vrátil a čekal pro případ, že byste volal.

Mám vám vyřídit, že zajistil všechno, o co jste ho žádal.

Mám vám prý zopakovat časové údaje. Dvacet tři třicet, dvacet tři pětačtyřicet a nula patnáct.“

„To jsem potřeboval slyšet. Díky moc.“ Brandon zavěsil sluchátko telefonního automatu v supermarketu a zamířil do oddělení kancelářských potřeb. Vybral si arch žlutého papíru a tmavomodrý popisovač s filcovou špičkou. Vrátil se do auta, položil papír na diplomatický kufřík a napsal své sdělení velkými zřetelnými písmeny. Pak z kufříku vytáhl pět velkých obálek, oznámkoval je, napsal na ně adresy pěti nejmocnějších mužů své země a položil je na sedadlo. Do další obálky vložil popsaný žlutý arch, zalepil chlopeň páskou a na přední stranu napsal BOSTONSKÉ POLICII.

Pomalu dojel na Newbury Street a hledal adresu, kterou získal z telefonního seznamu v budce. Budova stála vlevo, čtyři vchody od křižovatky. Za oknem informovala barevná tabule: Zásilková služba Phoenix, doručení do 24 hodin.

Zaparkoval na místě, které právě uvolnil taxík, a vstoupil. Od stolku vstala hubená upjatá žena, která působila dojmem neosobní výkonnosti, a stoupla si za pult.

„Mohu pro vás něco udělat?“

„Doufám,“ odpověděl Scofield věcně a zamával otevřenou náprsní taškou s průkazem. „Pracuju na oddělení vnitřní kontroly bostonské policie.“

„Policie? Nebesa…“

„Nebojte se. Provádíme šetření, jehož cílem je zjistit, jak rychle a účinně reagují okrsky na nouzová hlášení nebo výzvy o pomoc. Dnes v noci potřebujeme doručit tuto obálku na stanici na Boylston Street.

Dokážete to zařídit?“

„Samozřejmě.“

„Fajn. Kolik to stojí?“

„Pro policii zadarmo, pane. V tomhle jsme všichni na jedné lodi.“

„Děkuji, ale to nemohu přijmout. Kromě toho potřebuju stvrzenku jako podklad pro hodnocení. A pochopitelně taky vaše jméno.“

„Jistě. Poplatek za noční doručení je obvykle deset dolarů.“

Scofield vytáhl z kapsy peníze. „Ještě bych prosil tu stvrzenku. A kdyby vám to nevadilo, dalo by se to zařídit tak, aby zásilka dorazila na stanici mezi jedenáctou a čtvrt na dvanáct? Pro nás je tento čas velmi důležitý. Postaráte se o to, že?“

„Udělám něco lepšího, pane. Doručím tu obálku osobně. Služba mi končí o půlnoci, takže tady nechám jednoho z našich hochů a zajdu tam sama. Opravdu obdivuju vaši práci. Dneska dosáhla zločinnost astronomických rozměrů a bojovat proti ní by měli všichni občané.“

„Jste velmi laskavá, madam.“

„Víte, kolem domu, kde bydlím, se pořád potloukají takoví divní lidi. Moc divní.“

„Dáte mi adresu? Zařídím, aby tam hlídkové vozy zajížděly častěji.“

„Jejda, děkuju!“

„Já děkuju vám, madam.“

Dvacet minut po deváté vešel ho haly hotelu Ritz-Carlton. Předtím se zastavil v restauraci na nábřeží a u rybí večeře přemýšlel, co budou s Toni dělat, až tato noc skončí. Kam odjedou? Kde se usadí? Jak budou žít?

S financemi si hlavu nelámal. Winthorp mu slíbil očištění od všech obvinění a vypočítavý ředitel Konzulárních operací Daniel Congdon, který se chtěl stát jeho katem, mu zajistí štědrou penzi, oslazenou neregistrovanými prémiemi za mlčení. Beowulf Agate zmizí z tohoto světa; kam se odebere Brandon Scofield?

Ale pokud s ním bude Antonia, je to celkem jedno.

„Máte tady vzkaz, pane Vickery.“ Recepční mu podal malou obálku.

„Děkuji.“ Scofield uvažoval, jestli nemá muž za pultem pod bílou košilí vytetovaný fialovomodrý kruh.

V obálce našel lístek s telefonním číslem, nic víc.

Zmačkal ho v ruce a pustil na pult.

„Copak, něco není v pořádku?“ staral se recepční.

„Řekněte to tomu parchantovi, že nemluvím s čísly, jen se jmény.“

*

Než zvedl sluchátko, nechal telefon třikrát zazvonit. „Ano?“

„Jste velmi arogantní, Beowulfe.“ Vysoký hlas, krutější než vítr. Pasáček. Nicholas Guiderone.

„Takže jsem se nemýlil,“ ušklíbl se Scofield. „Ten chlap v recepci nepracuje na plný úvazek pro Ritz-Carlton. A když se sprchuje, nedokáže smýt malý barevný flek na hrudi.“

„Lidé nosí to znamení s nezměrnou pýchou, pane.

Jsou to vynikající muži a ženy, kteří se dobrovolně připojili k naší velké věci.“

„Kde je hledáte? Lidi, kteří jsou ochotni se zastřelit nebo kousnout do kapsle s kyanidem?“

„Odpověď je jednoduchá. V našich firmách. Lidé jsou připraveni přinést nejvyšší oběť velké věci od úsvitu dějin. Nemusí to být vždycky jen na bitevním poli nebo v hnutí odporu za války, dokonce ani ve světě mezinárodní špionáže. Důvodů se najde řada; vám to vykládat nemusím.“

„Fidajínové, Guiderone? Vražedné týmy podle tradice zavedené Hasanem ibn as-Sabbáhem?“

„Vidím, že jste padrona studoval.“

„Velmi podrobně.“

„Nepopírám jistou filozofickou i praktickou podobnost. Tito muži a ženy mají na pozemském světě všechno, co chtějí, a když ho opustí, jejich rodiny dostanou více, než mohou v životě potřebovat. Z více než pěti set společností počítače snadno vyberou hrstku lidí ochotných a schopných přistoupit na dané podmínky. Je to prosté naplnění věčného lidského snu, pane Scofielde.“

„Zatraceně pochybné naplnění, když musí zemřít.“

„Neřekl

bych.

Mnohem

více

vedoucích

pracovníků umírá na selhání srdce než v důsledku násilí. Přečtěte si nekrology v novinách. Ale to byla jistě jen jedna z mnoha otázek. Mohu pro vás poslat auto?“

„Nemůžete.“

„K nepřátelskému postoji nemáte žádný důvod.“

„To není nepřátelství, pouze opatrnost. V zásadě jsem zbabělec. Připravil jsem si časový plán a hodlám se ho držet. Přijedu přesně v půl dvanácté. Vy budete mluvit, já poslouchat. Přesně v nula patnáct vyjdu z domu s dívkou a Rusem. Dáme signál, nasedneme do auta a odjedeme k bráně, která se mezitím otevře.

Tehdy dostanete rentgenové snímky a my odjedeme. Při sebemenší odchylce snímky zmizí a vynoří se někde jinde.“

„Máme právo si je ověřit,“ protestoval Guiderone.

„Kvůli pravosti a taky spektrografické kontrole, zda z nich nebyly pořízeny kopie. Na to potřebujeme čas.“

Pasáček se zakousl do vnadidla; opomenutí kontroly představovalo slabost, po které Guiderone docela přirozeně skočil. Masivní elektronicky ovládaná brána se musela otevřít a zůstat otevřená; přivolaní vojáci a policisté, ani veškerá další připravená preventivní opatření, by nezabránili střelbě na automobil. Brandon zaváhal. „No dobře. Ať u brány čeká technik s příslušným vybavením. Ověření může trvat dvě nebo tři minuty, ale brána musí zůstat celou dobu otevřená.“

„Souhlasím.“

„Mimochodem,“ pokračoval Scofield. „Myslel jsem to vážně, když jsem vašemu synovi řekl…“

„Máte na mysli senátora Appletona, že?“

„Jistě. Zjistíte, že ty rentgenové snímky jsou nedotčené. Nenajdete na nich žádné stopy osvětlení.

Nenechám se kvůli tomu zabít.“

„Přesvědčil jste mě. Ale vidím v naší domluvě jistý zádrhel.“

„Zádrhel?“ Scofield ztuhl.

„Dáváte mi na rozhovor pouze pětačtyřicet minut.

To je málo.“ Scofield znovu vydechl. „Když budete mluvit dostatečně přesvědčivě, vím, kde vás ráno najdu.“

Guiderone se svým podivně pisklavým hlasem tiše zasmál. „Aha. Jak jednoduché. Logika je vaše silná stránka.“

„Snažím se. Takže v půl dvanácté.“ Brandon zavěsil.

Podařilo se! Každý systém měl svůj záložní v několika alternativách. Výměna byla zajištěna ze všech stran.

Ve 23.29 projel bránou na pozemek Appleton Hall a po vinoucí se příjezdové cestě stoupal kolem velkého cihlového domu k hlavní budově obehnané zdí na hřebeni kopce. Překvapilo ho, že na parkovišti před garážemi stojí řada limuzín. Asi deset či dvanáct uniformovaných šoférů postávalo v hloučcích a družně se bavili; očividně se navzájem znali a nebyli zde poprvé.

Zeď kolem hlavní budovy sloužila spíš pro efekt než obranu. Něco přes dva metry vysoká, ale postavená tak, že působila jako vyšší a mohutnější. Joshua Appleton první si nechal zbudovat drahou hračku. Z

jedné třetiny středověký hrad, z druhé pevnost, z třetí pohodlné a funkční obydlí s nádherným výhledem na Boston. Světla velkoměsta blikala v dálce pod kopcem; přestalo pršet a chladný svěží vzduch voněl vláhou.

Kužely reflektorů vylouply ze tmy dva muže a ten vpravo zvedl ruku, aby Brandon zastavil před klenutým průchodem ve zdi. Když vystoupil, hrubé ruce ho okamžitě přimáčkly na kapotu a prohledaly každou kapsu a všechny záhyby oděvu, celé tělo. Když strážní nenašli žádnou zbraň, doprovodili ho ke vchodu a pustili dovnitř.

Po prvním rozhlédnutí Scofield pochopil, proč Nicholas Guiderone musel získat Appleton Hall do svého vlastnictví. Schodiště, tapiserie, lustry…

Velkolepá nádhera vstupní haly brala dech. Takhle to asi vypadalo ve Ville Matarese, než vyhořela a zůstaly z ní jen trosky, pomyslel si.

„Tudy prosím.“ Strážný otevřel dveře vpravo.

„Máte tři minuty na setkání s našimi hosty.“

Antonia se rozběhla přes místnost, vrhla se mu do náruče a zoufale ho objala, tváře mokré slzami. „Lásko moje! Tys přišel! Přišel sis pro nás!“

„ Psst…“ Přitiskl ji k sobě. „Nemáme čas,“ řekl něžně. „Za necelou hodinu odsud odejdeme. Všechno bude v pořádku. Budeš zase volná.“

„Chce s tebou mluvit,“ zašeptala. „Rychle.“

„Cože?“ Scofield otevřel oči a podíval se jí přes rameno. Talejnikov seděl nehybně na židli u protější stěny. V obličeji byl mrtvolně bílý, levou stranu hlavy měl ovázanou, rána z brokovnice mu ustřelila ucho a část líce. Další obvaz kryl krk a záda po lopatky, přes které měl upevněnu kovovou vzpěru tvaru T. Brandon vzal Antonii za ruku a zamířil k němu. Talejnikov umíral. „Dostaneme se odsud,“ řekl mu. „Zavezeme tě do nemocnice. Uzdravíš se.“

Rus zavrtěl hlavou. Pomalu, bolestně, ale rozhodně.

„Nemůže mluvit, drahý.“ Toni pohladila Vasilije po tváři. „Ztratil hlas.“

„Kristepane! Co mu udělali…? Ale to je jedno. Za pětačtyřicet minut odsud vypadneme.“

Talejnikov znovu zavrtěl hlavou; zjevně se pokoušel Scofieldovi něco sdělit.

„Když ho strážní odváděli po schodech, dostal křeče,“ vysvětlovala Antonia. „Bylo to hrozné. Při pádu je strhl s sebou. Rozběsnili se a zmlátili ho… Panebože, zraněného člověka.“

„Strhl je…?“ vyhrkl zvědavě Brandon a hleděl na Rusa.

Talejnikov přikývl a sáhl pod košili k opasku.

Vzápětí se jeho ruka vynořila s pistolí a posunula ji přes stehno k Brandonovi.

„Padat teda umí,“ vydechl Scofield. Klekl si před židli a vzal si zbraň. „Nikdy nevěř komunistům.“

Naklonil se k Talejnikovovi a zašeptal mu do pravého ucha rusky: „Vše je připraveno. Venku čekají posily a kolem celého kopce jsem nastražil výbušné nálože.

Chtějí důkaz, který jsem získal. Dostaneme se odsud.“

Důstojník KGB znovu zavrtěl hlavou. Pak zvedl obočí a naznačil Brandonovi, že se mu má dívat na ústa.

Scofield pozoroval, jak němé rty formují slova: Pažar… vsjegda pažar.

Přeložil je nahlas do angličtiny. „Požár, vždycky požár?“

Talejnikov přikývl a s námahou zasípal téměř neslyšně: „Zažiganije… pažara.“

„Výbuchy? A po nich oheň? To se mi snažíš říct?“

Tentokrát Rus zavrtěl hlavou velmi vehementně.

Pak zvedl ruku a přiložil dva prsty ke rtům.

„Cigaretu?“ zeptal se Scofield. Vasilij přikývl.

Brandon vytáhl z kapsy balíček a krabičku zápalek. Rus kuřivo odsunul a sáhl po sirkách.

Otevřely se dveře. „To by stačilo,“ křikl strážný ostře. „Pan Guiderone čeká. Budou tady, až skončíte.“

„To bych vám radil.“ Scofield zastrčil pistoli pod kabát a napřímil se. Sevřel Antoniinu ruku v dlani a došel s ní ke dveřím. „Za chvíli se vrátím. Nikdo nás nezastaví.“

Nicholas Guiderone seděl v knihovně za psacím stolem. Velká hlava s prstýnkem bílých vlasů, vyschlý stařecký obličej, zářící černé oči v hlubokých jeskyních pod čelem. Vypadal jako skřítek a Brandon v něm jen s obtížemi viděl pasáčka.

„Nechtěl byste svůj plán poněkud upravit, pane Scofielde?“ zeptal se Guiderone vysokým zadýchaným hlasem. Hleděl do papírů a na návštěvníka se nepodíval.

„Čtyřicet minut je skutečně velmi krátká doba a já vám toho chci hodně říct.“

„Třeba někdy jindy. Dnešní rozvrh platí.“

„No dobře.“ Stařec vzhlédl ke Scofieldovi.

„Myslíte si, že jsme se dopustili hrozných zločinů, že?“

„Nevím, čeho jste se dopustili.“

„Ale víte. Toho Rusa jsme zpracovávali skoro čtyři celé dny. Nepřednášel své monology dobrovolně, ale s pomocí chemie. Známe pravdu. Odkryli jste řetězec velkých průmyslových podniků obepínající celý svět a domysleli jste si, že jsme jeho prostřednictvím financovali nejrůznější teroristické skupiny. Máte mimochodem naprostou pravdu. Pochybuju, že by se na zemi našla skupina fanatiků, která z nás neprofitovala.

Tohle všechno jste si tedy domysleli, ale nemůžete přijít na motiv, na naše důvody. Pochopení máte na dosah, ale pořád vám uniká.“

„Na dosah?“

„Vy sám jste ty termíny vyslovil, pane Scofielde.

Rus je po vás jen opakoval. Lidé, kteří ovládají více cizích řečí, mluví pod chemikáliemi většinou jazykem zdroje. Ochromení, pane Scofielde. Vlády musí být paralyzovány. A nejrychlejší prostředek, jak toho dosáhnout, je bezuzdný globální chaos způsobený tím, čemu obvykle říkáme terorismus.“

„Chaos…,“ vydechl Brandon; to slovo se mu neustále vracelo, ačkoliv nevěděl proč. Chaos. Tělesa srážející se v prostoru…

„Ano, chaos!“ zopakoval Guiderone. Jeho planoucí oči odrážely světlo lampy jako dva vybroušené černé diamanty. „Když zavládne totální chaos, kdy jsou civilní úřady bezmocné a armádní složky přiznávají, že nedokážou řádící vlčí smečky zlikvidovat ani s pomocí tanků, letadel a raket, nastoupí střízlivě uvažující manažeři a převezmou moc. Ti zastaví násilí a svět se vrátí k produktivnímu životu.“

„V hromadě radioaktivního prachu?“

„Takové následky nehrozí. Ověřili jsme si to.

Máme své muže v klíčových pozicích.“

„O čem to sakra mluvíte?“ vybuchl Brandon.

„Vlády, pane Scofielde!“ Guiderone zvýšil hlas.

„Dnešní systém spravování státu je přežitý, zastaralý, nefunkční. Národním vládám je nutno znemožnit opakování chyb, kterých se dopouštěly v minulosti, jinak se tato planeta nedočká příštího tisíciletí. Vládní instituce, jak je známe, přestaly být životaschopné a musíme je nahradit.“

„Čím? A kým?“

Guiderone se ztišil; jeho hlas teď zněl dutě, hypnoticky. „Novým typem vůdců. Králi a filozofy současně, osvícenými panovníky, chcete-li. Budou to muži, kteří pochopili skutečnou podstatu dnešního světa, kteří poměřují jeho potenciál ve smyslu zdrojů, technologií a produktivity. Budou to muži, které nezajímá barva pleti nebo velikost dědictví po předcích či snad to, k jakému bohu se kdo modlí, ale pouze produkční potenciál každého člověka a to, čím může přispět trhu.“

„Panebože,“ vydechl Scofield. „Mluvíte o globální vládě nadnárodních průmyslových korporací.“

„Pohoršuje vás to?“

„Nepohoršovalo by, kdyby mi jedna z těch korporací patřila.“

„Výborně.“ Guiderone se krátce uchechtl, jako hladový šakal. „Ale to je omezené hledisko. Jsou mezi námi lidé, kteří se domnívají, že právě vy byste nás mohl pochopit. Vy jste tu marnost a bezvýchodnost viděl, zažil ji na vlastní kůži.“

„Ale z vlastní vůle.“

„Dobře. Velmi dobře. Podle všeho se tedy domníváte, že v naší struktuře možnost volby neexistuje. Nuže, mýlíte se. Každý člověk má svobodnou volbu plně rozvinout svůj potenciál. Čím vyšší je jeho produktivita, tím větší získá odměnu a s ní i svobodu.“

„Předpokládejme, že nechce být produktivní…

Podle vaší definice.“

„Za menší příspěvek pochopitelně dostane menší odměnu.“

„A kdo určuje velikost příspěvku?“

„Skupiny školených manažerů, opírající se o využití nejmodernějších průmyslových technologií.“

„Myslím, že bych se s nimi rád seznámil.“

„Neztrácejte čas planým sarkasmem. Takové skupiny pracují dnes a denně po celé zeměkouli.

Nadnárodní korporace nevstupují na světové trhy proto, aby přicházely o zisky, nebo dokonce prodělávaly. Ten systém funguje. Každý další den je toho důkazem. Nový společenský řád bude působit v konkurenčním, ale nenásilném prostředí, které současné vlády národních států nedokážou zajistit. Naopak, směřují ze všech stran k nukleárnímu střetu. Ale Chrysler přece nebude válčit s Volkswagenem, nepošle bombardéry, aby srovnaly konkurentovy továrny se zemí. Nový svět se podřídí zájmům trhu, bude dbát na řádné využití zdrojů a rozvoj technologií, které zaručí produktivní přežití lidstva. Jiná možnost není. Nadnárodní koncerny podávají důkaz, že je možné si tvrdě, agresivně konkurovat, ale bez násilí.

Nemají přece vlastní armády.“

„Chaos.“ Brandon se díval pasáčkovi upřeně do očí. „Tělesa srážející se v prostoru… Destrukce před nastolením řádu.“

„Ano, pane Scofielde. Období brutálního násilí před érou trvalého klidu. Ale vlády a jejich představitelé se nevzdají své moci dobrovolně. Lidem, kteří stojí zády ke zdi, je třeba nabídnout alternativy.“

„Jaké?“

„V Itálii ovládáme pětinu parlamentu, v Bonnu dvanáct procent Bundestagu, japonský Diet nám patří téměř z jedné třetiny. Myslíte si, že by se nám to podařilo bez Rudých brigád, bez Baadera-Meinhoffové, bez Rudé armády v Japonsku? Každý měsíc nabýváme na síle. Každý akt terorismu nás přibližuje k našemu cíli, světu zbavenému všech forem násilí.“

„Guillaume de Matarese měl před sedmdesáti lety na mysli úplně jiný cíl.“

„Ne tak odlišný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Padrone chtěl zničit korupčníky ve vládách, a často jsou zkorumpované celé vlády. Dal nám strukturu, metody, najaté atentátníky, kteří všude štvou frakci proti frakci. Poskytl nám počáteční kapitál, abychom mohli uvést plán do chodu, ukázal nám cestu k chaosu. Zbývalo jen vymyslet, čím chaos nahradit.

Přišli jsme na to. Zachráníme svět před ním samým.

Neexistuje vyšší záměr, ušlechtilejší cíl.“

„Mluvíte velmi přesvědčivě,“ ocenil Scofield.

„Myslím, že jste tím poskytl dobrý základ pro budoucí rozhovory.“

„Jsem rád, že si to myslíte,“ odvětil Guiderone a do hlasu se mu náhle vrátil ledový chlad. „Člověka těší, když ho někdo pochválí, že mluví přesvědčivě. Ale mnohem zajímavější je pozorovat reakce lháře.“

„Lháře?“

„Mohl jste se stát součástí nového řádu!“ zaburácel Guiderone. „Po událostech v Rock Creek Parku jsem osobně svolal radu a navrhl jí, aby přehodnotila své rozhodnutí! Beowulf Agate se pro nás mohl stát neocenitelným přínosem. Rus byl bezcenný, ale vy ne.

Vaše informace mohly zesměšnit morální pozici Washingtonu, obrátit ji ve frašku. Chtěl jsem z vás udělat ředitele naší bezpečnostní služby. Podle mých osobních instrukcí se naši zástupci celé týdny snažili vás kontaktovat a přivést vás za mnou, abyste se stal jedním z nás. To už samozřejmě není možné. Prokázal jste, že jste lhář a podvodník, kterému nelze věřit.

Nikdy!“ zaječel Guiderone.

Brandon poposedl. Pasáček zešílel. Viděl to v horečnatém pohledu očí, blýskajících z temných dutin v bledém obličeji. Byl to člověk, který dokázal vést klidný rozhovor a logicky argumentovat, ale ovládala ho iracionalita. Byl jako bomba, časovaná bomba, kterou je třeba zneškodnit. „Na vašem místě bych nezapomínal na účel mé návštěvy.“

„Účel vaší návštěvy? Ale jistě, žádný strach.

Chcete tu ženu? Chcete Talejnikova? Jsou vaši! Ujišťuji vás, že budete spolu. Odvezeme vás z tohoto domu někam daleko, kde o vás už nikdo neuslyší. A nikomu nebudete chybět.“

„Dohodněme se, Guiderone. Dejte si pozor, abyste neudělal hloupou chybu. Máte syna, který se stane příštím profesionálem Spojených států, pokud zůstane Joshuou Appletonem. Ale ve skutečnosti je Julian Guiderone a já to mohu pomocí rentgenových snímků dokázat.“

„Rentgenové snímky!“ zaječel pasáček. „Bože, vy jste hlupák!“ Stiskl tlačítko na panelu interkomu a přikázal: „Přiveďte ho. Přiveďte našeho vzácného hosta.“ Nicholas Guiderone se opřel v křesle a dveře za Scofieldem se otevřely.

Brandon se otočil a strnul zděšením a bolestí.

Robert Winthorp seděl v invalidním vozíku, v očích skelný pohled, jemný obličej posetý podlitinami.

Pojízdné křeslo zezadu tlačil do dveří muž, který velvyslanci dvacet let sloužil jako osobní řidič a tělesný strážce. Stanley se arogantně usmíval. Scofield vyskočil; šofér zvedl ruku s pistolí.

„Před mnoha lety,“ ozval se Guiderone, „byl jistý seržant námořní pěchoty odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody, ale my jsme pro muže jeho schopností našli produktivnější využití. Pokládali jsme za nutné dát pozor na dobrosrdečného a laskavého stárnoucího státníka, ke kterému se celý Washington uchyloval pro radu či útěchu. Hodně jsme se dozvěděli.“

Brandon odtrhl pohled od dobitého Winthorpa a zabodl oči do jeho řidiče. „Blahopřeju, ty… svině! Cos mu udělal? Zmlátil ho pažbou pistole?“

„Nechtěl se mnou dobrovolně.“ Arogantní úsměv ze Stanleyho tváře zmizel. „Upadl.“

Scofield k němu vykročil; šofér zvedl zbraň výš a mířil mu na hlavu. „Promluvím si s ním.“ Bez ohledu na namířenou pistoli Brandon poklekl vedle Winthorpa a koutkem oka zahlédl, jak pasáček odpověděl na řidičův tázavý pohled přikývnutím. „Pane velvyslanče?“

„Brandone…,“ zasípal Winthorp a jeho unavené oči vyjadřovaly nekonečný smutek. „Obávám se, že jsem ti moc nepomohl. Prezidentovi řekli, že jsem onemocněl. Venku nejsou žádní vojáci, nikdo nečeká, až škrtneš zápalkou a přijedeš k bráně. Zklamal jsem tě.“

„Obálka?“

„Bergeron si myslí, že jsem ji dostal. Stanleyho zná a neměl důvod mu ji nepředat. Vrátil se nejbližším letadlem do Bostonu. Je mi to líto, Brandone. Tolika věcí je mi líto.“ Starý diplomat se ohlédl po bývalém seržantovi námořní pěchoty, kterého tolik let pokládal za svého přítele. „Víš, co udělali? Bože můj, víš, co udělali?“

„Ještě nevyhráli,“ řekl Brandon tiše.

„V lednu příštího roku usednou v Bílém domě.

Budeme mít jejich vládu.“

„To se nestane.“

„Ale stane!“ vykřikl Guiderone svým nepřirozeně vysokým hlasem. „A svět bude pak lepším místem k životu. Celý svět! Období násilí skončí a vystřídá ho tisíc let produktivního klidu a míru.“

„Tisíc let…?“ Scofield vstal. „Tohle už jednou tvrdil jiný šílenec. Zakládáte svou vlastní tisíciletou Říši?“

„To srovnání nemá žádný podklad. Chybí zde jakákoliv spojitost.“ Pasáček stál s planoucíma očima za stolem. „V našem světě si státy ponechají své představitele, národy svou identitu. Ale vlády budou řízeny průmyslovými podniky. Lidé všech zemí se spojí, protože budou vyznávat stejné tržní hodnoty!“

„Identitu?“ zvolal pobouřeně Brandon. „Ve vašem světě všichni svou identitu ztratíme, protože se z nás stanou roboti!“

„Ale živí, fungující!“

„Jak? Řekněte mi jak? Člověk přestane být lidskou bytostí, stane se číslem v počítači, položkou v databázi, faktorem, produkční jednotkou, kterou bude hodnotit vaše skupina expertů. Panebože! Makej, robote, buď výkonný, protože jinak ti experti vezmou tvůj krajíc chleba… nebo nablýskaný auťák.“ Scofield se odmlčel, spalován horečkou. „Mýlíte se, Guiderone. Strašně se mýlíte. Bože, dej mi nedokonalé místo, kde budu vědět, kdo jsem.“

„Dá vám ho, ale na onom světě, Beowulfe!“

zaječel pasáček. „Už brzo vás tam pošlu!“

Brandon cítil za opaskem kovovou tíhu, pistoli, kterou mu předal umírající Talejnikov. Strážní ho při vstupu pečlivě prohledali a žádnou zbraň nenašli, a přesto ji teď má, dar od dávného nepřítele, kterého ještě nedávno nenáviděl. Rozhodnutí učinit poslední gesto bylo objektivní, nezaujaté; nakonec přece jenom nezbyla žádná naděje. Ale než se pokusí zabít a sám zemře, chce vidět, jak se bude Guiderone tvářit, až se to dozví. „Označil jste mě za lháře, ale nemáte potuchy, jak daleko mé lži zašly. Myslíte si, že jste získali ty rentgenové snímky, že?“

„My víme, že je máme.“

„Jiní také.“

„Skutečně?“

„Ano, skutečně. Slyšel jste někdy o kopírce alfa dvanáct? Nejdokonalejší přístroj svého druhu, jaký kdy byl vyroben. Kromě jiného umí z negativu rentgenového snímku vyrobit pozitiv tak zřetelný, že je přijímán jako důkaz před soudem. Odřízl jsem z obou archů z Andoveru horní řady po čtyřech negativech, nechal je okopírovat a rozeslal duplikáty pěti vysoce postaveným činitelům ve Washingtonu! Jste vyřízení!

Oni se o vás postarají.“

„A tohle už trvá moc dlouho.“ Guiderone obešel psací stůl. „Máme poradu a už jsem s vámi ztratil dost času.“

„Myslím, že byste mě měl vyslechnout.“

„A já si myslím, že byste měl rozhrnout tam ten závěs. Uvidíte do konferenčního sálu, ale muži uvnitř vás nespatří… Princip poloprůhledného zrcadla vám snad nemusím vysvětlovat. Tolik jste toužil poznat Matareseovu radu; teď máte možnost. Ne všichni její členové jsou přítomni a ne všichni zastávají stejné postavení, ale je to reprezentativní shromáždění.

Prosím, poslužte si.“

Brandon přistoupil k závěsu a zatáhl za šňůru.

Opona se otevřela a odhalila pohled na rozlehlý sál s obrovským oválným konferenčním stolem uprostřed.

Kolem něho sedělo asi dvacet mužů, před každým křeslem karafa s brandy, džbánek s vodou a skleničky, poznámkový blok a sada tužek a kuličkových per.

Křišťálové lustry zalévaly místnost nažloutlým světlem, u protější stěny plápolala v krbu silná polena.

Scéna připomínala velkou halu ve Ville Matarese, kterou tak živě popsala slepá stařena v domku v korsických horách. Scofield se na okamžik přistihl, že pátrá po balkonu, na němž se ve stínu krčí sedmnáctiletá dívka.

Ale jeho pohled přitahovala dvanáctimetrová stěna za stolem, kde mezi dvěma tapiseriemi visela velká mapa světa. Na malém podiu před ní stál muž s ukazovátkem v ruce a mluvil ke shromáždění.

Měl na sobě uniformu generála armády Spojených států. Byl to předseda Spojeného výboru náčelníků štábů.

„Vidím, že jste důstojníka před mapou poznal.“

Pasáčkův hlas dal znovu za pravdu slepé stařeně, krutější než vítr. „Myslím, že jeho přítomnost vysvětluje smrt Anthonyho Blackburna. Asi bych vám měl představit i jiné přítomné… In absentia. Uprostřed stolu přímo pod pódiem sedí ministr zahraničí, vedle něho velvyslanec Sovětského svazu. Naproti velvyslanci vidíte ředitele Ústřední zpravodajské služby; zdá se, že řeší nějaký problém s předsedou sovětské Státní plánovací komise. Jiný muž, který by vás mohl zajímat, zde není. Nepatřil k nám, ale zavolal CIA poté, co absolvoval velmi podivný telefonický rozhovor směrovaný přes Lisabon. Prezidentův hlavní zahraničněpolitický poradce. Postihla ho tragická nehoda. Kontrolujeme jeho poštu a poslední sada rentgenových snímků je už teď bezpochyby v našich rukou… Mám pokračovat?“ Guiderone se natáhl pro šňůru a začal zatahovat závěs.

Scofield zvedl ruku a pozvedl oponu. Nedíval se na muže kolem stolu, pochopil –, ale na strážného, který stál v pozoru ve výklenku u krbu a přes rameno mu visel samopal ráže .30 s dvojitým zásobníkem.

Talejnikov věděl o zradě na nejvyšších místech.

Slyšel, o čem mluvili vyšetřovatelé, když mu píchali sérum pravdy.

Nepřítel se mu snažil poskytnout poslední šanci žít. Poslední šanci. Jak to řekl?

Pažar… vsjegda pažar. Zažiganije pažara.

Po explozích následuje oheň.

Nevěděl jistě, co tím někdejší nepřítel myslel, ale pochopil, že je to cesta, po které se musí vydat. Byli nejlepší. Jedinému profesionálovi na světě, který se mu vyrovná, člověk prostě věří.

A také ho nesmí zklamat. Už žádné falešné pohyby. Stanley stál u Winthorpova kolečkového křesla s namířenou pistolí. Kdybych se otočil, uvažoval Brandon, kdyby se mi podařilo vytáhnout zpod kabátu zbraň… Zadíval se pozorně na Winthorpa, upoután pohybem jeho očí. Stejně jako Talejnikov se mu i starý diplomat pokoušel očima něco naznačit. Neustále je stáčel doprava. To je ono! Stanley stál vedle Winthorpovy pojízdné židle, ne za ní. Velvyslanec drobnými, nepostřehnutelnými pohyby posunoval křeslo tak, aby se dostal k řidičově zbrani! To sdělovaly Brandonovi jeho oči, a také ho žádaly, aby nepřestával mluvit.

Scofield nenápadně mrkl na hodinky. První ze série náloží vybuchne za šest minut. Tři potřebuje na přípravu a tři další mu zůstanou na zneškodnění velvyslancova šoféra a dalšího strážce. Sto osmdesát vteřin. Nepřestávej mluvit!

Otočil se k bestii po svém boku. „Vzpomínáte si ještě, jak jste ho zabil? Když jste tehdy v noci ve Ville Matarese stiskl spoušť?“

Guiderone zamrkal. „Na takové okamžiky se nezapomíná. Byl to můj osud. Takže děvka z Villy Matarese ještě žije.“

„Už ne.“

„Ne? To jste do zprávy, kterou jste poslal Winthorpovi, nenapsal. Jak zemřela?“

„Zabila ji legenda. Perro nostro circulo.“

Stařec přikývl. „Slova, která kdysi dávno něco znamenala, a dnes znamenají cosi úplně jiného. Pořád hlídají ten hrob.“

„Pořád se ho bojí. Ten hrob je brzy všechny zabije.“

„Varování Guillaumea de Matarese.“ Guiderone zamířil ke stolu.

Mluv dál. Winthorp otáčí křeslo. Každým pohybem kola se posunuje o pár centimetrů.

„Varování, nebo proroctví?“ zeptal se Brandon spěšně.

„Často se zaměňují, že?“ prohodil stařec přes rameno.

„Říkali vám pasáček.“

Guiderone se otočil. „Já vím. Byla to pravda jen zčásti. Jako dítě jsem hlídával stáda, ale pak mi to kněží postupně zakázali. Měli se mnou jiné plány.“

„Kněží?“

Winthorp se znovu posunul.

„Uváděl jsem je v úžas. V sedmi letech jsem rozuměl katechismu lépe než oni. V osmi jsem zvládl mluvenou i psanou latinu. Ještě mi nebylo deset a dokázal jsem diskutovat i o těch nejsložitějších teologických otázkách. Viděli ve mně prvního Korsičana, který se dostane do Vatikánu a zaujme tam vysoké postavení…

Možná

nejvyšší.

Jaké

vyznamenání, jaká čest pro jejich farnosti. Ctihodní otcové z kopců nad Porto Vecchiem rozeznali mého génia dříve než já. Promluvili s padronem, prosili ho, aby podporoval mé další studium… Guillaume de Matarese jim vyhověl způsobem, který dalece přesahoval jejich chápání.“

Čtyřicet vteřin. Winthorpa dělí od pistole sotva půl metru. Mluv dál!

„Matarese se dohodl s Appletonem? S Joshuou Appletonem druhým?“

„Amerika

tehdy

prožívala

neuvěřitelný

průmyslový rozmach. Logické místo pro nadaného mladíka, který má k dispozici značný kapitál.“

„Byl jste ženatý? Máte syna…“

„Koupil jsem si konkubínu. Prázdnou nádobu dokonalých tvarů, nejvhodnější ženu pro zplození potomka. Ten plán vykrystalizoval už na samém počátku.“

„Včetně smrti mladého Joshuy Appletona?“

„Nehoda, za níž stála válka a osud. Rozhodnutí bylo důsledkem kapitánova hrdinství na bojišti, nikoli součástí původního plánu. Jistě chápete, že tak fantastickou příležitost jsem si nemohl nechat uniknout.

Ale dost řečí.“

Teď! Winthorp se vymrštil ze židle, sevřel oběma rukama řidičovu pistoli a vší silou ji táhl k sobě, odhodlán nepovolit.

Ozval se tlumený výstřel, ale to už Brandon držel vlastní zbraň a mířil na šoféra. Velvyslanec sebou škubl a z prostřelného krku vytryskl gejzír krve. Scofield stiskl spoušť. Jenom jednou. Stanley se svalil mrtvý na podlahu.

„Nepřibližujte se k tomu stolu!“ křikl Brandon.

„Vždyť vás prohledali! To není možné! Kde…“

„Od lepšího člověka, než by dokázaly vybrat všechny vaše počítače dohromady!“ Scofield krátce obrátil pohled k mrtvému Robertu Winthorpovi.

„Stejně dobrého jako on.“

„Nedostanete se ven.“

Brandon stál dvěma skoky u Guideronea. Přirazil ho na stůl a držel pod krkem. „Uděláte přesně to, co vám řeknu, nebo vám vystřelím mozek!“ Zavrtal starci ústí hlavně do oka.

„Nesmíte mě zabít!“ zapištěl rozkazovačně Matareseův velekněz. „Můj život má nesmírnou cenu.

Moje práce ještě není hotová. Musím ji dokončit, než

zemřu.“

„Ztělesňujete všechno, co na tomto světě nenávidím, pasáčku.“ Scofield starce několikrát udeřil pistolí do lebky. „A teď pozorně poslouchejte, nebudu se opakovat. Stisknu tlačítko interkomu a vy tomu, kdo se ohlásí, vydáte následující rozkaz: Pošlete mi sem strážného z konferenčního sálu, toho se samopalem.

Jediné slovo navíc bude vaše poslední. Je to jasné?“

Stlačil starci hlavu k mikrofonu a stiskl stejný knoflík jako před chvílí Guiderone.

„Pošlete mi sem strážného z konferenčního sálu.“

Pasáček mluvil rychle, ale v jeho slovech nebyl znát strach. „Toho se samopalem.“

Scofield sevřel předloktím starcovo hrdlo, odtáhl ho k oponě a rozhrnul ji. Přes poloprůhledné sklo viděl, jak ke strážnému přistoupil jeden z přítomných členů Matareseovy rady a něco mu řekl. Muž se samopalem přikývl, sklonil zbraň k zemi a rychlým krokem zamířil ke dveřím sálu.

„Perro nostro circulo,“ zašeptal Brandon. Jednou rukou uchopil Guideronea pevně pod bradou, druhou mu položil na zátylek a vší silou škubl. Prudký výdech, zlověstné zapraskání… Starci vylezly oči z důlků a se zlomeným vazem se svalil na koberec. Pasáček byl mrtev.

Scofield se rozběhl ke dveřím a přitiskl se zády ke zdi. Nejdřív se ukázala skloněná hlaveň samopalu, o zlomek vteřiny později ruce a trup. Brandon přikopl dveře a sekl strážného hranou dlaně do hrtanu.

Uštvaný službukonající seržant v recepci policejní stanice na Boylston Street zamával obálkou a snažil se uklidnit hubenou upjatou ženu, která stála před ním s přimhouřenýma očima a nesouhlasně našpulenými rty.

„Oukej, dámo, doručila jste ji a já ji převzal.

Oukej? Máme tady dneska hodně práce, oukej?

Dostanu se k ní, jen co budu mít volnou chvilku, oukej?“

„žádné oukej, seržante… Wikowski!“ žena si přečetla jmenovku na psacím stole. „Občané Bostonu nebudou nečinně přihlížet, jak jsou jejich práva pošlapávána kriminálními živly. Pozvedli jsme své hlasy v oprávněné zlobě a naše protesty nezůstaly nevyslyšeny. Dejte si pozor, seržante! Tohle je zkouška.

Ti, kdo chápou naše znepokojení, si vás prověřují.

Radím vám, abyste začal brát svou práci vážně. Vaše povýšená arogance…“

„Oukej. Oukej!“ Seržant roztrhl obálku, vytáhl z ní žlutý arch, rozložil ho a začetl se do slov napsaných modrým fixem. „Do prdele!“ vyhrkl, oči náhle vytřeštěné zděšením, a podíval se na komisní ženu před sebou, jako by ji viděl poprvé v životě. Současně opakovaně stiskl tlačítko pod deskou stolu.

„Seržante, já důrazně protestuji proti vulgárním výrazům…“

V budově policejní stanice se varovně rozblikaly modrobílé majáčky a rozječela se poplachová siréna.

Vzápětí se halou rozneslo bouchání dveří a dusot desítek párů nohou, jak přibíhali strážci zákona, kteří si spěšně nasazovali přilby a utahovali přezky ochranných štítů na hrudi.

„Chyťte ji!“ zařval seržant. „Držte jí ruce! Má u sebe bombu!“

Na ženu se vrhlo sedm těžkooděnců a okamžitě ji znehybnili. Poručík, který velel noční směně, vyběhl ze své kanceláře. „Co se tady děje, seržante?“

„Podívejte se na to!“

Poručík si přečetl slova na žlutém archu.

„Panebože!“

Fašistickým sviním z Bostonu,

ochráncům Alabastrové nevěsty.

Smrt ekonomickým tyranům! Smrt pro Appleton Hall!

Ve chvíli, kdy svině čtou tento vzkaz, naše bomby vykonají to,

co nedokázaly naše prosby.

Naše sebevražedné brigády zaujaly svá místa a zabijí každého,

komu se podaří uniknout ohni spravedlivého holocaustu!

Smrt pro Appleton Hill!

Podepsána:

Armáda spravedlivých za osvobození třetího světa.

Poručík chrlil rozkazy: „Guiderone má kolem domu hlídky. Zavolejte tam a informujte je! Potom zavolejte do Brookline, řekněte jim, co se stalo, a pošlete tam každý hlídkový vůz, který v oblasti máme.“

Důstojník se odmlčel. Ještě jednou se podíval na zlověstná modrá písmena na žlutém podkladě a spěšně dodal: „Zatraceně! Zavolám na velitelství, ať tam pošlou zásahovou jednotku!“ Rozběhl se do své kanceláře, ale cestou se zastavil u ženy, která stála s roztaženýma nohama a rukama přiražená na stěnu čtyřmi muži v přilbách a neprůstřelných vestách.

„Armáda spravedlivých za osvobození třetího světa!

Zasraní teroristi! Hoďte ji do cely!“ zařval.

Scofield odtáhl strážného do úkrytu za Guideroneův psací stůl. Přeběhl k pasáčkovi a asi vteřinu se díval do arogantního obličeje. Kdyby bylo možné zabít mrtvého, teď by to udělal. Odtáhl tělo do kouta a pohodil je tam jako nepotřebný odpad. Krátce se sklonil nad Winthorpem a zalitoval, že nemá čas se s ním rozloučit.

Zvedl z podlahy samopal a přeběhl k závěsu.

Rozhrnul ho a podíval se na hodinky. Exploze začnou za padesát sekund. Zkontroloval zbraně a podíval se do sálu, a spatřil nového účastníka porady.

Dorazil senátor, a jako by jeho uhrančivá osobnost hypnotizovala okolí, oči všech přítomných se upíraly na něj. Přirozený šarm, unavený, ale stále pohledný obličej, výraz uctivé pozornosti, jenž mu získával důvěru každého, na koho se obrátil. Navíc nejvyšší, surová moc přitahuje jako magnet, toto je budoucí prezident Spojených států a je jeden z nás.

Jenže Scofield v tom obličeji viděl totéž, co alkoholem

zničená

matka:

masku.

Brilantně

naplánovanou a geniálně naprogramovanou masku… a mozek.

Dvanáct vteřin.

Na psacím stole zapraskal reproduktor a zděšený hlas oznámil: „Pane Guiderone, musíme přerušit poradu. Volali nám z bostonské i místní policie! Dostali hlášení o připravovaném teroristickém útoku na Appleton Hall. Skupina si údajně říká Armáda spravedlivých za osvobození třetího světa. žádnou takovou organizaci na seznamu nemáme. Naše hlídky jsou v pohotovosti. Policie chce, aby všichni zůstali…“

Dvě vteřiny.

Zpráva dorazila do konferenčního sálu. Muži vyskakovali z křesel a kvapně sbírali papíry.

Zmocňovala se jich panika, ale i z jiného důvodu. Jak vysvětlí svou přítomnost? Kdo ji vysvětlí?

Jedna vteřina.

Brandon zaslechl první výbuch za zdí, která obepínala Appleton Hall. Z dálky, až dole pod kopcem, ale nezaměnitelný. Okamžitě následovala palba z automatických zbraní, strážní stříleli na místo exploze.

Panika v konferenčním sále nabývala na intenzitě.

Consiglieriové Matareseovy rady pobíhali kolem stolu; jediný strážný stál ve dveřích se samopalem namířeným ven z místnosti. Scofield si náhle uvědomil, co ti zděšení muži dělají, házeli papíry, poznámkové bloky a mapy do ohně v krbu.

Nastala jeho chvíle. Hlídač ve dveřích přijde na řadu jako první a po něm ostatní.

Brandon rozbil sklo hlavní samopalu a zahájil palbu. Se selektorem nastaveným na střelbu dávkou kropil sál kulkami, které tříštily lampy a zavrtávaly se do stěn, ale zejména do prsou a hlav mužů, kteří padali jako klasy pod kosou. Sál naplnily výkřiky smrtelného děsu a na podlahu u Scofieldových nohou pršel déšť mosazných nábojnic.

Věděl, na koho střílí, oči uvyklé na život v násilí automaticky vyhledávaly cíl. Vykopl zbytky rozbitého skla, opřel pažbu do ramene a střílel krátkými, přesně mířenými dávkami. Každý krok, každé stisknutí spouště přinášely smrt.

Generála před mapou zkosila hned první dávka; jak padal, ukazovátko se mu zabodlo do obličeje.

Ministr zahraničí se krčil vedle stolu; Brandon mu ustřelil hlavu. Ředitel Ústřední zpravodajské služby předběhl v panickém úprku ke dveřím předsedu Národní bezpečnostní rady; Scofield je dostal oba, když skákali přes mrtvá těla. Ředitel CIA padl s rozstříleným

hrdlem, jeho protějšek z NSC zvedl ruce k čelu, které už

neměl.

Kde je? Právě on nesmí uniknout!

Tam!

Senátor se vrhl pod stůl vzadu u krbu, v němž oheň zuřivě stravoval hromadu papírů. Scofield zamířil na nejdůležitější cíl svého života a stiskl spoušť. Kulky se zavrtávaly do dřevěné desky, některé musely proniknout skrz. Pronikly. Senátor zasažený do nohy se vypotácel zpod stolu a klopýtavě se rozběhl, ale další dávka ho srazila do krbu. Vyskočil z něj zalitý krví a plameny. Běžel naslepo, narazil do stěny a v pádu na sebe strhl tapiserii, která okamžitě vzplála.

Látka, po níž šplhaly plameny, se snášela obloukem k dlouhému konferenčnímu stolu. Oheň se rychle šířil po celé místnosti.

Požár!

Po explozích. Oheň!

Talejnikov.

Scofield vyběhl ze sálu. Udělal, co musel; nastal okamžik, kdy udělá, co zoufale chce. Jestli to bude možné, jestli ještě vůbec má nějakou naději. Před dveřmi do haly se zastavil a zkontroloval stav munice.

Postačí. Na úpatí pahorku zatím detonovala třetí a čtvrtá

nálož. Další dvě vybuchnou v rozestupu pouhých několika vteřin.

Při páté explozi rozrazil dveře a proskočil jimi s namířenou zbraní. Šestý výbuch. Před goticky klenutým hlavním vchodem připomínajícím vstup do katedrály stáli dva strážní. Brandon je zkosil dvěma krátkými dávkami ze samopalu.

Rozběhl se ke dveřím místnosti, kde Matareseovy hlídky držely Antonii a Talejnikova. Zamčeno.

„Ustupte stranou! To jsem já!“ Vypálil pět kulek do dřeva kolem zámku a kopl do těžkých dveří.

Rozlétly se a narazily do stěny. Brandon vběhl dovnitř.

Talejnikov klečel před pohovkou u protější stěny, Toni vedle něho a oba horečně svlékali polštáře z povlaků. Polštáře? Co to proboha dělají?

Antonia se ohlédla. „Rychle! Pomoz nám!“

„S čím?“ Přiskočil k dvojici.

„Pažar!“

zasípal

Talejnikov

zničenými

hlasivkami a znělo to jako burácivý výkřik.

Na zemi leželo šest svlečených polštářů. Toni se vztyčila a pět jich rozházela po místnosti.

„Tu máš,“ zachrčel Talejnikov a podal jí krabičku zápalek, kterou mu dal Brandon. Antonia skočila k nejvzdálenějšímu polštáři, škrtla a přidržela pod ním sirku. Plamínek olízl jemnou látku a ta se rozhořela jako pochodeň. Rus natáhl ke Scofieldovi ruce. „Pomoz mi… vstát.“

Brandon ho zvedl na nohy; Talejnikov si přitiskl poslední polštář k hrudi. Do hysterického křiku uvnitř domu zaduněl výbuch sedmé nálože následovaný staccatem výstřelů.

„Jdeme!“ zavelel Scofield a objal Rusa kolem pasu. Ohlédl se po Toni, která právě zapalovala čtvrtý polštář. Místnost se plnila plameny a kouřem. „Nech toho! Padáme odsud!“

„Ne!“ zašeptal Talejnikov. „Ty! Ona! Pomoz mi ke dveřím.“ Držel polštář a potácel se na nejistých nohou.

Do haly se valily mraky tmavého kouře, pod dveřmi a oblouky proskakovaly plameny z konferenčního sálu. Po schodech duněly kroky mužů, kteří spěchali k oknům a pozorovatelnám, k výše položeným místům, odkud by mohli snadněji střílet na útočící nájezdníky.

Jeden ze strážných je spatřil a zvedl samopal.

Scofield stiskl spoušť; sprška kulek zvedla střelce ze země a mrštila jím o stěnu.

„Poslouchej!“ zachrčel Talejnikov. „Vsjegda pažar. U tebe sekvence, u mě oheň!“ Nastavil jemný polštář. „Zapal to. Poběžím největší závod svého života.“

„Nebuď blázen!“ Scofield se mu pokusil polštář vytrhnout, ale Rus ho pevně držel.

„Nět!“ Talejnikov hleděl na Američana s poslední prosbou v očích. „I kdybych mohl, v tomto stavu nechci žít. Ty bys taky nechtěl. Udělej to pro mě, Beowulfe. Já bych to pro tebe udělal.“

Brandon mu oplatil upřený pohled. „Pracovali jsme spolu,“ řekl prostě. „Jsem na to hrdý.“

„Byli jsme nejlepší.“ Talejnikov se usmál a dotkl se Brandona na tváři. „A teď, příteli, udělej, co bych pro tebe udělal já.“

Brandon beze slova přikývl a otočil se k Antonii, které tekly z očí slzy. Vzal jí z ruky zápalky, jednu rozžal a přidržel pod polštářem.

Vyskočily plameny. Rus se na místě otočil a přitiskl si hořící látku k hrudi. A pak se s řevem raněného zvířete, které se vyprostilo ze smrtonosného sevření ocelových čelistí nastražené pasti, Vasilij Talejnikov potácivě rozběhl. Odrážel se od nábytku a stěn a tiskl zapálený polštář i sebe ke všemu, čeho se dotkl, a všechno, k čemu se přitiskl, začalo hořet. Po schodech seběhli dva strážní a spatřili trojici uprchlíků, ale než stihli oni nebo Scofield vystřelit, Vasilij se na ně vrhl jako lidská pochodeň a vyplivl jim plameny do obličeje.

„Skarej!“ křikl Rus. „Utíkej, Beowulfe!“ Do výzvy zazněl výstřel, ztlumený Serpentovým hořícím tělem; upadl a strhl s sebou oba Matareseovy strážné ze schodů.

Brandon popadl Antonii za ruku. Vyřítili se na dlážděný chodník lemovaný po obou stranách těžkými železnými řetězy a proběhli klenutým průchodem ve zdi na parkoviště. Betonovou plochu ozařovaly reflektory ze střechy domu; za okny stáli střelci s automatickými zbraněmi v rukou.

Od úpatí kopce zaburácela osmá exploze a nálož

zapálila okolní keře. Muži u oken rozbili skleněné tabulky a zahájili palbu na poskakující plameny.

Scofield viděl, že i další tři výbuchy způsobily menší požáry. Byl za ně vděčný; měli s Talejnikovem pravdu.

Sekvence a oheň, oheň a sekvence. Obojí odvádělo pozornost a mohlo zachránit život. Záruku neměl nikdy, ale naději ano.

Pronajatý automobil stál zaparkovaný ve stínu u zdi asi padesát metrů vpravo, osamělé vozidlo, které zde mělo podle plánu zůstat. Brandon táhl Toni ke stěně.

„Tamto auto je moje. Zkusíme ujet.“

„Budou po nás střílet!“

„Pořád lepší, než kdybychom běželi. Úbočí kopce se hemží hlídkami. Pěšky nemáme šanci.“

Sprintovali podél zdi. Devátá nálož osvětlila noční oblohu u severozápadního úpatí pahorku. Zahřměly dávky ze samopalů i jednotlivé výstřely z pistolí a pušek. Obrovský výbuch náhle vyrazil čelní stěnu velkého domu, který už stál v plamenech. Muži padali z oken, vzduchem poletovaly kusy zdiva a ocelové střepiny, polovina reflektorů na střeše zhasla. Scofield pochopil. Sídlo Matareseovy organizace bylo vybaveno skladišti zbraní a munice a oheň jedno z nich našel.

„Pohyb!“ Táhl Antonii k autu. Skočila dovnitř, zatímco Scofield oběhl vůz zezadu a vklouzl za volant.

Do betonu kolem pleskaly kulky; jeden ze strážných na troskách střechy je spatřil a začal po nich střílet ze samopalu. Další hlídky zahájily palbu z otevřené garáže; po dlouhé dávce se vysypalo čelní sklo auta.

Antonia rychle spustila boční okénko, opřela hlaveň samopalu o rám a mačkala spoušť. Velkou garáží hvízdaly odražené kulky, zranění ječeli do řinkotu vysypaného skla. Úderník cvakl naprázdno, ale to už Scofield s obličejem pořezaným skleněnými střepinami projel poslední serpentinou před bránou, která uzavírala vstup na pozemek. Za ní stáli muži, ozbrojení a v uniformách, ale nebyli to Matareseovi vojáci. Brandon několikrát zablikal dálkovými světly, zase sekvence. Sekvence může signalizovat tisíc věcí; tentokrát byla znamením záchrany.

Brána se otevřela. Scofield dupl na brzdu; automobil s pneumatikami skřípajícími na štěrku ve smyku zastavil.

Okamžitě ho obklopili policisté v černých kombinézách přes neprůstřelné vesty, příslušníci zásahové jednotky, vycvičení specialisté, jejichž bitevní pole teď určovaly výbuchy teroristického násilí. Velitel oddílu přistoupil ke dveřím a sklonil se k okénku.

„Klid,“ řekl Brandonovi. „Jste z toho venku. Vaše jméno?“

„Vickery. B. A. Vickery. Měl jsem jednání s Nicholasem Guideronem. Jak říkáte, jsme z toho venku.

Když to peklo začalo, schovali jsme se s manželkou do skříně. Zaútočili na dům z několika stran. Měli jsme venku auto a zkusili jsme štěstí. Přálo nám.“

„A teď klidně, ale rychle, pane Vickery. Co přesně se tam nahoře stalo?“

Na druhé straně kopce zaburácela desátá nálož, ale světlo výbuchu zaniklo v záři požáru, který zuřil na temeni pahorku.

Appleton Hall stravovaly plameny, do jejichž

praskotu se mísily exploze uskladněné munice. Pasáček naplňoval svůj osud. Našel svou Villu Matarese, jejíž trosky pohltí jeho ostatky stejně jako padronovy před sedmdesáti lety.

„Co se tam stalo, pane Vickery?“

„Jsou to zabijáci. Postříleli všechny lidi v domě.

Vás taky zabijí, když budou mít možnost. živé je nedostanete.“

„Tak je dostaneme mrtvé,“ ucedil velitel hlasem zbarveným emocemi. „Tak už je máme i doma. Itálie, Německo, Mexiko… Libanon, Izrael, Buenos Aires. Co nás vedlo k víře, že jsme imunní…? Odjeďte odsud, pane Vickery. Vemte to po této ulici, o půl kilometrů dál čeká sanitka. Vaši výpověď zaznamenáme později.“

„Ano, pane,“ odvětil Scofield a nastartoval.

*

Minuli sanitku zaparkovanou na konci Appleton Drive a odbočili doleva na silnici do Bostonu. Za chvíli přejedou Longfellowův most do Cambridge, kde je v automatické úschovne ve stanici podzemní dráhy na Harvard Square uložen Scofieldův diplomatický kufřík.

Byli volní. Svobodu jim daroval Serpent, který zemřel v plamenech Appleton Hall.

Beowulf Agate konečně zmizel ze světa.

EPILOG

Muže i ženy pozatýkali rychle a bez velkého rámusu. Nikdo nevznesl žádná obvinění, protože jejich zločiny sahaly za hranice chápání soudců, za hranice i té nejodvážnější míry tolerance národa. Vlastně všech národů. Každá země se vypořádala s problémem Matarese po svém.

Hlavy států z celého světa debatovaly telefonicky; obvyklé tlumočníky nahradili vládní činitelé, kteří plynně hovořili potřebným cizím jazykem. Nejvyšší představitelé se nesnažili skrývat úžas a zděšení a mlčky přiznávali neschopnost a zkorumpovanost vlastních tajných služeb. Zkoušeli jeden druhého nenápadně obviňovat, ale věděli dobře, že takové pokusy stejně vyjdou naprázdno; nebyli hloupí. Hledali a prozkoumávali slabá místa; všichni nějaká měli. A s každým dalším vyřčeným slovem každý z nich doufal, že uslyší takovou reakci, po jaké toužil ten druhý.

Nakonec se tiše dohodli na společném východisku.

Jediném možném východisku, které v šílených časech dávalo alespoň trochu smysl.

Mlčet.

Každý ať se zodpovídá za svá vlastní zklamání i klamy, nikdo ať se neplete do záležitostí ostatních nad běžný rámec podezření či nesouhlasu. Neboť přiznat obrovské celosvětové spiknutí by znamenalo přiznat platnost jedné zásadní teorie: demokracie jako forma vlády se přežila.

Nikdo se nesnažil onu teorii analyzovat či šířit.

Rozbor nikdy nedosahoval potřebné hloubky a alternativní možnost se ve své jednoduchosti jevila jako příliš přitažlivá.

Nebyli hloupí. Byli vystrašení.

Ve Washingtonu hrstka mužů potají učinila několik kvapných rozhodnutí.

Senátor Joshua Appleton IV. zemřel za stejných okolností, za jakých byl počat. Uhořel jedné noci při automobilové nehodě na ponuré dálnici. Při státním pohřbu se nablýskaná rakev třpytila v Rotundě Kapitolu, konala se zádušní mše. Slova při ní pronášená se dobře hodila na muže, o němž všichni věděli, že by zaujal místo v Bílém domě, nebýt té tragické události, která jej skolila… jedné noci na ponuré dálnici.

V Colorado Mountains severně od kaňonu Poudre bylo obětováno vládní letadlo Lockheed Tristar, při nebezpečném přeletu pohoří vinou poruchy dvou motorů začalo ztrácet výšku a narazilo do skály. Pro pilota i posádku se uronilo mnoho slz a jejich rodinám byly přiznány penze v plné výši, bez ohledu na délku služby zesnulých. S opravdovým smutkem však přišlo navíc i tragické a nezapomenutelné ponaučení. Zjistilo se totiž, že na palubě letadla cestovali tři z nejvýznamnějších představitelů země. Zahynuli při službě vlasti, protože se zrovna účastnili průzkumu vojenských základen, které by v případě nutnosti musely pohotově přistoupit k úderům proti nepříteli.

Předseda Spojeného výboru náčelníků štábů požádal své protějšky z Ústřední zpravodajské služby a Národní bezpečnostní rady, aby se k němu na kontrolní misi připojili. Spolu s prezidentským vyjádřením soustrasti vydal Bílý dům také vládní nařízení, podle kterého už nikdy nesmějí takto vysoce postavení vládní činitelé cestovat společně na palubě jediného letounu; národ by se z tak těžké ztráty podruhé nevzpamatoval.

Jak týdny ubíhaly, zaměstnanci ministerstva zahraničí a bezpočet reportérů podávajících zprávy o jeho každodenním provozu si stále více uvědomovali určitou zvláštnost. Již dlouho se nikde neobjevil ministr zahraničních věcí. Znepokojení narůstalo s každou další nutnou změnou programu, zrušením cest či odkládáním a odvoláváním konferencí. Kapitolem se nesly zvěsti o ministrově nutné účasti na zdlouhavých tajných jednáních v Pekingu, podle jiných zdrojů se zase zdržoval v Moskvě a blížil se nadějnému průlomu v programu SALT. Nakonec začaly zprávy nabírat mnohem méně zajímavých obrátek, něco se děje a je nutné to vysvětlit.

Prezident poskytl vysvětlení jednoho teplého jarního odpoledne. Jeho projev z léčebného centra v Moorefieldu v Západní Virginii s Shenandoažskými horami v pozadí přenášela televize i rozhlas.

„Je mi velice líto, že vám v tomto tragickém roce přináším další smutnou zprávu. Právě jsem se rozloučil s drahým přítelem, významným a odvážným mužem, který dokonale chápal nutnost křehké rovnováhy v jednáních s našimi protivníky a který těmto protivníkům nedal ani náznakem najevo, jak rychle se jeho život blíží ke konci. životní cesta tohoto pozoruhodného muže se uzavřela teprve před několika hodinami, když podlehl zničujícím následkům těžké nemoci. Nařídil jsem, aby vlajky na Kapitolu…“

A tak to šlo dál. Po celém světě.

Prezident nečinně seděl v křesle, když do Oválné pracovny vstoupil náměstek ministra Daniel Congdon.

V tváři onoho muže se zračilo cosi fretčího, přespříliš upřímné oči jako by skrývaly děsivou ctižádost. Svou práci však dělal dobře a na ničem jiném nezáleželo.

Obzvláště teď, obzvláště v takové práci.

„Jak zní rozhodnutí?“

„Jak se dalo čekat, pane prezidente. Beowulf Agate sotva kdy dělal obyčejné věci.“

„Nevedl právě normální život, že? Tím chci říct, nečekali jste snad, že na něco takového přijdete?“

„Ne, pane. On…“

„Povězte mi, Congdone,“ přerušil ho prezident.

„Opravdu jste se ho snažil odstranit?“

„Byla to nutná poprava, pane. Beznadějný případ.

Podle nás se už nedal zachránit, spolupracoval s nepřítelem a stal se tak nebezpečným pro naše lidi všude ve světě. A co se mě týká, do určité míry tomu stále věřím.“

„To byste měl. Je to pravda. Proto tedy trval na vyjednávání skrze vás. Doporučuji vám, ne, já vám to nařizuji, abyste na podobné nutné kroky zapomněl. Je vám to jasné?“

„Ano, pane prezidente.“

„V to doufám. Protože pokud by nebylo, mohl bych být sám nucen vyřknout stejný ortel. Teď už vím, jak se to dělá.“

„Rozumím, pane prezidente.“

„Dobře. A to rozhodnutí?“

„V rozporu s původními požadavky s námi Scofield nechce mít už nic společného.“

„Ale víte, kde je mu konec, že?“

„Ano, pane prezidente, v Karibiku. Nevíme však, kam ukryl příslušné dokumenty.“

„Nenamáhejte se je hledat; je lepší než vy. A nechte ho na pokoji, nikdy mu nedávejte příležitost si myslet, že se o něj zajímáte. Protože jestli mu poskytnete jakoukoliv záminku, ty dokumenty se objeví na stovce míst současně. Tato vláda, ani tento národ, nejsou schopní nést následky. Ne v této době. Zůstává stále mnoho otázek, odpovědí, které neznáme, lidí, které nemůžeme najít. Možná za pár let, ale rozhodně ne teď.“

„Takový úsudek přijímám, pane.“

„To bych vám zatraceně doporučoval. Kolik nás to rozhodnutí stálo a kde je to ulito?“

„Sto sedmdesát šest tisíc čtyři sta dvanáct dolarů a osmnáct centů. Přidali jsme to k překročenému rozpočtu na zařízení pro námořní výcvik, platbu provedla účtárna CIA přímo na loděnici v Connecticutu.“

Prezident vyhlédl z okna na trávník před Bílým domem. Květy třešní pomalu uvadaly, usychaly a opadávaly. „Mohl si říct o nebe nad zemí a my bychom mu je dali; mohl nás připravit o miliony. A místo toho jediné, oč žádá, je loď a svatý pokoj.“

Březen 198*

Serpent, jedenadvacetimetrová výletní plachetnice tlačená mírným ostrovním větrem opřeným do hlavní plachty, lehce vplula do přístavu. žena skočila na molo s lanem v ruce, omotala jej kolem přední vaznice a zajistila tak příd. Na zádi podvázal vousatý kapitán kormidlo, stoupl na okrajník a seskočil na přístavní hráz. Zádové lano uvázal kolem nejbližšího kormovce a utahoval tak dlouho, dokud nezůstalo úplně napnuté.

Pak jej teprve zauzloval.

Ze středu lodi na molo opatrně sestoupil příjemně vyhlížející pár středního věku. Zjevně se rozloučili už dříve; bylo na nich vidět, že se jim bude stýskat.

„No, prázdniny skončily,“ povzdychl si muž a nastavil manželce rámě. „Příští rok se vrátíme, kapitáne Vickery. Pronajímáte nejlepší loď v celém souostroví.

A děkujeme i vám, paní Vickeryová. Lodní kuchyně byla výtečná jako vždy.“

Pár odešel nahoru přístavními doky.

„Stáhnu plachty a sbalím věci a ty se mezitím postaráš o zásoby, ano?“ řekl Scofield.

„Dobře, lásko. Ten pár z New Orleansu přijede až

za deset dní.“

„Projedeme se,“ navrhl kapitán a s úsměvem naskočil zpátky na loď. Za hodinu a dvacet minut byly zásoby na palubě, zprávy o počasí zapsány do lodního deníku a námořní mapy pobřeží prostudovány. Jachta Serpent byla připravena k odplutí.

„Zajdeme si na skleničku,“ navrhl Brandon a vzal Toni za ruku. Písečná stezka je dovedla na rozpálenou ulici, na jejíž protější straně stála kavárna, chatrč se starými proutěnými stoly a židlemi, a barem, který se za posledních třicet let vůbec nezměnil. Scházeli se tu kapitáni výletních lodí a jejich posádky.

Antonia se posadila, a s úsměvem na rtech i v očích pozdravila několik známých tváří; ostřílení karibští mořští vlci ji měli rádi pro její nenucenost. Byla dámou s velkým D a oni to věděli. Scofield ji pozoroval od baru, zatímco objednával pití, a vzpomínal na jinou kavárnu, na korsickém nábřeží. Uplynulo několik let, byl to vlastně úplně jiný život –, ale ona se nezměnila.

Stále půvabná, s příjemným vystupováním a jemným smyslem pro humor. Měli ji rádi, protože si to jednoduše zasloužila.

Přinesl nápoje ke stolku a přisedl si. Antonia se natáhla k vedlejšímu stolku pro týden starý výtisk barbadoských novin. Zaujal ji jeden článek.

„Podívej se,“ vyzvala Brandona a s prstem na titulku mu podala noviny.

PRÁVNÍ BITVA KOLEM REORGANIZACE

HOLDINGU

TRANS-COMMUNICATIONS ROZHODNUTA

Washington, Společná telegrafní tisková agentura: Po několikaletých právních sporech o vlastnictví u federálních soudů se konečně otevřela cesta pro správce pozůstalosti Nicholase Guideronea, aby mohli uskutečnit plány na reorganizaci, které zahrnují zásadní změny, zejména pokud se týká slučování s evropskými společnostmi. Připomeňme, že po teroristickém útoku na rodinné sídlo v Brookline v Massachusetts, při kterém zahynuli Guiderone a další významní majitelé balíků akcií Trans-Comm, se vlastnictví holdingu stalo horkým tématem v bludišti právních kliček. Není žádným tajemstvím, že ministerstvo spravedlnosti stálo na straně vykonavatelů závěti, ostatně stejně jako ministerstvo zahraničí.

Všeobecně se má za to, že zatímco nadnárodní korporace pokračovala v činnosti, nemožnost jejího dalšího rozšiřování, zapříčiněná nejasnou situací ohledně vedení, způsobila ztrátu prestiže amerických firem na mezinárodním trhu.

Když se prezident dozvěděl o konečném rozhodnutí právníků, zaslal správcům pozůstalosti následující telegram: „Zdá se mi docela příhodné, že během týdne, kdy si připomínám rok v prezidentské funkci, se odstranily nepříjemné překážky a významná americká instituce se znovu dostává do pozice, kdy může vyvážet a šířit americké znalosti a technologie po celém světě, a přidává se tak k ostatním význačným společnostem, které usilují o lepší svět. Gratuluji vám.“

Brandon odložil tiskovinu se slovy: „Jsou čím dál méně vynalézaví, nezdá se ti?“

Vypluli s podporou větru od pevniny; pobřeží ostrova St Kitts mizelo v dálce za nimi. Antonia natáhla malou plachtu na přídi, podvázala škot a vsoukala se za kormidlo. Usadila se vedle Scofielda a prsty hladila krátce zastřižené šedé vousy. „Kam míříme, lásko?“

zeptala se.

„Nevím,“ odvětil Brandon a myslel to vážně.

„Necháme se chvíli jen tak nést větrem, pokud ti to nevadí.“

„Nevadí.“ Opřela se a zadívala se na jeho obličej, zadumaný, ztracený v myšlenkách. „Co se teď stane?“

„Už se stalo. Fúze ovládly svět,“ odpověděl s úsměvem. „Guiderone měl pravdu, nikdo tomu nemůže zabránit. A možná by se o to ani neměl nikdo pokoušet.

Nechrne jim místo na slunci. Nezáleží na tom, co si myslím. Dají mi pokoj, dají nám pokoj. Pořád jsou vystrašení.“

„Kvůli čemu?“

„Kvůli lidem. Bojí se reakce veřejnosti. Seřídila bys kosatku, prosím tě? Moc se třepotá a ztrácíme vítr.

Mohli bychom plout rychleji.“

„Kam?“

„Nemám ponětí. Ale už abychom tam byli.“

First blog post

This is your very first post. Click the Edit link to modify or delete it, or start a new post. If you like, use this post to tell readers why you started this blog and what you plan to do with it.